Jan Pernica: Největším nepřítelem běžce jsou nuda a stereotyp

1 153 přečtení
27 minut čtení

Dá se ještě něco nového vymyslet v tréninku vytrvalců? Jak je důležitá práce s psychikou? Pomůže i amatérským běžcům trénink ve vysoké nadmořské výšce? A jaká je vůbec budoucnost vytrvalostních běhů v rámci atletiky? O tomhle všem jsme se bavili s trenérem Janem Pernicou v druhé části našeho rozhovoru.

První část jsme uzavřeli tréninkovými metodami Emila Zátopka. Pamatuji si, že v jeho době byl svět hodně rozdělený na jednotlivé běžecké školy. Byla tady finská, pak maďarská, později australská, novozélandská, výrazně jinak se trénovalo v Americe a jinak třeba v Japonsku. Existuje tohle ještě?
„Dneska je každému vidět do kuchyně, svět je pochopitelně menší, díky sociálním sítím se ohromně propojuje, je snazší přejímat věci odjinud, ale myslím, že to dělení pořád existuje. Každý vychází z toho, co sám trénoval nebo viděl trénovat. Já třeba o sobě vždycky říkám, že jsem hodně inspirován polskou školou. Oni se pořád drží posilování, což se třeba u nás moc nenosí. Když vidím Poláka, jak dělá překážkovou abecedu, tak ji dělá precizně, protože to je základ jejich metodiky. Přes to nejede vlak. Američani zase mají vysoce objemový i vysoce intenzivní trénink. Ti se s tím moc nemažou. Trénujou úplně naplno, a kdo to přežije, tak je nejlepší.“

Existuje stále česká běžecká škola?
(úsměv) „Ano. A charakterizoval bych ji tak, že je prosta všech těch věcí, co se dějou ve světě. Troufám si říct, že v tom trochu spíme.“

Kde ses vlastně dostal k inspiraci polskou tréninkovou školou?
„Mám dojem, že mě k tomu navedl pan Drbohlav, který kdysi trénoval Honzu Pešavu. Byl jsem na soustředění, které shodou okolností pořádal adidas na Dvorské boudě, a byla to taková první reprezentační vlaštovka pro vytrvalce, kam pozvali běžce napříč kategoriemi. Dělali jsme tam i běžecký cirkus, což bylo velké množství abeced, a Vláďa Kučera to pak ve své knížce Běhy na střední a dlouhé tratě popsal jako zabawa biegowa. Později jsem tenhle systém abeced viděl u Poláků na soustředění ve Svatém Mořici, bavili jsme se o tom s jejich trenérem Krolem a taky polským běžcem Sebastianem Millerem, který trénoval a žil u nás. Zároveň se ke mně dostala i nějaká videa z YouTube. To jsou všechno střípky, které jsem si pak nějak sám složil.“

Jak je pro tebe důležité sledovat světové trendy? A jaký k nim máš případně přístup?
„Určitě je pro mě důležité všechny tyhle informace střádat, ale zároveň i kriticky posuzovat, když někdo přijde s něčím novým, jestli to má smysl aplikovat na naše běžce. Jsem proto hodně rád, že v posledních letech mě Český atletický svaz posílá do zahraničí, byl jsem i na dvou mezinárodních vytrvaleckých konferencích. Je skvělé vidět práci těch nejlepších. Na druhé straně si občas říkám, že to vlastně není tak moc jiné, protože tohle děláme a tohle taky, a tady si zase myslím, že tohle bychom dělat nemuseli. Vždycky je dobré nechat se druhými inspirovat a sledovat je, ale nesmíme je kopírovat. U každé věci musím umět posoudit, jestli jsou toho mí svěřenci schopni a jestli mě jako trenérovi to dává smysl. Hodně mě ovlivnily i cesty do Svatého Mořice, kde se scházeli nejlepší světoví běžci a trenéři a mohl jsem se jim dívat pod ruce. To bylo hodně poučné.“

Není jeden z limitů výkonnosti českých běžců i to, že každý jede sám na sebe a pouze výjimečně trénují ti nejlepší spolu? Dřív to bylo přeci u nás běžné, pro Afričany je to absolutní základ.
„Rozhodně. Podle mě je velká chyba, že běžci trénují izolovaně a že ani my trenéři nespolupracujeme. Není tady žádná kapacita, která by řekla: zkuste trénovat takhle, třeba tomu chybějí objemy. Zkoušeli jsme o tom s dalšími trenéry párkrát diskutovat, snažili jsme se mít nějakou oponenturu, abychom se navzájem pobavili o našich svěřencích, co trénujou, jak trénujou, a aby ostatní zkusili říct svůj názor. Samozřejmě jsme došli k tomu, že by měli běhat nějaké tréninky spolu. To si myslím, že je zcela zásadní věc. Jak říkávám: největším nepřítelem vytrvalostního běžce jsou nuda a stereotyp. Ve skupině se to vždycky trochu rozmělní. Když má běžec pracovat dvakrát denně relativně dlouho, třeba dvě hodiny, sám to občas dává dost těžce. Je to i otázka psychiky. Myslím, že v partě se těžký trénink zvládá líp, i když všichni nemusejí trénovat to samé. Ale už to, že jsou na stadionu spolu, je důležité. Trénuje se jim líp, než kdyby tam byli sami.“

Tak třeba sláva českého desetiboje vzešla z původně jedné tréninkové skupiny. Hecovali se k lepším výkonům.
„Právě, důležitá je i soutěživost mezi jednotlivými členy skupiny. I když ne vždycky. Je tady třeba specifikum tréninku žen a dívek, kdy ta soutěživost leckdy bývá špatně. U kluků může pomoct, u holek je často na škodu. To ovšem neznamená, že se nedá vymyslet takový trénink, kde je soutěživost trochu limitovaná, ale zase holky těží z toho společného. Hezkým příkladem jsou Krista Mäki a Diana Mezuliáníková, které jsou schopny jednou za čas jít spolu trénink, ale přitom u každé je zachováno to, co si přeje její trenér. To je model, který by měl fungovat. Jenom by se měl přenést i na další běžce.“

Zmínil ses o velké propojenosti atletického světa. Dá se vůbec na běžeckém tréninku vymyslet něco extra nového? Nebo je v dnešní době know-how jasně dané a všechna ta speciální tempa, závodní tempa, intervaly, fartleky, tréninky obecné vytrvalosti praktikuje každý stejně?
„Podle mě se dá trénink posouvat stále dál. Existují sice metodické poučky a obecně platné principy, které fungují v lidském těle, že laktát se odbourává za takovou dobu a srdeční frekvence klesne za takovou dobu, ale pak se objeví někdo, kdo tohle poruší. Je schopen tolerovat vyšší laktát, než se udává, mít kratší dobu na zotavení. Trenér tedy přijde třeba s tím, že kilometry nebude běhat na dvouminutové pauzy v meziklusu, ale dá tam půl minuty. Když to někdo přežije a zvládne, může se začít diskutovat o tom, jestli předchozí metodika byla správná, nebo ne. Běžci jsou individuální, tak na každého nemusejí fungovat obecně platné principy. Resp. předpokládá se, že fungovat budou, ale nikdo nemůže dopředu vyloučit, že se objeví někdo, kdo bude reagovat lépe. Samozřejmě nějaká superkompenzace předpokládá, že tělo nemůže vydržet víc než tři těžké tréninky týdně, ale pak se podívám k nejlepším světovým běžcům do deníku a vidím, že zrovna oni to přežijou. Je otázka, jestli je to dílem dopingu, dílem nějakých genetických předpokladů. To je právě to, co nikdo nedokáže odhadnout. Pak jsou ještě věci jako strava, výživové doplňky, technologie. Jak se stále vylepšují, můžou udělat tu nadstavbu tréninku, která všechno zase posune někam dál.“

Velkým tématem je i psychické nastavení. Stále víc sportovců bez ohledu na odvětví dneska má mentální kouče, kteří s nimi pracují na sebedůvěře, na odstraňování vnitřních bloků. Tady je asi taky velký prostor pro zlepšení, je to tak?
„Určitě. Jak nejsem úplně fanouškem technologií, tak na druhé straně věcem kolem mentality a psychiky dávám velkou váhu. Pro mě je to alfa a omega celého tréninku. Když někoho vedu, tak je potřeba nejdřív ty lidi rozebrat a zjistit, kde je problém, a jestli vůbec nějaký je. Každý běžec je uvnitř nastavený jinak a je s ním třeba i jinak pracovat. Tam jsou určitě velké mezery. Zvláště ve vytrvalostním běhu je psychika zákeřná. Kdo se psychicky nejlíp dokáže poprat s únavou, ten vyhrává.“

Tvoje tréninková skupina se jmenuje Perňa System. Mohl bys přiblížit, v čem ten systém spočívá?
„Ten název vznikl trochu jako legrace. Měl jsem posilovací pás, kde bylo napsáno Power System, tak jsem to přepsal na Perňa System, protože jsem si ho chtěl zároveň podepsat. Netoužil jsem, aby se tréninková skupina za každou cenu jmenovala podle mojí přezdívky, ale když jsme hledali název, nakonec vypadlo tohle, že by to mohlo být vtipné. Nechtěl jsem žádné Perňa Group a podobně, to by vypadlo spíš jako stavební firma. Jinak můj systém je založený na základních metodických poučkách, nemyslím, že bychom se nějak extra vyčleňovali. Hodně pracujeme s anaerobnimi prahy, hrajeme si s aerobními prahy a tak dále. Pro mě je třeba hodně důležité – jak jsem o tom mluvil před chvílí – dobře znát běžce. Musím je lidsky poznat a pak jsem schopen na ně napasovat ideální trénink. Myslím, že moje metodika je ucelená. Mám v ní systém, i když samotní běžci ho možná vždycky nevidí, ale já přesně vím, kam směřujeme a čeho chceme dosáhnout.“

Nejsi jenom trenér, letos ti vyšla i publikace Změny nálad při tréninku v hypoxii. Jak ses k tomuhle tématu dostal?
„Když to trochu zjednoduším, je to výstup z mojí disertační práce na FTVS. Je psaná vědeckým jazykem a myslím, že je dost nepřístupná laické veřejnosti, proto ji nikde moc neprezentuji. Je to spíš čtení pro odborné publikum, což je u nás hodně úzká skupina lidí. Vyšší nadmořskou výšku jsem si vybral proto, že jsem měl školitele, který se na ni specializuje, a pak už jsme jenom hledali téma, které by bylo dostatečně nosné. A protože mě psychika baví, zabrousili jsme do tohohle.“

Každopádně dneska je trénink ve vysoké nadmořské výšce u nás hodně populární, myslím, že víc než před deseti, patnácti roky. A neomezuje se jenom na reprezentanty. I někteří výkonnostní běžci vyrazí na dovolenou do Livigna nebo Melaga, kde tři, čtyři týdny trénují. Opravdu to může i jim pomoci?
„Hodně záleží, v jakém stavu tam člověk dorazí. Pokud do hor přijede někdo, kdo z nížiny není dobře aerobně připravený, tak pro něj to velký efekt mít nebude. Krátce bude nadšený z toho prostředí, ale tréninkově mu to moc nedá. Často lidi říkají, že jim pobyt ve vysoké nadmořské výšce nezafungoval. Samozřejmě existuje asi dvacet procent takzvaných nonrespondentů, na něž to vliv nemá, ale jinak je důležité, aby lidi věděli, jak s nadmořskou výškou pracovat – a to začíná už doma. Pokud jste odsud dobře aerobně připraveni, může být nadmořská výška hodně dobrým pomocníkem. Ostatně v ní trvale nebo dlouhodobě žije světová běžecká elita. To je fakt, který zmínili i Američané při hodnocení výsledků na olympiádě v Riu, kde – když to budu selektovat na neafrické běžce – byli jednoznačně nejúspěšnější zemí. Četl jsem jejich zprávu a příprava ve vysoké nadmořské výšce byl faktor, který uvedli na prvním místě. Je to trend, který mohou Evropané následovat, a taky ho následují.“

Není při krátkodobém pobytu důležitější spíše to, že člověk vypadne ze svého obvyklého prostředí, rozbije tréninkovou rutinu, a má i víc času na věci, které doma možná trochu šidí, jako jsou jídelníček nebo regenerace?
„Určitě, to je klasický efekt soustředění. K němu ani nemusíte jezdit do nadmořské výšky. Člověk změní zažitý režim a opravdu má fokus jenom na běhání. V nadmořské výšce k tomu přibude i plus v podobě změny krevního obrazu a oxydativní kapacity svalstva aj. K fyziologickým benefitům se přidává i psychika – a to je právě jeden z výstupů té mojí disertační práce. Jsou tam hory, všechno je krásné a člověk je pozitivněji naladěný. První dny je každý emočně nabitý. Ale potom je zase riziko, že vysoká nadmořská výška umí rychleji unavit, což se projeví i na poklesu pozitivních nálad a vzestupu těch negativních.“

Navíc během tří měsíců v Keni asi člověk i bojuje s tím, o čem jsi už mluvil, tedy s nudou a stereotypem.
„Rozhodně. Na přelomu loňského a letošního roku jsem shodou okolností měl v Keni jednoho svěřence a nuda byl jeden z problémů. Afričané mají odlišnou mentalitu a takhle o tom nepřemýšlejí, ale Evropan, jak je nastavený, potřebuje řešit spoustu věcí kolem a tohle ho při dlouhých pobytech může ubíjet.“

Ještě poslední téma. Atletickým trendem poslední doby je zkracovat televizní přenosy a vytlačovat z velkých mítinků desítku a teď i pětku. Jak v tomhle směru vidíš budoucnost dlouhých běhů?
„Musím říct, že Diamantovou ligu už nesleduju s takovým nadšením jako dřív, kdy jsem ve vytrvaleckých disciplínách měl svoje hrdiny, poznával je a identifikoval se s nimi. Dneska jsou to pro mě závody v podstatě no name Afričanů, kteří navíc běhají v oblečení jedné značky, takže mi o to víc splývají… Už je to pro mě nezajímavé. Třeba závody RunCzechu mě baví víc. Jsou tam i Evropani, závodníci se každý rok obměňují a je to pro mě jiný sport a i jiný zážitek, než když třeba někde Afričani běží na světový rekord. Na druhé straně vytlačování pětky a desítky z Diamantové ligy mi přijde jako velká chyba IAAF. Určitě přijde reakce. Jaká? Afričani půjdou tam, kde je víc peněz, tedy na silnici. Už se to děje teď, ale bude to ještě intenzivnější. Budeme tady mít atletiku výrazně rozdělenou na dráhovou a silniční a ty se budou přetahovat, která je lepší. Další věc, kterou IAAF poškodila vytrvalecké disciplíny, bylo mistrovství světa v Kataru, navíc v termínu na přelomu září a října. Podmínky, které tam panovaly, ohrožovaly zdraví závodníků, za mě to bylo jednoznačně špatně. Tam selhali i doktoři z IAAF, nechápu to. Jako by se vytrvalcům řeklo: vy nás vůbec nezajímáte. I proto je pro mě letošní maraton na mistrovství světa níž než všechny majory i než Gold Label maratony.“

Možná bude sílit tendence, aby se i vrhačské nebo skokanské disciplíny stěhovaly mimo stadion, blíž do center měst, mezi lidi. Už na mistrovství Evropy v Amsterdamu 2016 se kvalifikace oštěpu konaly kdesi v parku.
„A loni v Berlíně byla koule na náměstí. Asi IAAF bude chtít touhle cestou atletiku lidem víc zpřístupnit, protože ti budou vědět, že když půjdou na tu jednu disciplínu, bude to trvat jenom hodinu. Ale jsou země, kde je tradiční atletika na stadionech pořád hodně populární, bývá vyprodáno, jako třeba v Anglii. Opravdu si nemyslím, že atletika na stadionu je neatraktivní. Spíše je otázka, jestli lidi najdou svoje hrdiny a půjdou jim fandit. To je vidět na Zlaté tretře. Jakmile tam není Bolt, už tolik netáhne. A bohužel u nás aktuálně nemáme silnou atletickou generaci, která by dokázala fanoušky oslovit. Z velkých hvězd nám zůstává už jen pár jmen, například Zuzana Hejnová, Bára Špotáková nebo Pavel Maslák. Nikoho, kdo by útočil na světový rekord, nemáme. Přitom je pro atletiku hodně důležité mít lokální hvězdy. Ty zaplní stadion, v jakékoli zemi.“

Myslíš, že bude atletika za deset let atraktivní i pro nové generace? Už dneska je parkourista Tary pro teenagery asi větším idolem než dejme tomu mílař Jakub Holuša, k tomu je tady konkurence všech možných překážkových závodů…
„Sport obecně inklinuje k dramatičtějším formám, ale myslím, že atletika pořád bude mít svoje postavení. Pořád to bude královna sportu. I díky tomu, že je konzervativní, dobře měřitelná a uchopitelná. Samozřejmě její popularita bude souviset s penězi a prostorem v televizi, ale dokud bude olympijským sportem, a tím bude pořád, tak atraktivní zůstane. Ostatně i ten, kdo bude chtít dělat parkour, by měl začít s atletikou nebo gymnastikou. Přípravky jsou u nás dneska přeplněné, protože rodiče jsou už poučení a vědí, že atletika dětem zajistí všeobecnou průpravu, oddíly z těch přípravek z velké části žijí. Jiná věc pak je, jestli děti u atletiky zůstanou, nebo po chvíli zmizí, protože jim nepřijde tolik zajímavá a atraktivní.“

Foto: archiv Jana Pernici

Napsat komentář

Your email address will not be published.