Jaký bude běžecký svět, až odložíme roušky

1064 přečtení

Svět už nikdy nebude takový jako dřív. Je to jedna z největších floskulí posledních dnů, a pokud ji vyřknete, asi nic nezkazíte, protože svět se mění neustále. Ale přijdou nějaké opravdu dramatické změny? Co se týče běhu, hodně věcí určitě bude jinak. Nepůjde asi o závratné novinky a především by nemuselo jít o změny k horšímu.

Dřív nebo později nastane okamžik, kdy odložíme roušky a místo virtuálních výzev na sociálních sítích vyrazíme na závody. Otázka jenom zůstává, na jaké závody a kdy.

Nejsem epidemiolog ani státní úředník, nicméně na variantu, že 6. září 2020, na kdy byl přesunutý pražský půlmaraton, bude už situace tak příznivá, že budou povoleny akce s 5000 lidmi, bych si nevsadil. Podobný otazník bude viset nejen nad ostatními letošními závody RunCzech, nýbrž i nad budoucností celého seriálu – a všech akcí podobného typu.

Běžecká deglobalizace
Pokud celosvětový běžecký boom něco popohánělo, byl to rozvoj turismu. Běžci rádi využívali vymožeností, jakými byly nízkonákladové letecké společnosti nebo levné ubytování typu Airbnb, nebylo problémem si do roka dopřát víc závodů v cizině. Turismus ovšem dostal v době koronaviru tvrdou ránu a bude zřejmě trvat několik let, než se zotaví. S ním i tzv. maratonská turistika. Mnoho na tom nezmění ani budoucí otevření hranic.

Běžecký svět čeká deglobalizace. Z ekonomických důvodů budeme dávat přednost lokálním závodům a do zahraničí, až to půjde, budeme cestovat pouze za mimořádnými zážitky. Nic třeba proti Budapešti, ale tak nějak ubude důvodů, proč jezdit na maraton zrovna do Budapešti…

To může být pro RunCzech velmi nepříjemná změna. Jeho byznys hodně čerpal ze zahraničních účastníků, ostatně bylo tak nastavené i startovné. Například při loňském pražském maratonu bylo 3639 z celkových 7300 běžců v cíli ze zahraničí, tedy 49,8 procenta. Tohle číslo v budoucnu znatelně klesne.

Stejně tak mohou klesnout příjmy od sponzorů a krajů či měst, což zase může ohrozit pořádání regionálních akcí RunCzech. Například Nature Run loni Liberecký kraj podpořil částkou půl milionu korun, tedy zhruba 230 Kč na jednoho běžce. Není těžké odhadnout, že stát i města budou mít v nejbližších letech jiné rozpočtové priority a že fronta spolků a organizací s nataženou rukou bude hodně dlouhá.

Na to může doplatit i řada dalších závodů. Stejně jako těch, které jsou závislé na jedné firmě.

Nejrychleji se zotaví malé akce, tzv. pouťáky. Ty tradiční už přežily všechno a přežijí i koronavirus. Pořadatelé je neberou jako byznys, spíše jako službu pro běhající kamarády. Symbolické startovné, minimalistické zázemí, počet účastníků dosahující maximálně nízkého počtu stovek.

Středně velké a největší závody budou ve složitější situaci. Budou rádi za každou korunu zvenčí a budou šetřit, kde se dá. Ale ani to nemusí být špatná zpráva. Servis pro běžce se vrátí k normálu a málokdo z nás bude nešťastný, když nenafasuje padesáté účastnické tričko a další igelitku plnou potištěných letáků. Stejně tak zjistíme, že i bez účastnické medaile se dá v klidu žít. A že v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je tolik hezkých akcí mimo velká města, o nichž jsme dosud nevěděli.

Navrch budou mít ti, kdo dokážou nabídnout zajímavou trať i netuctový zážitek. Platilo to už teď a platit to bude ještě víc. A jestli v přírodě nebo na silnici, to zase nebude hrát tak velkou roli.

Další boom?
Pokud žijete ve větším městě, asi zíráte, kolik běžců teď potkáváte na svých tradičních trasách. Důvod je jasný: jsou zavřené posilovny a bazény, zrušeny všechny indoorové sportovní aktivity, tak běhání je opět objevováno jako nejjednodušší a nejdosažitelnější sport. A jako únik ze světa, který se většinou smrskl na zdi našich příbytků.

Až se všechno vrátí do normálnějších kolejí, tenhle trend hned tak neopadne.

Že se globální i česká ekonomika řítí do recese, je fakt, o kterém není třeba debatovat. Záleží už pouze na tom, jak dlouhá a bolestná bude. Pravděpodobné každopádně je, že stejně jako při finanční krizi po roce 2008 vzroste počet běžců. Právě proto, že ve své základní podobě je běh levný, dokonce velmi levný. Snad je to aspoň trochu dobrá zpráva pro majitele obchodů se sportovním zbožím: sice asi budou klesat částky, které budeme v průměru ochotni utratit za běžecké vybavení (na každou zimu nepotřebujeme novou bundu a na každé jaro elasťáky v nových barvách, ne?), ale zase by mohl časem stoupnout počet zákazníků.

Mimochodem, po finanční krizi rostly davy běžců plynule až do roku 2013, tedy podle celosvětových statistik, teprve potom se zastavily, případně začaly klesat, protože s ekonomickým oživením řada lidí toužila po změně a vrhla se na finančně náročnější crossfit, překážkové běhy nebo jógu i pseudojógu všeho druhu.

Teď ještě více než jindy budou lidi oceňovat i zdravotní benefity běhu. Protože v každém věku a v každém roce tohoto divného století bude platit, že být zdravý je nejen fajn, ale i levnější než opačný stav. Jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout, je si jít občas zaběhat.

Zelenější běhání
Další výrazným trendem, který je už zejména v zahraničí pár let znatelný, a tudíž s koronavirem přímo nesouvisí, bude větší důraz na ochranu přírody. Málokterý sport je s ní spjatý tak jako běh (i když často svoje závodnické ego testujeme na silničních závodech, naprostou většinu kilometrů odběháme v přírodě) a tuhle image bude chtít jenom posílit.

Osvícení pořadatelé, nejen v chráněných oblastech, už prosazují jednorázové kelímky na pití, nebo aspoň snadno recyklovatelné. Někde dokonce šli tak daleko, že za odhození kelímku mimo občerstvovací stanici hrozí diskvalifikace stejně jako za zkrácení trati.

Výrobci bot i sportovního oblečení se předhánějí v zavádění k přírodě šetrných technologií a materiálů. Saucony například letos uvedla na trh první botu z biologicky rozložitelného materiálu a standardem se pomalu stává oblečení recyklovaného původu nebo z organických látek.

Ať už si o počítání uhlíkové stopy myslíte cokoli, i ta bude pro pořadatele a běžce důležitým kritériem. Když RunCzech s dalšími organizátory loni vymysleli projekt SuperHalfs, byl to anachronimus sám o sobě, bez ohledu na aktuální zhroucení turistického byznysu. Představa, že stovky nebo snad tisíce běžců budou každý rok lítat mezi Lisabonem, Prahou, Kodaní, Cardiffem a Valencií, aby získávali body do mezinárodního seriálu, nebyla úplně z pokročilého 21. století.

V příštích letech budou naopak pořadatelé běžcům dodávat kuráž, aby na závody cestovali co nejšetrnějším způsobem. Vlakem, autobusem, spolujízdou. Třeba budou při placení startovného zvýhodňováni účastnici z regionu nebo ti, kdo se při registraci prokážou jízdenkou. Samozřejmostí bude občerstvení z lokálních zdrojů (místo jablek z jižního Tyrolska) a ideálně v bio-kvalitě, medaile ze dřeva atd.

A teď už se hodně dívám do křišťálové koule, ale kdo ví, třeba řada firem po tvrdé lekci z letošního února a března zjistí, že není ideální být v produkci závislý na jedné zemi. Možná se výrazná část výroby zase vrátí do Evropy. Možná si za pár let půjdeme zaběhat v botách s malým nápisem Made in Czechia.

Napsat komentář

Your email address will not be published.