Jak najít snídani šampionů

597 přečtení
11 minut čtení

Už od 30. let umisťuje výrobce známých cereálií značky Wheaties na krabici fotky sportovců. Dělají mu dobrou reklamu, pochopitelně, a taky naplňují dneska už kultovní slogan The Breakfast of Champions. Ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, v té záplavě boxerů, tenistů, basketbalistů nebo hokejistů jsem nenašel žádného vytrvalce. Když už se na krabici objevil atlet, byl to desetibojař nebo sprinter.

Možná maratonci nejsou v Americe tak populární. Možná jejich vyhublé postavy nepovažuje výrobce za ideál, na který by chtěl lákat zákazníky.

Přitom v málokteré sportovní disciplíně je snídaně tak důležitá jako u běhů na dlouhé tratě. Jednak většina mistrovských i masových závodů začíná ráno či dopoledne, takže snídaně je poslední jídlo, které si před startem dopřáváme, jednak běh trvající desítky minut nebo dokonce pár hodin je pořádným testem zažívacího ústrojí.

Kupodivu snídani nepovažují za příliš důležitou ani běžecké příručky. Určitě jste nějakou četli. Zatímco trénink je rozpitván do nejmenších detailů a v každé knížce najdete řadu plánů, jak se připravit na tratě od pěti kilometrů po maraton, ať už máte ambice sbírat medaile, nebo jenom přežít, tak snídani, resp. jídlu obecně, je obvykle věnována nejútlejší kapitola. Pár stránek zakončených alibistickým konstatováním, že jde o velmi individuální věc a každému vyhovuje něco jiného (ehm, a pro běžecký trénink to snad neplatí?)

Tak jsme všichni odkázáni na nikdy nekončící experimentování.

I já jsem vyzkoušel leccos. Postupně jsem ušel cestu lemovanou haldami tatranek, flapjacků, snickersek, rohlíků se šunkou, gelů, banánů, zkusil jsem ovesnou kaši, dětskou přesnídávku i hroznové víno.

Pravda, to jednom jednou. Jako věrného čtenáře zátopkovské literatury mě kdysi zaujalo, že jeden ze svých světových rekordů, 20 052 metrů v hodinovce, zaběhl Emil po tom, co se před závodem přecpal hroznovým vínem. „Víte, že dobrou výživnou látkou pro atlety, zejména vytrvalce, je hroznový cukr. Já si sice v jídle moc nevybírám, ani o něm moc nespekuluji, ale tenhle vědecký poznatek se mi docela dobře hodí, protože jím hroznové jídlo hrozně rád. Tak jsem před závodem zobal zrnko po zrnku, a nakonec jsem ho sezobal asi dvě kila,“ přibližoval detaily slavného závodu v Čelákovicích.

Já si hroznové víno dopřál před svou první Žebráckou pětadvacítkou. A nijak mě neoslnilo. Eufemisticky řečeno, zjistil jsem, že s ionťákem není příliš kompatibilní. Ale aspoň jsem měl o důvod víc pospíchat do cíle.

Maso jako by mi dodávalo sílu, kterou zvláště při delších bězích ocením nade vše. Ani nemusí být z krásných srnců.

Pokud běháte pětkrát, šestkrát týdně a výhradně ráno či v brzkém dopoledni, už o snídani přemýšlet musíte. Měla by vám dodat trochu energie, aspoň minimálně chutnat, ale zároveň nezatížit žaludek. A taky by neměla být příliš jednotvárná. Však snídejte půl roku snickersky! Mimochodem, vyzkoušeno za vás… Po čase jsem se ale dopracoval ke zjištění, že pokud se nenacpu moc, je mi už v podstatě jedno, co snídám. Co je doma, to si vezmu. Někdy bábovku, někdy koláč, někdy rohlík.

Naštěstí můj odolný žaludek toleruje skoro všechno. Jak na ultramaraton nemám nohy a asi ani hlavu, on by myslím dokázal být konkurenceschopný. Pokud totiž od dětství vyrůstáte v tom, že superpotravinou je tlačenka s cibulí, nikoli quinoa, vaše zažívání snese opravdu cokoli.

I tak obdivuju všechny, kdo si k snídani před během dopřávají mísu cereálií s jogurtem nebo čímkoli, co obsahuje byť jenom stopy mlíka, plus nějaké to ovoce navrch. Přesně tady leží moje hranice. I když někdy běžce, co barevné a cool předtréninkové menu vystavují veřejně, trochu podezírám, že za své pochutiny dostanou víc lajků na Instagramu než od vlastních střev.

Ale budiž. Jak výše řečeno, jídlo je velmi individuální věc.

Po nějaké době jsem zjistil, že možná důležitější než snídaně je pro mě večeře. Další cesta pokusů a omylů. Kupodivu jsem se dobral k závěru, že nejvíc mi vyhovuje maso v přiměřeném množství. Jako by mi dodávalo sílu, kterou zvláště při delších bězích ocením nade vše. Ani nemusí být z krásných srnců. V létě se mi ráno nejlíp běhá po decentní večerní grilovačce, vážně.

Maso mě zachránilo i před mým posledním maratonem. Běžel jsem ho v Mnichově, devátého října, a zrovna se počasí lámalo z pozdního léta do začínajícího podzimu. Bohužel ne všude zároveň. V pátek jsem odjížděl z Prahy, kde ještě lidi chodili v kraťasech, a přijel do Bavorska, kde bylo šest nad nulou.

Chladno mi nevadí, ale tenhle teplotní skok mě rozhodil. Celý den jsem byl jako praštěný pytlem. Unavený, malátný, chtělo se mi spát. Kdepak předmaratonská nervozita… Naprostá letargie! Tak jsem si v sobotu řekl, že poslechnu signály těla. V expu jsem lístek na pasta party hodil do koše a zašel si do hospody na pořádný schnitzel. Najednou jsem si připadal jako mobil zastrčený do nabíječky. A druhý den jsem vyšvihl osobák.

Žaludek a jeho reakce mě asi nepřestanou nikdy překvapovat. Věřím, že pořád převážně příjemně.

Jako letos na dovolené v Alpách. Povečeřel jsem vepřové koleno s preclíkem a zapil ho dvěma weissbiery (v té chvíli jsem ranní běh úplně neplánoval), k snídani jsem si dopřál jeden croissant s nutellou, druhý s medem, k nim kafe a džus. A vyrazil jsem.

Na začátku jsem moc nevěřil ve zdárný konec, ale běželo se mi tak, jako už dlouho ne. Jako už pár let ne. Krásný trail s dlouhými táhlými stoupáními se střídal s „motokrosem“ podél Eibsee, bylo po ránu, slunce se teprve škrábalo zpoza vysokých kopců a na cestě jsem potkal jenom pár lidí. Nádhera.

Původně naplánovanou délku jsem protahoval a protahoval, protože sil bylo pořád dost, až jsem po třicítce začal v té nenadálé euforii mít roupy, že si udělám ještě malou odbočku a dostanu se na metu blízkou maratonu. Jenže zároveň jsem v těch dnech kurýroval nějakou patálii s kvadricepsem, tak jsem raději neblbnul.

I tak z toho bylo úžasných 34 kilometrů. Když jsem vypnul stopky, věděl jsem, že tohle je vrchol letošní sezony.

A že jsem konečně objevil nejen snídani šampionů, ale i večeři.

Napsat komentář

Your email address will not be published.