Jak kanadský outsider završil cestu na olympijský maraton

719 přečtení
10 minut čtení

Když před dvěma roky Trevor Hofbauer běžel svůj první maraton, užil si v cíli drobnou porci mediální slávy. Částečně proto, že v Torontu byl nejlepším Kanaďanem. Mnohem víc však kvůli tomu, že v posledních desítkách metrů si seběhl k fanouškům u trati, nadšeně si s nimi plácal a před cílovou čárou ještě zpomalil, aby dal vítězným gestem průchod emocím.

Stálo ho to 1250 dolarů. O šest vteřin totiž propásl organizátory vypsanou prémii pro nejrychlejšího Kanaďana s časem pod 2:18.

Doma byl kuriozitou sportovních zpráv, ale tvrdí, že by ani dnes na svém chování nic neměnil. Jeho cesta k pozici nejlepšího kanadského maratonce byla tak nečekaná a strastiplná, že musel projevit radost. Bez ohledu na nějakou tu vteřinu.

„Co když jsem si plácl s klukem, kterého inspiruji k tomu, aby začal běhat? Co když moje radost přesvědčila někoho z diváků, že má dál věřit svým snům?“ komentoval závěr maratonského debutu.

Letos už to bylo jinak. Hofbauer v Torontu zaujal pouze svým výkonem. A jakým! Za dva roky se zlepšil víc než o osm minut a časem 2:09:51 si překvapivě zajistil nominaci na olympijské hry v Tokiu.

Z běžce kategorie no name se stala vyhledávaná hvězda. Aspoň v Severní Americe ano. V telefonu našel přes sto esemesek, začaly se mu hromadit žádosti o rozhovor, na sociálních sítích se jeho jméno stalo trendy pojmem.

Přitom u málokterého běžce byl podobný úspěch tak málo pravděpodobný. A málokdo z nich jde tak pozoruhodnou a originální cestou.

Jako kluk Hofbauer nesnil o tom, že se stane vytrvalcem. Jeho metou byla NBA. Ostatně dnešní výškou 190 centimetrů v poli maratonců výrazně vyčnívá. Na střední škole hrál basketbal a jeho největším zážitkem té doby bylo plácnutí si s Vincem Carterem z Toronto Raptors. Jak se ale blížila maturita, bylo mu jasné, že není zase tak dobrý, aby měl šanci získat stipendium na univerzitě s basketbalovým programem.

Odešel tedy studovat na The Southern Alberta Institute of Technology do Calgary. Sport mu zůstal pouze jako hobby. S kamarády začal běhat krosy a nejen, že ho to bavilo, ale byl v tom i poměrně dobrý.

Jako hobík se později vydal také na silnici. V jednadvaceti uměl půlmaraton za 1:09:07, což je jistě hezký čas, ale vlastně nic ve srovnání s vrstevníky, kteří měli za sebou minulost na dráze a v indexu atletická stipendia prestižních univerzit. Hofbauer nikdy nebyl považovaný za příslib kanadské atletiky, za někoho, kdo bude útočit na národní rekordy a umístěnky na reprezentační akce. Do puntíku splňoval definici pojmu outsider.

Byl svůj a šel si cestou, do které si nechal mluvit pouze výjimečně.

Zkoušel všechno možné. I on vyrazil do Keni, na 37 dnů, ale když po návratu měl prodat svoji formu na půlmaratonu, byl z toho pouze čas 1:08:30, protože ho v druhé půlce trápily křeče v žaludku a šestkrát kvůli nim musel zastavit.

Předloni si, po v úvodu zmíněním maratonském debutu, vytyčil ambiciózní plán jménem Tokio 2020. Loni chtěl v Praze atakovat čas 2:16, letos na jaře 2:13 a odsud se měl odrazit k olympijskému limitu 2:11:30. I to se zašmodrchalo. Cestu do Prahy musel zrušit kvůli zraněnému kotníku a k času 2:16 se přiblížil až letos v dubnu v Hamburku. Přesněji: zaběhl tam 2:16:48.

To pořád bylo víc než pět minut k limitu pro Tokio.

Už loni se Hofbauer, který trénoval v Ontariu ve skupině s elitními kanadskými běžci, rozhodl udělat pár změn ve své rutině. První byl návrat do Calgary. Začal trénovat sám a bez trenéra. I bez GPS. Na sporttesteru si tuhle funkci vypnul, protože se nechtěl stresovat údaji o tempu. Místo toho začal běhat podle pocitu. Zajímaly ho jenom čas strávený během a vnímané úsilí. Na závody si hodinky nebral vůbec.

Potom si zrušil profil na Stravě a z mobilu odinstaloval všechny sociální aplikace. Zjistil totiž, že ho pouze rozptylují, kradou mu kvalitnější spánek i hodně času, který by měl raději věnovat posilování a protahování.

Poslední změna byla vynucená. Na začátku října mu zástupci značky New Balance, jež ho poslední sezony podporovala, oznámili, že s ním už pro rok 2020 nepočítají. Důvod? Firma se chce víc etablovat na globálním trhu a bude se orientovat na atlety schopné předvést se na olympiádě. Hofbauer jim odpověděl, že není na co čekat, a navrhl okamžité rozvázání kontraktu.

Dva týdny před maratonem v Torontu byl tedy i bez sponzora. Ale neběžel bos, to ne. Kamarád, jemuž píše tréninky, mu koupil Nike Vaporfly NEXT%. „Nepatřím k těm, kdo si myslí, že boty dělají běžce. Ale příště si je znovu vezmu,“ dodával s úsměvem po závodě, kde si o 6:57 vylepšil osobák a pouze 26 vteřin ho dělilo od národního rekordu.

Ten loni časem 2:09:26 vytvořil Cam Levins. A byla to událost. Původní maximum (2:10:09) držel 43 let Jerome Drayton a jeho výkon se zdál být pro současnou generaci kanadských vytrvalců podobně nedostižný, jakou jsou pro české a slovenské běžce výkony Róberta Štefka.

Že Draytona překonal právě Levins, ovšem už takový šok nebyl. Je to někdejší hvězda univerzitní atletiky, finalista desítky na mistrovství světa i olympijských hrách a borec s osobákem 27:07,51. Kdo jiný, když ne on? Ale že Draytonův čas pokoří i Hofbauer (mimochodem, silniční desítku běžel nejrychleji za 29:24), a navíc Levinsovi v přímém souboji nadělí 5 minut a 10 vteřin, to už mělo nádech prvotřídní senzace.

Hofbauer dál nemá vlastní heslo na Wikipedii, ale o to větší inspirací může být nejen pro běžce usilující o překonávání rekordů a olympijských limitů. Není to možná právě on, kdo mezi řádky mnohem důrazněji říká no human is limited? Není jeho skromná cesta ve style udělej si sám víc motivující než bombastický výkon zaběhnutý s podporou stovky lidí všech možných oborů?

Odpověď už je samozřejmě na každém z nás.

1 Comment

Napsat komentář

Your email address will not be published.