Emil Zátopek: osamělost přespolního běžce

12 přečtení
22 minut čtení

V neděli 27. července 1952, krátce po osmnácté hodině, se otevřela maratonská brána olympijského stadionu v Helsinkách a sedmdesát tisíc natěšených fanoušků čekalo, který borec jí proběhne jako první. Ti, kdo měli informace z trati, tušili, že to bude Emil Zátopek. Třicetiletý běžec, který už na XV. olympijských hrách vyhrál zlato na 10 000 metrů i poloviční trati.

A skutečně, Zátopek vběhl osamocen na dráhu a v poklidu si užíval ovace zaplněného stadionu. Potřetí během týdne. Helsinky se v tom okamžiku staly olympiádou Emila Zátopka, podobně jako byl Peking před čtyřmi roky olympiádou Usaina Bolta. Pocity euforie v cíli byly umocněné tím, že tři zlaté medaile získal v zemi zaslíbené vytrvalostním běhům.

Zátopkův triumf ho zapsal do sportovní historie způsobem, jemuž se říká nesmazatelný. Nikomu před ním ani po něm se nepodařilo na jedné velké akci vyhrát závody na 5000 metrů, 10 000 metrů i maraton. A vlastně už šestatřicet let se o to ani nikdo nepokusil.

První maraton v životě

Sportovní svět právem mluvil o senzaci. Zátopkovy úspěchy v kratších disciplínách předvídal skoro každý, vždyť na desítce byl tři roky neporažený. Ale na královské maratonské trati mu věřil jen málokdo.

I když dnes spousta lidí považuje jméno Emil Zátopek za synonymum maratonu, za svůj život absolvoval „jen“ dva. A první právě v Helsinkách. Nebyl zvyklý trénovat a závodit na silnici, chyběl mu specifický trénink, jaký vyžaduje výzva dlouhá 42 195 metrů. Experti rovněž tvrdili, že jeho neurovnaný styl, který kdosi přirovnal k souboji běžce s neviditelnou chobotnicí přisátou za krkem, ho na maratonské štrece předčasně vysílí.

Navíc měl za sebou už jeden rozběh a dva finálové závody, celkem 20 km v hodně ostrém tempu, a proti sobě smečku odpočatých specialistů v čele s britským světovým rekordmanem Jimem Petersem. Ale poradil si se všemi a se vším. Posledních deset kilometrů už běžel osamocen v čele závodu a vyhrál v novém olympijském rekordu 2:23:03, s více než dvouminutovým náskokem před Reinaldem Gornem z Argentiny.

Major s Řádem práce

Po návratu domů byl za tři zlaté medaile oceněn Řádem práce a povýšením do hodnosti majora. Paradoxně přitom v Helsinkách vůbec startovat nemusel a světová atletika by dnes byla chudší o jedinečné sportovní představení.

Před odletem se totiž šel přimluvit za kamaráda, mílaře Stanislava Jungwirtha, jehož nechtěli funkcionáři kvůli jakémusi rodinnému politickému škraloupu na olympiádu pustit. Zátopek jim pohrozil, že pokud nepoletí Jungwirth, zůstane doma i on. A chvíli se zdálo, že to tak dopadne. První spoj odletěl bez nich.

Nakonec se situace vyřešila způsobem odpovídajícím tehdejší době: Zátopek se za kamaráda zaručil a slíbil, že dohlédne na to, aby splnil Fučíkův odznak…

Kdyby se z Helsinek vrátil bez medailí, místo oslavných proslovů a básní (František Branislav: Tvé jméno rodnou naši zemi/po celém světě rozkřídlilo/ abychom šťastni byli s těmi,/ kde v míru nás všech roste dílo) by ho zřejmě za vzpouru proti funkcionářům čekalo veřejné zostuzení. Podobně jako později cyklisty Jana Veselého a Jana Kubra, když vzdali Závod míru.

„Případ Jungwirth“ byl pouze jedním z okamžiků, kdy Emil Zátopek musel poměřovat síly i s jinými soupeři než jen s těmi na dráze.

Byl sice sportovní specializací vytrvalec, ale ve svém civilním životě spíše připomínal orientačního běžce. V rozmezí několika desítek let hrál roli ikony komunistického režimu, stoupence tzv. pražského jara, odpůrce sovětské okupace, člověka u lopaty i na milost vzatého politického pomýlence. Nic z toho by nemusel podstupovat, kdyby se narodil o pár set kilometrů dále na západ. Byl by jen oslavován za jedinečné sportovní úspěchy a neřešil dilemata, před něž jeho soupeři z Finska, Anglie nebo Francie nebyli nikdy stavěni.

Ikona nového režimu

Zátopkův základní životní příběh je kanonizován v ideologicky zabarvené knize Františka Kožíka Vítěz marathonský (1952) a v již uvolněně napsané povídce Oty Pavla Jak to tenkrát běžel Zátopek (1966). Příběh chlapce studujícího Baťovu školu mladých mužů, který byl k účasti na prvních závodech donucen vychovateli, který později předstihl dobu brutálními tréninkovými dávkami i systematickou přípravou v tvrdých podmínkách a který se stal jednou z největších světových hvězd své doby.

Věnoval se individuálnímu sportu, byl sám sobě trenérem a nenechával se omezovat metodickými direktivami shora, přesto se mu dostalo výsadního postavení v režimu, který tolik dbal na ducha kolektivismu.

Tento zdánlivý paradox má jednoduché vysvětlení. Zátopkova cesta vzhůru se časově kryla s nástupem komunistů k moci, první zlatou olympijskou medaili získal v létě 1948. A nový režim potřeboval nové hrdiny i mezi sportovci. Fotbal byl v očích komunistů plný buržoazních primadon a zlobu nových vládců na sobě brzy poznal třeba Josef Bican, vyštvaný ze Slavie i z Prahy. Také hokejisté byli příliš ovlivněni prvorepublikovým profesionalismem, a měli navíc kontakty na Západ, ostatně proto byli mistři světa z let 1947 a 1949 na dlouhé roky posláni do pracovních táborů.

Jejich místo zaujal Emil Zátopek. Byl mimořádně úspěšný sportovec, měl vzorný třídní původ (otec byl dělníkem v kopřivnické Tatře) a především se dokázal s novým režimem identifikovat. Vstoupil do KSČ, stal se členem vojenského klubu ATK (pozdější Dukla), byl vybrán do ústředního výboru Československého svazu mládeže. A veřejně propagoval klady socialistického zřízení. Měl to koneckonců v popisu práce na stovkách besed, které musel jako voják z povolání absolvovat.

Skromný, bezprostřední, naivní

„Líbí se mi pohádkově krásné lázně Soči, kde jsme byli s Danou na rekreaci. Svou krásou nám připomínaly některá švýcarská lázeňská místa. Ale v Soči se v těch lázních nesetkáte s nějakou exkluzivní společností milionářských darmošlapů, ale s dělnicemi z leningradské textilky nebo s horníky z Donbasu,“ popisoval například cestu do SSSR.

Pozitivním vzorem byl Zátopek i pro svou bezprostřednost a skromnost. Neměl manýry hvězd, ochotně se pobavil s každým, vtipkoval. A když vzal do ruky sklenku červeného vína a zanotoval Tri dni ma naháňali, posluchači neměli dojem, že hovoří se čtyřnásobným olympijským vítězem.

Přátele a obdiv fanoušků i novinářů si získával také v zahraničí. Hovořil několika jazyky, choval se k soupeřům férově a ochotně vyprávěl o svém tréninku, tedy o věci, jejíž tajemství si většina atletů úzkostlivě střeží. Když za ním pozdě večer den před helsinským závodem na 10 000 metrů přišel australský novinář, nevyhodil ho, jak by to udělal v takové chvíli snad každý, ale ochotně mu věnoval dvacet minut na rozhovor. A jakmile zjistil, že se žurnalista už nemá jak dostat do hotelu, nabídl mu nocleh.

Ne každý v cizině byl ovšem naladěn se Zátopkem na stejnou notu. Veleslavný finský běžec Paavo Nurmi, devítinásobný olympijský vítěz z 20. let, se mu vyhýbal. Nikoli snad proto, že by žárlil na jeho úspěchy, ale byl mu protivný jeho nadšený politický aktivismus.

Zátopek se totiž za ním vydal při návštěvě Helsink v roce 1950 a chtěl mu nabídnout k podpisu tzv. Stockholmskou výzvu požadující zákaz nukleárních zbraní, již tehdy vyhlásila prokomunistická Světová rada míru. Finský běžec se před ním nechal několik dnů úspěšně zapírat a i později měl k němu rezervovaný vztah. „Chápu to. On byl úspěšný soukromý podnikatel, kapitalista, a já představoval opačný politický systém,“ přiznal Zátopek po letech.

Režim si úspěchy osmnáctinásobného světového rekordmana rád a bez výhrad přivlastňoval. Považoval je za logický důsledek sjednocení sportu, socialistické výchovy a budovatelského nadšení.

Zátopek byl pro funkcionáře jakýmsi stachanovcem v tretrách. Dnes to zní téměř neuvěřitelně, ale sportovci v 50. letech museli uzavírat stranické závazky, kolik získají medailí a vytvoří rekordů. I tři zlaté z Helsink jsou vlastně překročením závazku, jejž si tehdy Zátopek dal k 1. máji („Zaměřím svoji sportovní přípravu tak, abych na olympijských hrách v Helsinkách získal pro naši lidově demokratickou republiku dvě zlaté medaile.“).

Komunističtí činovníci si slibovali, že podobných šampionů se budou rodit desítky. Zátopek dal všem příklad a teď už stačilo ho jen následovat. Ale takhle jednoduše sport pochopitelně nefunguje. Československá atletika vychovala řadu dalších kvalitních běžců, ovšem nikdo z nich už nedosáhl jeho formátu. Částečně i proto, že nástupem Afričanů v 60. letech se nebývale zvýšila konkurence a prosadit se na stupně vítězů je pro Evropany stále těžší, dnes téměř nemožné.

Zátopek ukončil kariéru v lednu 1958. Jeho posledním závodem byl kros ve španělském San Sebastianu. Vyhrál a oznámil, že je konec. Bylo mu 36 let. Ještě by jistě dokázal několik sezon vozit medaile, ale i tělo si po letech tvrdého tréninku říkalo o odpočinek.

Zůstal zaměstnán v armádě a užíval si dál obdiv a popularitu. Kdykoli do Prahy přijel nějaký zahraniční atlet, zastavil se u něj doma. Australský běžec Ron Clarke vzpomínal, jak ho „Zatu“ vzal na hodinový běh do Houšťky. „Bylo mu 44 let. Omlouval se mi, že není ve formě. Dali jsme si spolu šestnáct kilometrů a pro mě to byl nejtvrdší trénink za několik posledních týdnů,“ napsal Clarke ve své autobiografii.

Dvojité ponížení

Dalším zlomem v životě nejen Emila Zátopka se stal rok 1968. Byl nadšeným stoupencem tzv. pražského jara a na veřejnosti to dával najevo. „Měl jsem privilegium jezdit do zahraničí. A viděl jsem, jak se tam spousta věcí mění, a u nás jako by se zastavil čas. Proto jsem podporoval lidi, kteří nás chtěli dostat ze stagnace a žádali více demokracie,“ vysvětloval později své pohnutky. Jeho jméno nechybělo pod manifestem 2000 slov a v prvních dnech okupace patřil k lidem, kteří ji nejdůrazněji odsoudili. Slavné jsou fotografie Emila Zátopka z Václavského náměstí, kde vysvětluje sovětským vojákům, že tady k žádné kontrarevoluci nedošlo a že je to všechno velký omyl.

V září 1968 s ním scenárista Jaroslav Dietl vedl rozhovor pro časopis Stadion na téma strach. Oba mluvili v náznacích, a i když řeč byla především o sportu, čtenáři museli pochopit, že maratonem, který bude dlouhý a těžký, je míněno něco zcela jiného. „Strach? Veliký země jsou veliký a ještě nic neudělaly – zatímco my, naše země je veliká svýma činama – ale nesmíme se zastavit, nesmíme zmrtvět, musíme se prát a nepřestávat, i když se ten maratón zdá někdy nekonečnej – věřte mi, že každej závod má svoji cílovou rovinku a každá veliká a pevná vůle slaví nakonec vítězství,“ řekl tehdy Zátopek.

Strach, to bylo pro každého jedno z vnitřních témat nastupující normalizace. Slavný běžec se s ním vyrovnal způsobem, který některé jeho příznivce zklamal.

Stejně jako skokan na lyžích Jiří Raška – a na rozdíl od gymnastky Věry Čáslavské – odvolal podpis pod peticí 2000 slov, ale vyhazov z armády tím neodvrátil. Byl přeložen do zálohy a nesměl pracovat v Praze. Jeho novým působištěm se stala stavební geologie. Jezdil po republice, přespával v maringotkách a dělal průzkumné vrty.

Jako mnoho jiných provedl veřejnou sebekritiku za postoje v období pražského jara. V červenci 1971 vyšel v Rudém právu rozhovor, kde Zátopek vyvracel informace Daily Mailu o tom, že pracuje jako popelář. Přihlásil se k věrnosti myšlence socialismu, pochválil si nové zaměstnání, své nedávné postoje označil za pomýlené a distancoval se od Luďka Pachmana, Pavla Kohouta a dalších osobností roku 1968.

Pragmatické chování přineslo jeden zásadní výsledek: mohl opět občas cestovat do zahraničí, byť ještě pár let jen sám, bez manželky Dany. Například na olympijské hry do Mnichova 1972, kam byl pozván jako čestný host. Za další čtyři roky opustil geologii a byla mu nabídnuta práce v dokumentačním středisku ČSTV, tam zůstal až do důchodu.

Plné rehabilitace a zadostiučinění se Emil Zátopek dočkal až po roce 1989, kdy se – řečeno slovy z jeho dávného rozhovoru pro Stadion – Československo dostalo do cílové rovinky svého dlouhého maratonu. V roce 1998, dva roky před smrtí, dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy I. stupně, byl zvolen nejlepším českým olympionikem i atletem 20. století. Minimálně stejně je uznáván a oslavován ve světě. Ve frankofonních zemích vychází běžecký magazín Zatopek, v Austrálii se v prosinci uskuteční již 52. ročník skvěle obsazovaného závodu Zatopek 10 a před olympijským muzeem v Lausanne má svoji sochu.

Největší pocty in memoriam se mu dostane letos. V listopadu bude uveden do nově zřízené Síně slávy IAAF jako jeden z prvních dvanácti oceněných, po boku Carla Lewise, Sergeje Bubky, Jesseho Owense a dalších legend atletické historie.

Text vyšel v sobotní příloze Lidových novin 28. července 2012,
přinášíme ho s autorovým laskavým svolením.

Napsat komentář

Your email address will not be published.