Emil Zátopek a jeho klikatá cesta 20. stoletím

761 přečtení

Když jsem si dělal rešerše k tomuto textu, našel jsem při procházení části svého archivu týkající se Emila Zátopka jeden poklad, na nějž jsem už dávno zapomněl. Byl to přebal ne příliš známé knihy Běží Zátopek. Vyšla v roce 1967, na tu dobu ve spíše skromném nákladu, a je to životopis vyprávěný samotným běžcem. Čistého textu tak šedesát stran, za hodinku a něco máte přečteno.

Přebalem byla složená čtvrtka o rozměrech půl metru na půl metru, kterou když rozbalíte, máte před sebou soupis všech Zátopkových dráhových a silničních závodů od roku 1942 až do roku 1957, na tratích od 3 kilometrů po maraton. Datum, místo a výsledný čas.

Úžasné čtení. Už třeba jenom zjištění, že pouze třikrát zaběhl desítku hůř než za 30:30! (většinou to samozřejmě bylo pod 30 minut) Nebo ty skvělé hodinovky. Jaká škoda, že se tenkrát už neběhaly půlmaratony… S hodinovkovým výkonem 20 052 metrů by před sedmdesáti roky mohl úspěšně útočit na čas 1:03.

Knížku Běží Zátopek jsem kdysi koupil v antikvariátu a byla téměř netknutá, včetně přebalu. Podle věnování ji v roce 1969 jistý K. M. dostal „za úspěšné absolvování oblastního školení“ od OV ČSTV Kladno, sekce ledního hokeje. Svět vytrvalostního běhu ho tedy asi příliš nezajímal.

Dál jsem si několik dnů listoval starými publikacemi, časopisy, novinovými výstřižky, klikal na snímky ve fotobankách, prohlížel si PDF zakoupená v archivech zahraničních novin – a najednou jsem přestal váhat, jestli se o Emilu Zátopkovi dá napsat ještě něco nového, jestli jde jeho příběh nasvítit z jiného úhlu.

Tady je výsledek mého pokusu.

****

Vezmu to od konce jeho kariéry. Jak známo, završil ji počátkem roku 1958 ve španělském San Sebastianu vítězstvím v ne příliš významném krosovém závodě. Od pořadatelů kromě spousty vína dostal psa, jemuž dal jméno Pedro, a stříbrný pohár.

Psa později věnoval svému kamarádovi, novináři Otu Pavlovi. Ten o něm (o Zátopkovi, nikoli o psu) napsal črtu Jak to tenkrát běžel Zátopek. Najdete ji v knížce Plná bedna šampaňského. Za mě pořád nejlepší věc, co byla o Zátopkovi napsaná. Tak hodně na tak málo stránkách.

Ota Pavel ji celou sepsal na psychiatrii v Bohnicích, kde se léčil s bipolární poruchou. U psacího stroje se trápil mimořádně, jak se svěřil v dopise bratrovi Hugovi: „…o tom, že byl (Zátopek) normální, že měl vůli, že trénoval, o tom můžeš napsat dvacet řádek. Snad přijde někdo, kdo to napíše, ale já už to nebudu, protože mě je z těch všech keců o vůli blbě.“

Mimochodem, Pavlovi věnoval Zátopek i svůj poslední pohár, ten ze San Sebastianu. Ale bohužel už in memoriam. V roce 1973, kdy spisovatel náhle ve věku 43 let zemřel, jej předal jeho rodině.

Zátopek už nechce startovní číslo.

Tak zněl titulek článku v časopise Stadion oznamující, že slavný atlet ukončil kariéru. Jako vrcholový sportovec si startovní číslo navlékl víc než 350krát, potom už jenom výjimečně. Jako například v roce 1966, kdy poprvé zkusil Běchovice. Ve 44 letech z toho byl – bez speciálního tréninku – čas 34:48 a třetí místo ve veteránské kategorii.

Jeho největší závody byly tisíckrát popsané. Ty nejslavnější, olympijské, i všech osmnáct světových rekordů. O některých se skládaly patetické básně, na počest jiných se při mimořádných údernických směnách rubalo uhlí a kalila ocel. Highlighty si koneckonců můžete najít třeba na YouTube.

A některé se dostaly i do literatury. Zmínil se o nich Bohumil Hrabal, ne zrovna uctivou kapitolu Emilu Zátopkovi věnoval Jan Novák v oceňované knize Zatím dobrý (pár let před tím, než z něj v komiksu udělá neohroženého hrdinu bojujícího proti systému):

„V roce 1952 získal v Helsinkách zlatou medaili v běhu na pět a deset kilometrů a v maratonu, to se na olympiádě nikdy nikomu nepodařilo a nepodaří, Zátopek nechal všechny kapitalistické běžce v prachu za sebou, je důstojník Československé lidové armády, ve studené válce bojuje svými tretrami, je to mladík z Moravy s neuvěřitelnou vůlí, nevadí mu, že se jím komunistická vláda ve světě ohání, proč, když běží, vypadá jako stroj, na obličeji má grimasu, jako by měl staženou chůzi z chodidel a živým masem dusal po škváře dráhy, každý krok je pro něj peklo, ale vždycky ho udělá, vždycky všechny předběhne, vždycky vyhraje.“

To je nejlichotivější úryvek.

Ale že byl Zátopek prominentním vojákem studené války, je přesný postřeh. A někdy se po jejím bojišti jenom bezmocně kutálel jako kulečníková koule, do níž šťouchají jiní.

Když v létě 1952 slavně získal tři zlaté medaile v Helsinkách, byl to samozřejmě pro naši sjednocenou tělovýchovu propagandistický majstrštyk. Ale v Sovětském svazu z toho neskákali nadšením. Socialistická velmoc se olympiády účastnila poprvé a její úspěchy měly být hlavním mediálním trhákem, nikoli výkony československého běžce. Proto když u nás vyšla o helsinských Hrách kniha Olympijský zápisník (jejím spoluautorem byl angažovaný básník a speciální olympijský reportér Pavel Kohout), na obálce nebyl Zátopek, nýbrž jakási sovětská závodnice vedoucí zástup sportovců zítřka – a s nimi nezbytný otylý kapitalista připalující si doutník o olympijský oheň.

O Zátopkovi se psalo ve všech zemích, v nebývalých superlativech. Byl tehdy bez přehánění nejslavnějším sportovcem světa. Američtí politici v čele s prezidentem Harry Trumanem proto přišli s nápadem pozvat ho, společně s manželkou Danou, na turné po USA. Jako posla míru. „Nadzdvihněte železnou oponu a pusťte Zátopka k nám,“ psaly noviny.

Byla by to bezprecedentní událost studené války. A snad právě proto k ní nikdy nedošlo.

Vlastně to byla od počátku utopie. V roce 1947 ještě Zátopek procestoval půlku západní Evropy a podíval se i do Alžíru, tehdy francouzské kolonie, jenže po Únoru spadla klec. Za tři roky před Helsinkami, tedy v době vrcholící studené války, se na opravdový Západ s výjimkou mistrovství Evropy v Bruselu (1950) nepodíval.

Směl jenom do Finska, které – ačkoli ho autoři zmíněné knihy Olympijský zápisník líčili jako fašisticko-kapitalistickou diktaturu – bylo vynuceně vstřícné k Sovětskému svazu a nepřijímalo uprchlíky z komunistických zemí. Tedy nehrozilo, že by Zátopek zůstal v zahraničí jako krasobruslařská mistryně světa Ája Vrzáňová nebo wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný.

V dnešní době Diamantových lig a dalších prestižních mítinků to zní možná málo uvěřitelně, ale s kompletní zahraniční konkurencí se v dobách největší slávy utkával pouze jednou za dva roky, při mistrovství Evropy nebo olympijských hrách. S výjimkou Sovětů a Maďarů s ostatními soupeřil na dálku. V novinách si přečetl, jaký zaběhli čas, a snažil se ho překonat. Podobně to na druhé straně rozděleného světa dělali Finové, Švédové, Angličani, Francouzi… Virtuální soupeření, řeklo by se teď.

Ještě v srpnu 1952 tedy Zátopek nabízenou cestu do USA odmítl. Nebo spíš musel odmítnout. A volil slova, kvůli kterým na Západě prořídla řada jeho fanoušků: „Vím, jak to tam vypadá: kryté dráhy, nejvýše 200 metrů dlouhé, klopené zatáčky, aréna, horší než cirkus! Do toho vříská nejšílenější jazz, na to jsou Američané zvlášť grandi, obecenstvo řve, střídavě kouří a pije, anebo se nudí, když je to příliš jednotvárné.“

Ještě dodal, že do Ameriky přiletí teprve tehdy, až v zemi zvítězí socialismus. Inu, psal se roku 1952.

Už při olympiádě někteří lidé, co ho z Londýna 1948 pamatovali jako zábavného, charismatického chlapíka, žasli nad jeho proměnou. Najednou z něho byl chodící chrlič politických frází. Pokud už se rozhodl promluvit se zahraničními novináři, nechtěl se bavit o sportu, místo toho řešil korejskou válku nebo se chlubil, kolik tun uhlí vykutali naši stachanovci. A když šel v Helsinkách navštívit slavného předchůdce Paava Nurmiho, aby mu dal podepsat jakousi petici za mír a pokrok, finský šampion se před ním raději zapřel.

„Emil Zátopek je skvělý sportovec, bez debat. Ale je i ctěný olympionik, jehož jméno by mělo být vyslovováno společně se jmény Paava Nurmiho a Jesseho Owense? O tom pochybujeme,“ napsaly o něm americké noviny, když byl zvolen nejlepším sportovcem roku 1952.

Jednoduché to však neměl ani doma. Obávaný ministr obrany Alexej Čepička pronesl pár týdnů po Helsinkách proslov při jakémsi branném závodě a pustil se v něm i do hodnocení olympiády. S počtem medailí byl spokojen, s chováním medailistů méně. Prstem ukázal na sportovce, kteří ještě nepochopili, že nastal konec buržoazního individualismu, že pryč je čas primadon. Teď je hlavním úkolem vzorně reprezentovat socialismus, na ostatním tolik nezáleží.

Ani nemusel jmenovat. Každému bylo jasné, že má na mysli solitéra Emila Zátopka. I proto, jak před olympiádou vyhrožoval, že do Helsinek neodletí, bude-li účast odepřena jeho kamarádovi s politickým škraloupem Stanislavu Jungwirthovi (víc o případu v črtě Jak to tenkrát běžel Zátopek nebo komiksu Zátopek: …když nemůžeš, tak přidej!). Jaké štěstí, že nakonec přivezl tři zlaté medaile. Vybouchnout na olympijském tartanu, mohl skončit dost smutně…

Ale už na jaře 1953 bylo pár věcí jinak. Nejdřív zemřel Josif Stalin, krátce po něm i Klement Gottwald a nejpevněji utažené šrouby ve společnosti byly aspoň malinko povoleny.

Emil Zátopek přestal být Pavlem Kohoutem v tretrách. Míň schůzoval a řečnil na sjezdech, jeho výkony byly víc oceňovány pro jejich sportovní kvalitu než jako součást údernického hnutí. A pootevřely se mu i dveře na Západ. V posledních letech kariéry si tak mohl do cestovního deníku zapsat Paříž, Londýn, Manchester, Karlsruhe, Norimberk, Atény, Oslo, Solingen nebo již zmíněný San Sebastian…

A stále si držel skvělou výkonnost. V roce 1954 v rozmezí dvou dnů překonal světové rekordy na 5000 i 10 000 metrů, na ME v Bernu vyhrál desítku, na pětce bral stříbro. Ještě v říjnu 1957, kdy fakticky končil kariéru (v lednu 1958 odjel do San Sebastianu pouze splnit rok starý slib daný pořadatelům), běžel pětku za 14:18,2 a desítku za 29:23,8. Na závěr sezony, již označoval za průměrnou.

Nám, fanouškům, může být líto jediné věci. Po melbournské olympiádě, kde skončil na maratonu šestý, dostal pozvání do Bostonu. Tentokrát se cesta do USA a účast na nejslavnějším maratonu světa nezdála být takovou utopií. Ale Zátopek se v lednu 1957, utrmácený po zdlouhavé cestě z Austrálie, rozhodl skončit s běháním. Pak se přeci jenom v březnu vrátil k tréninku a na první závody poslední sezony si troufl až koncem května. Tedy šest týdnů po Bostonském maratonu…

****

Po konci kariéry zůstal Emil Zátopek v armádě jako sportovní instruktor. Vypomáhal v Dukle, jezdil do škol na besedy a užíval si život penzionovaného sportovce, který se nemusí bát o svoji existenci.

Listování fotoarchivem nejlíp dokládá, jak se měnila jeho role i jak se měnila společnost.

Emil Zátopek a Jan Werich.

Emil Zátopek a Laurence Olivier.

Emil Zátopek a Karel Gott.

Emil Zátopek a Hana Hegerová.

Místo uniformovaných generálů a tajemníků ve špatně padnoucích oblecích mu častěji dělali společnost umělci.

V roce 1967 byl dokonce vyslán na výstavu Expo do Montrealu, aby se stal jednou z tváří čs. pavilonu. Vláda chtěla světu ukázat, že už nejsme vyděšená stalinská gubernie, nýbrž stále pohodovější země, kde se točí oscarového filmy, hraje se moderní populární hudba, píše se velká literatura a která má před sebou šťastnou budoucnost. Proto si dala na prezentaci záležet a vedle Karla Gotta, Evy Pilarové, Semaforu nebo Laterny magiky pozvala i nejslavnějšího čs. olympionika.

Kanada sice není a nebyla vytrvalostním běháním posedlá jako Amerika, i tak Zátopkův přílet do Montrealu vzbudil rozruch. Vítal ho zástup novinářů a pětačtyřicetiletý bývalý atlet je hned na letišti okouzlil nejen svým humorem, ale i tím, že jim zapózoval, jak je v obleku a polobotkách stále v poklusu.

V četných rozhovorech tentokrát ani tolik nerozebíral velké závody a olympijské pocty. Spíš mluvil o své práci, která ho vedle radosti naplňovala i skepsí. Všímal si, že nové generace jsou stále pohodlnější, odvykávají pravidelnému pohybu a že je to věc, s níž Evropa i Severní Amerika bude mít brzy problém. A to, prosím, mluvil o době, kterou dneska považujeme za téměř idylickou. O době, kdy budoucí technologičtí revolucionáři Steve Jobs a Bill Gates ještě chodili na základku, televize teprve začínala měnit životy lidí a mít auto aspoň u nás nebyla samozřejmost. Kdy děcka po příchodu ze školy hodila aktovku do kouta a celé odpoledne s klíčem na krku běhala po sídlišti, po lese, na hřištích.

Jak teď dobře víme, jeho varování se ukázalo jako prozíravé.

Expo skončilo v říjnu a velkolepá československá prezentace slavila úspěch. Ale lidé doma začali řešit jiné věci. Ano, přišel annus mirabilis, rok 1968.

Emil Zátopek patřil k jeho velkým postavám. Ačkoli se po skončení kariéry politicky výrazně neprojevoval, teď se zařadil do řad tzv. obrodného proudu a byl hodně slyšet. O své motivaci nikdy detailně nemluvil. Ale zřejmě jako spousta lidí angažovaných v temných 50. letech měl pocit, že je třeba napravit, co se napravit dá.

Změna v jeho životě je znovu patrná při listování fotoarchivem.

Emil Zátopek a Alexandr Dubček.

Emil Zátopek a Ludvík Svoboda.

Emil Zátopek a Josef Smrkovský.

S manželkou Danou byli i mezi těmi, kdo podepsali manifest Dva tisíce slov, a vidět byl zejména v prvních dnech po srpnové okupaci. Chodil na Václavské náměstí a Vinohradskou třídu a emotivně se sovětským vojákům snažil vysvětlit nevysvětlitelné. Hodně se o tom psalo i v zahraničí, protože pro mnoho cizinců byl stále nejznámějších Čechem. Pro některé jediným, kterého znali. Dával rozhovory, popisoval, co se děje doma, vyzýval k bojkotu sportovních reprezentací pěti okupujících zemí.

Dorazili za ním i reportéři z francouzského týdeníku Paris Match a článek doprovodili snímkem z centra Prahy, kde protestující Zátopek drží nad hlavou transparent s nápisem HRDÝ BUĎ KDO JSI NEZRADIL a fotkami Dubčeka a Svobody. Výmluvný symbol tragických iluzí té doby, protože vrcholní politici byli prvními, kdo začal zrazovat nedávno ještě posvátné ideály…

V deskách věnovaných Emilu Zátopkovi mám i další poklad z antikvariátu, mimořádné společné číslo deníku Československý sport a týdeníku Stadion z 23. srpna 1968. Zažloutlý list formátu A3 rozmnožený na cyklostylu a v něm jediné téma. Co se děje a co se bude dít dál. Na první stránce je i krátké provolání: „Všichni naši sportovci, kteří souhlasí se včerejší výzvou manželů Zátopkových na olympijský bojkot pěti zemí – agresorů – ať se dostaví na ÚV ČSTV a podepíší tam podpisový arch. Přijďte a protestujte! Nemlčte v osudové chvíli!“

Kdo ví, co se s těmi archy stalo… Ale pochopitelně žádný olympijský bojkot se nekonal. Stejně jako se nekonal (s drobnou výjimkou Švýcarska, Španělska a Nizozemska) ani v roce 1956, kdy sovětské tanky vtrhly do Maďarska.

V září už bylo jasné, že tato noc nebude krátká. Z té doby pochází i rozhovor Emila Zátopka s Jaroslavem Dietlem, který byl ve Stadionu otištěn v říjnu. Ano, pokud se podivujete nad jménem spoluautora, je to onen později slavný scénárista, který ještě před tím, než se nadchl pro osudy žen za pultem a mužů na radnici, dělal velké profilové rozhovory se sportovci, tzv. o životě.

Povídání se Zátopkem mělo titulek ČLOVĚK ZÁVODNÍK STRACH, a byť hlavním tématem byl sport a o politice nepadlo ani slovo, bystrý čtenář neměl problém rozšifrovat spoustu narážek a jinotajů: „Každej závodník, každej člověk, každej národ musí vědět, co chce, kam jde a musí usilovně hledat důkazy o vlastní hodnotě – vždycky jsem si říkal: nemáš důvod si myslet, že nejsi nic – něco dovedeš, něco jsi dokázal – a to mi nejvíc pomáhalo proti strachu a proti přesile – a proti strachu z přesily…“

I když rozhovor končil větou „…věřte mi, že každej závod má svoji cílovou rovinku a každá veliká a pevná vůle nakonec slaví vítězství…“, moc optimismu z něj nesálalo.

Ještě méně dobrých zpráv následně přinesl rok 1969, pro Emila Zátopka tak zásadní.

****

V lednu 1969 se na protest proti sovětské okupaci, nastupující cenzuře i lhostejnosti lidí upálil student Jan Palach. Krátce poté vysoký komunistický funkcionář Vilém Nový z jeho smrti obvinil pětici proreformních aktivistů, včetně Emila Zátopka. Prý mladíkovi namluvili, že tekutina, kterou se polije, způsobí jenom tzv. studený oheň a nijak mu neblíží.

Byla to samozřejmě pitomost. Všichni podali společnou žalobu na Nového, soud ji začal projednávat v roce 1970. A uprostřed procesu udělal Zátopek věc, kterou nikdo nečekal. Řečeno sportovní terminologií: náhle změnil dres. Stáhl žalobu a Novému se omluvil.

Za rok se v rozhovoru pro Rudé právo distancoval od pražského jara a hlavně od podpisu pod peticí Dva tisíce slov. Stejně jako u soudu prohlásil, že se nechal svést špatnými lidmi a že nikdy nechtěl jít proti socialismu. Lidé, kteří s ním stáli na jedné straně a mají právo soudit, tím byli hodně zklamáni. Tohle že je ten statečný hlas odporu z prvních dnů okupace?

Nedokázali pochopit jeho pohnutky. Z KSČ i z armády byl přeci vyhozený už v roce 1969, skončil „u lopaty“ (pracoval pro geologický průzkum, přes týden žil v maringotce), takže nebylo kam profesně klesnout, a navíc neměl děti, na jejichž studium by jako jiní musel brát ohledy. Některé tehdy vyhloubené mezilidské bariéry už nikdy nezmizely.

Rozhovor byl počátkem jakési dohody mezi Zátopkem a mocí. Vláda díky proneseným větám přestane být v zahraničním tisku popotahovaná, jak zametla se svým nejslavnějším sportovcem, on bude na oplátku smět občas vyjet na Západ, kam byl neustále zván, a ukáže tak, že nesedí ve vězení, nedře na nucených pracích v uranových dolech (jak se o něm v cizině občas psalo) ani není jinak krácen na svých právech.

V podstatě Zátopek udělal to samé, co krátce po něm režisér Jiří Menzel nebo spisovatel Bohumil Hrabal. A tisíce dalších, bezejmenných.

Už v roce 1972 směl odjet na olympiádu do Mnichova, kam ho MOV pozval na oslavu dvaceti let od jeho tří zlatých medailí z Helsinek. Na krátké setkání s ním často vzpomínal publicista Joe Henderson z Runner’s World. Spatřil Zátopka na letišti před návratem domů, nesměle se ujistil, že je to opravdu on, a pak se spolu asi dvacet minut bavili. Američan s velkou úctou, pro něj pořád byl nejlepším sportovcem světa i dětským idolem číslo jedna. „Je pro mě zvláštní, že jsem se tady dočkal takového uznání,“ svěřil se mu Zátopek se zkušenostmi z Mnichova. „Ve své zemi jsem teď totiž úplně obyčejný člověk. Nikdo.“

Do veřejného života se Zátopek nikdy plně nevrátil, zase tak vděční soudruzi za provedenou sebekritiku nebyli. Ale v roce 1976 mu aspoň bylo umožněno přejít z maringotky do dokumentačního střediska ČSTV. Jeho novou prací bylo pročítat zahraniční noviny a publikace a monitorovat zajímavé postřehy využitelné pro sportovní metodiku. „Stal jsem se sportovním špiónem,“ vtipkoval později.

Jeho jméno už nebylo tabu. V době olympiád se v novinách připomínaly jeho úspěchy, občas poskytl rozhovor, kde tématem byl pouze a jen sport, a funkcionáři ho vystrčili před kamery, kdykoli přijela delegace z MOV nebo IAAF. Nedávno dokonce běžel na ČT archivní silvestrovský pořad Televizního klubu mladých z počátku 80. let, kde Emil Zátopek ve společnosti Vladimíra Menšíka a Zdeňka Svěráka vypráví úsměvné historky z dětství…

Na stránky zahraničních novin se jeho jméno – aniž by s tím měl bezprostředně něco společného – vrátilo ve velkém počátkem roku 1984. V USA se totiž rozjela kampaň, aby na nadcházejících Hrách v Los Angeles slavnostně zapálil olympijský oheň. Stál za ní George A. Hirsch, vydavatel časopisu The Runner a jeden ze zakladatelů Newyorského maratonu. Spolu s přáteli neúnavně psal dopisy vládě, organizačnímu výboru, usiloval o pozornost médií.

„Emil Zátopek je nezpochybnitelně největším žijícím olympionikem,“ tvrdil Hirsch a v rozhovorech připomínal běžcův příběh, včetně toho, že se mu v Československu nežije nejlíp.

„Je to muž, na něhož svět zapomněl, žijící v zemi, na kterou svět taky zapomněl,“ přidal se další z aktivistů, chicagský běžec Paul Dickman. „Tahle olympiáda může být poslední šance, jak Emila Zátopka uctít. Kdybych se to nepokusil prosadit, vím, že bych se jednoho dne mohl cítit jako astronom, který prospal přílet Halleyovy komety.“

Těžko říct, jak to celé měli vymyšlené, každopádně jejich nápad neměl šanci projít. Ani na jedné straně. Čs. vláda by k tak jednoznačně politickému gestu nedala svolení a rovněž Američané by, jako ostatně dosud nikdo z organizátorů olympijských her, nesvěřili zapálení ohně cizinci. Pocty se nakonec dočkal Rafer Johnson, desetibojařský šampion z roku 1960.

Ostatně myšlenka nenadchla ani krajany žijící na Západě. Ostře se proti ní na stránkách chicagského listu Denní hlasatel postavili představitelé Svaz čs. sportovců v zahraničí, exilové organizace sdružující zhruba 3000 členů, a připomněli Zátopkovu činnost v 50. letech, kdy stovky sportovců skončily ve vězení. “My bychom tím poctěni rozhodně nebyli,” uvedl mluvčí spolku, jehož členy byli i krasobruslaři Ája Vrzáňová a sourozenci Jelínkovi, atletka Olga Fikotová nebo tenista Jaroslav Drobný.

Setkání šampionů v roce 1982 v centrále Adidasu v bavorském Herzogenaurachu. Vedle Emila Zátopka tam byli např. plavec Mark Spitz (vlevo), cyklista Eddy Merckx (druhý zleva), fotbalista Uwe Seeler (vpravo) nebo gymnastka Věra Čáslavská.

Smutnou pointou celého příběhu je skutečnost, že následný bojkot olympiády v Los Angeles veřejně podpořil i Zátopek. Ironií osudu během návštěvy Frankfurtu nad Mohanem, kde startoval místní maraton. V den, kdy čs. vláda oznámila, že nevyšle sportovce do USA, ho tam dostihl redaktor Rudého práva a on sotva mohl odmítnout vyjádření, pokud chtěl dál cestovat třeba právě do Západního Německa.

To byla země, kde si ho asi vážili nejvíc a pravidelně ho zvali nejen na závody. Každá návštěva byla spojená s velkou publicitou. Jako například v roce 1988, kdy byl čestným startérem maratonu v Hamburku a pak v cíli mohl předat trofej vítězi, slovenskému běžci Martinu Vrábeľovi.

****

Když v Československu padl komunistický režim, bylo Emilu Zátopkovi 67 let. Velení armády se mu omluvilo za vyhazov a plně ho rehabilitovalo, byl přijat zpátky do Dukly, kde stále drží klubové rekordy na 20 000 metrů, 30 000 metrů a v hodinovce, a od prezidenta Václava Havla v roce 1998 převzal státní vyznamenání, medaili Za zásluhy 1. stupně.

Společensky už se ale příliš neangažoval a politice se vyhýbal obloukem, však za předchozí desetiletí si s ní užil dost nehezkých chvil. Víc ho to táhlo tam, kde mu bylo nejlíp. Na stadiony a běžecké závody. Poklábosit se starými kamarády, povzbudit mladé atlety. Jednou se s ním takhle vyfotil i teenager z Prahy, který se po čtyřicítce slavně zapíše do historie Spartathlonu.

Dalším důvodem bylo zhoršující se zdraví. Kvůli artritidě a bolestem zad se v roce 1991 konečně vypravil do USA, na pozvání běžeckého klubu ze Stanfordské univerzity. Součástí výletu byla i návštěva místních specialistů, kteří mu operací měli od bolestí ulevit. Nakonec ale došli k názoru, že chirurgický zásah by byl příliš riskantní.

Čas původně vyhrazený na rekonvalescenci po operaci mohl aspoň využít k cestám po Kalifornii. Průvodkyni mu dělala Olga Fikotová, olympijská vítězka v disku z Melbourne 1956, jíž tehdy pomáhal zařídit (či spíše vybojovat) svatební obřad s americkým kladivářem Haroldem Conollym na Staroměstské radnici a která se v USA usadila, dokonce je čtyřikrát reprezentovala na OH.

Prestižní noviny Los Angeles Times s ním ještě před odletem domů udělaly velký rozhovor s titulkem „Back into The Light“. To je pocta, jaké se sportovcům nedostává každý den.

Poslední rok svého života už trávil mezi Vojenskou nemocnicí ve Střešovicích a domkem v Tróji. Na nemocničním lůžku oslavil i 78. narozeniny, v době konání olympiády v Sydney – poslední, kterou sledoval aspoň na dálku, jako divák u televize. V říjnu 2000 prodělal třetí mozkovou příhodu, a když se 21. listopadu rozletěla do světa zvěst, že Emil Zátopek zemřel, pro lidi z jeho okolí to nebyla šokující zpráva.

Veřejné rozloučení se státními poctami se konalo v Národním divadle. Zúčastnili se ho například šéf MOV Juan Antonio Samaranch a předseda IAAF Lamine Diack, mezi spoustou sportovců i finský vytrvalec Lasse Virén, který se na olympiádě v Moskvě pokusil vyrovnat Zátopkův helsinský výkon, zatím jako poslední atlet, vyhrál pětku i desítku, ale v maratonu skončil pátý.

****

Ještě za svého života byl Emil Zátopek zvolen nejlepším českým atletem historie i olympionikem 20. století, později byl mezi prvními uveden do Síně slávy IAAF. Ale po smrti jako by se u nás začal vytrácet z povědomí. Jasně, běžci o něm a jeho úspěších stále věděli, ale z veřejného prostoru zmizel. Když to třeba srovnáte s tím, jak v Maďarsku byl a je uctíván jeho vrstevník, fotbalista Ferenc Puskás…

Víc jeho jméno rezonuje ve světě. Asi nejnázorněji to vystihuje skutečnost, že nejprestižnější závod nesoucí Zátopkovo jméno se běhá v Austrálii, časopis ZATOPEK vychází ve francouzštině a nejlepší zátopkovské biografie napsali Angličané.

Postupem let se u nás na odkaz Emila Zátopka navršily hromady mýtů, povídaček, nesmyslů a pro spoustu lidí je to pořád především podivín, co běhal v kanadách, šklebil se u toho a ve volném čase trousil bonmoty, že ryba plave, pták létá, člověk běhá. Málokdo z nich tuší, že jsme opravdu kdysi měli atleta, který se ve světě těšil podobnému renomé jako nedávno Usain Bolt nebo dvě dekády před ním Sergej Bubka. Vždyť tehdy zahraniční noviny psaly i o tom, jak dopadlo mistrovství republiky v krosu! (což dnes, krutě řečeno, zajímá jenom závodníky a jejich trenéry a příbuzné)

Potom přišel rok 2016 a najednou bylo Zátopka všude plno. V televizi „propagoval“ plzeňské pivo, vyšel o něm zástup knih, od špatných až po výtečné, a především se stal hlavní marketingovou postavou ČOV při olympiádě v Riu. Čeští sportovci měli figurku běžce na tričkách a teplákových soupravách a slibovali, že když při závodech nebudou moct, tak přidají.

A pak zase nastalo uctivé ticho.

Velikost odkazu sportovce se ale naštěstí neměří tím, kolik má soch nebo kolik závodů a stadionů a ulic nese jeho jméno. Nakonec nejvíc záleží na tom, kolik lidí dokáže inspirovat, i po dlouhých letech, v jiném století. Nejen na trati, ale také v běžném životě.

Raději naposledy nalistuji zažloutlou stránku 47 v prvním vydání Plné bedny šampaňského, protože před víc než půlstoletím to líp a výstižněji napsal Ota Pavel:

„Přišel a odešel – a zůstal. Jistě se najdou v naší zemi další, kteří ho budou následovat. Stal se v tomto století velikým příkladem nejen pro silné a nadané, ale především pro slabé a netalentované, protože sám takový kdysi byl. Našel si jen stupínky, po kterých kráčel vzhůru. Své sny nejen snil. Každý den dělal něco pro to, aby je splnil.“

Napsat komentář

Your email address will not be published.