Desátý. O jednom maratonu ze stadionu na stadion

Není snadné si v dnešní době vybírat maratony. Chaoticky se mění termíny, pár závodů z kalendáře vypadává i v době, kdy jejich pořádání už žádná nařízení shora nebrání (zvláště když pořadatele jako RunCzech nenapadne, že by v takovém případě měli startovné vracet, lepší podnikatelský plán je si peníze nechat). Další si do podmínek přidávají klauzuli, že v nejhorším se maraton bude konat virtuálně, tedy někde na vaší oblíbené cyklostezce.

Když jsem si dělal předběžný podzimní plán, maraton v Mnichově v něm nefiguroval. Běžel jsem ho už třikrát – a co nového na něm poznávat? Navíc vždycky jsem si tam udělal osobák a přišlo mi fajn si tuhle bilanci zachovat navěky.

Ale když z termínovky vypadl původně vyhlédnutý Frankfurt a krátce po něm i logisticky nejjednodušší Praha, začal jsem se klonit k bavorské variantě.

Nebyla jediná, ale rozhodl jsem se pro ni hned ve chvíli, kdy jsem uviděl novou trasu. Pro organizátory byla nouzovým řešením, pro mě ideálem. Nejen cíl, ale už i start na Olympiastadionu, většina kilometrů v krásné Englischer Garten, další ve Schwabingu, nejpříjemnější mnichovské čtvrti. Zmizela nuda u Ostbahnhofu, zmizelo kličkování mezi pinakotékami.

Dokonce jsem překousnul i fakt, že jsou v plánu dvě kolečka o délce 21 kilometrů. Nejsem fanouškem takových tras, vlastně je vůči maratonu považuju za neuctivé.

Zbytek za mě rozhodla čísla. Bude to můj desátý oficiální maraton, tak není lepší den, kdy ho běžet, než 10. 10. Deset let (a jeden den) po zaběhnutí osobáku na tom samém místě. A přesně sedmnáct po prvním mnichovském maratonu, ten jsem dal 10. 10. 2004.

Bůh ví, že letos jsem nebyl připravený zdaleka tak, jak bych chtěl. Dubnový covid mě sice nesejmul, naštěstí, přesto mě připravil o tři týdny pohybu a dalších pár týdnů jsem se víc rozbíhával a rozdýchával, než že bych systematicky trénoval.

Navíc jsem si hlavní závodní ambice nakonec vyčerpal už v září na padesátce ve Winschotenu. Hlavně proto, že kdyby se v říjnu přeci jenom zase velké maratony rušily, chtěl jsem mít něco jistého. Pocit, že jsem v létě netrénoval zbytečně.

Přesto jsem se na start v Mnichově těšil. Moc.

****

Když jsem si šel den před závodem vyzvednout registraci, hlavou mi běžely vzpomínky na můj první mnichovský maraton před sedmnácti roky.

Úplně jiná doba, skoro ve všem.

Startovné stálo polovinu, platit kartou se ještě nedalo. Tenkrát jsem si asi spíš myslel, že to bude můj poslední maraton. Chtěl jsem si především dokázat, že ho umím běžet blíž ke třem hodinám než ke čtyřem – a to se mi výrazně povedlo. A už vůbec by mě nenapadlo, že časem budu mít drzost o běhání psát, dokonce knížky.

Startovní čísla se teď vydávala na plácku u tribun. Proces na pár vteřin. Vlastně k něčemu současná situace dobrá je, blesklo mi hlavou. Závody jsou osekané o všechnu komerční bižuterii, kterou běžci nepotřebují. Aspoň většina z nich ne. Žádné expo, žádná pasta party, žádné zábavné show a přednášky a workshopy, žádné firemní štafety ani procházky se psy.

Ještě jsem se vydrápal na tribunu, podívat se dolů na Olympiastadion. Na nejhezčí stadion na světě – opravdu je, o některých věcech se zkrátka nediskutuje.

Na tomhle tartanu (já vím, byl několikrát vyměněný a před mistrovstvím Evropy v příštím roce ještě znovu bude) přišel Steve Prefontaine o šanci získat olympijskou medaili, naopak Lasse Viren si odvezl dvě zlaté, na tomhle tartanu Dave Wottle napsal jeden velký díl historie trati 800 metrů a Jarmila Kratochvílová další.

A zítra tam bude unaveně klopýtat deset tisíc hobíků. Včetně mě.

****

V neděli ráno jsem posnídal makový štrůdl, zapil ho jedním Jardou a pomalu se vypravil na start. Mám dojem, že v našem hotelu nebydlel nikdo jiný než běžci.

Na rozdíl od většiny z nich jsem to na stadion vzal přes bývalou olympijskou vesnici. Zkratka to asi nebyla, ale jako milovník historie jsem nemohl jinudy.

Dům, ve kterém v roce 1972 bydlela čs. výprava.

Studentský bungalov, kde v 70. letech asi rok pobýval Karel Kryl žijící v mnichovském exilu.

A konečně dům na Connollystrasse 31, kde při olympiádě palestinské komando zavraždilo dva izraelské sportovce (a dalších devět na letišti).

Všechno zalité časně podzimním sluncem, které nám bude dělat společnost celý den. Naštěstí na teploměru jenom tři stupně a ručička vyskočí maximálně na třináct. Počasí blížící se maratonskému ideálu. Však proto jsem si vzal tílko a trenýrky. Stejné, v jakých jsem tam běžel před deseti roky. Ano, žiju udržitelně!

Na startu jsme byli rozdělení do několika vln. Nejdřív elita – závod byl i mistrovstvím Bavorska a Německa, pak ti teoreticky rychlejší, mezi něž jsem taky patřil.

Poslušně jsme se srovnali na tartanu, namačkáni za startovní bránou. Á, jedna změna proti předchozím účastem. Dneska se hraje německá hymna. Ani nevím…sundavá se při ní rouška? Každopádně tu jsou speciální pytle, do kterých se těsně před rozběhnutím odhazují.

S výstřelem se masa běžců dává do pohybu a první kilometry si hledám místo, kde mi nikdo nebude překážet a kde budu moct v klidu běžet. Plán na dnešní maraton zní jasně: prvních patnáct kilometrů držet tempo 5:00, a když mi nebude dělat větší potíže, zkusit pak přidat. Za čtyři týdny od Winschotenu jsem toho moc nenaběhal a zato docela dost snědl, tak moje ambice sotva můžou být vyšší než 3:25.

Představy mi od začátku poněkud ruší tíha v zažívacím traktu…nebo jak to slušně popsat. Víc než hodinky sleduju jeho stav a řeším, jestli to zvládnu přemáhat až do cíle, nebo si bude lepší ulevit.

Nebudu vás napínat. Na 12. kilometru jsem zaběhl do depa a v toitoice ztratil asi 75 vteřin. Jak tohle nemáte z tréninku nacvičené, o trochu času vás to připraví…

Po návratu na trať jsem opustil myšlenky na 5:00 a zkusil přidat. Šlo to dobře. A šlo to dlouho, skoro pořád. Jak se v cíli dozvím z podrobnějších statistik, od téhle chvíle jsem předběhl přesně 222 lidí.

Akorát na banány jsem neměl odvahu a odmítl jsem i gely nabízené na občerstvovačce. Přeci jenom jsem se neodvážil pustit za makovým štrůdlem a včerejšími boloňskými špagetami něco s příchutí berry.

Takže můj první maraton, kdy jenom piju.

A naštěstí taky první maraton s negative splitem. Z toho mám mnohem větší radost. Konečně jsem se dopracoval ke kýženému ideálu: běhám pomaleji než dřív, zato chytřeji! Je úžasný pocit netuhnout, nýbrž naopak stále předbíhat. Přesto čekám, kdy to přijde. A ono nic. Ani na 32. kilometru, ani na 35. kilometru, ani později. V závěru zpomaluju, to jo, ale je to jenom pár vteřin na kilák.

Pak už dobře známé kulisy. Z dálky je vidět olympijská věž, následuje zdánlivě nekonečný seběh ke stadionu, tunel s maratonskou bránou a posledních sto metrů po tartanu.

Čas není nijak omračující: 3:28:56. Nejhorší mnichovský. Ale co. I po sedmnácti letech jsem si dokázal, že maraton pořád umím běžet blíž ke třem hodinám než ke čtyřem. Snad mi to ještě chvilku vydrží.

V cílovém prostoru dostávám od pořadatelů svou desátou maratonskou medaili a svůj první maratonský respirátor – a pak hurá na trávník, kde už běží velká party. V tom je Mnichov jedinečný. Žádné „díky za účast, ale teď už prosím rychle jděte domů.“ Jsou tady stánky s nealkoholickým pivem, stánky s ovocem, stánky s preclíky, stánky s koláči a buchtami. Každý si může nabrat, co maratonem týraný žaludek zvládne.

Dám si Weissbier, pak další, k tomu přikusuju Laugenstange. Ještě se na chvíli natáhnu do trávy. Zhruba někde tam, odkud to v roce 1988 Marco van Basten tak krásně napálil za záda Rinata Dasajeva.

Jsem spokojený. Hřeje mě sluníčko i pocit, že maraton v Mnichově byl jeden z nejlepších nápadů letošního podzimu.

A taky vím, že pro mě právě skončila jedna důležitá kapitola.

Napsat komentář

Your email address will not be published.