Chvála volných pondělků. A bolesti po dvaceti kilometrech

470 přečtení

Za ty roky, co se trochu usilovněji a většinou i systematicky hýbám, jsem už, aspoň odhaduju, pomyslně oběhl zeměkouli. A pokud snad ne, každým dnem se k tomu blížím.

Ale kolikrát jsem za těch sedmnáct let šel běhat v pondělí? Desetkrát? Patnáctkrát? Jestli totiž nějaké pravidlo (spíš je to tedy rituál) dodržuju pečlivě, je to volný den po neděli. Můj běžecký šábes.

Ani nevím, jak jsem se k němu dostal. Snad díky tomu, že první tréninkový plán, který jsem se kdysi snažil následovat, měl volné pondělky – a dlouhé běhy v neděli. Je to téměř dogma, podobně je postavená většina plánů. Samozřejmě se tak děje pouze a jen s ohledem na náš životní styl, neboť tělo jako takové žádné pracovní a víkendové dny nerozeznává. Pro něj je každý stejně dlouhý, stejně důležitý, stejně pomíjivý.

Viděl jsem sice i tréninkové plány, kde v sobotu byl nejdelší běh a odpočívalo se v neděli, nebo naopak systémy založené na desetidenních cyklech, dokonce jsem je chvíli zkoušel i následovat, ale nakonec jsem se vrátil k volným pondělkům.

Ze zvyku. Je to vlastně den, kolem něhož se moje běhání točí jako kolem jediné jistoty. Den, kdy ráno dám před čímkoli jiným přednost relativně vydatnému spánku. Den určený na regeneraci, protože následuje právě po dlouhém nedělním běhu, případně po závodě (pamatujete doby, kdy se závodilo, ne?). Den věnovaný mentálnímu odpočinku od běhání. A ruku na srdce: když běhám největší objemy v roce a mám tréninku už skoro plné zuby, umím se na volné pondělí těšit tak od čtvrtka.

Asi se mi to už nepovede, ale kdyby přeci jenom, tak bezpečně vím, kde bych svůj běžecký šábes rád porušil. Při maratonu v Bostonu.

***

Pondělí se dá využít všelijak. Třeba si zajít na PCR test. Udělal jsem to před čtyřmi týdny, protože při nedělním běhu mě po dvaceti kilometrech začaly bezdůvodně bolet nohy a tepy na garminech se pak až do noci nevrátily pod 80. O následné ranní body batery na hodnotě 5 ani nemluvě.

Navíc jsem se o pár dnů dřív potkal s člověkem, který byl pozitivní. Sice asi tzv. nerizikově, ale potkal. Řekl jsem si tedy, že radši budu mít jistotu, než abych si ještě další tři dny běháním rozháněl virus po těle a pak mi bylo hůř, než by muselo být.

A co myslíte? Měl ho tam!

Takže dva týdny izolace. A pohovor s hygienou. Jo, ten byl vtipný.

„Máte nějaké příznaky?“

„V podstatě ne.“

„A proč jste šel na test?“

„Protože mi chytré hodinky ukázaly, že asi úplně v pořádku nejsem.“

„Chytré hodinky?“

„Ano, chytré hodinky.“

„Dobře, tak si píšu: podezření na nákazu získal díky chytrým hodinkám.“

O prvotním signálu v podobě bolavých nohou po dvaceti kilometrech longu jsem radši pomlčel. Třeba si ty hovory nahrávají a nechtěl bych pak někde kolovat jako MP3 pro zábavu.

Izolace není příjemná záležitost, co si budeme povídat. A to ani ve chvíli, kdy máte minimální příznaky a v podstatě nic se vám neděje.

Objevil se sice symbolický kašel, ale ten spíše přikládám tomu, že o pár dnů dřív jsem odmítl vzít na vědomí další návrat zimy a při teplotě jeden dílek nad nulou jsem vyrazil trénovat v trenkách a tričku.

I hlava trochu bolela – jenže koho by nebolela, když je zavřený v bytě a celý den kouká do displejů, knížek a na televizi.

Cítil jsem taky lehkou únavu. Aby ne, když jsem zvyklý běhat 9-10 hodin týdně a najednou se můj životní prostor zúžil na cesty mezi ložnicí, obývákem a záchodem. To by unavilo snad každého.

Po pár dnech, když jsem začal tušit, že můj stav se nezlomí k ničemu horšímu, mi začalo chybět běhání. Ale neskutečně. Snad ještě víc než to, že pořád nemůžeme jít do hospody na pivo. Chybělo mi tak, že bych klidně šel běhat i v pondělí. Což tedy vlastně…po týdnu doma, to zrovna bylo pondělí, jsem se šel večer za tmy projít – kdy nehrozilo, že bych někoho potkal. Pár stovek metrů jsem i popoběhl. Jenom pro ten pocit. A že byl krásný! A ještě jsem si ho v dalších dnech zopakoval.

Po dvou týdnech bohudík izolace skončila, ale garmin naznačoval, že na okamžitý návrat k tréninku to úplně není. Pro jistotu jsem situaci konzultoval se známým reprezentantem, který si taky prošel covidem.

„Jak dlouho ti trvalo, než se ti tepy zase srovnaly k normálu?“

„Víš, že ani nevím? Prostě jsem se na ně nedíval a chodil běhat. Někdy to šlo líp, někdy hůř, ale nakonec jsem se zase rozběhal.“

Poprvé jsem vyrazil pět dnů po okamžiku, kdy jsem oficiálně zase zdravý. Pomalinku, asi šest kilometrů. Dal jsem je na jeden zátah, ale pocit jsem měl, jako bych předchozí večer vykouřil krabičku camelek.

Druhý den to bylo mnohem lepší. Delší i rychlejší.

Když jsem vyběhl potřetí, přišla bída. Tentokrát jsem se musel třikrát zastavit a tempo bylo jenom trošku rychlejší než chůze.

Jak jsem si ověřil, první týdny budou zřejmě loterie a nejvíc bude záležet, jaký los si ráno vytáhnu. Někdy je všechno okay, někdy se cítím utahaný už předem a netuším proč.

Ale nechci si stěžovat a rouhat se. Vím, že spousta lidí – i dlouholetých sportovců ve skvělé kondici – odskákala covid mnohem horším způsobem, než že přišli o měsíc tréninku a pokleslo jim VO2max. I tohle je občas loterie, mám pocit.

Jsem rád, že můžu běhat, aspoň takhle nemotorně. A těším se na den, až se vrátím ke dvaceti kilometrům. I kdyby mě u toho zase měly bolet nohy.

Napsat komentář

Your email address will not be published.