Chvála školní dvanáctiminutovky

151 přečtení

Běžců je u nás už tolik, že módou posledních let se stává jejich dělení, kastování a vytváření více či spíše méně vtipných definic druhů a poddruhů. Takže máme například běžce a joggery, běžce přirozené a ty ostatní (nepřirozené?), silničáře a milovníky trailu, hobíky a závoďáky (opravdu si někdo z těch rychlejších říká závoďák?), ostatní kategorie jsem už raději zapomněl.

Dělící hradby jsou různé. Někdy odkazují k ambicím, ke vzdálenosti, jindy k vybavení, případně k emocionálnímu přístupu k běhání. Ale tu nejdůležitější linii ještě nikdo nepopsal. Možná si jí ani nevšiml. A přitom je tak zřejmá, patrná na první pohled. Je tedy na mě, abych ji slavnostně uvedl na světlo světa. Tedy – existují pouze běžci, kteří na základní/střední škole:

a) měli rádi dvanáctiminutovku alias Cooperův test
b) dvanáctiminutovku alias Cooperův běh nesnášeli.

Jsem rád, že patřím do první skupiny. Nic to neznamená, o ničem to nevypovídá, ale jsem za to rád.

Dnes se považuje za součást běžeckého bontonu vypouštět z úst či klávesnic větu: “Na základce jsem běh absolutně nesnášel/a, ale teď bez něho nemůžu být.” Bez běhu být můžu, snad právě proto, že jsem ho měl rád už tenkrát. Dvanáctiminutovka patřila k nejlepším kratochvílím při hodinách tělocviku, pochopitelně až po fotbale. Těšili jsme se na ni jako… jako… jako malí kluci. Pěkně si to rozdat, nejlépe při odpoledce na sluníčku.

Pamatuju si, jak jsem vyhrál deset korun nad ambiciozním spolužákem, který hodně jezdil na kole a myslel si, že mě porazí i na škvárové dráze prolezlé mechem a ostružiním. Držel se celou dobu těsně za mnou, ale někdy na začátku desáté minuty jsem přidal a utekl mu. Výkon 2850 metrů nebyl nic výjimečného, čím bych se teď musel pyšně chlubit, k pocitu satisfakce přesto stačil. I díky papírové desetikoruně.

Ano, bylo pár spolužáků, kteří při téhle disciplíně trpěli. Ale byla to jejich chyba. Žádné slitování s nimi. Každý, kdo pravidelně sportoval, a nemusel být vůbec členem sportovního oddílu, zaběhl dvanáctiminutovku v pohodě. S jazykem na vestě, unavený, ale v pohodě.

Vždyť co se tenkrát, v 80. letech, v době (téměř) bez počítačů a se dvěma televizními kanály, dalo po vyučování podnikat rozumnějšího než hrát fotbal, tenis, nohejbal, jezdit na kole, v zimě chodit na rybník nebo lyžovat? Kdo tenhle životní styl nevyznával, byl podivín. A muka při Cooperově testu si zasloužil. Kdyby s námi sportoval, měl by víc bot než jenom jarmily. Kdyby sportoval, věděl by, že při dlouhém běhu není umění uběhnout rychle prvních sto metrů.

Zaslechl jsem i názory, že známkovat dvanáctiminutovku a jiné sportovní aktivity bylo (a je?) nesmyslné, že někomu prostě je dáno víc talentu a někomu míň. Možná. Ale stejně tak někomu bylo dáno míň talentu na cizí jazyky a někomu víc – a stejně se angličtina známkuje. Každému bylo dopřáno jiné množství talentu pro memorování textů a údajů – a stejně se rozdávají vysvědčení. Známka z dvanáctiminutovky nebyla o nic absurdnější než známka za to, kdo se spolehlivěji naučí nazpaměť Vrchlického verše nebo kdo lépe vysvětlí reakci kyseliny sírové se solí.

Všechno z toho se dalo při troše snahy zvládnout. Ale jako trauma dětství je líčeno dvanáct minut vytrvalostního běhu, nikoli stovky hodin chemie nebo literatury. Nemluvě o tom, že laboratorní pokusy společně s nepochopením básnické sbírky vám mohly zkazit vysvědčení, ale běžecké výkony ne, protože tělocvikář, aspoň ten náš, smířlivě psal nemehlům dvojky a ostatním jedničky.

Kdo se k běhání nebo pravidelnému sportování obecně dostal až v dospělosti, si zaslouží respekt. Nebyla to asi lehká cesta. Ale je prostě jiný než my, co jsme měli běhání rádi už tenkrát, když nám tikala první minuta a druhá minuta a třetí minuta, když jsem se celé odpoledne hnali za míčem nebo pinkali o něco menší míček přes šňůru nataženou mezi popelnicemi. Má jinou DNA. Ne lepší, ne horší, prostě jinou.

I když do cíle doběhne pár minut před námi.

1 Comment

  1. děkuji za návrat do školních lavic.
    ja jsem z kategorie kterého běh bavil. můj návrat k pohybu byla b7 dodnes v hobby a to cca po 20letech, ale k 12ti minutovce pro 99% lidi co znám je to neskutečný výkon a to že se někdo postaví na start závodu na 100mil třeba v malé fatře chápe málo kdo. jsem rád že je spousta kdysi turistických pochodů kde se kašle na barvičky iaaf. důležitá je cesta nikoliv cíl lidí se potkají mnohokrát na trati a pomoc je po ruce, mnohokrát se mi stálo že jsem vyměnil pro mě dobrej čas za to že dovedl novince do cíle

Napsat komentář

Your email address will not be published.