Češi versus svět. Aneb 100 kilometrů ve Winschotenu

z rubriky Závody autor:

Běžecký závod může vypadat jako načančaný prvomájový a maškarní průvod v jednom. Nebo jako nudná komorní sešlost. A nebo může připomínat lidovou slavnost. Tím posledním případem je tradiční závod na 100 kilometrů v nizozemském Winschotenu, který se v sobotu konal už počtyřicáté. Letos i jako mistrovství světa, samozřejmě také s českou účastí.

V kraji malých piv a nízkých domů má ultra dostaveníčko výsadní postavení. Je to největší událost roku a svátek, na který se všichni těší, který celé město považuje za svůj. Divil bych se, kdyby v nizozemsky psaných diskusích zaznívaly nářky, co za pitomce komplikuje lidem víkendovou cestu do nákupního centra a proč radši neběhají v lese nebo na stadionu.

Desetikilometrový okruh je náležitě vyzdoben a domácí po celou dobu běžce povzbuzují. Často jménem. Jednak proto, že startovní listina vychází v místních novinách, a jednak proto, že mnozí z účastníků bydlí tři čtyři dny ve winschotenských rodinách, kde se o ně starají jako o příbuzné, kteří přijeli na návštěvu. Možná ještě líp.

U silnice lidé posedávají, grilují, fandí. Stánky s pivem i automaty na burgery jedou na plný výkon.

Největší pozornost věnují fanoušci Danielu Orálkovi. Běžel už podesáté, z toho čtyřikrát vyhrál, což se ještě nikomu nepodařilo. Před závodem ho zastavují lidé na ulici, aby ho povzbudili, po závodě se zvědavě vyptávají, jak dopadl. Za ty roky se tady stal pojmem, bez přehánění. Se vším, co k tomu patří. To ostatně poznává i ve chvíli, když se ho jeden z místních obdivovatelů ptá, kolik že sní během závodu kuliček pepře. Když Dan nechápavě zakroutí hlavou, vysvětlí mu, že se o tom psalo v novinách jako o jeho tajné zbrani.

Letos český ultraběžec dobře ví, že cena pro vítěze visí příliš vysoko. Závod je mistrovstvím světa, což znamená konkurenci úplně jiné úrovně, včetně pár borců, co mají osobák o čtyřicet minut lepší. No, a taky Dan zásadně Winschoten vyhrává v sudých letech.

Závod začíná v deset hodin. Nad městem visí drobná mlha, je asi 12 stupňů. Osmičlenný český tým se na startu od ostatních liší už na první pohled, protože každý z běžců má vlastní variantu reprezentačního dresu. Někdo červený, někdo bílý, někdo tílko, někdo tričko. Nový ředitel Českého atletického svazu totiž usoudil, že ultramaratonci nepotřebují na světovém šampionátu jednotný oděv a že si bohatě vystačí s přebytky, které nafasovali v posledních deseti letech.

Na odhodlání to však nikomu neubírá. Všichni jdou do závodu s cílem vydat ze sebe všechno. Některá přání jsou vyřčena nahlas, jiná rezonují kdesi uvnitř.

Daniel Orálek s Radkem Brunnerem by rádi viděli na svých garminech cílový čas začínající šestkou. Dan před sedmi roky ve Winschotenu hranici sedmi hodin prošvihl o 19 vteřin, pro Radka by to byl první zápis mezi elitu sub-7:00.

Do padesátého kilometru to vypadá nadějně: Dan je na 21. místě, Radek jenom o deset příček za ním.

Ale stovka se rozhoduje později, mnohem později. To poznávají i mnozí favorité. Z pětice nejrychlejších borců na padesátém kilometru uvidí cíl jenom dva. Odstupuje i Steven Way, anglický chlapík, který ještě před osmi roky vážil metrák a kouřil dvacet cigaret denně, a dnes patří na stovce k absolutní špičce (6:19:20) a maratonský osobák vylepšil ve čtyřiceti letech až na 2:15:16. „Sorry, boys,“ zakřičí na své parťáky, kterým zkazil vyhlídky na týmový úspěch, drží se při tom za pravý hamstring a smutně odchází z trati.

Druhá půlka závodu patří švédskému vytrvalci Jonasu Buudovi. Od začátku běží jako stroj, desítky seká po 38 minutách a nějakých drobných, pouze poslední dvě kola jsou o minutu pomalejší. Cílovým časem 6:22:44 vylepšil osobní rekord o šest minut a po čtyřech stříbrných medailích je konečně mistrem světa. Jen pro představu, pokud by si snad někdo myslel, že sto kilometrů je cosi jako rychlejší pochoďák: průměrné tempo vítěze je 3:50.

V ženské kategorii triumfuje Camille Herronová z USA, světová rekordmanka v maratonu absolvovaném v kostýmu Spidermana (2:48:51), která ve Winschotenu běží teprve druhou stovku. Její čas 7:08:35 je čtvrtým nejlepším výkonem historie. Na druhou Kajsu Bergovou v cíli čekají i její devítiměsíční dvojčata. Řečeno sportovním jazykem: po porodu stačil Švédce půlroční trénink k tomu, aby zaběhla stovku za 7:20:48.

Na americké vítězce je v cíli znát, že do závodu dala úplně všechno. Sotva se udrží na nohou a pořadatelé ji na kolečkovém křesle odvážejí ke zdravotníkům. Pohled za oponu dává tušit, že v ultramaratonu není ani metr zadarmo. Na lehátku leží japonská běžkyně s kyslíkovou maskou, kolem italského závodníka stojí zdravotníci i členové týmu a pozorně sledují tlakoměr, hned vedle se pomocníci starají o běžkyni z veřejného závodu, jejíž chodidla nebudou na Winschoten vzpomínat v dobrém. Jeden z Japonců se zase po proběhnutí cílem rozbrečí a nezdá se, že by to byly slzy štěstí. Trenér a týmoví parťáci ho pár minut uklidňují.

Jak říká Daniel Orálek: „Kdyby běhat stovku bylo snadné, běhal by ji každý.“

Pro něho stovka ve Winschotenu snadná nebyla. Po šedesátém kilometru se propadá do krize. Dostává do sebe jenom čtyři gely, pak už je nemůže jíst, vlastně ani vidět, a chybí mu proto energie. Tvář se křiví bolestí, na občerstvovačce jde do dřepu, aby rozehnal sílící křeče. Podle mezičasů je jasné, že závěr závodu bude bojem o metu 7:30.

Ale zvládne to. V posledním desetikilometrovém okruhu zrychlí o sedm minut (!), protože ho žene motivace vybojovat aspoň bronzovou medaili v kategorii nad 45 let. Povedlo se. I když cílem probíhá až na 46. místě, hned je u něj televizní reportér. Tradiční otázky, tradiční odpovědi. Na závěr novinář Dana poplácá po zádech se slovy: „Pro lidi ve Winschotenu jsi pořád Mr. Run.“

Radek Brunner si na trati prožívá běžeckou Golgotu. I jeho druhá polovina důkladně prověří. Ale nezlomí. V psychicky těžkém závěru se dostane do cíle za 7:41:07. Jak odtuší, zřejmě se na něm podepsala dlouhá a náročná sezona.

Naopak maximálně spokojený je reprezentační nováček Ondra Velička. Celou dobu běží koncentrovaně, bez větších výkyvů (nejrychlejší a nejpomalejší desítku dělí 2 minuty a 22 vteřin) a odměnou mu jsou výrazný osobák 7:37:47 a 68. místo.

Večer při slavnostním vyhlašování se ještě u českého stolu řeší detaily právě skončeného závodu. Co bylo dobře a co špatně. Potom se už řeč pomalu přetáčí ke slavnému Spartathlonu, kde se z winschotenské sestavy na startovní čáře seřadí Daniel Orálek, Radek Brunner, Ondřej Velička a Pavel Sedlák. Za pouhých 12 dnů a 12 hodin.

Mistrovství světa na 100 km

Muži: 1. Jonas Buud (Švédsko) 6:22:44, 2. Asier Cuevas (Španělsko) 6:35:49, 3. Giorgio Calcaterra (Itálie) 6:36:49, 44. Daniel Orálek 7:25:48, 58. Ondřej Velička 7:37:47, 59. Radek Brunner 7:41:07, 88. Pavel Sedlák 8:35:03, 91. Jaroslav Bohdal 8:52:01.
Ženy: 1. Camille Herronová (USA) 7:08:35, 2. Kajsa Bergová (Švédsko) 7:20:48, 3. Marija Vrajičová (Chorvatsko) 7:27:11, 37. Markéta Gruberová 9:09:20, 42. Tereza Gecová 9:37:44, 57. Martina Němečková DNF.

Štítky:

5 Comments

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru