Závody - Page 2

Proč se ženy při ultra dokáží vyrovnat mužům?

Pam Reedová dvakrát ovládla celkové pořadí Badwater Ultramarathonu. Lizzy Hawkerová jako první žena v historii skončila na stupních vítězů při Spartathlonu, Katalin Nagyová bylo loni jen o příčku níže. Výkon Michaely Dimitriadu na 24 hodin (244,232 km) nepřekonal za posledních patnáct let žádný český běžec. Výčet by mohl být ještě delší. I z něj je zřejmé, že ženy dokáží v ultra závodech to, co v jiných běžeckých disciplínách nikoli: držet s muži krok, ba je i občas porážet. Jak je to možné?

První důvod se nabízí: čím delší trať, tím snadněji se ženy vyrovnávají se svým nejzásadnějším handicapem, tedy s horšími rychlostními a silovými předpoklady. Jak roste podíl vytrvalostní složky výkonu, roste i relativní výkonnost žen.

Malým příkladem může být srovnání tratí 800 metrů a maratonu. Pro potřeby tohoto textu konstatujme, že světové rekordy Jarmily Kratochvílové a Pauly Radcliffové jsou na shodné úrovni, byť maďarské tabulky by je asi hodnotily lehce odlišně. Oba jsou výjimečné, žádná ze současných atletek je neatakuje a pravděpodobně ještě pár let na čele rekordních tabulek vydrží. Ale zatímco čas Kratochvílové 1:53,28 u nás každoročně překonají i nejlepší junioři, někdy rovněž dorostenci, tak Radcliffové výkon 2:15:35 je posledních deset let pro nejlepší české maratonce nedosažitelný.

Poměrně známou věcí je i to, že ženy si umějí lépe rozvrhnout síly a tempo. Nepřepalují začátek, nerozbíhají závody tak agresivně jako muži, což má jistě co do činění s ambicemi a egem. Ženy jsou zkrátka opatrnější.

Předloni vědci hodnotili data z různých amerických maratonů; malých i velkých, rovinatých i kopcovitých, konaných za tepla i chladného počasí. Celkově prozkoumali výkony 91 929 běžců. Došli k závěru, že muži byli v průměru ve druhé polovině o 16 procent pomalejší než před metou půlmaratonu, ženy o 12 procent. To ještě není tak dramatický rozdíl. Když ale zjišťovali počet těch, kdo zpomalili ve druhé polovině výrazně, víc než o třicet procent (např. splity 1:30 a 1:57), tak do téhle škatulky už se vešlo 14 procent mužů a pouze 5 procent žen.

Ale zpátky k ultra a elitním závodníkům.

Díky opatrnému startu a dobrému rozvržení tempa to na loňském Spartathlonu dotáhla Katalin Nagyová až na čtvrté místo absolutního pořadí. Přitom na metě maratonu, tedy zhruba v šestině trati, byla až na 31. místě (pro srovnání: 11 minut za Radkem Brunnerem a 7 minut za Danem Orálkem), na 80. kilometru jí patřilo 17. místo, do TOP 10 se dostala před polovinou závodu, na 159. kilometru byla šestá a na 171. kilometru pátá. Celkově desátá Venti Alysonová běžela ještě konzervativněji: 72. místo na maratonu a 20. místo na 123. kilometru.

Za další plus, které ženám dává možnost vyrovnat se na ultra závodech mužům, považují vědci odlišnou tělesnou skladbu. Přesněji: u žen větší množství tuku, který – jak známo – je na dlouhých distancích zásadním „palivem“ nutným pro kvalitní výkon.

Uznávaný jihoafrický expert Tim Noakes cituje příklad 43leté Kanaďanky, která před lety přeběhla svou zemi (7250 kilometrů) za 112 dnů. Denně v průměru zdolala 65 kilometrů tempem 7:36 a její denní energetický deficit byl 4300 kJ. Během té doby zhubla 17 kilogramů: 14 kg byl tuk a pouze 3 kg svaly, čímž u ní procento tuku kleslo z 36 na 23. Pokud by podle Noakese běžel stejnou vzdálenost muž s odpovídající startovní váhou 76 kg a 15 procenty tělesného tuku, nebyl by schopen tak masivní úbytek tuku zvládnout. Musel by víc jíst nebo by ztrácel větší množství svaloviny, obojí by jeho výkon výrazně ovlivnilo.

Ostatně vyšší procento tuku je i důvodem, proč jsou ženy úspěšné dálkové plavkyně. Řada z nich předvedla skvělé časy na La Manche, ale ještě výraznější jsou výkony v chladnějším kanálu oddělujícím Severní Irsko a Skotsko. Tam už téměř tři desítky let drží rekord Alison Streeterová. Pokud by se u Jižního nebo Severního pólu konaly ultraběžecké závody s relevantní konkurencí, měly by ženy velkou šanci uspět.

Běžkyně se lépe vyrovnávají i s horkem. Z části je to dané tím, že jsou obvykle drobnější, mají tudíž menší plochu pokožky a dehydratace tak u nich postupuje pomaleji. Když v roce 2014 běžel Dan Orálek slušně obsazený stomílový závod na Floridě (mj. byl kvalifikací na Badwater), kde panovaly vedro a vysoká vlhkost vzduchu, tak v TOP 4 absolutního pořadí se umístily tři ženy, včetně již zmiňovaných Katalin Nagyové a Venti Alysonové (ta zvítězila).

Nejen vědeckými publikacemi je doložený fakt, že ženy lépe než muži snášejí extrémní fyzické nároky, například hladovění ve válečných časech. Ale jsou odolnější i psychicky. Jak napsal Andy Milroy, historik zabývající se vývojem běhu a tréninkových metod: „Z vlastní zkušenosti mohu říct, že v závodech delších než 100 kilometrů jsou muži náchylnější vzdávat ve chvíli, když vše nejde podle jejich představ nebo se výrazně zhorší podmínky, zatímco ženy pokračují dál.“

Ultramaratonkyně se na stupně vítězů dostávají i díky slabší konkurenci. Ultra je stále převážně amatérským sportem, podmínky soupeřů se mohou výrazně lišit, zastoupení profesionálů je minimální – rozhodně ve srovnání s jinými atletickými odvětvími. Špička je relativně úzká.

Navíc ultra je rozdělen na řadu disciplín a směrů: silniční, okruhové, trailové, etapové, „krátké“, dlouhé a ještě delší. Neexistuje jeden závod, kde by se sešli ti nejlepší. I kvůli nabitému kalendáři, delší době nutné pro regeneraci či různým preferencím ultraběžců. Pokud by řekněme na Spartathlonu startovalo 300 nejlepších z celého světa, měly by to ženy s útokem na elitní desítku mnohem těžší.

V neposlední řadě jsou v ultramaratonu výsledky složitěji předvídatelné. Ve srovnání s kratšími distancemi existuje mnohem víc okolností, které mohou ovlivnit výkon. Před startem nemá nikdo nic jisté (jasně, to ani na 10 000 m. Ale tam Faraha dost pravděpodobně nezastaví výkyvy počasí, psychická krize nebo žaludeční problémy a sotva tři čtvrtiny startovního pole vzdají).

I proto všechno dochází v ultra k překvapivým výsledkům. I proto občas ženy proběhnou cílem mezi prvními.

Foto: Fotolia.com


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Všichni jsme vítězové. Opravdu?

/

Vítěz je jenom jeden. Druhý je prvním poraženým.

Vítězem je každý, kdo se postaví na start. Nechal za sebou statisíce a miliony těch, kdo zůstali doma.

Kdykoli dnes přijde řeč na téma vítězství, mluví se obvykle jenom v těchto dvou extrémech. Zvláštní.

První pohled patří především do světa profesionálního sportu, kde soupeří nejsoutěživější ze soutěživých. Určitě jste taky párkrát v televizi viděli zklamané sportovce, co si na stupních vítězů ostentativně sundavali z krku stříbrné medaile, hned jak jim je tam pořadatelé pověsili, a skenovali okolí naštvanými výrazy. Ale ani v téhle sféře neplatí The Winner Takes It All tak úplně dokonale. I v profesionálním sportu existují porážky, které bolí, ale jsou krásné, výkony, za které nebyla udělena zlatá medaile, ale natrvalo se zapsaly do paměti aktérů i fanoušků.

Druhý typ vítězství je spojený, mám dojem, především s rozvojem masového běhání. Na začátku byla medaile pro každého, původně jako symbolické poklepání po ramenou, povzbuzení a ocenění úsilí mezi startem a cílem. A na konci je dokola omílaná fráze pořadatelů i moderátorů, že vítězem dneska byl každý, kdo se postavil na start, protože nechal za sebou 95 procent lidí, co vůbec neběhají nebo neměli odvahu na závod přijít.

Jako bonmot asi dobré. Jednou. Podruhé. Ale kde zůstalo ono vítězství? A proč bychom se měli poměřovat s těmi, kterým je naše hobby úplně fuk?

Rozumím tomu, že se jako vítěz může cítit ten, kdo se postavil na start maratonu po dlouhých měsících nebo dokonce letech přípravy, kdy musel bojovat s únavou, se zraněními, s demotivací, kolísavou výkonností a se spoustu dalších okolností, jimž říkáme běžný život. Příprava na maraton bývá často opravdu těžší než oněch závěrečných 42 kilometrů a 195 metrů, které už kdosi přede mnou výstižně označil za svého druhu vítězné kolečko. Matně si ty pocity vybavuji.

Ale zaráží mě univerzální heroizace toho, co by zdravému člověku mělo být nejpřirozenější. Tedy pohybu. Že se někdo z voleje nebo s minimální přípravou postaví na start pětikilometrového závodu a doběhne do cíle, je úsilí srovnatelné s posekáním zahrady či odpoledním rodinným cyklovýletem. S tím rozdílem, že v těchto dvou případech se asi nebudete hrdě považovat za vítěze a nikdo vás nebude plácat po plecích.

Vítězství si každý definujeme jinak, samozřejmě. Pro každého z nás se za ním skrývá jiný čas, jiný výkon, neboť ačkoli v den závodu stojíme na stejné startovní čáře, v běžném životě nikoli. Z tisíce různých důvodů.

Něco by však pocity, které označujeme za vítězství, měly mít společné. Měla by k nim vést cesta spíše delší než kratší.  Cesta naplněná opakovaným úsilím. Cesta bez jistot. Cesta, na které riskujeme i neúspěch a zklamání. Cesta, kde občas poznáme chuť porážky.

Vítězství totiž není automatické. Jenom za účast. Za pokus. Za to, že se postavíte do řady vedle jiných. Kdyby mělo být, ztratilo by tohle slovo svůj význam.

Afričtí běžci na českých závodech. Ano, nebo ne?

Na letošním festivalu Jeden svět se promítal velmi zajímavý německý filmový dokument Běh na dlouhou trať z roku 2015. Velmi stručně řečeno: vypráví o životě dvou keňských vytrvalců, kteří nebojují o olympijské medaile, ani neinkasují tučné odměny za vítězství na nejprestižnějších maratonech, přesto si hýčkají svůj sen o cestě do Evropy a vydělání peněz, kterými zajistí rodinu.

Oba běžce, ženu a muže, přivedl předloni do Německa manažer Volker Wagner (mimochodem, čile s ním spolupracuje i RunCzech). Celým filmem prostupuje pocit, že afričtí svěřenci jsou pro něj pouze zbožím, kusem masa. Odosobněnou lidskou silou, která mu na regionálních závodech má vydělat pár tisíc eur. Položkou v excelové tabulce příjmů a výdajů. Po scéně, kdy vybraní Keňané podepisují smlouvu vytištěnou na jednom listu A4, si navíc řeknete, jaký je vlastně rozdíl mezi těmito manažery a prodejci zázračných hrnců.

Všechny tyhle pocity umocňuje neustálé hudrání Wagnerovy manželky, co to letos přivezl z Keni za materiál, že tihle jim moc peněz nepřinesou.

Eunice, běžkyně v hlavní roli, není věru žádná výjimečná šampionka. Půlmaraton za 1:16, maraton za 2:44. Když na prvním evropském maratonu (v Kasselu) skončí i vinou zmatků před náběhem na stadion druhá a dostane na prize money jenom pár drobných, začne manažer naléhat, ať za měsíc běží další. Aby vydělala víc.

Moc se jí nechce, cítí se unavená, stýská se jí po malé dceři a navrhuje, že by se raději vrátila do Itenu, půl roku trénovala a potom zkusila štěstí na podzimních závodech. Tenhle nápad manažera poněkud namíchne. A pustí se do ní (cituji po paměti): „Tomu říkáš vděčnost? Já tě dostanu do Evropy, starám se o tebe a ty nechceš běžet další maraton? Taky se může stát, že na podzim už tě chtít nebudu.“

Nakonec se Eunice přemluvit nechá. Jede do Mannheimu, i tam je druhá (2:48). Za šest týdnů v Evropě zvládla půlmaraton a dva maratony. Když Wagner udělá závěrečný součet, tj. odečte 15 procent manažerské provize a za každý den strávený v bungalovu si naúčtuje 15 eur, předá jí na cestu domů odměnu ve výši tuším 287 eur.

Podivný byznys

Ano, profesionální sport není volenka v tanečních. Je to drsný svět s jasnými pravidly. Vítězové berou skoro vše, poražení téměř nic. Všichni jsou s tím srozuměni.

Přesto se po zhlédnutí dokumentu Běh na dlouhou trať budete složitě zbavovat dojmu, že současná podoba běžeckého byznysu se přežila a že nemáte moc chuti ho svým startovným dál podporovat. A to jsou manažeři, kteří si berou víc procent než Wagner. A to existují afričtí běžci, třeba ti z ne zrovna chváleného maďarského Benedek Teamu, kteří závodí i čtyřikrát týdně. Gastarbeiteři střední Evropy. Jenom nemíchají maltu ani nerovnají zboží ve skladu, nýbrž běhají.

Lokální závody s Afričany. Ano, nebo ne? I to bude nejen pro naši běžeckou scénu téma příštích sezon.

Shodou okolností pár dnů po české premiéře zmíněného dokumentu se do debaty nepřímo zapojili pořadatelé Bratislavského maratonu. Rozhodli se změnit filozofii (zase to odporné slovo) a na příště už nebudou zvát africké běžce, kteří měli za úkol vylepšovat traťový rekord. Pro jistotu i sníží prize money, aby pro ně Bratislava přestala být zajímavá. Ušetřené peníze raději investují do pohodlí obyčejných běžců, tvrdí.

Obávám se, že v tomto případě jde pouze o jev, jemuž se říká znouzectnost. Ale to nechť za pár dnů posoudí samotní účastníci Bratislavského maratonu. Třeba vážně pořadatelům nešlo pouze o žonglování s napjatým rozpočtem a třeba běžci ze zadních startovních pozic najdou na trati i v zázemí komfort, o jakém si loni mohli nechat jenom zdát. Co se však umístění na předních příčkách týká, odhaduji, že jediným efektem bude výměna stráží: místo druholigových Afričanů přijedou třetiligoví.

Podobný nápad samozřejmě není v přilehlých končinách novinkou. Mnichovský maraton jsem poprvé běžel v roce 2004 – a od té doby se pouze čtyřikrát stalo, že by vítěz mužské kategorie měl lepší čas než 2:20. Pořadatelé ctí myšlenku local heroes (již pouze občas naruší Ukrajinci). Dávno pochopili, že závod nebude lepší jenom díky tomu, že budou v souboji s Berlínem, Kölnem a Frankfurtem přeplácet rychlé Keňany. Že je prozíravější investovat do přehledného webu s pohodlnou registrací, do zázemí s dostatečným množstvím WC, do pasta party, která nepřipomíná návštěvu školní jídelny v roce 1983, do vybavení občerstovacích stanic, do komunikace se startujícími atd.

A běžci na to slyší. Loni cílem proběhlo 5904 maratonců, což je prakticky stejné číslo jako měla Praha (5871) se zlatým labelem IAAF a zástupem Afričanů s oslnivými osobními rekordy.

Ale je samozřejmě svatým právem každého organizátora vymodelovat si závody podle vlastních představ. Rychlé traťové rekordy jim dodávají nejen lesk světové akce, ale jsou i argumentem pro část hobby běžců při vyplňování přihlášky. Pokud vám jde o výkony (případně přímo o limit pro Boston, což je zejména v USA velké téma), asi dáte přednost maratonu s traťovým rekordem 2:05 před 2:14, ačkoli může jít o identicky náročnou trasu. Každá upsaná duše se v tomhle milionovém byznysu počítá.

Keňské (a etiopské) běžce už však dávno nenajdete jenom na závodech, jejichž pořadatelé se cítí být ve stejné lize s New Yorkem a Londýnem. Objíždějí i české akce s mnohem menšími ambicemi a skromnějším rozpočtem. Někde je zaujme výše odměn pro vítěze, jinam je lákají samotní organizátoři – třeba tím, že jim zaplatí cestu i pobyt, nebo manažerům přidají nějaký obnos v obálce.

Ostatně podobné to bylo na počátku 90. let v Německu a Rakousku, kam naši běžci jezdili vydělávat marky a šilinky. Také v klidu zvládli dva starty za víkend, jako dnes vyslanci Benedeku. Kdybyste našli dobovou výsledkovou listinu nějakého vídeňského závodu, asi by vás překvapilo, u kolika borců z elitní desítky se objevuje zkratka TCH.

Případ z Utrechtu

Pozvánky pro africké běžce jsou taky reliktem 90. let. Někteří pořadatelé tehdy měli pocit, že jejich účast závod posune do jiných sfér. Že nemít svého Keňana je stejné jako vést hotel, jemuž na vývěsním štítu chybí hvězdička. Někteří ten pocit mají stále. I proto existuje fenomén Benedek Teamu.

Ale už moc nefunguje. Před pár roky jsem byl svědkem, kterak se organizátor jednoho regionálního závodu (cca 200 účastníků) rozčiloval, proč nepřijela Česká televize, ačkoli se mu podařilo sehnat šest Keňanů. Co by tam asi tak kamery dělaly? Sledovaly neznámé třetiligové zahraniční vytrvalce, kteří v Česku běhají osmkrát do roka? Vždyť dneska skoro nikoho nedojme, ani když přiletí Wilson Kipsang. Afričané už dávno závodu nezajistí mediální zájem, lepší image ani vyšší počet startujících. Jiná sorta pořadatelů tohle moc dobře chápe – a raději své akce propaguje přes účast rosniček, moderátorů a herců z telenovel. Za rok, za dva jim budou PR zajišťovat běhající youtubeři.

Pořadatelé, nejen v Česku, se africké vlně brání různými způsoby. Více či méně elegantními. Nejjednodušší a nejlogičtější je rušení privilegií pro zahraniční běžce. Mají stejnou pozici jako ostatní, musí si zaplatit startovné, cestu i další náklady. Jinde se uplatňují speciální bonusy pro domácí závodníky. Modelově: 100 eur pro vítěze, 10 000 eur pro nejlepšího local hero. Když s tím před pěti roky přišel maraton v nizozemském Utrechtu, strhla se docela peprná debata. Výsledek? Kvůli nezájmu sponzorů se pak dva ročníky nekonaly, loni zvítězil borec s časem 2:37 a na startu byla polovina lidí ve srovnání s rokem 2010. Všechny nápady mají svá úskalí. Ostatně na závodech se známkou IAAF jsou tyhle bonusové praktiky zakázané.

A co sport?

Všechny výše vyjmenované okolnosti jsou převážně ekonomického charakteru. Co ale ty sportovní? Na jedné straně je import afrických vytrvalců jistě pro domácí špičku demotivující. Okamžitě i dlouhodobě. Když si ani z Golčova Jeníkova nepřivezete pohár za první místo… Pro naše nejlepší běžce pak postrádá smysl jezdit i na menší, ale tradiční závody, kde pořadatel vypsal prize money pro pět nejlepších a pozval šest cizinců.

Než ovšem začneme volat „Pryč s Keňany“, nabízí se ještě jeden sportovní pohled. Je známo, ze všech disciplín, že cesta špičkových sportovců ke zlepšení vede pouze přes konkurenční boj. Nejlépe s konkurencí, která je o fous lepší. Když máte s kým se tahat, když máte motivaci držet vysoké tempo, když na trati nepovláváte sami.

Umetená cesta na stupně vítězů ještě nikoho výkonnostně neposunula. Čím častěji budou mít čeští běžci příležitost poměřovat se s Afričany takříkajíc neolympijské kategorie, tím budou mít i větší naději běhat kvalitní časy a bojovat o limity na velké mezinárodní akce. V opačném případě se pro ně domácí závody, s nadsázkou řečeno, stanou placenými tréninky. Jenom namátkou: zaběhl by loni mistr republiky Vít Pavlišta půlmaraton v Pardubicích za 1:05:56, kdyby neměl možnost držet až do cílové rovinky krok s keňským soupeřem? A o dva roky dřív tamtéž osobní rekord 1:05:35 za podobné konstelace?

Debata, zda afričtí závodnicí českému běhu prospívají, škodí, nebo jsou jenom jeho nedůležitou kulisou, může být přínosná a zajímavá. Možná by mohla začít tím, že Česká televize koupí dokument Běh na dlouhou trať. A ideálně ho odvysílá těsně před přenosem z nějakého nablýskaného běžeckého závodu.

Indoor trail, digitální maraton a jiné ptákoviny

Běh je nuda. Klapky z očí a smiřme se s tím. Ať běžíme po dráze, silnici nebo v přírodě do kopce, je to nuda. Pravá noha, levá, pravá, levá. Pořád dokola. Chvíli pomalu, chvíli rychleji. Tady je start a tam cíl. A mezi nimi: nuda.

Takhle nějak to, předpokládám, vidí autoři zlepšovacích návrhů, které mají běh posunout dál.

A tak tu máme běžecké eventy, kdy vám například cestu zpestřují zombie. Nebo hektolitry externího bahna. Nebo kde na vás házejí kila barev, takže si dílem musíte připadat jako v maškarním průvodu a dílem jako při přijímacím rituálu do náboženské sekty.

Všichni tihle pořadatelé jsou cizopasníci na celosvětové popularitě běhu, kteří snad ani nepředstírají, že jejich konání má cosi společného se sportem nebo zdravým pohybem. Běh ale vylepšují i tam, kde se připínají startovní čísla, měří se čas a vyhlašují vítězové.

Třeba v Německu a Rakousku se v posledních letech rozmáhá kratochvíle zvaná indoor trail. Jak název napovídá, závody se konají v hale; někde na běžce čekají „přírodní“ překážky (hlína, kameny kmeny, balíky slámy), jinde industriální (pneumatiky). Aby se závod dal měřit na kilometry, vybíhá se i po schodech na tribuny, sem tam se udělá kolečko okolo haly.

Těžko z dálky posuzovat, jaké kouzlo může mít akce, jejíž název je vlastně protimluv. Trail obvykle znamená spojení s přírodou, běh na čerstvém vzduchu, v podmínkách, jaké si pro nás zrovna ten den připravilo nevyzpytatelné počasí – a tohle všechno pod střechou jaksi chybí. Běžet trail a nevidět slunce, mraky, obzor, to je jako potápět se na suchu. Napadá mě jediná výhoda: pořadatelé se nemusejí kvůli trati a kapacitě závodu složitě dohadovat s ochranáři.

Pokrok nedokáží zastavit ani hranice, ten běžecký nevyjímaje. A tak své zlepšováky má i naše malá zemička v srdci Evropy.

Když loni na podzim dával PIM tajemně vědět, že chystá další maraton, tušil jsem, že nepůjde o klasický závod na královské trati, protože takové ambice nemají. A opravdu: zrodil se digitální maraton. S hrdým dovětkem, že Praha bude první na světě, komu bude tento luxus dopřán. Což není náhoda. Stejně jako není náhoda, že se kdysi v Polské lidové republice našlo pár chytrých hlav a vymyslelo nerozbitnou skleničku.

Obě věci mají společné minimálně to, že jsou zbytné.

Ve zkratce: digitální maraton funguje tak, že ho běžíte na pásu a počítačová či mobilní aplikace vám simuluje trasu Pražského maratonu, máte na displeji i svou vlastní figurku (avatar), takže virtuálně můžete soupeřit s jinými protagonisty. Je za to i nějaký poplatek, ale řekněme, že ve srovnání s klasickým startovným je v podstatě symbolický.

Rozumím tomu, proč někdo občas běhá na pásu. Protože je zrovna na cestách ledovka. Protože jeho oblíbená cyklostezka je zalita jarní povodní. Protože má čas jenom v práci o polední pauze a v centru města není moc jiných možností jak si zaběhat.

Stejně tak rozumím tomu, proč někoho baví sport na simulátorech, herních konzolích a podobných přístrojích, ať už je míra propojení virtuality a reality nebo úsilí a relaxu jakákoli. Ne každému se totiž poštěstí sjet si na lyžích Hahnenkamm, jenom pár smrtelníků má možnost projet se ve formuli po okruhu v Monze a ne každý, kdo rád jezdí na kole, se dostane k úpatí Mt. Ventoux, například.

Ale městský maraton? Stěží najdete sportovní událost, která je dosažitelnější. Jenom v Praze si ho každý rok zkusí téměř šest tisícovek lidí. Dostat se na start není nějaké zvláštní privilegium.

Neumím si představit motivaci, která by mě poháněla, abych si ho zkusil na běhátku. Ale třeba mám málo fantazie a smyslu pro marketing. Dneska už lidem vnutíte cokoli. I představu, že by měli pít kafe z půllitrových plastových kelímků nebo běhat s hůlkami i ve Stromovce. Tak asi nebude složité je přesvědčit, že bouchat nohami několik hodin do pohyblivého gumového pásu a sledovat se přitom na displeji je skvělý a užitečný zlepšovák.

Taky nedokáži odhadnout, přiznávám, na jaký typ zákazníků je tahle atrakce namířená. Možná na běžce z Japonska, Brazílie nebo Austrálie, kteří nechtějí utrácet za letenku, ale rádi by si zaběhli maraton v kulisách kafkovské Prahy, o které nedávno četli v sobotní příloze svých oblíbených novin. Možná jich jsou stovky a tisíce.

A třeba to tímhle vůbec nekončí. Třeba se právě teď dolaďují další novinky a běžecké zlepšováky. Ale mě stejně bude vždycky víc lákat ta naše obyčejná nuda mezi startem a cílem.

#boom2015 aneb Meze běžeckého růstu

Kamarád vyrazil na jaře po asi pěti letech na závod, kam jsme kdysi rádi chodili a který letos zaujal především masivní reklamní kampaní připomínající kobercový nálet. Byl jsem zvědavý na jeho dojmy, jako vždy. Shrnul je lakonicky: „Na startu místo Ivoše Domanského pobíhal McDonald´s Man nebo jak se ten panák jmenuje.“

Asi jsem neslyšel výstižnější pojmenování stavu, kam v posledních letech dokráčel český běh.

Proměna z posledních dvou sezon je očividná. Přibývá závodů, kterých je asi nejvíc v historii, přibývá pochopitelně i běžců – podle nejsmělejších vizionářů jich za pár let bude možná třikrát víc. A přibývá také peněz.

Jasně, běžecké závody i před deseti, dvaceti roky lákaly sponzory, ale to většinou byly firmy vyrábějící nebo prodávající sportovní zboží. Šlo o symbiózu logickou a snad i pro obě strany prospěšnou. V poslední době ovšem do běhání výrazně vstoupili ekonomičtí giganti, ať už soukromé korporace nebo státní firmy. S různými záměry, s různou razancí i různě velkým měšcem peněz – a všichni povzbuzeni neoddiskutovatelným komerčním úspěchem RunCzech. Namátkou stačí jmenovat ČEZ, T-Mobile, Lesy ČR, Agrofert nebo Benzinu. Jejich přítomnost změnila i podobu závodní scény.

Věty o podpoře sportu, občanské společnosti, aktivního životního stylu a zdraví obyvatel nechme pro tentokrát schované v tiskových zprávách a powerpointových prezentacích. Firmám investujícím do běhu jde především o to, aby byly vidět. O image, o reklamu. Ani jedno si nezískáte podporou krosu v Horních Měcholupech. Musíte mít akci, kam přijede co nejvíc lidí, spíše tisíce než stovky, akci, o které se bude točit, psát a mluvit.

Závod s takovými parametry není schopen uspořádat atletický oddíl, jak to bývalo dřív. Dobrovolníci, nadšení a volný čas – to dávno nestačí. Vše musí být udělané profesionálně. Nebo to tak aspoň musí z dálky vypadat. Na řadu tedy přicházejí produkční společnosti, digitální agentury, PR poradci, mediální firmy, specialisté na komunikaci, event marketing a sociální sítě. Ti všichni jsou pro úspěch závodu důležitější než startér nebo hlavní rozhodčí.

A běžec? Z toho se stal klient. Zákazník kupující si zážitek. Na startovném už bez řečí platí za kilometr částku, kterou by se mu neodvážil naúčtovat ani nejotrlejší taxikář v Ruzyni. Někdy je spokojený, jindy méně, ale role reklamního nosiče mu zůstává v obou případech.

Načrtnuté kulisy představují i zásadní mez toho, čemu se říká český běžecký boom. Provozovat běh jako výnosný byznys jde pouze do okamžiku, kdy ještě zůstává výnosným byznysem, kdy velcí mají šanci stát se ještě většími. V opačném případě stačí jeden škrt perem – a je po závodě. Stačí, aby se vyměnilo představenstvo u hlavního sponzora, aby dotující společnost přešla na jinou formu team buildingu, než je firemní štafeta, aby účetní pochopili, že další peníze nahrnuté do pořádání běžeckých závodů už nezvýší prodej pojistek ani žárovek.

Však se organizátoři nových nebo inovovaných ambiciozních závodů a seriálů ani netváří, že budují tradici, která přetrvá desítky let. Jenom se podívejte na příklad nebožtíka We Run Prague. Čtyřikrát a dost.

Brzy budou následovat další loučení, to není těžké předpovědět. Historie se totiž opakuje. Třeba v USA v 70. letech nabral první běžecký boom obrátky, až se tajil dech, ale po pár letech křivka neúprosně nabrala směr dolů. Rušily se závody, krachovaly běžecké obchody, zanikaly časopisy. I nás to čeká. Nevím, jestli za dva roky nebo za čtyři, jednou to však přijde.

Dravci, o nichž jsem psal, samozřejmě komplikují život i závodům usazeným o jedno, dvě patra níž. I pro ně je důležité, aby se o nich vědělo, ale mají to stále těžší. Pro zajímavost: kdy naposledy jste četli o bězích do vrchu? A letos kolikrát?

Ale myslím, že naprostá většina malých a středních závodů, které nemají ambice dostat se do televizních zpráv a zahltit sociální sítě, tady zůstane. Nejsou to akce na pár použití. Přežily složitá 90. léta, kdy se amatérský sport ocitl na okraji zájmu, přežijí i současný boom. Tradice a genius loci nejsou nikdy k zahození.

Stačí se také rozhlédnout kolem sebe a uvidíte, že stále vznikají nové závody i bez velkých peněz. Stojí za nimi nadšenci, kteří všechno nepoměřují sloupci v excelových tabulkách a pro něž je běhání víc než jen trik, jak něco prodat.

Nakonec stejně mapu závodní scény nebudou malovat marketingoví specialisté, nýbrž běžci. Aspoň v dlouhodobém výhledu ano. Každý měsíc budeme stát před podobnou volbou, před jakou stojíme vlastně denně. Europivo, nebo speciál z malého pivovaru? Supermarketové pečivo z rozmraženého polotovaru, nebo čerstvé od pekaře za rohem? Reklamní běžecký event, nebo závod se srdcem a duší?

Všechno je pouze na nás.

Od maratonu k ultra. A zase zpátky?

Celé století platili maratonci za symbol vytrvalosti, vůle, odhodlanosti a mimořádného sportovního úsilí. V posledních pár letech ale tahle image zmizela. Nebo aspoň notně vybledla. Maraton to teď schytává ze všech stran. Zdola i shora. Půlmaraton mu sebral popularitu a ultra závody zase pověst jedinečného testu fyzických sil. Jak se to mohlo stát?

České běžecké prostředí je rozhodně zvláštní v jedné věci: maraton tady má stále silné postavení a asi jenom na prstech jedné ruky byste spočítali závody, kde si organizačně nevystačí sám, kde se koná současně s půlmaratonem. V zahraničí, na západ i na východ od nás, je to jinak. Spíše výjimečně se tam maraton běhá sólo.

Půlmaraton je hit

To by nebyla až tak zásadní změna. Postupem let ovšem došlo i k tomu, že maraton se stal jenom přívěskem k půlmaratonu. Pokud v zahraničních novinách objevíte titulek typu „Městem běželo 12 tisíc maratonců“, můžete si být téměř jistí, že maratonců byly tak tři tisícovky a zbytek tvořili půlmaratonci či účastníci štafet a nejrůznějších „fun“ běhů (ostatně hezky žonglovat s čísly umějí i v Ostravě). Na některých akcích je půlmaratonců třeba pětinásobek. Nová vlna zasáhla i tak tradiční maratonské město, jakým jsou Košice. Ne, ještě ten poměr není výrazný jako v Německu nebo Rakousku, ale letos už bylo účastníků poloviční trati o 121 procent víc než maratonců.

Důvody jsou zřejmé. Ten nejbanálnější zní: půlmaraton je o 21 kilometrů kratší. Ne že by běžet ho nadoraz nebyla dřina, ale maraton to zkrátka není. Půlku můžete bez problémů zaběhnout i z udržovacího tréninku nebo dokonce jenom na fyzickou kondici, věnujete-li se výrazně jinému sportu. Po půlce rychleji zregenerujete, tělo bude méně odrovnané a na start dalšího závodu se zřejmě odvážíte postavit dříve než po maratonu.

Půlmaraton znamená i poloviční respekt při vyplňování přihlášky. Tříhodinový limit na půlmaraton je ostatně milosrdnější než šestihodinový na maraton, byť prostá matematika bude tyto hodnoty posuzovala jako shodné. Když už jsem výše psal o Košicích: letos tam ženy tvořily jen 10,8 procenta maratonského pole, ale mezi půlmaratonci jich byla víc než čtvrtina. Další odpověď na otázku, proč je poloviční trať populárnější.

Na společných závodech se z maratonu stává jenom značka, která dobře zní v novinových titulcích, v televizních zprávách a v prezentacích pro sponzory. Ono magické slovo „marathon“. Ale pokud si lidé mají vybrat, vystačí si s poloviční výzvou.

Opačně jsou karty rozdané v pomyslném souboji maraton versus ultra. Jistě i ve svém okolí znáte spoustu běžců, pro které už maraton přestává být zajímavý a kteří se ohlížejí po delších tratích (a teď nemyslím dálkové pochody s připnutou módní nálepkou „ultra“, ale závody, kde se účastníci snaží běžet, dokud jim to okolnosti dovolí). Maraton pro ně přestává být výzvou a testem fyzických sil. „Maraton je v roce 2015 už mainstream,“ vystihl to v nedávném článku magazín Running Times.

Oprah efekt

Samozřejmě, je pořád stejně dlouhý a stejně těžký, ale ztratil mnohé z někdejší pověsti. Když jste možná před pěti a určitě před deseti roky řekli, že jste o víkendu uběhli maraton, byli jste trochu za podivíny, třeba jste se od okolí dočkali i malé porce uznání. Ale teď? Pokud to vyslovíte nahlas, způsobí to asi stejné haló, jako když prohodíte: „Letos jsme byli na dovolené v Chorvatsku.“

A to – věřte – má u nás maraton ještě pořád slušnou reputaci. Rozhodně ve srovnání s USA. Tam funguje fenomén, který již zmíněné Running Times nazvaly „Oprah efekt“. Pokud tuto osobu neznáte: je to nejslavnější televizní moderátorka, které na sebe upozornila i nekončícím bojem s váhou. Ale maraton uběhla. V roce 1994, a to ještě v řekněme slušném čase 4:29. Po ní přišel zástup modelek, hereček (ano, i Pamela Andersonová), šéfkuchařů (ano, i Gordon Ramsay), politiků (ano, i Al Gore)…

U nás se sice na závodech také objevují tzv. celebrity, jimž se obvykle dostává větší mediální pozornosti než vítězům nebo české špičce, ale většinou si troufnou pouze na štafetu. Maraton je pro ně, zdá se, ještě příliš velká dřina. Dokud ho neuběhnou Lucie Bílá s Markem Ebenem, máme za Amerikou stále dost velkou ztrátu. Nebo náskok? Záleží na úhlu pohledu.

„Oprah efekt“ v USA způsobil, že stále více běžců si říká, proč by měli poměřovat síly s maratonskou tratí, když ji zdolá kdejaká rosnička, lidé v maškarních kostýmech nebo v limitu doklopýtá do cíle i váš líný soused, který věru nevypadá jako sportovec.

A tak přecházejí na delší tratě. Což neznamená, že tohle je jediný důvod – roli hraje i fakt, že většina ultra se už běhá mimo silnici a v přírodě, na růstu popularity mají velký podíl charismatické osobnosti lídrů startovního pole (jistě si celosvětově i u nás dosadíte řadu jmen), kteří jsou přeci jen zajímavější a inspirativnější než anonymní Afričané ze silničních běhů. Rovněž tak ultra (a nejen v trailové podobě) zatím přitahovaly jiný typ běžců, s jinou krevní skupinou, panuje tam odlišná atmosféra, zřejmý je silný komunitní duch – jako na maratonech v jeho počátcích, dodávají pamětníci. Ne, do beskydských kopců asi nepojedete s úmyslem udělat dojem vystajlovaným běžeckým outfitem a nejnovějším iPhonem na paži.

Pětinásobný nárůst ultra

Komplexní údaje o počtech ultra závodů a zájmu o ně zatím nejsou k dispozici, ale stačí se podívat opět do USA, kde jsou asi trochu dál. Od roku 2003 se tam počet účastníků stomílových závodů zvýšil pětinásobně. Western States běželo v prvním ročníku (1977) čtrnáct odvážlivců a druhý rok jich bylo 63, loni už se do loterie o místo na startu přihlásilo 2566 zájemců.

Running Times má jasno: „Sto mil se stalo novým maratonem“. Pochopitelně, nejsou to zatím ještě ohromující čísla a ani celkově se nedají srovnávat například s počty účastníků maratonu v New Yorku nebo Londýně, ale trend je zřejmý. Na celém světě si loni mohlo 208 181 lidí různé výkonnostní úrovně říct, že jsou ultramaratonci.

Napsat, že ultra láká i elitní maratonce, by bylo asi poněkud přehnané, ale dalším zajímavým faktem je, že letošní Western States s přehledem vyhrála Magdalena Bouletová, což je účastnice olympiády v Pekingu a maratonkyně s osobním rekordem 2:26. A to stomílovku běžela poprvé. Uvidíme, jestli v dalších letech najde následovnice a následovníky z „velké“ atletiky. A zda tahle jména ultra boom ještě posílí.

Ti, kdo delší než dlouhé závody běhají už nějaký ten rok, ale nebývají nejnovějšími trendy nadšeni. Ultra se opravdu stává podobnou značkou jako před lety maraton, přibývá běžců, kteří si jen chtějí odškrtnout další položku na to-do listu. A skokově roste zájem o účast na závodech, jejichž kapacita je ve srovnání se silničními akcemi výrazně omezena (bohužel? bohudík?). „Je úžasné sledovat, kolik lidí objevuje krásu ultra trailu. Ale hrozí, že tenhle nárůst zničí opravdové hodnoty ultra trailu a ducha pobytu v horách,“ popsala průvodní jevy módní vlny Anna Frostová, zkušená novozélandská skyrunnerka.

Možná jsou to jen plané obavy, kdo ví. Ultra nikdy nebude pro největší sponzory tolik atraktivní jako velké městské běhy, televizní stanice sotva někdy bude zajímat přenos z patnáctihodinového závodu v těžce přístupné krajině. Rostoucí zájem o nejdelší tratě má zkrátka svoje limity, nejen kapacitní.

Na druhé straně letos v létě se ultra trail oficiálně uchýlil pod křídla IAAF. Vedení “velké” atletiky vedle rostoucího počtu účastníků zřejmě zaujal i obchodní potenciál populárního odvětví, kde závody zejména v horách nemůžete (ani nesmíte) běžet jenom v trenkách a tílku. Větší výbava závodníků znamená i větší obraty firem, že ano. Sebastian Coe a spol. umějí dobře počítat nejen vteřiny.

Třeba je tohle všechno i šance pro maraton. Že za pár let bude zase tím, čím byl kdysi.

Foto: Fotolia.com

Vodiči a zajíci. Patří už mezi ohrožené druhy?

Až v neděli zazní startovní výstřel na maratonu v Chicagu, bude se ten okamžik od předchozích pětadvaceti v jedné věci lišit. Poprvé od roku 1990 nebudou vedle hlavních favoritek a favoritů stát muži s nápisem PACE na dresu. Pořadatelé se po vzoru dalších velkých městských maratonů v Bostonu a New Yorku rozhodli zrušit roli vodičů.

„Bez nich budou lídři závodu nuceni být koncentrovanější. A my uvidíme napínavější soupeření, s větším množstvím strategie a taktiky,“ vysvětlil své pohnutky ředitel závodu Carey Pinkowski. Také přiznal, že podstatný vliv na konečné rozhodnutí měl červnový sloupek v listu Chicago Tribune o tom, že krása soupeření, a nikoli výsledné časy, je to, co dělá běžecké závody nezapomenutelnými.

U Chicaga je rozhodnutí o to překvapivější, že má rychlou, rovinatou trať, kde mohou padat světové rekordy. A ostatně čtyřikrát tam byly překonány. Navíc aktuální světový rekordman Dennis Kimetto v Chicagu předloni zaběhl šestý nejrychlejší čas historie (2:03:45).

Ať už bylo rozhodnutí pořadatelů diktováno pragmatickými ohledy ve snaze ušetřit pár desítek tisíc dolarů za vodiče a zatraktivnit maraton pro televizní stanice, nebo byla změna inspirována pokusem o romantický návrat ke kořenům pravého běžeckého soupeření, bude zajímavé sledovat, jestli tohle gesto najde následovníky, hlavně v Evropě. Jestli se z vodičů stane ohrožený druh. Spíše bych si tipnul, že nikoli. Fascinace rekordy a rychlými časy se jenom tak nerozplyne. Stejně jako se nerozplynou debaty, jestli vodiči čili zajíci mají v atletice svoje místo, nebo jsou nesportovním přežitkem minulých dob.

Faktem je, že dřív byla jejich pomoc zakázaná. Když si tedy Roger Bannister v roce 1954 při pokusu překonat světový rekord v míli zjednal parťáky Chrise Chatawaye a Chrise Brashera, aby mu v předepsaném tempu rozběhli tři a půl kola, kladl jim na srdce, že pak nesmí odstoupit ze závodu, ale musí doběhnout do cíle – jinak by rekord nemohl být uznán.

Takový byl sportovní bonton té doby. Jít na start s tím, že budu udávat tempo, v polovině trati seběhnu k vnějšímu mantinelu a odkráčím do šaten, se považovalo za nečestné a proti duchu atletiky. Každý by přeci měl k závodu nastupoval s touhou vyhrát. Nebo aspoň ze sebe vymáčknout to nejlepší.

Ale jak ubíhaly roky, do atletiky se dostávalo stále více peněz, nejlepší závody byly přenášeny televizemi do celého světa a elitní atleti se honili za rekordy, stali se vodiči institucí naprosto přirozenou. Dnes si při sledování atletických mítinků nebo městských maratonů málokdo umí představit, že by to mělo být jinak.

Běžci s absolutním citem

Je to zvláštní povolání. Ideálně se pro něj hodí běžci, kteří nemají ty nejvyšší ambice, ale stále jsou dost dobří na to, aby většinu trati zvládli v tempu světového rekordu. V případě dnešního maratonu tedy půlku za 1:01:30. Musí mít cit pro tempo, protože samozřejmě běhají bez GPS a podobných pomůcek. Jsou trochu podobní špičkovým hudebníkům, jen místo absolutní sluchu mají absolutní cit pro minuty, vteřiny a kilometry.

Nejlepší vodiče si manažeři, pořadatelé i samotní závodníci náležitě hýčkají. Ještě nedávno k nim patřil Martin Keino, syn keňského držitele dvou zlatých a dvou stříbrných olympijských medailí Kipchoge Keina. Nebyl tak dobrý, aby mohl kráčet v otcových šlépějích, ale pořád patřil k širší špičce: však 1500 m za 3:33:00 a pětku za 13:21,40 nezaběhne jenom tak někdo. Nikdy nevyhrál žádný velký závod, ale byl vyhledáván jako elitní zajíc. Je spolupodepsán pod sedmi světovými rekordy, na přelomu tisíciletí na něj postupně spoléhali velcí šampioni Daniel Komen, Haile Gerbselassie a Kenenisa Bekele. Posledně jmenovanému rozběhl i světový rekord na 10 000 m (26:20,31), který překonal v Ostravě v roce 2004.

V rozhovoru pro Runners World kdysi Martin Keino přiznal, že vodičství na takové úrovni byla velmi dobře placená práce: „Na mítincích Zlaté ligy jsem si vydělal zhruba tolik, kolik bral třetí závodník v pořadí.“ Samozřejmě za předpokladu, že přesně splnil mezičasy, na kterých se vždy den před závodem domlouvají pořadatelé s manažery závodníků.

Vodiči jsou nenápadní atletičtí hrdinové a sláva se jich týká pouze v případě, kdy se rozhodnou běžet až do cíle – a třeba vyhrají. Párkrát do roka se to stane i na velkých silničních závodech.

Asi nejznámějším vítězným zajícem byl americký běžec Paul Pilkington, který udával v roce 1994 tempo na maratonu v Los Angeles. Poslední mezičas, na který měl smlouvu za 3000 dolarů, byla míle číslo 16 (cca 25 km). Když ale zjistil, že má téměř dvouminutový náskok a ještě dostatek sil, rozhodl se běžet až do cíle. A vyhrál. Dostal šek na dalších 25 tisíc dolarů a navrch ještě auto.

Jak být za pitomce

Jako druhý doběhl o 39 vteřin později italský závodník Luca Barzaghi. Nadšeně zatnul pěst, usmíval se do kamer a slavil vítězství, jak se sluší a patří. Ale o chvíli později mu bylo divné, proč dostává jenom stříbrnou medaili. „Protože jste druhý,“ dozvěděl se od pořadatelů. A začal zuřit. Když totiž v ulicích Los Angeles už před sebou neviděl Pilkingtona, myslel si, že vodič odstoupil a on je tedy první. Proto zpomalil a hlídal si svoji pozici. V cíli pak byl trochu za pitomce. Ještě na tiskové konferenci se zlobil, že to od Američanů byl podraz, že vodič měl běžet jenom 25 kilometrů, což zase popírali pořadatelé i vítěz.

Velké debaty a emoce vzbuzovali i vodiči, kteří ke skvělým časům pomáhali běžkyním. Asi prvním takovým výkonem byl v roce 1998 světový rekord Tegly Loroupeové (2:20:47) z Rotterdamu, kterým překonala třináct let starý čas Ingrid Kristiansenové. Jenže s podporou vodičů s chromozomy XY, kteří na rozdíl od mužských závodů jsou schopni běžet od startu až do cíle, jsou vyšší tudíž je snazší se za nimi schovat…

Že je takový maraton trochu jiná disciplína, ukazuje i případ Pauly Radcliffové. Svůj fantastický čas 2:15:25 zaběhla v roce 2003 s pomocí dvou mužů – a není náhoda, že ani ona se mu už nikdy nepřiblížila víc než na 137 vteřin. Když jsem viděl před deseti roky v Berlíně, jak vítězka Mizuki Nogučiová běží celou trať za mužským větrolamem, pomocníci ji podávají i pití a ona zpoza koridoru vyběhne až v cílové rovince, taky mě napadlo, že férový závod vypadá trochu jinak. Mimochodem, tamní maraton je posledním z těch nejprestižnějších, kde elitní ženy startují společně s muži; v New Yorku, Londýně, Bostonu i Chicagu vybíhají na start dřív, aby jejich soupeření bylo spravedlivější (a aby si užily pozornosti televizních kamer).

Rekordy, nebo soupeření?

Zřejmě na absolutní úroveň dokázal služby vodičů vynést Haile Gebrselassie, který se maratonu začal věnovat po roce 2004. Většinu z nich běžel s cílem pokořit světový rekord, a tak i vypadala režie závodu. Několikrát si do smlouvy v Berlíně a Dubaji prosadil i podmínku zvanou no competition, což znamenalo, že startovní pole bylo složeno k jeho obrazu: skvělí vodiči a žádná velká konkurence, aby se mohl soustředit pouze na čas a nemusel se rozptylovat bojem o první místo. Maraton se v jeho podání podobal spíše cyklistické časovce.

I díky němu se rozproudily další debaty o roli a smyslu vodičů.

Teze: Vodiči ničí sportovního ducha, protože jdou na start s tím, že nechtějí vyhrát. Jsou placení za to, aby vzdali. Takové závody jsou navíc nudné, protože adepti rychlých časů většinu doby běží v závětří, na autopilota, a do závodu se aktivně zapojí teprve v jeho závěru. Navíc často jde o sólo jedné hvězdy, ne o boj smečky hladových běžců. Nejlepší vytrvalci jsou natolik skvělí atleti, že nepotřebují k rychlým časům vodiče, jaky je dřív nepotřebovali šampioni z generace Billa Rodgerse nebo Steve Jonese.

Antiteze: Nezajímavé přeci dokáží být i závody bez vodičů, třeba na světových šampionátech nebo olympijských hrách, kdy klubko favoritů běží se zataženou ruční brzdou, nikdo se nepokouší překvapit soupeře trhákem, všichni vyčkávají a o výsledku se rozhoduje až ve finiši v posledním kole, v případě desítky po nudných pětadvaceti minutách. Lidé, kteří si kupují vstupenky na závody nebo sledují televizi, chtějí vidět rekordy – a ty bez vodičů dosáhnout nejdou.

Nevím, na jakou stranu bych se přiklonil, kdyby se náhodou někdo ptal na můj názor.

Viděl jsem řadu dramatických závodů bez vodičů, například olympijský maraton v Pekingu nebo o osm let dříve desítku v Sydney, které byly skvělým taktickým představením a napínavou podívanou, esencí závodnické mentality, byť výsledné časy v sezonních tabulkách nepatřily k nejlepším. Bavilo mě však sledovat i ony skvěle režírované pokusy o světové či traťové rekordy. Souboj člověka s časem, kdy několikrát během závodu rostly i umíraly naděje na pokoření rekordu, kdy ještě pár desítek metrů před cílem nebylo jasné, zda se to povede, či nikoli.

Nevím. Nevím. Ale když mi za dvacet let připomenete roky 1988 nebo 2012, budu si spíš pamatovat, kdo a jak tenkrát vyhrál olympijský maraton, než kdo byl zrovna světovým rekordmanem.

Češi versus svět. Aneb 100 kilometrů ve Winschotenu

Běžecký závod může vypadat jako načančaný prvomájový a maškarní průvod v jednom. Nebo jako nudná komorní sešlost. A nebo může připomínat lidovou slavnost. Tím posledním případem je tradiční závod na 100 kilometrů v nizozemském Winschotenu, který se v sobotu konal už počtyřicáté. Letos i jako mistrovství světa, samozřejmě také s českou účastí.

V kraji malých piv a nízkých domů má ultra dostaveníčko výsadní postavení. Je to největší událost roku a svátek, na který se všichni těší, který celé město považuje za svůj. Divil bych se, kdyby v nizozemsky psaných diskusích zaznívaly nářky, co za pitomce komplikuje lidem víkendovou cestu do nákupního centra a proč radši neběhají v lese nebo na stadionu.

Desetikilometrový okruh je náležitě vyzdoben a domácí po celou dobu běžce povzbuzují. Často jménem. Jednak proto, že startovní listina vychází v místních novinách, a jednak proto, že mnozí z účastníků bydlí tři čtyři dny ve winschotenských rodinách, kde se o ně starají jako o příbuzné, kteří přijeli na návštěvu. Možná ještě líp.

U silnice lidé posedávají, grilují, fandí. Stánky s pivem i automaty na burgery jedou na plný výkon.

Největší pozornost věnují fanoušci Danielu Orálkovi. Běžel už podesáté, z toho čtyřikrát vyhrál, což se ještě nikomu nepodařilo. Před závodem ho zastavují lidé na ulici, aby ho povzbudili, po závodě se zvědavě vyptávají, jak dopadl. Za ty roky se tady stal pojmem, bez přehánění. Se vším, co k tomu patří. To ostatně poznává i ve chvíli, když se ho jeden z místních obdivovatelů ptá, kolik že sní během závodu kuliček pepře. Když Dan nechápavě zakroutí hlavou, vysvětlí mu, že se o tom psalo v novinách jako o jeho tajné zbrani.

Letos český ultraběžec dobře ví, že cena pro vítěze visí příliš vysoko. Závod je mistrovstvím světa, což znamená konkurenci úplně jiné úrovně, včetně pár borců, co mají osobák o čtyřicet minut lepší. No, a taky Dan zásadně Winschoten vyhrává v sudých letech.

Závod začíná v deset hodin. Nad městem visí drobná mlha, je asi 12 stupňů. Osmičlenný český tým se na startu od ostatních liší už na první pohled, protože každý z běžců má vlastní variantu reprezentačního dresu. Někdo červený, někdo bílý, někdo tílko, někdo tričko. Nový ředitel Českého atletického svazu totiž usoudil, že ultramaratonci nepotřebují na světovém šampionátu jednotný oděv a že si bohatě vystačí s přebytky, které nafasovali v posledních deseti letech.

Na odhodlání to však nikomu neubírá. Všichni jdou do závodu s cílem vydat ze sebe všechno. Některá přání jsou vyřčena nahlas, jiná rezonují kdesi uvnitř.

Daniel Orálek s Radkem Brunnerem by rádi viděli na svých garminech cílový čas začínající šestkou. Dan před sedmi roky ve Winschotenu hranici sedmi hodin prošvihl o 19 vteřin, pro Radka by to byl první zápis mezi elitu sub-7:00.

Do padesátého kilometru to vypadá nadějně: Dan je na 21. místě, Radek jenom o deset příček za ním.

Ale stovka se rozhoduje později, mnohem později. To poznávají i mnozí favorité. Z pětice nejrychlejších borců na padesátém kilometru uvidí cíl jenom dva. Odstupuje i Steven Way, anglický chlapík, který ještě před osmi roky vážil metrák a kouřil dvacet cigaret denně, a dnes patří na stovce k absolutní špičce (6:19:20) a maratonský osobák vylepšil ve čtyřiceti letech až na 2:15:16. „Sorry, boys,“ zakřičí na své parťáky, kterým zkazil vyhlídky na týmový úspěch, drží se při tom za pravý hamstring a smutně odchází z trati.

Druhá půlka závodu patří švédskému vytrvalci Jonasu Buudovi. Od začátku běží jako stroj, desítky seká po 38 minutách a nějakých drobných, pouze poslední dvě kola jsou o minutu pomalejší. Cílovým časem 6:22:44 vylepšil osobní rekord o šest minut a po čtyřech stříbrných medailích je konečně mistrem světa. Jen pro představu, pokud by si snad někdo myslel, že sto kilometrů je cosi jako rychlejší pochoďák: průměrné tempo vítěze je 3:50.

V ženské kategorii triumfuje Camille Herronová z USA, světová rekordmanka v maratonu absolvovaném v kostýmu Spidermana (2:48:51), která ve Winschotenu běží teprve druhou stovku. Její čas 7:08:35 je čtvrtým nejlepším výkonem historie. Na druhou Kajsu Bergovou v cíli čekají i její devítiměsíční dvojčata. Řečeno sportovním jazykem: po porodu stačil Švédce půlroční trénink k tomu, aby zaběhla stovku za 7:20:48.

Na americké vítězce je v cíli znát, že do závodu dala úplně všechno. Sotva se udrží na nohou a pořadatelé ji na kolečkovém křesle odvážejí ke zdravotníkům. Pohled za oponu dává tušit, že v ultramaratonu není ani metr zadarmo. Na lehátku leží japonská běžkyně s kyslíkovou maskou, kolem italského závodníka stojí zdravotníci i členové týmu a pozorně sledují tlakoměr, hned vedle se pomocníci starají o běžkyni z veřejného závodu, jejíž chodidla nebudou na Winschoten vzpomínat v dobrém. Jeden z Japonců se zase po proběhnutí cílem rozbrečí a nezdá se, že by to byly slzy štěstí. Trenér a týmoví parťáci ho pár minut uklidňují.

Jak říká Daniel Orálek: „Kdyby běhat stovku bylo snadné, běhal by ji každý.“

Pro něho stovka ve Winschotenu snadná nebyla. Po šedesátém kilometru se propadá do krize. Dostává do sebe jenom čtyři gely, pak už je nemůže jíst, vlastně ani vidět, a chybí mu proto energie. Tvář se křiví bolestí, na občerstvovačce jde do dřepu, aby rozehnal sílící křeče. Podle mezičasů je jasné, že závěr závodu bude bojem o metu 7:30.

Ale zvládne to. V posledním desetikilometrovém okruhu zrychlí o sedm minut (!), protože ho žene motivace vybojovat aspoň bronzovou medaili v kategorii nad 45 let. Povedlo se. I když cílem probíhá až na 46. místě, hned je u něj televizní reportér. Tradiční otázky, tradiční odpovědi. Na závěr novinář Dana poplácá po zádech se slovy: „Pro lidi ve Winschotenu jsi pořád Mr. Run.“

Radek Brunner si na trati prožívá běžeckou Golgotu. I jeho druhá polovina důkladně prověří. Ale nezlomí. V psychicky těžkém závěru se dostane do cíle za 7:41:07. Jak odtuší, zřejmě se na něm podepsala dlouhá a náročná sezona.

Naopak maximálně spokojený je reprezentační nováček Ondra Velička. Celou dobu běží koncentrovaně, bez větších výkyvů (nejrychlejší a nejpomalejší desítku dělí 2 minuty a 22 vteřin) a odměnou mu jsou výrazný osobák 7:37:47 a 68. místo.

Večer při slavnostním vyhlašování se ještě u českého stolu řeší detaily právě skončeného závodu. Co bylo dobře a co špatně. Potom se už řeč pomalu přetáčí ke slavnému Spartathlonu, kde se z winschotenské sestavy na startovní čáře seřadí Daniel Orálek, Radek Brunner, Ondřej Velička a Pavel Sedlák. Za pouhých 12 dnů a 12 hodin.

Mistrovství světa na 100 km

Muži: 1. Jonas Buud (Švédsko) 6:22:44, 2. Asier Cuevas (Španělsko) 6:35:49, 3. Giorgio Calcaterra (Itálie) 6:36:49, 44. Daniel Orálek 7:25:48, 58. Ondřej Velička 7:37:47, 59. Radek Brunner 7:41:07, 88. Pavel Sedlák 8:35:03, 91. Jaroslav Bohdal 8:52:01.
Ženy: 1. Camille Herronová (USA) 7:08:35, 2. Kajsa Bergová (Švédsko) 7:20:48, 3. Marija Vrajičová (Chorvatsko) 7:27:11, 37. Markéta Gruberová 9:09:20, 42. Tereza Gecová 9:37:44, 57. Martina Němečková DNF.

Co vlastně známky IAAF říkají o kvalitě závodu?

Pět zlatých a dvě stříbrné známky IAAF získaly pro tuto sezonu závody série RunCzech, což ji podle organizátorů řadí na „první místo v pořádání vytrvalostních běhů na světě“. Znamená to snad, že v Německu, USA nebo Velké Británii neumějí běžecké závody organizovat tak precizně? Asi tušíte, že nikoli. A pokud jste se zúčastnili nějakého většího běhu v cizině, zřejmě nebudete mít pocit, že vám pořadatelé RunCzech servírují něco mimořádného a neopakovatelného.

Pojďme se tedy podívat, co vlastně ony známky IAAF znamenají. Mluví a píše se o nich hodně a často, nejen před blížícím se půlmaratonem v Ústí nad Labem, ale asi jen málokdo přesně ví, co se za splněnými kritérii skrývá. Média si obvykle vystačí frází o „visačce nejvyšší kvality“, jenže to je pro vykreslení podrobnějšího obrázku málo.

Podmínek, jež musí závod pro získání některé ze tří známek IAAF splnit, je celkem dost. Zaplní několik listů A4. Mě bude samozřejmě nejvíc zajímat, které z nich a jak jsou důležité pro obyčejného běžce. Pro toho, kdo si ve volném čase trénuje, pak si koupí startovné a v den D se vydá na trať.

Typ závodu

Známky IAAF se rozdávají pouze silničním závodům a z nich jenom těm, které se běží na tradičních distancích, kde se uznávají oficiální světové rekordy (10 km, 20 km, půlmaraton, 25 km, 30 km, 35 km, maraton, 100 km). Z příslušnosti k deklarované pořadatelské smetánce jsou tedy předem vyřazeny traily, krosy či akce s nestandardní kilometráží (s výjimkou blíže nespecifikovaných “klasických” závodů). Udělení známky není ovlivněno ani počtem startujících nebo diváků (zlatý label má např. maraton ve Fukuoce, který je jen pro japonské běžce s osobákem pod 2:40 a pár pozvaných cizinců), natož něčím tak nezměřitelným, jako je atmosféra či atraktivita trati.

Elita

Aby měl závod naději získat známku IAAF, musí mít v prvé řadě velmi kvalitní pole elitních běžců. Například pro zlatou známku v maratonu to znamená, že minimálně pět mužů musí mít za předchozí tři roky zaběhnutý čas pod 2:10 a minimálně pět žen pod 2:28, navíc musejí pocházet z minimálně pěti různých států. Případně musejí v životopise mít umístění v TOP 20 na mistrovství světa nebo olympijských hrách. Nikdo z nich nesmí být při udělování prize money diskriminován pro národnost nebo pohlaví; tedy jsou stejné odměny pro muže i ženy, finanční prémie typu „nejlepší Čech“ nesmí být vyšší než odměny za umístění v čele závodu. Další pravidla řeší počet a kvalitu dopingových kontrol, termíny vyplácení prize money, velikost reklamních log na dresu a podobně.

Ale ruku na srdce: když jste právě na trati, asi vás bude pramálo zajímat, jestli si to o první místo vedle Keňanů a Etiopanů rozdávají i Tanzánci či Katařané a kolik za to dostanou. Stejně tak je vám zřejmě jedno, kdo z nich má jaký osobní rekord. Nic z tohoto bloku podmínek a pravidel vám dojem ze závodu nezkazí ani nevylepší.

Trať

Závody se známkou musejí dodržovat atletická pravidla IAAF (byť z praktických důvodů nejsou důsledně vyžadovaná po celém startovním poli, viz zákaz přijímání občerstvení mimo oficiálních stanic nebo nutnost mít stále viditelné číslo) a trať musí být pravidelně přeměřována certifikovanou osobou. Celý závod probíhá za vyloučení dopravy, pro oblast startu a cíle to platí do okamžiku, než je opustí poslední závodník. Na každé křižovatce musí stát pořadatel nebo policista. Počet občerstvovacích a osvěžovacích stanic je dán pravidly IAAF (tedy každého 2,5 km) a jsou pro běžce zadarmo (vážně je to v pokynech). V prostoru cíle musí být u „zlatých“ závodů nainstalována obří televizní obrazovka.

Je tedy zřejmé, že s výjimkou posledního pravidla jde o standard obvyklý u většiny velkých městských běhů.

Vodiči

Ano, vodiči jsou komfortem, který je na závodech IAAF povinný a na většině jiných akcí ve výrazné menšině. I oni se musejí chovat podle pravidel: musí být označeni, nesmí být více než tři u jednoho času, nesmí běžcům nést občerstvení apod.

Výsledky a TV

Měření časů musí být zajištěno elektronicky a výsledky s mezičasy jsou k dispozici on-line na webu, navíc s oddělenými informacemi o gun time a chip time. Před nejlepšími muži i ženami musí jet auto s viditelným displejem ukazujícím čas od startu.  Takže: čipy už má dnes každá větší akce, ale všechno ostatní je na jiných závodech spíše výjimka.

Podmínkou k udělení zlaté a stříbrné známky IAAF je i televizní přenos – u maratonu trvající minimálně dvě hodiny, u půlmaratonu hodinu atd. Musí ho vysílat domácí TV, nebo být šiřitelný po internetu a satelitu. Hezké, ale ani tohle vás jako startujícího nemusí příliš zajímat, nebude to věc, podle níž se budete rozhodovat, zda se na závod přihlásit, nebo ne.


Těch paragrafů je v podmínkách víc, ale už se bezprostředně netýkají závodu. Řeší se v nich, kolik musí být uspořádáno tiskových konferencí a odebráno vzorků moči, jak má přesně vypadat centrum pro novináře, kde v cílové rovince musí být umístěno logo IAAF, co všechno má pořadatel zaplatit funkcionářům, kteří přijedou na inspekci, a do kdy se musí centrále zaslat report o průběhu závodu.

Sečteno a podtrženo: známky IAAF velmi málo vypovídají o pořadatelském komfortu pro obyčejné běžce. Dokazují pouze to, že se na akci sešla špičková konkurence a je o ni náležitě postaráno. Jiné vyžadované věci (čipy, certifikovanou trasu, pravidelné občerstvovačky, trať bez aut, dodržování atletických pravidel) najdete i na řadě jiných závodů.

Slova o „prvním místě v pořádání vytrvalostních běhů na světě“ jsou tedy pouze reklamním sloganem RunCzech. Který asi rádi slyší sponzoři a se kterým se snadněji zdůvodňuje zvyšování startovného. Jako hobík najdete srovnatelné či lepší podmínky na řadě akcí, které se buď nekonají na silnici, nebo nemají ambice usilovat o známky IAAF, protože se pořadatelům z různých důvodů nechce investovat do elitních Afričanů, televizních přenosů, organizace tří tiskových konferencí, testů na EPO či obří obrazovky v cílové rovince.

Možná by nebylo špatné mít i známky, o kterých by rozhodovali samotní účastníci závodů a hodnotili by i takové věci, jako jsou poměr cena/výkon, snadnost registrace, vstřícnost pořadatelů, atraktivita trati, vybavení občerstvovaček, kvalita zázemí nebo atmosféra.

Jak moc by se seznamy držitelů známek lišily?

Bostonský maraton, nejstarší a nejslavnější

/

Ze všech maratonů světa je ten bostonský nejstarší, nejprestižnější, nejsledovanější. Právě na této slavné trati urazily ženy nejdůležitější krok k plné sportovní emancipaci. Poprvé se zde pořádaly charitativní sbírky. Po událostech z minulého týdne však zůstane pro spoustu lidí především jedním ze synonym teroristického útoku.

Nikdy v neděli!

Nebýt nadšenců z Boston Athletic Association, možná by se dnes ani maratony neběhaly. Nebo by vypadaly úplně jinak. Maratonský závod měl premiéru sice na hned na prvních olympijských hrách v Aténách v roce 1896, ale pořadatelé předpokládali, že půjde o jednorázovou záležitost, o projev úcty k řeckým tradicím.

Američtí sportovci si však odvezli tak silný zážitek, že se rozhodli uspořádat 19. dubna 1897 svůj vlastní maraton. Poněkud neskromně ho nazvali „mistrovství Ameriky a světa“. Start byl v Ashlandu a běželo se do centra Bostonu. Trať měřila 39 kilometrů – dnešní vzdálenost 42 195 metrů byla uznána za oficiální až v roce 1924.

Pozvaný čestný host, dvojnásobný olympijský vítěz Tom Burke, krátce po poledni vyryl patou do prašné cesty čáru a patnácti připraveným běžcům dal povel slovy Go! Tím se začala psát historie nejslavnějšího maratonu světa.

Dnes už se na startu tísní přes dvacet tisíc běžců, závod se vysílá do celého světa a vítěz dostává k vavřínovému věnci i šek na 150 tisíc dolarů. Ale několik věcí se za více než století nezměnilo. Jednou z nich je den konání. Běhá se třetí dubnové pondělí, kdy stát Massachusetts slaví Patriot’s Day připomínající první bitvu americké revoluce. I když televizní stanice několikrát naléhaly, aby se maraton přesunul na neděli, kdy by přenos sledovalo více diváků, pořadatelé to stále odmítají. V roce 1982 dokonce do ulic vyšli demonstranti s transparenty „Never on Sunday“.

Prakticky nezměněna zůstala i trať. Ve světě jsou sice dnes moderní závody na okruhu centrem města, Boston si však zachovává tradiční trasu point-to-point. Za 30. kilometrem, kdy už začínají závodníkům docházet síly, na ně navíc čeká nepříjemný kopec zvaný Heartbreak Hill. Unikát, jaký na jiném masovém maratonu nenajdete.

A především si Boston uchoval prestiž a tradici. Věci, které se nedají měřit penězi. Elitní vytrvalci si sice mohou v Londýně, New Yorku nebo Dubaji vydělat výrazně více, ale mít ve sportovním životopise zapsané vítězství z Bostonu stále něco znamená. Zejména mezi rostoucí běžeckou komunitou.

Pro ni je, jak praví oblíbené klišé, toto americké město běžeckou Mekkou. Místo na startu totiž můžete získat jenom dvěma způsoby: buď zaplatit 3000 dolarů na jedno z oficiálních charitativních kont, nebo splnit poměrně přísný kvalifikační limit (například pro muže do 34 let je stanoven na 3:05 minut, u žen ve stejné věkové kategorii představuje čas 3:35) a pak zaplatit startovné 150 dolarů (cizinci ještě o padesátku více).

Říct v Americe, že jste BQ (Boston qualifier), bude vám odpovědí poplácání po ramenou. Je to uznávaná značka kvality. Pozvánka mezi běžeckou smetánku. Zatímco nadprůměrný rekreační tenista si nikdy nezahraje Wimbledon a jen hrstce vyvolených fotbalistů se povede obléct dres Realu Madrid, cesta do Bostonu je sice těžký, ale určitě ne nesplnitelný sen.

Utajená žena na trati

Zdejší maraton je výjimečný i historií neopakovatelných příběhů, z nichž mnohé měnily sportovní dějiny.

V roce 1946 – dlouho před tím, než se prolnul sportovní a charitativní byznys – upoutal Ameriku příběh vytrvalce Stylianose Kyriakidese. Do Bostonu přicestoval, aby svět upozornil na těžkou ekonomickou situaci Řecka zničeného válkou a získal pro své krajany jídlo i peníze.

Šest let netrénoval. Byl vychrtlý a lékaři mu nedoporučovali nastoupit na start. Přesto závod vyhrál v čase 2:29:27. A především se mu díky velké publicitě podařilo vybrat potřebnou pomoc. Když v květnu přijel do Atén lodí s nákladem jídla, léků a oblečení, které mu darovali Američané, vítaly ho davy lidí. Dnes má nedaleko startu v Bostonu pomník.

K výrazným postavám dějin závodu patří i Kathrine Switzerová. Běžkyně, která jako první dala veřejně najevo, že i ženy mají právo účastnit se maratonů. V roce 1967 – v době, kdy nejdelší trať pro ženy na olympijských hrách měřila 800 metrů – se proto přihlásila k závodu. Aby nebyla hned odhalena, raději do formuláře napsala: K. V. Switzer.

Na startu si oblékla bundu s kapucí, a jelikož tušila problémy, vybrala si jako doprovod urostlého přítele. Po několika kilometrech si jí všimli reportéři a začali si dobírat ředitele závodu Jocka Sempleho. „Hele, ten K. Switzer vůbec nevypadá špatně! A jak že se jmenuje? Karl?“ Semple k ní okamžitě přijel a začal křičet: „Vypadni z mého závodu! A dej sem číslo!“ Snažil se ji vytlačit z trati, ale Switzerové přítel ho odstrčil. Fotografie z incidentu se druhý den objevila na stránkách nejen amerických novin. Maratonská průkopnice doběhla do cíle v čase 4:20 a upoutala víc pozornosti než vítěz.

Chudák Semple byl později líčen jako šovinistický primitiv, ale tehdy jen chtěl zabránit porušení pravidel. I jeho zásluhou mohly ženy v Bostonu oficiálně startovat už v roce 1972, za dalších dvanáct let si odbyly olympijskou premiéru. Se Switzerovou se spřátelil a na smrtelné posteli jí s úsměvem řekl: „Bylo mi ctí, že jsem tě mohl proslavit.“

Běh s černou páskou

Letošní děsivý útok v cílovém prostoru šokoval svět, ale k zákeřnému napadení běžce mohlo v Bostonu dojít už před třiatřiceti lety. Na začátku roku 1980 americký prezident Jimmy Carter vyhlásil po sovětské okupaci Afghánistánu bojkot olympijských her v Moskvě a přidala se k němu rozhodující část západního světa.

To se vůbec nelíbilo nejlepšímu světovému maratonci Billu Rodgersovi. Veřejně vyhlásil, že s tím nesouhlasí a že na protest poběží Bostonem s černou páskou. Ještě před startem mu volalo několik anonymů a vyhrožovalo, že na Coolidge Corner, místo hojně obsazované diváky, nedoběhne živý. Nápad s černou páskou raději opustil, ale policie nechtěla situaci podcenit a zajistila mu ozbrojený doprovod na motocyklech. Rodgers závod ve zdraví přežil a vyhrál, už počtvrté. Jen si v cíli postěžoval, že přes policejní ochranku se ani jednou nedostal k občerstvovací stanici.

Teroristický útok na maratonce se až dosud realizoval jen v hlavách televizních scenáristů. Ale asi bylo pouze otázkou času, kdy se tak stane i ve skutečnosti. Maraton je vlastně nejzranitelnější veřejnou akcí. Trať dlouhá 42 kilometrů se dá účinně ohlídat snad jenom v časech výjimečného stavu a diváci zde, na rozdíl od fotbalu nebo rockových koncertů, neplatí vstupné, a nejsou tedy ani kontrolováni. Na nejslavnějších závodech fandí z chodníku přes milion lidí.

Při olympijských hrách v Soulu v roce 1988 stáli podél trati policisté snad v pětimetrových odstupech. Zády k silnici, aby mohli pacifikovat případné demonstranty. K dalšímu zpřísnění bezpečnostních opatření došlo po závodě v Aténách 2004, kdy irský náboženský fanatik napadl vedoucího běžce Vanderleie de Limu a zničil mu tím zlatý olympijský sen. Na následujících akcích už sportovce doprovázeli policisté na kolech.

Ale to je stále řeč o mistrovských maratonech, které běží několik desítek závodníků a trvají dvě hodiny a pár minut. Velké běhy čítají několik desítek tisíc účastníků a ti nejpomalejší dorazí do cíle po více než šesti hodinách. Jaké je to uhlídat podobnou masu lidí, si vyzkoušeli pořadatelé Newyorského maratonu v listopadu 2001. Závod se běžel necelé dva měsíce po útocích na World Trade Center a v ulicích střežilo běžce přes pět tisíc policistů a další stovky vládních agentů. Maratonci měli leccos zakázáno, třeba i přijímat pití od diváků – z obav, aby nebylo nakaženo antraxem.

K přísnějším opatřením budou muset příští rok sáhnout i organizátoři v Bostonu. A bude to těžké dilema, jak zajistit větší bezpečnost a zároveň zachovat uvolněnou atmosféru jedinečného závodu. Například představa, že by po dlouhých desetiletích zmizel „scream tunel“ před prestižní Wellesley College, kde stovky studentek stojících ve špalíru piští a ječí a mávají na běžce s transparenty „Kiss me!“ a objímají se s nimi, je pro nejednoho tradicionalistu asi nepřijatelná.

Ale svět se mění. A s ním se asi bude muset změnit i Bostonský maraton. Bohužel.

Text vyšel 26. dubna 2013
ve víkendovém magazínu Hospodářských novin