Závody

Desátý. O jednom maratonu ze stadionu na stadion

Published on

Není snadné si v dnešní době vybírat maratony. Chaoticky se mění termíny, pár závodů z kalendáře vypadává i v době, kdy jejich pořádání už žádná nařízení shora nebrání (zvláště když pořadatele jako RunCzech nenapadne, že by v takovém případě měli startovné vracet, lepší podnikatelský plán je si peníze nechat). Další si do podmínek přidávají klauzuli, že v nejhorším se maraton bude konat virtuálně, tedy někde na vaší oblíbené cyklostezce.

Když jsem si dělal předběžný podzimní plán, maraton v Mnichově v něm nefiguroval. Běžel jsem ho už třikrát – a co nového na něm poznávat? Navíc vždycky jsem si tam udělal osobák a přišlo mi fajn si tuhle bilanci zachovat navěky.

Ale když z termínovky vypadl původně vyhlédnutý Frankfurt a krátce po něm i logisticky nejjednodušší Praha, začal jsem se klonit k bavorské variantě.

Nebyla jediná, ale rozhodl jsem se pro ni hned ve chvíli, kdy jsem uviděl novou trasu. Pro organizátory byla nouzovým řešením, pro mě ideálem. Nejen cíl, ale už i start na Olympiastadionu, většina kilometrů v krásné Englischer Garten, další ve Schwabingu, nejpříjemnější mnichovské čtvrti. Zmizela nuda u Ostbahnhofu, zmizelo kličkování mezi pinakotékami.

Dokonce jsem překousnul i fakt, že jsou v plánu dvě kolečka o délce 21 kilometrů. Nejsem fanouškem takových tras, vlastně je vůči maratonu považuju za neuctivé.

Zbytek za mě rozhodla čísla. Bude to můj desátý oficiální maraton, tak není lepší den, kdy ho běžet, než 10. 10. Deset let (a jeden den) po zaběhnutí osobáku na tom samém místě. A přesně sedmnáct po prvním mnichovském maratonu, ten jsem dal 10. 10. 2004.

Bůh ví, že letos jsem nebyl připravený zdaleka tak, jak bych chtěl. Dubnový covid mě sice nesejmul, naštěstí, přesto mě připravil o tři týdny pohybu a dalších pár týdnů jsem se víc rozbíhával a rozdýchával, než že bych systematicky trénoval.

Navíc jsem si hlavní závodní ambice nakonec vyčerpal už v září na padesátce ve Winschotenu. Hlavně proto, že kdyby se v říjnu přeci jenom zase velké maratony rušily, chtěl jsem mít něco jistého. Pocit, že jsem v létě netrénoval zbytečně.

Přesto jsem se na start v Mnichově těšil. Moc.

****

Když jsem si šel den před závodem vyzvednout registraci, hlavou mi běžely vzpomínky na můj první mnichovský maraton před sedmnácti roky.

Úplně jiná doba, skoro ve všem.

Startovné stálo polovinu, platit kartou se ještě nedalo. Tenkrát jsem si asi spíš myslel, že to bude můj poslední maraton. Chtěl jsem si především dokázat, že ho umím běžet blíž ke třem hodinám než ke čtyřem – a to se mi výrazně povedlo. A už vůbec by mě nenapadlo, že časem budu mít drzost o běhání psát, dokonce knížky.

Startovní čísla se teď vydávala na plácku u tribun. Proces na pár vteřin. Vlastně k něčemu současná situace dobrá je, blesklo mi hlavou. Závody jsou osekané o všechnu komerční bižuterii, kterou běžci nepotřebují. Aspoň většina z nich ne. Žádné expo, žádná pasta party, žádné zábavné show a přednášky a workshopy, žádné firemní štafety ani procházky se psy.

Ještě jsem se vydrápal na tribunu, podívat se dolů na Olympiastadion. Na nejhezčí stadion na světě – opravdu je, o některých věcech se zkrátka nediskutuje.

Na tomhle tartanu (já vím, byl několikrát vyměněný a před mistrovstvím Evropy v příštím roce ještě znovu bude) přišel Steve Prefontaine o šanci získat olympijskou medaili, naopak Lasse Viren si odvezl dvě zlaté, na tomhle tartanu Dave Wottle napsal jeden velký díl historie trati 800 metrů a Jarmila Kratochvílová další.

A zítra tam bude unaveně klopýtat deset tisíc hobíků. Včetně mě.

****

V neděli ráno jsem posnídal makový štrůdl, zapil ho jedním Jardou a pomalu se vypravil na start. Mám dojem, že v našem hotelu nebydlel nikdo jiný než běžci.

Na rozdíl od většiny z nich jsem to na stadion vzal přes bývalou olympijskou vesnici. Zkratka to asi nebyla, ale jako milovník historie jsem nemohl jinudy.

Dům, ve kterém v roce 1972 bydlela čs. výprava.

Studentský bungalov, kde v 70. letech asi rok pobýval Karel Kryl žijící v mnichovském exilu.

A konečně dům na Connollystrasse 31, kde při olympiádě palestinské komando zavraždilo dva izraelské sportovce (a dalších devět na letišti).

Všechno zalité časně podzimním sluncem, které nám bude dělat společnost celý den. Naštěstí na teploměru jenom tři stupně a ručička vyskočí maximálně na třináct. Počasí blížící se maratonskému ideálu. Však proto jsem si vzal tílko a trenýrky. Stejné, v jakých jsem tam běžel před deseti roky. Ano, žiju udržitelně!

Na startu jsme byli rozdělení do několika vln. Nejdřív elita – závod byl i mistrovstvím Bavorska a Německa, pak ti teoreticky rychlejší, mezi něž jsem taky patřil.

Poslušně jsme se srovnali na tartanu, namačkáni za startovní bránou. Á, jedna změna proti předchozím účastem. Dneska se hraje německá hymna. Ani nevím…sundavá se při ní rouška? Každopádně tu jsou speciální pytle, do kterých se těsně před rozběhnutím odhazují.

S výstřelem se masa běžců dává do pohybu a první kilometry si hledám místo, kde mi nikdo nebude překážet a kde budu moct v klidu běžet. Plán na dnešní maraton zní jasně: prvních patnáct kilometrů držet tempo 5:00, a když mi nebude dělat větší potíže, zkusit pak přidat. Za čtyři týdny od Winschotenu jsem toho moc nenaběhal a zato docela dost snědl, tak moje ambice sotva můžou být vyšší než 3:25.

Představy mi od začátku poněkud ruší tíha v zažívacím traktu…nebo jak to slušně popsat. Víc než hodinky sleduju jeho stav a řeším, jestli to zvládnu přemáhat až do cíle, nebo si bude lepší ulevit.

Nebudu vás napínat. Na 12. kilometru jsem zaběhl do depa a v toitoice ztratil asi 75 vteřin. Jak tohle nemáte z tréninku nacvičené, o trochu času vás to připraví…

Po návratu na trať jsem opustil myšlenky na 5:00 a zkusil přidat. Šlo to dobře. A šlo to dlouho, skoro pořád. Jak se v cíli dozvím z podrobnějších statistik, od téhle chvíle jsem předběhl přesně 222 lidí.

Akorát na banány jsem neměl odvahu a odmítl jsem i gely nabízené na občerstvovačce. Přeci jenom jsem se neodvážil pustit za makovým štrůdlem a včerejšími boloňskými špagetami něco s příchutí berry.

Takže můj první maraton, kdy jenom piju.

A naštěstí taky první maraton s negative splitem. Z toho mám mnohem větší radost. Konečně jsem se dopracoval ke kýženému ideálu: běhám pomaleji než dřív, zato chytřeji! Je úžasný pocit netuhnout, nýbrž naopak stále předbíhat. Přesto čekám, kdy to přijde. A ono nic. Ani na 32. kilometru, ani na 35. kilometru, ani později. V závěru zpomaluju, to jo, ale je to jenom pár vteřin na kilák.

Pak už dobře známé kulisy. Z dálky je vidět olympijská věž, následuje zdánlivě nekonečný seběh ke stadionu, tunel s maratonskou bránou a posledních sto metrů po tartanu.

Čas není nijak omračující: 3:28:56. Nejhorší mnichovský. Ale co. I po sedmnácti letech jsem si dokázal, že maraton pořád umím běžet blíž ke třem hodinám než ke čtyřem. Snad mi to ještě chvilku vydrží.

V cílovém prostoru dostávám od pořadatelů svou desátou maratonskou medaili a svůj první maratonský respirátor – a pak hurá na trávník, kde už běží velká party. V tom je Mnichov jedinečný. Žádné „díky za účast, ale teď už prosím rychle jděte domů.“ Jsou tady stánky s nealkoholickým pivem, stánky s ovocem, stánky s preclíky, stánky s koláči a buchtami. Každý si může nabrat, co maratonem týraný žaludek zvládne.

Dám si Weissbier, pak další, k tomu přikusuju Laugenstange. Ještě se na chvíli natáhnu do trávy. Zhruba někde tam, odkud to v roce 1988 Marco van Basten tak krásně napálil za záda Rinata Dasajeva.

Jsem spokojený. Hřeje mě sluníčko i pocit, že maraton v Mnichově byl jeden z nejlepších nápadů letošního podzimu.

A taky vím, že pro mě právě skončila jedna důležitá kapitola.

Bekele ukázal, že ho nesmíte odepisovat. Nikdy

Published on

Když před rokem zaběhl Eliud Kipchoge v Berlíně světový rekord (2:01:39), hodně lidí, včetně mě, si myslelo, že pokud má někdo šanci ho v nejbližších letech překonat, bude to chlapík jménem…Eliud Kipchoge. Dneska sedmatřicetiletý etiopský veterán Kenenisa Bekele ukázal, že mezera mezi Kipchogem a zbytkem světa není tak veliká, jak se předpokládalo. Svěťáku se přiblížil na dvě vteřiny! Tady je pár mých prvních poznámek k úžasnému závodu.

  • Odkud se zase Bekele vynořil? Poslední maraton dokončil v dubnu 2018. V Londýně sice doběhl šestý, ale ztráta 4:36 na vítězného Kipchogeho byla propastná. To se zdál být konec jeho maratonské kariéry. Lepší to nebylo ani na podzim v Amsterdamu, kde pro zranění vzdal závod kilometr před cílem. Letos na jaře odřekl účast v Tokiu kvůli únavové zlomenině a ještě na začátku léta měl výraznou nadváhu (v poměru ke konstituci jeho těla). A najednou je tu čas 2:01:41! Osobák vylepšený o 82 vteřin. A to, jak řekl v cílovém rozhovoru, nebyl na závod stoprocentně připraven.
  • Emil Zátopek, jak známo, je jediným atletem historie, který na jedněch olympijských hrách získal zlatou medaili na 5000 m, 10 000 m a v maratonu. Bekele ho dnes mohl svým způsobem napodobit: dvě vteřiny ho dělily od toho, aby se stal prvním, kdo na těchto třech vytrvaleckých distancích bude současně držet světový rekord. Pokud by se mu to bývalo bylo podařilo, byl by to v budoucnosti podobně nedostižný výkon jako ten Zátopkův.
  • I když se před maratonem v Berlíně nemluvilo o tom, že by se snad mělo útočit na světový rekord (realistický byl pokus o pokoření hranice 2:03), Bekele a jeho vodiči v podstatě od začátku drželi tempo svěťáku. V polovině trati měli náskok jedné vteřiny a ještě na čtyřicátém kilometru měl Bekele, který mezitím překonal krizi, k dobru dvě vteřiny. O světový rekord přišel v závěru. On, který na dráze dominoval právě smrtícím finišem. Posledních 2195 metrů zaběhl loni Kipchoge o čtyři vteřiny rychleji.
  • Smolařem dne je celkově druhý Birhanu Legese, jenž se časem 2:02:48 stal třetím nejrychlejším maratoncem historie. Bohužel i lídrem tabulky poražených, kde vystřídal krajana Mosineta Geremewa (2:02:55). A to někde okolo 38. kilometru ještě vedl.
  • O smůle něco ale ví i samotný Bekele. Při dvou svých nejlepších maratonech jenom těsně zaostal za světovými rekordy. V roce 2016 to bylo šest vteřin, letos ty již zmíněné dvě. Alespoň je novým veteránským rekordmanem v kategorii nad 35 let, tam vymazal jedenáct let starý výkon svého velkého předchůdce Haileho Gebrselassieho (2:03:59).
  • Při postupném ořezávání pětky a desítky z programu Diamantové ligy a dalších prestižních mítinků je zřejmé, že běžecká kvalita se bude přesouvat na silnici. Zatímco na maratonské časy Kipchogeho a Bekeleho může brzy zaútočit někdo mladší, rekordy na 5000 a 10 000 m se jenom tak nepohnou. Ostatně, ve statistikách jsou zapsané už čtrnáct, resp. patnáct let.
  • Dvakrát škoda, že Bekele dneska světový rekord nepřekonal – leckde by se mu dostalo větší publicity než atletickému šampionátu v Kataru, který sledují poloprázdné tribuny.
  • Po dlouhé době jsme v závodě, kde mohl padnout světový rekord, viděli opravdové soupeření. Vítěz neměl nic jistého. V několika okamžicích se zdálo, že zpomalí a odpadne. Pro mě to byl jeden z nejúchvatnějších maratonů, co jsem kdy viděl (i díky skvělému komentáři ARD). Srovnání snese snad jenom s olympijským závodem v Pekingu 2008 a tehdejším představením Samuela Wanjirua. Myslím, že Kipchogeho říjnová časovka ve Vídni mě nebude bavit ani z poloviny jako dnešní maraton v Berlíně.
  • Ty boty by se měly opravdu zakázat 🙂

Maraton pod dvě hodiny. Meta, která je blízko i daleko

Published on

Pojďme nezvykle začít poznámkou pod čarou. Nebo spíše terminologickým ujasněním.

Maraton je běžecký závod, který se koná podle atletických pravidel. Akce, jíž bude příští měsíc vévodit postava Eliuda Kipchogeho (Ineos 1:59 Challenge), nebude pokusem uběhnout maraton pod dvě hodiny, nýbrž pokusem zvládnout trať dlouhou 42 195 metrů v čase lepším, než jsou dvě hodiny. A už vůbec nepůjde o world record breaking attempt, jak se fanouškům snaží vsugerovat oficiální stránky projektu.

Není to hnidopišské slovíčkaření, ale dost zásadní věc.

Při Kipchogeho pokusu bude odpárán jeden ze základních rozměrů sportu. Soupeření. Keňský vytrvalec nebude mít na trase rivaly, ani formální. Nepoběží se o vítězství, pouze o čas. Aby byl co nejlepší, bude popřena kupa atletických pravidel.

Kipchoge nebude mít vodiče, kteří by s ním běželi od začátku až do okamžiku, dokud jim budou stačit síly, jak to bývá zvykem na klasických závodech, ale budou se střídat. Po pár kilometrech budou unavené nahrazovat čerství, což pochopitelně je proti atletickým pravidlům. Kipchoge bude moci dostat občerstvení, kdykoli si řekne, ne pouze na několika určených stanicích. Celou dobu poběží v těsném závěsu za autem, aby se potýkal s co nejmenším odporem vzduchu. „Závod“ nebude mít ani přesně určený začátek startu. Běžci budou ve Vídni připraveni od 12. do 20. října a budou čekat na ideální meteorologické podmínky podobně, jako horolezci v základním táboře vyhlížejí co nejlepší počasí.

Proto všechny články, které vám v příštích týdnech budou tvrdit, že se Kipchoge pokusí jako první člověk na světě zaběhnout maraton pod dvě hodiny, budou mimo. V Prátru se maraton nepoběží.

Stejně nepravdivé je tvrzení organizátorů označující pokus za „prolomení poslední bariéry moderní atletiky“ a stavějící ho na stejnou úroveň s mílí pod čtyři minuty nebo stovkou pod deset vteřin. Ne, Roger Bannister i Jim Hynes dokázali tyhle mety pokořit při regulérním závodě. Na místě by bylo spíše srovnání s hypotetickou snahou překonat časy Usaina Bolta na nakloněné dráze nebo skočit devět metrů do dálky se silným větrem v zádech.

PR oddělení Nike a Ineosu už vymyslela i slogan, který několikrát v rozhovorech zopakoval sám Kipchoge. Pokud se všechno povede, bude to prý stejná senzace jako přistání člověka na Měsíci. Nikoli. Bude to stejná událost jako první úspěšná simulace přistání na Měsíci provedená ve středisku NASA.

Konec poznámky pod čarou.

Kipchogeho výkonnost je tak mimořádná, že už se pro něj těžko shánějí vodiči.

I tak je zřejmé, že možnost uběhnout maraton pod dvě hodiny už není myšlenkou z oblasti čiré fantazie, jako se to zdálo ještě před deseti roky. Vždyť světový rekord má hodnotu 2:01:39. K magické hranici zbývá sto vteřin. Je to hodně? Je to málo? Nejspíš obojí.

Kipchoge loni překonal původní svěťák Dennise Kimetta o 78 sekund, což je nebývalý skok. Za posledních padesát let se něco podobného nikomu nepovedlo. Nejblíž byl v roce 1985 Carlos Lopes s 53 sekundami, nad čtyřicet se dostali ještě Ronaldo da Costa (1998) a Paul Tergat (2003).

Kipchoge potvrdil, že je úžasným běžcem. Zřejmě nejlepším vytrvalcem historie. A taky ukázal, že je neradno jej v čemkoli podceňovat. Ostatně na jaře na svěťák navázal traťovým rekordem 2:02:37 v Londýně. Desetkrát v kariéře dosáhl na čas 2:05 a lepší. Ačkoli statistiky ukazují, že 83 procent elitních maratonců svoje maximum zaběhne při třetím až pátém závodě, on si osobní rekord vytvořil při jedenáctém. Ze svých dvanácti maratonů nevyhrál pouze jediný – v Berlíně 2013 byl druhý.

Ale bylo by v jeho silách přiblížit se ještě víc dvouhodinové hranici? To se pochopitelně složitě odhaduje. Také proto, že jeho dnešní výkonnost je tak mimořádná, že už se pro něj těžko shánějí vodiči. Není problém najít vytrvalce s půlmaratonským osobákem pod jednu hodinu, ale ne každý z nich by byl schopen držet tempo světového rekordu za 30. kilometr. A pokud ano, musel by dostat hodně dobře zaplaceno, aby oželel vlastní ambice na velkém maratonu a dělal pouze pomocníka. Pro Kipchogeho (a případné následovníky) tedy bude pravděpodobnější scénář, že s posledními – a nejtěžšími – úseky se při závodech bude muset poprat sólo.

Samotná predikce výkonů a hranice lidských možností je koníčkem vědců desítky let. V roce 2019 už přesněji víme, kdo se zhruba trefil a kdo byl vedle.

Nejméně přesné byly předpovědi vycházející z lineárních modelů. Tedy z představy, že světové rekordy se posouvají v podstatě stále stejným tempem. Dlouho to tak vždycky vypadá a graf nejlepších časů připomíná přímku. Dříve či později však přijde okamžik, kdy se přímka zakřiví, vývoj se zpomalí. Nebo je dokonce jednou velkou anomálií, jako v případě skoku do dálky u mužů.

Když Gebrselassie před jedenácti roky zaběhl světový rekord 2:03:59, uvedl, že hranice lidských možností vidí na metě 2:02.

Tam se mezi roky 1935 a 1968 maximum zlepšilo o pouhých 22 centimetrů, potom ho Bob Beamon jedním skokem posunul o 55 centimetrů, aby dalších 23 let bylo ticho. V roce 1991 Mike Powell vymazal Beamonův výkon a od té doby je v tabulkách stále zapsáno jeho 895 centimetrů. Za 28 let se nikdo nepřiblížil Powellovi víc než na 21 centimetrů. Paradoxně, to on skočil do 21. století, nikoli Beamon, jak si lidé v roce 1968 a ještě dlouho po něm mysleli. I to ukazuje, jak je posedlost rekordy ošidnou věcí.

K nejznámějším predikcím založeným na lineárním modelu patří studie amerického vědce Rydera publikovaná v roce 1976. Podle něj měla dvouhodinová hranice na maratonu padnout v roce 2000, netrefil se o 5 minut a 42 vteřin. Desítce na přelomu tisíciletí prorokoval svěťák s hodnotou 25:44 – tady odchylka od reality činila 38 vteřin.

Kanadští experti Péronnet a Thibault při svých výpočtech v roce 1989 nebrali tolik v potaz předchozí vývoj výkonů jako spíše fyziologické parametry nutné pro vytvoření maximálních časů, tedy VO2max, aerobní a anaerobní sílu, všechny možné vytrvalostní předpoklady. Jejich výsledky byly pesimističtější – a také přesnější. Maraton v roce 2000 odhadovali na 2:05:23 (skutečnost: 2:05:42), půlmaraton na 59:55 (skutečnost: 59:17) a desítku na 26:43,63 (skutečnost: 26:22,75). Pokoření dvouhodinové hranice naplánovali někam k roku 2028, o dalších dvanáct let později už se prý bude maraton běhat za 1:57. Ani to nejsou předpovědi, které by musely být úplně mimo.

K možnému vývoji světového rekordu se vyjadřovala i řada běžců. Třeba Ron Hill, šampion s osobákem 2:09:28, v roce 1981 prohlásil: „Dokud lékaři nepřijdou s metodou, jak lidem prodloužit nohy, nebo to nějak nezařídí evoluce, maraton pod dvě hodiny neuvidíme. Myslím, že je to nemožné, protože zkrátka nevěřím, že lidské tělo je schopno uchovat tolik glykogenu a tuku, aby byl takový výkon reálný.“

Hill nemohl tušit, že i v maratonu, který se až v následujících letech začal komercionalizovat (v roce 1981 se běžel první ročník Londýna, vítězové v Bostonu ještě dostávali jenom věnec a medaili, Berlín se teprve přesouval z Grunewaldu na silnice v centru města) přijde nástup afrických běžců. Tedy oněch lidí s dlouhýma nohama (samozřejmě myšleno v poměru ke zbytky těla), elastickým běžeckým stylem, nízkou váhou a dalšími fyziologickými předpoklady. A taky nevěděl, že pouhá schopnost uchovávat glykogen není pro maximální výkon až tak zásadní, jak se dřív myslelo.

To Haile Gebrselassie už byl poučenější, ani on však v prolomení dvouhodinové bariéry nevěřil. Když před jedenácti roky zaběhl světový rekord 2:03:59, uvedl, že hranice lidských možností vidí na metě 2:02.

Každý týden lze vyhrát dobře placený maraton, zato světový rekord se nemusí pohnout třeba dvě závodní generace.

Maraton je ve vytváření nových historických maxim specifickou disciplínou. Jednak elitní běžci jsou schopni zvládnout skvěle dva ročně, výjimečně tři, a jednak je málo míst, kde se dá super čas zaběhnout. Zatímco svěťák na osmistovce lze překonat téměř na každém stadionu s kvalitní dráhou, maraton možná ve třech městech na světě. Není náhoda, že předchozích sedm světových rekordů viděl Berlín. V posledních pětatřiceti letech se k němu ještě přidaly Chicago (2x), Rotterdam (2x) a Londýn (1x). Časy z Bostonu kvůli parametrům trati nevyhovují atletickým pravidlům a navíc tam, stejně jako v New Yorku, pořadatelé nenasazují vodiče.

Dalším výrazným faktorem jsou komerční motivy. Běžce živí vítězství na závodech a odměny od sponzorů. Když se postavíte na start řekněme v Chicagu a jste jeden z deseti favoritů, čistě matematicky je vaše šance na triumf 1:10. Je zkrátka zaručeno, že někdo prémii za vítězství shrábne. Naproti tomu snaha o překonání světového rekordu je krajně nejistým podnikem. Kdo bude riskovat, že na 36. kilometru odpadne a nedosáhne na rekord ani na slušné prize money? Nebo ještě jinak řečeno: každý týden v sezoně lze vyhrát nějaký dobře placený maraton, zato světový rekord se nemusí pohnout třeba dvě závodní generace (viz kategorie žen a stále nepřekonaný výkon Pauly Radcliffové z roku 2003).

Navíc v maratonu (i dalších běžeckých disciplínách) existuje buď, a nebo. Nejsou opravné pokusy. Ani není možné brát světový rekord jako zákusek k vítězství, jak to někdy mají výškaři a tyčkaři; ve chvíli, kdy už je nikdo nemůže připravit o první místo, si na stojany nechají nastavit laťku na hodnotu světového rekordu a prostě to zkusí, jenom tak, bez nervů, co kdyby náhodou byl zrovna den D.

A pak je tu ještě věc, kterou mají společné všechny atletické disciplíny. Vítězství je nade vše. Obvykle. Běžci a spol. zajímají úspěchy na olympijských hrách, velkých šampionátech a prestižních mítincích. Ty jsou věčné, rekordy až na výjimky po čase upadnou do zapomnění.

Musel bych chvíli googlovat, abych se dozvěděl, kdo byl v roce 1988 světovým rekordmanem v chůzi na 20 kilometrů, ale zlatý olympijský závod Jožky Pribilince mi z paměti nikdy nevymizí. Podobně se Abebe Bikila proslavil dvěma zlatými medailemi z olympijských her, a ne tím, jak dlouho držel světový rekord v maratonu. Kdo si za deset let vzpomene na Zersenaye Tadeseho, který byl sice osm let rekordmanem v půlmaratonu, ale z „velké“ atletiky má jedno stříbro z MS a jeden olympijský bronz?

Důležité je být v cíli dřív než druhý v pořadí. Jedno v jakém čase. Většina atletů raději vyhraje velký závod (relativně) průměrným výkonem, než aby byla pátá v osobním rekordu. A čím víc triumfů za sezonu, tím pochopitelně líp. Takže i když jsou světové rekordy honorované jako nikdy v historii, dnešní doba jim kdovíjak nepřeje.

Kdybyste mezi ty vyčerpané vítěze maratonů pustili lva, viděli byste, jak by se zase rychle rozběhli.

Před devíti roky napsal americký autor John Brenkus bestseller The Perfection Point, kde se na rekordy dívá z jiných úhlů. V devíti analyzovaných sportovních disciplínách (od zadržování dechu přes výskok v basketbale až po míli) se nesoustředí na překonávání zaokrouhlených výkonnostních hranic, ale hledá odpověď na otázku, kde leží absolutní hranice lidských možností. U maratonu ji mimochodem našel v čase 1:57:58.

Víc než cokoli jiného ho zajímají tvrdá čísla. Nejvíc hodnoty VO2max a anaerobního prahu, hned za nimi korelace s ostatními disciplínami. Aby někdo mohl zaběhnout maraton pod dvě hodiny, musel by podle Brenkuse (a nejen jeho) umět půlmaraton za 56 minut a nějaké drobné, desítku za 25:30. Pro připomenutí: světové rekordy na těchto tratích jsou 58:18 (jeho držitel je aktuálně suspendován pro podezření z dopingu) a 26:17,53.

Za poslední dvě, tři desítky let se toho v běžeckém světě nezměnilo málo. Byly vypilované tréninkové metody, rozšířeny poznatky o správné výživě, úroveň regenerace i lékařského zabezpečení jsou docela jinde než u předchozích generací, závodí se o mnohem větší peníze než kdysi a navíc dnes mají elitní atleti k dispozici super boty, u kterých se už diskutuje, jestli by neměly být zakázány nebo aspoň regulovány jako high-tech plavky. Brenkus přesto tvrdí, že nejvíc lze posunout lidské hranice v hlavě, v naší mysli.

Uvěřit, že něco lze dokázat. Umět trpět v tréninku i na trati víc, než si myslíme, že jsme schopni.

Je známou věcí, že vymáčknout se při závodě nedokáže každý. I když proběhneme cílem, ať hobíci nebo elita, nikdy jsme nevyčerpali všechny síly. Ani zdaleka. Byť se nám podlamují nohy a sotva popadáme dech, sil máme pořád dost. To pouze mozek (nebo pud sebezáchovy, chcete-li) nám nedovolil jít až na hranu, ani se jí přiblížit. Vždyť málokterý vítěz maratonu se v cíli zhroutí – to by přece měl, jestli jde v honbě za vítězstvím nebo rekordem nadoraz. A pokud už výjimečně zkolabuje, stačí mu trocha tekutin, případně jídla, a za pár minut je v pohodě. „Kdybyste mezi ty vyčerpané vítěze maratonů pustili lva, viděli byste, jak by se zase rychle rozběhli,“ píše Brenkus v nadsázce.

Právě v mentální přípravě vidí největší rezervy. Až na ní sportovci zapracují, jejich výkony, především ty měřitelné, se posunou dál.

Je to i případ všech umělých bariér, jež jsme si vymysleli. Klasickým případem byla míle pod čtyři minuty. V podstatě deset let se nejlepší středotraťaři pokoušeli o její překonání. Neúspěšně. Až do roku 1954. Sotva to Roger Bannister dokázal, hráz se prolomila. Dlouho vyhlížený rekord už po 46 dnech vylepšil John Landy. Za dalších 47 dnů se oba utkali na Hrách britského impéria a čtyřminutovou bariéru pokořili společně.

Může mít podobný efekt Kipchogeho pokus ve Vídni? Dokáže v případě úspěchu maratonce přesvědčit, že hranice dvou hodin je už k prolomení?

Myslím, že nikoli. Dopadne-li jeho show dobře, stejně budou mít všichni v hlavě, že 1:59 nezaběhl při závodě, nýbrž v laboratoři.

Foto: Ineos 1:59 Challenge

Maratonským podvodníkům je v patách dobrovolný detektiv

Published on

Je to smutné, ale je to tak. Podvody a podvůdky jsou spjaté s maratonem hned od prvního závodu na olympijských hrách v Aténách v roce 1896. Před lety jsem se o tomhle tématu víc rozepsal TADY.

V dřívějších dobách bylo klasickou fintou zkracování trati a uchylovali se k ní i běžci, kteří usilovali o slávu a olympijské medaile. Ne že by se to dnes už nedělo, ale není tak časté ani úspěšné. Přeci jenom s pomocí čipové technologie lze snadno odhalit nejednoho podvodníka. Druhá věc je, že v případě běžců ze zadních vln startovního pole se s tím nikdo moc neobtěžuje. Navíc ani moderní technika není bezchybná. Ne vždycky koberec, po němž přebíhá houf lidí, zachytí všechna data. Možná se vám také stalo, že vám ve výsledkové listině chyběl nějaký mezičas, ačkoli jste si trať nezkrátili ani o centimetr.

V módě je dneska najímání si náhradníků, kteří běží s vaším čipem a v domluveném čase s ním proběhnou i cílem. „Proč by to někdo dělal?“ ptáte se možná. Důvodů může být spousta. Tím nejbanálnějším je vyhraná sázka. Tím nejhloupějším je asi lovení lajků na Instagramu (ano, je známý i případ jedné americké celebrity podvádějící právě s touto motivací). Jindy hraje hlavní roli touha umístit se na bedně ve veteránské kategorii, ty přeci jenom nejsou tolik na očích jako elitní startovní pole. Ale nejčastěji jde o to mít v kapse limit na slavný Bostonský maraton.

Je to totiž jeden z mála závodů na světě, kde i jako hobíci musíte splnit celkem přísná kvalifikační kritéria. Nestačí pospíšit si u registrace a zaplatit nemalý obnos. Kdo by chtěl běžet v Bostonu příští rok, ten má v kategorii 18-34 let nastaven limit v podobě maratonu pod 3:00 (muži), resp. pod 3:30 (ženy). Ve věkovém rozmezí 40-44 let je to stále dost výživných 3:10 a 3:40. A tak dále.

Ovšem ani pouhé splnění limitu není zárukou startu ne nejprestižnějším maratonu světa. Jelikož je stále větší zájem, tak při převisu se i mezi kvalifikovanými vybírají ti rychlejší. Jistotu by vám podle pořadatelů mělo dát pokoření limitu minimálně o pět minut, tedy pro neveterány pod 2:55, resp. pod 3:25. A to už není žádné loudání.

Běžet Boston, tedy být BQ, představuje v zámořské běžecké komunitě velkou poctu. Parťáci vám nadšeně gratulují a plácají vás po zádech. I ti, kdo neběhají, obvykle vědí, že za splněním limitu se skrývá velká porce dřiny.

Není divu, že v USA stojí touha běžet tenhle závod za největším počtem maratonských podvodů. Na bostonské hříšníky (ale nejen na ně, zajímají ho i kratší distance, ultra závody a triatlon) už má čtyři roky pifku finanční analytik Derek Murphy, jenž ve volném čase proklepává výsledkové listiny, sociální sítě i profily na Stravě a odkrývá lidi, pro něž je fair play hodně vzdáleným termínem. Tvrdí, že už takhle odhalil stovky lidí. Má specializovanou webovou stránku Marathon Investigation a jeho závěry berou vážně i pořadatelé z Bostonu.

Nejsnazším nástrojem je klasické porovnávání mezičasů v závodě. Pokud někdo běží první půlku šestkovým tempem a ve druhé atakuje světový rekord, je zřejmé, že si buď trať zkrátil nebo využil nějaký dopravní prostředek.

Takhle byla nedávno odhalena například dívčina, která obsadila druhé místo na půlmaratonu na Floridě. Na desátém kilometru měla mezičas 44:22, ale ještě z toho dokázala vykouzlit výkon 1:21:46. V první chvílí se bránila, že prostě první půlku běžela opatrněji a potom zrychlovala. Na důkaz svých slov nahrála na Stravu záznam GPS z garminu. Ale i tohle byl podvod, už podle kadence „kroků“ a dalších indicií nebylo složité zjistit, že trasu projela po závodě na kole.

Odhalit najatého náhradníka už tak jednoduché není. Pokud si nepřebere startovní číslo od registrovaného běžce přímo na trati a nelze to doložit fotografiemi z různých fází závodů, nezbývá než se soustředit na cílový čas a možnosti daného maratonce. Jestli se mu podařilo zaběhnout limit za 2:45 a potom v Bostonu bojuje s pětihodinovou hranicí, je patrné, že místo na startu získal podvodem (tedy kromě vzácných případů, že dotyčný kvůli vážnému zranění nebo nemoci nemohl několik měsíců trénovat, ale chtěl si Boston zaběhnout, čistě pro ten zážitek).

Známý je i případ jednoho maratonu ve Francii, který ve spolupráci s cestovkou organizující zájezdy na maraton do Bostonu upravoval výsledkovou listinu tak, aby klienti měli jistotu kvalifikace…

Možná krčíte rameny a říkáte si, že Murphyho úsilí je samoúčelné bonzáctví. A že na světě se dějí větší nepravosti, po nichž nikdo nepase. Jasně. Netřeba polemizovat. Ale pokud jste rok tvrdě makali na splnění limitu pro Boston, dokonce ho i zaběhli, ale pak kvůli nadměrné poptávce dostal přednost podvodník, za nějž limit zaběhl někdo jiný, asi budete naštváni, slušně řečeno. A budete mít pro Murphyho počínání větší pochopení.

On sám zdůrazňuje, že se nesnaží podvodníky za každou cenu pranýřovat. Jejich jména zveřejňuje pouze ve zvláštních případech. Když si pomohli na stupně vítězů a k finanční odměně. Když jsou sponzorováni nebo jsou ambasadory čehokoli. Když jejich hlavní motivací byly sláva a zviditelnění se. A to je myslím férový přístup.

Nic to nemění na tom, že jeho stránky jsou smutným čtením. Ovšem minimálně v jedné věci jsou prospěšné – nemusíme si dělat iluze, že hobby běhání je studánkou čisté vody a věnují se mu jenom davy správňáků.

Na titulní fotografii je asi nejslavnější maratonská hříšnice, Rosie Ruizová z USA. V roce 1980 proběhla první cílem maratonu v Bostonu a byla dekorována jako vítězka. Nikdo ji neznal, tedy prvotřídní senzace. Její sláva trvala do chvíle, že novinářům začalo být divné, proč navzdory slunečnému počasí doběhla takříkajíc v suchém tričku. Jak se brzy zjistilo, podstatnou část trati jela podzemkou. Její jméno je od té doby synonymem pro maratonské podvodníky.

Začíná sezona nočních maratonců

Published on

Už dlouho tvrdím, že maraton je spíš zimní než letní sport. Kdybych si měl vybrat, jestli ho běžet v pěti stupních Celsia nebo v pětadvaceti, bez váhání bych volil první možnost. Naštěstí maratony v létě neběhám, a pokud jsem při nich zažil teploty nad dvacítkou, tak až ke konci závodu, protože vždycky – ať už na jaře, či na podzim – jsem startoval v 9 nebo 10 hodin.

Profesionální sportovci mají v tomhle omezené možnosti. Tři z nejdůležitějších akcí, tedy olympijské hry, mistrovství světa a u nás také mistrovství Evropy, se obvykle konají v létě. V červenci a srpnu. Většině atletů to vyhovuje, maratoncům a chodcům nikoli. Ti na nějaké světové rekordy mohou předem zapomenout. Celkem pravidelně bývá horko, zvláště v zemích položených blízko subtropickému pásu, a proto se pořadatelé snaží aspoň čas startu volit tak, aby klimatické podmínky závodu byly pro běžce co nejkomfortnější.

Ovšem od doby, kdy do programu promlouvají zájmy televizních společností, to není tak jednoduché. Například při mistrovství Evropy ve Splitu v roce 1990 se startovalo v pět hodin odpoledne, aby do cíle na stadion závodníci dobíhali v „prime timu“, tedy mezi sedmou a osmou hodinou večerní, kdy jsou plné tribuny a před televizními obrazovkami nejvíc diváků. Kdo jste byli v Chorvatsku na přelomu srpna a září, víte, že v pět odpoledne je sice příjemněji než v čase oběda, ale příjemně nikoli. Tedy ne příjemně pro víc než dvouhodinový, intenzivní běh. Výsledkem bylo, že tak skvělí vytrvalci, jako byli Gelindo Bordin a Rosa Motaová, vyhráli v časech na své poměry průměrných – 2:14, resp. 2:31. Pod 2:20 se dostalo pouze deset mužů (včetně Karla Davida) a pod 2:40 deset žen.

V letech relativně nedávných se víc začal prosazovat ranní start. Například na olympijských hrách v Pekingu 2008 se startovalo v 7.30. I tak bylo na startu 23 stupňů ve stínu a teplé srpnové počasí způsobilo (vedle agresivního závodnického stylu vítěze Sammyho Wanjirua), že pouze jediný muž zaběhl negative split! V roce 1996 v Atlantě padl startovní výstřel už v 7.05.

I za rok v Tokiu bude maraton disciplínou ranních ptáčat. Nejdřív se z původně plánovaných 7.30 mužský i ženský závod přesunul na 7.00, podle posledních zpráv by měl start být už v šest ráno. Organizátoři navrhovali i 5.30, ale to bylo zamítnuto. Jednak by z toho neměly moc velkou radost asijské televizní stanice, jednak by diváci měli problém se tak brzy ráno dostat k trati. A důvod změny startu? Horké japonské léto, neboť loni na přelomu července a srpna tam nejvyšší denní teploty dosahovaly 37 až 40 stupňů.

Pokud si běžci v Tokiu budou nařizovat budík zhruba na třetí hodinu ranní, tak na letošním mistrovství světa spát vůbec nepůjdou. Z důvodů, které není třeba rozebírat, se šampionát koná v Kataru. Koncem září a začátkem října, aby se atleti vyhnuli největším horkům. Proto bude sezona pro ně vrcholit zhruba o šest týdnů později, než bývá obvyklé.

Z toho si maratonci zase tak velkou hlavu dělat nemusejí. Jsou zvyklí podávat nejlepší výkony na podzim, třeba New York se běhává až v listopadu. Větším problémem – nejen pro ně – bude, že kvůli očekávanému teplu se zrušil tradiční dopolední program a všechny kvalifikace i finále se budou konat odpoledne a večer.

Jasně, sprinteři jsou ze Diamantové ligy i dalších velkých mítinků zvyklí na pozdější start, proto je finále stovky ve 22.10 asi nezaskočí. O dost hůř na tom budou desetibojaři. Místo tradičních dvanácti hodin budou muset své disciplíny zvládnout během sedmi hodin (první den) a osmi hodin (druhý den) – začíná se až v 16.30, končit se bude po půlnoci. Ano, ke startu zničující patnáctistovky se postaví v 0.25…

A maratonci? Ženy i muži uslyší startovní výstřel ve 23.59! V historii této disciplíny to bude naprosto bezprecedentní záležitost.

Už teď musejí závodníci přemýšlet o tom, jak tréninkovou rutinu v sezoně přizpůsobit takovému časovému rozvrhu. Marná sláva, lidské tělo není naprogramováno, aby to nejlepší ze sebe vydávalo uprostřed noci. V případě nominovaných vytrvalců ho bude potřeba dočasně přeprogramovat a velkou porci tréninků odběhat pozdě večer nebo na začátku noci. Tedy dělat věc, které jde proti klasické přípravě běžců. Protože obvyklé jsou ranní a odpolední tréninkové fáze – a potom brzy na kutě.

Zajímat mě budou dvě věci. Jaké budou časy vítězů? Budou se blížit výše zmíněným výkonům Bordina a Motaové z doby před téměř třiceti roky? A kdo vůbec do Kataru dorazí? A kdo raději dá přednost rychlým podzimním maratonům v Berlíně, Chicagu, Torontu, Amsterdamu nebo Frankfurtu, kde zabojuje o olympijské limity pro Tokio?

Každopádně aspoň jedna pozitivní věc. Doběh katarského maratonu bude trochu ve stylu retro a nám, nepamětníkům, přiblíží olympijský závod z roku 1960, který také vrcholil za tmy, byť tedy na začátku večera. Však si na YouTube najděte záběry z doběhu, kdy římské ulice lemovaly zapálené louče a vítězného Abebe Bikilu už fotografové snímali s nachystanými blesky.

Pravda, místo loučí teď budou v akci nedaleké elektrárny.

Silničním běhům ubývá dech

Published on

K paradoxům běžeckého sportu patří, že boom tohoto tisíciletí byl povzbuzen finanční krizí a ekonomickou recesí, které vypukly na podzim 2008 v USA a postupně se přelily do celého průmyslového světa. Po roce nebo dvou začali pořadatelé, hlavně za Atlantikem, s potěšením konstatovat, že navzdory neradostné ekonomické situaci stoupá počet účastníků závodů a také se vylepšují časy té rychlejší části startovního pole.

Příčina? Ve chvíli, kdy desetitisíce příslušníků střední vrstvy dostaly v práci výpověď nebo jim byl zkrácen úvazek, objevili tito lidé běh jako úžasnou fyzickou aktivitu. Jednak na něj konečně měli čas a jednak jim v životě bez práce pomohl udržovat řád. Stal se motivací, jak na sobě pravidelně pracovat i v době, kdy se jim po osobní stránce ne úplně daří. Navíc pořád platilo, že ze sportů patří k těm méně finančně náročným, rozhodně ve srovnání s cyklistikou nebo sjezdovým lyžováním.

Uplynulo dalších osm let a pořadatelé, opět nejprve v USA, sledují opačný trend. Ubývá účastníků silničních závodů. Mezi roky 2010 a 2016 jejich počet klesl o dva miliony! Závodní byznys, zdá se, narazil na svůj strop. Růst – a byl opravdu masivní, mezi roky 1990 a 2013 poskočil o 300 procent – se zastavil, křivka aktuálně míří směrem dolů.

Výrazný podíl na tom mělo zvyšování startovného. Průměrná cena pětikilometrového závodu stoupla na 34 dolarů (vida, český Run Tour se startovným na pětce 600 Kč drží se světem krok!), průměrná platba za start na maratonu je 123 dolarů. V průzkumech běžci uváděli, že právě to je hlavní důvod, proč nechodí tak často na závody (byť i nadále běhají), a šest z deseti prohlásilo, že pokud by startovné kleslo, zase by začali víc závodit.

I v reakci na zvyšování startovného se hodně populární staly neformální společné výběhy, většinou organizované přes sociální sítě. Skupinky až desítek lidí se o víkendu sejdou na cyklostezce nebo v lese a společně si zatrénují, pokecají, pak zajdou na pivo. Nahrazuje jim to sociální kontakt s ostatními běžci, kvůli němuž dříve chodívali na závody, a nic je to nestojí. Tedy kromě onoho piva. Jistě to znáte i ze svého okolí, možná už jste členy podobné skupiny.

Je třeba dodat, že výše uvedený propad se samozřejmě netýká mega akcí typu Newyorský maraton či Boston, stejně jako v Evropě nemají problém s účastí závody v Londýně, Berlíně ani v Praze. Jsou to profesionálně pořádané akce, mašiny na peníze, s velkým PR zásahem. Navíc jsou výrazně závislé na běžcích ze zahraničí, kde dochází k pozoruhodnému jevu: ačkoli i na zmíněných podnicích startovné roste, díky rozvoji lowcostového cestování a sdíleného ubytování nemusí být celkové náklady pro běžce nutně vyšší než třeba před deseti roky.

Ale o patro níž je situace docela jiná. Když jsem před sedmi roky běžel maraton v Mnichově, bylo startovné 55 EUR. Pro příští rok se pohybuje od 78 (platba s půlročním předstihem) do 98 EUR. Půlmaraton je za 49-63 EUR, desítka za 30-40 EUR. S rostoucím startovným klesá i účast. Ještě v roce 2014 běželo maraton 7758 účastníků, letos už jen 4550. Což o to, podobnou turbulencí procházel počet maratonců i dřív, ale tentokrát už to není vykompenzované nárůstem zájmu na kratších tratích. Půlmaraton stagnuje, desítka ztrácí.

Frankfurt a Hamburg, německá dvojka a trojka, hlásí proti loňskému roku pokles o 5 a 17 procent. Frankfurt vděčí za ještě celkem příznivou bilanci meziročnímu nárůstu zahraničních účastníků. I tak oba závody lze v podstatě označit za lokální, počet domácích běžců se pohybuje mezi 70 a 77 procent, zatímco v již zmíněném Berlíně to letos bylo 36 procent. Proto si hlavní město drží svá čísla, zatímco ostatní německé maratony klesají.

Výše startovného ovšem není jediným důvodem poklesu účastníků. Silniční běh má silnou konkurenci v jiných vytrvalostních aktivitách. Marná sláva, pokud nejste hard core běžec, zřejmě do pěti let zjistíte, že na silnici už nemáte moc co nového objevovat. Jenom za kvalitativně stejný zážitek zaplatíte výrazně víc než dřív. Někdo se poohlédne po akcích v přírodě, ale hlavním konkurentem pro klasické městské běhy jsou tzv. color runy a závody v blátě a s překážkami. Ať si o nich můžeme myslet, co chceme, velká část bývalých maratonců a půlmaratonců (okay, často jednorázových) v nich našla, co hledala. Jiný druh zábavy, to v prvním případě, a jiný druh fyzické zátěže, což platí pro Spartan Race a podobné akce.

Naznačený trend nemusí být vyloženě negativní. Každý fenomén na světě jednou narazí na svůj strop a nemá už se kam posouvat. Asi budou ze startovní čáry městských silničních běhů pomalu mizet ti, pro které maraton či půlmaraton znamenají pouze položku na seznamu domnělé společenské prestiže. Nebo projev snobismu, chcete-li. Zajímavější je, jak budou po čase reagovat sponzoři a pořadatelé. Zda jednou sáhnou ke zlevnění startovného, nebo spíše vyklidí scénu a přesunou se k jinému sportovnímu byznysu, který vykazuje růst.

Nakonec je to možná jedno. Běh tady zůstane pořád, jenom bude méně nablýskaný.

I bílí muži umějí běhat. První Evropan dal maraton pod 2:06

Published on

Pryč jsou doby, kdy byl maraton ve Fukuoce považovaný za neoficiální mistrovství světa a scházela se tam neskutečně silná konkurence. Přesto se dneska tradiční japonský závod zapsal minimálně do dějin evropské atletiky. Teprve podruhé od roku 1990 vyhrál Evropan, ale především tam padl kontinentální rekord (2:05:48). Bořitelem hranic se stal Sondre Moen, šestadvacetiletý vytrvalec z Norska.

Že jste o něm ještě neslyšeli? Není divu. Nemá za sebou zářivou kariéru. K největším úspěchům dosud patřilo 19. místo na olympijském maratonu v Riu a 36. příčka na krosovém šampionátu. Také s osobními rekordy výrazně pohnul až v poslední době. Dráhovou desítku zběhl nejlépe letos na Zlaté tretře v Ostravě (28:15), kde byl devátý v závodu, jež ovládl Mo Farah. Maximum v silniční desítce posunul v září na Birell GP v Praze (27:55). Pětku umí za 13:20,16 (letos v Heusden-Zolderu) a půlmaraton zvládl před pár týdny ve Valencii pod hodinu (59:48).

Dechberoucí (ehm, nebo podezřelý?) je i progres v maratonu. Na jaře v Hannoveru si vytvořil osobák 2:10:07 a dneska ho ve Fukuoce vylepšil o více než čtyři minuty. To na podobné úrovni není zrovna obvyklý jev.

Moen rychlý výkonnostní skok přičítá spolupráci s proslulým italským trenérem Renatem Canovou, jenž ho vede od loňského září. A také dlouhodobému pobytu v keňském Itenu v nadmořské výšce 2400 metrů, kde trénoval s nejlepšími domácími borci.

Norův čas ve Fukuoce je druhý nejrychlejší v historii závodu, pomalejší byli i tak slavní vítězové jako Haile Gebreselassie (2:06:52), Samuel Wanjiru (2:06:39) nebo Patrick Makau (2:08:18). A zároveň je to evropský rekord. Dosud ho držel Kaan Kigen Özbilen (2:06:10), což je ovšem naturalizovaný Keňan. Budeme-li počítat pouze běžce narozené v Evropě, dosavadním maximem byl výkon 2:06:36, který na začátku tisíciletí zaběhli António Pinto z Portugalska a Benoit Zwierzchlewski z Francie.

Nebo ještě jinak: žádný běžec narozený mimo Afriku nebyl v regulérním závodě rychlý jako Moen. Americký vytrvalec Ryan Hall má sice osobák 2:04:58, ale dosáhl ho v roce 2011 v Bostonu na trati point-to-point se silnou podporou větru. Neoficiální titul nejrychlejšího „Neafričana“ dosud patřil Ronaldu da Costovi z Brazílie, jeho čas 2:06:05 pochází z Berlína 1998…

Jak dlouho vydrží Moenův zápis? Dlouhé roky, nebo jenom do příští sezony?

Kdo je nejlepší maratonec? To nám neřekne ani Londýn

Published on

Maraton se od ostatních atletických disciplín liší v mnohém. Jednou z nejzásadnějších věcí je skutečnost, že závod na mistrovství světa není tím, který by byl v sezoně nejprestižnější, nejsledovanější. Vítěz nedělní stovky o sobě může bez uzardění říct, že je nejlepším sprinterem roku 2017. I bez nejlepšího času. Prostě porazí všechnu konkurenci a je nezpochybňovaným mistrem. Podobně to budou mít vrhači či skokani. Ale mistr světa v maratonu by se podobným výrokem trochu shodil.

Ostatně královská vytrvalecká disciplína stále nenašla podnik, který by určil, kdo je aktuálně jejím neotřesitelným vládcem.

Ano, je tu Bostonský maraton. Závod, jehož tradice sahá až do 19. století. Každý, kdo ho vyhrál, si může připadat jedinečně jako wimbledonský vítěz. Ovšem většinu své historie byl převážně americkým podnikem, bez velké zahraniční účasti. A byl jeden z posledních velkých běhů, který se podřídil komerčním pravidlům. Tak dlouho se tam soutěžilo jenom o věnec pro vítěze, až se elita naučila dávat přednost Evropě. I dneska, kdy už se v Bostonu štědře odměňují šampioni, hodně borců raději volí lukrativnější a našlapanější Londýn.

Velkou tradici má maraton v Košicích. Byly doby, kdy jeho jméno mělo pořádný zvuk. Některé ročníky se mohly chlubit opravdu skvělou konkurencí. I přesto byl tehdy spíše přehlídkou nejlepších Evropanů než nejlepších běžců světa.

Hlavně v 60. a 70. letech platil za nejkvalitnější maraton ten v japonské Fukuoce. Neoficiální mistrovství světa, říkalo se. Běží se v prosinci, po konci klasické sezony, takže se na něj mohli připravit i vytrvalci dominující na dráze. Však ve Fukuoce padly dva světové rekordy, vyhrávali zde borci jako Drayton, Shorter, Rodgers nebo De Castella. Ale i tahle sláva trochu vyvanula…

A co akce, kde se zrodila moderní maratonská tradice? Tedy olympijské hry? Dlouho byly onou pomyslnou jedničkou. Ale nějak se to zašmodrchalo na přelomu 70. a 80. let. Nejdřív přišel africký bojkot (1976), pak se k olympiádě otočila zády převážná část západního světa (1980), následoval bojkot socialistických zemí (1984) a za další čtyři roky chyběli borci Etiopie, tedy tři kandidáti na medaile.

Dneska má olympijský závod opět stoupající renomé. Je to značka. Kdo ho vyhraje, má větší šanci získat sponzory a dostávat pozvánky na nejštědřeji placené akce. Ale trochu ho ochuzuje omezený počet atletů z jednotlivých zemí. Na olympijském závodě se při současných pravidlech nikdy nesejde dvacet nejlepších běžců světa, protože ti by pocházeli za dvou států, v lepším případě ze tří. Což asi olympijský maraton dělá zajímavějším, ale čistě sportovní úroveň tím mírně trpí.

A už se pomalu dostávám k mistrovství světa. Trvalo až do roku 1983, než se uskutečnilo první. Bohužel to bylo v době, kdy stále víc pozornosti přitahovaly komerční běhy. Na jaře Londýn a Rotterdam (později Boston), na podzim Berlín, Amsterdam, Chicago, New York… Proč se v srpnu vyšťavit v reprezentačním dresu na mistrovství světa, když za 6-8 týdnů se dají vydělat slušné peníze a závod vložený do léta jenom naruší přípravu? I tak dnes přemýšlí řada elitních vytrvalců. U olympijského závodu se přes to dá přenést, ale mistrovství světa je přeci jenom o něco menší kalibr. Trocha té glorioly chybí. Nemít v CV medaili z šampionátu, se nepovažuje za ochuzení kariéry.

Maratonu nepomohlo ani to, že ačkoli šampionáty viděly spoustu nádherných soubojů, závod se běží v naprosto nejhorší dobu. V srpnu, kdy bývá obvykle vedro, a v ne ideální hodinu. Třeba v neděli se v Londýně startuje v 10.55, poběží se přes poledne. Proto výsledné časy jsou takové, jaké jsou. V mužské kategorii rekord šampionátu zaostává zhruba tři minuty za světovým, u žen je to ještě víc. Pro PR a proslulost maratonu zničující. Rozhodně když to srovnáte s ostatními disciplínami na MS, kde se často překonávají světové rekordy, nebo jsou aspoň v ohrožení, anebo aspoň diváci vidí nejlepší výkony sezony.

Přesto má smysl maraton na světovém šampionátu sledovat. I zítra, kdy na startu neuvidíte Eliuda Kipchogeho, Kenenisu Bekeleho ani letošní jedničku Wilsona Kipsanga. Pořád poběží 24 borců s osobáky pod 2:10, z toho tři pokořitelé hranice 2:05. Může to být krásný závod. Byť jeho vítěz si v cíli neřekne, že je nejlepším maratoncem světa.

Moje cesta na paralympiádu do Ria

Published on

Na začátku byl pád ze stromu. Nebo byl na začátku maraton v Berlíně? Nebo jen sen o tom, že se budu hýbat jako dřív? Už nevím a vlastně na tom nesejde. Podstatné je, že jsem po své úrazu v srpnu 2012 nehodlala prožít zbytek života bezmocně na vozíku a začala jsem znovu sportovat.

Moc jiných možností, než sednout do handbiku – kola na ležato, které se pohání rukama místo nohou – jsem neměla. Technické disciplíny jako střelba nebo stolní tenis mě nudily, v bazénu mi byla zima a na kolektivní sporty nemám povahu. Basketbal i tenis vozíčkářů v malém Česku skomírají na nedostatek lidí ochotných přesunout se od počítače do tělocvičny. S handbikem to byla láska na první svezení.

Začala jsem objíždět české závody. Handbikerská komunita, která u nás čítá okolo třiceti skalních fandů, mě vzala mezi sebe a hodně mi v začátcích pomohla.

Splnila jsem si svůj sen a zúčastnila se v roce 2013 maratonu v Berlíně. Manžel vybíhal na trať půl hodiny po mně a oba jsme si závod užili. Trochu nespravedlivé bylo, že já brala za svůj výkon bronzovou medaili, a on jen pamětní. Ale myslím, že mi nezáviděl.

Týden po závodě za mnou přišel reprezentační trenér a začal něco o tom, že bych si měla najít sponzora, objet pár mezinárodních závodů a posbírat pár bodů pro nominaci na paralympiádu. S padesátkou na krku bylo jasné, že moc času na rozmýšlení nemám. Pozdě jsem pochopila, jak jsem byla naivní! Ale v tu dobu už nešlo z rozjetého vlaku vystoupit.

Polykání tisícovky kilometrů měsíčně bylo nejzábavnější částí celé akce. Podařilo se mi zatáhnout do ní manžela, mnoho přátel, ale i neznámých lidí, ze kterých se stali přátelé. Z toho mám vlastně daleko větší radost než z cestování do země, kterou bych za jiných okolností navštívit nechtěla.

Tři roky získávání zkušeností, vítězství, ale i proher uplynuly jako nic. Letošní léto jsem strávila buď v práci, nebo na tréninku. V září jsem konečně zabalila a s napětím čekala, co bude.

Sen se měnil ve skutečnost bez ohledu na mé představy o tom, jak by to mělo probíhat. Už začátek mé cesty se příliš nevydařil. V letadle jsem celou noc mrzla. Mikina a deka nepomohly. Ráno mě bolel krk a všechny svaly, které cítím. Moc jich není – od pasu dolů necítím nic. Škubání nohou signalizovalo, že problém bude i v necitlivém zbytku těla. Při cestě na letiště jsem se při skoku do vlaku netrefila a zažila první tvrdé přistání (přeskakuju na vozíku z nástupiště do vlaku běžně, ale těžký batoh mi trochu změnil těžiště).

silnice

Po šestnácti hodinách cesty jsme hladce přistáli v Riu de Janeiro. Nekonečně dlouho jsme čekali: než vystoupí všichni pasažéři, než přivezou úzkou transportní židličku, než vyklopí tři vozíčkáře na sedadlech přede mnou…

První dojem ze vstupu na cizí území – zůstali jsme s manželem sami v předimenzovaných chodbách obrovského letiště. Nechtělo se mi věřit, že jsme ve městě, kde žije sedm miliónů lidí. Na pásu se točily poslední dva kufry. Bylo pět hodin ráno místního času.

Dál už šlo naštěstí všechno podle plánu. Ubytování ve vesnici, první šok z návštěvy obří jídelny, nalezení krabice s handbikem, kterou vzali s sebou ti, co letěli letadlem vládní letky. Handbike se podařilo sestavit a zaparkovat v obývací místnosti do trenažéru.

Bydlení bylo luxusní. Rozhodně se nedalo srovnat s kempy, kde přespáváme při závodech. Kromě dvacetimetrového obýváku tvořily budoucí byt pro brazilského manažera dvě ložnice s koupelnami. V druhé bydleli trenéři lukostřelců a jachtaře. Detaily jako chybějící zásuvka pro zapojení designové lampičky u postele, popřípadě absence čaje v jídelně (došel den před naším příjezdem a byl doplněn dva dny před odjezdem) nám rozhodně pozitivní dojem z vesnice nemohly nabourat. Z balkonu byl výhled do centrálního parku, který obklopovaly další osmnáctipatrové novostavby. Hezké. A trochu kontrastující s polozbořenými domky nalepenými úpatí kopců, které jsme viděli při cestě z letiště – sociální rozdíly jihoamerického řádu. I proto jsme byli zavřeni za dvojitým plotem posíleným rotou vojáků se samopaly.

vlajka

Druhý den po příjezdu jsme zjišťovali, kde se dá jezdit na handbiku. Narazila jsem na první problém. Ve vesnici nebylo možné trénovat, motalo se tam příliš lidí a autobusů. Za vesnicí byla džungle. Místy doslova – podél jezera byly za plotem chráněné biotopy s krokodýly, více se však jednalo o džungli dopravní – široké přecpané silnice, které se neočekávané měnily na dálnice. Z handbiku mám jenom omezený rozhled a na tohle jsem si netroufala.

Naštěstí jsem večer potkala v jídelně Renatu, polskou handbikerku, kterou znám ze závodů. Nabídla mi, ať další den jedu na trénink s nimi. Jeli jsme společně s dalšími cyklisty trénovat do Pontalu na trasu obou našich závodů.

Nakonec se ukázalo, že brazilští řidiči jsou neuvěřitelně milí. Objížděli nás širokým obloukem a troubili jen proto, aby zároveň ukázali vztyčený palec. Z pláže nám mávaly děti a pořád si nás někdo fotil.

Začala jsem se těšit na závody. Dva dny uběhly v každodenním stereotypu: trénink, sprcha, jídlo, dvě hodinky relax, vyjetí, fandění ostatním sportovcům v hale nebo u televize.

První byla na řadě časovka, dvacet kilometrů po rovině. Tam po větru, zpátky proti větru. Rovinaté tratě nesnáším, ale co nadělám, věděla jsem, do čeho jdu, a pokoušela se zlepšit své rychlostní průměry na trénincích kolem kanálu v Račicích.

Před závodem sedím v závodním depu na trenažéru. Svaly zahřívat nemusím, je vedro, ale ostatní se potí vedle mě. Všechny soupeřky mají nové stroje, některé i jinou postavu. Nevím, kde byli na soustředění. Vypadá to na Dachau. Jsme namačkány na úzkém výběžku do moře a obklopeny uzavřenou tratí.

Start. Cítím se dobře. Jedu dobře. Jen dobře. Na to, abych předjela ty, které jsem porazila letos v Ostende, to nestačí. Nebudu se vymlouvat, ale jsem zklamaná. Připadá mi, že jsem tři roky trénovala úplně zbytečně.

Je to zvláštní, ale právě tohle zklamání z časovky mě nakoplo do dalšího dne.

V pětačtyřicetikilometrovém silničním závodu jsem konečně prodala hodiny tréninku. Škoda, že závod nebyl delší. Po padesáti kilometrech mladé holky většinou vadnou. Závodily jsme všechny kategorie dohromady bez ohledu na hendikep. Ve své bych byla pátá. Byla jsem spokojená a doufám, že jsem potěšila všechny, kteří měli zásluhu na tom, že jsem do Ria vůbec dojela.

Za čtyři roky bude paralympiáda patřit mladé generaci a těm, kteří se připravují na stejně profesionální úrovni jako zdraví sportovci. Jsem ráda, že jsem mohla zažít dobu, kdy bylo možné měřit síly s ostatními bez ohledu na věk a míru profesionalizace. Obětovala jsem tomu leccos, ale dostala jsem ještě víc. Mám v hlavě moře zážitků a příběhů. Snad budu schopná dostat je někdy na papír a podělit se s nimi.

Zatím to nejde, jsou příliš čerstvé a já moc unavená. Zítra musím do práce 🙂

O své cestě z operačního sálu do handbikerské reprezentace napsala Katka knihu Paradeník, kterou si můžete objednat na jejích webových stránkách. Stojí za to.

Berlín. Z lesa až ke světové maratonské slávě

Published on

Opravdový čas podzimních maratonů přichází až v říjnu. Po ránu bývá chladněji, teplota se obvykle nešplhá moc přes dvacítku. Přesto jeden z nejvýznamnějších podzimních maratonů se koná už v září. Poslední neděli v měsíci, stejně jako Běchovice. Ano, mám na mysli Berlín.

První ročník se tedy běžel ještě v říjnu, ale tohle datum patřilo k výjimkám historie závodu, jež začala v roce 1974. Začátky byly skromné. V Evropě se ještě moc maratonů neběhalo, i Londýnu nebo Amsterdamu pár let k narození chybělo. Start byl u Mommsenstadionu a běželo se převážně lesem Grunewald, až k Wannsee. Odvahu zkusit první maraton v Berlíně mělo 286 adeptů, do cíle jich dorazilo 244. Časy vítězů nejsou nijak mimořádné ani na tehdejší poměry: 2:44 a 3:22.

Na městské bulváry se maraton dostal až v roce 1981. Organizátoři však museli pořádně zabojovat. Policisté nechtěli o takové šílenosti ani slyšet. Silnice přeci patří autům, ne sportovcům. Nakonec se podařilo maraton dostat do ulic díky podpoře amerických vojáků – Berlín byl oficiálně stále okupovaným městem, rozděleným mezi čtyři mocnosti.

Rostoucí maraton lákal stále lepší běžce, mezi vítězi z počátku 80. let najdeme i dvojnásobného olympijského medailistu Karla Lismonta z Belgie.

Ale pořád je řeč pouze o západní části rozděleného města. Trasa závodu byla limitována rozmístěním tzv. Berlínské zdi. Ve chvíli, kdy na podzim 1989 padla, začali organizátoři usilovat, aby se další ročník konal už po celém městě a probíhalo se Braniborskou bránou. Ani tohle nebylo jednoduché. Sjednocující se Německo mělo jiné problémy než symbol v podobě jednoho běžeckého závodu.

Pořadatelé však využili podpory médií, sehnali všechna razítka a důležitá povolení a 30. září 1990 se poprvé běželo centrem, po obou stranách stále ještě papírově rozděleného města. Bylo to tři dny před sjednocením země, tak závod provázely neuvěřitelné emoce. Spousta běžců Braniborskou bránou probíhala se slzami v očích. Byl to ostatně první městský maraton, který živě vysílala německá televize. Kapacita startovního pole čítající 25 tisíc lidí byla s předstihem naplněna.

Tehdy vyhrál australský šampion Steve Moneghetti a jako první se v Berlíně dostal pod 2:10 (přesněji 2:08:16). Dneska takový výkon obvykle nestačí na TOP 5.

Z berlínského maratonu se stalo rodiště světových rekordů. Dosud jich padlo sedm v mužské kategorii (z 2:06:05 až k 2:02:57) a dva v ženské. Důvod? Berlín je placka, převýšení nestojí vůbec za řeč. Ve srovnání s jinými maratony není trať tolik členitá, mnohé pasáže závodu se běží po dlouhých, širokých ulicích. Navíc na konci září bývá příznivé počasí, vítr v berlínské zástavbě má minimální šanci.

Když jsem běžel Berlín poprvé v roce 2005, dokončilo ho přes 30 tisíc maratonců. Atmosféra na trati byla úžasná a nezapomenutelná. V ulicích snad milion lidí. Bylo navíc týden po parlamentních volbách, takže odevšad se na nás dívali Schröder s Merkelovou.

Ale možná nejvíc mě nadchlo expo. Zatímco v Praze tehdy byl pouze stan na Václaváku, kam jste si přišli pro číslo, sebrali pár prospektů a podívali se na nejnovější kolekci adidasek, tady na vás čekaly desítky stánků všech možných značek a všeho možného zaměření.

Třeba v jednom předpovídali naše výkony. Nahlásili jsme aktuální osobáky na 10 km a půlmaraton, zvážili nás, změřili podkožní tuk, zadali čísla do computeru a po chvíli vyřkli ortel: „Máte na to zaběhnout zítra 2:59-3:02. Ale kdybyste shodil ještě tři kila, mohl byste dát 2:53.“ A to jsem vážil nejmíň od maturity! Nakonec to bylo za 3:05 a nějaké drobné. Ale to už je jiný příběh.

V roce 2005 se číslo dalo sehnat i měsíc před startem. Tuším, že za 90 EUR, v květnu to bylo ještě za padesátku. Dneska je zájem o místo mnohem vyšší – to jen, abyste si nemysleli, že běžecký boom se týká jenom Česka. O startovní číslo musíte bojovat v loterii, s téměř ročním předstihem, nebo musíte mít maraton pod 2:45, resp. 3:00 (pokud vám je méně než 45 let). A už ho rozhodně nepořídíte za padesátku.

Zvláštní je, že dubnový půlmaraton, který má stejného organizátora a běží se na podobné trati, zdaleka takový zájem nevzbuzuje.

Pokud vás závodění za hranicemi láká a baví, s přihláškou do loterie neváhejte. Berlínský maraton za těch 108 EUR stojí. Není to daleko a získáte zážitek na celý život.

Tlačenice o startovné pro ročník 2017 začíná letos 17. října.

Užívat si? Nebo závodit?

Published on

Ne, teď nebude řeč o hobících, kteří k soutěžení na trati a překonávání osobních rekordů mají poněkud vlažný vztah. Je to téma ošoupané víc než maratonky po tisícovce kilometrů. Řeč bude o vrcholových běžcích, kteří roky poctivě trénují, makají na sobě způsobem, který si my ostatní dokážeme představit jenom přibližně, aby se potom, na konci svého snažení, podobali právě oněm bezstarostným hobíkům.

Při nedělním maratonu žen na olympijských hrách v Riu se něco podobného stalo německým dvojčatům Anně a Lise Hahnerovým, která doběhla na 81. a 82. místě, v čase 2:45 a ruku v ruce. Doma se za to stali terčem kritiky. Od jiných atletů (například Sabiny Mockenhauptové) i od svazových funkcionářů. „Byl to olympijský maraton, ne rodinný běh!“ zaznělo.

Není divu. Tohle není případ etiopských lyžařů, guinejských plavců a palestinských sprinterů, kteří se jedou na Hry opravdu jenom symbolicky zúčastnit. Zapíchnout vlaječku. Připomenout se světu. Anna a Lisa patří k evropské maratonské špičce, ostatně nejlépe to vyjadřují osobáky 2:26:44 a 2:28:39. Přesto olympijský maraton dokončily manifestačně, 21 minut za vítězkou a daleko za svými nejlepšími výkony.

Těžko říct, zda to tak plánovaly předem, nebo jestli turistické gesto vyplynulo z průběhu závodu (v polovině je dělilo půl minuty a 26 příček, na 40. kilometru už běžely za sebou). Ale funkcionáři mají pochopitelné podezření, že dvojčata neletěla do Ria vyždímat ze sebe maximum a co nejlépe reprezentovat svoji zemi, nýbrž si udělat globální reklamu. PR show za svazové peníze. Čemuž nasvědčovaly i jejich hlavní aktivity před závodem; rozhovory, focení, prezentace v obchodě Adidasu.

Nemusíte být velký konspirační teoretik, aby vás napadlo i to, že čas 2:45 (na jejich poměry – s mírnou nadsázkou řečeno – tréninkový běh) jim dává slušnou naději ukázat se ještě na podzim na sledovaných a dobře placených domácích maratonech v Berlíně či Frankfurtu.

Každopádně přitáhnout pozornost se jim tímto gestem podařilo. V německých médiích si téměř nepřečtete o jejich úspěšnější krajance Anje Scherlové (44. místo), zato dvojčat je po závodech všude plno. Psalo a mluvilo se o nich taky v zahraničí. Show by reprezentační kolegyni ukradla i v případě, že ta by doběhla pátá, šestá.

Je možné jejich přístup kritizovat, je možné jej karikovat, je možné kroutit nevěřícně hlavou. Ale takový je, marná sláva, dnešní vrcholový sport. Beckhamizace zasáhla téměř všechny disciplíny. Samozřejmě, pořád je ještě podstatné, jak dotyční dokáží běhat, skákat, plavat nebo kopat do míče. Ale stejně tak důležité je, jak se umějí veřejně prezentovat. A je jedno čím. Účesem, tetováním, oblékáním, siláckými výroky, fotkami na Instagramu. Bere se všechno.

Sportovci už nejsou jenom těmi, kdo fanouškům předvádějí výkony. Jsou i svými vlastními marketingovými manažery. Vyprávějí svůj příběh, budují svoji značku.

Tržní hodnota a sláva Usaina Bolta by byla mnohem nižší, kdyby pouze uměl zatraceně rychle běhat. Však to velmi brzy pochopil a na začátku kariéry si dokonce platil choreografa oslavných gest. Proto to sportovci, kteří „jenom“ skvěle sportují, jako byli či jsou třeba Jan Železný, Roger Federer nebo Kenenisa Bekele, mají v mediální době stále těžší.

A ruku na srdce, když už jsme na Dlouhém běhu: kolik z vás zná Kiliana Jorneta díky jeho výkonům a výsledkům na závodech typu UTMB nebo Zegamy a kolik z vás ho objevilo až na více či méně kýčovitých videích made in Salomon, která jste našli na YouTube?

Německá dvojčata mohou na svou obranu uvést, že pokud jiní na olympiádě vydělávají miliardy, proč ona by si nemohla pomoci k pár desítkám tisíc eur a užít si závěr závodu v lehce karnevalovém duchu? Na medaile stejně pomýšlet nemohla. Tak jestli doběhnout třicátá, nebo stá – to je v podstatě jedno.

Je a není. Záleží na tom, jak přistupujeme ke sportu. Pokud jste romantici (nebo puristé?), asi budete tvrdit, že zvlášť na olympijských hrách, v té chvíli chvil, se má člověk snažit ze sebe dostat všechno. Na užívání má čas po závodě. Tam je ideální příležitost pro podávání rukou, líbání a jiné emotivní skopičiny.

Jasně, není nezbytně nutné, aby běžci v cíli zvraceli vyčerpáním a pak je do ošetřovny odváželi na invalidním vozíku. Ale měli by závod opouštět s pocitem, že na trati dneska nechali úplně všechno, co v nich bylo. Že to nešlo líp. Ani o vteřinu. Což v okamžicích, kdy si plácají s fanoušky jako hobíci v Pařížské nebo manifestačně finišují držíce se u toho za ruce, asi tak úplně neplatí.

Přitom právě soutěživost, férové zápolení a touha dosáhnout co nejlepšího výsledku jsou esencí sportu. A oddělují ho od tělovýchovy i šoubyznysu.

1 2