Sloupky - Page 2

Spor o běžecké boty. A taky o podstatu atletiky

Přiznávám, že následující paralela není z mojí hlavy, její skromnější verze na mě vyskočila odněkud na Twitteru. Ale myslím, že je poměrně výstižná.

Představte si, že výrobce oštěpů XY s blízkými kontakty na vedení World Athletics (dříve IAAF) dodá na trh modely s malými křídly, a najednou se s nimi začne házet o pár metrů dál. Kdo dřív nepřekonal 88 metrů, ten najednou atakuje světový rekord. Všichni – atleti, trenéři, funkcionáři – dobře vědí, že to odporuje pravidlům i duchu atletiky, ale nikdo s tím dlouho nechce nic dělat.

„Buďme rádi, že padají tak skvělé výkony a překonávají se rekordy. Konečně se zase o nás mluví a píše,“ ozývá se na stále častější námitky, že je to přeci nefér. „Takový je halt technologický vývoj, nemůžeme mu bránit. Navíc křidýlka za vás světový rekord nehodí, že ano. Záleží přeci i na rychlosti rozběhu, technice a síle závodníka.“

Přesto po několika letech, kdy se s novým oštěpem pravidelně začalo házet za 100 metrů a úroveň výkonů začala být podezřelá stále více lidem, přišla WA s tím, že se musí upřesnit pravidla a vytvořit spravedlivější prostředí pro populární disciplínu. Chytré hlavy si sedly, debatovaly a potom vynesly resumé: od teď jsou křidýlka na oštěpech povolená, ale pozor, nesmějí být větší, než jak je vyrábí firma XY!

Zdálo by se vám to směšné? Tak v podstatě stejně se World Athletics zachovala v případě inovací běžeckých bot – psal jsem o nich už dřív TADY.

Podle nových, či spíše upřesněných pravidel smějí teď boty mít podešev vysokou maximálně 40 milimetrů, v ní pouze jednu (karbonovou či jinou) desku a je zakázáno běhat závody v prototypech – boty, které nebudou minimálně čtyři měsíce na trhu, jsou pro tenhle účel zakázané.

WA zvolila přístup, který v podstatě zakonzervoval současný stav a vyšel vstříc firmě Nike. Nejlíp o tom svědčí nový oficiální model Alphafly Next%, který uvedla jen pár dnů poté.

Upřímně, benevolentní regulace se předpokládala. Kdyby byly zakázány i modely Vaporfly 4% a Vaporfly Next%, zpětně by se tím zpochybnily rekordy a další výkony, které v nich byly v minulých dvou letech dosaženy. Ne snad, že by se musely anulovat, to naštěstí nejde, ale zůstala by u nich poznámka pod čarou typu „sice překonal světový rekord, ale v botách, které se pak hned zakázaly.“ Navíc v modelech Vaporfly už se běhalo o olympijské limity a body do žebříčků. Jenom by nastal zmatek, možná by došlo i na právní tahanice.

Nové pravidlo je tedy poměrně bezzubé, ale je třeba ho brát jako první pokus přesněji definovat parametry běžecký bot. Nikde navíc není psáno, že na základě detailnějších výzkumů nebude po čase upraveno.

Může to být i začátek debat, jakou chceme v budoucnu mít atletiku, nebo aspoň silniční běhy.

Jejich kouzlo je mimo jiné v tom, že je to disciplína s velkou tradicí a disciplína snadno měřitelná. Konzervativní, v tom nejlepším smyslu tohoto slova. Přes sto let platilo, že kdo chtěl překonat výkony svých předchůdců, musel trénovat víc, líp a chytřeji (teď prosím zůstaňme u idealistického pohledu na vrcholový sport a pro jednou vynechejme doping). Sice existovaly různé značky a druhy bot, ale v kvalitě výkonů nehrály výraznou roli – podobně, jako ji u hokejistů nehrají hokejky a u tenistů rakety. Gretzky jich vystřídal za kariéru několik typů a se všemi exceloval. Djokovič by právě skončený Australian Open vyhrál i s modelem Wilson nebo Babolat, stejně tak by jeho soupeřům nepomohlo, kdyby přešli od své značky k jiné.

U běžeckých bot už to poslední dva roky neplatí. A pokud by se současná, jednostranně vyhlášená technologická válka nezastavila, nebo aspoň nezabrzdila, úplně by to změnilo podstatu tohoto sportu. Šampionem by nebyl ten, kdo má nejvíc talentu a nejlíp trénuje, ale kdo dostal nejlepší boty, s nejrevolučnější technologií.

I výkony z minulosti by byly znehodnocené. Ačkoli by nová generace běžců nebyla o 10-15 procent lepší než Gebrselassie nebo Shorter, běhala by o 10-15 procent lepší časy. Ve formuli nevadí, když Hamilton zvládne okruh na Monze výrazně rychleji než kdysi Lauda – každý ví, že je to díky lepšímu vozu, na technologickém pokroku je ostatně tenhle sport postaven. U maratonu by minuty, o které by se pomalu každý rok vylepšoval světový rekord, královskou disciplínu zničily.

Můžete lidem z WA nadávat, že jsou byrokrati, a „vtipně“ jim navrhovat, ať tedy běhání vrátí do časů bosých a nahých závodníků. Ale neudělali nic jiného než to, co je normou v každém sportu. Tedy upřesnili pravidla pro základní pomůcku. Jasně definovaným parametrům musejí odpovídat plavky, lyže, míče, hokejky, snowboardy, bicykly, golfové hole, tenisové rakety, motorky, formule – tak proč by běžecké boty měly být výjimkou?

Jestli jsou právě přijatá pravidla dokonalá, to je samozřejmě na jinou, delší debatu. A ani ta hned tak neskončí. Vlastně po uvedení Alphafly Next% jede na plné obrátky.

O běžeckém shoppingu

Při cestách po cizích zemích nikdy nezapomenu na tři věci. Ochutnat lokální piva, projít si antikvariáty a knihkupectví, omrknout pár běžeckých obchodů. Mám pocit, že někdy mi tyhle krátké exkurze o navštívených místech prozradí víc než bloumání po muzeích a zámcích, které stejně vypadají jeden jako druhý, s podobně vzdálenou historií, s podobným nábytkem a obrazy, s podobnými příběhy vzestupů a pádů panovnických rodů.

V knihkupectvích neomylně hned zamířím k policím se sportovní literaturou. Zajímá mě, co je zrovna v cizině trendem nebo kolik knih, které u nás vyšly v překladu, zaujalo i v dotyčné zemi. Třeba v Budapešti, není to tak dávno, jsem žasl, že měli v nabídce pouze dvě knížky o běhání. U nás jste si v té době už mohli vybrat možná z dvaceti titulů, od životopisů slavných osobností přes univerzální tréninkové příručky až po specializované brožurky pro ultramaratonce, půlmaratonce, vegany, těhotné, běhající pejskaře, budhisty, bosoběžce…

V berlínském Dussmannovi, v katedrále knih, kde je denně otevřeno do půlnoci, jsem zase se závistí pozoroval, že mají zástup běžeckých kousků pečlivě rozdělený do regálů s označením Laufen, Marathon, Ultralauf a Laufkultur.

To cesta do běžeckého obchodu v sobě oproti návštěvě knihkupectví skrývá riziko, že pokud podlehnete lákavé nabídce a něco si koupíte, bude vás to pravděpodobně stát o dost víc peněz než memoáry slavného vytrvalce. Zvlášť když euro už dávno není za dvaadvacet korun.

Před čtrnácti roky jsem si takhle ze služební cesty do Vancouveru přivezl Brooks Epiphany. Tahle americká značka běžeckých bot je nejsympatičtější ze všech, co si budeme povídat. Bohužel tenkrát se u nás brooksy jeden rok prodávaly a další tři zase ne. Sehnat je byl malý zázrak. V Kanadě je naštěstí měli na každém rohu a ke všemu zrovna bylo 2. ledna, takže se prodávaly za polovic – a když je navíc koupíte za diety, jsou vlastně zadarmo.

Paradoxně jsem v nich odběhal menší než malé množství kilometrů. Nepatřily zrovna do kategorie top, jak jsem velmi záhy zjistil. Bylo na nich víc silikonu než na kdejaké modelce, na asfaltu divně vrzaly, jemný svršek se brzy potrhal, a tak se z nich po pár týdnech staly obyčejné kousky na běžné nošení. Ale konečně jsem si zkusil, jaké je to běhat v brooksech, to mi nikdo vzít nemohl.

V Brixenu mě kdysi okouzlil obchůdek kousek od náměstí. Uvnitř vypadal spíš jako horská hospůdka, místo shonu a zmatku typických pro sportovní obchody tam panovala příjemná jihotyrolská atmosféra. A neměli snad jedinou silniční botu. Není divu, v Dolomitech, pod těmi krásnými kopci. Nejsem věru žádný praktikující trailový fanoušek, ale nesmírně mě bavilo poznávat modely a značky, které byste u nás taky marně hledali, v té době rozhodně. Tentokrát jsem nic neutratil, jenom tiše obdivoval ten klid a mír a pohodu.

Loni jsem při toulkách po Hamburku narazil na sportovní obchodní dům, a asi bych dovnitř vešel, i kdyby výloha nebyla pokryta velkými svítivými nápisy stark reduziert – dvěma slovy, která se Češi naučí z němčiny mezi prvními. V regálu mě na první pohled zaujaly závodky, po jakých jsem u nás pokukoval už několik měsíců, ale sebekriticky jsem si přiznával, že v téhle sezoně svoje běhání bez nich v pohodě zvládnu. Když tak si je koupím další rok. Jenže je měli zlevněné ze 150 na 70 eur, ty jsem jim tam nemohl nechat!

Prodavač mě přesvědčoval, ať se v nich proběhnu i po pásu, je to zadarmo, a navíc mě natočí, abych se viděl, jak došlapuju. Namítl jsem, že není třeba, že o tom nějaké povědomí mám. Ale nakonec jsem ho poslechl. Nechtěl jsem mu kazit radost, když se tak snažil. Rozběhl jsem se tedy po pohybující se gumě a on se pustil do analýzy.

Vybral jsem si prý dobře, budou mi v nich skvěle závodit, i když bych si měl pro jistotu dávat pozor na lýtka a protahovat je. „Experienced runner,“ dodal ještě uznale a já mu na oplátku prozradil, že je to největší běžecký kompliment, jakého se mi za poslední roky dostalo.

Kdybych ze všech sportovních obchodů v cizině měl vybrat, který mi nejvíc přirostl k srdci, jednoznačně by to byl Conrad v Garmisch-Partenkirchenu. Je přesně podle mého gusta. Žádný nadnárodní řetězec, filiálky má pouze ve čtyřech bavorských městečkách. Uvnitř velký prosvětlený prostor, zajímavý interiér a ke konci srpna i příznivé ceny běžeckého vybavení, protože pod Alpami už vlastně začíná podzim a všechno s krátkými rukávy i nohavicemi musí ze skladu pryč.

Při poslední návštěvě jsem nejvíc zevloval u regálů s botami a díval se, jestli nemají nějaký zajímavý trailový model, protože po pár dnech pobytu jsem zjistil, že chodit do dvou tisíc metrů nad mořem po kamenech, srázech a suti v ošoupaných maratonkách vyřazených z oběhu není nejbezpečnější ani nejpohodlnější. Najednou jsem zaslechl slovenštinu. Asi turisti, napadlo mě. Ale jeden z těch hlasů zněl velmi poučeně a do detailu vysvětloval, v čem jsou tyhle boty lepší než ty druhé a proč na běhání v lehkém terénu doporučuje právě je.

Slovenský prodavač v Ga-Pa, no to je gól!

Počkal jsem, až obslouží krajany, a pak ho taky oslovil. Že sháním trailové boty a upřímně řečeno se v tomhle sortimentu úplně nevyznám. Dobrých patnáct minut jsme proklábosili. Probrali jsme běhání, nejlepší trasy v okolí i o to, jaké modely se v Německu nejvíc prodávají. Připadal jsem si jako někde v bratislavském obchoďáku. Nikdo po nás zaraženě nekoukal, nikomu nepřišlo divné, že personál se baví se zákazníky jakousi zvláštní řečí.

Zkusil jsem troje páry a jeden jsem si pak i odnesl k pokladně. Přesně takový, jaký jsem hledal. Poděkoval jsem za pomoc a za ochotu, a když jsme se loučili, prodavač mě ještě ujistil, že moje nové boty jsou ideální především na stomílovky v horách.

Je dobré to vědět. Aspoň materiálně jsem připraven.

Přepracovaná verze
textu z července 2019

Běžecká bota jako sportovní zbraň

Když se Frank Shorter v roce 1976 chystal na olympijský maraton v Montrealu, závěrečnou část přípravy absolvoval v botách Nike. Firma si od něj hodně slibovala. Měl být tím, kdo pro ni získá historicky první zlatou medaili a zajísti jí pořádnou publicitu. O to větší bylo překvapení jejích šéfů, když do závodu nastoupil v asicsech. Shorter změnu zdůvodnil tím, že Nike neměl dostatečně otestované na mokrém asfaltu, proto se před deštivým závodem raději vrátil k osvědčeným botám.

Z dnešního pohledu není důležité, zda mluvil pravdu, nebo jestli od Asicsu dostal obálku se zajímavým počtem bankovek. Pozoruhodné spíše je, že změna značky bot pro něj byla něčím naprosto přirozeným, banálním. Stejně jako pro ostatní běžce jeho éry i těch následujících. Když jim skončil kontrakt u jedné firmy, s klidem přešli k druhé. V kvalitě bot neviděli problém. Věděli, že jednotlivé modely se víc liší designem než funkčními vlastnostmi.

To se v posledních letech hodně změnilo. Psal jsem o tom už v dubnovém článku, v souvislosti s Nike Vaporfly a jejími verzemi, ale od té doby šel vývoj ještě dál:

  • 15. září vytvořil Geoffrey Kamworor nový světový rekord v půlmaratonu (58:01), ten předchozí vylepšil o 17 vteřin
  • dva týdny po něm Kenenisa Bekele zůstal pouhé dvě vteřiny (2:01:41) za světovým rekordem v maratonu
  • teď v sobotu Eliud Kipchoge ve speciálně naaranžované akci ve vídeňském Prátru zaběhl 42 195 metrů pod dvě hodiny
  • hned následující den Brigid Kosgeiová vylepšila světový rekord v maratonu Pauly Radcliffové z roku 2003, který se zdál být nedostižný. Její čas překonala o 81 vteřin (2:14:04), svůj osobní rekord z jara letošního dokonce o 4 minuty a 16 vteřin! A v Chicagu, nikoli v Berlíně.

Čtyři pecky během měsíce. A všechny mají společnou jednu věc. Byly zaběhnuté v high-tech modelech Nike. Každý měl na noze trochu jinou verzi, Kipchoge dokonce nový prototyp vylepšený o další patenty (v mezipodešvi jsou tři karbonové desky a mezi nimi dvě vzduchové kapsle).

Popírat, že právě technologický pokrok stojí za nebývalým výkonnostním skokem maratonců v posledních třech sezonách, je stále těžší. Tréninkové (ani dopingové) know-how opravdu za tu dobu tak výrazně nepokročilo. Důkazem budiž „příbuzná“ disciplína 10 000 metrů, která stagnuje a současná generace není schopna přiblížit se výkonům Bekeleho a spol. z počátku tisíciletí. Posunul se nejen světový rekord v maratonu, ale i osobní maxima světové špičky a traťové rekordy na řadě elitních závodů – vše pod značkou jednoho výrobce. Pět nejlepších výkonů historie padlo za posledních třináct měsíců, to je mezi atletickými disciplínami anomálie.

I když také předchozí technologické změny (např. Boost od Adidasu) slibovaly úsporu energie a historický průlom, šlo spíše o marketingové výkřiky. V případě Vaporfly a jejich následovnic je to laboratorně doložená skutečnost. Stručně a laicky řečeno: běh v nových botách Nike snižuje jeho metabolickou náročnost, maratonci při stejném úsilí spotřebují méně kyslíku, a to pak jejich výkon může pozitivně ovlivnit o 1-3 procenta.

Důkladně se této problematice věnuje uznávaný sportovní vědec Ross Tucker (podobně analyzoval i případy Caster Semeynaové a Oscara Pistoriuse) a dochází k jasnému závěru, že silniční běhy se stávají neférovou záležitostí, podobnou krátké éře plavání v době modelu LZR Racer od firmy Speedo. Zájemcům doporučuji debaty na jeho twitterovém účtu i jeho podcasty.

Samozřejmě pouhé boty ani z nadprůměrného běžce neudělají skvělého, to před čtenáři tohoto webu není třeba detailně rozebírat. Ale mohou zajistit právě ono jedno procento zlepšení, které ve vrcholové atletice rodí rekordmany a dělí šampiony od poražených – a tedy i štědře odměňované od ostatních.

V této souvislosti je pozoruhodné, když se obloukem vrátím k Shorterovi, jak se v průběhu let změnila role běžeckých bot, hlavně těch závodních. Dřív to byla – s drobnou nadsázkou řečeno – v podstatě ochranná pomůcka. Jejím úkolem bylo při co nejnižší hmotnosti zajistit běžcům co nejpřijatelnější komfort a ochránit jejich nohy, které při zdolávání 42 195 metrů na asfaltu logicky trpí. Teď se „defenzivní“ poloha proměnila v „ofenzivní“. Od bot se očekává mnohem víc, mají běžcům pomoct dosahovat úžasných výsledků. Z ochranné pomůcky se stala zbraň.

Ve sportu nic nového. V lyžování, tenise nebo cyklistice vybavení hrálo a hraje hodně důležitou roli, o motorismu pochopitelně nemluvě. Kdo má k dispozici lepší, má i větší šanci na úspěch. V běhu se boty dlouho považovaly za pouhou rekvizitu. Ne za věc, která může rozhodovat závody.

Tomu odpovídají i pravidla. Zatímco v jiných sportech jsou přesně nadefinovány parametry vybavení, atletika si v případě bot vystačí s krátkou pasáží. Jejím hlavním sdělením je, že nesmějí přinášet neférovou výhodu a musejí být všeobecně dostupné (tedy běžně prodávané modely). Dneska už se to zdá být málo. Pokud tedy nechceme, aby se maraton stal nejen disciplínou, kde elitu tvoří běžci ze dvou zemí, ale zároveň i běhají v botách jedné značky.

Jan Frodeno vyhrál nedávno Ironmana na Havaji v prototypech Asics, které jsou vyrobené s podobnou technologií jako Nike Vaporfly. Oficiálně by na trh měly jít příští rok, před olympiádou v Tokiu.

Bude zajímavé sledovat, co IAAF podnikne. A jestli vůbec něco. Sotva se dá čekat, že Sebastian Coe, který s Nike začal spolupracovat už v roce 1980, posvětí změnu pravidel, která by šla proti oregonské firmě. Pravděpodobnější je, že IAAF nechá věc vyhnít. Do roka, do dvou přijdou i další velcí hráči s identickými technologickými úpravami a poměr sil se vyrovná. Podle dostupných zpráv už se něco podobného v laboratořích Asics a Saucony dokončuje.

Jenom pro nás, amatérské běžce, to nebude nejlepší zpráva. Boty budou zase o nějakou tu korunu dražší.

Kouči, trenéři a instruktoři

V týdnech, kdy běhání beru naprosto vážně, zakončuju tréninky krátkými sprinty. Na pěšince s velmi mírným sklonem mám vyznačený úsek dlouhý asi 150 metrů a obvykle si dávám šest až osm opakování. Nic složitého. Trochu poškádlím rychlé sirotky mezi svalovými vlákny, nohy i plíce si připomenou, co je to práce ve svižnějším rytmu, kotníky se aspoň na chvíli cítí, jako by patřily opravdovému běžci, a určitě byste v odborné literatuře našli seznam dalších benefitů, které tohle skotačení přináší.

Po každém sprintu se zastavím, udělám čelem vzad a zpátky jdu krokem. Abych se zbytečně neunavoval a aby se tepová frekvence mohla vrátit ke klidnějším hodnotám. Nezasvěceným kolemjdoucím musím připadat jako zelenáč, který sotva trochu popoběhne, potřebuje se hned vydýchat.

Snad proto jsem před časem zaujal i mladou běžkyni, která utíkala opačným směrem. Zastavila se, chvíli jako by přemýšlela, co říct (to zřejmě sváděla vnitřní boj s přirozenou úctou k pleši a šedinám), a potom se opatrně zeptala: „Ahoj, jsi běžec?“

„Ahoj. Jo. Jsem.“

„A nechtěl by ses přihlásit na náš běžecký kemp?“

Nevím, jestli odpověď slyšela do detailu, protože slova, že děkuju za pozvání, ale nikoli, se ztrácela v mém pobaveném smíchu.

Tedy ne že bych si myslel, že běhám ladně a bezchybně. Stačilo mi vidět pár fotek a jedno cílové video, abych pochopil, jaké mám štěstí, že se na závodech nerozdávají známky za styl jako při skocích na lyžích. To bych si trestnými body mohl vytapetovat byt. Ale zároveň si nejsem jistý, jestli ve chvíli, kdy mám za sebou nějaký ten maraton a odběhané kilometry počítám na desítky tisíc, jsem ideálním adeptem pro podobné expresní kursy běžecké geniality.

Ještě dlouho se mi tahle příhoda vybavovala, kdykoli jsem běžel po své sprintovací pěšince. S odstupem času mě akorát mrzelo, že jsem se nezeptal na cenu a podrobnosti, kdo že se skrývá za termínem „náš běžecký kemp“. Možná jsem byl ve své první reakci nespravedlivý, možná bych uslyšel jméno, k němuž chovám respekt.

Ale moc pravděpodobné to není.

Běžecký boom totiž nepřinesl pouze narůstající počty běžců a běžkyň. Jedním z jeho průvodních jevů se staly i najednou se vyrojivší armády znalců ochotných kdykoli poradit, zástupy šampionů v udělování nevyžádaných pouček, nekonečné fronty samozvaných koučů, trenérů a instruktorů. Myslím, že mnozí z nich by se stylem a tréninkem dokázali pomoci i Keňanům.

Některé pohání čirý idealismus. Zvládli první desítku, běhání je okouzlilo a rozhodli se svoji euforii posílat dál. Mají pocit, že objevili něco nového, důležitého, jedinečného, co si rozhodně nesmějí nechat jenom pro sebe. To báječné know-how, jak opakovaně klást jednu nohu před druhou.

Bohužel ve svém evangelizačním úsilí neznají míru. Podobně jako lidi, co přes zimu shodili tři kila, a teď se cítí být experty na výživu. A tak pilně točí instruktážní videa, o včera získané poznatky se nadšeně dělí na blozích a sociálních sítích, organizují společné výběhy, kde se bez zardění pasují do rolí dobrovolných koučů, i když někdy mají před ostatními náskok jenom několika měsíců.

Tihle rychlotrenéři můžou budit shovívavý úsměv, ale naštěstí jsou neškodní. Nikdo soudný je nebere vážně, protože kromě svého nadšení mohou předat maximálně rady typu, že když je zima, měli byste se obléct o trochu víc než v létě, když máte žízeň, je dobré se napít, a pokud jste běháním unaveni, přijde vám vhod odpočinek. Za taková moudra asi peníze utrácet nebudete.

Nebezpečnější skupinou jsou ti, kdo ve vlně zájmu o běh objevili nebývalý komerční potenciál. Ať už jedou na vlastní triko, nebo makají v rámci PR akcí různých firem. Takoví si nechají zaplatit i za návod na uvázání tkaniček. Spolehlivě je poznáte podle toho, že nemají svěřence, pouze klienty. Nevedou tréninky, nýbrž workshopy.

O co míň jsou kompetentní, o to víc jsou vidět a slyšet. Šikovně využívají nejen poptávku po běžeckých radách, ale i dnešní posedlost certifikáty. Však to znáte. Razítko nade vše. Všelijaké pofidérní instituce a akademie měsíc co měsíc vypouštějí do světa stovky absolventů bleskových kursů pro účetní, maséry, kuchaře, prodejce čehokoli, poradce pro cokoli – a teď i certifikované běžce proškolené certifikovanými rozumbrady. Kdysi jsem dokonce viděl nabídku účasti na kursu indiánského běhu, bratru za 4499 Kč. To by Manitu zíral…

Upřímně, těmhle borcům s mentalitou podomních obchodníků bych se nechtěl dostat do spárů. Protože na rozdíl od skutečných odborníků, kteří se sportu věnují dlouhé roky, studovali ho v opravdové škole a mají za sebou nezpochybnitelné trenérské úspěchy, oni můžou nabídnout jenom instantní omáčku. Řídkou a bez chuti.

Vrcholem jejich erudice bývá papouškování pouček, které se mezi běžci dědí z generace na generaci, už dobrých čtyřicet let. Každý si něco přidá, něco ubere, něco nepochopí. Pokud si přečtete jimi vytvořené tréninkové plány, není těžké v nich poznat inspiraci matematikou pro základní školy. Jsou to jenom sloupce čísel, kde počet kilometrů tři týdny roste a čtvrtý týden klesne. K nim nahodile přidají intervaly (psalo se o nich přeci v knížce o Zátopkovi), kopce, fartlek (pod čarou poučeně vysvětlí, že slovo pochází ze švédštiny a znamená hru s rychlostí), rovinky. Bez ohledu na roční období, bez souvislosti s tempy ostatních běhů, bez pochopení základních tréninkových principů.

Sebevědomí jim dodává utkvělá představa, že jejich metody fungují. Ne, nefungují. Pokud ale nesportujícího člověka donutíte k pravidelnému pohybu, bude dělat pokroky, i kdybyste byli naprostí diletanti. Že nováček po pár týdnech zvládne deset kilometrů, je výsledkem změny životního stylu, nikoli úžasného tréninkového plánu a odborného vedení. V tom tkví celé tajemství včera zrozených koučů, trenérů a instruktorů.

Neříkám, že jsem nikdy druhým neporadil. Ale čím déle běhám a čím víc o tomhle úžasném sportu vím, tím míň si troufám. Při zvídavých dotazech pokrčím rameny a jsem v té ozvěně moudrých pouček Bouvardů a Pécuchetů běžeckého světa raději zticha.

Jako bych měl najednou ostych poradit i sám sobě.

Text je rozšířená a upravená
verze článku z března 2017

O slábnoucí závodnické duši

Kdybych si z účastí na závodech vyrobil graf, byla by to klesající křivka – s vrcholem v prvních dvou letech mého serioznějšího běhání a následným ústupem z pozic. Nadneseně řečeno: čím jsem byl lepší a zkušenější běžec, tím míň jsem závodil.

V začátcích to pro mě pochopitelně byl zcela nový zážitek a dopřával jsem si ho nejčastěji, jak jsem mohl. Šestnáct závodů za prvního půl roku! V průměru téměř tři do měsíce. Úplné požehnání pro moji soutěživou duši. Jasně, existují jiní borci, ale dnešním pohledem mi to přijde až neuvěřitelné.

Potom počet prudce klesal a držel se v jednociferných číslech. Nebo na nule.

Přemýšlel jsem nad touhle bilancí zrovna v posledních dvou týdnech, kdy jsem měl v plánu dva závody, desítku a půlmaraton, ale nakonec jsem se na oba vykašlal. Nebyl jsem zraněný. Ani to nebyly akce s přehnaně drahým startovným. Naopak, první závod jsem už párkrát běžel a poplatek za účast je spíše symbolický, a ani ten druhý nevypadal na nabubřelý event.

Prostě se mi najednou nechtělo.

Svou roli v tom jistě hraje pohodlnost. Že s věkem roste i ona, není žádná novinka. Než abych i s cestou ztratil půlku dne kvůli čtyřicetiminutovému závodu, řešil, kde se převleču, kam si schovám věci a jestli se budu mít kde aspoň trochu opláchnout, to radši zůstanu doma a půjdu si zaběhat sám. Za hodinu, dvě je hotovo – a pro zbytek dne můžu tuhle naši kratochvíli pustit z hlavy.

Dřív mě na závodech bavilo soupeření a hecování s kamarády, se kterými jsme začali běhat zhruba ve stejnou dobu. Ale i to je pryč. Někteří z nich dneska běhají opravdu jenom kondičně, další začaly bavit závody, které úplně odpovídají mojí krevní skupině.

Ani moje současná výkonnost není něco, kvůli čemu bych se měl za každou cenu hnát na start. Můžu si dokázat, že jsem schopen uběhnout půlmaraton za 1:38, ale co z toho? Ne, nepohrdám takovým časem. Naopak, co bych za něj ještě před půl rokem dal! Ale je to slabý hnací motor pro to, abych vyrazil na závod. Vím, jaký mám osobák, a věřím, že i v době poměrně blízké jsem schopen běhat líp než teď.

Mnohem víc mě baví běh, jemuž se v některých kruzích říká trénink. Baví mě jako nikdy předtím. Každý den. Neznamená to však, že bych chtěl na závodění zanevřít. Jenom si k němu budu muset hledat nový vztah.

Dřív jsem závody dělil na kategorie A, B a C. Áčko byl ten nejdůležitější v sezoně, k němuž jsem směřoval veškeré úsilí a všechny myšlenky související s během. Obvykle maraton. Béčko byly poslední přípravné závody před vrcholem. Aspoň lehce jsem na ně vyladil a staly se i takovou mentální pojistkou. Kdybych áčko pohnojil nebo se k němu ani nedoklopýtal, mohl jsem si říct: „Ale nebyla to špatná sezona, tyhle dva závody se mi přeci dost povedly.“ Za písmenem C se skrývaly ostatní závody. S minimální důležitostí. Bavilo mě na ně jezdit, ale když mi nevyšly, mávl jsem nad nimi rukou. Někdy jsem se i ráno raději převalil na druhý bok, pokud jsem usoudil, že hodina spánku mi dá víc než cesta na závod.

Teď jsem svoje plány zúžil na A a B. Céčka už sbírat nehodlám.

Možná namítnete, že závody jsou přeci důležité pro každého, komu záleží na výsledcích. Že čím víc, tím líp, protože se na nich zmáčkneme způsobem, jakým to sami při tréninku nedokážeme, výrazně opustíme svoji komfortní zónu. Něco na tom jistě je.

Ale taky jsem nedávno četl rozhovor s jedním uznávaným trenérem amerických vytrvalců, který vyprávěl, že svým svěřencům ordinuje neprosté minimum neáčkových závodů. Důvod? Pro běžce ani pro něj nemají valný význam. Povede se přípravný závod? Fajn, zkrátka dobrý den. Nepovede se? Není důvod k panice, byl to jenom špatný den. Lepší zpětnou vazbu než jeden konkrétní a ne úplně důležitý výkon mu dává souhrn mnoha měsíců tréninku, všechny ty těžké běhy v únavě, intervaly na dráze, pohoda či nepohoda při dlouhých volných štrekách, ukazatele o rychlosti regenerace atd.

Nebo jak mi nedávno řekl ultramaratonec Radek Brunner: „Při závodě můžeš selhat. Při tréninku neselžeš nikdy.“ Protože i ten nejhorší trénink, který se totálně nepovede a kdy na konci sotva motám nohama, jako se mi to povedlo dneska, je pro mě mimořádně cenný. Vlastně je to dar – i když ve chvíli, kdy dva kilometry před domovem pochopím, že slunce
nezašlo za mraky, nýbrž se mi dělají mžitky před očima, si to úplně nemyslím. Je to lekce, kterou přijímám s pokorou a bez výčitek.

Ale třeba jsou všechny řádky výše jenom plky, jimiž si omlouvám svoji pohodlnost. Třeba nemám správně nastavený mindset, jak se teď říká. Třeba na tenhle přístup doplatím, až budu stát na startu závodu s písmenem A.

Nevím. Co však vím přesně, je to, že tenhle týden jsem po téměř sedmi letech opět uběhl přes sto kilometrů. V podstatě bezbolestně (únava se nepočítá). Skvělý pocit to byl. Takový, který mi zrovna teď žádný závod nabídnout nemůže.

Nike a nejlepší maraton historie. Jsou nové boty nefér výhodou?

Čtyři dny před startem Londýnského maratonu představila firma Nike nové běžecké boty. Jmenují se ZoomX Vaporfly NEXT%, a i když tentokrát výrobce neříká, o kolik procent by měly vylepšit váš výkon, jsou vývojově dokonalejší verzí Zoom Vaporfly 4%, hitu posledních dvou sezon. Jak Nike zdůrazňuje, v roce 2017 je na noze mělo 46 procent běžců velkých světových maratonů umístěných na bedně a loni to už bylo dokonce 63,8 procenta.

Oba modely se drobně liší konstrukcí i designem, ale jejich základem je karbonová deska uvnitř boty a speciálně vyrobená pěna v mezipodešvi. A oba vyvolávají řadu otázek, na něž nebude snadné odpovědět – a přesto taková debata zřejmě atletiku čeká, dříve či později.

První zní: jsou tyhle boty tak jedinečné, a proto se v nich běhají výjimečné časy včetně světového rekordu v maratonu? Nebo má zkrátka Nike pod smlouvou nejlepší vytrvalce, a proto nejkvalitnější výkony jsou spojené s botami s fajfkou?

Ani Londýn na to nedal odpověď (a sotva mohl). Nicméně pět nejlepších mužů mělo na nohou svítivě zelené ZoomX Vaporfly NEXT%. Vítězný Eliud Kipchoge zaběhl traťový rekord a druhý nejlepší čas historie (2:02:37), druhý Mosinet Geremew vytvořil nový etiopský rekord (2:02:55) a osobák si vylepšil o 65 vteřin, třetí Mule Wasihun (2:03:16) posunul své maximum o půldruhé minuty.

Ještě nikdy v historii se neběžel tak kvalitní maraton. Průměrný výkon prvních tří běžců je 2:02:57. Byl by i v případě, že by měli na nohou adidasky, brooksy nebo mizuna? To se pochopitelně nikdy nedozvíme.

A otázky úplně nejdůležitější: nedostal se kvůli novým modelům Nike silniční běh za hranu férového sportu? Je v pořádku, pokud boty v podstatě představují pro závodníka procentuálně větší výhodu proti konkurenci než doping? A tady nejde jenom o PR Nike, výhodu u Zoom Vaporfly 4% prokázaly i nezávislé testy.

Šestikolka, speciály a spol.
V historii sportu to není první případ tohoto druhu. V 70. letech nastala ve formuli 1 éra, kdy se konstruktéři předháněli v nápadech, kdo vymyslí lepší vychytávky v motorech a dokonalejší šasi, které jejich vůz posunou na stupně vítězů. Představivosti se meze téměř nekladly; stáj Tyrell dokonce v roce 1976 přišla s šestikolkou a obsadila s ní třetí místo v Poháru konstruktérů.

Tím se však závody F1 staly víc soutěží inženýrů než samotných pilotů. Nevyhrával nejlepší jezdec, nýbrž závodník s nejlepším autem. Ukázkovým příkladem byl Damon Hill: jedné sezoně u bohatého Williamsu mistr světa, v té následující s chudým Arrowsem dvanáctý. Postupem času se proto pravidla upravila do té míry, že dneska jsou vozy mnohem unifikovanější. Pro technologické extravagance už není místo. Existují i formulové série, kde všichni musejí mít šasi i motory od stejného výrobce.

Na přelomu 80. a 90. let potkal podobný osud kdysi populární závody v cyklistické hodinovce. Ve snaze dosahovat stále lepších časů se hledaly nejen lehčí a zároveň pevnější materiály, ale i co nejvíc aerodynamický tvar. Až se zrodily drahé stroje, které jednak byly pro běžné závodníky nedostupné a jednak klasické kolo připomínaly pouze vzdáleně.

UCI proto v roce 1997 promazala tabulky, rekord vrátila o pětadvacet let zpátky a nařídila, že se smí závodit pouze na tradičních bicyklech s „berany“ a bez časovkářské přilby. Světový rekord náhle z 56,375 kilometru spadl pod 50 kilometrů a vývoj disciplíny se prakticky zastavil. Na dohled dřívějších hodnot se rekordy dostaly znovu až po roce 2014, kdy nové vedení UCI opět povolilo časovkářské speciály s nástavci.

Inflaci posouvání nejlepších časů zažilo nedávno i plavání. Na začátku tisíciletí se místo v klasických plavkách začalo závodit ve speciálních kombinézách a vrchol přišel v roce 2008, kdy Michael Phelps v modelu LZR Racer od firmy Speedo získal v Pekingu osm zlatých olympijských medailí. V rozmezí několika měsíců padly desítky světových rekordů. Až tehdy FINA zakročila, zpřísnila pravidla a vrátila plavání do stavu, kdy záleží víc na schopnostech závodníka než na tom, která firma přijde s modernější technologií.

Čekají podobný změny i atletiku? Mají ZoomX Vaporfly NEXT% blíž k super rychlým plaveckým kombinézám, nebo spíše k moderním hokejkám, kde kvalitativní skoky nikdo moc neřeší?

Stále lepší boty
Jisté je, že běžecké boty se stále zdokonalují. Každá firma má vychytávku, s níž se vymezuje proti konkurenci. Asics zkoušel gel, Mizuno vlnovou desku v podešvi, Nike kdysi dávno vzduchové bubliny, Newton má svoje výstupky na podrážce, On zase cloudy, Adidas uspěl s Boostem atd. Každý rok vznikají nové typy tlumících a pružících pěn, které jsou lepší než ty předchozí a slibují větší energetickou návratnost, tenhle svatý grál dnešních běžců.

Je něco z toho méně fér než to ostatní? A jde vůbec o problém, když boty jsou stále relativně levné (rozhodně ve srovnání s časovkářskými speciály) a i ty nejlepší si teoreticky může pořídit každý?

Pravidla hovoří poněkud vágně, že boty nesmějí závodníkovi dopřát neférovou pomoc nebo výhodu. Bez přesnější specifikace a zatím i bez větších debat.

Jedinou značkou, která nebyla schválená pro oficiální závody, se na počátku tisíciletí stala Spira – obskurní americký výrobce, jenž po mezipodešve zakomponoval pružiny. Firma si na tom založila reklamní kampaň. Dokonce nabídla keňským vytrvalcům milion dolarů, pokud v jejich „zakázaných“ botách vyhrají Bostonský maraton. Pár týdnů se o botách Spira psalo a mluvilo, pak humbuk ustal. Stále se vyrábějí, stojí stovku dolarů, ale emoce už dávno nebudí.

Zareaguje IAAF?
Pokud bude přibývat skvělých časů v ZoomX Vaporfly NEXT% a zároveň začnou stagnovat výkony běžců v konkurenčních modelech, bude muset asi IAAF reagovat. Ale jak? Zakázat firmám vyvíjet lepší boty? Zvlášť když prodej stále nových modelů patří k základům běžeckého byznysu? Změnit pravidla, kde podobně jako v F1 do nejmenších detailů zakotví, které materiály a technologické postupy jsou povolené a které již nikoli?

Možná to nebude tak horké, kdo ví. Dobrou zprávou v tomto ohledu je, že ženskou kategorii v Londýně vyhrála Brigid Kosgeiová v konvenčním modelu Nike a s časem 2:18:20 se zařadila na sedmé místo historických tabulek. Druhá Vivian Cheruiyotová se ZoomX Vaporfly NEXT% ztratila téměř dvě minuty. Takže jsme zase u otázky: máme dnes lepší běžce než před pár roky, nebo lepší boty?

Přiznám se, že na celou problematiku nemám vyhraněný názor. Umím si představit regulaci současného stavu, stejně jako jeho zachování.

Kdybych však měl dosáhnout svých vysněných běžeckých cílů především díky tomu, že obuju jiné boty (a to mi k maratonu pod tři hodiny chybělo ubrat z výsledného času jedno procento!), zcela jistě vím, že takhle bych to nechtěl. Nebavilo by mě to. Celé moje pachtění na trati by ztratilo kouzlo i smysl.

Trénuješ teď na nějaký maraton?

Otázka, kterou dostávám méně často než dřív, ale sem tam zazní. I v dobách, kdy je takříkajíc pouhým okem viditelné, že se zrovna na start nehrnu.

„Samozřejmě,“ zní vždycky moje odpověď – právě i v těch chvílích, kdy opravdu nemám v sobě tolik nesoudnosti, abych o přihlášce na tak dlouhý závod uvažoval.

Protože pořád se vlastně připravujeme na nějaký maraton.

Bývalý světový rekordman Robert De Castella říkával, že trénink na maraton je stav, kdy ráno se probouzíme unavení a večer chodíme spát velmi unavení. Komu z nás se to nestává? Ale jasně, že on za původce únavy měl na mysli pouze běh, velmi dlouhý a často také intenzivní běh.

Další z definic maratonského tréninku, která mě kdysi zaujala, byl bonmot, že je to proces, kdy z lýtek připomínajících pudink se stávají lýtka tvrdá jako kámen. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ne vždycky tréninkový cyklus, byť trval spoustu měsíců, musí končit právě tímhle estetickým výsledkem. Ale to je celkem lhostejno. Na trati jde o důležitější věci než o tvrdost lýtek.

Stejně tak je ovšem snadno ověřitelným faktem, že čím jsou naše lýtka pudinkovatější, tím to obvykle na start maratonu máme dál. Důvodů pro jejich měknutí může být mnoho. Nedostatek času, motivace, chuti. Zdravotní problémy. Vždyť to znáte.

Ale i ve chvílích, kdy se stydíme na Stravu nahrávat naše odběhané kilometry, se na maraton připravujeme. I ve chvílích, kdy s rostoucí beznadějí v duši kurýrujeme zanícenou achilovku. I ve chvílích, kdy stále obtížnější hledáme důvody, proč po probuzení obout běžecké boty a jít si dát trochu do těla. Protože ve všech těchto případech překonáváme obtíže, banální i nebanální, které se zničehonic objevily na naší cestě. A maraton od začátku až do konce přeci znamená PŘEKONÁVAT něco, ne?

Některé ty překážky mohou být zákeřnější než ona slavná maratonská zeď. Jiné nemusejí. Někdy stačí přemoci démona innerer Schweinehund, jak Němci nazývají toho týpka usazeného uvnitř naší hlavy, který říká že dneska ne a že zrovna má náladu věnovat se úplně jiným věcem než je pobíhání po lese. Každé takové malé vítězství je přípravou na maraton. Ať už nám nově nalezená vůle vydrží kratší či delší dobu, protože cesta na start je lemovaná stovkami podobných vzepětí. Můžou je dělit dny i měsíce, možná i roky.

Ještě jeden německý bonmot mám v oblibě. Nach dem Spiel ist vor dem Spiel. Přišel s ním, mám dojem, někdy v půlce minulého století slavný fotbalový trenér Sepp Herberger. Doslova přeloženo: po zápase je před zápasem. Přeloženo trochu volněji to znamená, že když něco končí, tak právě v té chvíli zase něco nového začíná, že pořád někam jdeme, nestojíme na místě. A že dnešní vítězství a porážky už zítra nic neznamenají, protože nás čekají další vítězství a další porážky.

Nach dem Marathon ist vor dem Marathon. Proč ne? Když jeden skončil, nový je na obzoru. Připravujeme se na něj neustále, každý den. Častěji víc hlavou než nohama. I když právě teď na další nemyslíme. I když nakonec už třeba žádný nepoběžíme.

Proto na otázku z titulku budu vždycky odpovídat: „Samozřejmě.“ Vždycky je totiž naděje, že ten příběh ještě není dopsaný.

Atletika hledá cestu ze slepé uličky, do které se sama vydala

Je to zvláštní paradox. Čím míň lidí sleduje (klasickou) televizi, tím usilovněji se sportovní funkcionáři snaží svoje odvětví upravovat tak, aby co nejvíc co nejvíc vyhovovala domnělým přáním a potřebám televizních diváků. Poslední obětí se staly vytrvalostní běhy. Či přesněji řečeno: běh na 5000 metrů, který od příštího roku nebude součástí Diamantové ligy, nejprestižnějšího seriálu atletických mítinků. Pětku plně ho nahradí trojka, tedy neolympijská disciplína.

Motivace je zřejmá, byť nevyřčená zcela přímo. Vytrvalostní běhy publikum nudí. Pětku nejlepší muži běží zhruba třináct minut, elitní ženy o dvě minuty déle. Srovnejte to s krátkou, dynamickou stovkou! Navíc to není kontaktní sport – tedy v tom smyslu, že nikdy nikoho nesráží (pokud ano, tak nedopatřením), nikdo se s druhým nerve, emoce na trati zůstávají skryté za tvářemi vyjadřujícími jenom soustředění, odhodlání a narůstající únavu.

Co je nudné a co ne, je samozřejmě otázkou názoru a osobního vkusu. Mě kolikrát nudí fotbalové zápasy, přesto jsem nezaznamenal výraznější iniciativu za jejich zkrácení. Ale respektuji fakt, že vytrvalostní běhy budou mít méně fanoušků než moderní, akční disciplíny.

Druhá věc je, že atletika je tradiční a ve svých principech jednoduchý sport. Kdo je první v cíli, vyhrál. Kdo doskočil nejdál nebo nejvýše, je rovněž vítěz. Případně ten, kdo svoje náčiní poslal do největší vzdálenosti. Těžko lze na tom něco zásadně modernizovat – na rozdíl třeba od hokeje, kde se různě upravují rozměry kluziště, pravidla o ofsajdech, trestání faulů nebo rozměry výstroje.

Ano, desetiboj se může rozhodovat během na 1500 metrů, který se bude startovat podle odstupů přepočtených na časové ztráty podobně jako v lyžařské nebo biatlonové stíhačce. Některé skokanské disciplíny se při velkých šampionátech mohou konat v centrech měst. Na náměstích, na hradních nádvořích – podobně jako start a cíl mistrovských maratonů pomalu mizí z dráhy na stadionu a přesouvá se na bulváry. Dál aspoň moje fantazie v nápadech, jak atletiku zatraktivnit, nesahá.

Vlastně si matně vzpomínám, jak někdy před deseti roky se IAAF ty proklatě nudné a dlouhé běhy snažila zmodernizovat tím, že tuším na desítce byl od určité zdolané vzdálenosti vyřazován poslední závodník po uběhnutém kole. Aby běžci byli aktivnější mnohem dřív než ve finiši. Ale moc dlouhý život tenhle nápad neměl.

Aktuální krok IAAF je o to pozoruhodnější, že vytrvalostní dráhové běhy v minulosti poměrně nedávné dokázaly atletice dodat spoustu populárních osobností, Hailem Gebrselassiem počínaje a třeba Mo Farahem konče. A o popularitu jde, při honbě za čísly televizní sledovanosti, především, ne?

Navíc, kdo ví, jestli to transformací pětky na trojku končí. Vždyť kdysi se v nebožce Zlaté lize běhala i desítka – a kde její dneska konec? Po založení Diamantové ligy už se střídaly jenom trojka a pětka. Desítka se občas objeví jako okrajová disciplína, jejíž výsledky se do zápolení o diamanty nezapočítávají. Za pár let se možná jako nudná vyhodnotí i trojka a zůstane pouze běh na 1500 metrů.

Novinka IAAF bude mít podle mě jediný viditelný efekt. Stále víc vytrvalců bude ještě dřív mizet z dráhy na silnici, protože tam si vydělají peníze a zviditelní svoje sponzory. Drobnou komplikací pro ně je, že pětka a desítka se, doufejme, budou stále součástí mistrovství světa a olympijských her (na rozdíl od chodecké padesátky, již čeká derniéra příští rok v Tokiu) a podle představ IAAF by se v blízké budoucnosti na tyhle akce mělo kvalifikovat podle v současnosti zaváděného světového žebříčku, ne (jenom) podle splněných limitů. Nejlepší dráhoví vytrvalci tedy budou muset mnohem pečlivěji objíždět „béčkové“ mítinky, aby posbírali nutné body.

Atletika se v poslední době ocitla ve zvláštní slepé uličce, do níž ovšem dobrovolně nakráčela. Snaží se být atraktivní, přitom se před lety o velký kus atraktivnosti sama připravila. Mám na mysli postupné rozšíření Golden Four na Zlatou ligu a dnešní Diamantovou ligu. Ze čtyř našlapaných mítinků se stalo čtrnáct akcí s logicky rozmělněnou kvalitou i kolísavou prestiží (asi jako kdyby se v tenise konalo čtrnáct grandslamů ročně). Důvod změn byl zřejmý a pochopitelný. IAAF nechtěla, aby elitní atletika zůstávala evropskou záležitostí, proto se dnes major mítinky konají i v USA, Číně, Kataru nebo Maroku.

Pro sponzory je to samozřejmě dobře. Atletika má větší zásah, dostane se na víc kontinentů a potvrzuje, že je globálním sportem jako málokterý jiný. Na druhé straně ubylo zajímavých podniků. Dřív bylo jasné, že na Golden Four v každé disciplíně uvidíte to nejlepší. Malé mistrovství světa stlačené do několika hodin. V Diamantové lize pořádně netušíte, kdo a kdy bude závodit, která disciplína bude “diamantová”a která nikoli. Někdy se atletům nechce cestovat na druhý konec světa kvůli jednomu závodu. Jindy si akce vybírají podle přání sponzorů. Patříš k Nike? Tak se ukaž hlavně v Eugene!

Zmizely tak mnohé prestižní souboje. Sami atleti si dneska vybírají mítinky podle toho, jaká tam bude konkurence. Zhruba deset let měla atletika tak vzácný marketingový poklad, jakým byl Usain Bolt. Ale neuměla ho pořádně využít. I když papírově byl rivalem Justina Gatlina či Tysona Gaye, málokdy se tihle borci utkali v přímém souboji jindy než na mistrovství světa nebo olympijských hrách. Mám-li použít další příměr, bylo to podobné, jako kdyby Real s Barcelonou hrál jednou za dva roky, nebo Nadal s Federerem změřili síly jenom ve Wimbledonu.

Být šéfem IAAF, začal bych asi tady, a hledal způsob, jak dostat atletiku do headlinů i v obdobích mezi velkými akcemi, jak z ní udělat sport těšící se zásadní pozornosti častěji. I když by to dalo víc práce než škrtnout z menu jednu položku.

Když modelové běhají

Všimli jste si toho? Určitě jste museli. Asi tak tisíckrát. A čeho vlastně? Fotografií v reklamách na běžecké boty a oblečení, případně snímků z komerčních fotobank, které přebírají reklamní agentury, pořadatelé závodů i některé sportovní časopisy. Všichni na nich mají něco společného. Obvykle jsou beautiful – a obvykle neumějí běhat.

Docela živě si představuji, jak takové fotky vznikají. Fotografická agentura středního věhlasu zavolá do modelingové agentury středního věhlasu a vysloví požadavek: „Potřebovali bychom nějakého modela, kterého bychom nafotili, jak běží. Vysoký něco málo přes 180 centimetrů. Nesmí mít břicho ani silná stehna a už vůbec ne plešku. Ať má pěkně vyrýsované tělo, hlavně ramena, hrudník a lýtka. A ať mu, prosím vás, není víc jak třicet let!“ (U modelek si odpovídající parametry jistě doplníte sami).

Pak v ateliéru, na atletické dráze i horských stezkách vznikají unifikované fotky, z nichž je jasné, kterak si lidé z byznysu představují běžce. Nemají splihlé vlasy, lepkavě propocené tričko ani zaschlou sůl z potu na tváři. Kdepak. Účes drží, make-up drží, oblečení vypadá jako právě vytažené z regálu. V obličeji není patrná známka únavy, spíše urputně soustředěný výraz.

Někdy jsou modelové a modelky v roli běžců zachyceni ve sprinterském odpichu, že by se za něj nestyděl ani Collin Jackson na první překážce. Protože tak se běhá především, že ano. Jindy se pokoušejí o tzv. normální běh. A to je ještě horší. Ne všude, ne všichni, samozřejmě, ale i tak lze vypozorovat, že většinou neběhali od poslední hodiny tělocviku na střední škole – a ani tam jim to kdovíjak nešlo.

Noha je vytrčená dopředu, propnutá v koleni a připravena prásknout patou o zem. Ruce tak trochu připomínají lopatky větrných mlýnů ve Winschotenu a tak trochu pozici stolního tenisty po topspinovém úderu. Trup je buď nepřirozeně předkloněný, nebo naopak toporně upraven do polohy, která následuje po povelu: pozor! Až z toho nejednoho pozorovatele bolí kolena, kyčle i achillovky.

A nejde jenom o anonymní figury. Když před časem firma Under Armour propagovala svůj běžecký set, vsadila na fotografie s Lindsay Vonnovou. Sjezdařka je to fenomenální, což o to, ale její běžecký styl měl pár slabin, eufemisticky řečeno. Ani na missku Taťánu Kuchařovou v Adidas Ultra Boost jenom tak nezapomenu… Viz foto níže. Byť jí jako polehčující okolnost může být přičteno, že zjevně poskakovala pouze někde v ateliéru a pozadí s asfaltovou tříproudovkou (proč zrovna silnice?) ji dodělali ve Photoshopu.

Ne, nejsem věru žádný běžecký estét, ale kdybych si chtěl založit běžeckou školu, reklamní běžecké fotografie bych si vybral jako odstrašující návod, že takhle ne.

Fotky modelek a modelů lžou. V jakémkoli oboru. Ty tradiční nám namlouvají, že lidé jsou krásní, mladí, hubení, sympatičtí a bez vrásek – ačkoli statisticky opak bývá většinou pravdou. Ty běžecké zase kreslí náš sport, naše hobby, tak, jak nevypadá. Jak ani trochu nevypadá. S týpky zobrazenými na snímcích z fotobank a reklamních setů bych po závodě na pivo rozhodně nešel.

O škodlivosti klasického modelingu bylo napsáno mnoho knih a článků. Třeba o tom, že zejména pro mladé dívky jsou špatným vzorem osudy modelek, co v touze po zdánlivé dokonalosti obědvají odtučněný jogurt a večeří půlku jablka.

A co běžecký modeling? Nejsou náhodou ty mraky podivně poskakujících osob po parcích a většina zbytečných zranění do velké míry důsledkem toho, že jsme obklopeni fotkami krásně vypadajících lidí, co dupou po patách a máchají rukama? Nejsou noví adepti běžeckého sportu po čase zklamaní, když zjistí, že pravidelný pohyb obvykle není taková pohodička, jak to vypadalo v te brožuře, kterou vyfasovali ve Sportisimu?

Nevím. Ale i tak díky za každou fotku skutečných běžců a běžkyň. Na plakátech, ve sportovních časopisech, v prospektech. A nemusí na ní být zrovna Eliud Kipchoge.

Neopouštět staré věci pro nové

Někdy to dělám na začátku sezony, jindy na konci té právě skončené. Proberu svůj běžecký šatník a řeším, které kousky ještě obstojí a které už je na čase vyhodit. Obvykle to končí tak, že všechna ta trička, trenky, bundy a elasťáky jenom přerovnám – a zase vrátím do skříně.

Nejsem právě požehnáním pro firmy vyrábějící sportovní oblečení. Dokud svoje věci neroztrhám, nevidím důvod je vyhazovat a kupovat jiné. Ostatně, nejsem influencer ani ambasador čehokoli, takže mohu s naprostým klidem běhat ve věcech vyrobených někdy počátkem tisíciletí. Trendy, netrendy.

Skoro každý kousek ve skříni se pojí s nějakou vzpomínkou. Vím, že v tomhle tílku jsem si zaběhl osobák na desítce a v téhle bundě jsem klepal kosu před svým zatím posledním maratonem, kde na startu bylo šest stupňů. A že tohle je dárek od hodně blízkého člověka.

Asi nejstarším kouskem v mém běžeckém šatníku je modrá bunda Asics. Koupil jsem ji na podzim 2004. Moje první opravdová běžecká bunda! „Konečně vypadáš jako běžec,“ komentoval to pak kamarád na prvním závodě, kam jsem si ji vzal.

Byl jsem předtím v obchodě u jednoho známého a on se mi chlubil, že mu právě dorazila úplně nová kolekce Asics. Ani je celou ještě nestihl vybalit z krabic.

„Tahle bunda je pro tebe jako dělaná! Zkus si jí. Je to XXL.“

„XXL?“ zeptal jsem se, trochu dotčeně. Přeci jenom už jsem byl docela vyběhaný a moji konfekční velikost definovala trochu jiná písmena.

„Jasně,“ ujistil mě. „Tohle je kolekce dělaná speciálně pro Japonce a u nich XXL znamená něco jiného.“

Měl pravdu. Seděla mi perfektně. A skvěle slouží dodnes. Byť neobsahuje jediné nanovlákno, nemá žádné reflexní plochy, pouze dvě kapsy (ne, do žádné z nich bych iPhone nenapasoval), a její nejvíce smart součástí je nespíš zip. I koeficient prodyšnosti mi zůstal utajen.

Na přeběh Beskyd bych si ji asi nevzal, ale mým potřebám postačí dokonale a určitě bude stačit i za pět let.

Netřeba opouštět staré věci pro nové. V běhání ani jinde.

Na okraj jednoho maratonského bronzu

Je to právě deset let, kdy v běžecké komunitě vrcholila ohromná bouře ve sklenici vody. Atletický svaz pro olympijské hry v Pekingu nastavil maratonské limity na úrovni áčkových limitů IAAF (2:15 a 2:37) a rozhodl se, jako většinou, béčkové (2:18 a 2:42) nebrat v potaz. Masy hobíků (a nejen ony) to braly jako kardinální podraz. Na startu by přeci měla být i česká vlaječka! A když někdo touží běžet a tvrdě trénuje, měl by dostat šanci splnit si svůj sen! Spravedlivé rozhořčení bylo doplněno ideou, že už jenom start borce s časem 2:17:45 pod olympijskými kruhy a 68. místo v celkovém pořadí nakopne český vytrvalostní běh ke světlým zítřkům.

Svaz trval na svém a praxe se nezměnila ani po té, co se šéftrenérem stal Tomáš Dvořák. Jako bývalý šampion v desetiboji dobře věděl, že cestou k úspěchům nebývá snižování nároků a že výkonnost běžců by se měla přibližovat limitům, nikoli limity jejich výkonnosti. Navíc – teď cituji po paměti – dodával, že béčkový limit odpovídá cca 500. místu světových tabulek, a v žádné disciplíně nás nereprezentují atleti z pětistých míst. Však to taky pěkně schytal.

Ostrý střih. Je 12. srpna 2018 a v Berlíně maratonkyně Eva Vrabcová-Nývltová získala bronz na mistrovství Evropy, od zlata ji dělilo pár metrů. Výsledný čas 2:26:31 je nejen nový český rekord, ale i o deset a půl minuty lepší výkon, než byl onen pekingský „likvidační“ limit…

Vlastně by její úspěch neměl být překvapivý. Když máme sprintery, mílaře nebo ultravytrvalce, kteří jsou schopni držet krok se světem, dříve nebo později se musel objevit i někdo, kdo to dokáže v maratonu.

Samozřejmě, až tak jednoduché to není. Je tady několik ale…

Tím prvním je fakt, že EVN není produktem systému české atletiky. Je to bývalá velmi úspěšná běžkyně na lyžích (vrcholem její kariéry bylo 5. místo na ZOH 2014 v Soči), která teprve před olympiádou v Riu odhodila lyže a hůlky a začala se na plný úvazek věnovat běžeckému tréninku. Od té doby je bezkonkurenčně nejlepší českou vytrvalkyní. Adaptace byla velmi rychlá: prakticky co závod, to skvělý čas.

Druhým „ale“ je skutečnost, že za EVN zeje hluboká výkonnostní propast. Na startu maratonských závodů v Berlíně stála sama, ačkoli letošní nominační kritéria byla velmi příznivá. Áčkový limit (2:17:17 a 2:38:16) se dal plnit už loni a letos ho stačilo potvrdit béčkem (2:20 a 2:41), nebo áčkem na poloviční distanci (1:04:15 a 1:13:25). Případně mohli jet v každé kategorii tři běžci s béčkem. Nepovedlo se.

Každopádně berlínský výsledek EVN – mimochodem, první velká maratonská medaile od dob Emila Zátopka – je důkazem, že skvělí vytrvalci mohou vyrůst i v našich podmínkách. Byť se za posledních třicet let změnil životní styl, společenské podmínky, motivace i světová konkurence v maratonu (jistě jste o tom stokrát četli a slyšeli), geny zůstávají stejné. A nejsou horší, než jaké mají Němci a Poláci, abych jmenoval aspoň některé blízké země, kde jsou úspěšní i bez pomoci importu z Afriky.

Český běh se posledních několik let nachází v poměrně schizofrenní pozici. Na jedné straně plácání se po ramenou a úžas nad tím, kolik zlatých známek IAAF získal komerční pořadatelský projekt, na druhé straně stagnace či spíše ústup na vrcholové úrovni. Na jedné straně do běhu jako takového proudí obrovské sumy peněz, asi nejvíc v historii, na druhé straně je vytrvalostní běh jako sportovní disciplína pořád chudým příbuzným.

Může se to změnit? Může. I když čeští borci nikdy nebudou prohánět Keňany a medaile z velkých akcí bude spíše generační výjimkou, v Evropě by mohli být konkurenceschopní.

Sport je totiž velmi zvláštním druhem lidské činnosti. Úspěch v něm nejde naplánovat jako při těžbě uhlí nebo průmyslové výrobě u pásu, ale lze se mu systematicky přibližovat. Stačí tak málo. Tedy málo… Investovat čas i peníze do výchovy mládeže a vyhledávání talentů, do podmínek k přípravě a do trenérského know-how. Však se podívejte, kde byl islandský fotbal (český biatlon, švýcarský hokej…) před patnácti roky a kde je dnes.

Všechno je otázka priorit. Jak sportovců samotných, tak atletického svazu jako celku, který by měl mít (a má?) vizi, kudy se bude vyvíjet v dalších pěti, deseti, patnácti letech. A který by měl mít i trpělivost, protože vytrvalostní běh není disciplínou, kde úrodu sklízejí dvacetiletí.

Jinak si na další úspěch znovu počkáme až do doby, než nějakého triatlonistu nebo lyžařku přestane bavit jejich disciplína, a zkusí si obout běžecké boty.