Sloupky

Běžec, nebezpečný tvor

Před časem jsem uzavíral novou pojistku. Takovou tu, abych byl finančně z obliga, když způsobím škodu druhým. Pojišťovací agentka se mě snažila přesvědčit, že bych měl chtít smlouvu na skoro nejvyšší částku, co se nabízí obyčejným smrtelníkům. Nepřišlo mi to jako věc, bez níž bych se neobešel, a ujistil jsem ji, že si nepřipadám být svému okolí nějak moc nebezpečný.

Hned se mě rozhodla vyvést z omylu.

„Pane Brabče, stát se může cokoli, i když si to možná nepřipouštíte a chováte se opatrně. Věřte mi. Třeba do někoho nechtěně vletíte na sjezdovce a způsobíte mu trvalé poškození zdraví.“

„No, víte, já nelyžuju,“ odpověděl jsem. A raději si pro sebe nechal, že když jsem naposledy stál na lyžích, navíc na běžkách, na Hradě ještě bydlel Gustáv Husák.

„Tak kolo. Způsobíte dopravní nehodu a škoda v takovém případě může jít do milionů.“

„Upřímně, ani na kole už nejezdím.“

„Ale nějaký sport děláte, ne?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Ano. Běhám.“

„No, vidíte. Do někoho při běhu vrazíte, on upadne a můžete mu způsobit doživotní následky. To pak bývá hodně drahé,“ nedala se.

Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Je možné, že u některých lidí má běhání mimo dráhu skoro násilnickou image? Kde zůstala osamělost přespolních běžců, co na svých cestách hodiny nikoho nepotkají, natož aby do druhých vráželi?

Trochu jsem zalitoval, že mě tahle historka nepotkala dřív. A ne, pojistit jsem se nechal na celkem nízkou částku.

Už pár let pozoruju i další dovednost, která se přisuzuje téměř výhradně běžcům (a občas ještě dětem kopajícím do míče). Jsou magnetem na objevování mrtvol. Schválně, kolik jste už viděli nebo četli detektivek a kriminálních příběhů, kde zavražděného našli běžci? Já spoustu. Ať to byly případy CSI, detektivky severské i středomořské, upocené české seriály i temné netflixovky. V tolika z nich si on nebo ona šli ráno zaběhat a jejich výklus probouzejícím se dnem končil telefonátem na 158, případně 911. Zkrátka běhání je jenom pro silné nervy!

Ale trochu vážněji: jsem samozřejmě rád, že jsem si takovou zkušeností nikdy neprošel.

Byť tedy jednou jsem v Kunraťáku kolem mrtvoly běžel. Ale naštěstí byla jenom filmová. Ležela pod stromem, z břicha ji trčel nůž a tekla krev, celá scéna byla nasvícená speciálními lampami, okolo poskakoval štáb a určitě padala i slova jako „Klapka, jedem!“ nebo „Vezmeme to radši ještě znovu.“

Jen tak mimochodem, když už jsem u těch filmových stereotypů: další věcí, co mě několikrát praštila do očí, bylo oblečení oněch joggujících nálezců mrtvol. Ať už se tak stalo na Havaji nebo v Kalifornii, zásadně na sobě měli mikinu a dlouhé kalhoty! Jako Rocky Balboa v pět ráno.

Rozumím tomu, proč ženy ve všech amerických souložích (či spíš jejich náznacích) vysílaných v TV mají podprsenky, ale proč běžci a běžkyně jsou i pod letním sluncem oblečeni jako já na konci listopadu? Product placement? Aby bylo už z dálky poznat, že jsou běžci, a nikoli Pobřežní hlídka? Nebo zkrátka kostýmní výtvarníci a skriptky znají běhání pouze z lifestylových magazínů?

A nebo víte co? Zeptám se své pojišťovací agentky. Určitě bude mít odpověď i na tohle.

RunCzech a maratonský teambuilding

Možná už to víte. Zase budeme přepisovat dějiny, tentokrát maratonské. Revolučním způsobem, pochopitelně.

A pokud nevíte, aspoň ve stručnosti: jelikož letos se ze známých důvodů nebude smět v květnu pořádat tradiční maraton v Praze, organizátoři z firmy RunCzech přišli s náhradním řešením v podobě týmového závodu. Na startu bude stát 32 běžců (+ stovka účastníků mistrovství republiky), budou reprezentovat čtyři týmy a každý bude mít „nehrajícího kapitána“ z řad českých sportovních celebrit. Jejich složení se bude vybírat při speciálním draftu, před televizními kamerami. A který šestičlenný tým (dva poslední členové jsou „náhradníci“ a jejich výkon se započte pouze v případě, že někdo ze „spoluhráčů“ závod nedokončí) vykáže nejlepší součet bodů za předvedené časy, ten vyhrál.

Battle of the teams se tomu říká. Start je 30. května v 6.30 na Karlově mostě a poběží se na okruhové trati centrem Prahy.

Jak tvrdí pořadatelé, jejich cílem je změnit přístup k běžeckému sportu napříč celou společností. „Maraton byl vždy vnímán jako individuální závod. RunCzech chce tuto tradici změnit a přináší revoluční koncept, který by měl nabídnout ještě větší drama než obvyklé vytrvalostní běhy,“ abych citoval přesně.

Jenom na okraj: jak už píše Milan Janoušek na Štrekařích, revoluční koncept to není, s něčím podobným už před třemi roky přišli v Ottawě pod názvem Dream Team Challenge. Stejně tak v dalších příspěvcích výstižně rozebírá, proč pro české běžce usilující o olympijský limit není takový typ závodu a na téhle trati požehnáním.

Mě v prezentaci RunCzechu zaujala i další tvrzení. Odvážná tvrzení, diplomaticky řečeno.

Tak například: „Trénink na maraton je pro většinu běžců týmová záležitost. Nezáleží na tom, jak velká je tréninková skupina. Pro většinu z nás to je týmový sport.“

Ne, není. Mrkněte na Stravu. Pokud nejste Keňan žijící v Eldoretu, většinu tréninku na maraton absolvujete sami. To je přeci i jeden z tradičních důvodů, proč lidi začínají s běháním. Protože se nemusí vázat na druhé, mohou si sami určit místo a čas, kdy vyběhnou. Že se třeba jednou, dvakrát týdně přidají k nějaké partě, na tom nic nemění. Kdyby toužili po pravidelném kolektivním zážitku, budou chodit na volejbal nebo hrát Hanspaulku, ne trénovat na maraton.

A další perla: „Přivítáme celkem 32 nejlepších světových maratonců z Afriky, Asie a Evropy (včetně České republiky).“

Ne, ty nejlepší nepřivítáme. Nepochybuji o tom, že startovní pole bude kvalitní (mj. dva běžci s osobákem pod 2:05 a dvě běžkyně pod 2:20), ale Kipchoge, Bekele ani Kosgeiová do Prahy nedorazí.

Rozumím tomu, že RunCzech touží ve složité době ukázat, že tady pořád je, a chce globálně prezentovat svoje sponzory, navíc ve fotogenických kulisách Starého Města. Každá firma teď bojuje o budoucnost, jak umí. Závod týmů? Proč ne. Je to něco, jako biatlon na fotbalovém stadionu nebo skok o tyči na Václaváku. Zpestření s potenciálem na jeden den zaujmout.

Ale halit to do vznešených prohlášení o maratonu, jaký svět ještě neviděl, o revolučním konceptu a novém směřování běžeckého sportu? Na to vám skočí maximálně redaktoři ve Forbesu.

Běh je krásný ve své jednoduchosti. Tady je start, tam je cíl a běž, jak nejrychleji umíš. Nejde z něj vytěžit o moc víc. Běh nikdy nebude populární jako fotbal nebo MMA, nikdy nebudou u televizních obrazovek sedět desítky milionů lidí, napjatě sledovat průběh závodů a druhý den se v práci nebo u piva bavit o tom, proč vyhrál tenhle a jak to, že se nevedlo tomuhle.

Smiřme se s tím. Běh i tak zůstane skvělou a zdravou zábavou, a pro ty, kdo se mu pravidelně věnují, i zajímavým sportem ke sledování. Žádný maratonský teambuilding z Karlova mostu na Staromák na tom nic nezmění, i kdyby dostal plaketu od World Athletics za inovaci roku. A jestli něco, tak spíš potvrdí tradiční paradox: nové fanoušky k běhu nenaláká a ty dosavadní spíše otráví.

Podobné experimenty můžete úspěšně dělat u plážového volejbalu nebo rallye, ne u krásně jednoduché disciplíny s tradicí dlouhou 125 let. Je to jako chtít fotbal rozdělit na čtvrtiny a tenis hrát bez sítě. Asi by to šlo, ale k čemu by to bylo?

Možná si řeknete, proč si tyhle soudy nenechám až po závodě. Ať se nejdřív podívám na přenos a třeba pod vlivem nadšení z nového zážitku změním názor.

Nemyslím si to. A hlavně: v neděli ráno si půjdu radši zaběhat. Hezky po staru. Individuálně.

Chvála volných pondělků. A bolesti po dvaceti kilometrech

Za ty roky, co se trochu usilovněji a většinou i systematicky hýbám, jsem už, aspoň odhaduju, pomyslně oběhl zeměkouli. A pokud snad ne, každým dnem se k tomu blížím.

Ale kolikrát jsem za těch sedmnáct let šel běhat v pondělí? Desetkrát? Patnáctkrát? Jestli totiž nějaké pravidlo (spíš je to tedy rituál) dodržuju pečlivě, je to volný den po neděli. Můj běžecký šábes.

Ani nevím, jak jsem se k němu dostal. Snad díky tomu, že první tréninkový plán, který jsem se kdysi snažil následovat, měl volné pondělky – a dlouhé běhy v neděli. Je to téměř dogma, podobně je postavená většina plánů. Samozřejmě se tak děje pouze a jen s ohledem na náš životní styl, neboť tělo jako takové žádné pracovní a víkendové dny nerozeznává. Pro něj je každý stejně dlouhý, stejně důležitý, stejně pomíjivý.

Viděl jsem sice i tréninkové plány, kde v sobotu byl nejdelší běh a odpočívalo se v neděli, nebo naopak systémy založené na desetidenních cyklech, dokonce jsem je chvíli zkoušel i následovat, ale nakonec jsem se vrátil k volným pondělkům.

Ze zvyku. Je to vlastně den, kolem něhož se moje běhání točí jako kolem jediné jistoty. Den, kdy ráno dám před čímkoli jiným přednost relativně vydatnému spánku. Den určený na regeneraci, protože následuje právě po dlouhém nedělním běhu, případně po závodě (pamatujete doby, kdy se závodilo, ne?). Den věnovaný mentálnímu odpočinku od běhání. A ruku na srdce: když běhám největší objemy v roce a mám tréninku už skoro plné zuby, umím se na volné pondělí těšit tak od čtvrtka.

Asi se mi to už nepovede, ale kdyby přeci jenom, tak bezpečně vím, kde bych svůj běžecký šábes rád porušil. Při maratonu v Bostonu.

***

Pondělí se dá využít všelijak. Třeba si zajít na PCR test. Udělal jsem to před čtyřmi týdny, protože při nedělním běhu mě po dvaceti kilometrech začaly bezdůvodně bolet nohy a tepy na garminech se pak až do noci nevrátily pod 80. O následné ranní body batery na hodnotě 5 ani nemluvě.

Navíc jsem se o pár dnů dřív potkal s člověkem, který byl pozitivní. Sice asi tzv. nerizikově, ale potkal. Řekl jsem si tedy, že radši budu mít jistotu, než abych si ještě další tři dny běháním rozháněl virus po těle a pak mi bylo hůř, než by muselo být.

A co myslíte? Měl ho tam!

Takže dva týdny izolace. A pohovor s hygienou. Jo, ten byl vtipný.

„Máte nějaké příznaky?“

„V podstatě ne.“

„A proč jste šel na test?“

„Protože mi chytré hodinky ukázaly, že asi úplně v pořádku nejsem.“

„Chytré hodinky?“

„Ano, chytré hodinky.“

„Dobře, tak si píšu: podezření na nákazu získal díky chytrým hodinkám.“

O prvotním signálu v podobě bolavých nohou po dvaceti kilometrech longu jsem radši pomlčel. Třeba si ty hovory nahrávají a nechtěl bych pak někde kolovat jako MP3 pro zábavu.

Izolace není příjemná záležitost, co si budeme povídat. A to ani ve chvíli, kdy máte minimální příznaky a v podstatě nic se vám neděje.

Objevil se sice symbolický kašel, ale ten spíše přikládám tomu, že o pár dnů dřív jsem odmítl vzít na vědomí další návrat zimy a při teplotě jeden dílek nad nulou jsem vyrazil trénovat v trenkách a tričku.

I hlava trochu bolela – jenže koho by nebolela, když je zavřený v bytě a celý den kouká do displejů, knížek a na televizi.

Cítil jsem taky lehkou únavu. Aby ne, když jsem zvyklý běhat 9-10 hodin týdně a najednou se můj životní prostor zúžil na cesty mezi ložnicí, obývákem a záchodem. To by unavilo snad každého.

Po pár dnech, když jsem začal tušit, že můj stav se nezlomí k ničemu horšímu, mi začalo chybět běhání. Ale neskutečně. Snad ještě víc než to, že pořád nemůžeme jít do hospody na pivo. Chybělo mi tak, že bych klidně šel běhat i v pondělí. Což tedy vlastně…po týdnu doma, to zrovna bylo pondělí, jsem se šel večer za tmy projít – kdy nehrozilo, že bych někoho potkal. Pár stovek metrů jsem i popoběhl. Jenom pro ten pocit. A že byl krásný! A ještě jsem si ho v dalších dnech zopakoval.

Po dvou týdnech bohudík izolace skončila, ale garmin naznačoval, že na okamžitý návrat k tréninku to úplně není. Pro jistotu jsem situaci konzultoval se známým reprezentantem, který si taky prošel covidem.

„Jak dlouho ti trvalo, než se ti tepy zase srovnaly k normálu?“

„Víš, že ani nevím? Prostě jsem se na ně nedíval a chodil běhat. Někdy to šlo líp, někdy hůř, ale nakonec jsem se zase rozběhal.“

Poprvé jsem vyrazil pět dnů po okamžiku, kdy jsem oficiálně zase zdravý. Pomalinku, asi šest kilometrů. Dal jsem je na jeden zátah, ale pocit jsem měl, jako bych předchozí večer vykouřil krabičku camelek.

Druhý den to bylo mnohem lepší. Delší i rychlejší.

Když jsem vyběhl potřetí, přišla bída. Tentokrát jsem se musel třikrát zastavit a tempo bylo jenom trošku rychlejší než chůze.

Jak jsem si ověřil, první týdny budou zřejmě loterie a nejvíc bude záležet, jaký los si ráno vytáhnu. Někdy je všechno okay, někdy se cítím utahaný už předem a netuším proč.

Ale nechci si stěžovat a rouhat se. Vím, že spousta lidí – i dlouholetých sportovců ve skvělé kondici – odskákala covid mnohem horším způsobem, než že přišli o měsíc tréninku a pokleslo jim VO2max. I tohle je občas loterie, mám pocit.

Jsem rád, že můžu běhat, aspoň takhle nemotorně. A těším se na den, až se vrátím ke dvaceti kilometrům. I kdyby mě u toho zase měly bolet nohy.

Jak jsem sháněl boty

Občas v té vší nejistotě mám drobné záchvěvy optimismu, že se přeci jenom časem začne závodit i jinak než tzv. virtuálně a že třeba letos (půjde to aspoň na podzim?) si dám ještě jeden maraton. Nikdy nevíte, že ano.

Pro tyhle hypotetické příležitosti jsem si dokonce opatrně vyhlédl boty. Ne, žádné moderní karbonové závodky, ale nadějně vypadající tempovky ne právě té nejrozšířenější značky na našem trhu. Na nějaké to rychlejší popobíhání.

Byly roky, kdy to nebylo jednoduché, pokud máte nohu 12 UK, která v evropském číslování odpovídá velikostem 47 až 48 (podle výrobce). Mluvím o době řekněme před deseti, patnácti roky. Ale jak jsem zjistil, ty časy úplně nepominuly. Sehnat dvanáctky u běžných kvalitních objemovek je už naštěstí celkem snadné, ale jakmile dojde na tempovky nebo dokonce závody, nastává problém. Většinou výběr končí právě na čísle 46.

Nevím, jestli je to víc věc distributorů, kteří mají obavu, že na zdejším trhu by jich v téhle velikosti neprodali zajímavé množství, nebo samotných koncových prodejců – kteří mohou mít totožnou nejistotu a proto je raději “na krám” neobjednávají.

Každopádně na svůj vytoužený model ve velikosti 12 UK jsem u nás nenarazil, ať jsem googloval sebevíc.

Poslal jsem i pár dotazů, ale odpovědi buď nedorazily žádné, nebo vágně frázovité. Není mým cílem kohokoli pranýřovat, tak sem nebudu psát konkrétní model ani prodejny (byly to speciálky, žádný Hervis). Jen mě nemile překvapilo, že nás běžecký trh není ani v roce 2021 tak široký, jak jsem si myslel.

Takže ač nerad, dal jsem vydělat jednomu německému e-shopu. Ne že by to bylo nejpodstatnější, ale boty dokonce vyšly o pár stovek levněji, než za kolik bych je koupil u nás, a doma jsem je měl už za tři dny.

A hlavně: jsou úžasné!

Motivace schovaná v mlze a beznaději

Bylo to minulý týden. Venku asi dva stupně nad nulou, vítr a déšť. Druhé nejhorší počasí, které může pro běh existovat (to úplně nejhorší je, když déšť zároveň na asfaltu hned umrzá).

Ne, nevyběhl jsem. Podíval jsem se z okna, pak pro jistotu na teploměr za sklem a zase se zavrtal pod peřinu. Jasně, taky jsem stokrát slyšel a četl, že špatné počasí neexistuje, pouze špatně oblečený běžec. Nevím. Možná. Ale prostě jsem v té chvíli v sobě neobjevil morál, abych se půldruhé hodiny šel trápit do studeného deště.

Před rokem bych asi nepochyboval. Před deseti už vůbec ne.

Ale teď žijeme v době, kdy je myslím pro každého těžší hledat motivaci.

Proč bych měl za každou cenu bojovat s vlastním pohodlím? Počkám si do zítřka, až bude líp. Nic mi neuteče. Jenom zchudnu o pár kilometrů v tréninkovém deníku. Stejně jarní závodní sezona – taková, na jakou jsme byli zvyklí – je i letos pryč. Nic nebude. Možná pár hermeticky uzavřených akcí pro elitu. Proto snadněji akceptuju nějaké ty výpadky.

A co bude na podzim? To si nikdo netroufá odhadovat. Všichni věříme, že bude líp. Ale to jsme věřili i před půl rokem. A nic. Jenom mlha. Tma. Beznaděj.

Na konec tunelu nedohlédnou ani ti s nejbystřejším zrakem.

Když jsme kdysi s kamarády klábosili o závodních plánech, o plánech typu A, těch největších, končilo to u podobných vět. „Jestli dobře natrénuju, chtěl bych…“ Nebo: „Pokud se nezraním, určitě vyrazím do…“

Teď se náš slovník dost proměnil. Přibylo v něm souvětí, v nichž nic nemáme pod kontrolou, na rozdíl od výše zmíněných schopností trénovat a vyhnout se zraněním.

„Pokud budou otevřené hranice…“

„Jestli zase nezruší závody, tak bych rád…“

A hledejte v takové chvíli železnou motivaci! Na to vás nepřipraví moudra z brožurek osobnostního růstu ani žádný z běžeckých všeznalých manuálů.

Teď je vlastně každý den, kdy se ráno nezavrtám do peřin, vítězstvím bez bedny a bez medaile.

Poslední rok

Tři kamarádi mi nezávisle na sobě – a každý trochu jinými slovy – nedávno řekli: „Tenhle rok bude poslední, kdy do běhání zkusím ještě pořádně šlápnout.“

Ani jednomu z nich už není pětadvacet, spíš dvakrát víc. A šlapat do toho v jejich podání znamená trojcifernou týdenní kilometráž, intervaly, tempa, posilování, strečink…prostě tradiční, strukturovaná, výkonnostní příprava. I životní styl, kdy sice běhání není středobodem jejich světa, věcí, do níž by byli ponořeni čtyřiadvacet hodin denně, ale přeci jenom, když si plánují dovolenou, přemýšlejí taky o tom, jestli se tam dá kloudně proběhnout, a při večeři berou v potaz, jaký trénink je ráno čeká.

Ani jednomu z nich zároveň nevěřím, že 2021 bude posledním rokem, kdy budou běhání brát vážně.

Ale rozumím jim. Moc dobře.

„Poslední rok“ je totiž dost možná nejlepší motivace, jakou si můžou vybrat. Pocit, že teď je to naposledy. Že se sluší pořádně zabrat, protože nic dalšího už nebude. Jako když vám na dráze zvoní do posledního kola a vy víte, že přišel moment, kdy ze sebe můžete ještě vymáčknout poslední zbytky sil, protože za chvíli (ne, ve skutečnosti to není chvíle, ta poslední čtvrtka trvá nesnesitelně dlouho) se dočkáte vysvobození.

Už nebudete muset. Nikdy. Nic. Jenom se za cílem složíte do trávy a s tupou úlevou budete civět na nebe.

Ale pak vstanete a zase si začnete plánovat „příště“.

Svoje závodní plány už dávno nevytrubuji do světa. Ostatně kdo by na ně ještě byl zvědavý. Když jsem byl ovšem dnes ráno po silvestrovské noci běhat, zamumlal jsem si, jenom tak pro sebe:

„Tenhle rok bude poslední, kdy do běhání zkusím ještě pořádně šlápnout.“

****

Kolik sezon budu běhání skutečně brát ještě vážně a kdy se definitivně přepnu do stand-by režimu, si netroufám předpovídat. V jedné věci mám však jasno. Tohle je poslední rok Dlouhého běhu.

Proč? Ani ne snad proto, že web je v době podcastů a sociálních sítí už trochu anachronismus, jen o málo mladší než potištěný papír. Ale o běhání píšu skoro tak dlouho, jako běhám. Patnáct let. Mám na svědomí tři knížky, psal jsem do všelijakých novin i časopisů, provozoval v různých fázích běžeckého života tři blogy různého zaměření a na Dlouhém běhu aktuálně najdete téměř 150 textů, většinou ode mě.

Cítím, že přišel čas vyklusat a zastavit.

Doménu mám ještě na rok, v hlavě dvě velká témata a snad pár menších. To je moje cílová rovinka 2021.

Čas medailí z pálené hlíny a čekání na lepší časy

Když v roce 1944 Antonín Špiroch vyhrál úvodní ročník Chodského maratonu, dostal velmi zvláštní cenu. Sochu z pálené hlíny. Byla válka, nebylo možné sehnat bronz, a tak domažličtí pořadatelé přišli s provizorní trofejí a plánem, že mu ji nechají odlít v lepších časech. Už příští rok, jak doufali.

Všichni jsme teď tak trochu v situaci, kdy jsme za letošní sezonu dostali medaili z pálené hlíny a doufáme, že v té příští budeme už zase sbírat opravdové.

Bohužel jednou z mála jistot současnosti je, že žádná jistota neexistuje.

Poslední běžecké závody se konaly počátkem října a není vyloučené, že letos žádné další nepřibydou. Nebo možná až v prosinci (aktuálně sem byly přeloženy Velká Kunratická a mistrovství republiky v krosu), i to by bylo fajn. Mimochodem, pamatujete na jarní nářky některých běžců, jaká to bude pruda, když kvůli přesouvání závodů budou na podzim kolidovat termíny jejich oblíbených akcí a nestihnou všechny objet? Kéž bychom teď a v minulých týdnech řešili takhle luxusní problémy…

Temno je i nad sezonou 2021. Ti úplně největší hráči, maratony sdružené do elitního seriálu WMM, na zázrak nečekají a přesouvají termíny na podzim (s nimi například i českými běžci oblíbená Vídeň). Optimisté mezi dalšími většími organizátory už otevřeli registrace na jarní akce, realisté zatím vyčkávají. Ani jedny nečeká lehká doba, protože se dá předpokládat, že startovné na závodech nebude letos možná tak oblíbeným vánočním dárkem jako ještě loni.

Ale běžecký život nenaplňují jenom závody. To je vlastně jenom dezert po vydatném chodu jménem obyčejný běžecký rok. Důležitější je ono pravidelné pobíhání – pro někoho téměř každodenní, pro jiného s uctivějšími intervaly. Věc, kterou si dirigujeme sami a do níž nám nikdo nemluví. Tedy zatím.

Musíme jen doufat, že reakcí státních úřadů na aktuálně přeplněné parky a městské lesy nebude radikální omezení vycházení. V některých zemích to tak při jarním lockdownu fungovalo – z domu maximálně na kilometr daleko, sportovat či procházet se jenom ráno a večer. Nebo že snad zase nebudeme muset běhat s rouškou a poslouchat řeči kolemjdoucích, jací že jsme nezodpovědní sobci.

Ale jak už řečeno, jednou z mála jistot současnosti je trvalá nejistota.

A tou další vidina, že lepší časy zase přijdou. Otázkou pochopitelně je – kdy a v jaké podobě. Do té doby se musíme snažit běžeckou motivaci držet tak vysoko, jak to jenom půjde.

Mimochodem, ve středu začíná registrace na loterii o účast na Berlínském maratonu v září 2021. Mám tedy zhruba měsíc na to, abych se ujistil, jestli jsem optimista, nebo realista.

Tajemství dokonalého běžeckého stylu

Mám takový zvyk (možná zlozvyk, jak tvrdívá můj doprovod), že při procházkách lokalitami typu pražská Stromovka nebo mnichovský Olympiapark pozorně monitoruju kolem se šinoucí běžce. Zajímá mě, jaké mají boty, ale ještě pečlivěji sleduju jejich běžecký styl. A snažím se odhadnout, kdo je polykač maratonů, kdo začátečník, kdo hubnoucí týpek, kdo fotbalista, který se vydal jenom trochu zapracovat na kondičce, kdo se právě s maximálním soustředěním snaží plnit pokyny vyčtené včera z jakéhosi článku.

Běžecký styl totiž o nás prozradí hodně. Někdy možná víc, než je nám milé.

Zároveň je to věc, jíž jsme trvale fascinováni. Vzpomeňte jenom na všechny ty urputné – a ve své podstatě zbytečné – debaty, jestli špička, nebo pata. A proč jsou zbytečné, to už se mi ani nechce vysvětlovat…

Na běžeckém stylu je možná nejpozoruhodnější zažitá představa, že existuje nějaký ideální, dokonalý, kodifikovaný, který bychom všichni měli napodobovat. Jejím symbolem jsou běžecké příručky, v nichž máte tzv. dokonalý krok detailně popsaný a rozfázovaný. Vidíte, jak a kdy a kam byste měli dopadat, jak se odrážet, jak pracovat rukama, jaké mít postavení trupu, hlavy atd.

Problém je, že žádný takový není.

Je to trochu jako s psaním. Ve školní písance jsme všichni měli vzor, jak psát, ale upřímně, znáte někoho, kdo takhle skutečně píše? Spíš platí, že co člověk, to jiné písmo (jinak by grafologové neměli co na práci). Výsledek na papíře ovlivňuje řada věcí – jemná motorika, temperament i třeba samotná motivace psát hezky. Stejně jako čas činnosti věnovaný. Pokud se pekelně soustředíte, napíšete hezky jednu větu, ale pětistránkový dopis už sotva.

Když si v televizi pustíte elitní běžecké závody (abych zůstal v říši těch, kdo opravdu umějí běhat), vidíte, že každý z borců a borkyň se pohybuje trochu jinak. Někdo vyloženě přes špičku, další dopadají na střed chodidla, někteří i v tempu okolo 3:00 mají první kontakt s podložkou přes patu. Někteří běžci se lehce kymácejí ze strany na stranu, jiní zase zvedají těžiště víc než ostatní, nezvykle kroutí hlavou nebo výrazněji pracují jejich paže. U japonských vytrvalkyň máte občas pocit, že běhat s rukama podél těla je tam snad estetická norma. A kolik posměšků si kdysi vyslechli Emil Zátopek nebo Paula Radcliffová!

Co je z toho všeho dobře? A co špatně?

Nic. Právě proto, že neexistuje žádný ideál, stoprocentně platný vzor. Běžecký styl každého z nás – bez ohledu na to, jak jsme rychlí – určuje vedle kondice, pevného středu těla či trénovanosti i řada věcí, které neovlivníme vůbec nebo jenom velmi málo. Délka nohou a trupu (a jejich poměr), výška těžiště, naklopení pánve, kloubní rozsah, elasticita svalů a šlach, zakřivení páteře atd. Zkrátka máte-li lordózu, nikdy nebudete běhat jako Kipchoge. A s robustní postavou nebude rozhodně váš styl k nerozeznání od stylu Farahova.

Když před lety nadějný americký běžec Dathan Ritzenheim přešel k trenérovi Albertu Salazarovi, ten se rozhodl, že nejdřív musejí zapracovat na běžeckém stylu. Na tom není nic zvláštního. Každý na něm pracujeme, vědomě i nevědomky. Každá tisícovka kilometrů náš styl malinko posune, stejně jako rovinky, abecedy a další ne zrovna populární sady atletických drilů.

Salazar se však rozhodl nového svěřence předělat podle vzoru, který považoval za ideál. Podle tehdejšího světového rekordmana Kenenisy Bekeleho. Hodiny seděli u videa a rozebírali styl etiopského šampiona do nejmenších detailů. Všímali si nejen pohybu nohou, dopadu chodidel, práce kotníku, ale řešili i to, v jakém přesně úhlu má sevřený loket a jak má umístěný palec ruky v okamžiku, kdy zatíná pěst.

Výsledek? Příští dvě sezony šel Ritzenheim ze zranění do zranění. Efektem kopírování Bekeleho bylo, že si rozhodil roky zažitý pohybový vzorec a doplatil na to zdravím (i když je na místě dodat, že Ritzenheim byl ke zraněním náchylný celou kariéru bez ohledu na to, kdo ho zrovna trénoval).

Daleko od sebe proto odhánějte každého, kdo by vás chtěl učit lepšímu stylu podle diagramů z běžeckých příruček. Dobrý trenér vás zbaví nejhorších zlozvyků, může vám spolehlivě předat základní zásady (např. nedopadat před těžiště), doporučí cviky a podpůrná cvičení. Ale nenaučí vás úžasně běhat, nemáte-li to v sobě. A už vůbec vás to nenaučí nadšený evangelizátor sám běhající, jako by chtěl zašlápnout brouka, kterého spatřil dva metry před sebou.

Problematické jsou i všechny poučky typu, že správný běžecký styl je s frekvencí kroků 180 za minutu. Míň ani ťuk. Trápil jsem se tím, soustředil se na to, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, málokdy jsem překročil 165. Jsem fakt takový lempl? Ale pak jsem si přečetl, že dlouhonohý Mo Farah to má podobně. Obvykle se dostane jenom lehce nad 160 – řeč je pochopitelně o volném běhu, ne o závěrečné čtvrtce olympijského finále. A jsem zase v klidu.

To samozřejmě neznamená, že bychom na vylepšování běžeckého stylu měli rezignovat. Vůbec ne. Vždyť i taková Martina Navrátilová pilovala forhend ještě téměř v padesáti letech. Byť byla největší tenistkou historie, do konce kariéry neúnavně hledala cesty, jak být ještě lepší, jak hrát efektivněji.

Také my můžeme každý den udělat něco pro to, aby nás běžecký styl byl lepší. Ale snadněji nám to půjde při vědomí, že dokonalý nikdy nebude.

Ještě jeden maraton. Je tady nová knížka o běhání

„Kdy napíšeš další běžeckou knížku?“ Ani nevím, kolikrát za posledních šest let jsem na tuhle otázku odpovídal. Ale vždycky vyhýbavě. Že kdo ví, nejspíš už nikdy. Byl jsem rád, že Maraton a jiné pošetilosti i Můj dlouhý běh (tu jsem psal společně s ultramaratoncem Danem Orálkem) měly úspěch a nemyslel jsem si, že k tématu potřebuji něco dodat.

Navíc nejsem z těch, kdo musí každý rok vydávat novou věc a neobratně recyklovat mnohokrát napsané. Tak jsem si další tři roky plnil jiný autorský i vydavatelský sen: pomohl jsem na svět jednomu polozapomenutému hokejovému příběhu.

Asi všechno chce svůj čas.

Loni v červnu se mi v hlavě začal pomalu rodit nápad na další běžeckou knížku, za ty roky jsem přeci jenom nastřádal pár témat a zážitků, ale asi po měsíci jsem pokusů o psaní nechal. Cítil jsem, že to není ono.

Uteklo dalších pár měsíců, přesněji pět, a v listopadu jsem si řekl, že to přeci jenom zkusím. Změnil jsem skoro všechno. Přístup, téma, zamýšlený název, počet kapitol i jejich rozsah. A najednou to šlo (nebo jsem aspoň získal ten pocit).

Teď je říjen 2020 a výsledek skoro roční práce jménem Ještě jeden maraton jde do světa.

Pro autora není lehké pitvat svou knížku a vysvětlovat, čím ji považuje za zajímavou a proč si myslí, že byste si ji měli přečíst.

Přesto aspoň ve zkratce: ne, není to druhý díl „pošetilostí“, jak už se dost lidí ptalo, i když pár podobností určitě najdete. Snažil jsem se mj. popsat, jaké to je, když si po pár letech běžecké hibernace usmyslíte, že se zase zkusíte víc rozhýbat. A zjišťujete, že se za tu dobu trochu změnil svět kolem. A s ním asi i vy, tedy nejen co se stavu tělesné schránky týče. Samozřejmě nechybí pár výletů do minulosti a za humna, i na slavný Spartathlon přijde řeč. Stejně jako na setkání s lidmi, kteří mě v běhání inspirují. A tak dále.

Závěrem pár technických věcí: knížka je paperback, má 200 stran a formát 13×19 cm. Nejsnadněji ji objednáte přes formulář pod textem. Cena je 299 Kč, poštovné máte v ceně. Mailem vám hned přijde faktura s platebními pokyny a do 1-2 pracovních dnů od připsání platby knížku posílám jako doporučenou zásilku.

Pokud jste ze Slovenska, doporučuji obchod Martinus. Nezapomněl jsem ani na ty, kdo mají radši e-book.

Budu moc rád, kdy si knížku koupíte. A stejně tak mě potěší, když o ní třeba dáte vědět i dalším běžcům. Díky!

Přeji příjemné čtení.

Prodejní formulář je vytvořen v systému SimpleShop.cz.

K čemu je běhání dobré právě teď

Ne, nepatřím a nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří běhání považují za střed světa a smysl života. A pokládání jedné nohy před druhou za největší hodnotu. Jsou chvíle, kdy je to věc celkem nicotná, kdy propadnutí startovného nebo odložený útok na osobák vypadají jako úplné prkotiny. Nejen v současných časech ohrožení nákazou koronavirem, kdy máte strach o sebe a hlavně svoje blízké.

Na druhé straně je fajn, že běhání máme. Je to věc, kterou nejde zrušit, aspoň ne v individuální formě. A věc, která i v rozkymácených časech může dát našemu životu řád.

Když v roce 2008 padla banka Lehman Brothers a začala globální finanční krize, dostavil se jeden nečekaný pozitivní efekt. Do půl roku, do roka se začaly vylepšovat časy běžců na závodech (zejména v USA) i počty lidí, kteří se kvalifikovali na Bostonský maraton.

Proč? Mnozí z nich přišli o práci, nebo se museli spokojit se zkráceným úvazkem, takže najednou měli víc než dost volného času. A zjistili, že právě běhání jim pomáhá udržet denní disciplínu a upnout se aspoň dočasně k jinému cíli, jakkoli banálnímu ve srovnání se vším ostatním.

Nechci samozřejmě srovnávat “pouhé” finanční těžkosti se situací, kdy umírají lidé, další jsou vážně nemocní a jejich počet se zatím ne a ne zastavit. Ale minimálně běhání se zase může stát nečekaně užitečnou rutinou a kratochvílí.

Tak brzy zase na startu!

Hledání běžeckého vzoru

Maratonci usilující o překonání světových rekordů nebo splnění olympijských limitů mívají na trati vodiče, kteří jim udávají tempo a někdy i směr. Taky my, běžci mnohem míň pilní a talentovaní, občas potřebujeme ne snad přímo vodiče, ale aspoň lidi, kteří nás symbolicky potáhnou na naší cestě. Vzory. Idoly. Inspiraci.

Najít je, to někdy bývá zatraceně těžké.

Jsem Čech, tedy by oním nezpochybnitelným vzorem měl být Emil Zátopek. Olympijská legenda, mnohonásobný světový rekordman a běžec, jehož jméno budou znát atletičtí fanoušci i za padesát let. A hrdina črty Jak to tenkrát běžel Zátopek od Oty Pavla, možná prvního textu o běhání, který jsem četl, a určitě toho nejhezčího. Jenže upřímně: závodit jsem Zátopka neviděl, stejně jako nikdo z nás, svou posedlostí dřinou je mi vzdálenější snad ještě víc než v čase a ke všemu na dráze běhal mnohem častěji než kdekoli jinde. Vždycky jsem měl raději chlápky on the road.

Fenomenálního etiopského vytrvalce Haileho Gebrselassieho jsem závodit viděl. Mnohokrát. Koukalo se na něj krásně. Ať na dráze, kde byl mistrem taktiky a v posledním kole neomylně udeřil, nebo později na silnici, při jeho téměř sólo závodech, kde v maratonu posouval hranice lidských možností. Navíc to byl sympaťák, ideální vyslanec téhle nádherné disciplíny. I tak ale cítím, že identifikovat se s člověkem, jehož příroda obdařila všemi myslitelnými ingrediencemi talentu pro běh na dlouhé tratě, je poněkud složitější.

Svým naturelem i názory je mi blízký Bill Rodgers, americká hvězda sedmdesátých let a jeden z nespoutaných maratonských beatniků. Jeho největší závody jsem sice viděl až nedávno, na YouTube, ale ze skvělé autobiografie Marathon Man jsem pochopil, jak výraznou osobností je a že jeho jedinečnost není definována pouze výsledky závodů. Můj pohled na běhání ovlivnil dost zásadním způsobem.

Stejnou krevní skupinu má velšský samorost Steve Jones. Ani on nedělal ze sportu atomovou vědu, svoje nejlepší výkony zvládl na pár doušků coly a tyčinku Mars. Běhání prostě a obyčejně miloval a obětoval mu všechno, co se obětovat dalo.

Být dneska zase malý kluk, visí mi nad postelí plakát jednoho z nich.

Jenže marná sláva, Rodgers i Jones byli vrcholoví sportovci, rekordmani a vítězové velkých maratonů. Stejně jako Haile. Naše vesmíry jsou si vzdálené tak moc, jak jenom mohou být vzdálené vesmíry těch, kdo jsou placeni za to, že běhají maratony, a těch, kdo musí zaplatit, aby maraton směli běžet.

Zkusil jsem se proto ohlédnout po idolech geograficky bližších a zároveň i po někom, jehož životní osud není tak výrazně odlišný.

Když jsem blíž poznal ultramaratonce Dana Orálka, musel jsem obdivovat jeho zarputilost, tréninkovou morálku i to, jak svoji disciplínu, nad níž se i mnozí běžci ušklíbají, má rád, jak se ji snaží popularizovat a dělat jí co nejlepší jméno. Jeho závodní vzpomínky a historky se hezky poslouchají. Ale berte si za vzor někoho, kdo za rok zvládne 8000 kilometrů a neuznává bolest, kdo dokáže běhat i bez chrupavky v koleni, což mimochodem docela zaskočilo i ortopedy.

Další z ultraběžců Radek Brunner mě ohromuje tím, jak se umí koncentrovat na nejdůležitější den v sezoně, na svůj den D. Ostatní závody jsou pro něj pouze nepodstatné mezičasy na cestě k velkému cíli. Málo běžců u nás tohle dokáže, průběžné sklizni dávají přednost před trpělivým čekáním na nejsladší plod.

Radek zároveň neúnavně hledá všechny možné cestičky ke zlepšení. Dává si záležet na detailech a nebojí se experimentovat, pokud je šance, že i drobná změna v tréninku, vybavení nebo jídelníčku mu ubere pár minut z výsledného času. Je úžasné to z dálky pozorovat. Byť přiznávám, že na Stravě ho nesleduju proto, abych ho napodoboval. Ne, ani on není mým vzorem. Funguje spíše jako soukromé analgetikum. Když se v neděli odpoledne podívám, co si ten den naložil, mám najednou pocit, že mě nohy potrápené třicetikilometrovým během bolí o něco míň.

Na svých prvních závodech, už je to dávno, jsem žasl při pohledu na veterány. Na běžce důchodového věku, kteří mě často a s velkým odstupem nechávali za sebou. Klobouk dolů před jejich výkony. I když v cíli se mi někdy obdiv špatně odděloval od mírné závisti. Ani mezi nimi jsem však příklady hodné následování nenašel. Výstižně na tohle téma po jednom ze závodů promluvil – snad v legraci – jakýsi čtyřicátník: „S vámi se přeci měřit nebudu. Nemusíte chodit do práce, na trénink máte hromadu času…“

Svatá pravda.

Moji tréninkovou morálku a touhu zlepšovat se příliš neposílily ani dneska tolik populární hluboké lidské příběhy ironmanů, ultramaratonců a jiných vytrvalců, kteří se dokázali zbavit závislosti na drogách a alkoholu, překonali těžké nemoci, nebo porazili zástup vnitřních démonů, co jich jenom svět zná. Jejich cesty z úplného dna až na start závodů, a ke skvělým výsledkům k tomu, jsou po všech stránkách obdivuhodné. Jenže nikdy jsem si odhodlaně neřekl: „Když to dokázali oni, dokážu to i já“.

Na tenhle druh inspirace je můj život asi příliš poklidný a fádní.

Nakonec jsem ale svůj vzor a svého symbolického vodiče našel. Věkem i životním stylem mi je blízký, genetickou výbavu máme totožnou, ambice alespoň v základních konturách asi pořád taky. Povahově jsme se od sebe ještě příliš nevzdálili a jeho výkony pro mě myslím nejsou nedosažitelné.
Tím vzorem…jsem já. Pochopitelně ne ten, kdo právě ťuká do klávesnice tyhle řádky, nýbrž moje verze z let 2004, 2007 a 2011.

Prvnímu závidím neutuchající nováčkovské nadšení, s nímž se metodou pokusů a omylů vrhal do neznámého světa, i to, že jeho neopotřebované tělo nevědělo, co je zranění.

Druhý mě inspiruje zabejčeností, s níž týden co týden zdolával sto kilometrů. Nebo o malinko víc.

Třetí z nich byl nejzralejší běžec. Už si uměl nechat poradit, uměl ubrat, když bylo třeba, uměl nejen v tréninku oddělit důležité od méně podstatného.

Ani v době, kdy jsem na tom byl běžecky bídně, jsem nepřestával v koutku duše doufat, že tihle tři by se mohli někdy na trati potkat. Aby mi společně udali tempo a třeba i ukázali směr.

Text je rozšířená a upravená
verze článku z října 2016

1 2 3 4