Rozhovory

Petr Válek: Po kolapsu na Spartathlonu vidím svět jinak

Říká o sobě, že se nepovažuje za běžce a už vůbec ne za atleta. A že soupeření s ostatními mu je vlastně nepříjemné. Ale když se podíváte na výsledky ultramaratonce Petra Válka (45 let), zjistíte, že běhat umí daleko i rychle a že ze soupeření s druhými už dokázal vytěžit řadu hezkých výsledků.

Je například mistrem republiky na 24 hodin, skončil druhý v nejdelším evropském jednorázovém závodě Milán-San Remo (285 km) a při nedávné čtyřiadvacetihodinovce v Bad Blumau se výkonem 241,990 km dostal na dvanácté místo českých historických tabulek. Na kontě má také tři úspěšné účasti na Spartathlonu. A jednu dramaticky neúspěšnou – i to však byl v jeho běžeckém příběhu důležitý předěl, jak se dozvíte z našeho rozhovoru.

Pokud dobře počítám, běhat jsi začal celkem pozdě, v šestatřiceti letech, a k ultra ses dostal až ve čtyřiceti. Bereš to jako handicap, nebo v tom vidíš i nějaké výhody?
„Handicap je to určitě v tom, že nemám atletickou průpravu. Neumím se pořádně rozcvičit, neumím běžeckou abecedu, nemám správnou techniku běhu. To jsou věci, které jsem dlouhé roky hledal, aby to aspoň co nejmíň bolelo, abych se nezranil. Na druhou stranu lidi, co se atletice věnovali od dětství nebo běhali dlouhé tratě už po dvacítce, bývají opotřebovanější a mají za sebou spoustu zranění, bolístky, které já třeba nemám. Tím, že jsem začal běhat až v šestatřiceti, je moje tělo z předchozího života opotřebované jinak, ne ale po stránce anatomické, nemám zničené svaly, klouby.“

Jaké vlastně byly tvoje běžecké začátky? Byl to ten klasický případ, že jsi po deseti minutách musel zastavit, protože jsi nestačil s dechem?
„To úplně ne. Když to vezmu trochu zeširoka, tak ke sportu jsem měl od dětství blízko. Jako kluk jsem hrál fotbal, v zimě hokej, denně jsem byl na hřišti. Na základce jsem dokonce vyhrával patnáctistovky, bez nějaké průpravy. Časy nebyly nic extra, určitě přes pět minut, ale stačilo to, abych mohl školu reprezentovat na závodech. Mojí výhodou bylo, že jsem si uměl rozložit síly, což je i talent nutný pro ultra. Uměl jsem odhadnout, jakým tempem začít. Ostatní vystřelili, utekli mi o půl kola, ale pak odpadali a já někdy vyhrál skoro z posledního místa. Na druhé straně už tenkrát jsem byl pomalý a při šedesátce za mnou končil akorát jenom kluk, co vážil pomalu dvakrát víc než já. To bylo dost frustrující. Ale úplně nejradši jsem měl kolo. Zamiloval jsem si ho a vysnil jsem si, že se stanu profesionálním cyklistou.“

Jak se tvoje cyklistická láska projevovala?
„První kolo jsem dostal ve dvanácti a hned jsem zkoušel, jak daleko na něm dojedu. Nejdřív za vesnici, za dvě vesnice, pak jsem zjistil, že dojedu do nejbližšího města a že ty vzdálenosti se mi postupem doby hodně natahujou. Bavilo mě to a myslím, že mi to i šlo. Měl jsem rád dlouhé, táhlé kopce a zkoušel jsem, jestli jsem schopný je vyjet v nějakém tempu v sedle. Rval jsem to a křičel u toho. Neměl jsem ponětí o tréninku, o cukrech, o ničem. Byla to zkrátka skvělá zábava.“

Jezdil jsi sám, nebo jsi to zkusil v nějakém oddíle?
„Sám. Jsem totiž z hudební rodiny, všichni se u nás zaobírali vážnou hudbou a sport nikoho nebral. Radši jsem ani rodičům neříkal, kolik jezdím, aby mi to nezakázali. Když jsem se teď po letech díval do tréninkového deníku, viděl jsem, že jsem třeba ujel 100 kilometrů rychlostí 32-33 km/h, což na patnáctiletého kluka, na kovových rámech a pologaluskách, je docela rychlé. Studoval jsem gympl s tím, že až mi bude osmnáct, osamostatním se a budu se cyklistikou živit. Prostě takový ten dětský sen.“

Co k jeho splnění chybělo?
„Zdraví. Začalo léto 1992, to mi bylo sedmnáct, měl jsem mezi třeťákem a čtvrťákem – a onemocněl jsem rakovinou. Tak jsem z tohohle obláčku, kdy jsem si plánoval, jak celé léto budu pilně trénovat na kole, tvrdě spadl na zem. Prodělal jsem tři operace, a když jsem se v září vrátil do školy, nevyšel jsem do patra. Vážil jsem 53 kilo. V sedmnácti letech jsem tedy všechny sportovní sny uložil do krabičky, zatlačil ji někam daleko…a začaly mejdany, flámy, marihuana. Pak jsem dokonce deset let kouřil. Přestal jsem s tím ve třiceti, ale velmi brzy jsem nabral váhu a najednou měl 95 kilo. To už bylo moc, fakt mi nebylo dobře. A rozhodl jsem se, že zhubnu. Povedlo se mi to, shodil jsem nějakých dvacet kilo během čtyř, pěti měsíců.“

S pozoruhodnou trofejí za nedávné vítězství v závodě na 24 hodin v rakouském Bad Blumau

Jak jsi to dokázal?
„Jednak jsem míň jedl a jednak jsem chodil do práce i z práce, ale opravdu ostrou chůzí, že když jsem přišel domů, musel jsem se jít vysprchovat. Pak někdy ve třiatřiceti mě dodatečně semlely záležitosti kolem mojí choroby, kterou jsem o pár let dřív taky zamknul do šuplíku. Trpěl jsem šílenými úzkostmi, doma tři děti a čekali jsme čtvrté, nespal jsem…Hodně zlé období. Nicméně při tom pohybu – jezdil jsem taky na inline bruslích, dokonce jsem dvakrát dal maraton v Berlíně – jsem zjistil, že úzkosti nemám. No, a v roce 2010 před dovolenou ve Španělsku jsem v Brně šel kolem prodejny Adidasu, vlezl dovnitř a koupil si běžecké boty. Vůbec nevím, co mě to napadlo. Vzal jsem si je s sebou, že zkusím u moře běhat. A tak jsem začal. Nejdřív vzdálenosti 6 až 8 kilometrů, tempo kolem 5:00, 5:20, s vypláznutým jazykem – ale strašně mě to nadchlo. Po čtrnácti dnech takového pobíhání už jsem samozřejmě chtěl uběhnout maraton, neexistoval menší cíl. To se mi povedlo další rok na jaře v Bratislavě (4:15), pak vzápětí o dost líp v Praze (3:44). Takhle jsem běhal maratony, posunul se až někam k 3:20, ale dál jsem se nebyl schopen dostat. A navíc to nikdy nebylo příjemný.“

Co tě postrčilo k ultra? Byl to právě ten pocit, že v maratonu už by ses výkonnostně posouval obtížněji?
„Předně mě dřív ani nenapadlo na ultra pomýšlet. Vždyť jsem měl co dělat, abych uběhl maraton. Pamatuju si, že když Dan Orálek běžel první Spartathlon v roce 2011 a skončil pátý, nějak okrajově jsem to zaregistroval a říkal si: proboha, co je tohle za magořinu… Nakonec jsem se k ultra dostal přes kamarády z iThinkBeer. Začal jsem s touhle partou chodit do hospody a brali mě sebou i na nějaké akce, třeba jsme v Jizerkách běželi 60 kilometrů. Nevěděl jsem, co se na tom 43. kilometru může stát, třeba umřu, já nevím. Ale nic se nestalo. Běžel jsem dál, a i když jsem byl unavený, viděl jsem, že ostatní na tom jsou podobně. A když jsem se otrkal, všiml jsem si, že na 30. nebo 40. kilometru jsem na tom vlastně o dost líp než oni. Začal jsem tedy přemýšlet, co s tím.“

A takhle přímo se zrodila cesta k první čtyřiadvacetihodinovce? Tu jsi běžel už v roce 2014.
„Ten nápad vznikl v hospodě po ikstém pivu. Ostatní tam vykřikovali, že poběží přes Alpy a Pyreneje, ale mě na horách není nikdy dobře. Na procházku dobrý, ale s běháním je to horší. Někdo mluvil i o Kladnu, tak jsem řekl, že to je super, tam se přihlásím. Druhý den jsem potom všechny obvolával, jestli jsem to fakt říkal…No, a tak jsem běžel. Protrpěl jsem to strašně. Zvládal jsem tehdy 60-70 kilometrů týdně, a teď taková nálož. Uběhl jsem asi 133 kilometrů. Týden jsem měl nateklá kolena, ale opravdu stylem, že jsem je měl dvakrát tak velká. Nicméně jsem pochopil, že jsem schopen přes noc fungovat, nemám problém se spánkem ani mentální únavou. Tehdy jsem se rozhodl, že se na další rok připravím líp. A v roce 2015 jsem tam už byl z Čechů druhý za Radkem Brunnerem, dal jsem přes 210 kilometrů, což pro mě byl obrovský šok.“

Jak jsi v ultramaratonských začátcích trénoval?
„Bylo to úplně obyčejné nabíhání kilometrů, tempo většinou od 5:20 do 5:45, jen výjimečně něco rychlejšího. Což bylo i tím, že jsem neměl výkonnostní ambice. Ještě v roce 2015 jsem se vypravil na stomílovku do Dánska, to byl pro mě další důležitý závod, a jediným mým cílem bylo, abych ji doběhl. Nakonec jsem byl třetí, čas těsně pod šestnáct hodin. Teprve pak jsem začal přemýšlet, kam bych se mohl posouvat. Zajímalo mě, kde jsou moje hranice.“

Nakonec ses posunul tak, že jsi po dvou letech s ultra stál na startu Spartathlonu…
„Už předtím jsem si dal Ultrabalaton, to je 221 kilometrů, ale všechno jsem směřoval do Řecka. Krásný bylo, že se mi na cestu a startovné složili k narozeninám kamarádi z iThinkBeer. Tehdy to pro mě byla dost velká částka, kterou bych nedal dohromady, protože děti byly ještě malé a manželka byla na mateřské. Oni vybrali asi tři čtvrtiny sumy, kterou jsem potřeboval. To byl možná nejhezčí moment z celého mého běhání. Cítil jsem se i jako jejich reprezentant a nechtěl je zklamat. Zaběhl jsem to tenkrát za necelých 32 hodin. Pět kilometrů před cílem jsem se ještě na nějaké pumpě převlíkal, abych běžel cílem v klubovém tričku. Bylo to krásný, byl to vlastně nejhezčí Spartathlon.“

Kdy jsi změnil trénink k nějaké strukturovanější formě?
„To až pod vlivem Radka Brunnera. Hodně se o běhání bavíme, tak jsem chtěl taky leccos vyzkoušet. Tedy ne že bych se snažil kopírovat jeho tréninkové postupy, to bych se odrovnal, ani bych to nezaběhl. V roce 2018, kdy se mi povedlo Kladno (234 km), jsem do toho už víc dával rychlost. Ne vždycky to ale šlo snadno. Aniž bych to věděl, už tenkrát jsem měl problémy s krevním tlakem, při zátěži mi tuhly svaly, nebylo to ono, tak jsem z té rychlosti vždycky couvnul. V tréninku jsem sice běhal dvoustovky nebo kilometry, ale byl jsem zhuntovanej, hučelo mi v hlavě. Nebo loni, kdy jsme jezdili tréninkově vybíhat Ještěd, jsem při jednom seběhu málem omdlel, jak se mi motala hlava. Musel jsem zastavit a přidržet se stromu. To bylo varování a skončilo to kolapsem na 108. kilometru loňského Spartathlonu.“

To varování jsi, zdá se, nebral tak vážně…
„Ale měl jsem ho tak brát. Tlak je bohužel mizera v jedné věci. Byl jsem několikrát u doktora, měl jsem ho normální nebo jenom lehce zvýšený, ale potom jsem šel čtyři dny před Spartathlonem na zátěžové testy a tam to bylo špatný. Měl jsem ho kolem 160 a vůbec neklesal. Varovali mě, ale nevěděl jsem, co s tím. Říkal jsem si, že jsem třeba byl jenom nervózní, proto mi tlak vyletěl. Kdyby mi řekli, že to může skončit otokem plic, Spartathlon bych rozběhl jinak, nebo bych ho možná ani neběžel, nevím. Ale riziko jsem nebral na lehkou váhu. Říkal jsem si, že hned po návratu půjdu k doktorovi. Jenže když se člověk na něco půl roku chystá, nechce to tři dny před startem vzdát. Byla to prostě špatná situace. V Řecku jsem samozřejmě na všechno zapomněl a rozběhl to, jako by se nechumelilo.“

Kdy se ti tam udělalo špatně? Někde za Korintem?
„Už před Korintem (81. km) jsem cítil, že něco není v pořádku. U takového typu ultra je důležité, aby člověk dokázal myslet, i když je mozek unavenej. Je to jiné než při čtyřiadvacetihodinovce, kde máš support, ten spoustu věcí ohlídá, jako je třeba jídlo a pití. Tady si všechno musím hlídat sám, nemám žádnou zpětnou vazbu. Takže jsem se byl pořád schopen anglicky bavit s lidma na občerstvovačkách, když se ptali, jestli jsem v pořádku, přesto si od 90. do 108. kilometru nepamatuju skoro nic. Jenom ten závěr, kdy jsem cítil, že půjdu na zem. Mimochodem, existuje záznam, a je to dost strašný pohled…“

Cestu do nemocnice jsi vnímal?
„Vybavuju si, jak jsem spadl, byl tam náraz, lidi okolo. Pak se objevila nějaká komisařka nebo doktorka, která mě přemlouvala, ať podepíšu papír, že odstupuju ze závodu. Podepsal jsem, nastoupil do autobusu a pak mám v hlavě, že mě vyložili někde na občerstvovačce, tam jsem ležel…a potom mám vokno. Probral jsem se až na lůžku. Dělali mi CT mozku a nevěděli moc, co se mnou.“

Jak ses v té chvíli cítil?
„Paradoxně když jsem se v noci probudil, bylo mi už dobře. Nad ránem mi vytáhli i kanyly. Ale neměl jsem mobil, nevěděl jsem, kde jsem. Až druhý den odpoledne se v nemocnici objevili Martin Plachý s Petrem Tchabbou, kteří dělali support Danovi a nějak se dozvěděli, kde jsem. To jsem byl hodně rád. Mně už vlastně nic nebylo, podepsal jsem revers, a když jsem za dva dny v Aténách běžel deset kilometrů, byl jsem v pohodě.“

Diagnóza zněla otok plic. Neříkal sis v těch dnech, že už možná riskuješ moc, že máš přeci i běžný život, jsi manžel, rodič…?
„Tyhle hlasy jsem samozřejmě slyšel, říkalo to hodně lidí. Ale… Běh prostě pro mě není jenom závodění, je to i životní styl. V tu chvíli jsem se hlavně bál, že nebudu běhat vůbec, protože tuhle situaci jsem už jednou zažil s kolem. Hodně mi to tehdejší dobu připomnělo. Jeden den je člověk silnej a druhej den je…ve sračkách, to asi nejde říct jinak. Z toho jsem měl strach.“

Jak ses z toho všeho dostal?
„Měl jsem štěstí na kardioložku dr. Hanku Štefaničovou, které mi udělala testy a zjistila příčinu. Tím pádem se vysvětlilo i to, proč jsem ztrácel vědomí a nějakou integritu už během závodu. Mě třeba nenapadlo si na deset minut sednout. Fakt jsem se zacyklil v tom, že jsem šel pořád kupředu, za každou cenu. Tohle bylo hrůzostrašný, ta zkušenost se sebou samým, že jsem tělu neřekl DOST. Těžký memento. Hanka říkala, že hlavní je vyřešit tlak, a pak se uvidí. Od listopadu jsem tedy začal brát prášky na hypertenzi a naštěstí zabraly hned, to byla obrovská úleva. Dost se mi zlepšila nálada a najednou jsem zjistil, že jsem jiný člověk než předtím, že i ten svět vidím jinak. Je až neuvěřitelné, jak to funguje. Začal jsem tedy zase běhat, do nějakých 120-125 tepů. V únoru mě čekal důležitý zátěžový test a dopadl dobře, byl jsem na úplně jiných číslech než v listopadu.“

V roce 2019 doběhl Petr Válek druhý na závodě z Milána do San Rema

Musel jsi kvůli vysokému tlaku změnit i životosprávu?
„Určitě. Jedna věc jsou prášky a druhá věc, která mi byla doporučená, bylo zhubnout. Celé roky jsem měl v těle osmnáct procent tuků, teď nejsem ani na pěti procentech. Od loňska jsem shodil osm kilo. Ale není to tak, že bych musel úplně překopat životosprávu a byl na dietě. Spíš si dávám pozor, abych neměl moc sacharidů, a ono to stačí. Jím normálně, akorát si hlídám, co jím.“

Kdy sis řekl, že jsi zpátky a že si můžeš stavět zase nějaké sportovní cíle?
„Snažil jsem se to od začátku brát pozitivně, ať už z toho bude závodění, nebo jenom nějaké pobíhání pro radost. V prosinci jsem s kamarádkou Jitkou Jeníkovou šel Pražskou stovku, kde jsem jí dělal support – a čekal jsem. Objemově jsem běhal na pohodu, a když mi v únoru vyšly dobře testy, dodalo mi to strašnou energii a vlastně jsem si celé jaro běžecky užíval. Že třeba můžu běžet kilák pod čtyři minuty, opakovaně, a dělat takový zvěrstva. Bavilo mě to, i když to bolí. Protože když máš týdenní objem 160 kilometrů, v tom dvakrát tempový běh a jednou úseky desetkrát kilák, je to dost těžký. Ale zase jaro díky koronaviru takovému tréninku přálo. I na regeneraci bylo dost času, to se asi jenom tak opakovat nebude.“

Měl jsi klasicky home office?
„Ne, jezdil jsem do práce, ale nebylo jí tolik jako dřív. Využíval jsem i toho, že dělám za Prahou, tak mě neomezovaly nějaké roušky. Běhal jsem kolem Kladna po polích, žádné přeplněné cyklostezky. Na krku jsem měl šátek, a když jsem dvakrát za dvě hodiny náhodou někoho potkal, jenom jsem si ho přetáhl přes ústa a byl klid.“

Když se na jaře rušily závody a nevědělo se, kdy se budou konat nějaké další, hodně běžců ztratilo cíl a trochu i motivaci. Jak jsi to měl ty?
„Jarní přípravu jsem směřoval na dubnovou čtyřiadvacetihodinovku v Basileji, ale ta se zrušila. To bylo dost krutý, proto jsem vsadil všechno na jednu kartu, že v červenci musím něco běžet. Kladno (25. července) byla pojistka pro případ, že by bylo zakázáno cestovat do zahraničí, ale spíš jsem chtěl něco na začátku měsíce. Původně to měl být závod v Německu, kousek cesty z Prahy, ale ten taky zrušili. Potom i další. Vyšel až Bad Blumau v Rakousku, který je sice daleko, ale díky za něj. Už jsem to úsilí a naběhané kilometry šponoval devět týdnů, bylo to na hraně snesitelnosti, a nechtěl jsem to přenášet ještě další tři týdny. Na druhé straně jsem možná díky tomu byl připravený o něco líp, než bych byl v Basileji.“

V Bad Blumau jsi vyhrál, natočil jsi 241,990 km. Hezký happy end skoro desetiměsíční cesty od kolapsu na Spartathlonu.
„Z hlediska okolností, které mě tam potkaly, to byl určitě nejtěžší závod, protože jsem ho rozběhl s ambicí překonat 240 kilometrů. Po čtyřech, pěti hodinách mě chytly křeče a trvalo to asi čtyři hodiny, až do soumraku. Bylo to fakt hodně bolavý. Pronásledovalo mě to dalších šestnáct hodin, ale nesměl jsem zastavit a musel držet tempo, abych náskok na vysněný výkon neztratil. Nakonec se to podařilo.“

Čím pro tebe byla hranice 240 kilometrů důležitá?
„Tím, že když čtyřiadvacet hodin vydržíš běžet šest minut na kilák, už se dá říct, že je to běh. Myslím, že to má hodnotu i pro atlety, kteří jinak na kratších vzdálenostech běhy pomalejší než 4:00 neuznávají. Navíc lidí, co zvládli 240 kilometrů, moc nemáme. Dokázalo to v 80. až 90. letech několik vynikajících běžců generace kolem Tomáše Ruska, teď Radek Brunner, Ondra Velička, Jirka Horčička, Martin Hokeš a v Bad Blumau jsem se k nim přidal já. To mě hodně těší.“

S Radkem Brunnerem při letošním zdolávání Prominentních vrcholů Lužických hor.

Když zmiňuješ Radka, vím, že jste kamarádi, občas spolu trénujete, dělali jste si vzájemně support. Čím ještě je pro tebe důležitý?
„V první řadě bych se bez něj na tuhle výkonnost vůbec nedostal. A nejen já. On pro české ultra udělal strašně moc. Ne jen po technické stránce, že má obchůdek s běžeckými věcmi, všechny je testuje, ať už gely, na které skoro všichni běháme, nebo boty, a pomáhá nám touhle formou. Druhá věc je mentorská podpora, která je neocenitelná. Radek má spoustu zkušeností, je ochotný se o ně podělit, a taky umí člověka pěkně vyhecovat. Loni mi s manželkou Janou dělal support na Milán-San Remo… Já jsem úplně jinej než on, jsem ve svojí bublině už týden před závodem a pak i na trati. To Radek, když běží, tam má emoce. Bylo nádherný, jak prožíval můj závod, kterej si taky odtrpěl, a kolik emocí jsem na něm viděl. Strašně si přál, abych uspěl, přemlouval mě, ať nepolevuju, tlačil na mě a pak mě i táhnul jako pacer. Tohle byl další úžasný běžecký zážitek.“

Nevnímáš ho už i jako soupeře? Tedy ne ve smyslu nějaké rivality, ale jestli si neříkáš, že by bylo fajn ho výhledově i porazit.
„Ne, to vůbec. On je výkonnostně někde jinde. A já vlastně nějaké soupeření na trati ani moc rád nemám. Například v Bad Blumau jsem se do půlky trati nezajímal, jaké je pořadí. Bylo mi to jedno. Soustředil jsem se na svůj výkon, na těch 240 kilometrů, ostatní mě nezajímali. Samozřejmě když vyjde hezké umístění, je to prima, ale hlavní věc to není.“

Jaké budou tvoje další ambice na čtyřiadvacetihodinovce?
„I když se mi teď závod podařil, vidím, že je tam rezerva. Nevím, jak velká, ale je tam. Myslím, že kdybych v Bad Blumau neměl křeče, někam ke 250 kilometrům jsem se mohl dostat. On to totiž nebyl výpadek jenom na ty čtyři hodiny, ale i potom jsem s nohama po křečích běžel pomaleji tak o 10-15 vteřin na kilometr. Chtěl bych to ještě zkusit, a když to vyjde, bude to fajn.“

Už třikrát se takhle Petr Válek dotýkal sochy krále Leonidase ve Spartě

Nikomu z nás roky neubývají a jednou přijde okamžik, kdy se běhání přestaneš věnovat dvanáct nebo čtrnáct hodin týdně, ať z jakýchkoli důvodů. Přemýšlíš už o tom?
„Ano i ne…Dost jsem o tom přemýšlel loni na podzim. Je samozřejmě důležité zmínit, že mám velkou rodinu, mám velice tolerantní ženu, která má s mým běháním trpělivost, protože ultra není jenom o tom, že za týden odběhám dvanáct, čtrnáct hodin. To by ještě tak nebolelo. Ale zbývající čas je člověk utahanej a nepoužitelnej. A nechci Radčinu toleranci šponovat nad únosnou mez. Druhá věc je, že za posledních deset let jsem přečetl sotva tři knížky. Dřív jsem sledoval filmy, mám doma kolekci dánské kinematografie od roku 1994 do roku 2010, dělal jsem k nim i titulky. Než jsem začal běhat, měl jsem spoustu zájmů. Teď de facto na nic nemám čas. To jsou limity a oběti, které tomu člověk dává. Myslím, že až nastane chvíle, kdy mě běh nebude naplňovat jako teď, tak ho utlumím a hodím do nějaké normálnější rovnováhy. Říkal jsem to před třema rokama, předloni, loni a ten okamžik ještě nepřišel. Pořád věřím, že můžu jít výkonnostně nahoru. Loni před Spartathlonem jsem už trochu bojoval s vyhořením, ale teď cítím novou energii, tak jsem myšlenky na zvolnění znovu odložil.“

Přesto, umíš si představit, že místo čtrnácti budeš týdně běhat jenom osm hodin a při čtyřiadvacetihodinovce poběžíš třeba jenom na 200 kilometrů, což vlastně může i bolet víc než výrazně lepší výkon z plného tréninku?
„Nevím, jestli bych čtyřiadvacetihodinovku běžel zrovna na 200 kilometrů, ale umím si představit, že bych při Spartathlonu mířil na limit, bez stresu z výsledku. To by mě klidně lákalo. Nejsem totiž moc soutěživej, i když to tak asi nevypadá. Mně závodění není úplně příjemný, protože se bojím, že něco zkazím, že prohraju a že budu zklamaný. Opravdoví šampioni nejen touží vyhrát, ale mají i kuráž prohrát. Myslím si, že to je pro vítězství strašně důležitá vlastnost, a tohle já v sobě nemám. Běhám proto, že mě to neskutečně baví, a mám to rád, běh mě udržuje v dobré fyzické a psychické kondici, dělá mi radost. Výkonnostní cíle jsou pro mě třeba teď důležité, ale je to něco navíc, s čím jsem dřív ani nepočítal. Jednou přijde doba, kdy budu běhat jen tak, možná úplně bez závodů. A běhání mi bude přinášet i tak radost a štěstí.“

Foto: archiv Petra Válka

Jan Pernica: Největším nepřítelem běžce jsou nuda a stereotyp

Dá se ještě něco nového vymyslet v tréninku vytrvalců? Jak je důležitá práce s psychikou? Pomůže i amatérským běžcům trénink ve vysoké nadmořské výšce? A jaká je vůbec budoucnost vytrvalostních běhů v rámci atletiky? O tomhle všem jsme se bavili s trenérem Janem Pernicou v druhé části našeho rozhovoru.

První část jsme uzavřeli tréninkovými metodami Emila Zátopka. Pamatuji si, že v jeho době byl svět hodně rozdělený na jednotlivé běžecké školy. Byla tady finská, pak maďarská, později australská, novozélandská, výrazně jinak se trénovalo v Americe a jinak třeba v Japonsku. Existuje tohle ještě?
„Dneska je každému vidět do kuchyně, svět je pochopitelně menší, díky sociálním sítím se ohromně propojuje, je snazší přejímat věci odjinud, ale myslím, že to dělení pořád existuje. Každý vychází z toho, co sám trénoval nebo viděl trénovat. Já třeba o sobě vždycky říkám, že jsem hodně inspirován polskou školou. Oni se pořád drží posilování, což se třeba u nás moc nenosí. Když vidím Poláka, jak dělá překážkovou abecedu, tak ji dělá precizně, protože to je základ jejich metodiky. Přes to nejede vlak. Američani zase mají vysoce objemový i vysoce intenzivní trénink. Ti se s tím moc nemažou. Trénujou úplně naplno, a kdo to přežije, tak je nejlepší.“

Existuje stále česká běžecká škola?
(úsměv) „Ano. A charakterizoval bych ji tak, že je prosta všech těch věcí, co se dějou ve světě. Troufám si říct, že v tom trochu spíme.“

Kde ses vlastně dostal k inspiraci polskou tréninkovou školou?
„Mám dojem, že mě k tomu navedl pan Drbohlav, který kdysi trénoval Honzu Pešavu. Byl jsem na soustředění, které shodou okolností pořádal adidas na Dvorské boudě, a byla to taková první reprezentační vlaštovka pro vytrvalce, kam pozvali běžce napříč kategoriemi. Dělali jsme tam i běžecký cirkus, což bylo velké množství abeced, a Vláďa Kučera to pak ve své knížce Běhy na střední a dlouhé tratě popsal jako zabawa biegowa. Později jsem tenhle systém abeced viděl u Poláků na soustředění ve Svatém Mořici, bavili jsme se o tom s jejich trenérem Krolem a taky polským běžcem Sebastianem Millerem, který trénoval a žil u nás. Zároveň se ke mně dostala i nějaká videa z YouTube. To jsou všechno střípky, které jsem si pak nějak sám složil.“

Jak je pro tebe důležité sledovat světové trendy? A jaký k nim máš případně přístup?
„Určitě je pro mě důležité všechny tyhle informace střádat, ale zároveň i kriticky posuzovat, když někdo přijde s něčím novým, jestli to má smysl aplikovat na naše běžce. Jsem proto hodně rád, že v posledních letech mě Český atletický svaz posílá do zahraničí, byl jsem i na dvou mezinárodních vytrvaleckých konferencích. Je skvělé vidět práci těch nejlepších. Na druhé straně si občas říkám, že to vlastně není tak moc jiné, protože tohle děláme a tohle taky, a tady si zase myslím, že tohle bychom dělat nemuseli. Vždycky je dobré nechat se druhými inspirovat a sledovat je, ale nesmíme je kopírovat. U každé věci musím umět posoudit, jestli jsou toho mí svěřenci schopni a jestli mě jako trenérovi to dává smysl. Hodně mě ovlivnily i cesty do Svatého Mořice, kde se scházeli nejlepší světoví běžci a trenéři a mohl jsem se jim dívat pod ruce. To bylo hodně poučné.“

Není jeden z limitů výkonnosti českých běžců i to, že každý jede sám na sebe a pouze výjimečně trénují ti nejlepší spolu? Dřív to bylo přeci u nás běžné, pro Afričany je to absolutní základ.
„Rozhodně. Podle mě je velká chyba, že běžci trénují izolovaně a že ani my trenéři nespolupracujeme. Není tady žádná kapacita, která by řekla: zkuste trénovat takhle, třeba tomu chybějí objemy. Zkoušeli jsme o tom s dalšími trenéry párkrát diskutovat, snažili jsme se mít nějakou oponenturu, abychom se navzájem pobavili o našich svěřencích, co trénujou, jak trénujou, a aby ostatní zkusili říct svůj názor. Samozřejmě jsme došli k tomu, že by měli běhat nějaké tréninky spolu. To si myslím, že je zcela zásadní věc. Jak říkávám: největším nepřítelem vytrvalostního běžce jsou nuda a stereotyp. Ve skupině se to vždycky trochu rozmělní. Když má běžec pracovat dvakrát denně relativně dlouho, třeba dvě hodiny, sám to občas dává dost těžce. Je to i otázka psychiky. Myslím, že v partě se těžký trénink zvládá líp, i když všichni nemusejí trénovat to samé. Ale už to, že jsou na stadionu spolu, je důležité. Trénuje se jim líp, než kdyby tam byli sami.“

Tak třeba sláva českého desetiboje vzešla z původně jedné tréninkové skupiny. Hecovali se k lepším výkonům.
„Právě, důležitá je i soutěživost mezi jednotlivými členy skupiny. I když ne vždycky. Je tady třeba specifikum tréninku žen a dívek, kdy ta soutěživost leckdy bývá špatně. U kluků může pomoct, u holek je často na škodu. To ovšem neznamená, že se nedá vymyslet takový trénink, kde je soutěživost trochu limitovaná, ale zase holky těží z toho společného. Hezkým příkladem jsou Krista Mäki a Diana Mezuliáníková, které jsou schopny jednou za čas jít spolu trénink, ale přitom u každé je zachováno to, co si přeje její trenér. To je model, který by měl fungovat. Jenom by se měl přenést i na další běžce.“

Zmínil ses o velké propojenosti atletického světa. Dá se vůbec na běžeckém tréninku vymyslet něco extra nového? Nebo je v dnešní době know-how jasně dané a všechna ta speciální tempa, závodní tempa, intervaly, fartleky, tréninky obecné vytrvalosti praktikuje každý stejně?
„Podle mě se dá trénink posouvat stále dál. Existují sice metodické poučky a obecně platné principy, které fungují v lidském těle, že laktát se odbourává za takovou dobu a srdeční frekvence klesne za takovou dobu, ale pak se objeví někdo, kdo tohle poruší. Je schopen tolerovat vyšší laktát, než se udává, mít kratší dobu na zotavení. Trenér tedy přijde třeba s tím, že kilometry nebude běhat na dvouminutové pauzy v meziklusu, ale dá tam půl minuty. Když to někdo přežije a zvládne, může se začít diskutovat o tom, jestli předchozí metodika byla správná, nebo ne. Běžci jsou individuální, tak na každého nemusejí fungovat obecně platné principy. Resp. předpokládá se, že fungovat budou, ale nikdo nemůže dopředu vyloučit, že se objeví někdo, kdo bude reagovat lépe. Samozřejmě nějaká superkompenzace předpokládá, že tělo nemůže vydržet víc než tři těžké tréninky týdně, ale pak se podívám k nejlepším světovým běžcům do deníku a vidím, že zrovna oni to přežijou. Je otázka, jestli je to dílem dopingu, dílem nějakých genetických předpokladů. To je právě to, co nikdo nedokáže odhadnout. Pak jsou ještě věci jako strava, výživové doplňky, technologie. Jak se stále vylepšují, můžou udělat tu nadstavbu tréninku, která všechno zase posune někam dál.“

Velkým tématem je i psychické nastavení. Stále víc sportovců bez ohledu na odvětví dneska má mentální kouče, kteří s nimi pracují na sebedůvěře, na odstraňování vnitřních bloků. Tady je asi taky velký prostor pro zlepšení, je to tak?
„Určitě. Jak nejsem úplně fanouškem technologií, tak na druhé straně věcem kolem mentality a psychiky dávám velkou váhu. Pro mě je to alfa a omega celého tréninku. Když někoho vedu, tak je potřeba nejdřív ty lidi rozebrat a zjistit, kde je problém, a jestli vůbec nějaký je. Každý běžec je uvnitř nastavený jinak a je s ním třeba i jinak pracovat. Tam jsou určitě velké mezery. Zvláště ve vytrvalostním běhu je psychika zákeřná. Kdo se psychicky nejlíp dokáže poprat s únavou, ten vyhrává.“

Tvoje tréninková skupina se jmenuje Perňa System. Mohl bys přiblížit, v čem ten systém spočívá?
„Ten název vznikl trochu jako legrace. Měl jsem posilovací pás, kde bylo napsáno Power System, tak jsem to přepsal na Perňa System, protože jsem si ho chtěl zároveň podepsat. Netoužil jsem, aby se tréninková skupina za každou cenu jmenovala podle mojí přezdívky, ale když jsme hledali název, nakonec vypadlo tohle, že by to mohlo být vtipné. Nechtěl jsem žádné Perňa Group a podobně, to by vypadlo spíš jako stavební firma. Jinak můj systém je založený na základních metodických poučkách, nemyslím, že bychom se nějak extra vyčleňovali. Hodně pracujeme s anaerobnimi prahy, hrajeme si s aerobními prahy a tak dále. Pro mě je třeba hodně důležité – jak jsem o tom mluvil před chvílí – dobře znát běžce. Musím je lidsky poznat a pak jsem schopen na ně napasovat ideální trénink. Myslím, že moje metodika je ucelená. Mám v ní systém, i když samotní běžci ho možná vždycky nevidí, ale já přesně vím, kam směřujeme a čeho chceme dosáhnout.“

Nejsi jenom trenér, letos ti vyšla i publikace Změny nálad při tréninku v hypoxii. Jak ses k tomuhle tématu dostal?
„Když to trochu zjednoduším, je to výstup z mojí disertační práce na FTVS. Je psaná vědeckým jazykem a myslím, že je dost nepřístupná laické veřejnosti, proto ji nikde moc neprezentuji. Je to spíš čtení pro odborné publikum, což je u nás hodně úzká skupina lidí. Vyšší nadmořskou výšku jsem si vybral proto, že jsem měl školitele, který se na ni specializuje, a pak už jsme jenom hledali téma, které by bylo dostatečně nosné. A protože mě psychika baví, zabrousili jsme do tohohle.“

Každopádně dneska je trénink ve vysoké nadmořské výšce u nás hodně populární, myslím, že víc než před deseti, patnácti roky. A neomezuje se jenom na reprezentanty. I někteří výkonnostní běžci vyrazí na dovolenou do Livigna nebo Melaga, kde tři, čtyři týdny trénují. Opravdu to může i jim pomoci?
„Hodně záleží, v jakém stavu tam člověk dorazí. Pokud do hor přijede někdo, kdo z nížiny není dobře aerobně připravený, tak pro něj to velký efekt mít nebude. Krátce bude nadšený z toho prostředí, ale tréninkově mu to moc nedá. Často lidi říkají, že jim pobyt ve vysoké nadmořské výšce nezafungoval. Samozřejmě existuje asi dvacet procent takzvaných nonrespondentů, na něž to vliv nemá, ale jinak je důležité, aby lidi věděli, jak s nadmořskou výškou pracovat – a to začíná už doma. Pokud jste odsud dobře aerobně připraveni, může být nadmořská výška hodně dobrým pomocníkem. Ostatně v ní trvale nebo dlouhodobě žije světová běžecká elita. To je fakt, který zmínili i Američané při hodnocení výsledků na olympiádě v Riu, kde – když to budu selektovat na neafrické běžce – byli jednoznačně nejúspěšnější zemí. Četl jsem jejich zprávu a příprava ve vysoké nadmořské výšce byl faktor, který uvedli na prvním místě. Je to trend, který mohou Evropané následovat, a taky ho následují.“

Není při krátkodobém pobytu důležitější spíše to, že člověk vypadne ze svého obvyklého prostředí, rozbije tréninkovou rutinu, a má i víc času na věci, které doma možná trochu šidí, jako jsou jídelníček nebo regenerace?
„Určitě, to je klasický efekt soustředění. K němu ani nemusíte jezdit do nadmořské výšky. Člověk změní zažitý režim a opravdu má fokus jenom na běhání. V nadmořské výšce k tomu přibude i plus v podobě změny krevního obrazu a oxydativní kapacity svalstva aj. K fyziologickým benefitům se přidává i psychika – a to je právě jeden z výstupů té mojí disertační práce. Jsou tam hory, všechno je krásné a člověk je pozitivněji naladěný. První dny je každý emočně nabitý. Ale potom je zase riziko, že vysoká nadmořská výška umí rychleji unavit, což se projeví i na poklesu pozitivních nálad a vzestupu těch negativních.“

Navíc během tří měsíců v Keni asi člověk i bojuje s tím, o čem jsi už mluvil, tedy s nudou a stereotypem.
„Rozhodně. Na přelomu loňského a letošního roku jsem shodou okolností měl v Keni jednoho svěřence a nuda byl jeden z problémů. Afričané mají odlišnou mentalitu a takhle o tom nepřemýšlejí, ale Evropan, jak je nastavený, potřebuje řešit spoustu věcí kolem a tohle ho při dlouhých pobytech může ubíjet.“

Ještě poslední téma. Atletickým trendem poslední doby je zkracovat televizní přenosy a vytlačovat z velkých mítinků desítku a teď i pětku. Jak v tomhle směru vidíš budoucnost dlouhých běhů?
„Musím říct, že Diamantovou ligu už nesleduju s takovým nadšením jako dřív, kdy jsem ve vytrvaleckých disciplínách měl svoje hrdiny, poznával je a identifikoval se s nimi. Dneska jsou to pro mě závody v podstatě no name Afričanů, kteří navíc běhají v oblečení jedné značky, takže mi o to víc splývají… Už je to pro mě nezajímavé. Třeba závody RunCzechu mě baví víc. Jsou tam i Evropani, závodníci se každý rok obměňují a je to pro mě jiný sport a i jiný zážitek, než když třeba někde Afričani běží na světový rekord. Na druhé straně vytlačování pětky a desítky z Diamantové ligy mi přijde jako velká chyba IAAF. Určitě přijde reakce. Jaká? Afričani půjdou tam, kde je víc peněz, tedy na silnici. Už se to děje teď, ale bude to ještě intenzivnější. Budeme tady mít atletiku výrazně rozdělenou na dráhovou a silniční a ty se budou přetahovat, která je lepší. Další věc, kterou IAAF poškodila vytrvalecké disciplíny, bylo mistrovství světa v Kataru, navíc v termínu na přelomu září a října. Podmínky, které tam panovaly, ohrožovaly zdraví závodníků, za mě to bylo jednoznačně špatně. Tam selhali i doktoři z IAAF, nechápu to. Jako by se vytrvalcům řeklo: vy nás vůbec nezajímáte. I proto je pro mě letošní maraton na mistrovství světa níž než všechny majory i než Gold Label maratony.“

Možná bude sílit tendence, aby se i vrhačské nebo skokanské disciplíny stěhovaly mimo stadion, blíž do center měst, mezi lidi. Už na mistrovství Evropy v Amsterdamu 2016 se kvalifikace oštěpu konaly kdesi v parku.
„A loni v Berlíně byla koule na náměstí. Asi IAAF bude chtít touhle cestou atletiku lidem víc zpřístupnit, protože ti budou vědět, že když půjdou na tu jednu disciplínu, bude to trvat jenom hodinu. Ale jsou země, kde je tradiční atletika na stadionech pořád hodně populární, bývá vyprodáno, jako třeba v Anglii. Opravdu si nemyslím, že atletika na stadionu je neatraktivní. Spíše je otázka, jestli lidi najdou svoje hrdiny a půjdou jim fandit. To je vidět na Zlaté tretře. Jakmile tam není Bolt, už tolik netáhne. A bohužel u nás aktuálně nemáme silnou atletickou generaci, která by dokázala fanoušky oslovit. Z velkých hvězd nám zůstává už jen pár jmen, například Zuzana Hejnová, Bára Špotáková nebo Pavel Maslák. Nikoho, kdo by útočil na světový rekord, nemáme. Přitom je pro atletiku hodně důležité mít lokální hvězdy. Ty zaplní stadion, v jakékoli zemi.“

Myslíš, že bude atletika za deset let atraktivní i pro nové generace? Už dneska je parkourista Tary pro teenagery asi větším idolem než dejme tomu mílař Jakub Holuša, k tomu je tady konkurence všech možných překážkových závodů…
„Sport obecně inklinuje k dramatičtějším formám, ale myslím, že atletika pořád bude mít svoje postavení. Pořád to bude královna sportu. I díky tomu, že je konzervativní, dobře měřitelná a uchopitelná. Samozřejmě její popularita bude souviset s penězi a prostorem v televizi, ale dokud bude olympijským sportem, a tím bude pořád, tak atraktivní zůstane. Ostatně i ten, kdo bude chtít dělat parkour, by měl začít s atletikou nebo gymnastikou. Přípravky jsou u nás dneska přeplněné, protože rodiče jsou už poučení a vědí, že atletika dětem zajistí všeobecnou průpravu, oddíly z těch přípravek z velké části žijí. Jiná věc pak je, jestli děti u atletiky zůstanou, nebo po chvíli zmizí, protože jim nepřijde tolik zajímavá a atraktivní.“

Foto: archiv Jana Pernici

Jan Pernica: Vaška Neužila jsem připravoval podobně jako vrcholové běžce

Film o Emilu Zátopkovi od režiséra Davida Ondříčka by se mohl stát událostí příštího roku, mezi běžci rozhodně. Trenér Jan Pernica (mj. vede běžeckou skupinu Perňa Systém a tréninky v adidas Runners) si v něm střihl epizodní roli švédského maratonce Gustafa Janssona, ale především měl za úkol po sportovní stránce připravit herce Václava Neužila a dát dohromady kompars pro běžecké scény. O zákulisí natáčení filmu i Zátopkově odkazu jsme si povídali v první části rozsáhlého rozhovoru.

Jak ses vlastně k práci na filmu o Zátopkovi dostal?
„Někdy před pěti roky mi zavolal David Ondříček, že na mě dostal kontakt od Tomáše Dvořáka. Dneska z legrace říkám, že Tomáš mu tip na mě dal hlavně proto, že mu David zavolal zrovna ve chvíli, kdy byl v kanceláři na Strahově a já trénoval pod jeho okny. A podstatným faktorem určitě bylo, že stejně jako David jsem slávista. (úsměv) Sešli jsme se a velmi rychle se dohodli.“

Tvým hlavním úkolem bylo z Václava Neužila, který hraje hlavní roli, udělat běžce. Kdy jste s přípravou začali?
„Na podzim 2015. Měl jsem zadání, že v květnu následujícího roku chtějí začít s natáčením. Vašek předtím sice nárazově sportoval, občas hrál squash, jak mi říkal, ale neudělal pořádně běžecký krok. Makali jsme na tom do května, ale film nedostal přidělený grant, tak se natáčení zastavilo. To byla paradoxně naše záchrana, protože jsme Vaška přivedli do stavu, že ho všechno bolelo, hlavně kyčel. Myslím, že z toho důvodu by byl velký problém, kdyby se mělo točit už v roce 2016.“

Přípravy filmu byly tehdy zastaveny. Platilo to i pro tvoji práci s Václavem Neužilem, nebo jste naopak pauzu využili k dalšímu tréninku?
„My jsme především museli vyřešit jeho bolavou nohu. Nejdřív jsme to zkoušeli klidem, ale to se moc neosvědčilo. Podle prvního předpokladu se mělo točit za další rok, i to se ovšem posunulo. Vašek si pak šel občas zaklusat a hlásil mi, že kyčel ještě úplně v pohodě není. A já ho zase sem tam chodil zkontrolovat do divadla. Měl tam scény, kde byl do půli těla, tak jsem si říkal: Jo, Vašíku, to je pořád dobrý, na tom by se dalo pracovat. (úsměv) Byli jsme tedy pořád v kontaktu, ale věděli jsme, že zatím se točit nebude a že tedy nemusíme spěchat.“

Kdy bylo definitivně jasné, že film neskončí jenom u plánů?
„Před rokem mi znovu David volal a nadšeně mi oznámil, že peníze dostali. To bylo docela vtipné. Bylo září nebo říjen a podle jeho pokynů měl být Vašek na konci dubna v takové kondici, aby se mohly začít natáčet běžecké scény. Je trochu obtloustlej, tak se do toho pusťte, řekl mi. Odpověděl jsem mu, že určitě, zajdu s Vaškem na pivo, domluvíme si plán a začneme. David mi na to řekl, že to ale bude jeho poslední pivo, protože od listopadu trénujeme. Tak jsem zavolal Vaškovi, že konečně jdeme na věc, on mi to odkýval, jasně, jasně, akorát teď mám nějaké natáčení, takže na to vlítneme od ledna. (úsměv) Nakonec jsme opravdu začali až po Novém roce. Jak jsem poznal, Vašek má skutečně hodně práce, divadlo, do toho natáčí filmy, často cestuje po republice, kolikrát toho moc nenaspí… A kombinovat to s běžeckým tréninkem není jednoduché. Uznávám totiž teorii stresu. Je jenom jeden, a když je moc velký, tak je jedno, odkud přichází, ale tělo dříve či později vypoví službu. Proto naše trénování bylo takové umírněnější.“

Čím se lišilo od klasické přípravy vrcholových sportovců? Přeci jenom dostat na určitou úroveň člověka bez atletické minulosti, a ještě tak, aby po pár měsících vypadal jako elitní běžec, není pro trenéra úplně standardní úkol.
„Lišilo se jenom v četnosti tréninků a intenzitě, kterou jsme do toho mohli vložit, protože Vaškovo tělo, jak jsme zjistili, má někde svůj limit a my ho nechtěli znovu překročit. S vrcholovými sportovci často jdeme až na hranu a někdy to bohužel vlítne i za ni. U Vaška jsem věděl, že tohle si nemůžeme dovolit. Raději skončíme trochu pod limitem, aby tam byla rezerva, určitá nárazníková zóna. Je lepší, aby toho bylo méně než více. Jinak byl přístup úplně stejný jako u vrcholových sportovců. Stejné zázemí, regenerace, fyzioterapie, výživa, tréninková metodika. Byl to vrcholový trénink ve třech jednotkách týdně.“

Víš, na jakou úroveň jsi ho v tréninku dostal? Za kolik by řekněme uběhl desítku?
„Na to se lidi často ptají, ale tam je problém, že my jsme nikdy ten výkonnostní limit nehledali, protože Vašek ani takovou motivaci nemá. On není vrcholový sportovec, netouží znát svoje limity, běžet až na dřeň. Chybí mu základní motivace to zjistit a ani já tuhle tendenci neměl. Ale myslím, že desítku by zvládl pod čtyřicet, možná by se dostal až k osmatřiceti minutám. Jednou si zkusil pětku v Riegrových sadech a měl ji za dvacet minut, i když to běžel v jedné z vnějších drah, takže trať byla určitě delší. Ovšem na maximální výkon na desítce bychom museli trénovat trochu jinak, protože my jsme dělali něco, čemu já říkám čtvrtkařský trénink pro vytrvalce. Tedy opakované množství úseků, relativně rychle, protože on má ve filmu často scény s finišem, kdy musí všechny kluky předběhnout na poslední stopadesátce nebo dvoustovce. Jakmile jsem věděl, že ty úseky zvládá ve správném tempu, neměl jsem důvod trápit ho tím, že bych mu dal desítku na čas. Na druhé straně jsme netrénovali jenom rychlost. Důležité bylo nabrat i všeobecnou kondici – hlavně proto, aby vydržel běhat celý den, protože natáčení na dráze někdy trvalo od sedmi do rána do sedmi do večera.“

Režisér David Ondříček (uprostřed) si diriguje jednu z běžeckých scén, Václav Neužil je po jeho levici. Foto: Pavel Mazáč (Sport)

Zátopek byl známý svým nezvyklým běžeckým stylem. Jak bylo těžké tohle Václava Neužila naučit?
„Zase tak moc ne, aspoň pro mě ne, protože Vašek už přišel s přesnou představou. Předvedl mi ji a viděl jsem, že je to vlastně v pohodě. Spíš jsme řešili, jak moc úsilí do toho vkládat a kdy, aby to nevyznělo přehnaně. Emil taky pořád neběhal tím svým usilovným stylem. Jenom když běžel do finiše, začal přidávat a přestával techniku kontrolovat. Když se podíváš na záznam maratonu z olympiády v Helsinkách, tak dlouho běží normálně, lehce a uvolněně, a teprve před cílem, kdy už to bolí, začne naklánět hlavu. Občas jsme Davidovi poslali video z tréninku a on si pak k tomu řekl svoje. Do definitivní podoby to vykrystalizovalo při natáčení, kde je to samozřejmě těžší než na tréninku, protože před kamerou Vašek musí makat naplno, všechny předběhnout a ještě u toho hrát, což je přidaná hodnota k samotnému výkonu. Za to má můj obdiv.“

U sportovních filmů bývá problém, že ne vždy jsou předváděné výkony realistické. Sledoval jsi některé běžecké snímky a snažil ses z nich poučit?
„Vyrůstal jsem na seriálu Dlouhá míle, ale že bych teď kvůli natáčení nějak speciálně studoval jiné filmy, to ne. S Davidem jsme se ovšem hned na začátku shodli, že tam musejí hrát skuteční běžci a že se musí natáčet v reálných tempech, v jakých běhal Emil, nebo aspoň ve velmi přibližných. Tohle se třeba ve filmu Fair play (režisérky Andrey Sedláčkové) moc nepovedlo. Tam má hlavní hrdinka běžet dvoustovku pod 22 sekund, ale úplně bije do očí, že to tempo není ani přibližné. Běžecký trenér to pozná na první dobrou a bohužel to vidí i laik. Už od začátku jsem Vaška učil, jak vypadá jaké tempo, a říkal jsem mu třeba, že dneska běžíme Emilovo tempo na patnáctku, akorát tedy on to měl ve dvoustovce. Naučil se to rozlišovat a potom při natáčení scén z maratonu mi sám řekl, že to půjdeme dvacet vteřin na sto metrů. Ne vždycky to uměl trefit, ale naštěstí měl okolo sebe spoustu dobrých kluků, kterým se řeklo, že tohle kolo poběží za 68, a oni to dali na vteřinu přesně. To je věc, co nejde jenom tak naučit. To se někdo nenaučí za pět let. Věřím, že jsme se do všech temp trefili, že každý závod má nějaký svůj průběh a vývoj. Ale pozná se to až v samotném filmu. Kamera totiž dost zkresluje. Třeba ve scénách, kde kolem jsou diváci a kamera je přitažená hodně zblízka, vypadají běžci strašně rychlí, i když reálné tempo takové není. Naopak scény z dálky s odtaženou kamerou vypadají pomalé, i když se běží hodně rychle.“

Bylo při natáčení něco, co tě jako člověka, který není z branže, překvapilo?
„Ani ne, protože už jsem s Davidem točil reklamu pro olympijský výbor, a měl jsem představu, co nás čeká. To kluci z komparsu asi občas překvapení byli. Třeba když se start závodu točil půl dne, protože se různě měnily pozice kamer. Podobně to bylo s doběhem, kdy proběhnou cílem a vydýchávají se – zdánlivá maličkost, ale taky se točí dlouho.“

V jakých jste běhali botách?
„Pár historických modelů našla produkce někde v archivu a zbytek vyrobil speciálně švec, aby vypadaly jako tehdejší tretry. Pak se běhalo ještě v obyčejných plátěnkách bez značky, které působily jednoduchým dojmem. Spousta kluků z nich měla odřeniny a oděrky, ale nebyl to zase tak velký problém, že by někdo brečel, že má puchýře. Přelepilo se to a jelo se dál. To spíš herci mimo Vaška, kteří dostali tretry a nebyli na ně zvyklí, po šesti hodinách natáčení trpěli, že nemůžou pořádně chodit.“

Jak jste si v letošním létě poradili s pětkou z olympiády v Londýně, kde celou dobu lilo?
„Ta se natáčela zrovna v den, kdy svítilo sluníčko a přes poledne bylo snad pětatřicet stupňů. Tak přijely hasičské cisterny a pokropily běžce i škvárovou dráhu. Kluci si to užili, sprcha přišla ve vedru vhod. Hůř na tom byli diváci na ochozech. Byli navlečení v baloňácích, ale technici je ani nemohli zkropit, protože by jim nedržely účesy. Pro mě tohle byla jedna z nejhezčích scén. I proto, že konkrétně tady se sešla skvělá parta běžců, měl jsem tam hodně kamarádů, mezi nimi i tři kluky, co dřív byli v naší tréninkové skupině. Moc fajn zážitek.“

Závod na 5000 metrů na olympijských hrách v Londýně v roce 1948

Zátopek byl na vrcholu asi v roce 1954, kdy zaběhl desítku za 28:54,2. Dneska, po 65 letech, je tenhle výkon pro současnou generaci nedostižný, navzdory kvalitnějším drahám, lepším tretrám, sporttesterům, iontovým nápojům, kvalitnější regeneraci i metodickým znalostem. Jak bys tohle jako trenér vysvětlil laikům?
„První věc je, že Emil musel mít ten dar, nadání. Ale talent není, jak si hodně lidí myslí, že někdo přijde na stadion a desítku na poprvé uběhne za 32 minut. K talentu patří i to, že vám vydrží zdraví. Což zrovna u Emila platilo, když si vezmeme, v čem běhal nebo jakou měl stravu. Troufám si říct, že v takových podmínkách by dneska nevydržel trénovat skoro nikdo. Za druhé musel mít neskutečně nastavené vnitřní prostředí, když tohle všechno zvládl. Měl určitě ohromnou mentalitu. Šel si za svým cílem…nechci říct, že egoisticky, ale určitým způsobem to pro něj byl smysl života. Dneska klukům něco z toho schází. Nevidí v běhání smysl života, pozornost dělí mezi víc věcí. A je to logické. Když vezmu třeba Kubu Zemaníka, našeho nejlepšího na desítce (29:10,43), tak on určitě atletice dává strašně moc, ale myslím, že není středobodem jeho světa. Kdyby chtěl běhat na Zátopkově úrovni, jistě by tomu dokázal obětovat ještě víc, ale dneska to u Evropanů nedává takový smysl. Vydat se touhle cestou by mohla být v kontextu dnešní doby sociální nebo ekonomická sebevražda.“

Teď asi kdekdo dá v určité fázi raději přednost studiu nebo práci před běžeckou kariérou.
„Ano, musíte myslet i na budoucnost, protože není jistota, že půjdete do armády, dostanete byt a stát se o vás postará. I co se týče výkonů je jiná doba. Emil věděl, že když zaběhne desítku pod 29 minut, bude světový rekordman, režim to ocení a on si bude moci dělat svůj milovaný sport i nadále. Když Kuba poběží 28:30, tak nechci říct, že si toho nikdo nevšimne, ale na úrovni reprezentace a podmínek k tréninku se toho pro něj asi moc nezmění. Kdyby Kuba tuhle motivaci měl, věřím, že by pak dokázal všechno položit na stranu běhání a nemusel by dělat školu. Ale je to jen jeden z mnoha příkladů, nechci mluvit za Kubu. Motivaci chtít ten výkon a obětovat mu všechno považuju za nejsilnější. Ale v tomhle se nikdy nemůžeme rovnat Afričanům, tam jde o naprosto zásadní věc. Řešíme to i s Víťou Pavlištou, kterého od loňska trénuju. On má rodinu, práci a teprve pak běhání. Emil rodinu moc neřešil, jel si čistě na sebe, a o práci se taky starat nemusel, protože byl armádní sportovec se všemi sociálními jistotami.“

Když o Zátopkovi čtu v zahraničních publikacích, překvapuje mě, že všichni velmi uznávají jeho výsledky a výkony, ale zároveň dodávají, že trénink založený na intervalech byl slepou uličkou. Po něm to úspěšně zkoušel Vladimir Kuc, pak už nikdo. Kdyby prý znal třeba jenom metodiku 60. let a trénoval jinak, mohl ve své době být ještě lepší. Co si o tom myslíš ty?
„Obecně se opravdu může zdát, že intervalový trénink, jak ho praktikoval, je naprostá blbost. Před jedním světovým rekordem měl desetidenní cyklus, kdy trénink začínal pěti dvoustovkami, pak běhal čtyřstovky, jejichž počet se od čtyřiceti zvyšoval až na sedmdesát, a na závěr si dal znovu pět dvoustovek. Potom počet čtyřstovek sice snižoval, ale čtyři dny před závodem jich pořád bylo ještě padesát. Ale zásadní otázka je, v jakých časech ty úseky dával. To bohužel nevíme. On to v podstatě mohl běhat jenom jako takový fartlek. Nemusely to být čtyřstovky, jak si je představujeme dneska, tedy na krev. Říkal, že jednu běžel rychle a jednu volně, ale nevíme, co to přesně znamená. Takhle napsaný trénink vypadá jako velký nesmysl, ale kdybychom znali srdeční frekvenci a laktát, abychom věděli to B, tu odezvu těla, třeba bychom zjistili, že to pokaždé neběžel úplně stejně, že tam byly nějaké nuance. Intuitivně běhal určitě správně. Je možné, že by se posunul dál, kdyby nasadil jiný typ přípravy, ostatně jeho rekordy byly brzy překonané. Ale on byl průkopníkem určitého tréninku, který mu vyhovoval a s nímž ve své době byl mimořádně úspěšný.“

Druhou část rozhovoru, o trénování a budoucnosti atletiky, si můžete přečíst ZDE

Ondřej Velička: Věřím, že skvělý výsledek z Albi ještě zopakuji

Když se z hecu přihlásíte na půlmaraton, může celá tahle sranda skončit různě. Můžete si za pár dnů s čistou hlavou říct, že je to nesmysl, a svůj záměr potichu opustíte. Nebo se skutečně postavíte na start a doběhnete do cíle, s většími či menšími obtížemi. A taky se vám může stát, že vyplněná přihláška bude začátkem zajímavé běžecké cesty, kterou později budou lemovat nejrůznější zážitky v disciplíně jménem ultra.

Poslední varianta asi není úplně častá. Ale občas se naplní. Jako se to stalo Ondřeji Veličkovi, který se během několika let vypracoval v (zatím) trojnásobného úspěšného účastníka Spartathlonu, vicemistra Evropy na 24 hodin a vytrvalce, jenž stovku (kilometrů) umí pod 7:20. A před sebou má spoustu dalších plánů. O tom všem jsme si povídali v rozhovoru pro Dlouhý běh.

Pojďme začít třeba o počasí. Jak se ti běhá v současných vedrech? Vyhýbáš se jim, nebo to spíš bereš jako šanci připravit se na závody, kdy tě čekají hodiny a hodiny na slunci?
„Svým způsobem se běhání v takovém počasí určitě hodí, ale i tak se snažím vyhledávat stín, a proto aktuálně vybíhám spíš později večer. I tak to dá zabrat. Zrovna včera jsem běžel 33 kilometrů, na trase jsem si akorát koupil jednu kofolu, a když jsem se vrátil domů, měl jsem čtyři kila dole.“

Jak známo, mezi elitou jsi jedním z těch, kdo si neprošli klasickou atletickou cestou z dráhy na silnici a dál k ultra, jako třeba Dan Orálek nebo Radek Brunner. Měl jsi vlastně předtím nějakou výraznou sportovní zkušenost?
„Sportovní zkušenost jsem měl, ale nenazval bych ji výraznou. (úsměv) Na základce jsem jezdil docela dost na kole a možná to mi dalo nějaké vytrvalostní základy. Po střední škole jsem ovšem nedělal vůbec nic. Až pak jsem na stará kolena začal běhat. Na začátku roku 2011 jsem se s kolegou z bývalé práce přihlásil na Pražský půlmaraton a tam to všechno začalo. Říkal jsem si, že by bylo dobré potrénovat, abych se na trati moc netrápil, tak jsem se do toho pustil. Asi po třech měsících jsem půlmaraton uběhl, za 1:37, a začalo mě to bavit. Postupně jsem ale zjišťoval, že mě ani tolik nebaví zlepšovat časy, jako spíš prodlužovat vzdálenosti. Zajímalo mě, kde mám svůj strop, a začal jsem hledat nové výzvy.“

My jsme se na trati potkali v září 2012 při Hvězdné desítce a rád teď dávám k dobru, že jsem zaostal jenom 26 vteřin za budoucím vicemistrem Evropy. V jaké fázi běhání jsi byl tehdy?
„Ultramaratony jsem ještě neběhal, jenom jsem se snažil amatérsky trénovat. Sám podle sebe. Převážně na pásu.“

Proč na pásu? To asi baví málokoho ze začínajících běžců…
„To je jednoduché. Měl jsem fitko kousek od práce, a když jsem jel domů, zastavil jsem se tam. Odběhal jsem si něco na pásu, pak jsem si dal skupinový trénink, spojil jsem to s plaváním, potom jsem si zašel do sauny. Bylo to takové komplexní. Strávil jsem tam spoustu času a připadal si sportovně vyžitý.“

Ale stejně, ten pás… Kolik jsi na něm byl schopen na jeden zátah odběhat?
„Klidně i třicítky! Pro někoho je to nepředstavitelné, ale mě to bavilo. Dal jsem si sluchátka do uší a běžel jsem.“

Pak ses z ničeho nic – jako člověk, jehož v běžecké komunitě asi málokdo znal – objevil v březnu 2013 na mistrovství republiky na sto kilometrů a skončil jsi devátý, v čase 9:41. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
„Když jsem tehdy v Plzni proběhl cílem, myslel jsem, že už něco takového v životě nepoběžím. (úsměv) Ale ono se to pak člověku rozleží v hlavě. Řekne si, že to zase tak špatné nebylo, vlastně to byl hezký zážitek, tak si to zkusím zaběhnout znovu a třeba i líp. Postupně jsem se zlepšoval, až jsem se dostal na dnešních 7:19:47. A samozřejmě bych se chtěl zlepšovat ještě dál.“

Tenkrát se mistrem republiky stal Dan Orálek a pamatuju si, že tvůj výkon chválil. Říkal, že máš před sebou slibnou budoucnost, protože běháš hlavou, s citem pro tempo a umíš si rozvrhnout síly. Bereš to jako svoji silnou stránku?
„Určitě ano. Když jsme u té stovky, tak loni na mistrovství republiky v Plzni, které se mi podařilo vyhrát, to bylo úplně super. Byl jsem ve formě a na startu se cítil dobře. Metou maratonu jsem proběhl asi až jako šestý, ale cílem první. Věděl jsem, že jsem v pohodě, a když si poběžím to svoje, mám na to zaběhnout slušný čas a dosáhnout na pěkné umístění. Což se povedlo. Mistrem republiky jsem se stal díky tomu, že jsem dobře rozvrhl síly.“

Přesto, stalo se ti při nějakém důležitém závodě, že jsi přepálil začátek a pak ses na trati protrápil do cíle?
„Stane se to. Třeba nedávno na Boráku, při mistrovství republiky v ultra trailu, kde jsem opravdu začátek přepálil. Ale bylo to tím, že se běží v kopcích, kde si neumím moc dobře rozvrhnout síly a odhadnout tempo. Navíc jsem se snažil v prvním kole držet Dana, což se úplně nevyplatilo.“ (úsměv)

Necítíš teď, když se pohybuješ mezi elitou, handicap, že nemáš atletickou minulost? Ať co se týče běžeckého stylu, nebo třeba klasické rutiny, jako je rozcvičení, strečink, vyklusání?
„V běžeckém stylu handicap rozhodně cítím. Jsem relativně těžký a můj styl je hodně silový. Určitě neběhám ladně jako Keňani, kteří cupitají a dělají kraťoučké kroky. Další nevýhodou je, že mi chybí rychlost. Když se člověk atletice věnuje v mládí, může tam nabrat rychlost, kterou pak zužitkuje i na dlouhých tratích. Tohle už asi nedoženu. Asi nikdy nezaběhnu rychlou desítku. Aktuální osobák mám 36:02, na půlmaratonu jsem se letos v červnu zlepšil na 1:18:25 a v maratonu na 2:52:10, přičemž oba poslední výkony jsem běžel bez vyladění, z plného tréninku. Je to prostě dost za časy, které běhají nebo běhali Dan s Radkem.“

Tvoje ultramaratonská cesta je netypická i v tom, že poměrně brzy jsi začal spolupracovat s trenérem, konkrétně s Pavlem Novákem. Zvykem spíše bývá, že každý si jede přípravu podle svého. Proč ses tak rozhodl?
„Věděl jsem, že moje tréninky nemají hlavu ani patu a hledal jsem cestu, jak se dál zlepšovat. Takže jsem Pavla sám oslovil. On ze začátku nechtěl. Byl jsem jeho první ultramaratonec, neměl s tímhle typem trénování zkušenosti, takže mě směroval spíš na maraton, ale to se mu nepovedlo. (úsměv) Domluvili jsme se, že budeme trénovat na stovku, a tím začala naše spolupráce. Poslední dobou se snažíme přípravu orientovat částečně na stovku a částečně na čtyřiadvacetihodinovku, vždycky podle aktuální termínovky a priority jednotlivých závodů.“

Předloni jsi toho na podzim během šesti týdnů zvládl hodně na obou distancích. Nejdřív jsi běžel stovku ve Winschotenu, pak jsi úspěšně dokončil Spartathlon a za tři týdny ses v Albi stal vicemistrem Evropy na 24 hodin se úžasným osobákem 258,661 kilometru. Plánoval jsi to tak?
„Ne, v Albi jsem rozhodně žádný skvělý výsledek neplánoval. Bylo to na konci sezony a šampionát jsem bral jako možnost reprezentovat. Jako čest. Jel jsem si tam závod užít. Nedělal jsem si velké naděje a myslím, že nikdo nečekal takový výsledek. Ale od začátku se mi běželo dobře a všechno do sebe dokonale zapadlo.“

Zajímavé je to i v souvislosti s tím, že se občas řeší, s jakou prodlevou se dají zaběhnout dva maratony na nejvyšší úrovni a jestli tři do roka už nejsou moc. A tys vykouzlil životní výkon tři týdny po Spartathlonu.
„To, co se mi povedlo, je svým způsobem anomálie i mezi ultramaratonci. Rozhodně to není běžné. Nevím, jak je to možné. Neumím si to vysvětlit. Myslím, že mi ten nabitý program mohl paradoxně nějakým způsobem pomoct. Přitom ani z tréninku jsem neměl signály, že jsem v nevídané pohodě a čeká mě velký závod. Ale rozběhl jsem se a po čase na tabuli vidím, jak se pořád posunuji pořadím, až jsem najednou v desítce. To je super, říkal jsem si, mistrovství Evropy a já jsem v desítce! Bylo by skvělé to udržet. Pak jsem poskočil na páté místo, cítil jsem se pořád dobře a řekl jsem si, že bych to mohl zkusit na medaili, dohnat toho třetího. Zjišťoval jsem si rozestupy, a když mi prozradili, že je to jenom kilometr, šel jsem do toho. A ono to vyšlo. Sebral jsem se a vydoloval ze sebe ještě zbytky sil, až z toho nakonec bylo druhé místo.“

Říká se, že v každém ultra si běžec projde minimálně jednou krizí, které ho sejme, ale pak se zase zmátoří a běží dál. Stalo se to i v Albi, nebo jsi celý závod zvládl bez velkých problémů?
„Šlo to skoro hladce. I když jsem samozřejmě cítil, když jsem měl hlad nebo žízeň, že bych měl do sebe něco dostat, abych dokázal zase běžet. Žádná velká krize mě nepotkala. Celých 24 hodin jsem stál na nohách a běžel.“

Zhruba o tři kilometry jsi zůstal za Danem Lawsonem, který o rok dřív doběhl druhý na Spartathlonu, porazil jsi Aleksandra Sorokina a další skvělé borce. Jak velkou porci motivace do tréninku ti dodal fakt, že jsi schopen se poměřovat s absolutní špičkou?
„Hodně mě to nabudilo a myslel jsem si, že s nimi můžu držet krok. Sebevědomí mi tenkrát hodně vzrostlo, ale teď už zase klesá. (úsměv) Ne, pořád to mám v hlavě a pořád bych je chtěl porazit. Jako tenkrát v Albi.“

Úspěch na mistrovství Evropy měl pro tebe jednu ne zrovna příjemnou dohru. Ač amatér, byl jsi zařazen do antidopingového programu IAAF a celý rok jsi musel být k dispozici pro různé kontroly. Jak to vlastně celé probíhalo?
„Musel jsem jim sepsat svůj program na následující čtvrtletí, že jsem každý den k dispozici tady a tady, nejčastěji doma a v práci, od kolika do kolika. Když se něco změnilo, že jsem třeba odjel na víkend nebo jsem cestoval na závody, případně jel pracovně pryč, musel jsem to v aplikaci změnit.“

Jak ti to komplikovalo život?
„Především jsem musel být pořád ve střehu a myslet na to. Asi dvakrát nebo třikrát jsem zapomněl změnit místo pobytu, ale naštěstí zrovna komisaři nepřijeli. Když jsem jel jednou na dovolenou do Krkonoš, tak to asi mohlo vypadat, že se před nimi zašívám, protože jsem trénoval na Dvorské boudě, kam se autem pořádně nedá dostat, je třeba povolení a podobně. Možná mě tam i chtěli navštívit a nepodařilo se jim to, nevím. Každopádně když jsem v neděli večer přijel domů, už tam stálo auto s dopingovým komisařem. Takže i když jsem se chtěl pořádně vyspat po dovolené, protože druhý den jsem musel brzy do práce, neměl jsem šanci. Musel jsem v deset večer odevzdávat vzorek.“

Jak dlouho předem ses o kontrole vždycky dozvěděl?
„Nedozvěděl. Oni se nemůžou ozvat předem, dokonce ani nemůžou použít telefon. Je to přepadová kontrola se vším všudy. Zazvoní, a jakmile se otevřou dveře, jdou dovnitř a hledají člověka, kterého přišli zkontrolovat, aby se náhodou nezavřel na záchodě a nesnažil se ještě něco zakamuflovat. Pravidla jsou poměrně přísná. Celou dobu, než odevzdáte vzorek, vás nesmějí spustit z očí. Jednou doma na baráku jsem si šel pro občanku, musel jsem pro ni do patra – a hned za mnou chlápek vyběhl po schodech, že se na nich málem přerazil.“

Takže to obvykle vypadalo tak, že přijel komisař, sedli jste si ke stolu a čekali, kdy se ti bude chtít na malou?
„Přesně tak. Ale chovali se většinou v pohodě. Brali to, že mě svým způsobem ruší, že to pro mě není úplně příjemná věc. Byli vstřícní. Jednou za mnou dorazil pán, důchodce, který to měl jako brigádu, jinak jezdili lidi z Německa. Poprvé mě odchytli na Zličíně, druhý den po stovce v Plzni. Zazvonili hned brzy ráno. Byl to jediný případ, kdy mi brali krev, jinak jim stačila moč.“

Kolikrát za tebou byli?
„Myslím, že osmkrát. Bral jsem to jako zvláštnost, jako zpestření mého sportovního života. Ke konci už to byla rutina. Žádný velký problém.“

Pojďme zpátky k závodům. Loni se ti Spartathlon nevydařil úplně podle představ, skončil jsi na 115. místě a od té doby jako by ses nedokázal vrátit na úroveň, kde jsi už byl. Co se stalo?
„On každý ten závod má trochu jinou příčinu neúspěchu. Co se Spartathlonu 2017 týče, loni jsem začal spolupracovat s výživovým poradcem a asi mi to neudělalo dobře. Nízkosacharidová dieta, hodně masa a tuků. Mému tělu to úplně neprospělo. To je pravděpodobně příčina toho, proč Spartathlon dopadl tak, jak dopadl. Měl jsem ho rozběhnutý dobře, a pokud by všechno šlo ideálně, mohl jsem pomýšlet na čas okolo 28 hodin. Ale potom mě to úplně srazilo na kolena. Odešly mi svaly na nohou, nemohl jsem vůbec běžet a posledních dvanáct hodin až do cíle jsem jenom šel.“

Na přelomu roku ses snažil změnit zaběhnuté pořádky tím, že jsi angažoval trenéra z Maďarska. Jak k tomu došlo?
„Na konci sezony jsem byl na čtyřiadvacetihodinovce v Číně a tam jsem se s ním seznámil. Je to specialista na ultra a myslel jsem, že by mě to mohlo posunout dál. Bohužel to úplně neklapalo a už v březnu jsme si řekli, že spolupráci ukončíme.“

V čem se jeho tréninkové metody lišily od toho, na co jsi zvyklý u Pavla Nováka, který – zjednodušeně řečeno – svěřencům ordinuje spíše kvalitu, než aby je nutil běhat šílené objemy?
„Tam to bylo zvláštní. Měl jsem třeba trénink 50 kilometrů a v tom čtyři nebo pět úseků trvající 20 až 30 minut, které jsem měl odběhnout rychle. To mi přišlo divné, protože to není ani kvalita, ani objem. Neměl jsem z toho úplně dobrý pocit. Takže objemy tam byly, to bylo dobré, ale kvalita chyběla. U Pavla jsou objemy nižší, i když teď jsme se domluvili, že je navýšíme aspoň na 150 kilometrů týdně a že budu běhat trochu pomaleji. Navíc jsem začal trénovat i v kopcích.“

S maďarským trenérem ses rozloučil po stovce v Plzni, kterou jsi zaběhl za 8:03:37. Rozhodl ses tak na základě nepovedeného závodu, nebo v tom víc hrály roli dlouhodobé pocity?
„Hromadilo se to ve mně delší dobu. Ale říkal jsem si, že třeba ten pocit není úplně důležitý. Někdy se stane, že se v tréninku necítíš příliš dobře, potom se postavíš na start závodu, vystřelíš a výsledek je super. Chtěl jsem tomu dát šanci. Bohužel to dopadlo tak, že jsem v Plzni zaběhl nejhorší stovku za poslední tři roky, a řekl jsem si, že tahle cesta asi nebude ono.“

Nenapadlo tě, že by ses začal trénovat sám? Zkušenosti už máš, svoje tělo znáš dokonale…
„O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Asi bych na sebe nedokázal být tvrdý, potřebuji nad sebou mít bič. A Pavlovy tréninky mi vyhovují. Mají řád a strukturu, všechno na sebe navazuje, jak by mělo. Já bych to takhle nedokázal postavit. Asi bych si řekl, že dneska nemám nohy na to, aby zvládly rychlý trénink, a šel bych ho pomaleji. Když to ovšem mám v plánu napsané od trenéra, tak prostě jdu a zkusím to. Ono to vždycky nějak dopadne, většinou dobře.“

Už toho máš relativně dost za sebou, přesto je ti teprve pětatřicet, což je věk, kdy řada borců na ultra distancích začíná. Máš výhled, jak dlouho by ses tomu chtěl věnovat na vrcholové úrovni?
„Samozřejmě bych se chtěl udržet v reprezentaci. Konkurence u nás roste, ale myslím, že na to ještě pořád mám. Chtěl bych na téhle úrovni vydržet co nejdéle. Zatím mě to baví, věřím, že se můžu zlepšovat. A někdy bych chtěl zopakovat výsledek z Albi.“

V ultra se netočí moc peněz, to není žádné tajemství. Asi nikdo tuhle disciplínu nedělá kvůli nim. Co je tvůj motor, který tě žene dopředu?
„To ani moc nejde popsat, to se musí prožít. Když se člověk na mistrovství Evropy postaví na stupně vítězů, je to něco jedinečného, úžasného. Nebo když dobíháš Spartathlon. Ať jsi desátý nebo stopadesátý, cílová rovinka je nezapomenutelná. Ten skvělý pocit, že jsem zase něco dokázal. A když k tomu přijde i dobré umístění, je to bonus navíc.“

Máš v hlavě konkrétní výkonnostní plány, co se časů a kilometrů týče?
„Bylo by hezké zaběhnout stovku pod sedm hodin, ale nevím, jestli se mi to podaří. To je už dost ambiciozní cíl. Musel bych osobák stlačit o dvacet minut – a to opravdu není málo. U čtyřiadvacetihodinovky by mě lákalo zdolat hranici 260 kilometrů. Ideálně překonat i český rekord, ale ten je taky daleko, na metě 263 kilometrů.“

Jaké máš ambice pro zbytek sezony?
„Myslím, že mi to zase docela běhá, i když výsledky zatím nejsou moc vidět. Třeba před dvěma týdny jsem byl na mistrovství republiky na 24 hodin na Kladně a zabalil to neuvěřitelně brzy, po 91 kilometrech. Ale tam jsem bohužel startoval s nějakým zárodkem nemoci, což jsem zjistil až další den, kdy jsem dostal teplotu… Teď se chci zaměřit na mistrovství světa na 100 kilometrů, které se koná v září v Chorvatsku. Potom chci doběhnout Spartahlon, počtvrté za sebou. Kdyby to vyšlo pod třicet hodin, bylo by to fajn. A na konci října mě ještě v Lublani čeká klasický maraton. Ale myslím, že nedávné změny v tréninku se opravdu projeví až v příštím roce. Chce to trpělivost.“

Foto: Daniel Orálek
a archiv Ondřeje Veličky

Petr Vabroušek: Umím se ničit

Když se podíváte na jeho stránky s výsledky, řeknete si: Je to vůbec možné? Je schopný běhat v třeskutých mrazech, kdy si nemůže dovolit kapku potu, aby unikl omrzlinám. Vydrží sérii maratonů v poušti ve výhni, která běžného smrtelníka vyděsí, jakmile vystrčí hlavu ze stínu. Je mu 43, vedle běhů se věnuje hlavně triatlonu. Má za sebou rekordních 176 závodů v délce Ironmana (3,86 km plavání, 180,25 km na kole, maraton – 42,2 km). Teď má před sebou ještě drsnější výzvu. Mezi 16. a 18. únorem 2018 ho čekají tři etapy v rámci Ultraman Florida: 10 km plavání + 146 km na kole, 276 km na kole, na závěr 84,5 km běh.

Bláznivé? Možná. Ale ne pro něj. Pro milujícího otce dvou dětí, s dvěma vystudovanými vysokými školami, jenž si všechno důkladně propočítá, ekonoma v sobě nezapře.

Profesionální triatlet, který je v tomto oboru světovou celebritou a pořadatelé ho rádi vidí na těch nejtvrdších akcích, na rozhovor přišel ve Zlíně po výživném běžeckém tréninku na dráze. „Cestou jsem si dal oblíbenou raw tyčinku, abych vůbec došel,“ pousmál se, když usedl ke stolu v indické restauraci. Pak spustil. I o tom, jak byl do deseti let tak líné dítě, že odmítal veškerý pohyb. Třeba i menší procházku.

Každý amatérský sportovec zná ten pocit, kdy ho bolí celé tělo. Jak se to projevuje u vás? Po takových tréninkových i závodních přídělech?
„Já to poznávám většinou po závodech, tedy téměř každý víkend. V týdnu z běžného tréninku unavený nebývám.“

Jak to?
„Většina mých soupeřů se dokáže prakticky zničit denně v tréninku. Potom tyhle stavy zažívají pořád. Svalí se večer únavou a usnou. Já jsem si to nastavil během těch let trochu jinak. Snažím se zničit nějakým dlouhým závodem o víkendu, jinak tréninky v týdnu už nejsou tak tvrdé. Rodina je pro mě pořád na prvním místě, takže chci hodně času věnovat jí. Takže jenom opravdu výjimečně se mi stává, že bych ve svém běžném týdenním režimu nějak unavil do mrtva. Vlastně vím, že nikdy neodtrénuju všechno, co bych měl a chtěl. Jsem chronicky podtrénovaný.“

Prosím?
„Nikdy jsem se nepřetrénoval, že bych měl únavovou zlomeninu nebo něco podobného. Jasně, když si dám v neděli ultramaraton nebo Ironman, únava je, to jo. Ale zase to kvituju s povděkem, bez výčitek si můžu dva tři dny odpočinout.“

Jak si má laik představit, když vidí vaše výkony, že jste podtrénovaný?
„Dovedu si představit, že bych trénoval daleko víc. Ale díky okolnostem i tomu, že mám dvě děti, do toho nejsem ochotný jít.“

Profitujete tedy z toho, že dopřáváte tělu čas na regeneraci?
„Ano. Ten model vznikal spoustu let, vychází z toho, že svoje tělo znám dokonale. Není to tak, že by to mohl někdo začít kopírovat a přes týden netrénovat. I moje tréninky dávky jsou hodně výživné. Má to přesně daný systém.“

Jak vypadá vaše zničenost po závodě?
„V podstatně radostně. (usměje se) Ale má to své zákonitosti. Spousta vytrvalostních sportovců, třeba ultramaratonců, nikdy nepochopila, že není přímá úměra mezi tím, kolik natrénuju, a jak budu dobrý. Tak to nefunguje. Velmi často se stává, že tihle lidi se chronicky přetrénovávají a nedávají šanci tělu se s tím vyrovnat. Odpočinout si, a tím zesílit. Je to o tom přijmout únavu jako pozitivní prvek. Ale ne do té míry, že si řeknu: Super, dneska jsem se ztřískal při tréninku, zítra se ztřískám zase, potom další den opět. Tělo se dostane do spirály únavy a nedojde ke zlepšení. Když odpočívám, vím, že se tělo opravuje. Musím mu to dovolit.“

Když se vrátíme k vaší zničenosti, jak se projevuje?
„Jsem belhavý, nemůžu sejít ze schodů. Po těch sedmi maratonech jsem kulhal týden, to byl extrém. Ale byl jsem spokojený, věděl jsem, že se tělo uvnitř samo opravuje. Dá se hodně závodit, ale musí se trénovat s mírou. To je proces poznání, dospěl jsem k tomu během třiceti let.“

I tak dostává vaše tělo pořádné kapky. Chodíte radši na pravidelné kontroly?
„Chodíval jsem na testy ještě v době, kdy jsem byl v reprezentaci v krátkém triatlonu. Teď už jen občas. Svoje tělo dobře znám, takže nejvíc to zjistím podle toho, jak se cítím při závodech.“

Jak to máte třeba s nachlazením? Už máte takovou imunitu, že ho prakticky neznáte?
„Jako dítě jsem měl v jednom kuse chřipku nebo angínu. Ale mně to vyhovovalo, byl jsem lenivý. Takže jsem uvítal, že jsem ležel v posteli s knížkou a čajem na stolu. Ale během dalších let, co sportuju, se mi tělo zocelilo tak, že nebývám nemocný. Že bych musel přestat sportovat kvůli tomu, že ležím a mám antibiotika? To ne, to se mi nestalo nějakých dvacet let.“

Vy jste jako dítě vůbec nesportoval, že?
„Ne. Vůbec ne. Byl jsem extrémně líný. A to mi v podstatě zůstalo dodnes.“

Umíte pobavit…
„Když netrénuju, vyhovuje mi si dát nohy na stůl a číst si. Nerad vyvíjím nějakou aktivitu. Lenost je ve mně pořád. Objevil jsem krásu sportu, vím, že je člověk díky němu spokojenější, vyrovnanější. Ale pro mě je ideální mix – pár hodin denně sportovat, potom lenošit. (usměje se) Jako dítě jsem odmítal chodit i do lesa na krátkou procházku. Natož sportovat!“

Čím to bylo?
„Vrozenou leností. Jakmile jde něco zjednodušit, hned to tak udělám. Když se chystám sednout, ujistím se, že mám všechno u sebe, co budu v nejbližších dvou hodinách potřebovat. Abych náhodou zase nemusel vstát. Proto mi vůbec nevadí létat letadlem. Dám si před sebe do kapsy všechno, co budu potřebovat. Počítač, knížku. I jídlo mi přinesou, což mi naprosto vyhovuje. Nic nemusím. Takže sedím, pracuji na počítači a fyzicky odpočívám.“

Kdy se to zvrtlo? Že se z líného kluka stal světově uznávaný triatlet?
„Ten líný kluk ve mně pořád přetrval. Ale najednou jsem zjistil, že je fajn si zasportovat, mám dva bráchy, jednoho o rok staršího, druhého o rok mladšího. Takže jsme začali dělat z baráku kůlničku na dříví, potom nás naši přihlásili do veslařského oddílu v Otrokovicích. A v šestnácti jsem objevil triatlon.“

Jak?
„Náhodou. Kousek od nás jsem viděl plakát, kde bylo napsáno, že jsou tam tři závody. Až na místě jsem zjistil, že je to najednou. Ale i tak jsem se přihlásil, líbila se mi ta kombinace. Dostal jsem ve vodě na prdel, neuměl jsem ani pořádně plavat, jenom prsa s kraulovýma nohama… Ale veslařská síla se projevila na kole a v běhu, takže se mi to nakonec zalíbilo.“

Jste tedy ukázkovým příkladem, že nikdy není pozdě začít se sportem?
„Můj syn začal až v patnácti letech. A dnes v sedmnácti běhá půlmaraton za 1:20. Čekal jsem dlouho, dokud si sám neřekl. Odmalička nebyl líný, tohle po mně nezdědil, byl neustále v pohybu, lezl po skalách, skákal furt na trampolíně. Ale teprve až sám řekl, že chce běhat každý den, začal s atletikou.“

Co poradíte rodičům, kteří marně čekají, až se jejich děti také dají na sport?
„Jít příkladem. Když se vůbec nebudu hýbat a budu se snažit doma říkat, jak je sport dobrý, dítě se dříve či později zeptá: A proč ty vlastně nesportuješ?“

Občas o vás někdo říká, že jste hříčka přírody. Že není normální, co vydržíte. Je to tak?
„To si nemyslím, spíš bych to řekl o mladším bratrovi. Ten byl mimořádně talentovaný. Třeba jsme v mládí objevili, co jsou shyby. On z ničeho udělal deset, já ani jeden. Všechno jsem si musel vydřít. To se ukázalo i při běhu.“

Jak?
„Když mi bylo patnáct, dozvěděl jsem se, že Emil Zátopek bude startovat desítku na Machové, kousek od místa, kde jsme bydleli. I když jsem do tý doby nikdy nic tak dlouhého neuběhl, postava Emila mě fascinovala, chtěl jsem ho vidět, tak jsem se přihlásil. Doběhl jsem poslední, ještě s jedním důchodcem, který v horku v cíli zkolaboval. Ale zpátky k tomu bráchovi. Od té doby jsem začal pravidelně trénovat, naběhal jsem stovky kilometrů. Snažil jsem se zaběhnout trojku pod deset minut, ale trvalo mi to rok pravidelného běhání. On se vsadil, že to dá taky.“

Bez tréninku?
„Jo. A zaběhl to ještě rychleji než já. To, co mě trvá roky dřiny, on zvládne hned. Ale zase v mém případě vidím, že tréninkem jde všechno. Dostal jsem se až k tomu, že jsem udělal 37 shybů najednou. Roky předtím jsem nezvládnul ani jeden. Všechno jde, tělo je tvárné. Jako dítě jsem byl slaboučký, s propadlým hrudníkem, trvale nemocný. V tu dobu bych nikdy neřekl, že budu závodně sportovat. Natož extrémně.“

Chápu, že běh přináší radost. Ale máte vůbec ještě potěšení z toho, když musíte uběhnout sedm maratonů v sedmi dnech na sedmi kontinentech? Jako v lednu v rámci World Marathon Challenge?
„Mám rád výzvy. Čím větší, tím lepší. Takže i když to v ten daný moment extrémně bolelo, naplnilo mě to maximální spokojeností. Bylo to tak tvrdé, že vím, že si to určitě nezopakuju, to vím jistě. Ale jsem šťastný, že jsem si tím prošel.“

Kdy vám bylo nejhůř?
„Asi při pátém maratonu v Africe. Před závodem jsme se dostali poprvé na chvíli do postele, asi na čtyři hodiny. A tělo mi přepnulo z bojového módu do toho odpočinkového, takže potom odmítlo maraton běžet. Čekal jsem, že se to zlomí po pěti kilometrech, dvaceti…. Ale nic. Nezlomilo se to. Totálně jsem se tím protrápil, navíc jsem ztratil náskok na druhém místě, který jsem si čtyři dny budoval.“

Jak vypadá, když tělo odmítá běhat?
„Každým krokem mě prosilo, abych zastavil. Já jsem ale dělal všechno proto, abych nezastavil. Je to hlavně o vůli.“

Ani na chvilku jste nezastavil?
„Ne! To nejde. Tam šlo o každou vteřinu. Bavíme se o tom, že po pěti maratonech je rozdíl mezi druhým a třetím necelé dvě minuty. Takže to bylo našlapané, když přijde krize, všechno se dá ztratit. Člověk nemůže zpomalit, natož zastavit. I když tělo ho vydatně přemlouvá. Když se po těch čtyřech závodech dostalo do postele, do peřin, bylo přesvědčené, že nastal čas regenerace. Vypnulo. To moje to umí, což je fajn. Ale tentokrát to přišlo moc brzo.“ (usměje se)

Jinak jste spali jenom při transportech v letadle?
„Ano. Ale tam mám problémy usnout, natož kvalitně. Takže to nebylo jednoduché.“

Jak je těžké se na takový závod dostat?
„Pořadatelé si vybírají z přihlášených. Člověk navíc musí zaplatit startovné zhruba ve výši milionu korun, co jsem ale nebyl ani schopný, ani ochotný vydat. Ani jsem o tuto částku nezkoušel připravit své sponzory, jako tomu bylo u většiny soupeřů.“

Co jste tedy podnikl?
„Dostal jsem se do startovního pole díky tomu, že jsem předtím vyhrál maratony na Severním pólu a na Antarktidě a všechny akce pořádá stejná agentura. Takže asi po ročním vyjednávání se mi podařilo zařídit, že mě pozvali na své náklady. Jinak bych tam nestartoval, protože i kdybych milion měl, rodině bych ho rozhodně neukradnul tímto způsobem.“

Byl maraton na Severním pólu nejkrušnějším zážitkem?
„No, bylo to drsný. Minus 42 stupňů je dost.“

Co jste měl na sobě?
„Nemohl jsem toho mít moc, protože když se příliš oblečete, tak se tělo zpotí. Což je konečná. Omrzne to na kůži. Měl jsem speciální termoprádlo, na tom lehkou vrstvu. Na start jsem přišel jako klepající se osika. Do poslední chvíle jsem číhal v kadibudce, abych moc nepromrznul, než to vypukne.“

Byla velká alchymie zjistit, co přesně si vzít?
„To jo. Jednomu běžci se v minulosti stalo, že mu omrzly ruce, protože si zpotil rukavice. Potom si pár měsíců ani nevytřel zadek. Konzultoval jsem to i s Lukášem Bauerem. Nebo s Honzou Kopkou, extrémním cyklistou. Jsou dvě možnosti. Buď mrznout a pokusit se během zahřát, což jsem zvolil já. Nebo vsadit na to, že vám bude teplo, zpotíte se, ale potom musíme být neprodyšně uzavřený od vnějšího prostředí. Mít totálně neprofouknutelnou vrstvu. Budete se koupat ve vlastní šťávě, ale mráz se tam nedostane. To jsem si moc nedovedl v minus čtyřiceti představit.“

Zahřál jste se vůbec?
„Postupně jo. Trvalo to nějakých deset kilometrů, než jsem se dostal do teplotní rovnováhy.“

Jak jste si chránil obličej?
„Měl jsem čepici, na krku dlouhý funkční šátek, který jsem si přetáhl přes hlavu. Tím jsem se snažil chránit od bočního ledového větru. Ale jinak jsem dýchal normálně, natvrdo venkovní teplotu. Žádnou obličejovou masku jsem neměl, protože to se pak blbě dýchá. Takže mi omrznul obličej.“

Jak dlouho jste pociťoval následky?
„Něco přes týden. Když jsme se vrátili, moje tehdy tříletá dcera mi seděla na klíně a pět dní v kuse mi loupala omrzlou kůži. Vydržela to dělat hodinu. Zírala na mě z dvaceti centimetrů a loupala a loupala… Řekl jsem jí, že je moje doktorka, která mě léčí. Nejhorší pro ni bylo, když jsem se kompletně oloupal, ona si na mě sedla a řekla: Co teď? V tu chvíli jsem říkal, že tam budu muset asi vyrazit znovu…“

Byl jste přímo na Severním pólu?
„Ano, po závodě nás tam vzali helikoptérou. Takže jsem kráčel ve stopách Cimrmana a mohl jsem říct, že jsem šel chvíli na sever, potom na jih. A můžu vám, přátelé, říct, že nic moc… Navíc jsem se narodil v Podolí, takže je mi tahle problematika velmi blízká.“ (směje se)

Kde jste se chytal na takovou zimu?
„V mrazáku.“

Prosím?
„Řešil jsem to už předtím, než jsem se vydal poprvé na Antarktidu v roce 2013. Ta zrovna přišla na řadu poté, co jsem se vrátil z horka z Ironmanu z Havaje… Takže jsem měl dvě možnosti. Buď odjet do hor, zvykat si na mráz a sníh, nebo zůstat doma s rodinou, což byla samozřejmě moje první volba. Protože nikam nejezdím sám. Takže jediná možnost, jak si zajistit mrazivé podmínky, byly mrazírny. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo nějaké najít v dojezdové vzdálenosti. Navíc aby mě do nich pustili. Našel jsem je v Nivnici, jsou to Adria Gold mrazíny. Měli v boxu minus sedmadvacet, takže jsem tam mohl testovat průdušky, oblečení. Jezdil jsem tam třikrát týdně.“

Na jakém prostoru jste mohl běhat?
„Na pětadvacetimetrové chodbě jsem běhal hodinu a půl tam a zpátky.“

Jako legendární Rocky, který taky trénoval v mrazírnách.
„Účel světí prostředky. Než odjet někam za hodně peněz, je lepší tohle. Po levé straně jsem měl nějaké zmrzliny, po pravé maso.“

To jste musel být za exota. Nechodili se na vás místní dívat?
„Jo, byla tam i televize. A normálně tam chodili zaměstnanci, co dvacet minut dorazili s rudlem nebo vysokozdvižným vozíkem něco naložit. Já jsem je chvíli obíhal, oni si říkali, že je tady zase ten blázen… Potom jsem do mrazíren chodil znovu, než jsem jel na Severní pól, to už jsme se tam všichni znali. A když už jsem zmínil Antarktidu, před ní jsem řešil i první zlomeninu v životě. Tři týdny před závodem jsem si zlomil loket.“

Při čem?
„Se synem jsme se jeli v Beskydech projet na Segwayi. Jenže jsme to nesladili a zdálo se, že se srazíme. Radši jsem seskočil, abych mu neublížil, ale dopadl jsem tak blbě, že jsem si zlomil loket.“

Hrozilo, že extrémní závod odpískáte?
„To jsem si nepřipouštěl. Takže jsem si musel sádru odstřihnout sám o týden dřív, abych ruku rozhýbal. Nechtěl jsem maraton, na který jsem se těšil a celý rok poctivě připravoval, absolvovat se sádrou na ruce a s tříkilovým závažím na té druhé, abych to při běhu vyrovnal. To všechno v bořícím se sněhu. Tahle jsem sice trénovat v tom mrazáku, ale závod je něco jinýho.“

Sám si sundat sádru? A nevědět, jestli už je to srostlé?
„Nám sportovcům se tělo hojí rychleji, snažil jsem se tomu pomoct i tím, že jsem do sebe sypal nejrůznější látky, které napomáhají hojení. Ale musel jsem to udělat, protože jsem věděl, že v tom mrazu člověk musí mít funkční obě ruce. Aby si mohl rozepnout bundu, strčit si gel na tělo, aby rozmrznul. Měl jsem všechno spočítané, sádru jsem si rozstřihnul těsně před odletem. Věděl jsem, že v letadle ruku moc nebudu používat, takže ji stihnu opatrně rozcvičit a rozhýbat. A do startu jsem ji zprovoznil tak, že už to bylo O.K.“

Žádné následky nemáte?
„Ne, kontrola po návratu naštěstí ukázala, že je všechno srostlé v pořádku.“

Zažil jste i Saharu, šestidenní závod, kde bylo plus 42. Co bylo horší?
„Pro mě poušť. Protože moje osmdesátikilové tělo není typicky běžecké, jsem spíše stavěný pro mráz. To je asi taky důvod, proč můj rekord na Antarktidě hned tak nějaký Keňan nezlomí. Spíš mráz by mohl zlomit jeho… Ale na Sahaře mají výhodu, jsou lehčí. Navíc byl problém s vodou, máme jenom příděly na každý den. Dvanáct litrů. Ale já, abych dohnal dehydrataci z etap, bych jich potřeboval tak šestnáct. Vlastně jsem se dostával každý den do horší a horší dehydratace. Poslední den už jsem běžel v deliriu, to fakt bylo na hraně.“

Jak jste se s tím dokázal vypořádat?
„Musel jsem si všechno propočítat. Do poslední kapky. Člověk doběhne, má hroznou žízeň, ale ví, že si to musí našetřit, aby mu to vydrželo do dalšího dne. Do startu. Než dostane nový příděl.“

Proč je to tak omezené?
„Závod má více než třicetiletou tradici, prostě jsou takhle daná pravidla. Většině drobnějších běžců to stačí. Nebo těm, kteří neběží tak rychle. Ale když má člověk osmdesát kilo a ještě chce držet krok s těmi nejlepšími, tak to prostě propotí. Takže i když to byl skvělý zážitek, poznal jsem Saharu opravdu zevnitř, tak už do toho nikdy znovu nepůjdu. Jedině v případě, že by lidem, kteří mají přes osmdesát kilo, dovolili šestnáct litrů. To by mi stačilo.“

Nebylo to tedy až o zdraví?
„Bylo. Taky mě to loni zaseklo pro zbytek sezony. Ale i tak jsem rád, že jsem do toho šel. Jednou z motivací pro mě je, abych se podíval na místa, kam bych se normálně nedostal. Proto jsem zvolil Antarktidu, Severní pól nebo i Saharu.“

Jaké je běhat v dunách?
„Čím je člověk těžší, tím více se propadá. Byly situace, kdy se mi podařilo běžcům z první desítky na kamenitém zpevněném terénu utéct, během hodiny jsem na ně naběhl dvě tři minuty, ale pak přišel krátký úsek v hlubokých dunách a náskok, který jsem si hodinu budoval, jsem během dvou set metrů ztratil. Začal jsem se bořit po kotníky, oni proběhli… Neměl jsem s tím zkušenosti, takže jsem si navíc omylem přivezl boty s terénní podrážkou. Ty byly fajn na Antarktidu, ale ne na písek. Zjistil jsem, že z elitní padesátky jsem měl jediný s hrubou podložkou, všichni ostatní s hladkou. Aby písek nenarušovali. Oni to přeběhli, já se bořil. To jsou zkušenosti, které bych mohl zúročit příště. Ale museli by mi přidat vodu.“

O víc nemůžete zažádat?
„Ano. Ale za litr a půl navíc je hodina a půl penalizace. Což je propad o tři sta míst. A kdybych si řekl o další lahev, už je to diskvalifikace. Takže je to neřešitelné. Šlo i o to, že můj batoh vážil na startu jedenáct a půl kila, mých soupeřů jenom šest.“

Čím to?
„Přesně jsem si spočítal, kolik moje osmdesátikilové tělo bude potřebovat, vše jsem konzultoval se svým nutričním poradcem. Dokonale jsem to vyladil, abych si nebral ani deko navíc, ale i tak to vážilo mnohem víc než u ostatních. Takže jsem vlastně celkově tahal přes Saharu o čtvrt metráku víc než vychrtlí kluci, s nimiž jsem soupeřil.“

Jak si hlídáte během závodu pití?
„Piju často, ale málo. Bez pití nejde vydržet dlouho. Kdyby si člověk nechal sucho v krku, slepila by se mu huba, což nejde. Jakmile cítím, že se mi lepí patro, srknu si. Řekněme každých deset minut. Je třeba si hlídat, kolik mi zbývá, bidony jsou průhledné, takže jsem měl přehled. Dopředu si to propočítám, alespoň se na trati trochu zabavím.“

A čím dalším si krátíte nekonečné minuty?
„V první řadě neustále nutím tělo, aby bylo pořád maximálně koncentrované na výkon. To dělá hrozně moc. Musím si hlídat tepovou frekvenci, kdy se napít, kdy najíst. A také je důležité kontrolovat dobrou techniku běhu. Unavený člověk má tendenci povolit, nebo naopak stáhnout ramena. To ale spotřebovává další energii.“

Stihnete si i vychutnat exotickou krajinu?
„Ano, někdy se kochám prostředím. Protože primární důvod, proč se do těch dobrodružství pouštím, je, že to tam chci vidět. Když se řekne poušť, každý si myslí, že to je jenom písek. Jenže to jsou i skály, převisy, po nichž se šplhá po laně. Nebo oázy, vyschlá jezera, duny. A taky zima v noci, kdy je jenom pět stupňů. Takže se ráno člověk vzbudí celý zmrzlý.“

Jak se vám daří si při tak dlouhých závodech hlídat soupeře?
„Všechno si eviduju, mám přehled. Vím, co mají ti největší rivalové na sobě, jaké mají čísla. Propočítávám si to, abych přesně věděl, kolik si můžu dovolit ztratit. Když někoho ztratím z dohledu, je to špatné. Vím, že ho musím dohonit. Když si to průběžně pečlivě propočítávám, lépe to uběhne. No a potom řeším i to, abych neposlouchal tělo.“

Protože má tendenci stávkovat?
„V extrémním závodě tělo neustále přemlouvá: Zastav! Konec! To není, jako když si jde někdo zaklusat do lesa, to jsou akce, při nichž to rvete přes závit, mozek tedy vysílá prostřednictvím bolesti nebo točení hlavy signály: Zastav! Je to jako pud sebezáchovy. Tělo si přeje, abys zastavil, sednul sis někam pod strom do stínu. Zajímavé je, že stromů je minimum, za celou etapu třeba jenom jeden. A většinou je pod ním obsazeno.“

Dá se těm signálům donekonečna bránit?
„Člověk si to musí racionálně vysvětlit.“

A jak?
„Hledám motivaci. Nejel jsem přece na World Marathon Challenge s tím, že bych si po čtvrté etapě sednul pod strom a vzdal to. Nedřel jsem tolik let na to, abych to zabalil, když ztratím průběžně druhé místo. Mám za sebou 176 ironmanů, takže tyhle stavy jsem zažil tisíckrát. Naučil jsem se s tím pracovat, na finálním výkonu má čím dál tím větší podíl hlava, než fyzička.“

Proč ale tělo někdy neposlechnete?
„Jako že bych si opravdu sednul pod ten strom? A proč? Kdybych to bral takhle, nesměl bych už vyplnit přihlášku. Pořadatel mě někam pozve, odpustí mi milion, který by mu někdo jiný zaplatil, a já se mu odvděčím tím, že to zabalím, když se tělo ozve?“

Ptám se obecně, jak dlouho lze vydržet takovou zátěž?
„To si musí každý zodpovědět sám. Na takový závod se samozřejmě nepřihlásí někdo, kdo každé odpoledne sedí u piva.“

Bývá i velký přetlak zájemců?
„A jaký! Třeba registrace na velké Ironmany probíhá rok před ním. A v rámci pár minut je vyprodáno… Třicet tisíc lidí sedí naráz u počítače a čekají, až udeří pátá hodina. Začnou zběsile vyplňovat přihlášku, ale stejně z nich devadesát procent nemá šanci. Prostě se do systému nedostanou. Takže když už někdo z těch šťastně registrovaných odstoupí, jsou to opravdu vážné problémy.“

Například?
„Něco, co se nedá přeběhat, třeba zanícená achilovka. Ale určitě to není tak, že někdo řekne: Jsem unavený, na další závod nejdu… Jsem srdcem závodník, rvu se o každou minutu, není prostor na zpomalování. Diskuze mezi tělem a hlavou je o tom, jak moc to táhnout přes závit. Proto si hlídám tepovou frekvenci, vím, co je asi hrana, kterou jsem schopný zvládnout.“

Jaká je vaše hrana?
„V některém závodě je to 155 tepů, jindy 145. Někdy 160. Většina lidí má sporttestery, aby to nepřepálili. Jsou odpočinutí, vystřelí. Když se nechají unést, cítí formu a atmosféru, tak to přeženou a konečný maraton v rámci Ironmana třeba odkráčí. U mě je to naopak. Tělo ví, že ho zase budu do něčeho nutit, tak je připravené mě brzdit. Takže si kontroluju, abych naopak věděl, že tělo nemám tak poslouchat a musím přitlačit na pilu.“

Jakou máte klidovou tepovou frekvenci?
„Někdy i sedmadvacet úderů za minutu.“

Jak poznáte, že už to tělo myslí opravdu vážně? A budete muset skončit?
„Že závod nedokončím… To se mi nestává, to jsem v životě udělal jenom jednou. Mám dobrý pud sebezáchovy, a pokud to nejde, prostě snížím intenzitu, abych vydržel až do cíle. Důvod mé dlouhověkosti je i v tom, že mám v sobě vrozeného lenocha. Nechám se tělem asi přesvědčit trochu víc než ostatní profíci. Na Ironmanech se pravidelně stává, že z prvních deseti lidí v cíli jde osm na kapačky. Jedou až do bezvědomí. Ale já jsem na nich ani jednou v životě nebyl.“

Opravdu?
„Jednou v Brazílii mi i soupeři říkali, proč si to nezkusím, že je to fajn na rychlou regeneraci. Říkám jim, že se radši najím, než si dávat něco nitrožilně. Ale pak jsem se rozhodnul, že to taky otestuju. Takže jsem v cíli zavrávoral a belhám se do lékařského stanu.“

A?
„Přišel doktor, podíval se na mě, chytl mi ruku a povídá: Vy ne! Poznal, že kapačky nepotřebuju. Takže jsem se šel do druhýho stanu najíst.“

Co všechno po extrémním závodě spořádáte?
„Mám rychlý metabolismus, takže sním více než ostatní. Většinou si dám bezprostředně po doběhu větší porci Regeneru, což je speciální nápoj, který tekutou formou dostane do těla to, co kapačka nitrožilně. Potom ovoce, přidám těstoviny s kuřecím nebo rybou. Během závodu jedu na gely a tyčinky, takže se těším na normální jídlo. Po horkém závodu spořádám celý meloun. V podmínkách Havaje dokáže tělo vypotit i dva a půl litru za hodinu.“

Jste povoláním ekonom, je to velká výhoda, že si všechno dokážete spočítat?
„Asi no. Mikroekonomické i makroekonomické teorie, které jsem studoval, se v podstatě dají aplikovat na jakoukoliv lidskou činnost. A víceméně je používám jak při přípravě na závod, tak během něj. Vyhodnocuji optimální zdroje. Tak jak si firma rozhoduje, kolik potřebuje pracovní síly, kolik know how, kde bude vyrábět, z čeho, kolik investuje do vývoje, tak úplně stejně to řeším já jako individuální sportovec. Celý systém tréninku a regenerace, kontakt se sponzory, s médii, všechno vyhodnocuji. I během závodu: jaké zvolit tempo, jak si hlídat soupeře. Ekonomické teorie jsou krásně aplikovatelné. Když to přeženu, když bude mít kuchařka nastudované makroekonomické i mikroekonomické zákony, může je použít při pečení koláče. A půjde jí to o něco líp, než kdyby to vystudované neměla a dala by jenom na pocit.“

Jak to funguje v praxi při běhu?
„Je to i jako motivace. Přesně vím, jak mám běžet, kolik si můžu dovolit ztratit, jak ušetřit síly. Jsou to výpočty, kterými se bavím. Je to dost velká konkurenční výhoda oproti lidem, kteří tohle nedělají. Když se bavím s někým, koho jsem těsně porazil, a probíráme závod, proč jsem nastoupil, nebo ne, a řeknu mu, že jsem ho měl spočítaného, že jsem přesně věděl, jak to dopadne, tak na mě zírá…(usměje se)

Nedivím se mu.
„Vůbec neví, o čem mluvím. Tohle může být důvod, proč jsem hodněkrát porazil lidi, kteří měli fyzicky natrénováno víc, jenom si to neuměli dát v danou chvíli dohromady. Takový Ironman, to je obrovský logistický komplex. Během sedmnácti let, co jsem v Česku nebo na Slovensku na železných tratích nebyl poražený, jsem měl určitě soupeře, kteří měli lepší fyzičku, ale neuměli si doladit logistiku v den závodu. Nespočítali si to. Je to sice zjednodušeně řečeno, ale je to tak. To počítání obsahuje i to, v kolik mám spát ve středu a ve čtvrtek před závodem, kdy trénovat nejvíc, kdy utlumit. Co přesně dělat. Jaké si vzít brýle, kolik tyčinek. Kdy si naposledy odskočit a kam. Kdy si dát dřepy s výskokem, aby se to uvnitř rychleji uvolnilo. To taky není sranda, když jsou tři tisíce lidí na startu, a v depu je dvacet kadibudek.“

Jak to tedy řešíte?
„Snažím se najít si svoje místečko bokem. Třeba tam, kam chodí novináři. Vždycky si najdu způsob. Nebo v hotelu vyjedu do šestého patra, protože vím, že dole bývají toalety obsazené. Je to o zkušenostech.“

Je to i o tom, že se člověk musí vyprázdnit před závodem, aby byl lehčí?
„Hlavně aby se nezdržoval. Jsou závody, kdy se do cíle sprintuje, minutová ztráta může znamenat propad o dvě tři místa. Jednou se mi to stalo, musel jsem si na minutku odskočit, skončil jsem nakonec čtvrtý a přišel o sto tisíc. Jsou borci, kteří to dokážou do cíle přinést v kalhotách, ale to bych psychicky nedal. S tím, že bych se měl vědomě pos… Někdy je to opravdu věda. Jde i o to, kdy už má člověk uvolnit svěrače, aby se potom v kadibudce tolik nezdržoval. I tohle už mám po těch letech dobře vychytané.“

A co když je obsazeno?
„I tomu se snažím předejít.“

Jak?
„Třeba na Ironmanech mají při závěrečném maratonu první tři závodníci cyklistu, který je doprovází. Takže toho svého poprosím, aby poodjel a zjistil, jestli je volno, nebo ne. Když jo, tak aby mi dal včas signál, pohlídal mi to a nepustil tam nikoho jinýho.“

Jak se vám daří dlouhodobě během a triatlonem živit?
„Za ty roky mám své sponzory, kteří už rozeznali, že pro ně mám velkou přidanou hodnotu. Není to jenom o logu na hrudi, ale pomáhám jim vyvíjet nové produkty, pomáhám jim s marketingem, už jsou ochotní mi i zaplatit za reklamu. V podstatě už nejsem závislý na výdělcích ze závodů. Mám samozřejmě představu, jaké jsou prize money v závodě. Ale nikdy nedobíhám do cíle s tím, abych věděl, kolik přesně za to je. Jsem závodník. Jde mi o to, abych vždycky předběhl toho přede mnou. Ale nejde to dělat pro peníze. Mám také zastoupení dvou značek pro Česko a Slovensku, jsou to neopreny a kompresní ponožky. Držím se tak v kontaktu s tím, co jsem kdysi vystudoval a jsou to i první zadní vrátka pro případ, že se mi něco stane. Můžu si nadvakrát zlámat nohu a bude po všem. Nebo může vyrůst deset silnějších soupeřů a už si neškrtnu ani doma. Takže nějaké boční výdělky mám, není to tak, že bych se strachoval okamžiku, kdy přijde den, kdy s tím budu muset praštit.“

Můžete si dovolit i nějaký sport pro radost? Nebo se bojíte zranění?
„Dovolím si všechno. Včetně sjezdového lyžování nebo inline bruslí. Nechci šidit rodinu, ta je pro mě pořád prioritou. Díky tomu, že jí od začátku dávám přednost před sportem, pořád ještě závodím. Už jsem o tom mluvil – nikdy jsem se nepřetrénoval. Není to tak, že bych ráno vyjel na kole, a přijel až odpoledne. Takže si jdu zasportovat s dětmi, dělám s nimi cokoliv. A takhle to mám celý život.“

Rozhovor vyšel 13. dubna 2017
ve Sport Magazínu.
Přinášíme jej se svolením autora.

Česká atletika trpí fenoménem amatérského běhání

V dnešní době, kdy se většina vytrvalců honí za slávou na silnicích, David Kučera zůstává konzervativní. Jeho doménou jsou krosy a závody na dráze. Běhá sám a s trenérem spolupracuje pouze na dálku. Stejně patří k české špičce. Je z Liberce, studuje v Praze a poslední rok strávil v Mnichově. Na Erasmu ale chodil ze všech večírků brzo a odměnou mu byly nové osobní rekordy. Domů se vrátil triumfálně, když na nedávném mistrovství republiky v Táboře získal v závodě na 5000 metrů svůj první titul. Na tuzemskou atletiku má silný názor a nebojí se ho sdělit.

Jaké byly tvoje běžecké začátky?
„Sportoval jsem už od útlého dětství, za což vděčím svým rodičům. S atletikou jsem ovšem začínal pozvolna a až do svých patnácti let jsem se věnoval taky uměleckým aktivitám. Rád jsem chodil na sborový zpěv, což myslím pomohlo i mému běhu. Dechová cvičení do svého programu zařazuje řada špičkových atletů a zpěv byl mimo jiné jedno velké dechové cvičení. Vzpomínám si ale moc dobře na svůj první atletický trénink, také proto, že ho vedli Pavel a Alena Hejnovi, kteří přivedli na svět jednu z hvězd současné atletiky.“

Liberecko je solidní zásobárnou sportovních talentů. Měl jsi v mládí nějaké místní vzory?
„Z atletiky to byla zcela jistě Zuzka Hejnová, která za námi občas přišla na trénink a už v té době pro nás byla obrovským vzorem. Dodnes si vybavuji moment, kdy přivezla zlato z juniorského mistrovství světa. Po objevení vytrvaleckého světa jsem nejvíc vzhlížel k Tomášovi Krutskému, jehož výkony byly pro mě donedávna z říše snů.“

Co pro tebe znamenají jméno Mirko Gräf nebo Vítek Pavlišta?
„Tomášovým trenérem byl právě Mirko Gräf. I v pokročilém věku, ve kterém jsem ho poznal já, bylo jeho nadšení pro sport neuvěřitelné. Sám býval vynikajícím běžcem, ale především za svoji pozávodní činnost je pro mě osobností liberecké atletiky číslo jedna. Vítek Pavlišta je jedním z mých nejbližších běžeckých kamarádů. Obdivuji ho za jeho výkony a především na něm oceňuji, že dokáže být nad věcí i přes to, že do běhání dává opravdu hodně. Zároveň mě mrzí, že jsme toho spolu moc neodtrénovali. Pokusy byly, ale skončily na tom, že Víťa hůř snáší tartan. A já taky nyní studuji v Praze. Jenom má u mě malý vroubek za jeho hlášky, že pořádně netrénuji. Ale nezlobím se na něj. Vím, že mé mílařské dvoustovky, vypadají ve srovnání s maratonskými tempy opravdu dětsky.“

Jak se během let vyvíjela tvoje příprava? Zařazuješ také jiné sporty?
„Možná to překvapí, ale koncept mojí přípravy se nezměnil. Samozřejmě přidáváme každý rok na kvantitě a obohacujeme trénink dalšími prvky, ale jsou to spíše kosmetické úpravy. Letos v rámci hlavního přípravného období jsem se pohyboval okolo 135 týdenních kilometrů v 8-9 jednotkách, z čehož tvoří přibližně 35 procent „kvalita“. Rád bych zmínil, že základním stavebním kamenem jsou pomalé dlouhé běhy v předpřípravném období, kdy naběhám až 180 km týdně. Díky tomu můžu posléze efektivně trénovat v pomalejších tempech a postupně až do března zrychlovat. Záměrně se tak vyhýbáme vyšším tempům v nejchladnějším období v roce. Myslím, že to je důvod, proč se mi zatím vyhýbala zranění. Vždy, když je to možné, prokládám běh jinými aktivitami. Asi neexistuje sport, který bych neměl rád. Nejoblíbenější doplněk je pro mě běžecké lyžování. Občas si na lyžích odjedu s chutí i nějaký ten závod.“

Existuje v tvém světě něco jako dobrovolné běžecké volno?
„To dobrovolně nezařazuji, necítím potřebu. Největší pauzu za poslední roky jsem měl šest dní, a to bylo během dovolené v Tatrách. Samozřejmě netrénuji celý rok naplno, odpočívám během podzimu, kdy jenom klušu a objíždím běžecké pouťáky.“

Po nástupu na ČVUT jsi měl nabídky z Prahy, ale zůstal jsi věrný trenérovi Urbánkovi. Jak taková spolupráce na dálku funguje? Sejdete se občas na nějaký trénink v Liberci?
„Nabídek zas tolik nebylo. Přemýšlel jsem, zda by nebylo lepší být pod přímým dohledem a fungovat v rámci běžecké skupiny, nicméně jsem v Praze nenašel trenéra s podobným konceptem, na který jsem byl zvyklý. S Jirkou Urbánkem už jsme v té době měli za sebou několik let a jeho systém mi seděl. Po mém přechodu do Prahy jsme se z počátku scházeli alespoň jednou týdně v hale, kde jsme mohli vše konzultovat. To mě naučilo trochu více o tréninku přemýšlet a lépe vnímat své tělo. Už jsme si na tento způsob spolupráce zvykli natolik, že to klape, i když se vidíme jenom jednou za dva měsíce. Komunikace funguje výborně, za což si dovolím mu na tomto místě poděkovat.“

Z krosových mistrovství republiky máš čtyři medaile. Je pro tebe kros vrcholem sezony? Jak se na tvých úspěších podílejí Jizerské hory?
„Kros je moje srdeční záležitost. Byl a vždycky to bude vrchol sezony. Jizerkám vděčím za to, že i když si jdu zaklusat na hodinku kousek za Liberec, vrátím se s několikasetmetrovým převýšením v nohách. To, co mi pomáhá v krosech, jsou spíš horší klimatické podmínky. V Liberci jsme přes zimu zvyklí běhat na sněhu i ledu. Tempu to zrovna moc nepomáhá, ale právě díky tomu se umím lépe odrazit z horšího povrchu.“

Na svých stránkách o sobě píšeš, že jsi amatér, ale přitom se snažíš aktivně oslovovat sponzory. Jak se ti to daří?
„Být amatérem, ale s profesionálním přístupem, to je moje heslo. Zatím se mi podařilo domluvit masážní emulze pro lepší regeneraci, i za to jsem moc rád. Další podpora by potěšila, ale že bych po ní prahnul, to určitě ne. Je mi jasně, že peníze vložené do atletiky se vrátí sponzorům jenom těžko, což platí i pro atraktivnější sporty. Nejhezčí věci ale vznikají, tak jako tak, z pouhé touhy a nadšení. Nic víc potřeba není. Analogii vidím ve srovnání vašeho Dlouho běhu a jiných běžeckých webů či časopisů, které se díky touze po zisku staly časem pro klasického běžce nečitelnými.“

Nemyslíš, že bys byl pro sponzory atraktivnější, kdyby ses věnoval třeba běhům do schodů nebo skyrunningu, tak jako Ondřej Fejfar, a mohl o sobě napsat, že patříš mezi nejlepší na světě?
„Skyrunning a běhy do schodů není atletika. Jedná se o úplně jiné sportovní odvětví, těžko slučitelné s běžeckou přípravou. I proto Ondra dnes nedokáže konkurovat české špičce na rovině, ačkoli potenciál určitě má. Každý si ale musí najít, co ho baví. Ondra má veliký vztah k horám, proto je jeho touha závodit mezi vysokohorskými štíty pochopitelná. Pro někoho jsou možná podobné extrémní disciplíny únikem před nedostižnou africkou nadvládou. V tomto ohledu jsem ale konzervativní a běh na dráze bude pro mě vždy sportem číslo jedna.“

V jednom příspěvku na Facebooku jsi vyjádřil názor, že pro mladé české běžce je dnes větší lákadlo pověsit si na krk medaili za čas 1:15 v cíli půlmaratonu, než se trochu zapotit na dráze a na úspěch si počkat. Můžeš tuhle myšlenku trochu rozvést? K jakým metám dlouhodobě směřuješ ty?
„Ano, znám osobně několik lidí, kteří to mají postavené přesně takhle, a jsem poměrně silně přesvědčen, že česká atletika obecně trpí fenoménem amatérského běhání. Když se seznamuji s lidmi a prozradím, že běhám, okamžitě u většiny z nich následuje otázka, jestli běhám maraton. Uznání od laiků, resp. běžeckých hobíků, je tedy snazší dosáhnout „uběhnutím“ půlmaratonu než kvalitními výkony na dráze, protože tomu rozumí jenom odborná veřejnost. Vidím to jako důsledek chování dnešní společnosti. Lidé žijí spíše tím, co je cool, než tím, co opravdu chtějí. Je to znak větší stádovosti společnosti, která se nevyhýbá ani běžcům. Nicméně věřím, že bude líp. Cíle mají být vysoké, tím mým je pokoření hranice 14 minut na pětce. Uvědomuji si, jak dlouhá cesta k tomu ještě vede. Záleží především na tom, kolik času a energie budu moci v následujících sezonách běhání věnovat. Také bych rád alespoň jednou v životě oblékl reprezentační dres.“

Loni jsi odběhl několik závodů za francouzský klub Athletisme Metz Metropole. Jak ses k hostování dostal? Měl jsi možnost poznat trochu poměry i ve francouzské atletice?
„Nabídku jsem dostal prostřednictvím atletického manažera Zdeňka Simona. Především bych chtěl zmínit krosové mistrovství Francie, které bylo pro mě zážitkem na celý život. Na startu bylo kolem tří set závodníků, kteří do závodu prošli dvoukolovou kvalifikací. Proto, když jsem později přijel na domácí mistrovství do Rumburku, měl jsem trochu smíšené pocity a nemohl se zbavit dojmu, že běžím jakýsi vesnický závod. Francie je spolu s Anglií bezpochyby krosovou velmocí, takže jsem moc rád, že jsem měl příležitost být toho součástí.“

Letos jsi studoval na Technické univerzitě v Mnichově a závodil za místní oddíl. Jak se dělá atletika v Německu?
„Největší rozdíl je v tom, že průměrný Němec rozumí atletice více než průměrný Čech. I proto mají závody víc diváků a atleti se těší větší pozornosti. Například letošnímu německému mistrovství během víkendu přihlíželo téměř 30 tisíc diváků, stadion byl vyprodaný.“

A čím si vysvětluješ, že zatímco u nás kvalita na dlouhých tratích stagnuje, tak v Německu měl například padesátý výkon na pětku v sezoně 2015 hodnotu 14:38,82? Mají na tom zásluhu i přistěhovalci?
„Jeden důvod je již zmíněné vyšší povědomí o atletice, které přispívá i ke stálé základně. Největší rozdíl jsem viděl v atletických závodech. Všechny měly vynikající úroveň a solidní diváckou podporu. K dokreslení uvedu dva příklady. V Karlsruhe se konaly čistě běžecké závody, na tratích od 800 až po 5000 metrů. Během večera se odehrálo zhruba dvacet rozběhů a každý běh, byť například s pořadovým písmenem D, měl svého vodiče. Příklad druhý je z Regensburgu: na startovní listině závodu na 1500 metrů nás bylo 110 přihlášených, z toho 65 mužů s osobáky pod hranicí 4 minut! To jsou fakta, která říkají vše podstatné. Přistěhovalců jsem na závodech pár potkal, ale celkově mají v německé atletice jen marginální vliv.“

I přes zvýšené studijní nároky, které studium v cizí zemi přináší, se ti v Německu podařilo vylepšit osobáky na 1500 a 5000 metrů. Nebylo to pro tebe samotného docela překvapení? Jak vypadala tvoje příprava? Odběhal jsi všechno sám?
„Zvýšené nároky byly pouze z hlediska jazyka. Jako správný “Sudeťák” mám němčinu opravdu rád, ale musím přiznat, že s odborným názvoslovím docela bojuji. Jinak bylo ale v Mnichově během semestru studijních povinnosti méně než v Praze, a tím pádem i více času na trénink. Po loňských státnicích, kdy jsem trénoval všelijak, jsem si říkal, že tentokrát dám do běhání více energie a na výsledku se to projevilo. Oproti jiným rokům jsem v zimě prakticky nezávodil, což se také pozitivně odrazilo na výsledcích z jarní a počátku letní sezony. Většinu tréninků jsem v Mnichově odběhal sám, jednou týdně jsem pak absolvoval pro zpestření trénink s místními borci, abych trochu pronikl do bavorských atletických kruhů. V jarní fázi přípravy jsem ovšem trénoval po boku Clemense Bleisteina, s osobním rekordem na pětku 13:44 mimo jiné také účastníkem halového ME v Praze. Je obrovskou motivací mít zde za kamaráda takto kvalitního běžce (a současně studenta medicíny) a vidět, že je to jen člověk z masa a kostí.“

“Německou” sezonu jsi teď vyšperkoval na mistrovství republiky v Táboře, kde jsi zvítězil v závodě na 5000 metrů a získal tak svoji první zlatou mistrovskou medaili. Jak závod probíhal? Věřil sis na Lukáše Olejníčka, který mívá drtivé finiše?
„Poté, co jsem se dozvěděl, že je Kuba Zemaník zraněný a hlavním soupeřem bude Lukáš, byla taktika jasná. Pokusit se ho utavit už během závodu. Právě kvůli jeho silné poslední dvoustovce. Věřit jsem si začal už zhruba po prvním kilometru, kdy jsem cítil, že mu mé tempo moc nevyhovuje. Nakonec jsem si celý závod odtáhl sám, o to cennější tohle vítězství je.“

Mám pocit, že v závodech většinou běháš docela rád zepředu a na rozdíl od jiných tolik netaktizuješ. Nebo se pletu?
„Něco na tom bude. Nemám moc rád závody, kdy doběhnu do cíle s pocitem, že jsem na trati neodevzdal maximum. Nejednou jsem na to zřejmě doplatil horším umístěním, ale nejde celý život běhat jenom v závětří, tím se člověk nikam neposune. Navíc mi dokáže udělat velkou radost, když tímto stylem závodění někomu pomůžu vylepšit jeho osobní rekord.“

Zanedlouho vystuduješ. Myslíš, že pak půjde skloubit běhání s prací?
„Věřím, že to určitě půjde, byť budu muset třeba na čas polevit v objemech a trénink vést trochu jiným způsobem. Rozhodně si nedokážu svůj život v dalších letech bez běhání představit.“

Co kromě běhání tě ještě v životě naplňuje?
„Jednoznačně být s mými nejbližšími a užívat si s nimi společné chvíle, nejlépe pak v přírodě, kde mohu zapomenout na všechny běžné povinnosti. O to více to platí nyní, kdy jsou tyto chvíle pro mě opravdu velikou vzácností.“


DAVID KUČERA

Narozen: 6. srpna 1991
Oddíly: ABK Liberec, AC Slovan Liberec, ASK Slavia Praha, Athletisme Metz Metropole, LG Stadtwerke München.
Trenér: Jiří Urbánek
Osobní rekordy: 1500 m (3:49,44), 3000 m (8:21,70), 5000 m (14:22,68), 10 km (31:24).
Úspěchy: mistr ČR na 5000 m (2016); stříbro z HMČR na 3000 m (2015); 3x stříbrná a 1x bronzová medaile z MČR v přespolním běhu (2012-2015), několikanásobný akademický mistr ČR na 1500 a 5000 m.

Jakub Bajza: Závodění mi stále nechybí

Před třemi lety jsem se vydal na první běžecké soustředění. Ještě před odjezdem jsem měl zvláštní důvod se těšit. Doneslo se mi, že do stejného penzionu na Štrbském Plese má namířeno i Jakub Bajza. S atletikou jsem tehdy začínal, zatímco Kuba už měl na kontě pěknou řádku mistrovských titulů. Představoval jsem si setkání s frajerem, který má trénink rozplánovaný do detailu, a tak trochu počítal s tím, že moc času na mě asi mít nebude. Realita byla docela jiná. V Tatrách čekal skromný kluk, který se vracel po zranění a kterého odlišovala snad jen žlutá šusťákovka AK Kroměříž.

Z běhání nikdy nedělal vědu a svými výkony se nechlubil. U našeho stolu měl ovšem Kuba přeci jen nezapomenutelné postavení. To když došlo na jídlo, kterého byl schopen spořádat neuvěřitelné množství (a v naprosto originálních kombinacích), čímž přiváděl přítomné chodkyně na salátové dietě k slzám. Nikdo z nás tehdy netušil, že Kubu čeká poslední závodní sezona. Po třech letech je už nejvyšší čas, zjistit, proč s atletikou skončil a jak na svoji kariéru vzpomíná.

Kubo, jaké byly tvoje sportovní začátky?
„Moje první větší aktivity byly vyjížďky s mým taťkou na kolech. Mohl jsem být v takové třetí třídě a jezdili jsme často k babičce do Jasenné, což znamenalo něco přes čtyřicet kilometrů tam a druhý den zase zpátky. Někdy jsme dělali i o něco větší projížďky, při nichž jsem nabíral vytrvalost. Později jsem zkoušel i fotbal, ale ten mě až tak nebral. První běžecký impuls přišel roku 2003, když jsem vyhrál okresní kolo přespolního běhu základních škol. Od té doby jsem běháním žil. Hned jak jsem přišel ze školy, už jsem zvonil na svého prvního trenéra Otu Melichaříka, co mám ten den odtrénovat.“

Už v šestnácti jsi začal sbírat tituly v bězích do vrchu a v přespolním běhu. Zanedlouho přišly úspěchy i na mezinárodní scéně (4. místo v juniorech na vrchařském ME a 6. místo na MS). Ivo Domanský o tobě tehdy napsal, že jsi rozený běžec mimo dráhu. Čím si to vysvětluješ?
„Nebyl jsem zvyklý na dráze trénovat – samé pošťuchování, škrábance od treter, okruhy, nic pro mě. Když mě trenér učil do rychlosti a potřeboval, abych kroužil podobně jako na atletickém ovále, vzal si mě na fotbalové hřiště a trénovali jsme úseky s meziklusem. Pocházím ze Stříteže nad Bečvou, z Beskyd, takže jsem měl přirozeně blíž k běhu v terénu.“

Tvůj talent samozřejmě neušel pozornosti v Kroměříži. Jaký byl přechod do tehdy velmi ambiciózního klubu?
„Můj první kontakt byl s Ondrou Němcem, když jsem si vybíral v jeho stánku boty. Nabídl tehdy mému trenérovi, že mi zajistí přestup do AK Kroměříž. Tímto se nám otevřely možnosti startu na mistrovských závodech a další výhody fungování v klubu. Později ale můj trenér zemřel a já přešel k Otovi Šedému. Panoval tam určitý odstup. Pan Šedý vyznával jiné tréninkové metody, než jsem měl zaběhlé. Hodně jsme se zaměřili na techniku běhu. Měl jsem křečovité držení horní poloviny těla a celkově nízkou ekonomiku běhu. Také jsem poprvé začal trénovat ve skupině a jezdit na soustředění.“

S kým jsi měl v Kroměříži možnost trénovat? Jména jako Štefko, Blaha, Kreisinger nebo Gerych vyvolávají docela respekt.
„Naše první seznámení proběhlo trochu netradičně na společném zátěžovém testování v CASRI v Praze, kde jsme se postupně střídali na běžeckém pásu. Docela jsem žasl, když jsem sledoval jejich fyziologické hodnoty na monitorech. Nejdříve jsem trénoval s Pavlem Dvořákem, při prvním vysokohorském soustředění v Tatrách se mi hodně věnoval Honza Bláha. S Martinem Freiem jsme toho na soustředěních taky něco zažili, ovšem nejvíc času jsem prožil s Honzou Kreisingerem. Byl jsem i při tom, když spolu s Robertem Štefkem řešili tréninky, plány i přípravu na olympijské hry.“

bajza1

V Kroměříži jsi zažil šťastnou dobu, kdy čtyřikrát po sobě vyhrála extraligu (2008-2011). Není tajemstvím, že klub poskytoval atletům nadstandardní materiální podmínky. Dalo se tehdy atletikou živit?
„Bylo fajn patřit do klubu nejlepších, ale já neměl v těchto bojích žádné velké zásluhy. Patřil jsem tehdy ještě do mládežnických kategorií. Nezávodil jsem v extralize, a když tak mimo soutěž nebo jako hostující, spíše v honbě za osobáky. Hlavně jsem byl rád, že mám možnost trénovat, jezdit po soustředěních, fasovat vybavení, zlepšovat se. Bydlel jsem pořád ještě u rodičů a závoděním si přilepšoval. Jinak ale myslím, že bez častého závodění a mimoklubových sponzorů, se tenkrát v Kroměříži neuživili ani ti nejlepší. V běhání se peníze netočí.“

Řekli jsme, že jsi začínal jako běžec mimo dráhu, ale nakonec z tebe byl naprosto univerzální voják. Třeba v sezoně 2012 jsi získal medaili na mistrovství republiky na 10 000 metrů, v přespolním běhu i půlmaratonu a účastnil ses také mistrovství Evropy v běhu do vrchu. Kdy jsi odpočíval?
„Je pravda, že jsem závodil hodně a dlouhodobější volno nepřipadalo v úvahu. Ale mně to tenkrát ani nevadilo. Teď zpětně vnímám, že volno po sezoně je dobrá a důležitá věc. Opravdu si udělat týden čas a zapomenout na běh. Vytáhnout kolo, víc plavat, naplánovat cestu a stát se na chvilku turistou, odpočívat aktivně. Když totiž makáš od závodu k závodu, brzo se vytřískáš a vyhoříš. Tedy aspoň mě to potkalo. Kolikrát už bylo těch závodů tolik, že jsem neměl chuť závodit, srovnávat se s kýmkoliv. Taková nekonečná byla už sezona 2011–2012, kdy jsem mimo jiné odběhl jedenáct mistrovských nebo reprezentačních závodů. Nakonec přišlo v srpnu 2012 i moje první vážnější zranění.“

I po zranění jsi na jaře 2013 získal bronz na mistrovství republiky v půlmaratonu, ale už v létě jsi ve 23 letech ukončil závodní kariéru. Proč?
„Jak už jsem naznačil, myšlenky na přerušení závodní kariéry ve mně zrály nějakou dobu a vyvrcholilo to v létě 2013, kdy jsem se nechal zaměstnat v jedné malé zašovské firmě, kde vylévám polyuretan. Cítil jsem se vyhořelý, bez motivace k tréninku, a potřeboval jsem se začít nějak živit.“

Existuje ještě šance, že se k závodění vrátíš, nebo je to uzavřená kapitola?
„Myslím, že kdybych byl do běhání takový blázen jako v začátcích, tak bych ještě jednu nebo dvě sezony z úspor utáhl. Zaměřil bych přípravu na jeden, maximálně dva vrcholy, pokusil se splnit nějaký limit, a kdyby to nevyšlo, začal bych normálně fungovat v zaměstnání. Realita je ale taková, že mi závodění nechybí. Stále mi nechybí tvrdě trénovat, stále nepřichází ta obrovská vůle. Je to prostě pryč a nevrací se to. Nerozhodl jsem se ze dne na den, stále jsem tomu dával čas, ale nic se ve mně neměnilo. Žádné znovuzrození běžce se nekoná.“

Jakou roli v tvém rozhodování skončit hrálo to, že jsi věřící? Pomohlo ti křesťanské společenství uvědomit si, že jsou na světě důležitější záležitosti než závodění?
„Víra je mi posilou. Neřekl bych, že závodění není nedůležitá věc. Já jsem se tréninky a závoděním hodně naučil, myslím, že i dospěl. Prošel jsem si různými životními situacemi, dokázal jsem si dokonale rozplánovat den, směřovat myšlenky k sobě a jít si za svým. To, že jsem křesťanem, v atletice nic neznamenalo. Tam jsou důležité výkony a vůle jít dál.“

bajza2

Když se ohlédneš zpět, na jaké závody nejraději vzpomínáš?
„Nezapomenu, když jsem v roce 2012 na v půlmaratonu v Pardubicích dokázal porazit černouška (Kennetha Kipkogeie z Keni). Lidé v ulicích na mě řvali, tleskali a já Keňana nakonec v závěrečném souboji o vteřinu předčil. Skončil jsem druhý v republikovém a třetí v celkovém pořadí. Čas 1:07:09 je dodnes můj osobák. V půlmaratonu jsem se ale chtěl ještě hodně zlepšovat, ten mě trošku mrzí.“

V roce 2012 jsi na Pražském maratonu dělal vodiče Honzovi Kreisingerovi při jeho útoku na olympijský limit. Jak moc těžká to byla úloha?
„Honzovi jsem věřil. Prožili jsme toho spolu hodně – soustředění, tréninky, myšlenky, a ten velký cíl – limit na olympiádu. Bylo to pro mě jiné, nové. Neběžel jsem závod pro sebe, nešlo o mě, ale o jeho a náš sen. Držel jsem mu tempo do dvacátého osmého kilometru a pak už to bylo na Honzovi. Všechno naznačovalo, že to bude hrana, tak jsem sedl na metro a jel do cíle. Nezapomenu, jak ho vidím a řvu, dokud nedoběhl až ke mně do cíle. Byli jsme moc šťastní.“

Co tě v současném životě nejvíc baví a naplňuje?
„Stále si chodím rád zaběhat, ale jak jsem už řekl, závodění mi stále nechybí. Nejhorší bylo skončit a znovu se hledat. Deset let něčím žiješ a pak to skončí, nevíš, co vlastně dál chceš, nic jiného ti vlastně nejde, nic neumíš – je to těžké. Vždycky mě bavilo šoférovat, a tak letos v červnu končím s kurzem řidič záchranné zdravotní služby. Kritérií pro toto povolání je víc, pro mě je ale výzva dát se v životě tímto směrem.“


JAKUB BAJZA

Narozen: 14. září 1990
Oddíl:  AK Kroměříž (2006 -13)
Trenéři: Ota Melichařík (2003-06), Ota Šedý (2006-13)
Osobní rekordy: 8:39,5 (3000 m),  14:39,9 (5000 m), 30:44,8 (10 000 m),  1:07:09 (půlmaraton)
Největší úspěchy:  několikanásobný juniorský mistr ČR v běhu do vrchu (2007-2009), 4. junior na ME a šestý na MS v v bězích do vrchu (2009), stříbrný (2011) a bronzový (2012) z MČR v přespolním běhu, stříbrný z MČR v půlmaratonu (2010, 2012) a bronzový (2013)

Foto: archiv Jakuba Bajzy

Daniel Orálek: V Africe mě čeká svátek ultra

Po Evropě, Asii a Americe si ultramaratonec Daniel Orálek naplánoval další závodní zkušenost, tentokrát se v květnu vypraví na africký kontinent. V Jihoafrické republice ho čeká Comrades Marathon, nejstarší ultramaraton na světě, který se běhá od roku 1921. Trať je dlouhá 90 kilometrů a vede z Pietermaritzburgu do Durbanu. „Slibuji si od toho především jedinečný zážitek,“ říká na začátku našeho rozhovoru.

Předloni  jsme se při přípravě Danovy životopisné knížky Můj dlouhý běh pravidelně scházeli a debatovali (nejen) o běhání. Teď jsme si to po delší době zopakovali. I proto, že se mezitím stalo hodně zajímavých věcí. Takže si kromě jiného můžete přečíst, jak Dan letos změnil svůj trénink, jestli ještě věří v návrat ke svým nejlepším výkonům a proč v září pojede na Spartathlon s úplně jinými ambicemi než loni.

Už sis stačil sehnat dostatek informací o tom, co tě v Jižní Africe čeká?
„Jo, trochu jsem si nastudoval historii závodu, ale hlavně jsem čerpal ze zkušeností Sama a Anky Strakových, kteří tam před pár roky běželi tuším jako první Češi, četl jsem jejich články. A vím tedy, že to bude svátek ultra a velký zážitek. Závod u nás není tolik známý jako Spartathlon nebo stále populárnější UMTB, ale ve světě je to pojem. A v Jižní Africe mimořádná sportovní událost. Už jenom tím, že na startu bude 20 tisíc lidí.“

Tam asi jako na Badwateru nebo Spartathlonu nehrozí, že poběžíš sám uprostřed přírody, v komorní atmosféře.
„Kdyby tam měl každý účastník jenom jednoho příbuzného, byl by to už slušný dav lidí u trati. (úsměv) Navíc závod v celodenním vysílání přenáší místní televize, je okolo toho velké haló. Atmosféra je prý úžasná a chci si ji užít.“

S jakými ambicemi půjdeš na start?
„Už se mi párkrát stalo, že když jsem někde startoval poprvé, zaběhl jsem slušně. Třeba to vyjde i teď. Ale je mi jasné, že je tam obrovská konkurence. Za úspěch bych považoval umístění v TOP 20. A kdybych se třeba dostal do desítky, to už by byl super úspěch. Pokud se dostanu na časy 6:30 až 7 hodin, bude to velmi dobrý výsledek. Těch 6:30 by na dvacítku nejlepších mohlo stačit.“

Letos se běží do kopce, nebo z kopce?
„Z kopce. Tedy takzvaně z kopce, protože Sam mě varoval, že to, čemu tam říkají down run, znamená akorát to, že start je ve vyšší nadmořské výšce než cíl. Není to pořád z kopce, naopak se střídá běh nahoru a dolů. Klesání sice převažuje, ale je to těžká, členitá trať. Navíc kvůli tomu, že se začíná nahoře, budou na trati místa, kde ráno bude ještě nula, zatímco v cíli můžu čekat 25 stupňů, což je dost dramatický rozdíl. Budu tomu muset přizpůsobit oblečení. Abych na startu měl vrstvu navíc, kterou potom na trati budu moct odhodit.“

route

Když jsi start na Comrades asi před třemi roky poprvé plánoval, uvažoval jsi o tom, že bys využil hostování v některém místním profesionálním týmu. Zkoušel jsi nakonec něco sehnat?
„Ano. Podíval jsem se, které týmy startují, a napsal jsem na Nedbank Running Club, za nějž běhá třeba Jonas Buud ze Švédska, aktuální mistr světa na 100 kilometrů. Zeptal jsem se jich, jestli by nestáli o jednoho veterána z Evropy, poslal jim svoje výsledky a čekal. Ozvali se prakticky hned, že by zájem měli. Podrobnosti doladíme později, ale z naší komunikace vyplynulo, že minimálně mi zajistí ubytování a dovezou na start, což by bylo příjemné. Vzhledem k počtu lidí, co tam budou, i vzhledem k tomu, že se ocitnu v úplně cizím prostředí. Co bude dál, to se uvidí. Přeci jenom za ně běhají největší domácí hvězdy a je mi jasné, že pro ně nejsem až takové terno. Každopádně jsem za spolupráci rád.“

Comrades je „krátký“ ultra a typově se blíží ke stovce, která ti v posledních letech nevychází úplně podle představ. Vlastně od září 2012 ses výrazně nepřiblížil k sedmi hodinám, pohybuješ se okolo 7:20. Tušíš proč?
„No, úplně nevím. Samozřejmě nejdřív jsem přemýšlel o vlivu věku. Ale proti tomu mluví fakt, že kratší tratě zvládám. Ani jsem dramaticky nezměnil trénink a kilometráž. Pociťuji, že mám problém jenom na maratonu a stovce. Úplně dlouhé ultra tolik neběhám, ale zase tak špatně jsem se při nich necítil. Na půlmaratonech jsem se sice zhoršil, jenže jde o nepatrné zhoršení. Loni jsem dal 1:11, letos na Nový rok taky a věřím, že kdybych měl při závodě optimální podmínky, ještě to dokáži stlačit pod 1:10. Půlmaraton jsem dřív běhal za 1:09, rozdíl je tedy fakt minimální. Ale v maratonu se už tři roky nemůžu dostat pod 2:35, tam je pokles znatelný. Na stovce je to podobné.“

Co přesně tě při závodech trápí?
„Můj problém nastával ve středním pásmu – na maratonu po dvacítce a na stovce někde na hranici 40. a 50. kilometru. Přišla krize a ztrátu na plánovaný čas už jsem nedohnal. I proto jsem letos udělal pár změn v tréninku a věřím, že mi to po může hlavně v pásmu, které je pro mě kritické.“

Co všechno jsi změnil?
„Kladu větší důraz na tempové běhy. Začínal jsem na 3:40, teď se tempo pohybuje kolem 3:30 a ještě půjde trochu níž. V minulých letech převažovaly objemy a kopce, ale letos jsem u obojího ubral, protože mám pocit, že už to nemělo velký efekt. Celkově to asi nebylo špatné a rozhodně mi to neubližovalo, ale velký přínos tam nebyl. Zatímco u tempových běhů, nebo-li tréninků na hranici anaerobního prahu, jak se dřív říkalo, ho vidím. Mám za sebou tréninky, které vypadaly slibně, ale jak na tom opravdu jsem, to se samozřejmě ukáže až teď v březnu a v dubnu.“

Vím, že před rokem sis pohrával s myšlenkou oslovit některého z trenérů, aby se na tvoje běhání podíval jinýma očima a dal mu nový impuls. Proč jsi to nakonec nezrealizoval?
(úsměv) „Důvodem je spíš moje lenost než nějaký kvalifikovaný důvod a přesvědčení, že to nemá význam. Taky jsem samozřejmě přemýšlel, jestli by trenér přinesl nějaký úplně nový nápad. To je důležité hledisko. Něco jsem se za ty roky naučil, a aby mi řekl, ať trénuji to, co jsem trénoval dosud, to by nemělo smysl. Vždyť dělám v podstatě klasiku. To, co asi všichni ostatní. Nenapadlo mě, co inspirativního by mi trenér mohl přinést. Ale je možné, že si to ještě během letoška rozmyslím. Pokud se tedy najde někdo, kdo by mě chtěl. Jsem už hotový závodník a navíc dělám disciplínu, která pro většinu trenérů není zajímavá, nebo s ní nemají zkušenosti.“

Běháš třicet let, máš spoustu zkušeností, a přesto hledáš nové cesty, jak se posunout. Takže trénink jako takový není ani na téhle úrovni daný jednou provždy?
„To určitě ne. V historii moderní atletiky se vyvinuly nějaké postupy, které platí, a každý se jich drží. I když třeba používá v tréninku nějaké modifikace. Ale jinak se jednotlivé vytrvalecké školy nebo tréninkové metody moc neliší. Na trenérovi je nejcennější jiná věc. Umění svého svěřence naladit, musí vědět, co právě teď udělat, aby výkon byl co nejlepší. Takový trenér je neocenitelný. Zjistil jsem, že sám na sobě něco poznám, ale v úplném naladění jasno nemám. Proto musím hledat a zkoušet, co mě posune dál, co bude tím pravým impulsem.“

Co jím může třeba být?
„Důležité je držet se principu, že tělo musíme stále překvapovat. To je efekt, který zaručeně funguje. Když jsem před deseti roky začal v rámci přípravy na ultra navyšovat objemy, tělo dostalo obrovský impuls, který mě posunul ve všech disciplínách, i těch krátkých. A teď přemýšlím, jestli takový impuls pro mě ještě existuje. Cítím totiž, že objemy mě už nikam neposouvají. Udrží mě tam, kde jsem, vlastně mám pocit, že moji výkonnost trochu zhorší, což je asi logické z toho, co víme o fungování těla. Nový impuls mě musí posunout, ale nesmím překročit tu tenkou hranu, kdy tělo ještě funguje a zlepšuji se, a ne se poškozuji. To je strašně těžké. Už proto s trenérem váhám. Jak se s ním domluvit na tom, co chce a co nechce. Jestli by přistoupil na to, že dávno nejsem typ, který je ochoten a schopen běhání obětovat všechno. Pokud by si vymyslel, že mě výkonnostně posune měsíční soustředění ve vysokohorském prostředí, tak to opravdu nepůjde. (úsměv) Už mám zkrátka spoustu věcí nastavených jinak.“

DAO5

Zcela upřímně: myslíš, že jsi ještě schopen zaběhnout stovku pod 7 hodin a vrátit se výkonnostně tam, kde jsi byl před 4-5 roky?
„Loni jsem si myslel, že už na to nemám. Měl jsem trochu depresi z Winschotenu (čas 7:25 na MS), že to nejde, že když se závod láme, narážím na hranice svých fyzických možností. A to je špatný. Ale úvod téhle sezony do mě nalil optimismus. Zdá se, že je to dobré a že by to zase mohlo jít. Tréninkové ukazatele vypadají nadějně. Třeba to vážně půjde. Hodně mi teď napoví mistrovství republiky v Plzni. To je test, který mi řekne, jestli jsem se přes zimu dokázal někam posunout, nebo ne. Každopádně ho budu rozbíhat tradičním způsobem, tedy tempem 4:00. A uvidíme. Nemám co ztratit.“

Tempo 4:00 znamená výsledný čas 6:40. Proč, když je tvým cílem výkon okolo sedmi hodin, rozbíháš závod tak rychle a v druhé půlce bojuješ s poklesem tempa? Proč nezačneš opatrněji, tempem třeba 4:15? Tohle si řekne asi každý, kdo vidí mezičasy z tvých závodů.
„Už jsem si to takhle vyzkoušel, ale ověřil jsem si, že tím ničeho nedosáhnu. Je to pohodlnější cesta, to ano, ale vede ke stejnému výsledku. Představa, že poběžím tempo 4:15 a pak zrychlím, je naprosto nereálná. Tohle funguje u maratonu a kratších distancí, ne na stovce. Ani ti nejlepší borci nedokáží vystupňovat tempo. V ideálním případě ho dokáží udržet, s minimálními výkyvy, jako třeba loni Jonas Buud ve Winschotenu. Klobouk dolů. Ale neexistuje, že bych posledních 20-30 kilometrů přidal a dokázal si zlepšit čas. Pokud chci dosáhnout na dobrý výkon, musím běžet tempem 4:00 a doufat, že ho udržím co nejdéle a že až přijde zpomalení, bude co nejmenší. Opačná varianta neplatí. Navíc pro mě vážně nemá smysl běžet padesátku za 3:35 a celkový čas mít 7:10. Toho dosáhnu i s rychlým začátkem. Sice mě to bude víc bolet, ale mám aspoň šanci, že se dostanu pod 7 hodin. Tímhle stylem jsem zaběhl i svoje nejlepší výkony (6:54). Něco jiného je, kdybych běžel takticky na umístění a reagoval podle soupeře. Ale tohle na stovce není. Každý si řešíme jenom svůj čas. Taktika, jakou znám třeba z půlmaratonu, kdy se držím svého závodníka a snažím se ho porazit, tady neexistuje.“

Letos jsi už popáté přihlášený na Spartathlon. Váhal jsi hodně s další účastí po tom, co tvoje poslední dva pokusy skončily neúspěšně?
„Jo, byl to trochu vnitřní boj. Přemýšlel jsem, jestli do toho znovu jít, nebo ne. Dvakrát jsem vzdal (2013 a 2015), pokaždé sice z jiného důvodu a za jiných okolností, ale ta základní situace se opakovala. Ale nakonec jsem přihlášku odeslal. Chci ještě jednou zažít doběh do cíle ve Spartě, to je velká motivace. Přiznám se, že loni jsem šel na start hodně namotivovaný, chtěl jsem v celkovém pořadí uspět. Pomýšlel jsem na první desítku, možná ještě trochu výš. Letos toužím hlavně doběhnout. Chtěl bych se pokusit rozběhnout začátek co nejrozumněji a „nejpomaleji“, abych to vydržel. A pokud se o něco budu pokoušet, tak až ve druhé půlce závodu. Poletím do Řecka bez super ambicí. Nebudu chtít riskovat, už se nepoženu za nějakým úžasným výsledkem.“

Což ale nemusí znamenat, že doběhneš vzadu.
„To ne. Člověk někdy sám sebe překvapí. Jako při mojí první účasti v roce 2011, kdy jsem předvedl nejlepší výkon. Nečekal jsem od sebe nic velkého, rozběhl jsem to velice opatrně a mělo to svoje pozitivní důsledky, páté místo. Možná jsem se tím namlsal a další rok už jsem běžel v čele. Chvilku jsem měl tenkrát pocit, ano, teď je to ono, teď mám šanci celý Spartathlon vyhrát. Pak se to však zlomilo v něco úplně jiného. I loni ovlivnilo můj výkon to, že jsem se snažil víc, než jsem měl.“

Vážíš si teď, s odstupem pěti let a po dalších zkušenostech, pátého místa ještě víc?
„Určitě. Tenkrát mi to nepřišlo jako něco jedinečného, protože jsem věděl, že jsem mohl být ještě lepší. Doběhl jsem do cíle, byl jsem celkem v pohodě, takže tam byla rezerva. Skončil jsem pátý, o devět minut za čtvrtým, což na 246 kilometrech není nic. Ani odstup za dalšími nebyl nic, co by bylo nepřekonatelné. Tenkrát mi přišlo, že jsem měl na víc, ale teď si pátého místa hodně vážím. Vím dobře, jak je Spartathlon náročný a že všechno musí vyjít. Pak už je to jenom na mojí vůli. Když se vůle zlomí, je to špatné.“

Takže pokud letos doběhneš čtyřicátý, budeš opravdu spokojený?
„Budu. Určitě. Jak už jsem několikrát říkal: každý, kdo ve Spartě doběhne k soše krále Leonidase, má pocit, že je vítěz. A je i tak přivítaný. Tenhle okamžik za to stojí. A mě pořád láká si ho znovu prožít.“

Okolo tvého loňského nedokončení panovala řada nejasností. Co se tam vlastně stalo?
„No, doběhl jsem na checkpoint ještě za světla, asi tak kolem šesté večer. Bylo mi blbě, několikrát jsem předtím zvracel, tak jsem si šel lehnout. Na hodinu, možná hodinu a půl. Když jsem zase vstal, přišlo mi, že už je zima, tak jsem oblékl tričko s dlouhým rukávem a vyběhl. Vyrazil jsem a asi po kilometru, na konci vesnice, mě dojela auto s mým doprovodem. Křičeli na mě, že už nejsem na silnici vidět, a ať si vezmu blikačku, nebo mě nějaké auto sejme. Zároveň jsem zjistil, že mi je znovu horko, tak jsem si sundal tričko, dal jim ho a připevnil si blikačku. A vyrazil jsem. Za pár minut mě znovu dojeli a říkali, že je zastavil rozhodčí, strašně jim nadával, že podání blikačky mimo checkpoint byla nedovolená pomoc, a že jsem diskvalifikovaný. Pak si prý něco zapsal a odešel. Já jsem tedy šel k pořadatelům a podepsal jsem papíry, že končím.“

Byl jsi tedy diskvalifikovaný, nebo jsi oficiálně vzdal sám?
„To už asi nikdy nezjistím. Ve výsledcích jsou jenom ti, kdo doběhli, takže tam nefiguruji. Zpětně si myslím, že jsem diskvalifikovaný nebyl a že jsem vzdal sám. Moje uvažování bylo prudce ovlivněno únavou a vyčerpáním. Kdybych nebyl tak našrot a měl šanci na dobrý výsledek, běžel bych dál. Dokud by rozhodčí přímo mně neřekl, že jsem diskvalifikovaný. Ale v situaci, v jaké jsem byl, jsem to uvítal jako vysvobození. Jinak jsem samozřejmě pravidla porušil, bez pochyby. Otázka je, jak zásadní jejich porušení bylo. Vím, že jiní závodníci tohle běžně dělají. Stane se. Někdo něco potřebuje, tak mu to doprovod dá nebo hodí.“

DAN

Ve chvíli, kdy jsi na 112. kilometru odstoupil, už jsi byl ve výsledcích poměrně vzadu a v těžké krizi. Čím to bylo? Rozběhl jsi Spartathlon příliš rychle?
„Nemyslím si, že tempo, která jsem zvolil, by bylo rychlé. Radek (Brunner) se na začátku hnal rychleji. Brzdil jsem se, a to bylo v pořádku. Problém byl v tom, že jsem nedokázal rozumově vyhodnotit podmínky. Nebylo až takové vedro, to v roce 2012 bylo teplo daleko větší, ale vůbec jsem neodhadl vlhkost. Nedocvaklo mi, co způsobí a jaké problémy mi může nadělat. Pocit z tempa byl dobrý, držel jsem se okolo desátého místa a netlačil jsem na pilu. Nebral jsem však v potaz signály těla. Říkal jsem si, že se nic neděje, a ono se dělo. Přitom signály byly jasné – potil jsem se, byl jsem mokrý, a i když jsem si na každé občerstvovčce bral led, tělo se přehřívalo. Poučení je, že musím víc dát na odezvy těla. V tom se člověk neustále učí. Je to dlouhodobá záležitost a nevěřím, že ji někdo zvládá bezchybně.“

Taky máš zkušenost, že jsme schopni dokonale zanalyzovat tréninky a výkony jiných a přesně víme, co dělají špatně, ale u sebe chyby nevidíme?
(úsměv) „Jo, asi to tak funguje. To je logické. Problém u nás samotných je, že nejdůležitější není signály těla vnímat, to umí každý. Každý pozná, kdy je mu dobře a kdy ne. Mnohem důležitější je umět tyhle signály správně interpretovat. Poznat, kdy je všechno špatně a kdy si naopak můžu říct, že do toho ještě jdu. To byl problém mých prvních ultra. Dostal jsem se do situací, kdy mi bylo zle, a nevěděl jsem, co s tím. Jednou jsem na čtyřiadvacetihodinovce v Brně odstoupil, i když jsem měl zaděláno na dobrý nebo dokonce velmi dobrý výkon. Pocítil jsem krizi, řekl jsem si, že už to půjde jenom z kopce, a zabalil to. Dneska vím, že to bylo zbytečné a že jsem měl pokračovat. Hlava mě ale nepustila. Nedokázal jsem si ještě situaci interpretovat tak, že tenhle stav je v podstatě norma. Že do podobných situacích se budu dostávat asi pokaždé. Vlastně mi nic nebylo, viděno s odstupem deseti let a po všech dalších zkušenostech. Až později jsem se naučil, že s takovými krizemi se dá žít a fungovat. Chvíli to ovšem trvalo.“

Před dvěma roky jsme vydali knížku o tvé běžecké cestě, která se už dočkala šestého dotisku. Byla nějaká reakce na ni, která tě překvapila nebo která byla pro tebe mimořádně důležitá?
„Mě především velmi mile překvapil mimořádně kladný ohlas. Negativních názorů bylo tak málo, a když už se objevily, týkaly se marginálií. Jsem, rád, že knížku s nadšením přijímají všechny skupiny běžců. Ti, kdo běhali před rokem 1989, mi říkali že se v tom vidí, že zažívali to samé. Další přiznávali, že před jejím přečtením vůbec netušili, co všechno ultramaraton obnáší. Nedávno mi třeba Karel Matzner, což je velká postava veteránské atletiky a člověk, který je v 86 letech stále ve skvělé kondici, psal, že obdivuje, co dělám, a že vůbec netušil, kolik toho musím ultramaratonu dávat. Běžci, kteří do ultra vidí a dělají ho, zase ocenili, že tam jenom neplácám, i to je příjemné. A zajímavé jsou taky reakce ´normálních´ lidí, obyčejných běžců. Baví je ten příběh a objevují nový svět. Přijde jim, že by ultra mohlo pro ně být zajímavé, a snad jsem jim tedy dodal trochu kuráže.“

No, a taky jsi teď slavný. I mezi policejním sborem, jak jsem slyšel.
(smích) „Jo, to bezesporu. Stalo se mi to nedávno, že jsem byl trénovat, asi patnáct kilometrů, prostě obyčejný nedělní výklus. Najednou mě předjelo policejní auto, zastavilo a vyšel z něj policista. Přemýšlel jsem chvíli, co se děje. A on na mě, že mi fandí a jestli bych se s ním nemohl vyfotit. To mě opravdu dostalo. To byl asi vrchol mojí popularity.“

Jakub Zemaník: Prioritou je dráha, na hory mám čas

Nenápadnými krůčky a stranou mediálního zájmu se do české vytrvalecké špičky protlačil Jakub Zemaník, dvacetiletý talent z SSK Vítkovice. Loni zaběhl 5000 metrů za 14:15,43 (což se v jeho věku v tomto tisíciletí dokázal jenom Jakub Živec), vyhrál Běchovice a z krosového ME do 23 let si přivezl lichotivé patnácté místo. Ať na dráze, na silnici nebo v terénu, všude v roce 2015 udělal výrazný krok vpřed.

O víkendu měl na mistrovství republiky, v nové ostravské hale, obhajovat titul na 3000 metrů, ale do závodu nakonec nenastoupil. „Poslední asi tři týdny mě tahal hamstring, takže jsem nemohl závodit ani běhat rychlejší úseky. Nemělo smysl zkoušet republiku a vracet se do haly kvůli jednomu závodu a jenom proto, že se běžel tady, doma. Místo toho jsem začal s přípravou na hlavní sezonu,“ vysvětlil Jakub Zemaník na začátku našeho rozhovoru.

Atletika není pro generaci dnešních dvacetiletých asi tím nejatraktivnějším sportem. Proč sis ji vlastně vybral?
„Asi jako každý, kdo se narodil na vesnici, jsem začínal s fotbalem, ale brzy jsem toho nechal. Brácha chodil na atletiku do Frýdku-Místku, tak jsem si říkal, že to zkusím taky. Neměl jsem žádné přehnané ambice. Prostě uvidíme. A pohltilo mě to. Hlavně běhání. Vybral jsem si střední a dlouhé tratě, protože vytrvalost je moje největší přednost, jak jsem zjistil. A co mě u toho drží? Nevím. Jednoduše mě to baví.“

Kdy přišel okamžik, kdy jsi zjistil, že můžeš v atletice něco dokázat?
„S přechodem do Ostravy, kdy jsem začal dělat sportovní gympl a změnil trenéra, od té doby mě vede Vladimír Černý. Říkal jsem si, že když jsem udělal takový krok, z vesnice do města a do nového prostředí, mělo by mě to někam posunout. To byl asi ten přelom. Věděl jsem, že se na to další čtyři roky nemůžu vykašlat. Někteří spolužáci přestali sport dělat už v průběhu gymplu, ale mě to nikdy nenapadlo. Běhání pro mě byla jasná priorita. I proto, že na sportovním gymplu jsem měl výborné podmínky. Rozvrh jsme měli přizpůsobený tomu, abychom ráno mohli trénovat, nebyl problém s absencí, mohl jsem v klidu jezdit na soustředění a učitelé mi většinou vycházeli vstříc. Pro svůj sportovní rozvoj jsem si nemohl vybrat líp.“

Teď studuješ Ostravskou univerzitu. Jak to zvládáš s vrcholovým tréninkem?
„Studium je samozřejmě obtížnější než na sportovním gymplu, ale největší problém je v tom, že si nemůžu jenom tak odjet na měsíční soustředění. Jsem rád, když jedu na 2-3 týdny. Jinak si stěžovat nemůžu. Zůstal jsem v Ostravě a mám dobré podmínky. Podporuje mě CISO (Centrum individuálních sportů), takže mám pokryté materiální podmínky a soustředění, máme tady novou halu, hezký stadion, regeneraci, všechno.“

Jak máš přes den rozvrženou školu a tréninky?
„Rozvrh se mi mění každý semestr, ale když jsem v Ostravě, tak dvě fáze zvládám. Hlavní trénink mám většinou dopoledne, pak jdu do školy a klusat naštěstí můžu kdykoli, klidně i v sedm nebo osm večer. Nějak to poskládám a většinou to vyjde. Je pravda, že když přijdu ze školy domů, jsem už občas unavený a moc se mi nechce jít zase běhat, ale vždycky to nějak překousnu.“

Pro řadu sportovců je přelomem ukončení vysoké školy, kdy najednou musí řešit jiné věci než školu a sport. Najdou si práci, mají větší zodpovědnost, volného času není tolik. Už plánuješ, jak to budeš mít po škole?
„Už o tom přemýšlím. V Česku jsou nejlepší podmínky, když je sportovec student, nebo je ve středisku – ale dostat se tam, to je dneska pro vytrvalce strašně těžké. Jakmile začnu pracovat, nebude tolik volna, to vím. Ale rozhodnu se, až budu na škole končit. Jestli budu dělat ještě 2-3 roky pokroky a ve 24 letech budu mít výkonnost, o které si budu myslet, že by někam mohla vést a že bych mohl něčeho dosáhnout, tak si třeba řeknu, že ještě dva roky budu dělat atletiku naplno. To se uvidí časem.“

Prosadit se dneska ve vytrvalostních bězích za hranicemi je hodně těžké, těžší než jindy. Jaké máš v téhle souvislosti dlouhodobé ambice? Co bys chtěl v atletice dokázat?
„Konkurenci neřeším. To nemá cenu. Vím, že když někam přijedu a poběží dvacet Afričanů, tak já budu nejlíp jednadvacátý. Dívám se proto hlavně na svůj progres, ten mě zajímá nejvíc. Příští rok je mistrovství Evropy do 23 let a tam bych se chtěl nominovat. A uspět. V delším horizontu zatím neplánuji. Když mi to příští rok vyjde, tedy umístím se do desítky, což by znamenalo asi pětku pod čtrnáct minut a desítku za 29:30, upravil bych svoje priority pro další sezony. Ale když za dva roky budu běhat pořád stejné časy nebo budu víc zraněný, změním priority jiným směrem. Nedávám si proto dlouhodobé cíle typu, že v roce 2024 poběžím na olympiádě. To je strašně dlouhá doba, během níž se může stát spousta věcí, tak si radši dávám menší cíle, pro které dělám maximum. Soustředím se na malé kroky. Nedívám se na jeden velký cíl, mám ho rozložený na deset malých.“

Co bys chtěl dokázat například letos?
„Hala bohužel nevyšla, takže teď začínám s přípravou na letní sezonu. Na mistrovství Evropy ani olympiádu nemám ambice, protože tam jsou těžké limity, to bych musel být výkonnostně úplně někde jinde. Pro mě je prioritou zlepšit si časy na 1500 metrů, 5000 metrů i desítku a chtěl bych v prosinci uspět na mistrovství Evropy v krosu.“

Loni jsi na sebe upozornil i vítězstvím na slavných Běchovicích. Znamenalo pro tebe víc vítězství nebo tvůj čas (30:50)?
„Přiznám se, že jsem Běchovice původně nebral úplně vážně. Měl jsem za sebou sezonu na dráze, kde jsem závodil v srpnu a září, tak jsem si říkal, že zkusím dozávodit do Běchovic, pak to utnu a začnu s přípravou na kros. No, a měl jsem celkem formu, takže to vyšlo. Škoda, že tam běžel jenom Vít Pavlišta a nebyla větší konkurence. Ale i tak jsem to hodnotil hodně pozitivně. Byl jsem o minutu rychlejší než o rok dřív, kdy jsem tam běžel poprvé, vyhrál jsem, paráda.“

Viděl jsi závod pak ze záznamu v televizi?
„Viděl. Respektive neviděl, protože ten přenos byla tragédie. Jeden záběr na finiš, do toho rozhovory, nic z trati… Přišlo mi to divné.“

Ptám se i proto, že když jsi vběhl do cílové rovinky, komentátoři tě neznali a jelikož jste měli mrňavá čísla, dokázali tě identifikovat, až když jsi byl pár metrů před cílem.
„Jo, to bylo dobrý. Netušili, kdo vůbec běží, co? (úsměv) A k tomu ta malá čísla… Je to škoda, když tak velký a tradiční závod má takové minusy. Ale naštěstí jsem běžel, tak mi to mohlo být jedno.“

V prosinci jsi na mistrovství Evropy do 23 let doběhl patnáctý, s minimálním odstupem za desítkou. Jaké jsi vůbec měl před odjezdem ambice?
„V juniorské kategorii jsem absolvoval dva evropské šampionáty, kde jsem sbíral zkušenosti a běžel někde kolem padesátého místa. Loni jsem jel už s ambicemi a motivací něco dosáhnout, ne se jenom zúčastnit. Říkal jsem si, že když budu do třicátého místa, bude to super. Je to totiž závod, kde je obrovská konkurence. Jeden z nejtěžších, protože se tam setkají běžci z osmistovky i desítky, ti, co běhají steepl i půlmaraton, navíc za evropské týmy závodí i naturalizovaní Afričané. Ale příprava mi vyšla, ve Francii jsem se cítil skvěle, neměl jsem žádnou krizi a běželo to samo. Patnácté místo beru jako svůj zatím největší úspěch.“

Ale u nás není moc doceněný, řekl bych. Běželo se týden před Vánocemi, skoro nikde se o něm nepsalo a taky kros u nás moc lidí nesleduje a nerozumí mu. Jak tohle vidíš?
„Já už pár let běhám, takže když byl nedávno Milan Kocourek dvanáctý na mistrovství Evropy v Budapešti, mezi muži, věděl jsem, že je to velký úspěch, a divil jsem se, že se o tom nikde moc nepsalo, nerozebíralo se to. Počítal jsem tedy s tím, že když ve Francii uspěji, nebudou to u nás lidi brát tak, jako kdybych byl patnáctý na dráze. Ale je mi to jedno. Netrápí mě to. Důležitější je, že to nějakým způsobem naplnilo mě.“

Co se ti na krosech nejvíc líbí?
„Běhám převážně dráhu, tak je to pro mě příjemný odpočinek od ní, naruší to tréninkový a závodní stereotyp. Běží se v přírodním prostředí, to se mi líbí. Bahno, těžké podmínky, většinou nevlídné, podzimní počasí. Jsem z vesnice, tak jsem na podobné podmínky zvyklý. Trénuji hodně v lesích a po loukách, proto se při krosech cítím dobře.“

Máš radši rovinaté závody, nebo zvlněnou trať?
„Určitě rovinu. Loni jsem v Motole běžel osmikilometrovou trať, která je hodně kopcovitá, a to mi nesedělo. Porazili mě vrchaři Ondra Fejfar s Robertem Krupičkou i Jirka Homoláč. Ale třeba Horažďovice, kde je v podstatě rovina, mi vyhovují víc. Ve Francii jsme běželi na dostihové dráze a jejím okolí, trať byla rovná a na ní jenom tři nebo čtyři hrby, taková navezená hlína, což mi taky sedělo. Když je na trati velký kopec, nevadí mi, ale nesmí to být pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů.“

Klasický kros, kdy se běží celý závod v tretrách a nejsou tam žádné asfaltové pasáže, už u nás trochu mizí. To je škoda, ne?
„Určitě. Kros je super, i jako průprava na dráhu. Člověk se tam nějakým způsobem zocelí. Silničních závodů je tady spousta, každý víkend nějaký, ale když jsem si před mistrovstvím Evropy chtěl zaběhnout kvalitní kros, musel jsem do Polska, na jejich šampionát. Mně se třeba hodně líbí areál v Horažďovicích. Když jsme byli na soustředění v Zadově, občas jsme tam trénovali.“

Kam nejčastěji na soustředění jezdíš?
„Zatím jsem byl ve Vysokých Tatrách, v Zadově a v Melagu. Zadov s Tatrami jsou nejlevnější varianta a Melago bylo reprezentační soustředění, tak bylo hrazené. Když mi to vyjde, jedu na podzim, na jaře a v létě. Nejvíc tak na 2-3 týdny. Což je málo. Četl jsem, že dřív trávili naši vrcholoví běžci za rok pět měsíců ve vysokohorském prostředí, to se pak samozřejmě běhá jinak. Čtrnáct dnů je minimum, aby soustředění mělo smysl, a dát si to třikrát do roka je prostě málo. Bylo by fajn jet na měsíc do Afriky a pak třeba ještě k moři… Nejsou bohužel podmínky jako kdysi, dneska by mi pět měsíců soustředění na horách nikdo nepokryl. Ani svaz nebo CISO. Navíc chodím do školy, tak nemůžu na měsíc a půl jenom tak někam odjet.“

Jezdíš sám, nebo s nějakou vytrvaleckou skupinou?
„Loni jsem byl dvakrát v Tatrách, jel jsem tam sám, ale běhalo tam víc lidí, třeba Honza Kreisinger nebo Jozef Urban ze Slovenska, tak jsme občas mohli klusat spolu. V Melagu jsem byl s reprezentací i s naší skupinou z Ostravy, což je většinou středotraťaři. Ale jinak jezdím převážně sám. Podle toho, jak mi to vyhovuje ve škole. Třeba mi skončí zkouškové období, řeknu si, že teď můžu jet na čtrnáct dní do Tater, ale tenhle termín se zase nehodí někomu jinému.“

Pocházíš z Beskyd. Běháš tam často do kopců?
„Přes týden jsem v Ostravě, školu mám do čtvrtka a pak jezdím domů, do Ostravice, což je v srdci Beskyd, vedle je Lysá a na druhé straně Smrk. Hodně kilometrů tedy odběhám v Beskydech, snažím se využít toho, že máme hory a je tam velké převýšení. O víkendu tak jednou dvakrát jdu na Lysou nebo na Smrk. Není to procházka, že bych se šel projít jako turista, nahoře si dal dvanáctku a knedlo, vepřo, zelo. Snažím se jít v nějakém tempu a se zátěží. Beru to jako tréninkovou fázi, místo klusání šestkovým tempem. Navíc do kopce šetřím klouby, a i když se to nezdá, při svižné chůzi s batohem na zádech se člověk docela namůže.“

Brácha Honza běhá ultra traily a podobné závody. Nelákalo tě zkusit si to aspoň tréninkově?
„Na to se mě ptá spousta lidí. (úsměv) A hodně lidí se diví, dokonce i já sám, že jsem ještě nikdy nevyběhl na Lysou horu. Stejně jako jsem nikdy nedělal běhy do vrchu. Už tak toho mám dost, dráhu, krosy, silnici… Musím se na něco specializovat. Ideální by bylo, kdybych z toho, co běhám teď, přešel plynule na desítku a pak na silnici, zkusil si půlmaraton, klidně i maraton a postupem času taky nějaký horský závod. Vím, že by mě moc nebraly akce, kde člověk už pomalu leze po čtyřech. Muselo by to být běhatelné. Jednou to tedy chci zkusit, ale zatím je to daleko.“

Tvojí specializací je a ještě nějaký čas bude dráha. Jak se ti běhá extraliga nebo mistrovství republiky, kde je na tribuně pár desítek lidí, většinou příbuzní nebo závodníci z ostatních disciplín. Dokážeš se v takové atmosféře vymáčknout k nejlepšímu výkonu?
„Je pravda, že třeba při extralize není kdovíjaká atmosféra. Ale mně to nevadí. Nejsem typ, který by potřeboval velkou diváckou kulisu, aby se vybičoval k pořádnému výkonu. Vymáčknu se i na tréninku, kde nikdo není. Samozřejmě by bylo příjemnější, kdyby atletika táhla víc. Občas jezdím do Itálie na kros a tam je to šílené, lidi pořád řvou, je to něco úplně jiného. Víc to závodníky vyburcuje. U nás lidi přijdou na Usaina Bolta, zbytek je moc nezajímá. Ve Vítkovicích máme stadion pro 15 tisíc lidí, a když se tam loni běžela extraliga, skoro nikdo tam nebyl. Ale jak jsem říkal: neřeším, jestli je na tribuně deset nebo tisíc lidí. Soustředím se jenom na svůj výkon.“

Abys mohl podávat maximální výkony, potřebuješ se poměřovat s kvalitní konkurencí. Nechybí ti tady trochu? Máš se u nás na závodech s kým tahat?
„Moc ne. A závodit proti silné konkurenci je v současné době pro mě větší priorita než běžet republiku nebo závod, který můžu snadno vyhrát. Radši jedu někam, kde bude konkurence, a budu mít naději zaběhnout si osobák, i když budu třeba až desátý. To mě někam posune. Na rozdíl od vesnického běhu, který vyhraji s náskokem a v podprůměrném čase. To není věc, která by mě naplňovala. Proto rád jezdím na krosy do Itálie. Nebo jsem loni běžel pětku na dráze v Regensburgu, kde jsem si vytvořil osobák 14:15,43. Pořád bylo s kým běžet, zatímco tady by byl problém najít tak kvalitní závod.“

Foto: ČTK/Michal Kamaryt

Radek Brunner: V cíli žasnu, že jsem to zase dokázal

Spartathlon, dva závody na 24 hodin, pět stovek, pět maratonů. Sezona ultravytrvalce Radka Brunnera byla opravdu náročná, vždyť v závodní zátěži absolvoval okolo 1500 kilometrů. I proto má nárok, aby ho občas bolely nohy. Jako před dvěma týdny, když jsem dělali tenhle rozhovor. Radek měl zrovna pár desítek hodin po vítězství na Pražské stovce a bylo vidět, že chůze mu nedělá to pravé potěšení. „Do schodů špatný, ze schodů ještě horší,“ hlásil, než jsme se pustili do povídání o euforii z dokončení každého běžeckého závodu, o hledání ideálního tréninku nebo i tom, čeho se bude bát při příštím Spartathlonu.

Původně jsi sezonu chtěl uzavřít na konci září po Spartathlonu, ale nakonec ses v prosinci objevil na Pražské strovce a dokonce jsi ji vyhrál. Jak se to všechno seběhlo?
„S Pražskou stovkou jsem původně vůbec nepočítal, to je pravda. Rozhodl jsem se až někdy v říjnu. Jenom tak úplně náhodou. Řekl jsem si, že bych to mohl zkusit, potichoučku jsem se přihlásil a počítal s tím, že když bude hezky, tak poběžím, a když bude zima, že se na to vyprdnu. Ale potom Olaf Čihák zveřejnil na Facebooku, že běžím, tak jsem věděl, že už nemůžu vycouvat. To by byla srabárna. Přijel Zbyňa Cypra a další, tak jsem si říkal, že to bude velký. A bylo. Bylo to hezký, i hrozný peklo ve stoupáních a sebězích. Asi nejvíc mě na tom bavilo, že přijeli kluci horalové, se kterými jsem nikdy neběžel, neměl jsem srovnání a nemohl jsem tušit, jak to dopadne.“

Řada lidí ti drží palce a svými výkony je inspiruješ. Necítíš potom větší tlak, když běžíš závod, o kterém se dlouho mluví a který se rozebírá na sociálních sítích?
„Není to nějaká velká tíha, i když ten pocit si samozřejmě uvědomuju. Najednou se na to nemůžu vyflajznout, když už se mi běžet nechce. Trochu to beru, že vůči lidem, co mi drží palce, by to byla sprosťárna. Není to ovšem tlak, že by mi stovky lidí říkaly: musíš, musíš. Kdybych nebyl takhle vidět já, byl by to někdo jiný.“

Když ti v září nevyšlo podle představ mistrovství světa na 100 kilometrů ve Winschotenu, hodnotil jsi sezonu docela negativně. Na svém blogu jsi psal, že děláš řadu věcí špatně a musíš je změnit. Vidíš sezonu s odstupem tří měsíců jinak?
„No jasně. (smích) Už po Spartathlonu jsem viděl sezonu jinak. Sice jsem si plánoval, že v Řecku dopadnu líp, než jsem dopadl (30. místo), ale ta euforie v cíli byla naprosto úžasná. To byla náplast úplně na všechno. A možná díky tomu jsem se rozhodl, že zkusím i Pražskou stovku. Protože po Winschotenu jsem si říkal, že dám ještě Spartathlon, nějak to tam dorvu a dokud to půjde do limitu na checkpointech, tak poběžím. A pak oddych. Ale to nadšení v cíli bylo super, takže jsem změnil plány. Původně jsem si plánoval, že si hlavně dám nohy dohromady a nebudu celý říjen běhat… a vydržel jsem to tak pět dnů.“

RADEK3

Když se ale budeme bavit o tom, co jsi tenkrát psal, přísně racionálně: cítíš pořád, že trénink, který děláš, nevede tam, kam bys chtěl? Nebo i tohle Spartathlon přebil a už to vidíš jinak?
„Cítím to stejně, jako tenkrát v půlce září. Letos jsem trénoval a závodil hodně, měl jsem málo odpočinku, a to je chyba. Možná i to je důvod, proč jsem týden po Spartathlonu neběhal a proč jsem si dal oddych i teď po Pražské stovce. Dřív jsem to dělal tak, že jsem třeba druhý den po čtyřiadvacetihodinovce šel aspoň chvíli klusat. Ale nohy asi opravdu potřebují trochu klidu. Když po nich něco chci, musím jim i něco dát. Chtěl bych odteď aspoň jeden den v týdnu odpočívat. Nevím, jestli se mi povede úplně neběhat, protože to každému běžci chybí, ale chci o tom aspoň víc přemýšlet. A když mě něco bude bolet, tak na 1-2 dny vysadím. Už nebudu zkoušet všechno přeběhat.“

Budeš zásadně měnit i počet závodů?
„Letos toho fakt bylo hodně. Bavili jsme se s Danem, že každého to jednou doběhne. Mě to doběhlo letos, jeho před dvěma roky. Poučil se z toho, tak doufám, že já se z toho taky poučím. Určitě chci běhat míň závodů, to vím už teď. Uvědomil jsem si to i před Pražskou stovkou. Nejdřív jsem to bral, jako že se proběhnu okolo Prahy. Ale čím víc se závod blížil a začala okolo něj taková ta ševelenda, začalo mě to motivovat. Poslední týden jsem se na start klepal, těšil se a říkal si, ať už je pátek. Ať už vyrazíme. Určitě to bylo i tím, že od Spartathlonu jsem nezávodil, víc než dva měsíce. Zjistil jsem, že se najednou na start strašně těším, že to má grády. Když pořád závodíš, rozplizneš si každý týden a už se na závody ani tolik netěšíš. Je to prostě jenom závod. A za týden další. Pořád dokola.“

Přitom třeba kratší závody, jako jsou desítka nebo půlmaraton, skoro neběháš. Neláká tě to ani jako rychlostní trénink?
„Takové závody běhám minimálně. A když ano, tak se na ně vůbec nepřipravuju. Neláká mě to. Půlmaraton je pro mě taková nijaká distance, co mi vlastně nic nedá. Na maratony chodím radši. Ale hodně i kvůli kámošům, na nějaký hezký závod, který má atmosféru. Problém je v tom, že i malé závody mě stojí spoustu času. Ráno musíš brzy vstát, potom někam jet, start je v deset, skončí to v poledne, pak je vyhlášení, sedí se tam, přijedeš domů ve čtyři a den je v háji. A já jsem v háji celý týden. Buď běhám, nebo jsem v práci – a teď abych zabil ještě víkend? Když už někam jedu, ať je to aspoň maraton. Ať to stojí za to. Jinak ten čas raději strávím s rodinou. Nebo tréninkem, kde toho naběhám desetkrát víc než na závodě.“

Ještě zpátky ke Spartathlonu. Když jsme se viděli ve Winschotenu, byl jsi po stovce docela zdrchaný. Fakt jsi jel do Řecka s malou dušičkou, nebo už ses na startu, po dalších třinácti dnech, cítil líp?
„Do Winschotenu jsem se těšil, a dostal jsem tam facku. Vždyť jsi viděl, že jak jsem hned z cíle přišel na naši českou občerstvovačku, říkám Ottovi Seitlovi, že na žádnou padesátku do Kataru už nejedu, že na to nemám. Kdyby se přihlášky na Spartathlon podepisovaly v cíli ve Winschotenu, tak bych nikam nejel. Fakt. Ale já ten start měl vlastně jako dárek. Před rokem jsem v Plzni vyhrál mistrovství republiky na stovce a od Vlasty Šroubka jsem dostal komplet zaplacený zájezd na maraton do Atén. Tak mu povídám, jestli by mi spíš nezaplatil startovné na Spartathlon, že to vyjde skoro nastejno. A bylo to. Vůbec jsem teď nepočítal, že tam něco předvedu. Ale třeba mi pomohlo, že jsem po Winschotenu odpočíval, běhal obden, klusal, protahoval se, chodil plavat. Asi to byla věc, kterou tělo potřebovalo a kterou celý rok nemělo.“

Co sis říkal přímo na startovní čáře v Aténách? Přeci jenom nejsi běžec, který bude spokojený s tím, že závod dokončí.
„Chtěl jsem vyhrát, to je jasný. (smích) Takovou představu má asi každý, kdo si tam stoupnul. Když stojím na čáře, tak chci zaběhnout nejlíp, jak to jde. Kecal bych, kdybych tvrdil, že si závod jedu užít, jako dovolenou. Jedu tam a v duchu si říkám: Třeba to vyjde, třeba to dneska sedne. Tak je to vždycky.“

Někdo okolo 60. kilometru ses propracoval na třetí místo. Znamenalo to pro tebe něco, být třetí na tak slavném závodě, nebo jsi to bral jenom jako obyčejný mezičas?
„Popravdě jsem ani takhle vpředu být nechtěl. Byl bych radši, kdybych byl třeba čtyřicátý a posouval se dopředu. Je to daleko lepší na psychiku, než když jsi třetí a pak tě předbíhají. Ale já jsem nechtěl běžet pomaleji. Neumím to. Když vyběhneš tempem 6:00, stejně budeš po pěti hodinách unavený – akorát budeš dál od cíle. Běžel jsem tak rychle, jak jsem zvyklý. A že jsem byl třetí, pro mě vůbec nic neznamenalo. Odstupy mezi námi byly minimální. Byli jsme nasáčkovaní po minutě a to, že na 60. kilometru je rozdíl deseti minut, nehraje roli. Spíš jsme se tam tak různě míjeli, hodně i záleželo na tom, jak se kdo zdržel na občerstvovačce. Stačilo, aby si sednul a něco dal, a hned jdeš před něj.“

RADEK2

Dlouho ses držel v desítce nebo na její hraně, pak přišel propad a ke konci ses prokousal na 30. místo. Byly na trati chvíle, že to bylo fakt špatné a žes nevěřil, že doběhneš?
„Taková chvíle, že bych si řekl, že to zapíchnu, naštěstí nepřišla. Kleplo mě to, to je fakt, ale to mě klepne vždycky. Ani si nevybavuju konkrétní moment, kde to přišlo. Prostě mě bolela stehna, protože trať byla houpavá, a já kopce neběhám… Nejhorší je, když běžíš, někdo tě předcupitá, ty máš kamenný nohy a do cíle je ještě 150 kilometrů. Tohle je věc, na které musím v tréninku zapracovat. Běhat kopce, posilovat stehna.“

Soudě podle fotek a videí byl konec ve Spartě pro tebe hodně emotivní. To se asi jenom tak někde nezažije, co?
„Ten konec je fakt nádherný a opravdu se s ničím nedá srovnat. Přitom je úplná náhoda, že jsem letos na Spartathlon jel. Původně jsem měl v hlavě, že bych v červnu zkusil Western States v Americe, ale neměl jsem kvalifikační závod a nemohl se přihlásit do losovačky. Tak jsem si našel Spartathlon. Zrovna nějak vyšla Danova knížka, začal jsem studovat i další věci okolo a říkal jsem si, že by to mohlo být hezký. A každý, kdo tam byl, ti musí potvrdit, že atmosféra na Spartathlonu je jedinečná. Pro mě je to jako olympiáda. Mistrovství světa je fajn, ale tam v pátek přijedeš, v sobotu se běží a v neděli jedeš domů. Tady jsi se všemi celý týden, skoro jako v olympijské vesnici.“

Třicáté místo je hezký odrazový můstek pro další zlepšování. A je kam stoupat, když si vezmeš, že Dan Lawson, který dlouho vedl a skončil druhý, ti na mistrovství světa v Turíně utekl na čtyřiadvacetihodinovce o pouhých 130 metrů.
„Jo, už jsem si ho nastudoval, už jsem koukal, kde, co a jak běžel. (úsměv) Ale ultramaraton je hodně specifický, tam se nedá moc plánovat a odhadovat podle druhých. Třeba Florian Reus, který vyhrál v Turíně a pak vyhrál i Spartathlon, nedávno běžel na Tchajwanu, dal tam 200 kilometrů a skončil, odpadnul. Někdo má den a někdo ho nemá. On měl naštěstí dva super dny, když se běžely nejdůležitější závody sezony. Každopádně vím, že jsem asi trénoval málo a že na Spartathlon je třeba trénovat jinak než na stovku. Přes léto jsem sice naběhal kilometry, ale málo dlouhých běhů. Myslím, že je třeba běhat pomalu a dlouho, pět šest hodin tréninku. A to jsem neměl. V létě jsem běhal v podstatě nejvíc třicítky, z toho se Spartathlon nedá. To je i na hraně tréninku na stovku.“

Uvažuješ tedy, že bys příští rok dal přednost cílenému tréninku na Spartathlon a obětoval mu přípravu na stovku?
„Spartathlon bude mít určitě přednost. Ale až od nějaké doby. Nejdřív jsem si maloval, že pokud mi vyjdou Western States, tak je to jasné: v červnu stomílovka v Kalifornii a na konci sezony Spartathlon. Jenže v loterii jsem neuspěl, tak začátek sezony je zatím plonkový. Vím, že 26. března by mělo být mistrovství republiky na stovce v Plzni, tak až se oklepu z téhle sezony, začnu se připravovat na něj. Pak se uvidí. Možná bude mistrovství světa na stovce a nejpozději od června budu trénink cíleně směřovat ke Spartathlonu. Určitě nepůjdu šílenosti jako letos, že si na přelomu července a srpna dám čtyřiadvacítku na Kladně a podobně. Vynechám i věci, jako byla ohnivá stovka v Ostravě.“

Říkal jsi, že před Spartathlonem se musíš víc zaměřit kopce. Jak je budeš trénovat na Praze 9?
„Nedávno jsem jel kolem Ikey a tam je kopec, který má převýšení asi deset metrů, taková navážka, tak si říkám, že tam by se dalo trénovat. (úsměv) No, půjde to blbě. Mám malý kopeček, kde můžu běhat dokola jako pitomec, ale aspoň něco. A musím víc posilovat stehna, ta síla je třeba. Cítím taky, že mě dohání zanedbávání protahování a věcí okolo. Jsou to všechno problémy, které mi teď začínají. Do loňska jsem je vůbec nepociťoval, ale letos mě to tedy stíhá: nejdřív klenba, teď koleno. Na protahování jsem kašlal – a de facto na něj kašlu pořád. Vždycky si říkám, že musím poctivě začít a každý den budu cvičit aspoň těch 20 minut, ale stejně to nikdy nedodržím. Když mě něco bolí, tak se začnu starat, ale vydrží mi to jenom chvíli. Jsem na to lajdák.“

Proč? Nemáš na protahování čas, nebo v něm nevidíš ten krátkodobý efekt?
„Efekt bych v něm asi viděl, ale problémem je čas. Pořád mám v hlavě blbě zafixované, že jsem běžec, tak musím běhat. Trénink = běhání, nic jiného. Musím si ještě do hlavy dobouchat, že není jenom běhání a že když místo něho věnuju půl hodinu protahování, možná to bude ve výsledku lepší. Ale k tomu jsem ještě nedospěl.“ (úsměv)

Vím, že hodně sleduješ záznamy z garminu jiných běžců, i těch nejlepších na světě. Je to jenom z zvědavosti, nebo pořád hledáš cesty, jak změnit trénink, jak zkusit jinou cestu?
„Když je možnost kouknout pod pokličku někomu jinému, jsem za to rád. Ale nikoho nekopíruju. To ani nejde. Abych běhal úseky 4 x 5 kilometrů, jako běhá Dan, na to nemám morál. Abych chodil běhat 1,5 kilometru kopce každé pondělí, to neumím. Spíš si řeknu, že třeba tenhle týden bych mohl naběhat 170 kilometrů, a snažím se to nějak skloubit. Občas to vyjde, občas ne. Rozhodně nemám žádnou osnovu, podle které bych přesně šel. Líbilo si, jak ve své knížce cituješ Billa Rodgerse, který říká, že běhá podle nálady. To je přesně můj styl. Vyběhnu, zrovna se mi chce běžet tohle, tak jdu do toho. A nebo mám naopak v plánu patnáctku v tempu, ale poznám, že mě to dneska moc nebaví, tak se na to vyprdnu a jenom tak se proběhnu. To se mi líbí.“

RADEK

Co si třeba bereš z tréninku takového Steva Waye, jednoho z nejlepších stovkařů posledních let?
„U něj mě zaujalo, že běhá stupňované běhy. To je věc, která mě taky baví. Trénink jako challenge – mít každý kilák o trochu rychlejší než ten předchozí a když si holt nějaký ustřelíš a jdeš ho moc rychle, tak sis na sebe upletl bič a musíš běžet ještě rychleji, ještě rychleji. To je hezký a myslím, že mi to hodně dává. Ale dává mi to jenom něco. Když tohle budu běhat čtyřikrát, pětkrát týdně, tak mi to nedá nic, protože na stovku je to krátký. A to se podle mě ukázalo u Steva. Jednou zaběhl 6:19 a od té doby není schopný doběhnout za padesát kilometrů. Běžel stovku loni v Kataru, běžel ji letos ve Winschotenu a vždycky v půlce zabalil, že ho něco bolí. Přitom v tréninku dá jednou za měsíc šedesátku skoro v tom tempu, ale v závodě ne. Nevím. Buď se psychicky zhroutí, nebo má špatný trénink. Jak ho sleduji, on opravdu běhá denně dvě desítky. Odběhne je za 35 minut, a to mi přijde málo. Pětatřicet minut tréninku ti nedá skoro nic, když se připravuješ na sedmihodinový závod.“

Zvláštní taky je, že u maratonu a kratších tratí existuje docela podrobná metodika i pro špičkové běžce, ale ultramaraton nic takového nemá. Asi neexistuje knížka s návodem, jak zaběhnout stovku za 6:50.
„Kdybys ji někde našel, tak mi ji přines. (smích) Mám doma brožurky, co kdysi vyšly na FTVS, s přesnými tréninkovými plány na desítku za 28:30 nebo maraton pod 2:20. To mi přijde zvláštní, protože tohle asi nejde naroubovat na každého. Vzít si knížku, že podle ní budu běhat a dám maraton za 2:20… Každý jsme jiný a v ultra se to naprosto jasně ukazuje. I běžci, co dosahují podobné výkony, trénují diametrálně odlišně. Vezmi si Jonase Buuda, toho Švéda, co letos na mistrovství světa vyhrál stovku. Taky ho sleduju. A on skoro neběhá! Jasně, v zimě běžky, přes rok jezdí na kole, ale jinak dává 80 kilometrů týdně, navíc žádná tempa. A podívej, co z toho zaběhne. V létě běžel Ultravasan, tedy 90 kilometrů, a za tři týdny ve Winschotenu úplně všechny rozsekal na stovce. A jak! Utekl v půlce závodu a ostatní nestíhali, dal to za 6:22. A to mu nedávno měřili VO2max a má ho 63, což je hrozně nízké. Jak je možné, že s takhle nízkými hodnotami dokáže odběhnout 100 kilometrů tempem po 3:45 až 3:50? Nechápu. Vypadá to, že si to jenom hezky užívá. Třikrát čtyřikrát týdně si jde zaběhat a pak to ukáže celému světu.“

Možná je tohle ta správná cesta.
„Asi ano. Rozhodně je to zajímavé. Může si v tréninku užívat každý běh, nedává tělu na frak jako jiní, co běhají 200 kilometrů týdně, jsou pořád v únavě, ždímou tělo a pak se třeba ještě zraní. Lepší je možná, když máš čistější hlavu a těšíš se pak na běhání víc, než když do toho jdeš pořád jako robot.“

Pokud nepočítám reprezentační akce, tak moc nejezdíš závodit do ciziny. Proč? Při své výkonnosti už bys mohl mít od pořadatelů slušný servis.
„Pořád slyším, jak někdo říká, že ho pozvali sem a támhle, ale mně ještě nikdo nic nenabídl. (úsměv) To je asi taky důvod, proč nikam moc nejezdím. Ale jo, příští rok někam pojedu. Musím si najít něco, co by mě opravdu lákalo. Měl jsem vyhlídnutou v dubnu stovku v Itálii, ale tím, že bude v březnu mistrovství republiky, to padá. Protože to přeci jenom pořád beru tak, že stovka v Itálii je hezká, ale mistrovství republiky je mistrovství republiky. V Itálii bych asi vydělal nějaké peníze, možná by mi zaplatili ubytování, takže bych se vracel zpátky a měl v kapse třeba 1000 eur… Ale co z toho? Pojedu tam, kde nikoho neznám, odběhnu si závod a jedu zpátky. Tady je to jiné. V Plzni se všichni znají, je tam spousta kámošů, hezký závod. Sice nemáš v kapse 1000 eur a ještě si zaplatíš startovné, ale pořád je to mistrovství republiky. Když se mě potom někdo zeptá na moje závody, tak mu můžu říct, že sice jsem nevyhrál v Itálii, ale mám třeba placku z republiky. U nás se zase neběhá tolik ultrazávodů, a když už se nějaký koná, přijde mi škoda jet místo toho jinam.“

A sen jménem Western States pořád zůstává?
„Pro příští rok to mám vyřešené, neboť jsem neuspěl v loterii. Mimochodem, zkoušela to i Katalin Nagyová, která vyhrála Turín i Spartathlon, ale taky ji nevzali. Můžeš tedy být mistrem světa, ale když nemáš štěstí v loterii, máš smůlu… Ten závod mě láká od chvíle, co jsem viděl film Unbreakable, nadchla mě ta atmosféra okolo, ale teď ho na rok vypouštím z hlavy.“

silva

Mezi běžci není žádným tajemstvím, že trpíš Bechtěrevovou chorobou. Jak jsi na tom teď? Omezuje tě nemoc v něčem?
„Vůbec ne. Ve srovnání s jinými nejsem znevýhodněný, ani náhodou. Beru to tak, že jsem normálně zdravý a že všichni na startu máme rovné podmínky. Nejsem na tom hůř než ostatní. Naopak mi možná prospělo, že jsem kvůli nemoci deset let neběhal, protože kdybych celou dobu trénoval a závodil, byl bych dneska už třeba zhuntovaný a v háji. Vím, že Klub bechtěreviků nemá radost, když se píše o tom, jak někde běhám 250 kilometrů, protože se spíš snaží získávat dotace pro invalidy a tohle jim moc nepomáhá… Ale moje doktorka mě chválí. Říká, že všechny, kdo k ní chodí, něco bolí, a já se ohýbám jako zdravý člověk a chci co nejdřív z ordinace zmizet. Myslím, že když má někdo například astma, je na tom hůř než já. Nechci to ovšem nijak zlehčovat. Bechtěrev je sviňárna, je spousta lidí, kteří jsou srostlí, neohnou se a mají to těžké. Ale mě v téhle chvíli zdraví netrápí. Mám biologickou léčbu, která mi pomáhá, a není asi nutné nějak rozebírat, že jsem mezi běžci něčím zvláštní. Nejsem.“

Deset let jsi kvůli nemoci neběhal. Vím, že jsi neměl na výběr, ale přesto: jak těžké bylo se běhání vzdát?
„Začátek byl zvláštní. Když jsi zvyklý denně dělat něco, ať je to cokoli, a najednou nemůžeš… A já běhal naplno. Nebyl jsem běžec, který jde ven jenom, když se zrovna udělá hezky. Proto to bylo těžké. Ale neskončil jsem ze dne na den. Snažil jsem se to pořád rvát, i pod práškama. De facto jsem se tři měsíce proběhával až k tomu, kdy už jsem skoro nechodil. To tě sejme. Musel jsem proto běhání vytěsnit, takové věci naštěstí umím. Prostě pro mě přestalo ze dne na den existovat. Přestal jsem sledovat ostatní, přestal jsem číst, co se okolo běhání děje, přestal jsem s těmi lidmi komunikovat. Vygumoval jsem si běhání z hlavy, najednou nebylo. Spíš jsem začal přemýšlet, co bych mohl dělat místo něj. Zkoušel jsem jezdit na kole, dělal jsem letadýlka a podobně.“

Jaký impuls tě přivedl zpátky k běhání?
„I když jsem se snažil běhání vytěsňovat, měl jsem to v hlavě pořád. Že bych se k němu chtěl jednou vrátit. Po dvou letech se zdraví trochu srovnalo, tak jsem to šel zkusit. Jenomže mým stylem to bylo tak, že jsem to jeden den zkusil a bylo to dobré, tak jsem si druhý den naložil víc a třetí den ještě víc. Za čtrnáct dnů jsem běžel dvácu a za tři týdny jsem měl znovu problémy. Udělal se mi zánět i na druhé straně a zase to bylo v pytli. Smiřoval jsem se s tím, že už vážně nikdy nebudu běhat. Ale když mi potom začali dávat biologickou léčbu, zeptal jsem se doktorky, jestli s tím můžu zkusit běhat, jestli si nějak neublížím. Řekla, ať to zkusím a že uvidíme. Tak jsem to zkusil. Jenom tak pro zábavu. Čtyři pět kilometrů, ani jsem to nepočítal. Pak jsem jednou šel na Kbelskou desítku, potkal tam pár lidí, co jsem znal z dřívějška, a bylo to super. Byl jsem zpátky.“

Za kolik jsi tenkrát Kbely dal?
„Bylo to okolo padesáti minut. Ale najednou jsem cítil, jak je to úžasný, lepší než dřív. Začal jsem si všechno víc užívat. Dřív byly závody takové jednotvárné. Závod, adrenalin, hotovo. Žádné emoce. Kdežto teď – v nové éře, jak tomu říkám – je to jiné. První desítku jsem běžel v euforii, nadšený z toho, že zase vůbec běžím a že ono to jde. Doběhl jsem, paráda, úžas. Potom jsem si řekl, že když jsem zvládl desítku, zkusím i maraton. A zase skvělý pocit. Když jsem běžel Karlínem a najednou jsem věděl, že už to do cíle dám, tekly mi slzy štěstí. Zvládl jsem to, asi za 3:30, a byl jsem úplně nadšený. I teď si skoro každý závod, a ty dlouhé úplně všechny, užívám. Na konci cítím silný vnitřní pocit a radost, že jo, že jsem to zase dokázal uběhnout. Nejde mi o čas nebo umístění, ale o to, že se to znovu povedlo. To jsou jedinečné zážitky.“

Takže silné emoce nemusí být spojené jenom se Spartathlonem.
„Vůbec ne. Něco podobného mi běželo hlavou i teď při Pražské stovce. Když jsem utíkal k cíli, zase jsem měl radost, že jsem to uběhl. I tohle, takovou magořinu. Ještě tam nikdo nebyl, jenom pár organizátorů, protože všichni byli na trati. Nikde nikdo. Olaf ještě značil trať, takže jsem ho dostihl dva kilometry před cílem a on na mě: Ty vole, co tady děláš? Já to ještě nemám doznačený. Tak mi odškrtl poslední kontrolu, protože tam ještě nevisela, a řekl, ať jdu do cíle podle GPS. A to je přesně ono, co mě baví. Radost, že můžu závodit. Ten nádech výjimečnosti. Nechtěl bych si to zničit tím, že budu hodně závodit, což se mi letos asi stalo. Přestal jsem si toho trochu vážit a chtěl bych si to zase vrátit. Mám třeba strach ze Spartathlonu, že jak to bylo letos úžasně emoční, aby se ten pocit ještě opakoval. Aby to byl příště znovu tak intenzivní zážitek, když tam už budu podruhé. Něco podobného se mi stalo na Silvě. Když jsem ji běžel poprvé, skončil jsem někde v davu, ale říkal jsem si, že se musím vrátit a něco zaběhnout. Povedlo se. Napotřetí jsem tam vyhrál, to byla maximální euforie, jenže letos už to nebylo takové. Možná to bylo dané sérií závodů, co jsem měl za sebou, možná jsem se toho pocitu už nabažil. Tak za rok uvidíme.“

Foto: Daniel Orálek a Petr Kamberský

Petra Kamínková: Při maratonu neumím trpět

Ve sbírce má čtyřicet dospělých titulů mistryně republiky na tratích od 1500 metrů po půlmaraton, dvanáctkrát vyhrála Běchovice a do české špičky patří tak dlouho, že přesný údaj se snad ani nesluší psát. I když se před pár lety zdálo, že Petra Kamínková začíná opouštět stupně vítězů, je tady stále. „Už nenaháním limity, nemusím řešit, kolik si na závodech vydělám, tak jsem uvolněnější a baví mě to. Budu běhat asi tak dlouho, dokud se pořádně nezraním. Nebo mě možná budou muset odstřelit,“ říká úsměvem v rozhovoru, ve kterém přišla řeč i na její ambice pro příští roky, na reprezentační sezony i na tři neúspěšné pokusy kvalifikovat se na olympijský maraton.

Jak vlastně v posledních sezonách vypadá tvůj trénink? Je ještě hodně strukturovaný, nebo už ho pojímáš spíš intuitivně?
„Především je výrazně ovlivněn mojí prací. S manželem máme hospůdku s ubytováním na Svatém Kopečku, což znamená, že od půlky března do konce září docela intenzivně pracuji a času a sil na trénink není tolik, kolik bych potřebovala. V září jedeme na dovolenou a od půlky října otvíráme malý nekuřácký bar, kde tolik práce není. Funguje až od šesti večer, takže do té doby mám úplnou pauzu a můžu si trénovat, jak chci. Tak je to do konce února, i proto v zimě naběhám z celého roku nejvíc. I když času není moc, tak na druhé straně mě nebaví jít do lesa jenom si poklusávat. Potřebuji mít v tréninku intenzitu, potřebuji přijít domů vyčerpaná a unavená. Potom jsem spokojená.“

Chodíš ještě na dráhu pilovat úseky?
„Vůbec, na dráze netrénuji už asi jedenáct let. Od té doby, co bydlíme na Svatém Kopečku. Všechno se snažím odběhat v lese. A i když je v zimě sníh a u nás se moc běhat nedá, tak se mi do Olomouce na stadion nebo do parku nechce jezdit. Místo toho běhám směrem na Lošov, což je vesnice hned tady vedle. Je to hlavní cesta, která je udržovaná, ale zároveň není moc frekventovaná. Běžím kilometr tam a kilometr zpátky, pořád dokola, naběhám takhle třeba dvacet kilometrů.“

I s takovým tréninkem se dokážeš udržet v české špičce a běháš stále zajímavé časy. Je to pro tebe překvapení?
„Určitě ano. Letos jsem třeba za AK Olomouc běžela ve první lize trojku na dráze. Sama jsem si to táhla a výsledný čas byl 9:50, to bylo hodně příjemné. Překvapilo mě to až šokovalo. Nebo v Bernu jsem na začátku června na pětce porazila vítězku Vídeňského maratonu nebo jednu Chorvatku, co běhá Diamantovou ligu. A prohrála jsem jenom o dvě vteřiny s Ukrajinkou, co běhá pětku za 15:10. Rychlost si tedy nějakým způsobem pořád udržuji. I když běhám jenom…to vlastně ani nejsou úseky. Říkám tomu prodloužené rovinky do 200 metrů, které běhám buď po rovině, nebo do kopce. Do delších úseků už se nepouštím.“

Čím si tyhle výsledky vysvětluješ?
„Asi mám v sobě nějaký talentík. Už když jsem s atletikou začínala, vyhrávala jsem všechno. Trenér říkal, že mi stačí, abych trochu potrénovala a mám desítku za 37 minut, ale jakmile budu chtít být ještě rychlejší, už mě to bude stát spoustu úsilí a speciálního tréninku. Něco tedy mám v sobě a navíc se pořád udržuji v kondici, protože delší pauzu jak čtrnáct dnů jsem nikdy neměla. Jsem překvapená, že mi to pořád pěkně běhá.“

Přitom před třemi roky se zdálo, že nastává čas tvého odcházení, kdy místa na stupních vítězů už přenecháš mladším. Ale jsi na nich pořád.
„Asi je to tím, že dneska se cítím uvolněná a nemám při běhání tolik stresu jako dřív. Dlouhé roky jsem jezdila na závody do zahraničí a měla jsem v hlavě, že musím uspět, že musím vydělat nějaké peníze, protože jsem nikdy neměla sponzora, který by mě platil. Vždycky mě naštěstí někdo vybavil botama a oblečením, jako teď Adidas, což je obrovské plus, ale člověk musí i z něčeho žít, zaplatit daně, zdravotní, sociální… Navíc jsme tenkrát budovali hospůdku, měli jsme spoustu dluhů, takže jsem chtěla něco přinést do rodinného rozpočtu. A to byl další stres. Myslela jsem na to, že se nesmím zranit, protože z čeho pak budu žít…? Tohle období je naštěstí pryč. Taky vím, že už se nikdy nepodívám na olympiádu, tudíž se nemusím honit za limity. Běhání si teď jenom užívám.“

petra2

Závody v zahraničí pro tebe byly finančně důležité. Jak bylo těžké srovnat se s tím, že jsi strávila 3-4 dny v cizině, závod se ti nevyvedl a ty ses domů vracela s prázdnou?
„Špatné pocity jsem naštěstí moc nemívala. I když jsem se neumístila na placeném místě, měla jsem radost aspoň z času a výkonu. Samozřejmě mě mrzelo, že to skončilo bez prémie, ale zase jsem si zkusila zajímavé závody, všude o nás bylo postaráno, bydleli jsme v luxusních hotelech, potkala jsem zajímavé lidi. Jenom jednou jsem závod zabalila kvůli tomu, že jsem nedosáhla na peníze. Byl to půlmaraton, my jsme se tam boxovaly o poslední placené místo a já po deseti kilometrech závod zapíchla. Ale to bylo tím, že jsme ho běžely v sobotu, v neděli jsme měly volno a v pondělí nás v Holandsku čekal další půlmaraton. Tak jsem si říkala, proč bych se měla honit, když si nic nevydělám, lepší je pošetřit síly na pondělí. Na druhé straně si pamatuji silniční závod v Curychu, kde jsem nevzdala, ani když jsem doběhla poslední.“

Poslední? Jak se to mohlo stát?
„My, ženy z elitní kategorie, jsme startovaly samostatně, bylo nás asi třicet. A já tenkrát měla problémy s krví, běželo se mi špatně, nedokázala jsem zrychlit a průměr jsem měla 4:00 na kilometr… Lidi byli úžasní, povzbuzovali mě. Je to nádherný závod, běží se na okruhu dlouhém asi 1200 metrů, a atmosféra je vždycky úžasná. Ale já se tam tenkrát hrozně styděla. Ne proto, že jsem běžela špatně, ale že jsem byla poslední.“

Bylo časté, že jste ven jezdili na dva závody za víkend?
„Ani ne, takových víkendů bylo asi deset. Byly jsme mladé, tak se to dalo zvládat. Náročné byly hlavně přejezdy. My jsme třeba odběhly závod, skončily jsme ve čtyři odpoledne a hned jsme někam přejížděly klidně i 500-600 kilometrů, kde nás druhý den čekala další desítka.“

Kam do zahraničí jsi jezdila nejraději?
„Jednoznačně do Holandska. Tam jsem předvedla i svoje nejlepší výkony. Nebylo tam moc afrických běžkyň, pořadatelé zvali spíše Evropanky. Navíc je to krásná země, jako z pohádky. Malé domky, všechno je upravené, lidí jsou přátelští a moc pěkně se o nás starali. Neviděli v nás jenom kus masa, někoho, kdo si tam přijel akorát vydělat peníze. Někdy jsme spaly u místních v soukromí, to byl zase další zážitek navíc.“

Podle čeho sis závody vybírala?
„Všechno se odvíjelo od kontaktů pana Bohdana Müllera, který mi dělal manažera a kdysi byl i trenérem reprezentace maratonských běžkyň. Nejlepší konexe měl v Holandsku, Švýcarsku a Německu, tak se jezdilo hlavně tam.“

Jo, vybavuji si, jak jsem před pár roky vyrazil na půlmaraton do Altöttingu, na bavorský venkov, den před závodem přijdu do velkého stanu, kde byla prezentace favoritů, a tam za stolem sedíš ty spolu s Keňany.
„Ano, Altötting byl hezký. Třikrát jsem tam vyhrála a jednou za 1:15:26, což je pěkný čas na to, že ten půlmaraton je docela těžký. Ředitelem závodu je pan Vogel, který také dělá manažera, hlavně Ruskám a Ukrajinkám. Potkávali jsme se v Holandsku, tak mě začal do Altöttingu zvát. On je takový zvláštní. (úsměv) Špekulant. Řekl mi třeba předem, jaké jsou odměny, ale když jsem pak vyhrála, začal vymýšlet, že to bude vlastně jinak a že startovné za účast jsem měla jenom jako takovou garanci, kdybych nic nevyhrála. A podobně.“

Jaká vlastně byla podpora od svazu v dobách, když jsi reprezentovala?
„No, nebyla kdovíjaká… Jasně, nebyla jsem olympionička, ale i tak jsem toho objezdila dost. Byla jsem na mistrovství Evropy v krosech, na Evropských pohárech, jezdila jsem na mistrovství světa v půlmaratonu. A nikdy podpora od svazu nebyla větší než 20 tisíc korun ročně, což je trochu smutné, když člověk tolik let běhá, reprezentuje. Navíc to nebyly peníze, které by mi dali na ruku. Všechny náklady jsem musela pečlivě vyúčtovat. Ale líbilo se mi, že jsme měli reprezentační soustředění ve Vysokých Tatrách, kde jsme třeba v patnácti lidech vyběhli na společný trénink. To dneska trochu chybí. Každá skupina trénuje odděleně. Ti jedou do Melaga, další do Maroka, jiní do Tater – a ta silná skupina tam není.“

Patříš k nejúspěšnějším vytrvalkyním posledních 10-15 let, ale nekvalifikovala ses na olympijské hry ani na „velké“ atletické mistrovství světa. Proč to nikdy nevyšlo?
„Těch důvodů je víc. Jedna věc je, že jsem trochu měla smůlu na dobu. Když jsem se v roce 1998 vrátila k reprezentaci, ještě v dobách, kdy běhala Alena Peterková, byly limity hodně tvrdé. Na maraton 2:30, na desítku 32:00. A já jsem věděla, že s mým laickým tréninkem na to nemám. Na silnici jsem desítku běžela za 32:30, ale na dráze bych ji asi nedala. Podobně na pětce. Věděla jsem, že bych zaběhla třeba 15:20, ale na to, abych se kvalifikovala na vrcholnou soutěž, jsem neměla podporu. Neměla jsem podmínky, abych se mohla soustředit jenom na běhání a systematický trénink. Po letech už dali limity dolů; do Pekingu stačilo na desítce 33:00 a já kdysi uměla 33:30 na dráze sama, v sólo závodě. Bohužel. Kdyby takové limity byly o deset let dřív, měla bych určitě větší šanci. Víc bych se zaměřila i na věci okolo. Já se třeba vůbec nezabývám jídelníčkem, což je samozřejmě moje chyba. V Nutrendu si koupím nějaké ionťáky a tím to končí. Chci život žít, ne přežívat. Teď bylo svatého Martina, tak jsem si prostě dala husu. Už to neřeším. Mistrovství světa mě tolik nemrzí, ale olympiáda ano. Snažila jsem se, nevyšlo to.“

Kdy podle tebe bylo k olympijské účasti nejblíž?
„Myslela jsem si, že před Aténami 2004. Jelikož se olympiáda konala blízko, dali celkom mírné limity. Béčkový byl 2:42 a já tenkrát měla 2:39. Ale Anička Pichrtová (dnes Straková) v Americe zaběhla 2:32 a samozřejmě jela ona, jako jediná s áčkem. A běžela výborně i v Aténách. Ona je skvělá a smekám před ní, i teď, když vidím, co předvádí v horách.“

Před minulou olympiádou v Londýně tě zastavily zdravotní problémy. O co přesně šlo?
„I tenkrát jsem si věřila. Áčkový limit byl 2:37, já rok předtím běžela 2:39 a říkala jsem si, že to je v pohodě, že přes zimu potrénuju a na jaře ty dvě minuty dám. Jenže jsem najednou začala být strašně udýchaná. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Šla jsem tedy na vyšetření a tam zjistili, že mám strašně nízké hodnoty železa v krvi a hemoglobin mám na transfúzi… Bylo po nadějích. Musela jsem na operaci, která mi moc pomohla. Bylo to složité období. Měla jsem strach, bála jsem se, abych neměla třeba rakovinu – ale nakonec to dobře dopadlo. Krev hrozně ovlivní fungování organismu a ani narkóza asi není nic zdravého, takže dva roky se potom tělo dávalo dohromady. Teď už je to dobré, a i proto mi to začalo zase nějak běhat.“

Největší porci maratonských startů jsi nastřádala v Apeldoornu, kde se běží v únoru, dokonce jsi tam devětkrát vyhrála. Nemrzí tě, že jsi nikdy nestartovala na velkých maratonech, jako jsou Berlín, Paříž, Amsterdam?
„Tak já jsem byla třikrát přihlášená v dubnu do Curychu, ale bohužel to vždycky padlo. S podzimními maratony je zase potíž v tom, že nemám natrénováno. Přes prázdniny, kdy je super počasí a dá se nejvíc naběhat, mám zároveň nejvíc práce. Zvláště teď, když jsme si na Svatém Kopečku udělali ještě ubytování. V jednu odpoledne jdu pracovat a do půlnoci jsem na nohou, ráno pak vstanu zbitá a není na trénink síla ani chuť. Nejvíc prostoru na běhání mám v zimě, takže Apeldoorn je pro mě ideální. Navíc v únoru nehrozí, že by bylo teplo, které opravdu nemusím. Dvakrát jsme tam dokonce měli minus sedm stupňů. Ale i tohle končí. V Apeldoornu maraton zrušili a místo toho tam příští rok poběžím jenom deset mil. Z maratonů ráda vzpomínám i na Dublin. Je na konci října a letěla jsem tam ještě s partou před pár roky, jenom si ho užít. Jako hobík. Byla jsem tam inkognito, sama jsem se přihlásila, šli jsme s davem na start a odpoledne pak chodili po městě s medailemi na krku. Byl to pro mě zase jiný zážitek než obvykle. Z fleku jsem to dala za 2:49 a byla jsem tuším desátá.“

petra3

K milníkům tvé kariéry patří i Běchovice, které jsi vyhrála dvanáctkrát, což se asi jenom tak někomu nepodaří. Proč myslíš, že se ti tam daří? Vyhovuje speciálně tahle trať tvému závodnickému naturelu?
„Myslím, že ne. Když jsem v roce 1996 nebo 1997 běžela Běchovice poprvé, skončila jsem šestá nebo osmá, už přesně nevím. A říkala jsem si: Už nikdy, tohle je hrozný závod. Jenže další sezonu jsem byla třetí a začalo se mi tam líbit, zvlášť když jsem pak začala vyhrávat. Najednou se z toho stal můj srdeční závod, těšila jsem se tam a oblíbila si ho. Možná i proto, že my ženy startujeme odděleně, nepomůže nám žádný mužský vodič a je to soupeření jenom mezi námi. Až tedy letos… Nebylo moc rozumné, jak to udělali, že jsme ke konci dobíhaly muže a motaly se tam mezi nimi. Běžela jsem na druhém místě a říkala si, že pokud mě někdo v Hrdlořezáku nepředběhne, že to tak i zůstane. Otáčela jsem se, ale přes chumel chlapů jsem si nevšimla, že se přibližuje Monča Preibischová. Ve chvíli, kdy mě předběhla, jsem už nedokázala zareagovat a skončila třetí. Pro mě jsou Běchovice důležité i v tom, že je to občas jediné mistrovství republiky, které v sezoně běžím. Když se podívám před závodem na startovku, říkám si, že bych chtěla mít aspoň medaili, ale už to asi nepůjde. Ale naštěstí to pořád vychází, pořád tu medaili mám.“

Nechci tvrdit, že Běchovice mají stejné renomé jako Velká pardubická, ale přeci jen je to podobně tradiční závod. A když někdo vyhraje třikrát v Pardubicích, je na české poměry hodně slavný, což v tvém případě po dvanácti vítězství v Běchovicích tak úplně neplatí. Nebo jak to vidíš ty?
„Už pár let tady máme běžecký boom a možná díky tomu budu teď mezi běžci známější než třeba Lída Formanová, která vyhrála dvakrát mistrovství světa na 800 metrů. Popularitě běhu hodně pomohl Carlo Capalbo a jeho série RunCzech, ale bude asi ještě nějaký pátek trvat, než se do podvědomí lidí víc dostanou i Běchovice. Zatím nebyly příliš medializované a kdyby se neběželo mistrovství republiky, tak se možná ani nedostanou do televize. Ale teď se to pořadatelé snaží měnit, jsou aktivnější, pořádají tréninky. Uvidíme, co bude za pár let.“

Myslel jsem to i tak, že ty nebo Róbert Štefko jste tam vyhrávali v době, kdy o běhání nebyl takový zájem. Přijít tenhle boom o deset let dřív, třeba jste měli víc sponzorů a lepší podmínky pro přípravu.
„Myslím, že by to tak bylo. Podmínky by určitě byly lepší. Je to zvláštní dneska; když u nás někdo zaběhne – a teď nechci jmenovat – čas, který není nijak mimořádný, dělá se z toho v médiích kovbojka a já si říkám, jak je to strašný prd. Desítku za 33:00 nebo 33:30 jsem běhala na počkání, a když to někdo zaběhne teď, píše se, jaká je to borka a jaký má talent. Třeba nedávno s námi na závody do zahraničí jela jedna kočena, která tady byla fakt dobrá. Ale tam běžela na chvostu, i já jí dala větší klepec než u nás. Byla z toho psychicky špatná. I proto jsem byla vždycky nohama na zemi. A Robo, ten je ještě úplně někde jinde. To byl pan Běžec. Teď jsem viděla, že běžel v Otrokovicích půlmaraton za 1:16. Myslím, že kdyby trochu potrénoval, bude ho dávat za 1:10 a znovu mladé kluky prožene.“

Pojďme ještě k tvému tréninku. Už dlouho se připravuješ sama – vycházíš z toho, co sis přinesla z dorosteneckých let, nebo se trénink snažíš inovovat a měnit?
„Můj trenér z mládežnických let věřil kvalitě a menším objemům, toho se snažím držet stále. Chvíli jsem to zkoušela se Zdeňkem Smutným, ten měl zase jiný přístup. A když jsem jela poprvé na soustředění do Melaga, požádala jsem pana Müllera, aby mi poradil s plánem, protože s tréninkem ve výšce 2000 metrů nad mořem jsem neměla zkušenost. Když jsem se pak podívala na ty kilometry, říkala jsem mu, že mi tam musel napsat dvě fáze. A on, že ne, že je to opravdu jednofázový trénink. Dalo se to, zvládla jsem to odtrénovat, ale bylo vidět, že jeho trénink je postavený jinak, že hodně dbá na objemy. Mám něco vyzkoušené, ale zajímá mě, jak to dělají jiní, ráda jsem si četla plány od Pavla Baběráda a ráda se někoho zeptám. Nebo si čtu běžecké časopisy, i když mi jedna kamarádka říká, že přeci já se svými zkušenostmi se tam nemůžu dozvědět nic nového.“

Jaká jsou v přípravě tvé nejdelší běhy, když říkáš, že víc dbáš na kvalitu?
„Nejdelší byl dvě hodiny, což někdy dalo 27 a jindy 28 kilometrů, s výklusem to byla třicítka. Při posledních maratonech byl nejdelší tréninkový běh pětadvacítka. A to je málo. Vím, že se říká, že v tempu by se v přípravě mělo běžet 32 kilometrů, ale na to já už nemám morál. Nejsem duší maratonská bežkyně. Neumím se trápit. Když jsem běžela poslední maraton v Praze a doběhla jsem do cíle, nebyla jsem udýchaná, neměla jsem vysoké tepy. Mě prostě na trati začne něco bolet nebo mě to přestane bavit… U pětky nebo desítky se vyšťavím podstatně víc.“

Proč to neumíš u maratonu? Je to opatrnost, nebo pud sebezáchovy?
„V hlavě to neumím. Bavily jsme se o tom s Aničkou Strakovou a taky mi říkala, že jí maraton vždycky strašně vyčerpá psychicky. Znám to. Když doběhnu na 30. kilometr, řeknu si, že teď by někdy měla přijít krize a že je to ještě dvanáct kilometrů do cíle. Nebo loni mě v Praze na 31. kilometru předbíhala Káča Kriegelová, říkám jí, že pěkně jde, a ona na mě, ať jdu taky s ní. A já na to: Ne, mě bolí nohy. (úsměv) Jindy mě rozhodilo, že jsem na 20. kilometru nenašla svoje připravené občerstvení, musela jsem si vzít jenom vodu a dalších patnáct kilometrů se mi běželo psychicky špatně. A při mém posledním mistrovství světa v půlmarataonu v Udine se mi stalo, že jsem závod začala tempem 3:30, říkala jsem si, jak jsem to rozběhla dobře, a stejně jsem na první pětce (17:30) byla pátá od konce. Pak jsem se propracovala dopředu, ale i tak to bylo těžké. Psychika je prostě hodně důležitá.“

PETRA1

Máš pro další sezonu ještě konkrétní ambice, co se týče časů nebo umístění na závodech?
„Jsem ráda, že mě zvou na závody, jako jsou RunCzech, nebo že jsou rádi, když přijedu na RunTour. Když už tam jsem a mám připnuté startovní číslo, chci běžet dobře a zmáčknout se. Skončím asi teprve, až se pořádně zraním. Je mi 42 let, s manželem jsme dvacet let a nemáme děti, tak i tohle bych chtěla… Ale asi už to neklapne. Nechávám tomu volný průběh. Jestli přijdu do jiného stavu, to necháme na přírodě. A běhání? Uvidíme, jak dlouho to půjde. Pořád mě láká běžet dobře maraton. Vím, že Iva Martincová z Brna ho ještě ve 47 letech běžela za 2:49. Nebo minulý rok v Karlových Varech vyhrála půlmaraton Francouzka Christelle Daunayová za 1:09. Pak se stala mistryní Evropy v maratonu, nedávno skončila pátá v New Yorku s časem těsně pod 2:27. Je jí jednačtyřicet a běhá takové časy, neskutečné. Samozřejmě má pro přípravu jiné podmínky, ale i tak si říkám, že bych ještě maraton pod 2:40 mohla zaběhnout. Zkrátka končit se mi nechce.“

Kde vůbec po tolika letech ještě bereš motivaci do dalších závodů a hlavně tréninků?
„Běhání k životu potřebuji. Když dva dny nejdu běhat, jsem protivná a nevrlá. Nebo jedeme na dovolenou a já v sedm musím vstát a jdu si zaběhat, dokud ostatní spí. Dám si pak sprchu a cítím se dobře. Podobně to mám v zimě. Vykouknu z okna, venku je hnusně, ale jdu. Když se vrátím, mám hrozné dobrý pocit, že jsem to nevzdala. Každý má nějakou úchylku, a já mám běhání. Nebo mě hodně inspiruje Jarmila Urbanová, bývalá skvělá běžkyně. Říkám jí, že v 65 letech bych chtěla vypadat jako ona. Ráno vstane, jde si zaběhat nebo na squash, tenis, jezdí na in-line bruslích. Sport nás udržuje a vypadáme asi trochu líp, než bychom jinak vypadali. A líp se i cítíme. Asi mě jednou budou muset odstřelit…“ (úsměv)

Foto: archiv Petry Kamínkové