Recenze

Zrození ultra běžce. Stát se to může i vám

Může se z přesvědčeného silničního běžce, pro kterého maximem sportovního zážitku byl městský maraton, stát ultra vytrvalec libující si v těžkých horských závodech? A co se vlastně skrývá za kulisami jednoho z nejrychleji se rozvíjecích sportovních odvětví současnosti? Na to se snažil najít odpověď anglický novinář Adharanand Finn ve své třetí běžecké knize nazvané The Rise of the Ultra Runners, která vyšla letos na jaře.

Jeho cesta k tématu začala docela nevinně. V roce 2015 dostal nabídku, jestli by se nechtěl zúčastnit prvního ročníku závodu zvaného Oman Desert Marathon a napsat o něm reportáž pro Financial Times. Nejdřív odmítl, ale po pár dnech si to rozmyslel.

Čekalo ho 165 kilometrů v poušti, které musel zdolat v šesti etapách, nejdelší z nich odpovídala vzdálenosti maratonu. Závod úspěšně dokončil, přesněji doběhl na 27. místě z 69 účastníků, ale prožil si nejednu krizi. Poslední etapu v podstatě odpochodoval na chvostu, s tříhodinovou ztrátou na vítěze.

Po návratu domů přemýšlel, že by zkusil ještě nějaký ultramaraton, ovšem s pořádnou přípravou, že by se snažil získat co nejvíc informací, dostat se téhle disciplíně pod kůži. A dal si ambiciozní cíl – zdolat UTMB (pokud jste si tenhle článek rozkliknuli, asi není třeba zkratku rozepisovat). Jako novinář nemusel spoléhat na štěstěnu při losování. Stačilo „pouze“ nasbírat nutné kvalifikační body.

Pustil se tedy do tréninku a do psaní knížky o vzestupu ultramaratonu.

První česká vsuvka: i když si Finn v přípravě na UTMB vyzkoušel taky Self-Transcendence Race v Londýně, u nás v běžecké komunitě dost sledované okruhové silniční závody na 100 km a 24 hodin v podstatě pomíjí. Jedním důvodem je fakt, že vrchol popularity prožily na konci 19. století a dneska nejsou, co si budeme nalhávat, žádným globálním fenoménem, kde by zájem o účast rostl tempem desítek procent ročně jako na trailech. Nebo řečeno pomocí jmen: světovou proslulost ultra zajistil mnohem víc Kilian Jornet než Yannis Kouros.

A za druhé okruhové závody jsou příliš…atletické. Ve Finnových očích je to v podstatě prodloužený maraton – jak ostatně zní i původní definice ultramaratonu. Je to víc sport než survival test. Běžci nemají na zádech batoh s povinnou výbavou a v hodinkách mapu trasy, nehrozí jim pád ze srázu ani kilometry v rozbahněném terénu, každou chvíli si kontrolují mezičasy, případně uběhnutou vzdálenost, občerstvení mají po ruce téměř kdykoli. Jenom běží a běží po rovině, a když se unaví, přejdou do chůze nebo zastaví. Proto věnuje pozornost takřka výhradně stomílovkám v horách a podobnému typu ultra trailů.

Na začátku neměl Finn ani tak strach, že by na ultra závody nestačil fyzicky. Je to zkušený běžec, jeho maratonský osobák má hodnotu 2:50. Spíš cítil obavu, jestli je na podobnou zátěž dostatečně tough po stránce psychiky a motivace. A rostla v něm, čím víc ultra běžců poznával.

Zjišťoval, že jsou to velmi často podivíni, lidi bojující s osobními démony, samotáři žijící stranou civilizace. Jako spokojený manžel a šťastný otec tří dětí se zaměstnáním v prestižních novinách neměl mnoho společného s běžci, kteří měli minulost alkoholiků a narkomanů, s veterány irácké války, s lidmi stíhanými osobními tragédiemi. To je jedna z otázek, kterou si kladl: je těžký životní osud předpokladem toho, aby se člověk mohl stát úspěšným ultra běžcem?

Na UTMB netrénoval za humny, ale cestoval po světě. Běžel závody v Asii, Americe, Evropě i Africe. Jak ty, kde mohl získat kvalifikační body, tak ty „zbytečné“, jako například Comrades v JAR, které ho zajímaly pro jejich renomé. Kvůli psaní knížky i získávání zkušeností se setkal s řadou světových hvězd, jakými jsou například Kilian Jornet, Jim Walmsley, Zach Miller, Camille Herronová nebo Tom Evans, ale i s bezejmennými běžci, jejichž největší ambicí je vejít se na checkpointech do časového limitu.

Druhá česká vložka: pobavilo mě, když líčil setkání s Danem Lawsonem. Britský běžec si mu stěžoval, že po vítězství na ME na 24 hodin v Albi byl zapsán na listinu atletů, kteří jsou povinni se podrobovat pravidelným dopingovým kontrolám, a že mu to v podstatě zruinovalo život, protože půl roku pravidelně tráví v Indii, cestuje tam, toulá se, spí pod širým nebem – a teď musel denně v mobilní aplikaci hlásit místo pobytu. Druhý za ním tehdy skončil Ondra Velička, a taky měl následující rok za zády komisaře vyžadující odběr moči – víc v rozhovoru ZDE.

V rozhovorech se Finn mj. pídil po motivaci ženoucí běžce vstříc fyzicky ohromně těžkým závodům, kde buď za vítězství nejsou žádné finanční odměny, nebo je honorář velmi skromný. UTMB sice od loňska zná prize money, ale za vítězství je 2000 eur, což u nás vydělá průměrný ligový hokejista za měsíc. Pokud má vítěz dobrou smlouvu se sponzory, za úspěch v Chamonix nebo na Leadville Trail 100 může vyinkasovat bonus cca 10 tisíc dolarů. Příjemné, ovšem nic na zbohatnutí.

Šampioni i ti z konce startovního pole často přiznávali, že je popohání především ego. Chuť něco dokázat sám sobě, ale i touha po uznání, obdivu okolí. Velkou roli v tom prý hraje rozmach sociálních sítí. Pro řadu ultra běžců je každý kudos na Stravě, každý lajk na Instagramu ohromným povzbuzením. A taky důvodem, proč někteří z nich při závodech podvádějí. Čím méně je v ultra trailech peněz, tím víc se porušují pravidla kvůli egu, kvůli všem těm lajkům a obdivným komentářům.

Sociální sítě jsou v ultra vůbec zajímavým fenoménem, který tohle odvětví pohání dál. Není divu, je to velmi fotogenický sport, kde obrázky heroických vítězství i utrpení přitahují pozornost. Jak se svěřil jeden z elitních běžců: dokud byl pouze dalším z Američanů s maratonským osobákem 2:16, nikoho nezajímal, ale sotva přesedlal na ultra traily, počet jeho fanoušků dramaticky vzrostl, bez nějakého zvláštního úsilí.

Finn hledal i odpověď na otázku, jestli se ultra běžci povahově liší od maratonců. Udělal kvůli tomu i malý experiment s Keňany (detaily prozrazovat nebudu, je to tak půvabná historka, že stojí za to si ji přečíst celou). I když ani jedna z disciplín není jednoduchá, zvláště pokud se jí věnujete naplno a závodíte nadoraz, mentální nastavení běžců je zcela odlišné, zní Finnův závěr.

Maraton asi nesplňuje definici termínu „komfortní zóna“, ale je fakt, že když stojíme na startu, doufáme, že dneska všechno půjde jako na drátku. Že bude příjemné chladno, nebude foukat vítr, mezičasy budou odsypávat tak, jak mají, že netrefíme zeď a pokud jsme dobře připraveni, jediné, s čím budeme bojovat, bude únava v závěrečných kilometrech a maximálně nějaká drobná křeč. V podstatě se nemusíme starat skoro o nic, jenom o to se dostat z bodu A do bodu B, o samotný pohyb. Ultra traily jsou mnohem náchylnější ke krizovým situacím – a běžci je očekávají. Těší se na ně, aspoň mnozí ano. Podobně jako se u chilli papričky těšíme, že bude pálit. Počasí v horách se může zásadně změnit z hodiny na hodinu, k tomu problémy se žaludkem, spánkem, blouděním na trase, únavou, odrovnanými svaly, oblečením, hůlkami atd.

Finn přiznává, že na tohle cílené opuštění komfortní zóny si těžce zvykal. Na chvíle, kdy se cítí totálně dole, vyčerpaný, ale kromě nahromaděné únavy v podstatě není jiný důvod, proč vzdát. Řadu závodů, o kterých píše, dokončil především proto, že ho jiní přesvědčili, aby je dokončil. „Jsi zraněný? Nemocný? Ne? Tak pokračuj. To dáš,“ variace těchhle vět slyšel mnohokrát. I od manželky na občerstovačce.

Že ultra závody nerozhodují pouze nohy a plíce, ale především hlava, to pochopitelně není žádná novinka. Finn se po svých zkušenostech přiklání k tvrzení známého vědce Tima Noakese, podle něhož při ultra závodech funguje mozek jako brzda, která brání tělu si ublížit (zjednodušeně řečeno). Obvykle ho nepustí dál, než je třeba. Například na Comrades se v čase 12:00 zavírá cílová brána, a kdo jí nestihne proběhnout, je DNF. Přesto každý rok diváci vidí, jak desítky vytrvalců zdolávající trasu tempem 8:00 se před cílovou rovinkou rozběhnou k zoufalému finiši. Sil evidentně mají ještě dost, měli kapacitu běžet předchozích 90 km o něco rychleji, ale mozek je sebezáchovně brzdil. Kdo se naučí tenhle boj vyhrávat, je v ultra úspěšný, ať jsou jeho ambice jakékoli.

The Rise of the Ultra Runners nepřekvapivě končí okamžikem, kdy se Finn po dvou letech seznamování s ultra postavil na start UTMB. Ani tady nebudu prozrazovat podrobnosti. Každopádně je to skvělé vyvrcholení výborně napsané knížky.

Anglický novinář celou dobu citlivě míchá vlastní zážitky ze závodů nebo léčení zranění, do toho vykresluje drobné portréty elitních běžců, s nimiž se na své cestě potkal, přibližuje osudy těch méně známých, vše doplňuje historickým kontextem (například pasáž o Comrades a apartheidu je úžasná), ale zároveň svět ultra trailů nevykresluje pouze s nadšením a jako studánku čisté vody. Dobře ví, že je to místo, které se už začalo komercionalizovat, kde se podvádí a kde nežijí jenom kladní hrdinové.

The Rise of the Ultra Runners je plná zajímavých odpovědí na zajímavé otázky. Nejen o ultra a běhání, ale i o životních prioritách, pohledu na svět, na řízení vlastního osudu.

V řadě recenzí jsem četl, že je to nejlepší knížka, která zatím byla o ultra napsaná. To si netroufám posoudit. Ale každopádně stojí za přečtení. Možná ve vás, pokud si vystačíte s maratony a kratšími tratěmi, nevzbudí touhu zkusit ultra závody. Jestli už ultra běháte, třeba vás nepřesvědčí, ať se pokusíte kvalifikovat na UTMB nebo Lavaredo. Bavit by vás však mohla.

Běhej jako Meb. Překvapivě dobrá knížka pro smrtelníky

Není to žhavá novinka, knížka Meb For Mortals vyšla už v roce 2015. Ovšem nějak jsem na ni dlouho neměl chuť ani náladu. Když jsem ale minulý týden viděl na Amazonu, že e-kniha je (dočasně) za 6 dolarů, zkusil jsem ji. A byť jsem si od ní přehnaně mnoho nesliboval, nelituju. Výborně investované drobné.

Je to v pořadí druhá knížka amerického běžce eritrejského původu Meba Keflezighiho, který mj. vyhrál maratony v New Yorku a Bostonu a na olympiádě byl na stejné distanci druhý (2004) a čtvrtý (2012). Zatímco první kousek Run to Overcome byl klasický sportovní životopis, Meb For Mortals je tréninkovou knížkou.

S nimi bývá obvykle potíž, aspoň u nás. Když se podívám na původní i překladovou produkci posledních let, kvalitní věci se týkají převážně specifických tratí (hansonovské metody půlmaratonu a maratonu, Koernerova nebo Koopova příručka o ultramaratonu). Obecné publikace o běžeckém tréninku jsou v lepším případě průměrné a většinou jedna jako druhá. Ať jsou zaštítěny jménem slavného atleta (jehož autorský vklad je obvykle bohužel minimální), nebo ji napsali trenéři. Podobně vypadají, podobným způsobem řeší podobné věci. O různých běžeckých školách v knižní podobě ani nemluvě – tam se spíše předávají tzv. moudra tradovaná desetiletí, instantní tréninkové plány pro všechny a zároveň pro nikoho nemají valnou úroveň a autorům nedělá problém sami sobě v rámci jedné publikace odporovat.

Mebova příručka pro nás, obyčejné běžecké smrtelníky, není ani jednoho z toho. Autor se netváří, že objevil nový světadíl. Ostatně co na běžeckém tréninku vymýšlet pořád nového? Ani svoje rady a postřehy nepodává autoritativním způsobem ve stylu: „Takhle vypadá správný běžecký styl, takže uděláte nejlíp, když se naučíte běhat úplně stejně.“

Místo toho do detailu popisuje, co a jak dělá on, a vysvětluje, proč si myslí, že stejná věc by mohla být ku prospěchu taky běžcům, jež limituje talent i čas, který jsou schopni věnovat tréninku a činnostem s ním souvisejícími. Jeho knížka není určena začátečníkům. Nenaučí vás vybrat si boty v obchodě ani neporadí, kolikrát se nadechnout na kolik kroků. Spíše si v ní svoje najdou běžci, kteří závody neberou jako společenskou událost, ale jdou tam s cílem překonávat svoje limity a zlepšovat se. Ať je jejich vysněnou metou desítka pod 35 minut nebo maraton za 4 hodiny.

Příručka je dělená do kapitol, jejichž zaměření vysvětlují už jenom názvy: Trénuj jako Meb, Strečuj jako Meb, Mysli jako Meb, Jez jako Meb, Odpočívej jako Meb atd.

Nenarazíte tam na ucelené tréninkové plány, které by vás provedly pětiměsíční přípravou na závod. Meb se ani nepouští do debat, jestli běhat podle stopek, sporttesterů nebo wattů. Jenom popisuje základní principy, jimiž byste se měli řídit při tréninku od pětky po maraton (tomu je logicky věnována největší pozornost). Radí, jak jednotlivé typy tréninků do sebe napasovat, v jakým tempech je běhat a proč vám – zvlášť pokud jste už věkem blíž k důchodu než k maturitě – může stejně jako jemu nebo Paule Radcliffové prospět přechod z klasického týdenního tréninkového cyklu na devítidenní. Mě mj. zaujalo, že i Keflezighi patří k elitním běžcům vyznávajícím myšlenku, že v regeneračních dnech máte běhat velmi regeneračně. Pokud cílíte na maraton pod 3:30, vaším vyklusávacím tempem by opravdu nemělo být 5:45.

Tréninkové principy, o kterých píše, najdete i u jiných autorů. Stejně jako na jím doporučená posilovací a stabilizační cvičení narazíte v běžných fitness příručkách. Pozoruhodnou věc dělá z Meb For Mortals detailní popis jeho běžeckého života, denní rutiny, všech možných úkonů souvisejících s tréninkem.

Díky Mebovi pochopíte, že být elitním běžcem je opravdu práce na plný úvazek. A stejně tak zjistíte, že borci, co vyhrávají světové maratony, řeší podobné věci jako my. Trápí je stejná zranění, dělají stejné chyby, před závody se jim spí úplně stejně špatně.

Velkou část autor věnuje jídlu. Píše, že jeden z největších mýtů, který jsme si o běhání vsugerovali my sami a ještě víc je o něm přesvědčeno naše okolí, je představa, že když zvládneme tolik kilometrů a spálíme taková kvanta kalorií, můžeme jíst, co chceme. Ne, tvrdí důrazně Keflezighi. Neplatí to ani pro toho, kdo týdně uběhne 150-200 km. I on se musí hlídat. Tedy pokud chce jít do závodu s ideální váhou a zaběhnout na hranici svých možností.

Je to tak. Kolikrát řešíme, jestli je dobré běžet maraton v botách vážících 250 gramů, nebo jestli by nebylo lepší zkusit závodky o 30 gramů lehčí, ale už méně nás trápí, že si na start neseme pár zbytečných kil navíc. Pochopitelně, pod slovem „hubený“ si Kelfezighi představuje jinou hodnotu BMI než my. Máme štěstí, že na rozdíl od něj můžeme díky o trochu vyšší hmotnosti přijít maximálně o pár minut na výsledném čase, ne o peníze na živobytí. A proto si určitě tři měsíce před maratonem neřekneme: „Už se to blíží. Radši si ke svačině místo jednoho banánu dám jenom půlku.“

V knížce popisuje historku, kdy po ranním běhu šel na pravidelnou nedělní bohoslužbu a pak se zdržel se známými. Podávaly se cheesecaky, ale on s díky odmítl. Kamarádovi se pak svěřil: „Není to paradox? Byl jsem jediný, kdo měl za sebou ten den 16 kilometrů, a to mě ještě odpoledne čekala druhá fáze, ale zároveň jsem byl jediný, kdo si nedal ani jeden kousek.“ Ten mu na to odpověděl: „Ale taky jsi jediný z vás, kdo vyhrál Bostonský maraton.“

My ho naštěstí vyhrávat netoužíme. Přesto mi přišla řada Mebových rad, jak jíst zdravě, dostatečně, vyváženě a přitom tak, aby šla váha dolů směrem k závodnímu ideálu, velmi užitečných. A opět: žádná z nich nebyla podaná autoritativně. Pouze jako návod, jak by to mohlo fungovat i u druhých. A taky upozornění, že nic z toho, co nejen v jídle přizpůsobíme běžeckým ambicím, není oběť, kterou bychom měli dojímat okolí, nýbrž vždycky jenom naše volba.

Právě tyhle drobné rady, nápady, postřehy a doporučení mi přišly na celé knížce asi nejcennější. Na 208 stránkách jsou jich nenásilně rozesety desítky a kolikrát jsem se divil, jakých detailů se týkají. Díky němu teď například vím, proč občas při závodě stačí si ionťákem propláchnout pusu a pak ho vyplivnout, proč není od věci běhat se slunečními brýlemi (ne, není to jenom kvůli ochraně očí), proč po tréninku vyjít doma schody pozpátku nebo jak udělat přednost z toho, že před maratonem se vám špatně spí a hodinu co hodinu se probouzíte. Bavil mě i nadhled a humor, s nímž o tréninku píše. „Běžecké posilování tady není od toho, abychom dobře vypadali na pláži a na fotkách, ale abychom díky zpevněnému tělu měli efektivnější styl a snížili riziko zranění.“

A ještě jedna drobná věc, která mě potěšila a která u podobných publikací rozhodně není pravidlem: knížka není prošpikovaná product placementem. Občas sice Meb zmíní nějakou firmu nebo výrobek, ale u těch, které jsou jeho sponzorem, na to férově upozorní. Ani jednou nepoužil formulaci, že je něco z toho nejlepší, jedinečné, dokonalé.

Meb For Mortals je určitě jedna z těch běžeckých knížek, které se mi nejenom líbily, ale k nimž se budu i vracet. Ostatně jak píše Keflezighi: správný běžec musí být student of the sport – ten koho zajímá, jak trénují úspěšní, a snaží se vzít si od nich to nejlepší.

Umění vítězit. A hlavně jít si vlastní cestou

Český titul Umění vítězit by mi seděl spíše k pamětem Napolena nebo generála Pattona než ke knize Phila Knighta, zakladatele firmy Nike. Původní název Shoe dog se mi líbí mnohem víc, protože přesně vyjadřuje, čím Knight minimálně v první polovině své byznysové kariéry byl. Člověkem, který byl posedlý botami. Jejich vývojem, výrobou, prodejem, vzhledem, funkčností, cenou.

Základy Knightova příběhu jsou notoricky známé. Aspoň mezi lidmi, kteří se trochu zajímají o běhání nebo sport jako takový. Jako student na Stanfordu (a solidní univerzitní mílař) přišel v rámci jednoho semináře s nápadem, který se dnes jeví jako tuctový, ale ve své době byl revoluční: Knight chtěl konkurovat drahým německým značkám Adidas a Puma tím, že bude na americký trh dovážet levnější, přitom kvalitou srovnatelné boty z Asie, konkrétně z Japonska. Vypravil se tedy do ústředí společnosti Onitsuka (dnes Asics) a podepsal kontrakt, byť ještě neměl ani vlastní firmu a 50 dolarů na první zásilku bot si musel půjčit od otce.

Tady začínají Knightovy paměti a pak rok po roce jdou až k letopočtu 1980, kdy uvedl na burzu již osm let fungující firmu Nike a stal se tak milionářem, stejně jako jeho nejbližší spolupracovníci. Mezitím se odvíjí story člověka, který nejprve získal distribuční práva pro několik západních států USA, pak se stal dovozcem Onitsuka v celé zemi a nakonec po tom, co se s Japonci rozešel (nebo spíše oni s ním), založil vlastní společnost vyrábějící sportovní zboží. Respektive na začátku hlavně běžecké boty, protože u zrodu Nike stáli běžci – jak už psáno ve starším textu Nike. Dědictví běžeckých beatniků.

Pokud jste sportovní fanoušci a byznys vás moc nezajímá, kniha Umění vítězit vás asi tolik nepohltí. Najdete v ní sice zajímavé pasáže o Steve Prefontainovi a Billu Bowermanovi nebo opakovanou myšlenku, že desetikilometrový běh může být lékem skoro na každý splín, ale hlavní porce se točí kolem ekonomických věcí. Někdy až únavně, když Knight rok po roce vypočítává, kde a jak získal (nebo nezískal) úvěr a jaký měl pak problém s jeho splácením, jak se trápil s nedůvěrou bank atd.

Knight ve svých pamětech nijak nezastírá, že byznys není férovým bojem gentlemanů a že takový asi ani nikdy nebyl. Například přiznává, že si ve vedení Onitsuka platil zvěda, který ho informoval o záměrech firmy, nebo že zcizil šéfovi japonské firmy aktovku s dokumenty, aby byl v obraze, co manažer, s nímž si zrovna nerozuměl, má za lubem. A jistě si toho spoustu dalšího nechal pro sebe.

K nejlepším a asi nejupřímnějším pasážím patří popisovaná koroze víry, že Nike navždycky zůstane beatnickou firmou, která se nebude podřizovat korporátnímu světu, kde si všechno pojedou podle svých norem, kde si například každý bude chodit oblékaný, jak chce. Pokud sledujete současný vývoj Nike, asi tušíte, že se to nepovedlo. A že se to zřejmě ani povést nemohlo. Ovšem na původní představy Knight rezignoval už v 70. letech – a nejpozději v roce 1980, kdy po dlouhých diskusích a váháních a sporech uvnitř firmy uvedl Nike na burzu. Ale i díky tomu se mohl stát jedním z nejbohatších lidí světa, svého času ho časopis Forbes řadil na patnáctou příčku.

I když v závěru knihy Knight děkuje celé řadě lidí z amerického nakladatelství, kteří mu pomohli dostat knihu na svět, myslím, že by jí neuškodila pečlivější editace, či lépe řečeno seškrtání. Něco by si zkrátka člověk měl nechat pro sebe, zejména věci z osobního života. Pokud nejsou podstatné pro samotný příběh, privátní detaily mě pramálo zajímají. Asi nepotřebuju vědět, jak vypadalo jeho první rande s pozdější manželkou, jak druhé, jak třetí, nebo jaké měl vztahy s tchyní.

Rovněž mě mrzí, že popisovaný příběh prakticky končí rokem 1980. Byť tomu z dramaturgického hlediska rozumím – kniha se soustředí na dobu, kdy Knight byl víc shoe dog než VIP byznysman. Ale jako sportovního fanouška, který sleduje i věci za oponou, by mě zajímala i následující léta, kdy se firma Nike stala jedničkou na trhu, ovládla globální sportovní byznys a reprezentovaly ji ikony jako Michael Jordan, Carl Lewis, Lance Armstrong, Tiger Woods, Roger Federer, Serena Williamsová atd. Následnému čtvrtstoletí je věnováno pouze pár stran epilogu. Že by téma na další díl? A nebo už by Knight prozradil příliš věcí, které by z různých důvodů chtěl raději nechat za zdmi oregonských kanceláří?

Asi nejen mě by zajímal hlubší pohled na aféru, kdy vyplulo na povrch, že firma obdivovatele buddhismu, hinduismu, Himálají a snad všeho asijského, vydělává miliardy na mizerně placené práci (a zejména mizerných pracovních podmínkách) lidí v jihovýchodní Asii. Těch pár odstavců mi přijde málo. Stejně jako bagatelizující tvrzení, že to tak dělají všichni a že tamní společnost ještě není připravená na zvyšování platů.

Phil Knight jistě ovládal umění vítězit. Stal se velmi úspěšným byznysmanem, který z dlouho podceňovaného start-upu (říkalo se tomu tak už tenkrát?) vytvořil jednu z nejrespektovanějších značek na světě. To se v posledním půlstoletí povedlo málokomu. Přesto hlavní poselství jeho pamětí vidím v něčem jiném: ať už budete chtít vítězit, nebo ne, dělejte si věci podle sebe. Většinou to vede k úspěchu, nebo aspoň k dobrému pocitu. Nejčastěji však k obojímu.

A jste-li přesvědčeni, že něco umíte skvěle nebo dokonce nejlíp, nedělejte to pro druhé. Žijte si svůj vlastní příběh.

Syrové vzpomínky otce běžeckého boomu

Maratonec Frank Shorter neměl charisma jako Steve Prefontaine, nebyl miláčkem davů jako Bill Rodgers, ale do dějin americké i světové atletiky se zapsal nezpochybnitelným způsobem. A také nepřímo ovlivnil životní styl milionů lidi na celém světě. Shorterovo olympijské vítězství v Mnichově 1972 totiž pomohlo nastartovat běžecký boom v USA, jehož vlna se pak přelila i na další kontinenty. Nejen o tom vypráví v nedávno vydané autobiografii My Marathon: Reflections on a Gold Medal Life.

Při čtení knihy pochopíte, že titul „otec běžeckého boomu“ nenosí Shorter s nějakou zvláštní hrdostí. Spíše se mu brání. Ale pozor: pojmem běžecký boom tady nejsou myšleni sedmihodinoví maratonci, běžci v legračních kostýmech ani Parta maraton, nýbrž fakt, že svým nečekaným olympijským triumfem dodal sportovně založeným krajanům kuráž účastnit se silničních závodů.

Shorter skromně uvádí, že na vlně běžeckého nadšení 70. let měly podíl i knihy Billa Bowermana a Kennetha Coopera (to je ten, kvůli němuž jste na základce běhali dvanáctiminutovku), založení firmy Nike, osobnost Steva Prefontaina či vizionářští organizátoři, jako byl třeba zakladatel Newyorského maratonu Fred Lebow.

I bez toho sportovně-kulturního rozměru by měl Shorterův příběh své kouzlo.

Patřil ke generaci, pro niž byla pravidlem atletická cesta po trase: kros, dráha, silnice. Na všech těchto distancích byl vynikající. „Na desítce jsem neměl šanci bojovat o světové medaile, ale nikdo z maratonců tenkrát neměl desítku za 27:50, jako jsem ji zvládal běhat já,“ připomíná, že rychlost je tím, co z maratonských adeptů dělá šampiony.

Věrný dráhařským kořenům Shorter spoléhal na intervalový trénink. Jeho klasický týden v maratonském období se skládal mj. ze dvou dnů, kdy piloval úseky, a z jednoho dlouhého běhu, který však nepřesáhl hranici 32 kilometrů. „Kdybych si v neděli naložil víc, nemohl bych si v úterý na dráze dávat při úsecích do těla. Nestihl bych zregenerovat,“ vysvětluje.

Tradiční formulku hard/easy, tedy střídání tréninkových dnů s těžkou a mírnější zátěží, si Shorter upravil na very hard a very easy. Pořádná zátěž a druhý den lehký jogging, při němž mu stačili i hobíci. „Když na tréninku doběhnete svůj poslední úsek, musíte být tak unavení, že kdyby vám někdo přiložil pistoli ke spánku a řekl, ať běžíte ještě jeden, vy mu odpovíte: To mě radši zastřel,“ zní další z šampionových pravidel.

Výborně napsané jsou i kapitoly z olympiády v Mnichově. Nejen samotný závod, kdy si Shorter před startem přesně určil, na kterém místě půjde do trháku (už na 15. kilometru) a jakým tempem poběží do cíle tak, aby to stačilo na první místo, ale i dny předtím. Hlavně události 5. září 1972, kdy do olympijské vesnice vtrhlo palestinské teroristické komando a zajalo izraelské sportovce, kteří pak zemřeli při přestřelce na letišti. Americká výprava bydlela sto metrů vedle a Shorter, který spal na matraci na balkoně, byl jeden z prvních, kdo zjistil, že je něco špatně…

Dalším tragickým motivem pamětí je smrt o čtyři roky mladšího kamaráda Steva Prefontaina. Právě Shorter byl poslední, kdo s ním mluvil. Po večírku u Geoffa Hollistera ho Prefontaine vezl do domu, kde bydlel, ještě spolu v autě dlouhé minuty seděli a bavili se třeba o tom, jak dál v boji s americkým svazem, který svou rigidností dělal z atletů naprosté amatéry žijící v nouzi. Potom se rozloučili, Prefontaine nastartoval auto – a cestou domů se zabil.

„Nebyl opilý, jak se o něm říkalo. Kdyby byl, nikdy bych si k němu do auta nesedl,“ píše Shorter rezolutně. A dodává, že ještě dlouho ho trápily myšlenky, co by se bývalo stalo, kdyby ho domů vezl někdo jiný. Nebo kdyby se před domem rozloučili o pár minut dřív. Žil by „Pre“?

Zbytek kariéry vzal už Shorter ve svých pamětech šmahem. Víc se věnuje své roli prvního šéfa USADA, tedy Americké antidopingové agentury. Tuto šanci dostal jako vystudovaný právník i jako rozhodný odpůrce dopingu. A také jako jeho „oběť“; jak se totiž ukázalo v 90. letech, východoněmecký vytrvalec Waldemar Cierpinski, který mu v Montrealu 1976 sebral naději na druhé olympijské zlato, byl součástí státem organizovaného dopingu v NDR.

Shorter si tím byl jistý od prvního okamžiku. Odmítal uvěřit, že průměrný steeplař a maratonec, který rok před olympiádou měl osobák 2:20, najednou porazí světovou elitu a víc než dvě minuty vylepší olympijský rekord Abebe Bikily. Po letech dostal důkaz i přímo z Německa. Přesto se nesnažil vyvíjet tlak, aby MOV revidoval výsledky. „Ostatně jsem měl stříbro. Víc mi bylo líto Dona Kardonga. Správně by mu měla patřit bronzová medaile, takhle je čtvrtý,“ píše Shorter.

Tohle všechno by z knihy My Marathon: Reflections on a Gold Medal Life dělalo standardní sportovní paměti. Jenže Shorter se rozhodl odkrýt třináctou komnatu svého života. Děsivou noční můru, která provází celý jeho život a vlastně i sportovní dráhu.

Jak už přiznal před pěti roky v Runners´s World (více ZDE) a jak podrobně popisuje v knížce, vyrůstal v rodině, kde domácí násilí bylo na denním pořádku. Otec, jehož téměř výhradně tituluje jako Dr. Sam, byl váženým lékařem. Pomáhal lidem, angažoval se v charitě, nemajetným pacientům odpouštěl platby za léčení. Na maloměstě nebylo uznávanějšího občana. Ovšem doma se Dr. Sam měnil v netvora, který tyranizoval rodinu. Manželku mlátil a psychicky deptal, řezal své syny a sexuálně zneužíval dcery. Dlouhá léta, bez přestání. Jako lékař zkušeně cílil rány tak, aby navenek nebylo nic poznat. Nahlásit věc na policii nepřicházelo v úvahu. Kdo by věřil, že oblíbený lékař je sociopat? Navíc v 50. a 60. letech, kdy se bralo za normální, že si otcové doma udělali pořádek tak, jak uměli.

Shorter přiznává, že začal běhat proto, aby aspoň na chvíli téhle hrůze unikl. A dodává, že možná i kvůli zkušenosti z dětství se stal výborným maratoncem. Protože bolest, kterou musel unavený snášet na trati, nebyla nic proti pravidelným výpraskům. Ještě dlouho po odchodu z domova ho budily sny, ve kterých otec šel po schodech do patra a zakřičel jméno dítěte, na němž si dneska vylije svůj vztek.

Stejně tak ho dlouhé roky pronásledovaly výčitky, že matku a mladší sourozence nedokázal před tyranem ochránit. Rodina se v 70. letech prakticky rozpadla a Shorter se v dospělosti se sourozenci stýkal jenom výjimečně. Nedokázali spolu mluvit o tom, co se roky doma dělo, a bavit se o něčem jiném jako by nedávalo smysl. I proto se svou syrovou zpověď rozhodl před pěti roky zveřejnit a teď popsat detailněji. Byla to terapie pro něj i pro sourozence. A také se tím snaží pomoci i dalším obětem domácího násilí.

Pozoruhodnou knihu v mých očích sráží pouze nezvyklé množství faktických chyb, z nichž některé odhalí i pozorný český čtenář. Zarážející u nakladatelství, jež vydává i časopisy Runner´s World a Running Times. Smutná vizitka spoluautora a editora, kteří do tisku pustili například souvětí: „Lasse Viren se snažil napodobit krajana Paavo Nurmiho, který na olympiádě v roce 1948 získal zlaté medaile na 5 km, 10 km i v maratonu.“

Ale pokud se nad to dokážete povznést, Shorterovy memoáry si přečtěte. Stojí za to.

Zátopek jinýma očima. A vážně dobrý

Časopis Zatopek vychází v Belgii, nejlepší závod nesoucí Zátopkovo jméno se běhá v Austrálii, tak asi nepřekvapí, když pozoruhodný životopis nejlepšího atleta české historie napsal anglický autor. Je jím Rick Broadbent, jeho kniha se jmenuje Endurance: The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek a vyšla ve čtvrtek.

Sportovní biografie, tedy ty bez předpony „auto“, nemají v českém prostředí moc velkou tradici. Pokud už se nějaká objeví, je to většinou narychlo spíchnutá kompilace z cizích novinových rozhovorů a reportáží, jejímž jediným účelem je rychle vydělat peníze. Google and Wikipedia Journalism. Jmenovat nebudu, reklamu si vážně nezaslouží.

V zahraničí, rozhodně v prostředí anglického a německého jazyka, jde o žánr mnohem prominentnější. A životopisy tohoto druhu nevycházejí pouze o sportovcích již zemřelých. Někdy jsou zajímavou protiváhou oficiálních, autorizovaných biografií, jejichž aktéři mívají tendence svůj příběh přikrášlovat nebo z něj vynechávat události, které by z paměti nejraději vytěsnili. Případně ze sebe dodatečně dělají větší rebely, než jakými ve skutečnosti byli.

Uznávaný anglický novinář Rick Broadbent z listu The Times už má za sebou několik knih se sportovní tématikou. O boxu, o motocyklových závodech, se sedmibojařkou Jessicou Ennisovou spolupracoval na její autobiografii. Příběh o Emilu Zátopkovi pro něj byl krokem jiným směrem: psal o sportovci, s nímž se nikdy nesetkal a který žil v zemi, jejíž jazyk neovládá. Ale handicap to rozhodně nebyl.

Autor od začátku dokazuje, že atletika je jeho svět. Jak tenhle sport funguje a co vytrvalostní běh obnáší, to si nemusel vyčíst odjinud. Pohybuje se na známé půdě, nezaváhá v terminologii, historických exkurzích ani souvislostech. Děj vypráví suverénně, dokáže čtivě přiblížit atmosféru závodů a akcí, které se odehrály před víc než šedesáti roky. Má smysl pro příběh a tah na branku, či snad lépe řečeno: do cílové rovinky. Není užvaněný.

I když kniha vychází z rešerší českých i zahraničních pramenů, Broadbent se nespoléhá jenom na ně. Navštívil a vyzpovídal řadu Zátopkových přátel a vrstevníků, také paní Danu. Třeba s australským šampionem Ronem Clarkem mluvil krátce před jeho loňským úmrtím. Ostatně příběhem zlaté medaile z Helsink, kterou Zátopek v roce 1966 věnoval svému nástupci, kniha začíná i končí.

Endurance: The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek není zaměřená jenom na osobu českého vytrvalce. Broadbent paralelně vypráví i příběhy jiných běžců – nejvíc Gordona Pirieho a Jima Peterse, trochu méně Alaina Mimouna a Vladimira Kuce; pár zajímavostí se dozvíte také o jejich předchůdcích a následovnících. Tím je Zátopkův život zasazen do jedinečných a na takovém prostoru dosud nepopsaných souvislostí. Není jediným hercem na prázdném jevišti.

Jako čtenář můžete srovnávat osudy zmíněných šampionů, od dětství přes válečné události až po sportovní kariéru, a posoudit výhody i těžkosti, jimž čelili. Na Východě loajální sportovci neřešili existenční potíže, ale museli odolávat politickým tlakům – od vlády až po kdejakého okresního funkcionáře. Na Západě měli víc svobody, ale realitou byla nelibost médií, finanční nejistota i nutná opatrnost v ekonomických záležitostech, kdy si museli dávat pozor, aby se vyhnuli osudovému nařčení z profesionalismu, neboť i pár desítek dolarů přijatých bokem jim mohlo zničit kariéru.

V „československé“ rovině je zase Zátopkova cesta v knize lemována osudem Jan Haluzy, jeho prvního a jediného trenéra, který se po únoru 1948 stal politickým vězněm.

Autor pochopitelně psal v první řadě pro britské publikum. I proto vysvětluje historické události a společenské klima podrobněji, než by český čtenář potřeboval, občas ujede v politických reáliích nebo názvech funkcí (Věra Čáslavská opravdu nebyla ministryní Havlovy vlády), případně zkomolí některé (nedůležité) jméno. I proto hrají na stránkách knihy velkou roli Gordon Pirie s Jimem Petersem a touha britských vytrvalců konečně Emila Zátopka porazit. Byť někdy jsem měl pocit, že odboček od příběhu hlavního hrdiny je až moc. Klidně bych popisování osudu Rogera Bannistera či Olgy Fikotové oželel. Ale to jsou jenom drobnosti.

K výhodám Broadbentova psaní rozhodně patřil odstup od českého prostředí. Mohl psát bez taktizování a pietních ohledů, neměl potřebu pucovat sportovcův pomník do hrdinského lesku a prohlubovat existující mýty, nekreslil pohádku o Zátopkovi.

Pokud si říkáte, že už jste na dané téma přečetli pár knih a spoustu článků, a tak vám nějaký Angličan sotva poví něco nového, mýlíte se. Pro českého čtenáře by cenným příspěvkem Endurance: The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek měl být i pohled, jaký jsme dosud příliš neznali. Vzpomínky zahraničních soupeřů, citáty ze sportovních memoárů, které do češtiny nebyly přeloženy, nebo ohlasy dobového západního tisku. A už zmíněné vyprávění Zátopkova příběhu v kontextu tehdejšího světového sportu.

Je to pohled jinýma očima, o to myslím zajímavější. Pro mě je Broadbentův opus zatím nejlepší zátopkovskou knihou, kterou jsem četl.

Emil Běžec. Matná zpráva o Zátopkově životě

Možná to bude znít překvapivě, ale k ne zrovna dokonale popsaným příběhům českého sportu patří i život Emila Zátopka, kterého mnozí považují za nejlepšího sportovce české historie.

Pokud jste neměli čas prolézat antikvariáty a shánět knihu Vítěz marathonský, kterou v roce 1953 napsal František Kožík způsobem, jemuž se eufemisticky říká poplatný době, pokud jste tamtéž nenarazili na Zátopkovu brožurku Můj trening a závodění (1955) a nebo vás minula povídka Jak to tenkrát běžel Zátopek (1967) od Oty Pavla, byli jste asi odkázání pouze na časopisecké a novinové články různé kvality.

První biografie s ambicemi uceleně odvyprávět Zátopkův příběh vyšla až minulý týden. Jmenuje se Emil Běžec a na zakázku Českého olympijského výboru ji napsal Pavel Kosatík. Jak si vedl? Lakonicky řečeno: spíše se zúčastnil, než že by zvítězil.

Pokud sportovní životopis píše autor, k jehož doménám sport nepatří, nemusí to nutně být na škodu. Ostatně ve světě oceňovaný příběh fotbalisty Zlatana Ibrahimovice dal dohromady David Lagercrantz, který se jako novinář věnoval především kriminálním kauzám a letos napsal čtvrté pokračování slavné detektivní série Millenium. S příběhem slovenského hokejisty Petera Šťastného si zase zajímavě poradil prozaik a překladatel Igor Otčenáš. Ale kultivovat sportovcovo vyprávění je jiná disciplína než psát životopis atleta, který je patnáct let po smrti a pamětníků ubývá. V tom je i úskalí Kosatíkovy knihy.

Nechci teď hnidopišsky vytahovat faktické chyby (nebylo jich zase tolik, byť je nešťastné, pokud se první objeví hned v úvodní kapitole), nechci polemizovat, zda Mo Farah je opravdu běžcem Zátopkovy úrovně, ale na řadě míst je bohužel poznat, že se Kosatík pohybuje na půdě, kde si není úplně jistý pevným krokem. Pasáže o tréninku jsou psané ne zcela přesvědčivě a srozumitelně, kapitola o čs. atletice v době před Zátopkem patří k těm nejděravějším, což se týká i pokusu srovnat jeho tréninkové přístupy se současností v závěru knihy. Do náročnějších věcí – jako třeba usazení Emila Zátopka do kontextu světového sportu 40. a 50. let – se Kosatík raději nepouští vůbec. Postačí si sloganem, že je nejúspěšnější sportovec planety.

Ale teď už k samotnému příběhu.

Autor naštěstí nechtěl jít cestou upevňování zátopkovských mýtů (a že jich v běžeckém prostředí poletuje), nikde se neobjevuje Satu-Pekka, nepřečtete si, že ryba plave, pták létá, člověk běhá, o vojenských bagančatech je tam tuším jenom jedna zmínka.

Kosatík místo toho trpělivě vrší fakta a svědectví, jak se na životopisce sluší. Někdy tak činí až moc pečlivě. Výsledkem je, že větší část knihy popisující jeden z nejúžasnějších sportovních příběhů historie má dramatický náboj diplomové práce. Nebo životopisu Charlotty Masarykové. Autor bohužel není vypravěč tělem a duší, chybí mu přímočarý tah za příběhem, řadu motivů a otázek jenom lehce naznačí nebo je nechá úplně spadnout pod stůl.

Ze scény z prvního zahraničního závodu v Berlíně 1946 by jiní vytěžili půlku kapitoly (Zátopek o ní kdysi poutavě vyprávěl v rozhovoru pro Stadion), Kosatík se spokojí s půlkou odstavce. „Případ Jungwirth“ z roku 1952 (Emil se tehdy velmi odvážně postavil za kamaráda, jenž původně nesměl letět na olympiádu kvůli otcově politickému průšvihu), který patřil k nejdramatičtějším okamžikům Zátopkovy kariéry, se ztenčil na stránku. A když autor konstatuje, že už zřejmě nikdo nezíská tři vytrvalecké zlaté medaile na jedněch olympijských hrách, nepustí se do pokusu vysvětlit proč.

Čím dále jsem se začítal, tím častěji jsem si v řadě pasáží říkal: jaká škoda, že tuhle knihu nepsal Jan Novák!

Nejen u pro mě ne zcela pochopitelných intermezz, kde autor běží po cestách v Kopřivnici, Zlíně či Staré Boleslavi, a přemýšlí, o čem asi tak mohl před šedesáti a více roky přemýšlet Emil, když tudy také běžel…

Zátopek první polovinou knihy prochází jako zvláštním způsobem vypreparovaná postava. Trénuje, trénuje, trénuje, závodí, vyhrává, zase trénuje, občas řekne něco novinářům, dostane se do sporu s funkcionářem, trénuje… Jeho zahraniční soupeři se smrskávají na jména z výsledkových listin (přitom někteří z nich se později ve složitých dobách postavili na Zátopkovu obranu, dokonce kvůli němu protestovali před sovětskou ambasádou v Londýně), závody jsou vyprávěny odtažitě a s maximální stručností a kde autor může, tam od sportu utíká. Výsledek je docela úsměvný: systému výchovy ve zlínské Baťově škole práce je v knize věnováno výrazně víc prostoru než olympijským hrám v Helsinkách, tedy vrcholu běžcovy kariéry.

Nejcennější na knize je její poslední čtvrtina, kde je zřejmý a viditelný Kosatíkův vklad. Vypráví o osudu poníženého šampiona, který byl za své politické aktivity v roce 1968 vyřazen z armády, byť odvolal, co odvolat mohl, a skončil jako dělník u Stavební geologie (ne, opravdu se neživil čištěním záchodů, jak si vymýšlí autor bestselleru Born to Run). Svědectví o jeho životě v časech normalizace jste si mohli různě přečíst ve vzpomínkách jiných aktérů nebo v rozhovorech, které Zátopek rozdal po roce 1989, ale tady je vše poprvé sepsáno pohromadě, v kontextu a na důstojném prostoru. Jako by najednou byly cítit i větší autorovo zaujetí pro téma a touha vyprávět.

Pokud bych měl uvést důvod, proč stálo za to utratit 349 Kč, jsou to právě jmenované kapitoly.

I ty jsou důkazem, že Kosatík nenapsal černobílý příběh. Přesto v něm spousta barev chybí a celkový výsledek působí poněkud matně. Možná i proto, že autor čerpal až na drobné výjimky jen z domácích pramenů. O Zátopkovi přitom v zahraničí vycházela zajímavá a pro českého čtenáře někdy překvapivá svědectví, během jeho kariéry i později. Psal o něm i často mluvil letos zesnulý australský šampion Ron Clarke, který v 60. letech opakovaně Zátopka navštívil v Praze, brilantní a rozsáhlý profil od amerického publicisty Michaela Sandrocka, založený na rozhovoru z první poloviny 90. let, vyšel v Running with the Legends, zajímavé postřehy přidal i Zátopkův německý přítel Manfred Steffny ve své knize Marathon-Training, ke které český atlet napsal předmluvu, podobně Herbert Schade si řadu věcí nenechával jenom pro sebe. A tak dále.

Na konci své předchozí životopisné knihy o Pavlu Tigridovi napsal Pavel Kosatík, že je to první pokus shrnout jeho život a že teď je na dalších, aby příběh doplnili. To samé se dá konstatovat i o knize Emil Běžec.

Jak Česká televize zabila Běchovice

Zkuste si představit, že se uvelebíte v křesle a zapnete si v televizi fotbalový zápas Sparty s Plzní. Dvě minuty sledujete, co se děje na hřišti, ale najednou režisér začne zařazovat prostřihy na diváky a psy a pořadatele a okolo jedoucí auta, reportérka vyzpovídá funkcionáře domácího týmu, který jí prozradí, že mají čerstvě vymalované kabiny a koupili novou sadu trenek, potom udělá rozhovor se zraněným obráncem a taky hokejistou, který se náhodou přišel na zápas podívat. Stejně to pokračuje až do 90. minuty, kdy opět vidíte fotbalisty v akci a slyšíte hlas komentátora, že Sparta vyhrála 1:0 a gól dal zřejmě Hybš.

Pokud by se něco takového stalo, okamžitě by v redakci vyzváněly telefony a mailová schránka by byla plná stížností. V těch slušněji formulovaných by se opakoval požadavek, ať šéf sportovní sekce podá výpověď.

Zhruba výše popsaným způsobem včera stanice ČT Sport pojala přenos (no, to je asi silné slovo…) z běžeckého závodu Běchovice-Praha. Jedna kamera na startu, jedna v cíli – a mezi tím 9,5 kilometru země nikoho. Navíc komentátoři neměli informace z trati, tudíž divák netušil, kdy se asi tak dostal Jakub Zemaník do vedení, jaký měl náskok pod Hrdlořezákem, kde se rozhodl závod žen a spoustu dalších podrobností, co dělají atletiku atletikou.

Pro nejstarší evropský silniční závod poněkud nedůstojné. Za takový výkon by se styděli televizáci snad i před padesáti roky, kdy byla technika někde docela jinde. Jasně, v Běchovicích už se dávno neběhají dechberoucí časy, ale pořád je to mistrovství republiky a jedinečná historická značka. Ovšem soudě podle kvality přímého přenosu to byl tak maximálně krajský přebor.

A nikomu to moc nevadí. Protože podobně Česká televize nakládá s většinou přenosů ze silničních závodů. Jako by je vysílala jenom z povinnosti.

Na mém soukromém žebříčku nepovedených běžeckých přenosů vysoko ční mistrovství světa před dvěma roky, kdy komentátoři při mužském maratonu řešili ceny nemovitostí v Moskvě a místní architekturu zaníceněji než samotný závod.

Ale žádná sláva to není ani při každoročním květnovém maratonu v Praze. Režisérovi přenosů přijde 2,5 hodiny trvající běh zřejmě nudný, proto ho každou chvíli přerušuje povrchními rozhovory s kdekým, od starosty Prahy 1 přes předsedu atletického svazu až po organizátora atletického mítinku, kde se jenom stěží hledá souvislost s právě probíhajícím závodem.

Ani komentátoři nebývají připraveni úplně dokonale. Při sluníčku a dvacetistupňovém teple v devět ráno mluví o ideálním maratonském počasí, z mezičasů vedoucích závodníků nejsou schopni odhadnout jejich cílový čas a už tradicí – vedle frází o tom, že každý, kdo doběhne, je vítěz – jsou postřehy, jak někomu z favoritů přestaly pracovat kotníky (opravdu se tak dá běžet tempem 3:10?). Nemluvě o tom, že informace o nejlepších českých běžcích a běžkyních jsou velmi strohé, což je nemilé zvláště v letech, kdy bojují o limity na MS a OH, obrazový doprovod je ještě řidší.

Včera se před Běchovicemi shodou okolností běžel maraton v Berlíně. A byl to balzám na duši atletického diváka. Nevykecávali se tam politici, bafuňáři ani sponzoři, místo toho komentátory a reportéry ARD zajímal závod samotný. Režisér citlivě přestřihával mezi čelem závodu mužů i žen, víc než důstojný prostor dostali nejlepší Němci, kteří usilovali o olympijský limit, viděli jste i závěr závodu handbikerů.

Ale možná je to celé jinak. Možná se Česká televize nechová k běhu macešsky, nýbrž se mu pokouší pomoct. Pro začátek tím, že dělá všechno proto, aby lidi při závodech neseděli u televize, snaží se je z křesel a gaučů vyhnat na start, nebo aspoň jako diváky k trati.

Jinak si totiž nejen dnešní běchovické faux pas vysvětlit nedokážu.

Ultra a dál. Příručka pro… pro koho vlastně?

Zvláštní kniha. Nepřináší úplně to, co slibuje. Ale zase na docela malém prostoru objevíte kupu užitečných informací o běhání, na něž jiní potřebují objemné bichle. Asi tak bych charakterizoval příručku Ultra a dál amerického ultramaratonce Hala Koernera, která vyšla s podtitulem „Jak se připravit na běhy od 50 km po 100 mil“.

Začněme těmi sympatickými věcmi.

Po odborné a faktické stránce asi nebudete mít důvod s Koernerem polemizovat. Zkrátka ví, o čem píše – aby ne, když je mimo jiné dvojnásobným vítězem Western States na 100 mil. Má naběhána kvanta kilometrů a na knize je to naštěstí znát. Všechna tvrzení má podložena dlouholetými zkušenostmi, za téměř každým doporučením se skrývá vlastní zážitek, který je cennější než křivky grafů a citáty z univerzitních studií.

Knížka je napsaná svěže, což pro podobný druh literatury nebývá pravidlem. A palec nahoru i za překlad. Minimálně proto, že v knize se neběhá v „teniskách“, jak tomu bylo třeba při Běhání s Keňany. Koerner si udržuje nadhled, nepoučuje, neprezentuje své ego, nesnaží se tvrdit, že jeho směr je ten jediný správný (viz otázka strečinku nebo jídla).

Snad největším plusem je, že kniha není žádné „ultramaraton za 100 dnů“. Nepřipomíná i u nás tolik oblíbené rychlokursy běžecké geniality. Koerner nerýsuje zkratky, nenabízí snadnou cestu a neskrývá, že (nejen) k ultramaratonskému cíli vede pouť lemovaná dřinou a disciplínou.

Na druhé straně se nemohu zbavit pocitu, že mnoho jeho rad a poučení je vlastně banálních, k nimž dojdete i vy za použití toho, čemu se říká zdravý selský rozum. Nebo asi výstižněji řečeno: Koerner na výrazně velkém prostoru přináší návody, které nejsou specifické pro ultramaraton. Pokud píše, že před kopcovitým závodem byste měli v kopcích i trénovat, platí to pro Velkou kunratickou stejně jako pro Western States (byť kvalita a délka stoupání jsou samozřejmě výrazně odlišné). Když popisuje, jak si správně vybrat běžeckou obuv, zase je to rada spíš univerzální než specifická.

Některé pasáže jsou poměrně úsměvné, zvlášť jsou-li doprovázeny zvýrazněným titulkem „Expert radí“. Například: „Během závodu nejezte nebo nepijte nic, co byste předtím nevyzkoušeli v přípravě.“ Nebo: „Dojděte si na záchod těsně před startem. Ranní káva může pohnout s trávením, takže se stihnete vyprázdnit před začátkem závodu.“ Případně: „Nezapomeňte si vyzvednout pytel, než odjedete ze závodu domů!“

Kdyby Koerner nebyl Američan, hodila by se průpovídka o objevování Ameriky.

V téhle souvislosti se nabízí otázka, komu je vlastně příručka určena. Pokud adeptům ultramaratonu, kteří už pár sezon odběhali a na kontě mají nějaký ten maraton (jak v úvodu doporučuje i autor), bude pro ně většina rad bezcenných, protože si je už přečetli jinde nebo se k nim sami dobrali při trénincích a závodech. Těmhle lidem netřeba znovu vysvětlovat, co je tempový běh, kdy si s sebou vzít pití, že těžké běhy je třeba prokládat tréninky regeneračními, že na trase je fajn držet se stínu a že na vzdálený závod je lepší vyrazit o den dva dříve.

Naopak tréninkovým plánům je poněkud překvapivě věnována pouze útlá kapitolka. Obsahuje pár vysvětlujících řádek a tři tabulky s 16-20týdenními rozpisy, u nichž ovšem chybí údaj, jde-li o kilometry, nebo míle, a které jsou poměrně jednoduché, unifikované. Koerner vůbec ultramaratonskému tréninku a jeho principům přidělil málo místa, víc se věnuje praktickým věcem typu jak se vybavit na běh ve vysoké nadmořské výšce nebo jak si uprostřed závodu správně ošetřit puchýře. Jako by spoléhal na to, že stejně každý si musí najít svoji tréninkovou cestu sám a že čím delší trať, tím méně platí všeobecné recepty.

Jste-li tedy zkušený maratonec, který se chce posunout na delší distance, nebo ultramaratonec, jenž hledá způsob, jak vylepšit svoje výkony, asi budete knížkou lehce zklamáni. Nedozvíte se mnoho nového, zásadního, nečekaného. Maximálně si u ultramaratonské autority ověříte, že nejdete po špatné cestě.

Ale pokud jste běžecký začátečník a z nějakého důvodu se vám Koernerův průvodce dostal do rukou, najdete v něm spoustu cenných rad a zkušeností. Bez ironie. Stačí přeskočit pasáže určené ultramaratoncům a máte před sebou čtivě napsaný běžecký manuál. A to není málo.

I když to asi nebyl původní autorův záměr.

Marathon Man, nejlepší běžecká autobiografie

Tu knížku jsem četl už před rokem a chtěl jsem dávno o ní něco napsat. Ale jednak jsem pořád nějak nemohl najít čas a jednak jsem si říkal, co taky psát o knížce, která se prostě musí číst, o knížce, z níž nejde jenom vytahovat kousky jako jednohubky z podnosu. Jenže času už trochu mám a pak třeba není od věci ani těch pár kousků zmínit.

Jméno Billa Rodgerse jsem samozřejmě před jejím čtením znal. Měl jsem zhruba představu o jeho časech, úspěších, významu. Ale závodit jsem ho nikdy neviděl, to jsem až nedávno dohnal na YouTube.

O to víc mě jeho životopis lákal. A zhruba od třetí stránky jsem pochopil, že jsem udělal velmi dobře. Výtečně napsaná věc. Příběh se odvíjí ve dvou rovinách – současně je vyprávěn průběh Bostonského maratonu 1975 (který Rodgers poprvé vyhrál a navíc v americkém rekordu 2:09:55) a story Rodgersova života.

Patřil k velké trojce prvního amerického maratonského boomu z let 1972-82, spolu s Frankem Shorterem a Albertem Salazarem. Pokud se o Shorterovi říkalo, že byl mozkem této nové generace, byl Rodgers její duší. Volnomyšlenkář a hipík. I proto je knížka Marathon Man nejen jeho životním příběhem, ale i odrazem Ameriky od konce 60. do začátku 80. let.

Rodgersovi dlouho trvalo, než pochopil, že pro něj běh bude znamenat víc než prima hobby. Při studiích na univerzitě, v časech květinových dětí, uměl v sobotu zvládnout mejdan na dívčích kolejích a v neděli třicetikilometrový běh s vítězem Bostonského maratonu. Školou se protloukal všelijak, především často měnil hlavní studijní obor. Opsal tam kolečko, které obsahovalo německou literaturu a končilo sociologií.

Bohém v maratonkách

Závody ho bavily, ale nebral je smrtelně vážně. Navíc po skončení univerzity musel řešit důležitější věci než osobní rekordy. Jak se vyhnout narukování do Vietnamu. Jak se uživit. Do armády nakonec nemusel, ale čekalo ho cosi na způsob civilní služby. Skončil v nemocnici, kde mu jako „zrádci vlasti“ přidělovali podřadné úkoly typu přemisťování mrtvol z pokojů do márnice. Když se pak snažil založit odbory, dostal i z téhle práce vyhazov.

V těch letech nešel Rodgers nikdy daleko pro cigaretu nebo whisky. Prostě bohém, v roztrhaných, sepraných džínách a s dlouhými vlasy. Ale k běhání se přeci jenom vrátil. V pětadvaceti. Nadšen myšlenkou, že by si někdy v téměř domovském Bostonu rád zaběhl maraton. Dvakrát tam musel tvrdě narazit, než ho vyhrál. Ale povedlo se mu to potom dokonce čtyřikrát. Na začátku jako úplnému amatérovi. Jak říká, běžci téhle generace celý rok makali jako blázni jenom kvůli tomu, aby v Bostonu vyhráli olivový věnec a najedli se beef stew. Mohli se věnovat spoustě jiných věcí, ale je bavilo běhat a závodit.

Po vyhazovu z nemocnice to zkusil ve školství. Mj. působil jako vychovatel na škole s handicapovanými dětmi, což není zrovna odpočinková práce. Navíc ho ředitel neměl v lásce. Sice mu povolil o polední přestávce trénovat, ale vždycky stál u schodů a kontroloval jeho včasný návrat na hodinu.

I v takových podmínkách Rodgers dokázal běžet maraton pod 2:10. Teprve po třicítce se z něj stal profík, který občas vzal pod stolem peníze za účast na závodech a živil ho obchod s běžeckým vybavením, jenž si v Bostonu otevřel. Dřel, makal, trénoval, ale třeba s životosprávou si nikdy hlavu nelámal. Už přestal kouřit, samozřejmě, ale jeho tradičním jídlem byla pizza – a majonézy snědl, kolik by stačilo na tři životy.

Byť dokázal na mistrovství světa v krosu získat bronz a ani na dráze toho neodběhal málo, byl klasický road runner. Maraton a jiné silniční běhy, to bylo jeho. Závody v královské disciplíně vyhrál 22krát, většinou velmi kvalitně obsazené akce. Osmadvacetkrát zaběhl pod 2:15. A to nebyl žádný rychlík. Míli uměl nejlépe za 4:18, což zvládnou i středoškolští atleti, osmistovku nikdy nedal pod dvě minuty.

Nejlepší autobiografie

Čtyřikrát vyhrál Boston, čtyřikrát New York, v šesti sezonách byl vyhlášen nejlepším maratoncem světa, ale z olympiády nemá žádnou medaili. V Montrealu 1976 doběhl – jako hlavní favorit – v dešti a se zraněním až čtyřicátý, o čtyři roky později nejel do Moskvy kvůli politickému bojkotu, jehož byl jedním z nejhlasitějších odpůrců (prezident Jimmy Carter se mu za něj po letech omluvil), do Los Angeles se už v 37 letech nedokázal kvalifikovat.

Ve startovním poli byl poznat podle čelenky (většinou), bílých rukavic (občas) a nápisu GBTC, což bylo jméno jeho klubu, které si sám maloval na tílko. Extravagantní byl i jeho způsob závodění. Když se potřeboval napít, prostě si udělal krátkou chodeckou pauzu. Při americkém rekordu si musel na trati i zavazovat tkaničky u bot.

Měl a stále má velké charisma. Byl hostem na titulních stránkách novin a časopisů, v televizních pořadech, na přednáškách. Lidé byli zvědavi nejen na jeho výkony, ale i názory, protože uměl mluvit zajímavě skoro o všem. Inspirativní osobnost. Old school – v nejlepším smyslu těchto slov.

I proto Marathon Man řadím na první místo mezi běžeckými autobiografiemi, které jsem četl.

Born to Run. Opožděná recenze

Je to pět let, co v Americe vyšlo první vydání knihy Born to Run od Christopha McDougalla. Knihy, která se stala bestsellerem a prodalo se jí po světě přes půl milionu výtisků. Knihy, o které se hodně mluvilo, psalo, debatovalo. A možná ještě někdy bude. Knihy, která běhání uvedla do salónů, kam se Haile Gebrselassie nikdy nedostal.

Pět let je dlouhá doba. Leccos se změnilo. I osudy hlavních hrdinů a některých okrajových postav. Charismarický samotář Caballo Blanco je mrtev, zemřel na selhání srdce při jednom z výběhů po Sierra Madre. Ultramaratonský šampion Scott Jurek se i díky knize stal známou sportovní figurou, závodí už spíše sporadicky. Barefoot Ted přednáší po celém světě, vede workshopy a prodává Luna Sandals, tedy kus gumy se šňůrkou, bratru po sto dolarech. A troufám si tvrdit, že dnes by asi autor o Lanci Armstrongovi obdivně nepsal, že je „filozof a beatnik“.

Ale co zůstává, je kniha samotná. Jaká je i s odstupem doby?

Je čtivá, velmi čtivá. McDougall dokazuje, že pro New York Times Magazine nemůže psát kdejaký ňouma. Je skvělý vypravěč a reportér. Storyteller. Pár slovy popíše situaci, pár slovy navodí atmosféru. Lehce, jako by bez námahy. Nezapře v sobě minulost válečného zpravodaje. Reportážní pasáže, třeba z Leadville Trail 100 nebo z Mexika, jsou zkrátka špičkové. V tom je McDougallova síla.

Ve chvílích, kdy opouští oblast „co moje oči viděly“, přicházejí nejproblematičtější části knihy. Řekněme, že McDougall si žádnou historku, žádnou konstrukci nenechá pokazit pravdou. Ve svých závěrech je přímočarý, nezdržuje se fakty, kontextem ani snahou nabídnout jiný pohled. Z rukávu tahá průzkumy, aniž pátrá po jejich relevantnosti, jako podpůrný argument nabízí příběhy, jejichž pravdivost nemůže nikdo další doložit (např. matematik žijící mezi Křováky), osobní zkušenosti vydává za obecně platné formulky.

Češi a zimbabwské sáňky

Pro ukázku si vezměme příklad geograficky nám nejbližší. McDougall kdesi v první polovině knihy píše, že v dobách před Emilem Zátopkem na tom československý běh byl podobně jako sáňkaři v Zimbabwe. Bez tradic, bez trenérů. Běžecký laik (a teď ten termín nemyslím nijak pejorativně) to asi ocení jako výtečný bonmot, ale ten, kdo o běhání a jeho historii už cosi ví, jenom nevěřícně nadzdvihne obočí. A paní Pravda si raději zacpává uši.

Vždyť jsme měli a máme nejstarší pravidelný silniční závod na světě (Běchovice-Praha), v Košicích se maraton běhá od roku 1924 (premiérový český závod na této distanci se konal už v roce 1908). A první akce, jíž by se dnes řeklo ultra (šestihodinovka), se datuje dokonce do roku 1888! Měli jsme závodníky světové úrovně: maratonec Oskar Hekš obsadil na olympiádě 8. místo (1932), Alois Krof 16. místo (1928), pojmem v Evropě byl i pražský Němec Emerich Rath (OH 1908 a 1912). Srovnejte to se zimbabwskými ledovými tobogány…

Podobně ledabyle nakládá McDougall se spoustou dalších skutečností. V dálce zahlédne matný obrys, ale vidí v něm zcela jasný obraz zářící tisícem barev. Pro romanopisce a fabulátora je to ideální výbava, ne pro autora s pózou umanutého hledače pravdy.

Třeba nárůst běžeckých zranění po roce 1972 bez debat přisuzuje novým botám Nike a jejich následovníkům. Nenapadne ho, že docela prozaičtějším vysvětlením může být první americký běžecký boom (do velké míry vyvolaným olympijským vítězstvím maratonce Franka Shortera), který tehdy k pravidelnému pohybu i k maratonům přivedl mraky do té doby nesportujících lidí, bez atletické průpravy, s minimem znalostí a maximem ambicí. Není divu, že je kosila zranění… Nemluvě o tom, že jím proklínaný model Cortez (viz Forrest Gump) byl dost vzdálený pozdějším čtyřsetgramovým „cihlám“ s různými podporami a bez problémů by se dnes vešel do definice minimalistické boty.

A to je právě největší a nejzáludnější zjednodušování v Born to Run. Jistota, s níž se problematika běžeckých zranění zužuje pouze na otázku bot a jejich kvality. O tréninku, o jeho míře, struktuře a četnosti, ani slovo. Nic o tom, že za většinu zranění si můžeme jednoduše proto, že jdeme vstříc čtyřem příliš: příliš brzy, příliš často a příliš rychle běháme příliš daleko. Bez ohledu, co máme zrovna na nohou. Běžecký život nám komplikuje směs ega a nadšení, nikoli EVA v podrážce. Přesvědčivě podobné zásadní omyly vyvrací například uznávaný jihoafrický vědec Ross Tucker.

Jiní experti zase zpochybňují v knize s lehkostí předkládané antropologické teze, že hlavním definičním znakem homo sapiens je schopnost vytrvalostního běhu, zpochybňují, že jsme „born to run“. Jiní (třeba ultramaratonkyně Jenn, další z postav knihy) zase autorovi vyčítají, že si indiánský kmen Tarahumarů romantizuje, idealizuje a téměř opomíjí jeho chudobu a vlastně tragický osud. Ale ani v jednom si netroufám být arbitrem.

Bible, mayovka i módní tretka

McDougall se jako Američan nezapře ani v nestřídmém používání superlativů. Kdeco a kdekdo jsou v jeho očích „nej“. Zatímco Joe Vigil je nejlepší americký trenér historie (o tom by se jistě dalo polemizovat), tak Bill Bowerman, který trénoval například Steve Prefontaina a jehož svěřenci ze slavné oregonské skupiny vytvořili třináct světových rekordů, je v knize líčen jako pitomec, co nerozuměl běhání. A minimálně dva závody jsou nejtěžší na světě. Co nestihl McDougall, to za něj zařídil český (ale i německý) vydavatel, který z termínu „Super Athletes“ (případne „ultra-runners“ z jiných vydání) v podtitulu knihy udělal nejlepší a nejšťastnější běžce světa.

Ale zpátky k úvodu. Co po pěti letech zůstalo z Born to Run?

Kdo v ní chtěl najít bibli, ten v ní bibli našel – tedy soubor těžko ověřitelných historek a lehce uvěřitelných dogmat, o jejichž pravdivosti se nepochybuje. Kdo v ní chtěl najít běžeckou verzi mayovek, našel ji rovněž. Kdo v ní chtěl objevit další metaforu o úpadku současné (západní) civilizace a hledání jakéhosi ztraceného ráje, taky nebyl zklamán. Kdo potřeboval hledat motivaci k běhání, asi mu Born to Run byla nápomocná. Kdo čekal na další univerzální recept, má ho po ruce. Kdo toužil po nové módní tretce, musel být aspoň na začátku spokojen.

Výrobci běžeckých bot zase díky McDougallovi našli na pár let oporu pro nové marketingové aktivity a prezentují tenoučké boty, v nichž – jak zdůrazňují – se dá konečně běhat zdravě. Co na tom, že dál prodávají tradiční, těžší boty, v nichž – jak by tedy velela logika – se běhá nezdravě.

Ovšem jeden podstatný motiv knihy zůstal téměř opomenut. Kolik lidí si mezi debatami o botách a dopadu chodidla všimlo, že všichni hlavní hrdinové v různé míře vyznávali i životní minimalismus? Skromnost, nenáročnost, neokázalost. Vzpomenu si na to, kdykoli vidím běžce v pětiprsťácích, se sluchátky, ve značkovém oblečení s fajfkou a s pípajícími garminy na zápěstí, za jejichž celkovou cenu by se kukuřicí nasytila půlka tarahumarské vesnice.

Run free.

Steve Prefontaine: běžet až na hranu

V Americe stěží najdete populárnějšího běžce, než je Steve Prefontaine. Je po něm pojmenovaný atletický stadion, jeho jméno nese i závod Diamantové ligy, byly o něm celkem nedávno natočeny dva filmy. Je to malá záhada.

Pre je totiž 40 let mrtvý.

Pre nezískal jedinou medaili na olympijských hrách (mistrovství světa se v jeho době nekonalo).

Pre nevytvořil žádný světový rekord.

Pre závodil téměř výhradně na dráze, od míle po desítku. Závodů na silnici nasbíral poskrovnu a nevěnoval se ani ultra trailům.

Ano, možná kdyby nezemřel mladý a žil do dneška, byl by jeho věhlas mnohem menší. Chyběla by mu aura Jamese Deana atletických oválů. Ale za jeho příběhem je i mnohem víc, jak se snaží ukázat knížka Pre: The Story of America’s Greatest Running Legend. Láska k běhání. Touha vymáčknout ze svého talentu co nejvíc. Jít až na hranu.

Jedním z Prefontainových rysů byl agresivní styl závodění. Touha být stále na špici a psát příběh závodu. Přineslo mu to řadu velkých vítězství – i památných porážek. Skrýt se na konci chumlu a pak všechny přesprintovat v cílové rovince, to nebyl jeho styl.

Dnes by Pre se svou americkou slávou byl milionářem, ale v 70. letech třel bídu s nouzí, žil v karavanu a měl problém s placením účtů. „I’m tired of being a poor man,“ prohlásil v roce 1974, když se domáhal toho, aby američtí reprezentanti dostávali od olympijského výboru aspoň částečnou materiální podporu, měli své lékaře a fyzioterapeuty, mohli jezdit na společná soustředění. Jen tak mohli konkurovat nadopovaným Skandinávcům a Východoevropanům, kteří si v převleku za vojáky a policisty užívali plné státní podpory.

Knížka přibližuje Prefontainovy názory i vzpomínky jeho blízkých, ale bohužel je na ní poznat, že vznikala dlouho po jeho smrti a autor měl omezenou možnost pracovat s autentickými prameny. Proto je příliš natahovaná detailními popisy závodů, až máte dojem, že byl zmíněn snad každý, který kdy běžel.

Jen málokterý je popsán tak zajímavě jako míle v Eugene. Tehdy se závod běžel v období, kdy oregonští farmáři každoročně pálí trávu a úřady nedoporučují vycházet z domu. Pre ovšem nechtěl zklamat fanoušky ze svého města a běžel i v hustém kouři. Míli dal za 3:58 a v cíli plival krev, další zdravotní problémy se přidaly po pár dnech.

Snad i proto všechno mě Bill Rodgers, který shodou okolností své první boty značky Nike dostal poštou od Steva Prefontaina a vyhrál v nich Boston jen pár týdnů po jeho smrti, bavil podstatně víc. Ale za přečtení stojí obojí.