Příběhy - Page 5

Vzestup a pád nešťastné Flo-Jo

Největší hvězdou olympijských her v Soulu se stala výstřední americká sprinterka Florence Griffith-Joynerová. Získala tři zlaté medaile, jednu stříbrnou a zaběhla časy, k nimž se dodnes nikdo nepřiblížil. Byl by to hezký příběh, kdyby se nad ním nevznášelo podezření z dopingu. A kdyby jeho hlavní hrdinka nezemřela ještě před čtyřicátými narozeninami.

Dnes by Florence Griffith-Joynerové bylo 52 let. Na olympijských hrách v Londýně by jistě patřila mezi čestné hosty a obletované celebrity, možná by i pár metrů běžela s pochodní nebo komentovala atletické závody pro některou z prestižních televizních společností. Jenže bývalá americká sprinterka je už téměř čtrnáct let po smrti, nad níž se stále vznáší řada otazníků.

Populární „Flo-Jo“, jak se jí v 80. letech přezdívalo, se stala hvězdou olympiády v Soulu. Vyletěla k nebi jako kometa a zase rychle zapadla. Dramaticky přepsala historii světové atletiky, na krk si pověsila tři zlaté medaile a potom se ze scény vytratila. Zbyly po ní dva světové rekordy a spousta dohadů.

Její příběh je záhadný, fascinující a tragický zároveň.

FLO2

Florence se narodila před Vánocemi roku 1959, jako sedmé z jedenácti dětí. V sedmi letech ji matka přihlásila do atletického klubu a odsud vedla její strmá cesta přes žákovské a dorostenecké kategorie až na univerzitu. I když se jí tam sportovně dařilo, po čase zjistila, že nemá dost peněz, aby si drahá studia mohla dovolit.

Jejího talentu si však všiml trenér Bob Kerseee. Nabídl jí finanční podporu a začal se jí věnovat.

V americké kvalifikaci na olympijské hry do Moskvy, které nakonec USA bojkotovaly, ještě neuspěla. Pomalu se však začala posouvat směrem vpřed.

Stala se kvalitní sprinterkou, nadprůměrnou, ale nikdy by ještě v polovině 80. let nevsadil na to, jakým způsobem promluví do sportovních dějin. Nic na tom nemohlo změnit ani stříbro z losangelské olympiády. Přeci jenom běh na 200 metrů patřil k disciplínám, které byly nejvíc znehodnoceny neúčastí socialistických států. Kdyby přiletěly závodnice z NDR a SSSR, byly by „Flo-Jo“ ráda za postup do finále.

Přesto se stala výraznou postavou světové atletiky. Když ne kvůli výkonům, tak rozhodně pro své extravagantní vystupování. Televizní kamery zálibně v detailu ukazovaly její dlouhé a pestře nabarvené nehty, ozdobou novinových stránek se staly fotky hubené krásky v dresech, jež si sama navrhovala. Co rozběh, to jiný model. Ty nejodvážnější připomínaly spíše negližé než sportovní úbor.

V roce 1986 „Flo-Jo“ usoudila, že v atletice už na ni velké štěstí nečeká, a rozhodla se ukončit kariéru. Sehnala si práci bankovní úřednice a po večerech se věnovala svému největšímu koníčku, modeláži nehtů.

Přesto jí to nedalo a v dubnu dalšího roku se vrátila na dráhu. Kulantně řečeno měla o pár kilo víc, než by se na sprinterku slušelo. I tak se dokázala obdivuhodně brzy dostat do formy a už na letním světovém šampionátu v Římě vybojovala stříbro na 200 metrů. A to ještě přišla o téměř jistou medaili ze štafety, kam ji trenér odmítl nominovat, protože s deseticentimetrovými nehty by předávka kolíku byla prostě riskantní…

Kromě časů a nehtů zaujala v Římě i výstřední aerodynamickou kombinézou, v níž připomínala potápěče bez ploutví. Tvrdila však, že tajemství jejího úspěchu je skryto jinde. „V náročném tréninku. Zlepšila jsem techniku, začala jsem se víc starat o to, co jím, a sportu se teď věnuji na sto procent. Proto jsem tak rychlá,“ vysvětlovala tehdy.

To je její verze, jak se během sedmnácti měsíců stala z bankovní úřednice s nadváhou nejlepší sprinterka historie.

Zázrak s pochybami

První šok přišel 16. července 1988. Na dráze Indiana Univesity Track Stadium se konala americká kvalifikace pro olympijské hry v Soulu. Padal jeden skvělý výkon za druhým, ale o největší senzaci se postaraly švagrové Jackie Joyner-Kerseesová a Florence Griffith-Joynerová. První překonala světový rekord v sedmiboji, druhá v běhu na 100 metrů. A jakým způsobem! Ve čtvrtfinále v čase 10,49 – svěťák krajanky Evelyn Ashfordové vylepšila o neskutečných 27 setin, své osobní maximum o téměř půl vteřiny (přesně o 48 setin).

Okamžitě se vyrojily pochybnosti. Řadu kvalifikačních výkonů znehodnotil nepovolený vítr do zad, ovšem při dvoustovce ukazovalo technické zařízení firmy Omega údaj 0,0. Tedy absolutní bezvětří.

Chyba? Zřejmě ano. Vždyť ve stejném okamžiku v nedalekém skokanském sektoru hlásil jiný přístroj hodnotu 4,3 m/s. Jenže pracovníci Omegy selhání vyloučili a nebyl důvod, proč by funkcionáři rekord neměli uznat.

„Flo-Jo“ navíc vyhrála semifinále za 10,76 a ve finále deklasovala soupeřky časem 10,61. To nemohlo být jen větrem, vždyť za 24 hodin zaběhla tři nejrychlejší stovky historie!

„Ne, to je nesmysl. Florence nemůže jenom tak běžet stovku za 10,49,“ vyjádřil pochybnosti kanadský sprinter Ben Johnson, jemuž bude za pár týdnů v Soulu ironií osudu odebrána zlatá olympijská medaile. „Kdyby běžela 10,71, tak tomu uvěřím. Ale přeci nemůže běhat čas, kterým by mě ještě před deseti roky porazila!“

Odpověď Griffith-Joynerové byla sebejistá: „Když chci běhat jako muž, musím trénovat jako muž. A přesně to dělám.“

V Soulu měly soutěže podobný průběh. „Flo-Jo“ nejprve jasně vyhrála stovku. Sice ve finále „jen“ za 10,54 s podporou větru, ale tam už posledních čtyřicet metrů více méně vypustila, protože bylo jasné, kdo cílem proběhne první.

V semifinále dvoustovky vylepšila světový rekord Marity Kochové o 15 setin a ve finále posunula historické maximum o dalších 22 setin. Navíc pomohla ke zlaté medaili také americké štafetě na 4 x 100 metrů, kde se prohnala třetím úsekem. Trenéři jí natolik věřili, že ji obsadili jako finišmanku i do čtvrtkařské štafety. Tam už na zlato nedosáhla, na sovětskou specialistku Olgu Bryzgalovovou neměla.

Ze Soulu přesto odjížděla jako ve snu. Vezli si tři zlaté a jednu stříbrnou medaili.

Jak dneska už víme, byla 80. léta a s nimi také soulská olympiáda zlatou dobou dopingu. Zobalo se na Východě, zobalo se na Západě. Patří do kategorie nepoctivých i výkony Griffith-Joynerové? Mnozí si myslí, že ano. Vlastně o tom nepochybují. A tvrdili to už v roce 1988.

„Jsou to nehorázná obvinění. Když Flo-Jo zaběhla v kvalifikaci stovku za 10,49, říkalo se, že za to mohl vítr. Když na olympiádě dala dvoustovku za 21,34, mluví se o anabolických steroidech,“ čertil se její muž Al Joyner.

Faktem zůstává, že v roce 1988 podstoupila jedenáct testů a všechny byly negativní. Druhým faktem ovšem je, že sportovci často používají zakázané preparáty, které laboratoře dokáží odhalovat teprve s odstupem času. Navíc tehdy se testovalo pouze na závodech, ne v tréninkovém období.

„Nepotřebuji dopovat. Ať mě klidně kontrolují každý týden v roce, já nemám co skrývat,“ vyhlašovala sebevědomě „Flo-Jo“.

Jinak ovšem hovořili zasvěcení lidé z atletického prostředí. Nemohli si nevšimnout jejího najednou obhroublého hlasu a tuny make-upu, jímž zakrývala poďobaný obličej, zřejmě následek užívání steroidů. „V roce 1984 byla Florence esencí ženskosti, ale teď připomíná spíše chlapa,“ přisadil si skvělý brazilský mílař Joaquim Cruz. „A Joyner-Kerseeová vypadá spíše jako gorila. Přeci není normální, aby nabraly najednou tolik svalů.“

Podobně na veřejnosti hovořil i Carl Lewis (ovšem ani on neměl čisté svědomí) a bývalý čtvrtkař Darrell Robinson tvrdil, že Griffith-Joynerové obstarával růstový hormon.

Cesta ke smutnému konci

Další vlna spekulací se vyrojila, když „Flo-Jo“ náhle v únoru 1989 oznámila ukončení kariéry. Na vrcholu slávy i sil. Přidala pár frází o nových výzvách a opustila atletickou dráhu.

Co ji k tomu vedlo? Strach z odhalení, neboť v té době se začaly provádět i náhodné antidopingové testy v mimosoutěžním období? Některé zdroje mluvily dokonce o tom, že byla už komisaři odhalena, ale šéfové atletiky nechtěli po Benu Johnsonovi další skandál a případ ututlali. Ovšem s podmínkou, že ona sama dobrovolně opustí dráhu.

Pravda? Doměnky? Kdo ví.

Po ukončení kariéry se „Flo-Jo“ věnovala designu a módě, například basketbalistům Indiana Pacers navrhla dresy. Napsala i několik romantických novel a knížek pro děti.

V roce 1990 se jí narodila dcera, přesto brzy poté začala zase laškovat s profesionální atletikou. Oznámila, že začala znovu běhat a že tentokrát to zkusí s maratonem. „Hodně lidí se jí bude smát, ale Florence Griffithové-Joynerové by se smát neměli,“ prohlásil její manžel.

Nicméně maraton nikdy nezkusila.

Pak si vytyčila za cíl vyhrát na domácí olympiádě v Atlantě, v 36 letech, zlatou medaili na 400 metrů. Ani tahle dávka nadšení jí dlouho nevydržela. V přípravě na americkou kvalifikaci si způsobila zánět šlachy v pravé noze a bylo po nadějích.

V té době už ji pronásledovaly závažnější zdravotní problémy. Při cestě letadlem v roce 1996 dostala záchvat a musela strávit noc v nemocnici, nicméně lékaři žádné vnitřní potíže neodhalili.

Náhlý konec přišel 21. září 1998, kdy zemřela ve spánku. Bylo jí 38 let. Odešla ve stejném věku jako její matka.

Pitva prokázala, že se „Flo-Jo“ udusila polštářem při epileptickém záchvatu. Spousta lidí si zákonitě položila otázku: nesouvisí to nějak s podezřením z dopingu? Manžel proto nechal provést i test na přítomnost steroidů. Žádné stopy po nich se nenašly. Jak ovšem zdůraznil koroner, znamená to jediné: v době smrti zakázané látky nebrala. Ale co bylo o deset let dřív?

„Moje žena prošla poslední a definitivní antidopingovou zkouškou. Prosím, nechte ji už na pokoji,“ pronesl Al Joeyner.

FLO3

Jenže pochyby zůstávají a nikdy nezmizí. Florence Griffith-Joynerová byla na absolutním sprinterském vrcholu pouhé tři měsíce a osm závodů v roce 1988, přesto je stále držitelkou dvou světových rekordů a tří nejlepších časů na stovce. Zatímco v mužském nejkratším sprintu se od Soulu patnáctkrát měnily historické tabulky, s jejími výkony nikdo nepohnul. Ani se jim významně nepřiblížil. Nedokázala to mimořádně talentovaná (a za lhaní o dopingu odsouzená) Marion Jonesová, současné šampionce Carmelitě Jeterové schází ke svěťáku patnáct setin.

„Její časy jsou někde jinde, zcela mimo můj dosah,“ přiznala i Veronica Campbell-Brownová, jamajská dvojnásobná olympijská vítězka na 200 metrů, která za světovým rekordem 21,34 zaostává o čtyři desetiny.

Vytáhla si „Flo-Jo“ v životě jenom špatnou kartu? Nebo dobrovolně podepsala smlouvu s ďáblem a za úspěchy zaplatila nejvyšší cenu?

To se asi už nikdy nedozvíme.

Eric Liddell, běžec ve službách víry

Mohl získat tři zlaté olympijské medaile a stát se nejslavnějším atletem své doby. Ale to skotský sprinter Eric Liddell odmítl. Nechtěl se vzdát víry a přesvědčení, a tak z Paříže 1924 odjel “jen” s jedním triumfem. Jeho vnitřní síla a zásadovost se však staly inspirací i pro sportovce moderní éry.

Dnešní sportovci touží po olympijských medailích od dětství. Obětují úspěchu vše. Studium, zdraví, dospívání, nekonečné hodiny plné dřiny, kolikrát i rodinu. Před téměř stoletím to ještě byla především kratochvíle pro studenty, aristokraty, úředníky i vojáky. Na profesionalismus se dívali lidé v Evropě skrz prsty. Vydělávat na živobytí sportem? Jak odpudivé.

Přesto byly chvíle, kdy i úspěch ve sportovní kratochvíli znamenal hodně. Zejména na olympijských hrách. O vítězství se sice nepsalo v hlavních článcích na prvních stránkách novin, byl však důležitá. Ale ne pro každého a za každou cenu. Skotský sprinter Eric Liddell v roce 1924 ukázal světu, že i mezi vrcholovými sportovci existují jiné hodnoty. Třeba věrnost své víře.

Obětoval jí téměř jistě dvě zlaté olympijské medaile, ale sportovní osud mu ukázal přívětivou tvář a dopřál mu nejvyšší ocenění v disciplíně, kde jeho úspěch nikdo nečekal.

Eric Liddell se narodil na počátku minulého století v Číně, v misionářské rodině. Žil tam do šesti let, pak ho rodiče poslali do britských škol. Nejprve studoval v Londýně, v roce 1921 odešel na univerzitu do Edinburghu. Patřil k nejlepším žákům, ale prosadil se i jako úspěšný hráč kriketu a ragby, v něm dokonce později reprezentoval Skotsko.

Nejvíc ho ovšem lákala atletika. Kdyby se v bězích udělovaly známky za styl, asi by končil na chvostu výsledkové listiny. “Je to nejošklivěji běhající atlet, který kdy vyhrál olympiádu,” napsal o něm později list The Guardian.

Liddell ovšem byl zároveň zatraceně rychlý. V roce 1921 vyrazil na první závody a o dva roky později už byl dvojnásobným mistrem země, přičemž jeho britský rekord na 100 yardů časem 9,7 byl překonán až o šestatřicet let později. Vysloužil si přezdívku “Létající Skot” – podle slavné lokomotivy, jež se poprvé rozjela právě v roce 1923.

Spolu s kamarádem a zároveň soupeřem Haroldem Abrahamsem se v červenci 1924 vypravili na olympiádu do Paříže. Byli hlavními nadějemi britské výpravy, ale sny fanoušků dostaly trhlinu už v prvním závodě, sprintu na 100 metrů.

Liddell totiž oznámil, že stovku nepoběží. Finále bylo na pořadu v neděli a on jako silně věřící křesťan odmítl nastoupit, protože neděli ctil jako den odpočinku, neboť Bůh stvořil svět za šest dnů a sedmý odpočíval. Marné bylo naléhání kamarádů z týmu. S Liddellovým rozhodnutím nic nehnulo. Zradit víru za sportovní úspěch, to prostě nepřipadalo v úvahu.

Stovku vyhrál Abrahams a do jeho skotského parťáka se pustily i noviny. Potom si chtěl spravit chuť na dvojnásobné trati, byl z toho však “jen” bronz. Nejlepšímu sprinterovi hrozilo, že odjede ze stadionu v Colombes bez zlaté medaile.

Přihlásil  se tedy na čtyřstovku. Na trať, kterou téměř netrénoval. Navíc v Paříži panovala čtyřicetistupňová vedra, krosový závod na 10 000 metrů dokončilo jen 15 z 39 startujících. Přesto se Liddell rozhodl pro odvážnou taktiku. “Prvních 200 metrů poběžím, jak nejrychleji umím. A druhých 200 metrů, s boží pomocí, poběžím ještě rychleji,” svěřil se kamarádům.

Běžel jako o život a závod vyhrál. V novém světovém rekordu 47,6 a s náskokem osmi desetin před druhým Američanem Horatiem Fitchem. Třetí byl další britský závodník, Guy Butler, a ostrovní štafeta by zřejmě vyhrála následující závod na 4 x 400 m, ale Liddell se z něj omluvil. Finále totiž bylo na pořadu opět v neděli…

Domů se vrátil jako hrdina. Veřejnost oceňovala jeho zásadové chování i výkony na dráze. Univerzitní promoce se změnila ve velkou oslavu jeho zlaté medaile.

Následující rok strávil v Edinburghu přípravou na misionářskou činnost. Ještě vyhrál tři závody na skotském amatérském mistrovství, ale v hlavě už měl dávno jasno. Je čas jít ve stopách rodičů a vrátit se do Číny. Tak ukončil úspěšnou atletickou kariéru, která trvala pouhé čtyři roky.

Odjel do Tchien-ťinu a učil na místní anglo-čínské škole. Ještě nějaký čas se udržoval v obdivuhodné kondici. Když tam v roce 1929 závodil německý elitní středotraťař a světový rekordman na 800 metrů Otto Peltzer, vyzval také Liddella. Na čtyřstovce jasně vyhrál skotský běžec, na dvojnásobné trati těsně šampionovi podlehl. “Kdybys trénoval osmistovku, byl by z tebe světový rekordman,” řekl mu Peltzer na rozloučenou.

Liddell měl ovšem jiné starosti. Věnoval se potřebným a také založil rodinu. Navíc v Číně zuřila občanská válka mezi komunisty a nacionalisty, později do severní části země vpadla japonská armáda. Manželku a děti Liddell poslal do Kanady, sám se však rozhodl zůstat.

Jako ostatní západní cizinci byl v roce 1943 internován ve Wej-sienu. Vedl školu a po dlouhých letech porušil svůj zvyk věnovat neděli odpočinku. Nemohl dětem odmítnout roli rozhodčího při školních zápasech. Britská vláda nabízela Liddellovi výměnu za japonské zajatce a návrat do Skotska, on však odmítl. A nechal místo sebe cestovat jednu z těhotných žen.

Na začátku roku 1945, jen šest měsíců před osvobozením internačního tábora, náhle Liddell onemocněl. V dopise manželce napsal, že má podezření na nervovou poruchu, ale skutečnost byla mnohem horší. Měl nádor na mozku a 21. února zemřel.

Ve Skotsku ho nadále uctívali jako jednoho ze svých největších sportovních hrdinů. Když na olympiádě v Moskvě v roce 1980 vyhrál Allan Wells závod na 100 metrů, prohlásil: “Tahle zlatá medaile je pro Erika Liddella.”

Ještě většího ocenění se mu dostalo o rok později. Oscara za nejlepší film, hudbu, scénář a kostýmy si totiž odnesl snímek Chariots of Fire (u nás se promítal pod názvem Ohnivé vozy), jehož hlavními hrdiny byli Liddell s Abrahamem.

Inspirován úvodní scénou natočil letos list The Sun olympijskou reklamu s názvem “Let´s Make It Great, Britain” a podmanivá Vangelisova hudba z filmu bude jednou ze znělek sportovního svátku v Londýně.

Vzpomínka na Erika Liddella žije i po téměř století.

Olympijský vítěz Wanjiru už žádný maraton nepoběží

Fenomenální keňský běžec Samuel Wanjiru už nepoběží žádný maraton a jeho sen o světovém rekordu zůstane nenaplněn. Olympijský vítěz z Pekingu 2008 v neděli skočil doma z balkonu. Tragicky tak ve věku 24 let odešla jedna z nejzajímavějších postav současné atletiky.

Keňa neměla větší sportovní hvězdu, než byl on. Získal olympijské zlato v maratonu, vyhrával nejprestižnější závody, dvakrát překonal světový rekord v půlmaratonu. Se soupeři si na trati dělal, co chtěl. Ale málokdo až do loňského prosince tušil, že zdaleka tak úspěšně nedokáže bojovat se svými démony.

Původně ta povánoční zpráva vypadala poněkud nevěrohodně. Wanjiru byl zatčen, když opilý vyhrožoval manželce Tereze, chůvě a bodyguardovi nelegálně drženou automatickou puškou AK-47, jíž se všude na světě říká kalašnikov.

Jak se ukázalo, nebyla to fáma ani zkreslený překlad od keňských novinářů. Wanjiru byl skutečně zatčen, obviněn z pokusu o vraždu a na svobodu se dostal až po složení kauce. Podle státního zástupce přišel čtyřiadvacetiletý šampion domů značně pod parou a vyprovokoval hádku s manželkou. Křik z domu a volání o pomoc přiměly sousedy, aby zavolali polici.

Pro Keňany to byl šok. Není divu. Wanjiru představoval pro svou zemi to samé, co třeba Tiger Woods pro Ameriku. Nebo Jaromír Jágr pro nás, chcete-li.

Přitom s Keňou neměl vždy tak pevné svazky. V šestnácti letech se sebral a odešel do Japonska, kde získal stipendium na střední škole. Později se stal prominentním členem atletického týmu sponzorovaného automobilkou Toyota. Vytrvalecký talent tedy nevybrušoval na afrických náhorních planinách, nýbrž v Asii pod dohledem stříbrného olympijského medailisty Koiči Morišity.

Japonský dril mu šel k duhu. V létě 2005 zaběhl při závodě Zlaté ligy juniorský rekord na 10 000 m ve skvělém čase 26:41,75, ale už tehdy bylo jasné, že ho více budou lákat silniční závody. Stal se vlastně prvním z výrazných běžců, kteří se na dráze jen symbolicky mihli a rovnou přešli na silnici.

Už v osmnácti překonal světový rekord v půlmaratonu. Později mu ho sebral etiopský fenomén Haile Gebrselassie, ale Wanjiru si ho brzy vzal zpět. Čas 58:33 byl zapsán v čele historických tabulek až do loňského jara. Nezastavila ho ani malárie, dokázal se vyléčit i z nepříjemných zranění. A v prosinci 2007 byl připraven k prvnímu maratonu, na „domácí“ půdě v japonské Fukuoce. Debut 2:06:39 sliboval pro další sezony hodně.

Očekávání naplnil Wanjiru vrchovatě už při olympijském maratonu v Pekingu. Byl to dech beroucí závod. Keňský mladík si osvojil agresivní taktiku, která nemilosrdně drtila soupeře. Žádné vyčkávání, taktizování, spoléhání na finiš nebo pomoc vodičů. Wanjiru prostě v první polovině závod rozběhl co nejrychleji, prakticky start přepálil – a doufal, že odpadne co nejvíce soupeřů. Není to taktika, kterou se překonávají světové rekordy, ale vyhrávají se tak velké závody. Vedle Pekingu to později dokázal i v Londýně a dvakrát v Chicagu.

Olympijské vítězství z něj udělalo domácí celebritu nejvyššího stupně. Po zásluze. I když to dnes může přijít nezasvěceným poněkud zvláštní, Keňa čekala na první olympijské zlato v maratonu až do roku 2008. „Mým cílem je teď světový rekord,“ předsevzal si v Pekingu, ale nejlepšímu uznanému výkonu historie se přiblížil jen na 71 vteřin.

Další ataky na Gebrselassieho maximum měly přijít v této sezoně. Byl přihlášen do Londýna, ale pro zranění nestartoval. Navíc v té době řešil i jiné věci.

Nejprve musel urovnat záležitosti s manželkou. Na začátku roku oba oznámili, že zůstávají spolu, a na valentýnskou oslavu si Wanjiru pozval televizní kamery, před nimiž svou ženu láskyplně objímal.

Jak se zdá, bylo to jen divadlo. Podle dostupných policejních zpráv v neděli přistihla manželka Wanjirua opilého a s jinou ženou – celý příběh pak končil pádem na dlažbu pod balkonem. „Zatím však nevíme, jestli spáchal sebevraždu, nebo vyskočil v záchvatu zuřivosti. Prostě proč to udělal,“ řekl šéf místní policie Jaspher Ombati.

Když v listopadu Haile Gebrselassie oznámil (později odvolaný) odchod ze světa atletiky, posteskl si Samuel Wanjiru, jaká je to škoda, že se už nikdy neutkají na maratonské trati.

Měl pravdu. I když bohužel jinak, než to tehdy myslel.

Grete Waitzová: na začátku byla Praha

Ženský maraton ztratil v úterý osobnost, který pro něj znamenala to samé, co Martina Navrátilová pro tenis. Norská běžkyně Grete Waitzová (57 let) kdysi rekreační disciplínu posunula do sfér vrcholového sportu. Byla jeho první a největší hvězdou.

Na začátku kariéry slavné maratonkyně Grete Waitzové byla Praha. V roce 1978 se tady konalo atletické mistrovství Evropy a norská běžkyně získala bronz na 3000 m a páté místo na poloviční trati. I když v přípravě tvrdě makala, pochopila, že jako nadšená amatérka nebude nikdy na dráze moci soupeřit s nadopovanými profesionálkami z východní Evropy.

Norská média její výsledky interpretovala jako zklamání. „Vstávám denně v pět ráno, abych stihla dva tréninky, pracuji na plný úvazek jako učitelka – a oni o mně napíší, že jsem zklamala?“ rozčilovala se Waitzová. I když jí bylo teprve pětadvacet, chtěla dát atletice sbohem.

Naštěstí tehdy dostala letenku a nabídku od Freda Lebowa, organizátora maratonu v New Yorku, aby si tam na konci sezony přijela spravit náladu.

„Ne, absolutně ne. Nikdy,“ byla její první reakce. Do té doby neběžela v kuse více než 20 kilometrů a maraton jí připadal jako hodně vzdálený svět. Manžel ji však přemluvil, aby si udělali hezký výlet do Ameriky.

Waitzová premiérový maraton vyhrála. Navíc neskutečným rozdílem. Druhou v pořadí za sebou nechala o devět minut a světový rekord vylepšila na 2:32:20, o víc než dvě minuty.

Odměna? Dvacet dolarů. Zaplatila za ně taxík na letiště, kam spěchala hned po závodě. V pondělí přeci musela zase do školy.

Ještě několik let dávala přednost dráze a krosu (stala se mj. pětinásobnou světovou šampionkou v krosu a šestkrát vyhrála tehdy prestižní Běh Rudého práva v Praze), neboť maraton nebyl v programu olympiády ani ME – a první mistrovství světa se konalo až v roce 1983. I to ostatně vyhrála.

V New Yorku dominovala celkem devětkrát, což je výkon, který zřejmě nikdo nepřekoná. Uniklo jí pouze olympijské zlato, v Los Angeles 1984 doběhla kvůli problémům se zády druhá. „Až druhá,“ jak napsaly norské noviny.

Ve své zemi je považovaná za jednu z největších postav sportovní historie. Před pár roky jí u stadionu Bislett v Oslo postavili sochu. S kariérou se rozloučila v roce 1990, ale Newyorský maraton si ještě naposledy zaběhla o dva roky později. Doprovázela na trati organizátora Lebowa, který slavil šedesátiny. Cílem proběhli za pět a půl hodiny. Waitzová ho držela za ruku a měla oči plné slz. Věděla, že Lebow umírá na rakovinu a že už si s ním nikdy nezaběhá.

V úterý, po šestiletém boji, podlehla stejné nemoci i ona.

Článek vyšel 21. dubna 2011
v deníku Sport

1 3 4 5