Příběhy - Page 4

Maratonkyně, která světu ukázala kuráž

/

Miliony diváků u televizních obrazovek po (skoro) celém světě a víc než 70 tisíc na stadionu Coliseum v Los Angeles sledovalo 5. srpna 1984 závěr prvního maratonu žen na olympijských hrách. Kdybyste se jich dnes, po více než třiceti letech, zeptali, jestli si vybaví jméno vítězky, zřejmě byste se dočkali váhavých odpovědí. S mnohem větší pravděpodobností by si vzpomněli na heroický boj švýcarské běžkyně Gabriely Andersenové-Schiessové s extrémní dehydratací, glykemickým šokem a naprostým vyčerpáním. Jejích sedm minut trápení na tartanové dráze patří k nejslavnějším příběhům maratonské historie.

Pro světovou atletiku to byl velký den. Konečně, po letech debat a diplomatických bojů, se maraton žen stal v roce 1984 součástí olympijského programu. Předehrami historické chvíle byly ME v Aténách (1982), MS v Helsinkách (1983) a samozřejmě i souboje nejlepších vytrvalkyň na městských tratích v Bostonu, New Yorku, Londýně, Berlíně, Košicích…

Na startu při slavnostním ceremoniálu nechyběla žádná z těch, kdo v maratonu něco znamenaly. Nebo brzy znamenat budou. V klubku favoritek postávaly Joan Benoitová, Grete Waitzová, Rosa Motaová, Ingrid Kristiansenová či Lorraine Mollerová (v tomto pořadí je zaregistrovala časomíra v cíli), ale nakonec se nejvíc pozornosti dostalo Gabriele Andersenové-Schiessové, Švýcarce žijící přes dvacet let v USA.

Do zámoří odešla v osmnácti letech, pracovat jako lyžařská instruktorka. Provdala se a už tam zůstala. Na začátku 70. let se začala prosazovat na běžeckých závodech, byla jednou z prvních maratonkyň (dokonce v roce 1973 překonala švýcarský rekord). Do Los Angeles tedy neodjížděla jako žádná olympijská turistka. Měla za sebou kariéru, která vzbuzovala respekt; ostatně její nejlepší osobní výkon z roku 1983 měl hodnotu 2:33:25 a ještě o pět let dříve by byl světovým rekordem.

Jenže onoho 5. srpna 1984 bylo všechno špatně. Z jejího pohledu.

Začátek srpna v Kalifornii není ideální čas a místo pro bezproblémové zdolání maratonu. V osm ráno bylo na startu 19 stupňů, o dvě a půl hodiny později ukazoval v cíli teploměr hodnotu odpovídající 26 stupňům Celsia. Jasně, může být i hůř, ale podmínky v Los Angeles ještě zhoršovala vysoká vlhkost, která se v průběhu závodu pohybovala od 70 do 95 procent.

Každý zkušený běžec vám řekne, že tohle bývá větší zlo než prachobyčejné vedro. Dokonale to platilo i pro Andersenovou-Schiessovou, která na podobné počasí nebyla vůbec zvyklá. Žila v nadmořské výšce 1812 metrů, víc času trávila na sněhu než pod pražícím sluncem. Ostatně pár měsíců před olympiádou zkolabovala v Arizoně při závodě na 10 kilometrů.

Švýcarka se od startu maratonu dlouho pohybovala na příčkách, jež zhruba odpovídaly jejím možnostem. Ještě na 36. kilometru byla dvacátá. Pak však teplo společně s vysokou vlhkostí na ni začalo doléhat. Ke své smůle dva kilometry před stadionem promeškala poslední občerstvovací stanici. Prý kvůli tomu, že vyhlížela další z osvěžovacích sprch.

Velkou hlavu si z toho nedělala, protože si myslela, že od cílové čáry ji dělí jenom pár set metrů. Stadion byl na dohled, to přeci nemůže být daleko – říkala si.

Konečně byla v tunelu vedoucím na tartanovou dráhu Colisea. Ve stínu se jí udělalo líp. Ale o to tvrdší byla rána, kterou dostala, když vběhla na rozpálený stadion. Diváci užasli. Protože najednou spatřili běžkyni s bílou kšiltovkou, která má problém udělat krok a kterou ještě čeká 500 set metrů, neskutečně dlouhých 500 metrů.

Andersenová-Schiessová se motala po tartanu, chvílemi byla ve druhé dráze, pak se odkymácela do šesté. Měla co dělat, aby udržela směr vpřed. O běhu se už mluvit nedalo. S vypětím všech sil šla, zkroucená na levou stranu, oči vytřeštěné a ruce chvílemi jako by se bezvládně houpaly podél těla.

Hned se k ní seběhli dva lékaři, ale při jejich dotazu, jestli nechce vzdát, dala najevo, že nikoli.

Jak později přiznala, hlava celkem jasně věděla, co dělá a kde je, ale svaly nebyly schopny reagovat na příkazy směřující z mozku. Jednou z myšlenek, která ji držela na trati, byla ta, že je jí 39 let a má první i poslední možnost dokončit olympijský maraton. Za čtyři roky žádné „další“ téměř jistě nebude. “Při jakémkoli jiném závodě bych v takovém stavu bez váhání vzdala,” řekla později.

Na cílovou čáru nakonec v doprovodu lékařů doklopýtala na 37. místě a v čase 2:48:42. Na dráze Colisea ji předběhlo osm soupeřek. Závěrečná čtvrtka na ovále jí trvala 5 minut a 44 vteřin. Přepočteno na tempo dostaneme údaj 14:20.

V cíli se jí okamžitě ujali zdravotníci a odnesli do stínu v útrobách stadionu. Zabalili ji do mokrého prostěradla a přehřáté tělo (tělesná teplota vystoupila na neskutečných 41,2 stupňů Celsia) obložili ledem. „Prvních patnáct minut jsem si připadala, jako bych hořela,“ vzpomínala po letech.

Po hodině byla schopná se postavit na nohy a za další hodinu konečně mohla opustit péči lékařů.

Její boj se závěrem maratonské trati neviděli jen diváci v Coliseu. Ačkoli běžela v těch chvílích na chvostu startovního pole, televizní stanice ABC přenos nepřerušila a trápení švýcarské běžkyně tak mohl sledovat celý svět. Večer ji ještě donutili přijít na rozhovor do televizního studia. Pod záminkou, aby uklidnila atletické fanoušky, že je fit.

Hodně se mluvilo o kuráži, o vytrvalosti, tom, že její utrpení bylo pravým naplněním olympijské myšlenky, kde cennější než vítězit je bojovat a nevzdávat se. “Joan Benoitové dali zlatou medaili, Grete Waitzové stříbrnou a Rose Motaové bronzovou. Ale tobě, Gabrielo Andersenová-Schiessová, by měli u Colisea postavit sochu, aby navždy připomínala kurážný atletický výkon, jaký tenhle starý stadion dosud neviděl,” napsal například list New York Post.

Ale ne každý byl nadšen tím, co se stalo a co v televizním přenosu obletělo celý svět. Ženy poprvé běžely maraton na olympijských hrách a poslední, co si funkcionáři přáli vidět, byly obrázky téměř na smrt vyčerpaných závodnic. Podobné těm, kvůli kterým o 56 let dříve na nějaký čas zakázali ženám závody na 800 metrů a delší. Kdyby si podobnou krizí Andersenová-Schiessová prošla na 30. kilometru a pak stranou všeho zájmu vzdala, byl by klid…

„Je to tragédie,“ prohlásila bývalá světová rekordmanka Grete Waitzová. Olympijská vítězka Joan Benoitová dodala: „Řeknu jenom jedno: jsem ráda, že to dobře dopadlo.“ K nim se přidala i média, která tvrdě kritizovala pořadatele a lékaře na stadionu za to, že včas nezasáhli a nestáhli závodnici z trati.

Dnes můžete podobné situace vidět na maratonech i ironmanech, u mužů i žen, u elitních borců i hobíků. Stane se. Řada lidí bere takové zážitky jako mimořádnou inspiraci a výraz vůle něco dokázat, splnit si velký sportovní sen. Andersenová-Schiessová nejprve nebyla nadšená, že se navždy stala „tou, co se na olympiádě motala po dráze“, ale později přiznala, že jí těšila slova běžců a běžkyň, kteří ji vyjadřovali obdiv a vyprávěli, jak se pro ně stala symbolem sportovní kuráže.

A co byl dál? Švýcarka si hned druhý den po kolapsu šla zaběhat a za necelé tři měsíce se postavila na start Newyorského maratonu, kde ve stejných podmínkách, jaké panovaly v Los Angeles, obsadila 11. místo. Závodně běhala až do 57 let.

Čech v Itenu: Jak jsem s Keňany běžel první závod

Českobudějovický běžec David Vaš v dalším díle svého deníku prozradí, že čeština není nejtěžším jazykem na světě. Dozvíte se také, kam investují keňští běžci vyběhané prize money, nebo že závodit ve výšce 2100 metrů nad mořem je ještě o mnoho náročnější než v ní trénovat.

Moje dny v Itenu se pomalu krátí, i tak ale pokračuji v poznávání místní kultury. Iten má podle oficiálních údajů 42 000 obyvatel, ovšem když jdu s kamarádem Davidem do města, zdá se mi, že je to jedná velká rodina. Všichni se mezi sebou zdraví, obvykle podáním ruky, zeptají se, jak se máš, kam jdeš, jaký byl dneska trénink atd. Jejich řečí je svahilština, což je opravdová divočina. Do níž už asi nestihnu proniknout. Stále tak musím spoléhat na svoji, ne příliš dobrou, angličtinu.

Děti jsou v Itenu věčně usměvavé a vypadají spokojeně. Některé mě už znají a na dálku okamžitě hlasitě volají „How are you, David?“ Je to moc příjemné. Dokonce se mi stalo, že se mnou třeba kilometr běžely, bez bot, přitom naprosto neuvěřitelně ladně.

Nedávno jsem byl na návštěvě u tří bývalých elitních běžců, nyní farmářů. Bylo vidět, že těžce vydělané prize money investovali velmi rozumně. Nejdříve pro rodinu zakoupili rozsáhlé pozemky, postavili a dobře vybavili dům. Založili zcela soběstačné hospodářství: pole s kukuřicí (na ugali), pole cukrové třtiny a pole s fazolemi. Pořídili 2-3 krávy (na mléko) a několik slepic (na vejce). Ke keňskému farmářskému snu nezbytně patří také vozidlo s náhonem na čtyři kola, většinou starší model Nissanu Navara. Zbytek peněz jde do zajištění kvalitního vzdělání pro děti.

Ti zcela nejúspěšnější nejbohatší běžci, jako Lornah Kiplagat, Mary Keitany nebo Wilson Kipsang, provozují také vlastní hotely a tréninková centra. Některá tato zařízení jsou pro místní z finančních důvodů zcela nedostupná, nicméně třeba v hotelu Wilsona Kipsanga jsme se nedávno, jen za drobný poplatek, sešli ke sledování Newyorského maratonu.

No, a teď k tomu hlavnímu. To, že si v Keni zaběhnu závod, jsem plánoval už před odjezdem a říkal jsem si, že při té konkurenci to bude skoro, jako kdybych se účastnil mistrovství světa. Vzhledem k potřebnému času na aklimatizaci jsem si na závod troufal až zhruba v polovině pobytu a do toho mi zrovna zapadl výborně obsazený silniční závod z Kapsabetu do Eldoretu. Běžela se pětka, desítka a maraton. Já jsem se přihlásil na 10 kilometrů a týden před závodem jsem pak pečlivě sledoval, jaký „ladící“ plán, zvolí Keňani. Nebudu vás dlouho napínat:

PO – 16 km tempový běh
ÚT – 15×1 km v tempu závodu (já jich šel raději pouze šest)
ST – 15 km stupňovaný běh (5:20 – 3:45/km)
ČT – 12 km volně
– 8 km volně
SO – 2 km rozklus – 2×300 v tempu závodu – 2km výklus
NE – závod

Den před závodem se jeden z nás vypravil do Eldoretu zaplatit startovné. Startovní balíček toho za v přepočtu 115Kč obsahoval celkem dost: kromě čísla (i s čipem!) také závodní tričko v barvách Kassmaratonu a další reklamní předměty. Prostě služby, na jaké jsme zvyklí u nás. Všechno mělo jeden zádrhel: bylo velmi obtížně zjistit, v kolik hodin se startuje, neboť nikde nevisel harmonogram.

David přišel s tím, že od někoho zaslechl, že start desetikilometrového závodu by měl být v sedm, takže jsem si nastavil budíka na 4.50 a trochu v nejistotě usínal. V neděli ráno jsem pak do sebe stačil kopnout pouze keňský chai a už jsme vyráželi v matatu směr Eldoret. Postupně k nám přisedali další a další běžci a do Eldoretu jsme dorazili v 6.15. Říkal jsem si, že to asi nestihneme, ale kluci byli v klidu.

Na start jsme se nakonec dostali až v sedm. Zrovna ve chvíli, kdy jeden z pořadatelů oznamoval, že vybíhat se bude mezi 7.30-8.00. Během rozcvičování jsem se zkusmo ptal pár běžců, na jaký čas chtějí běžet, a každý mi řekl 28-29 minut. Nicméně tu bylo i pár Keňanů, kteří byli trochu při těle a nevypadali zrovna jako atleti, takže jsem měl naději, že poslední neskončím. Napočítal jsem zde také tři Evropany, Němce, Švýcara a Angličana, pro něž to byla také keňská závodní premiéra.

Odbila osmá hodina a stále nic. Tedy vlastně ano, nad hlavami nám kroužily helikoptéry (závod přenášela živě televize), vyhrávala keňská muzika a nikdo se s opakovaně odloženým startem nestresoval. Kassmaraton je totiž jedním z nejpopulárnějších závodů v Keni a dají se zde vydělat pěkné prize money. Nakonec až v 8.40 vyběhly ženy a následně po nich se začali na startovní čáře rovnat i muži. O dobrou pozici na startu bojovali Keňané tak usilovně, že někteří skončili v příkopu vedle silnice.

ZAVOD1

Po startovním výstřelu nastal hrozný fofr a tlačenice. Mnoho lidí popadalo, já naštěstí ne, ale i tak byl první kilometr kvůli zácpě „jen“ za 3:20. Pak se pole roztáhlo a tempo ustálilo. Mně to ale pořád neběželo. Cítil jsem, jako bych měl špunt na plicích. Prostě jsem se nemohl pořádně nadechnout. Navíc foukal silný protivítr. Jediné pozitivum byli diváci, kteří hned jak mě spatřili, tak fandili „Go, mzungu, Go!“

Až na osmém kilometru jsem se chytl a podařilo se mi dost závodníků předběhnout. V cíli ovšem svítil nepříliš oslnivý čas 36:21. Doběhl jsem zhruba v první třetině, asi na 290. místě z 1500 závodníků (kompletní výsledky zatím nejsou k dispozici). Vyhrál Nicodemus Kipkurui (31:17) a v ženách Alice Aprot (33:28). Výsledné časy ovšem poznamenala jednak delší trať (podle garminu o 400 m), dále prudký protivítr a samozřejmě nadmořská výška (2100 metrů nad mořem).

Musím uznat, že závod v takové výšce je pro člověka, který se zde nenarodil, opravdu vražedný. Skoro bych ho ani do vysokohorské přípravy nezařazoval. Když už běžet, tak ne na krev, jako jsem ho běžel já. Přesto jsem rád, že jsem se zúčastnil a i přes výše popsané časové průtahy byl závod výborně zorganizovaný.

Můj první závod v Keni byl zároveň i závodem posledním. Zbývá mi poslední měsíc pobytu a ten chci věnovat už jen tvrdému tréninku.

Buddy Edelen: Američan, který okouzlil Košice

/

Jméno Leonarda “Buddyho” Edelena (1937-1997) je dnes mezi fanoušky atletiky téměř zapomenuté. Tento rodák z Kentucky přitom hlavní část své běžecké kariéry strávil v Evropě a na Košickém maratonu držel traťový rekord dlouhých patnáct let! Byl i rekordmanem světovým, ostatně jako první v historii zaběhl maraton pod 2:15.

Na počátku šedesátých let byly USA všechno, jenom ne vytrvalecká velmoc. V roce 1960 sice zaběhl Leonard Edelen americký rekord na 10 000 m, a bylo to vůbec poprvé, kdy Američan běžel desítku pod třicet minut (28:58,9), ale zároveň to bylo téměř o dvacet sekund pomaleji, než bylo třeba k automatické kvalifikaci na olympijské hry v Římě. Ještě téhož roku proto čerstvě vystudovaný učitel odjíždí do Evropy naučit se běhat.

Rozhodování, kterou běžeckou školu zvolit, nebylo složité. Anglie – tehdy země světových rekordmanů od míle až po maraton – byla pro mladého Američana ideální destinací.

Do Essexu dorazil v listopadu 1960 a už tři dny po příjezdu začal závodit. Premiéra na výsostné anglické krosové půdě nemohla dopadnout lépe. Edelen nasadil sebevědomé tempo a očekávalo se, že zámořskému frajerovi na podmáčeném golfovém hřišti plném strmých výběhů a stříkajícího bahno brzo dojde. Nedošlo a Edelen vyhrál s velkým náskokem před anglickým reprezentantem Brianem Cottinghamem. Až po doběhu místním novinářům s úsměvem prozradil, že je americkým krosovým mistrem, kterého po studiích v Minnesotě nerozhodí ani drsnější počasí.

Trénink podle dopisů

I v Anglii ho na dálku trénoval Fred Wilt, účastník OH 1948 a 1952 v běhu na 10 000 m. Wilt byl profesí agentem FBI, ale všechen volný čas zasvětil studiu a psaní běžecké literatury (mj. zavedl anglický termín plyometrics). V Edelenovi rozpoznal atleta, který může USA získat v běžeckém světě respekt v ničem menším než v maratonu. Na základě analýzy tréninkových deníků nejlepších vytrvalců, které Wilt v roce 1959 publikoval v  knize How they train, mu sestavil nekonvenční maratonský program. Obsahoval náročné intervalové tréninky na dráze a dva dlouhé běhy týdně, jež však neměly sloužit k pouhé podpoře aerobní vytrvalosti a kochání se lesní krajinou, ale měly být absolvovány ve velmi svižném tempu, a to nejlépe na silnici. Prostě tak, aby co nejlépe odpovídaly podmínkám skutečného maratonu. Koučink probíhal čistě korespondenčně. Wilt posílal Edelenovi do Anglie každý týden tužkou napsaný plán a ten mu ho pak vyplněný propiskou stejnou cestou vracel.

Edelen nebyl profesionál. V Anglii se živil jako učitel a přitom zvládal odběhat 180 kilometrů týdně. Žil docela prostě; bydlel v malém bytě bez ledničky (aby se vyhnul nočnímu přejídání) a stravoval se zásadně po hospodách, kde jeho oblíbené menu tvořily fish and chips a dva guinessy. Po úspěšném závodě své okolí vždy šokoval tím, že si zapálil cigaretu. Jeho záliba v pivu a tabáku byla ovšem pro potřeby novinářů značně nafouknutá. „Žil jsem s Edelenem v Anglii půl roku a řeknu vám říct, že to byla pěkná nuda. Ten chlápek byl vždycky už v deset hodin v posteli,“ vzpomínal jeho tréninkový parťák Bill Erickson.

Edelenův maratonský debut přišel v červnu 1962 na trati Polytechnického maratonu ve Windsoru. Možná i kvůli přítomnosti anglické královny neměl Američan svůj den a dokončil v čase 2:31, deset minut za vítězným Ronem Hillem. Už o měsíc později ovšem triumfoval na Velšském maratonu v Cardiffu (2:22) a vysloužil si tím pozvání od pořadatelů nejstaršího evropského maratonu v Košicích. Ti si i během studené války dávali záležet na co možná nejpestřejší mezinárodní konkurenci.

„V Košicích se k nám chovali skutečně jako k celebritám (…) pořád jsme rozdávali autogramy. Nepozoroval jsem žádnou výraznou propagandu, ale zároveň jsem si dával pozor, abych neřekl nic, co by mohlo být vnímáno kontroverzně (…) před závodem pak ke mně přišel jeden čs. kluk a povídá: „Víte, lidi budou řvát, ať vyhraje Kantorek, ale srdcem si budou přát, abyste to byl vy,“ popisoval Edelen přijetí na východě Československa.

Košice: druhý a první

Sedmého října 1962 se Košice probudily do mimořádně větrného dne a maratonci se na čele jen velmi neochotně střídali v udávání tempa. Černého Petra držel v poslední třetině závodu Edelen, kterého dokázal stínovat už jen český maratonec a lékař Pavel Kantorek. O vítězi se se rozhodovalo až na stadionu, kde téměř třicet tisíc diváků sledovalo, jak Kantorek ve finiši předčil Američana o necelé dvě vteřiny. „Uvědomuju si, že jsem rozrážel vítr pro ostatní, a že mě to stálo vítězství. Ale myslím, že Čechoslováci mě mají nakonec mnohem radši na druhém místě za Kantorkem. Jsem tu populární a můžu se tak příští rok vrátit,“ odpověděl Edelen s nadhledem na dotazy novinářů zpochybňujících jeho závodní strategii.

Jak osudová slova to byla, se mělo ukázat vzápětí. Edelen se měl z Košic vracet ráno letecky, ale vzhledem k špatné předpovědi počasí dal přednost nočnímu vlaku. Vyhnul se tak nástupu na palubu Iljušinu IL-24 na lince ČSA z Košic do Prahy, který později ztroskotal v husté mlze u Brna a jeho pád nepřežilo třináct lidí.

Přestože Edelen absolvoval během pěti měsíců tři maratony, prosincové pozvání dalšího z elitních podniků – japonské Fukuoky – rovněž nemohl odmítnout. Košický scénář pak běžel v repríze i na asijském kontinentu; Edelen si přivezl Kantorka na zádech až na stadion, ovšem s tím rozdílem, že Američan tentokrát Čecha o vteřinu předčil. Čas 2:18:56 byl pak novým americkým rekordem.

V šedesátých letech atleti nevyužívali služeb biochemiků, ani nerozebírali příčiny svého neúspěchu se sportovním psychologem, přesto se nebáli hledat prostor pro zlepšení na nečekaných místech. Edelen se objednal k hypnotizérovi a ve změněném stavu vědomí si pak nechal vsugerovat mantru: „Kdykoliv začneš během závodu cítit bolest, není to signál, že máš zpomalit, ale zrychlit, abys brzy dorazil do cíle.“ Další z Američanových specialit byly tzv. bezdeché sprinty. Myšlenka byla jednoduchá: bez přísunu kyslíku se ve svalech začne kumulovat laktát a běžec si proti němu postupně buduje větší rezistenci. Edelen tuto tréninkovou metodu dotáhl až na značku 300 metrů, tak daleko byl schopen dosprintovat pouze na jeden nádech.

V roce 1963 se znovu postavil na start Polytechnického maratonu. Rychlá trať z Windsoru do Chestwicku, kde byla v roce 1908 poprvé ustavena délka maratonského běhu na 42,195 km, lákala výbornou konkurenci a ne náhodou zde v 50. a 60. letech padlo šest světových rekordů. Závod startoval až po poledni, a tak si Edelen dopřál snídani v podobě čtyř vajec na měkko, čtyř toastů, velké kávy s mlékem a to celé zakončil několika dílky čokolády. Ale běželo se mu skvěle. Už na třicátém kilometru se osamostatnil v čele závodu a mezi diváky se začala šířit nejprve tichá a později stále hlasitější pošta: „Ten Amík, běží na rekord!“

Zprávu naštěstí zachytil také Edelen, který běžel i poslední kilometry na plné pecky a cílovou pásku prolétl v čase 2:14:28! Jako první člověk zaběhl maraton pod 2 hodiny a 15 minut, a vylepšil tak předchozí světový rekord Japonce Terasawy o celých 47 vteřin.

Časy, kdy stačilo maraton odšoupat, skončily! Musíte běhat krátké úseky a zvyknout si na tvrdý trénink na silnici. Jen tak získáte potřebnou rychlost a vytrvalost,“ prozradil svůj recept na úspěch. Jeho slova si atleti vzali k srdci a během následujících pěti let se hodnota světového rekordu posunula až na hranici dvou hodin a osmi minut.

V říjnu 1963 přijíždí Edelen do Košic podruhé a při neúčasti zraněného Kantorka se stává tentokrát již nepokrytě hlavním miláčkem fanoušků. Nadšení Košičanů pak ještě vzroste, když Američan už před třicátým kilometrem setřese ruského reprezentanta Popova a za mohutných ovací a pokřiku E-DE-LEN! E-DE-LEN! si dobíhá na stadionu pro vítězství a vylepšuje traťový rekord o více než dvě a půl minuty. Američanův čas 2:15:09 zůstane v Košicích nepřekonán celých patnáct let. Teprve v roce 1978 ho překonal Go Chun Son z KLDR.

Rekordman bez medaile

Paradoxně v době, kdy byl Edelen nejlepším americkým vytrvalcem a držitelem osmi národních rekordů, sešel v zámoří zcela z mysli. Na jaře 1963 takto marně čekal na pozvánku pořadatelů Bostonského maratonu. A i jako světový rekordman si musel účast na olympiádě nejprve vybojovat v  národní kvalifikaci.

Po čtyřech letech se tak Edelen vrací na otočku do USA, aby dokázal, že zprávy, které o jeho výkonech přicházely z Evropy, nebyly jen mýtus.

Čtyřiadvacátého května 1964 lil z maratonců v New Yorku pot už na startu. Aby ne, teploměr ukazoval přes třicet stupňů. Edelen měl nicméně důvod k úsměvu, celé jaro běhal obalen vždy minimálně čtyřmi vrstvami oblečení, jelikož podobné počasí předpokládal. V samotném závodě pak neměl konkurenci, když druhého Johna Kellyho porazil o dvacet minut.

Edelen – favoritem olympijského maratonu,“ psal v září 1964, časopis Track and Field. Pouze závodníkovo nejbližší okolí tehdy tušilo, že po maratonu v New Yorku musel kvůli úporným bolestem kyčlí přerušit na několik týdnů trénink. Edelen už na střední škole proslul mimořádnou zarputilostí, když se nemínil spokojit pouze s jedním tréninkem denně, a už ráno před vyučováním chodil sám běhat sedm mil. Mezi lety 1962-64 absolvoval celkem devět maratonů a mnoho desítek závodů na kratších tratí. I mezi závody tvrdě trénoval a ve dnech běžeckého volna si chodil pro jistotu zaklusat. „Tvoje nutkání pořád běhat a neposednost pramení z komplexu méněcennosti. Nechci zabíjet tvůj entuziasmus, ale jsi sám sobě největším nepřítelem. Ty samé vlastnosti, které tě předurčily k tomu být výborným běžcem, tě můžou také zničit,“ nebral si servítky jeho trenér Wilt.

I na hotelovém pokoji v Tokiu sžíraly Edelena pochybnosti. „Dosáhl jsem mnoho, ale nesmrtelnost mi zajistí jedině olympijská medaile.“

Ještě na dvacátém pátém kilometru to vypadalo, že ani nedokončí, ale bolavé kyčle ho nakonec donesly do cíle na výborném šestém místě. Kdyby se udělovala olympijská medaile za nejdéle snášenou bolest, dostal by ji právě Edelen. Naneštěstí ani po hrách se jeho zdravotní stav výrazně nezlepšil a on zároveň dospěl k rozhodnutí vrátit se po pěti letech strávených v Anglii zpět do USA. V červnu 1965 běží naposledy Polytechnický maraton, závod, kde vytvořil světový rekord, a opět skvěle, když finišuje na třetím místě v čase 2:14:34.

Po návratu do Spojených států se usídlil v Coloradu, aby zde postgraduálně studoval a především se v nadmořské výšce připravil na olympijské hry v Mexiku. Degenerativní onemocnění kyčlí ho ovšem v roce 1967 donutilo ukončit kariéru. Ze sportu odcházel Edelen s oslnivou bilancí: ze třinácti maratonů sedm vyhrál. Stal se průkopníkem americké maratonské školy, později na něj navázali Frank Shorter, Bill Rodgers nebo Alberto Salazar.

Podobně jako Pavla Kantorka v Česku, ani Buddyho Edelena dnes v USA téměř nikdo nezná. Na bývalé světové rekordmany se totiž, na rozdíl od olympijských medailistů, nemilosrdně zapomíná.

Zpracováno podle knihy
“A Cold Clear Day”

Čech v Itenu: Jak žijí a co jedí Keňani

Po špatné zkušenosti z Nairobi, kde byl okraden, si českobudějovický běžec David Vaš nemůže život (a jídlo) v Itenu vynachválit. Víc čtěte v další části jeho keňského deníku.

Při příjezdu do Itenu jako první uvidíte vstupní bránu s heslem Vítejte v domově šampionů. Právě zde, ve městě na severovýchodě Keni ležícím ve výšce 2400 metrů nad mořem, se totiž rodí nejlepší vytrvalci na světě. Pouze vysokohorské podmínky a dlouhé končetiny by ovšem k vysvětlení jejich běžecké dominance nestačily. Velkou zásluhu na keňských úspěších má irský misionář Colm O’Conell, který od příchodu do místní školy sv. Patrika v roce 1976 dal itenským běžcům řád a disciplínu. Jeho svěřenci v čele s Davidem Rudishou, Peterem Ronem či Mary Keitanyovou domů přivezli nejen olympijské medaile a inspiraci pro další generaci, ale stáli u zrodu běžeckého průmyslu, který se stal jedním z hlavních zdrojů příjmů čtyřicetitisícového města.

Dnes se tak v Itenu nachází celá řada tréninkových středisek (za všechny jmenuji luxusní středisko Lornah Kiplagatové s vlastní posilovnou, saunou, bazénem a tartanovým oválem), kde není problém absolvovat dovolenou i s programem pod vedením trenéra.

POKOJ

Já jsem však zamířil do skromnějších podmínek a ubytoval se v Belio Guest House (230 Kč za noc). Už po týdnu mi však kamarád David Oloisa, o němž jsem psal v minulém díle, nabídl, že bych se na zbylé dva měsíce mohl nastěhovat do bytu v sousedství jeho domu. Je to skromná místnost s kuchyňkou, tureckým záchodem a studenou sprchou, nicméně když mi řekl, že by mě měsíc stál v přepočtu 1150 korun, nemohl jsem odmítnout. Pronájem měl jediný háček: byt jsem si musel dovybavit. Naštěstí každou sobotu se v centru Itenu koná velký trh, kde je k dostání téměř všechno. Ceny jsou velmi příznivé, například matraci jsem pořídil jenom za 210 korun. Postel, stůl a židli mi půjčil David, takže stěhování se opravdu vyplatilo.

Na rozdíl od ostatních míst v Keni jsou v Itenu na přítomnost bělochů, kterým nikdo neřekne jinak než mzungu, zvyklí a vědí, že se zvyšujícím se cestovním ruchem poroste i jejich životní úroveň. Cítím se tady proto bezpečně, a i když tu a tam platím „cizineckou“ přirážku, nedá se to třeba s relacemi v hlavním městě Nairobi vůbec srovnávat. Další věc, která z Itenu dělá místo vskutku unikátní, je jeho poloha na Velké příkopové propadlině. Výhled je naprosto fascinující a vždy mě nabije novou energií. Život je tu velmi klidný, nikdo nikam nespěchá. Tedy s výjimkou běžců.

PRIKOP

Téměř všechen volný čas tráví Keňané s telefonem na uchu (ano, jsou to neskuteční telefonisté!) nebo na internetu. Velmi oblíbené je hromadné sledování běžeckých závodů, však už jsem viděl čtyři maratony: Berlín, Chicago, Amsterdam a New York. Chodí se tu na ně jako do kina; natáhne se plátno, zaplatí vstupné (asi 8 korun) a může se fandit naplno. New York jsme dokonce sledovali v hotelu bývalého světového rekordmana Wilsona Kipsanga. Jelikož vítězově bývají často z Itenu, je po závodě vždycky velmi veselo. Jenom nesmí vypadnout elektřina, což se stává docela často.

Ačkoliv jsme u nás zvyklí mít Afriku spojenou s podvýživou, zjistil jsem, že Keňané na stravování, byť s omezenými zdroji, velmi dbají. Můžu si to dovolit říct, protože všechna jídla jíme dohromady, každý koupí něco a společně si vaříme. K snídani, ale i v průběhu celého dne popíjíme národní nápoj chai (mléko, voda, sypaný čaj z plantáží z Kericha a mnoho, opravdu mnoho třtinového cukru) a k tomu přikusujeme obyčejný toustový chléb. Keňané ho jedí, z úsporných důvodů, většinou suchý. Já si k němu přikoupil marmeládu a burákové máslo.

Keňský jídelníček se skládá převážně z polysacharidů, jako jsou rýže, brambory, fazole, čočka, a velkých porcí zeleniny, například sukuma wiki, cibule, rajčata, zelená paprika, česnek. listový špenát. Nabídka ovoce je slabší, jsou to hlavně banány, mango a zelené pomeranče. Velmi oblíbené tu jsou chapati; palačinky z pšeničné mouky (obsahuje mnoho vitamínu A, B1, B2, B6, B12, zinek i železo) smíchané s vodou, třtinovým cukrem a špetkou soli. Dají se jíst samotné, nebo lépe s fazolovou či zeleninovou směsí.

JIDLO

Další tradiční keňskou pochoutkou je ugali z kukuřičné mouky smíchané s vodou a solí. Dělají se dva druhy: ugali soft a ugali hard. K dosažení jemnější verze, která se lépe tráví, je potřeba ugali vyndat z hrnce dřív, k dosažení tužší konzistence se hmota musí povařit delší dobu.

Ugali jako takové je naprosto bez chuti, ale v kombinaci s fazolovou nebo zeleninovou směsí je velmi chutné a hlavně hodně syté. Dají se ho zde koupit dva druhy; první je přímo z obchodu, je zabalené a zpracované v Nairobi, druhou možností je zajít do zdejších drtiček, kam si člověk přinese vlastní usušenou kukuřici a stroj ji rozdrtí na mouku. Hlavně tohle ugali jíme a musím říct, že rozdíl mezi nimi je.

Chapati i ugali jedí domorodci v opravdu nevídaném množství, obzvláště k večeři, která je zde hlavním jídlem. Ochutnal jsem zde i jinou specialitu, a to sušené rybičky s ugali. Moc velká pochoutka to tedy není, abych pravdu řekl. Například se pstruhem, kterého si moc rád dávám doma, se tyhle rybičkami nedají srovnat. Kromě toho, že hodně smrdí, jsou i dost hořké, ale je to v celku dobrá náhrada masa.

JIDLO2

Překvapilo mě, že to se zde vystavuje jenom tak venku, a co se neprodá do dvou dnů, to se likviduje. Keňané konzumují převážně hovězí, dvakrát týdně, a to večer po úterním náročném tréninku na stadionu a ve čtvrtek po fartleku. Navíc maso je věčně gumové a tak mi ani nevadí, že ho nemáme tak často. Místní říkají, že jíst maso každý den není pro tělo dobré, a v tom s nimi i souhlasím. Bílkoviny doženou jinde, například ve fazolích, v mléce a podobně. Poněkud komická situace nastala, když jsem Keňanům ukazoval chia semínka, která jsem si dovezl. Koukali dosti nedůvěřivé, ale dal jsem jim o jejich účincích přečíst něco na internetu a teď si je občas přimícháme do salátu.

Jakékoli suplementy nebo sladkosti jsem neviděl jíst nikoho. Jediným zásadním problémem v Itenu je voda, která vinou nedokonalého zásobování neteče někdy i celý den. Balená je k dostání vždy, nicméně pětilitrový barel vyjde na místní poměry velmi draze, stojí asi 30 korun.

Závěrem je třeba říct, že jako Evropan zvyklý jíst hodně masa a převážně těstoviny (k dostání jsou pouze špagety, ale oni je moc nejedí, neboť ugali je prý lepší) jsem si na zdejší stravu poměrně rychle zvykl a žádné zažívací potíže jsem zatím neměl.

Příští sobotu mě tady čeká první závod, bude to 10 kilometrů v rámci Kass marathonu. Tak mi držet palce. Víc v některém z příštích dílů.


A takhle vypadá všední den v životě keňského vytrvalce:

5.30 budíček
6.00 běžecký trénink (1. fáze)
8.00 snídaně
9.00 až 11.00 spánek
11.00 popíjení čaje s toustovým chlebem a odpočinek
12.00 příprava oběda
13.00 oběd
13.30 až 15.30 spánek, případně masáž
16.00 volný běh (2. fáze), lehký strečink, po tréninku popíjení čaje
17.30 až 19.00 odpočinek, procházka po městě, nákup čerstvých surovin k večeři
19.00 příprava večeře
20.00 večeře
21.30 večerka

Steve Jones: šampion, který pil colu a jedl tyčinky Mars

Kouřit začal v jedenácti letech, strečink vždycky flákal, nechodil na masáže, neměl chiropraktika ani mentálního kouče, osm hodin denně pracoval jako letecký mechanik u RAF, trénoval i závodil bez hodinek, neznal sporttester, běhal na tyčinky Mars a dietní colu – přesto se Steve Jones v roce 1984 stal světovým rekordmanem. Jeho čas 2:07:13 stále žádný britský běžec nepřekonal.

Touhle historkou by mohl začínat nějaký film. Sedmnáctiletý hejsek sedí doma na gauči, objímá okolo ramen přítelkyni a spolu se dívají na televizi, kde zrovna dávají finále olympijských her v Mnichově na 5000 metrů. Po chvilce mladík vyfoukne z úst cigaretový kouř a prohlásí: „Toho Lasse Viréna jednou porazím.“

Nejhezčí na té historce je, že je pravdivá. Sebevědomý mladík se jmenoval Steve Jones a skalp slavného finského běžce získal o šest let později, na mítinku v londýnském Crystal Palace (to už, pravda, nekouřil). Jenže v době, kdy odvážná slova pronesl, žil na venkově ve Walesu a učil se mechanikem. A běhal. Spíše pro zábavu. Jeho tehdejší časy – ještě v osmnácti nedal pětku pod 17 minut – nenapovídaly, že se rodí jeden z nejzajímavějších vytrvalců historie.

Pokud něco přeci jenom ukazovalo na jeho talent, byla to skutečnost, že když parta kamarádů, pro niž dospělí měli slova jako chuligáni nebo výtržníci, utíkala před policisty, Jonese nikdy nechytili. „Nic, na co bych měl být pyšný,“ okomentoval svoje dětství v knize Running with the Legends.

Vyrůstal v kraji ocelářů, horníků a farmářů, v prostředí, kde nebylo lehké žít. Možná tam někde získal odolnost a touhu vyniknout. A taky v místních krosech, což pro něj dlouho byly nejtradičnější závody.

Láska jménem kros

V patnácti se začal učit u RAF a závodit za Air Training Corps. „Na začátku jsem neměl k běhání žádný zvláštní vztah. Nejvíc se mi na něm líbilo, že jsem v něm dobrý. Hledal jsem totiž něco, v čem bych vynikl, a nakonec jsem našel běhání,“ říkal později.

Po vyučení byl odvelen na základnu nedaleko Cardiffu, kde měl i lepší podmínky k tréninku. Když mu bylo 21 let, skončil sedmý na mistrovství Walesu v krosu. Pěkný úspěch, ovšem nic, z čeho člověku poklesne brada. Ani to nestačilo na nominaci na světový šampionát. Sice se vešel mezi devítku nejlepších, ale funkcionářům to přišlo málo. Neznali ho, nevěřili mu. Za rok už byl titul jeho a letenky na MS mu nikdo sebrat nemohl.

„Krosy jsem miloval. Je to nejčistší a nejpřirozenější forma běhání. Byl to sport pro lidi, jako jsem byl já, pro lidi z pracující třídy. Běžet přes potoky, louky, být celý od bláta… Mělo to hodně do sebe,“ vysvětloval. Skvělý krosař, to byla počáteční reputace, kterou si vypracoval. Však čtyřikrát se na MS dostal mezi jedenáct nejlepších. Jeho vrcholem byl šampionát v Limericku v roce 1979, kde skončil sedmý, vteřinu za Vlastimilem Zwiefelhoferem.

Jeho život šel v té době podle poměrně jednoduchého scénáře. Vzal si zdravotní sestřičku z vojenské nemocnice RAF, měli dvě děti a málo peněz. Jones znal jenom práci a běhání. Připravoval se tehdy už sám a trénoval třífázově. Ráno 11 kilometrů do práce na základnu, při polední pauze si dal druhou fázi a večer zase běžel domů. Byl amatér, proto běháním skoro nic nevydělal.

Na dráze bylo Jonesovým největším úspěchem 12. místo na mistrovství světa v Helsinkách 1983 – ale pro něj to znamenalo zklamání, protože šel do závodu jako favorit, jako jediný v sezoně dokázal desítku čtyřikrát zaběhnout pod 28 minut. Proto byl vlastně rád, když dostal nabídku, jestli by si nechtěl zkusit maraton v Chicagu. Ne, ještě to nevyšlo. Den před startem se zranil a i když nakonec do závodu nastoupil, běžel vlastně po jedné noze. Za 25. kilometrem vzdal. Poprvé v životě.

Nečekaný světový rekord

Ale za rok už bylo všechno jinak. Manažer mu na konci léta zařídil měsíční dovolenou v Park City v Utahu a pak repete v Chicagu. Chtěl pokořit velšský rekord 2:12 a věřil si, protože krátce před tím zaběhl půlmaraton za 1:02, když se navíc na trati zdržel při pomáhání vozíčkáři po karambolu.

Nicméně Jonesovi nikdo moc šancí nedával. Chicago měl být podle teoretických předpokladů i přání organizátorů soubojem dvou nejlepších maratonců té doby, olympijského vítěze Carlose Lopese (Portugalsko) a světového rekordmana Roba DeCastella (Austrálie), přiletěla i skupina Keňanů, Japonci nebo tehdy skvělí borci z Džibuti. Na startu pršelo, foukal vítr a vůbec panovalo nevlídné počasí.

A nebo ideální pro chlapíka z Walesu, jak chcete.

Okolo značky deset mil proběhla vedoucí skupinka za 48:40 a Jones se zeptal DeCastella, jestli je to správné tempo. „Tobě to přijde pomalé?“ podivil se světový rekordman. Přišlo. Ale ještě dalších deset mil se skupinky držel. Pak nasadil do trháku a zareagovat dokázali jenom DeCastella s Lopesem, jenže už ho nedocvakli. Jones držel vysoké tempo a všichni s úžasem sledovali, jestli ho Velšan, který nikdy neuběhl více než třicet kilometrů, dokáže udržet.

Na 39. kilometru na něj kamarád u trati zakřičel: „Ještě dvě míle po pěti minutách a je z toho rekord!“ Jones vůbec netušil, o čem mluví. Běžel bez hodinek, jak byl ostatně zvyklý, a myslel, že asi půjde o traťový rekord. Nedocházelo mu to ani ve chvíli, kdy cílem proběhl za 2:08:05. Teprve od reportérů se dozvěděl, že při svém prvním dokončeném maratonu zaběhl světový rekord.

Poprvé pak poznával zájem novinářů, byl zván na další závody, ale jeho život se nezměnil. Vrátil se s rodinou do Walesu a další den ho zase čekala šichta na základně RAF. Odmítl stát se profesionálem, protože nechtěl nechat rodinu v nejistotě, nechtěl aby její životní úroveň závisela na jeho výsledcích. „Bylo zvláštní, že jsem si musel brát dovolenou kvůli závodům, kde jsem za dvě hodiny na trati vydělal víc než u RAF za celý rok. Ale chtěl jsem to tak. Běhání je totiž sport, kde vás od zapomnění dělí jedno zranění hamstringu,“ říkal novinářům.

Nezměnil ani tréninkovou rutinu. Dál běhával relativně nevelké objemy (přes zimu 160 kilometrů týdně, v sezoně 130-135 kilometrů), jen výjimečně Jonesova tréninková jednotka trvala víc než 90 minut. „Nepovažuji se za maratonce. Jsem prostě běžec,“ vysvětloval, proč stále dbal víc na intenzitu než na objemy. Ty neuznával ani v pití piva. Jak tvrdili jeho kamarádi, tři měsíce před maratonem si nedal ani kapku alkoholu.


Typický tréninkový týden Steva Jonese před světovým rekordem
Pondělí
40 minut lehce
Úterý
dopoledne: 5 km závodním tempem, intervaly 12 x 90 sekund v terénu na maximum
odpoledne: 10 km
Středa
40 minut lehce
Čtvrtek
dopoledne: 90 minut včetně 5 x 5 minut maratonským tempem
odpoledne: 40 minut velmi lehce
Pátek
40 minut lehce
Sobota
dopoledne: intervaly od 200 do 1000 m nebo 10 x 2 minuty v závodním tempu desítky
odpoledne: 10 km
Neděle
90 minut tempem 3:25

V roce 1985 ovšem ukázal, že mezi maratonci nemá sobě rovného. Rozhodně ne, co se stylu závodění týče. Na podzim se vrátil do Chicaga a atletický svět nad jeho výkonem žasl. Ten den se maraton přestal běhat jako vytrvalecká disciplína, která se rozhoduje někde za 35. kilometrem. Jones totiž už na pátém kilometru předstihl vodiče a rozběhl závod tempem, které novináři popsali jako sebevražedné. Byl tak zvyklý běhat v krosech i na dráze, ostatně soupeři ho kvůli jeho nevyzpytatelné taktice přezdívali “šílenec Jonesy”.

Desítka pod třicet minut, na metě deseti mil byl Jones o 99 vteřin dřív než před rokem a půlmaratonem proběhl za 1:01:42, což je hodně velká odvaha i dnes, po třiceti letech. Na 25. kilometru měl na světový rekord náskok dvě minuty. Běžel samozřejmě sám, konkurence byla zdecimovaná kdesi vzadu. „Nedělal jsem si s mezičasy starosti. Věděl jsem, že mě tempo sejme. Otázka byla kdy,“ popisoval později závod. Zatímco v první polovině dával některé kilometry za 2:40, ke konci už se nedostal pod 3:10.

Tuhnul, ale ustál to.

Cílem proběhl v úžasném čase 2:07:13. Od světového rekordu a prémie 50 tisíc dolarů ho dělila jediná vteřina. Kdyby běžel s hodinkami nebo dříve zahlédl displej nad cílovou čárou, určitě by ze sebe vymáčkl ještě lepší čas. Ale mávl nad tím rukou. Důležitější pro něj bylo, že zvítězil. To byla věc, která ho na běhání bavila víc než dosažené časy. „Co bych asi tak s hodinkami na trati dělal? Když jsem se dokázal držet svých největších soupeřů, věděl jsem, že je to dobré. A když jsem je předběhl, věděl jsem, že je to ještě lepší. Víc mě nikdy nezajímalo,“ vyprávěl.

Podobně o tři roky později ovládl maraton v New Yorku. Vyhrál na nelehké trati za 2:08:20, s více než tříminutovým náskokem na druhého v cíli. A v obyčejném bílém tílku, protože dva dny před startem s ním Reebok odmítl prodloužit sponzorskou smlouvu. Pouze na reprezentačních akcích se Jonesovi nevedlo. Buď je musel vynechat pro zranění, nebo neměl svůj den. Startoval na ME i MS ve Stuttgartu, ale v obou případech skončil s časem přes 2:20 až ve druhé desítce, jednou to dokonce znamenalo předposlední místo…

Receptem není GPS ani ideální jídlo

Dnes je Stevu Jonesovi šedesát let, žije v americkém Boulderu a trénuje běžce, od hobíků po borce s trochu většími ambicemi. Je občas zván na semináře nebo dává rozhovory, ve kterých nikdy neváhá vášnivě obhajovat svůj pohled na trénink a běhání.

„Jsem purista, přiznávám,“ řekl v jednom z posledních interview. I proto s pobaveným úsměvem komentuje dnešní běžecké trendy, od moderních bot přes všelijaké technické vymoženosti až po sofistikované výživové programy. „Nikdy jsem si s věcí, jako je správná dieta, hlavu nelámal. Byl jsem obyčejný chlap od rodiny. Měli jsme dvě děti, tak jsem jedl to, co jedly ony. A světový rekord v roce 1984 jsem zaběhal na tyčinku Mars a dietní colu,“ vypráví.

Podobný pohled má i na sporttestery, chytré hodinky s GPS nebo antigravitační běhátka. „V běhání neexistuje snadná cesta k úspěchu. Ale všechny tyhle věci se vám snaží namluvit, že ano, že vám ji usnadní. Já jsem běhal bez sporttesterů, nechodil jsem na jógu nebo k chiropraktikovi, neměl jsem fyzioterapeuta ani maséra, neznal jsem doplňkový trénink. Jenom jsem běhal. Jenom. Běhání pro mě znamenalo nazout si ve dveřích boty a pak vyrazit ven, běžet nejrychleji, jak to umím. Tenhle sport vážně není o měření vzdáleností, kterou jsem dneska uběhl, o monitorování srdečního tepu nebo o pití těch správných nápojů a konzumaci správných jídel,“ tvrdí.

S lehkým smutkem na duši také sleduje velký boom masových závodů a je mu líto, že vrcholová atletika tím trpí. „Maratonce z vás neudělá to, že se dostanete do cíle maratonu. Maratoncem jste, když ze sebe na trati vymáčknete úplně všechno. Ale to se lidem dneska moc nechce. Stačí jim, že jsou účastníky akce, kde se chtějí přesunout z bodu A do bodu B. V mnoha ohledech je to asi fajn, ovšem maraton jako disciplínu to nikam neposouvá,“ tvrdí Steve Jones a dodává, že běh je dnes bohužel ve vleku byznysu, místo aby to bylo naopak. „Nebo si vezměte ty absurdní titulky v časopisech jako: 10 týdnů k osobnímu rekordu v maratonu. Asi to dobře prodává časopisy a uspokojuje to lidi, kteří touží uběhnout 5 kilometrů za 25 minut nebo maraton pod čtyři hodiny, ale je to bullshit.“

Jeho jednoduchý a instinktivní přístup k běhání, touha a schopnost podstupovat tvrdý trénink, ho dovedly k maratonskému času 2:07:13, který je už třicet let britským rekordem. Před rokem si na něj v Londýně brousil zuby Mo Farah, fenomén z dráhy a fanatik vědeckého přístupu k tréninku. Ale neuspěl. Chyběla mu víc než minuta. „Vím, proč se mu to nepovedlo. Ale nechám si to pro sebe,“ komentoval tajuplně Jones pokus svého následovníka. „Můj čas je samozřejmě ve srovnání se současným světovým rekordem nic, ale není špatný. Pořád s ním můžete vyhrávat velké závody.“

Bylo by fajn podebatovat se Stevem Jonesem o tom, co všechno dnešnímu maratonu chybí. Asi bych se přiklonil k názoru, že také osobnost, jakou byl on.

Čech v Itenu: Jak trénuji s Keňany

Českobudějovický běžec David Vaš už má za sebou více než tři týdny soustředění v keňském Itenu. Jak se mu v Africe trénuje, se dočtete v následujícím díle jeho deníku.

Zatímco v prvních dnech jsem se v Africe cítil trochu nesvůj, od příjezdu do Itenu se moje situace podstatně zlepšila. Velkou zásluhu na tom má místní rodák David Oloisa. Je to stále aktivní atlet, který závodí za italský tým Purosangue a zároveň v Itenu pomáhá cizincům s tréninkem a aklimatizací.

David má půlmaraton za 62 minut a tak jsem byl mile překvapen, když mi nabídl, že mi bude na prvním běhu dělat sparring partnera. Vybíhali jsme už v šest ráno, ještě před východem slunce, ale po celém Itenu bylo v tu dobu už plno běžců. První kilometr jsme šli ještě po pěti minutách, ale druhý už byl za 3:50, a tak jsem Davida upozornil, že budu muset zpomalit. Nakonec z toho bylo pět kilometrů v průměrném tempu 4:30.

KENANI

K pobytu v nadmořské výšce 2400 metrů nad mořem je třeba přistoupit, alespoň zpočátku, s respektem. Člověk je tu totiž i při chůzi hodně zadýchaný, tělo více spaluje a musí více pít a i jíst. Je to znát i na klidové tepové frekvenci, kterou si měřím každé ráno. V Česku jsem měl průměrně 39-40 tepů za minutu, po příjezdu do Keni se to zvedlo na 44-46, ale po dvou týdnech tepovka klesla opět na původní hodnoty. Organismus tedy na výšku prokazatelně reaguje. A i když je adaptace u každého individuální, chce to začít pozvolna, radši běhat pomaleji, trénink vždy včas ukončit a nikam nespěchat. I proto jsem svoje první dny v Itenu využil zejména k tomu, abych sledoval, jakým způsobem keňští běžci trénují.

Keňský tréninkový systém má svá specifika. Čtyřikrát týdně se trénuje už od šesti, kdy se teprve rozednívá, protože není tak teplo, vzduch je příjemný a hlavně v tu dobu ještě nebývá na silnici provoz (když kolem projede auto, valí se za ním obrovský dým prachu).

Náplní ranních tréninků většinou bývají stupňované běhy do 18 kilometrů nebo rychlejší dlouhé běhy. Stupňované běhy začínají na přijatelném tempu 4:50. Já se většinou odpojím po 10-15 kilometrech, kdy je tempo už 3:50, oni však pokračují dále a končí až na 3:20. Každopádně si vždy odnáším úžasný zážitek, vždyť nás ve skupině běhá často až devadesát!

Dlouhé rychlé běhy v délce 30-38 km chodí Keňani obvykle v sobotu ráno, a to zásadně v kopcích nebo zvlněném terénu. David mi ukazoval průměrné tempo jednoho takového běhu a bylo neskutečných 3:10! Vybíhané kopce (např. 10 x 200 m s meziklusem 200 m) proto Keňané zařazují spíše výjimečně, jelikož během dlouhých běhů nastoupají mnoho kilometrů.

Každé úterý od září do prosince, tedy v období, kdy není závodní sezona, chodí vytrvalci na místní hliněný stadion trénovat speciální a rychlostní tempa. Začínají zpravidla kilometrovými úseky v tempu půlmaratonu až desítky (např. 10 x 1 km s meziklusem 200 m za 2:40-2:53!), další týden šestistovky v tempu závodu na 5 km (16-18 x 600m s meziklusem 200 m za 1:33), poté čtyřstovky v tempu závodu na 3000 m a 1500 m. A tak pořád dokola. Jsou to velmi náročné tréninky a je neuvěřitelné sledovat, s jakou bravurou a lehkostí je zvládají.

Žádný Keňan přitom neběhá sám, jsou vždy ve skupině. Na stadionu jsem také nepotkal žádného trenéra. „Znají svoje tělo a nepotřebují nad sebou dozor, někoho, kdo jim bude říkat GO, GO, GO!!! ve chvílích, kdy už nemůžou,“ vysvětlil mi David.

A to prosím mluvíme o borcích, kteří bez sebemenšího servisu zaběhli půlmaraton za 59-63 minut, respektive desítku za 27-28 minut. Tak velká je síla a motivace běžeckých skupin tady v Itenu. Pouze někteří závodníci pak spoléhají na manažery, kteří jim domluví účast na závodech a samozřejmě zinkasují i tučnou provizi z případné výhry.

Kvalita keňských atletů je enormní a já v Itenu za tři týdny nepotkal jediného běžce, který by měl půlmaraton horší než 64 minut (pro srovnání: 65:07 je letošní nejlepší český výkon) Tedy vlastně ano, potkal jsem jednoho, co běžel za 66 minut, ale to bylo v závodě konaném v Eldoretu ve vysoké nadmořské výšce. Já se svým půlmaratonským osobákem 71 minut jim nemůžu konkurovat, a proto chodím tréninky ve svých tempech, občas s keňskými běžkyněmi (ale i ty mívají půlmaraton za 65-67 minut) nebo s Evropany.

Dalším standardním keňským tréninkovým prostředkem je fartlek, který je v plánu většinou ve čtvrtek ráno. Začíná se šestikilometrovým volným klusem za město, kde je sraz a porada. Každý týden se interval mění; jednou 1 minuta rychle/1 minuta meziklus, jindy 2 minuty rychle/1 minuta meziklus apod. Rychle znamená úplně naplno a celkově trvá trénink 50 až 60 minut. Já měl to „štěstí“, že jsem přišel na fartlek 3+1, tedy 3 minuty rychle a 1 minuta volně. Byl to opravdu fofr a celý trénink absolvovalo odhadem až 200 lidí včetně mnoha děvčat a cizinců. Asi vás stejně jako mě překvapí zjištění, že řada Keňanů je tu vybavena hodinkami od Garminu! I během fartleku jsme tak ve skupině pípali doslova unisono.

Na odpolední volné běhy vyráží Keňani kolem 17 hodin, kdy již není takové vedro. Jedná se o čistě regenerační běhy, začínají na tempu 6:30 a končí na 4:40, trvají přibližně hodinu. I tyto běhy s nimi absolvuji.

Všední den běžce v Itenu je prostý a omezuje se na tři základní momenty – běh, jídlo a spánek. Keňané toho naspí opravdu dost a často se mi stalo, že jsem šel kluky navštívit a oni spokojeně zařezávali. Co se týče regenerace, tak třeba strečinku moc nedají, ale velký důraz se klade na masáže. Keňané je absolvují dvakrát v týdnu, vždy po tréninku na dráze a po fartleku. Sám jsem keňskou masáž vyzkoušel, a i když je poměrně bolestivá, je skutečně účinná.

V následujícím díle mého deníku vám nabídnu detailní pohled na stravu keňského vytrvalce a vůbec na život v Itenu.

DETI


Závěrem na ukázku přikládám tréninkový plán Davida (půlmaraton za 62 minut) v nezávodním období:

Pondělí
6.00 dlouhý běh 20km (tempo 3:50); odpoledne volno nebo 40 minut jogging

Úterý
9.00 rozklus 3 km, stadion 10 x 1 km po 2:50 meziklus 200 m; odpoledne 50 minut jogging

Středa
6.00 stupňovaný běh 18 km, start 4:30 a konec 3:30; odpoledne 50 minut jogging

Čtvrtek
9.00 6 km rozklus, fartlek 50-60 minut (1+1, 2+1, 3+1); odpoledne 60 minut jogging

Pátek
6.00 stupňovaný běh 18 km, start 5:30 a konec 3:00; odpoledne volno

Sobota
6.00 dlouhý běh do 25 km; odpoledne vybíhané kopce 10 x 200 m s meziklusem
nebo
6.00 běh v kopcích do 38 km; odpoledne volno

Neděle
odpočinek

Další týden je obdobný, pouze v úterý se běhají jiné úseky a ve čtvrtek se mění interval ve fartleku.

Jock Semple, padouch z nejslavnější fotky

/

Šovinista. Primitiv. Zabedněnec. Misogyn. To jsou jen některá z označení, kterých se dočkal Jock Semple, duše Bostonského maratonu od 30. do 80. let. Stačil jeden incident: rok 1967 a jeho snaha strhnout startovní číslo Kathrine Switzerové, která se na start závodu dostala drobnou lstí při registraci. Fotka vytočeného funkcionáře, jak se sápe po běžkyni v teplákové soupravě, se dostala na titulní stránky snad všech důležitých novin světa. Jenže málokterý portrét lze malovat jenom bílou a černou barvou. Ani ten Semplův ne.

První peníze si vydělával jako tesař, ostatně s nářadím v brašně emigroval ve 20. letech z chudého Skotska do USA. Protloukal se, jak se dalo, spíš obtížněji než vesele, zvláště v dobách hospodářské krize. Za války se přihlásil k námořnictvu. Nejprve ho nechtěli vzít, že má ploché nohy, ale když se ohradil, že tyhle nohy ročně uběhnou přes 5000 kilometrů, uslyšel verdikt: “Schopen, odveden!”

Boston, láska na celý život

Dohlížel na kondičku a pohodu vojáků a když válka skončila, řekl si, že by nebylo špatné zkusit se něčemu podobnému věnovat dál. Udělal si fyzioterapeutický kurs a dlouhé roky se pak staral o sportovce z Bostonu, hlavně hráče Bruins a Celtics, i zbytku Ameriky. K jeho nejváženějším a nejvděčnějším klientům patřili hokejista Bobby Orr, basketbalista Bill Russell nebo tenista Jimmy Connors. Všichni o něm mluvili a mluví s respektem.

Přesto se nejvíc proslavil v běžeckém světě.

Běhal už ve Skotsku a po přestěhování do Ameriky v tom pokračoval. Jeho život se navždy změnil v roce 1930, kdy poprvé běžel maraton v Bostonu. Z Philadelphie přijel stopem, což byl vzhledem k tíživé finanční situaci nejčastější způsob dopravy, doběhl sedmý v čase 2:44:29 a závod ho tak nadchl, že se do Bostonu přestěhoval.

Umístění na nejstarším maratonu světa nikdy nevylepšil, přesto patřil k nejlepším americkým vytrvalcům své doby. Kdyby si včas stihl vyřídit změnu občanství, mohl pomýšlet i na účast na olympijských hrách.

Závodil v době, která maratoncům nepřála. Ve světě zažívala královská disciplína hvězdnou chvíli jednou za čtyři roky při olympijských hrách, pak zase nikoho nezajímala. V USA se o maratonu psalo den po závodě v Bostonu, potom celý rok nic.

Maraton byl druhořadou disciplínou druhořadých lidí. Věnovali se mu téměř výhradně jenom dělníci a nezaměstnaní, protože elitní univerzitní sport ještě dlouho nechtěl opustit brány atletických stadionů. Když běžci trénovali, na ulicích do nich auty najížděli řidiči, v zimě děti házely sněhové koule a spořádaní občané vyřvávali své nadávky a posměšky. Páriou byl šampion i ten poslední ze startovního pole.

Maraton byl sportem naprostých amatérů, kteří za své snažení dostávali pouze diplomy, medaile a poháry. V dobách hospodářské krize neměli na trati ani občerstvovačky, protože se pořadatelé snažili ušetřit každý dolar. Přesto duben co duben mířili kolikrát i přes celý kontinent do Bostonu, aby mohli běžet krásný a nejtradičnější maraton.

Tohle bylo prostředí, které formovalo Semplovy názory na sport a na život.

Ochránce maratonu

V roce 1946 ukončil běžeckou kariéru a začal pro maraton v Bostonu pracovat jako dobrovolný trenér oddílu BAA i spoluorganizátor. Pomáhal mu v nejtěžších dobách. A nikdy za to nevzal ani cent. Když se později, v dobách prvního amerického běžeckého boomu, hrnuly nabídky firem na sponzoring, vytrvale je odmítal. „To by mi museli dát dolar za každou hodinu, kterou jsem posledních padesát let Bostonu věnoval zdarma,“ říkával.

Semple se pasoval i do role strážce Bostonského maratonu. Chtěl, aby zůstal nejprestižnějším závodem světa, aby se z něj nikdy nestal cirkus. Proto z celé duše pohrdal těmi, které označoval za „neseriozní“ běžce. Vtipálky, recesisty a další, kdo se slavný maraton snažili pouze zneužívat k prezentaci sebe, svých firem nebo politických cílů. A že jich bylo, už od 50. let. Běžci v kostýmech strýčka Sama. Běžci se šnorchlem. Běžci převlečení za komiksové postavičky. Běžci s takovým BMI, že by měli problém bez zadýchání vyjít schody, kteří se na start postavili jenom proto, že se vsadili ve studentském klubu na Harvardu.

Ještě víc měl spadeno na podvodníky, protože jako závodník takových zažil spoustu. Nejvíc s nimi bojoval po zavedení kvalifikačních limitů pro Boston, kdy lidé podváděli v přihláškách a psali si tam časy, kterých nedosáhli ani náhodou.

Konflikt se Switzerovou

A když tedy v roce 1967 novináři pár kilometrů po startu maratonu spatřili běžící Kathrine Switzerovou a hlasitě to ve svém autobuse komentovali, Sempleho tím notně rozlítili. Považoval ji za zástupkyni obou zmíněných skupin: za exhibicionistku, která chce jen na sebe upozornit a která navíc podváděla. Maraton byl tehdy totiž pouze mužskou disciplínou a pohled do startovní listiny, kde u čísla 261 stálo K. V. Switzer, ho utvrdil v tom, že zatajením křestního jméno podvedla organizátory.

Situace se jistě dala vyřešit mnoha diplomatičtějšími a elegantnějšími způsoby, ale temperamentní Skot se rozběhl za Switzerovou a snažil se jí strhnout startovní číslo. Neúspěšně. Její přítel, urostlý vrhač, mu zablokoval cestu a ona mohla běžet dál. Boston měl svou velkou story a druhý den o incidentu psal celý svět. Nebo skoro celý.

Když se o něm píše dnes, je Semple označován za šovinistického primitiva. Tohle hodnocení má však k pravdě dost daleko. Snažil se jenom lpět na staromódním zvyku, jemuž se říká dodržování pravidel. A maraton byl tenkrát prostě ženám zapovězen – stejně jako třeba trojskok, míle nebo běh na 400 metrů překážek. Byla to pravidla, která si nevymyslel Semple ani nikdo v Bostonu, nýbrž IAAF.

Kdyby navíc pořadatelé ženy na start pouštěli, riskovali by sankce od amerického svazu. Ostatně už o rok dříve v Bostonu běžela Roberta Gibbová, ale bez startovního čísla, a tak ji Semple nechal. V jeho očích neporušila pravidla, nepodváděla při registraci, prostě jen běžela po stejné silnici v době, kdy se tam konal Bostonský maraton.

Dívat se na Semplovo počínání dnešníma očima a hlasitě odsuzovat jeho jednání je samozřejmě možné. Ale je to stejné jako vyčítat Marii Terezii, že nevyhlásila svobodné volby. Nám přijde absurdní, že ženy nesměly běhat dlouhé tratě, a ještě absurdnější jsou tehdejší zdůvodnění lékařů, ale kdo ví, třeba někomu za třicet let přijde podobně nepochopitelné, proč jsou dnes sportovci trestáni za používání anabolických steroidů a proč je nutné závodit se startovními čísly.

A kdo by chtěl v Sempleho postoji vidět americkou zabedněnost, má tady ještě pár údajů: Běchovice, což je pouze desítka, se běžkyním otevřely až v roce 1974 a Košický maraton v roce 1980 (tenkrát se dokonce v českých novinách řešilo, jak se vlastně má maratonským běžkyním říkat, když slovo “maratonka” se už používá pro botu). No, a debaty, zda mají ženy právo běhat klasickou trať Velké kunratické, můžete zaslechnout ještě dnes.

IAAF změnila pravidla v roce 1972 a Boston se stal prvním maratonem, který umožnil ženám legální start. Deset let před mistrovstvím Evropy a dokonce dvanáct před olympijskými hrami. Velkou zásluhu na tom měl právě Semple. Jednak už to nebyl prohřešek proti pravidlům a jednak jako sportovec tělem i duší oceňoval výkony nejlepších žen. Switzerovou na startu přivítal polibkem a stali se z nich přátelé. Nějaký čas dokonce trénoval Patti Catalanovou, americkou světovou rekordmanku. I on drobným dílem pomohl k tomu, že se maratonkyně objevily na olympijských hrách.

Přesto se až do smrti nezbavil nálepky šovinisty. Pro většinu lidí zůstává padouchem z asi nejslavnější fotky běžecké historie.

Čech v Itenu: Jak mě v Nairobi přepadli

Českobudějovický běžec David Vaš má za sebou první dny v Keni. Kromě turistických zážitků si odnesl i šok z přepadení v hlavním městě Nairobi. Víc v druhém díle jeho deníku.

Dvacátého září 2015 jsem měl v kalendáři vyznačeno velkým D. Byl to den, kdy jsem se po rozloučení s rodinou a přáteli vydal na vysněnou cestu do Keni. Odbavení na pražském letišti proběhlo hladce a při kontrolním převážení bagáže se ukázalo (27,1 z povolených 30 kg), že jsem mohl přibalit i nějaké ty maratonky navíc. I tak jsem toho na palubu Boeingu 777 táhl docela dost, včetně stanu, spacáku, karimatky a proviantu na deset dní. Let na trase Praha-Dubaj trval osm hodin, pak jsem dalších deset hodin čekal na spoj do Nairobi. Rozhodl jsem se volného času využít k průzkumu pouštního emirátu. Ale ouha. Od východu z letiště jsem ušel sotva kilometr a musel jsem udělat čelem vzad. Místní teploty byly zkrátka extrémní a moje tělo zalité potem.

Při boardingu do Nairobi jsem se dal do řeči s několika Keňany, kteří vypadali jako běžci, což se záhy i potvrdilo. Jejich osobní rekordy byly neskutečné. Let trval pět hodin a zpříjemnila mi ho i česká letuška ve službách společnosti Emirates, která mi po přistání umožnila podívat se do kokpitu a pozdravit se s kapitánem.

Po nezbytných vízových formalitách, včetně sejmutí otisků prstů, jsem byl konečně vpuštěn na výsostné území Keňské republiky. Moje první kroky vedly k bankomatu, abych si vybral místní šilinky (100 KES = 23 Kč). Hotovost jsem důmyslně rozmístil na různá místa po těle i bagáži.

Stejně jako v Praze, může i v Nairobi, přijít cesta taxíkem z letiště pěkně draho, takže jsem se vydal raději po svých. Ani po osmi kilometrech chůze jsem nepotkal jediného bělocha, to se nakonec povedlo až třetí den. Kolemjdoucí se mě neustále vyptávali: „How are you Mzungu?“ (mzungu = běloch). Začalo zapadat slunce už jsem se necítil bezpečně, proto jsem zastavil nejbližší matatu (levnější druh taxi) a svezl se do centra za asi 9 Kč. První noc jsem strávil v hotelu, který byl na keňské poměry velmi drahý (690 Kč), ovšem vybaven wi-fi, a já tak mohl dát vědět domů, že jsem v pořádku.

Druhý den ráno jsem vyrazil do centra Nairobi, které je plné výškových budov a davů lidí. Bohužel se mezi nimi najdou i ostřejší hoši, o čemž jsem se přesvědčil vzápětí. Procházel jsem se, když mě obestoupili tři mladíci a zatáhli mě do postranní uličky se slovy „give me money“. Samozřejmě jsem přísahal, že jsem se vydal na špacír bez peněz, ale po chvilce přestali mít trpělivost a jeden z nich vytasil nůž.

V tu chvíli jsem byl v šoku a na nic se nezmohl. Řekl jsem jim, ať si vezmou, co chtějí. Začali mě prohledávat a našli jednu z mých tří peněženek, vzali ji a zmizeli. Bohužel si vybrali zrovna tu, kde jsem měl i kreditní kartu a další doklady. Cítil jsem se bezmocně. Kartu jsem nechal zablokovat a rozhodl se keňské hlavní město urychleně opustit.

Vzal jsem si matatu do města Naivasha proslaveného stejnojmenným jezerem a dvěma národními parky. Zde, už trochu klidnější, jsem se ubytoval v kempu a později zatelefonoval na českou ambasádu. Ujistili mě, že podobná přepadení jsou na denním pořádku a že můžu být rád, že jsem situaci ustál ve zdraví. Vyšetřování tím bylo u konce. I když jsem byl z přepadení pořád otrávený, zapůjčil jsem si kolo a jel na projížďku do národního parku Hell‘s Gate. Byl to pro Evropana opravdu mimořádný zážitek; vidět exotická zvířata ve volné přírodě a být obklopen nádhernou krajinu. I přestože šest hodin na prudkém slunci zbarvilo moji kůži doruda, výlet jsem si užil a skoro zapomněl na předchozí trampoty.

ITEN2

Následující den jsem měl v plánu přesun do města Nakuru a výstup na kráter Menegei. Ještě předtím, než jsem kemp opustil, jsem si byl v Africe poprvé zaklusat; 4 kilometry ve volném tempu. Běželo se mi překvapivě dobře. Na to, že se tu pohybuji v nadmořské výšce 1600 – 2000 metrů nad mořem. Největší rozdíl je v pitném režimu, musím toho vypít daleko více než doma.

Do Nakuru jsem se dostal opět v matatu. Je to nejlevnější a nejlepší způsob dopravy po Keni, jen člověk nikdy neví, kdy dorazí na místo, protože matatu (zpravidla vozidlu typu transporter) vyráží teprve tehdy, když je zcela zaplněno, většinou až dvaceti lidmi. Po cestě pořad někdo vystupuje a noví cestující zase nastupují. Ceny se různí, ale místy se mi tarif podařilo usmlouvat až na příznivých 5 KES (1 Kč) za kilometr jízdy.

Výšlap na kráter Menegei s těžkým batohem byl náročný. Po cestě jsem narazil na hliněné domy a viděl tak poprvé, v jak nuzných podmínkách místní žijí. Děti byly sice usměvavé, ale některé neměly ani boty. Po pár hodinách jsem dorazil ke kráteru, který má po obvodu 12 kilometrů, s propadem až 500 metrů. Nedaleko jsem si postavil stan, uvařil večeři a šel brzy spát.

Ráno jsem pokračoval do přístavního města Kisumu a k Viktoriinu jezeru. Ochutnal jsem místní pochoutku, rybu Tipiana. Moc mi chutnala, nicméně když jsem viděl, jak si domorodci udělali z největšího afrického jezera myčku, přešla mě trochu chuť.

Po bezmála týdnu stráveném na cestách byl nejvyšší čas zamířit do cílové destinace. Poslední jízda v matatu vedla přes Eldoret do Itenu, kde mě přivítal nepřehlédnutelný nápis WELCOME TO ITEN – HOME OF CHAMPIONS. Právě zde strávím zbytek tříměsíčního pobytu a pevně věřím, že to budou tři měsíce plné kvalitního běžeckého tréninku.

V dalším díle vám popíši první dojmy a tréninkové zážitky z míst, kde se rodí opravdoví šampioni.

S botami je někdy potíž. Vědí to i šampioni

Ať vezmete do ruky jakoukoli běžeckou příručku pro začátečníky, v každé stojí tučným písmem napsáno: v den závodu nezkoušejte nic nového! Keňský maratonec Eliud Kipchoge je příliš dobrý běžec na to, aby podobnou literaturu četl, proto o téhle poučce zřejmě nemá páru. Snad proto si v neděli v Berlíně vzal fungl nový prototyp závodek Nike Streak 6, ve kterých ho už po prvním kilometru začaly zlobit vložky a v druhé polovině maratonu se vydaly na cestu ven z bot. Řada diváků tento boj sledovala možná napjatěji než údaje na mezičasech.

Kipchoge vyhrál, v čase 2:04:01, ale o 65 vteřin mu unikl světový rekord. Podle jeho manažera Jose Hermense ho o něj připravily právě špatné boty, neboť kvůli putující vložce měl puchýře na levé noze a zkrvavený palec. Což je poněkud odvážné tvrzení.

„Testoval je před startem a vypadalo to dobře. Problém byl, že vložky nebyly dobře přilepené a nešťastně a zcela nečekaně vylezly. Takže 41 kilometrů běžel ve špatných botách,“ napsal Hermens v e-mailu redakci časopisu Runner´s World.

Nike se včera Kipchogemu omluvila a ten na oplátku pronesl pár slov o tom, že jsou to fantastické boty, nejlepší, jaké kdy měl, a že jediný problém byl v chybějícím lepidle. Zároveň vyzval své fanoušky, aby vzali obchody útokem, až se v nich objeví nová verze modelu Streak 6.

I tak se dá trapas přeměnit v PR gag. Byť poněkud těžkopádný, řekl bych.

Experti na marketing se aspoň mohou přít, jestli to byla pro Nike špatná reklama, nebo naopak výborná, protože každý, kdo maraton sledoval, teď ví, v jaké značce jeden z nejlepších vytrvalců současnosti běhá, zatímco u Kipsanga, Tsegaye či jmenovců Mutaiových zřejmě nikoli.

Už před 39 lety se díky botám proslavil jiný skvělý šampion, finský vytrvalec Lasse Virén. Tehdy šlo však o příběh vlastně opačný. Problém přišel až za cílovou čárou.

Virén na olympijských hrách v Montrealu vyhrál závod na 10 000 metrů, po jeho skončení vzal do rukou svoje tretry Onitsuka Tigers (dnešní Asics) tak, jako sjezdaři okamžitě po dojezdu berou lyže, a mával jimi divákům. MOV považoval takový způsob oslavy za nepovolenou reklamu, tenkrát byla pravidla přeci jenom přísnější, a vyloučil ho z příštího závodu na 5000 m. Virén se bránil, že si boty vyzul, protože měl od nich puchýře na nohou. To mu pochopitelně věřil málokdo.

VIREN
Lasse Virén slaví olympijské zlato s japonskými tretrami

MOV ho nakonec dvě hodiny před startem omilostnil a Virén pětku vyhrál, byla to jeho čtvrtá a poslední zlatá olympijská medaile. Boty už si v cíli nevyzouval.

O rok dřív Bill Rodgers zase překonal traťový a americký rekord v Bostonu (2:09:55), ačkoli deset kilometrů před cílem na chvíli zastavil a zavazoval si boty. Rovněž Nike, model Boston´73. Týden před maratonem je dostal poštou od Steva Prefontaina s prosbou, jestli by je nechtěl vyzkoušet (Nike tehdy byla mladá a ještě ne moc známá firma). Byly trochu větší, proto si musel po 32 kilometrech pevněji utáhnout tkaničky.

billy
Bill Rodgers a neposlušné tkaničky

Ale ještě zpátky ke Kipchogemu. Teprve za pár let se dozvíme, jestli měl keňský šampion ještě další šanci bojovat o svěťák a jak s ní případně naložil. Kdyby ne, zůstane mu aspoň neoficiální rekord za nejrychlejší maraton s vysunutými vložkami. Protože nikdo takový už se na světových závodech neobjeví, tím si můžete být jistí.

Čech v Itenu: Jak jsem se vypravil do Keni

Také jste četli Běhání s Keňany? A také jste snili, že se jednou podíváte do míst, kde se rodí šampioni? Českobudějovický běžec a automechanik David Vaš už snít nemusí, v práci podal výpověď a minulý týden odletěl na tříměsíční soustředění do keňského Itenu. O přípravě na africkou cestu více v prvním díle Davidových zápisků.

Jmenuji se David Vaš, je mi 25 let a sportuji už odmalička. V Českých Budějovicích, odkud pocházím, jsem chodil do sportovní třídy, hrál závodně fotbal a později koketoval s motokrosem. Moje atletické výkony byly dlouhou dobu spíše průměrné, ale na běžeckou přípravu jsem se vždy těšil. V roce 2010 jsem se postavil na start prvního závodu a začal jsem hned tím nejdelším. Maraton (v podzemních garážích) jsem doběhl za 3:57. I přes extrémní premiéru jsem na běh nezanevřel. Naopak, absolvoval jsem i další, ale kratší závody a nakonec oslovil trenéra Petra Bahenského z TJ Sokol České Budějovice a začal se pod jeho vedením věnovat atletice systematicky.

Po čtyřech letech stupňovaného tréninku jsem letos prožil životní sezonu. Podařilo se mi získat cenná umístění na republikových šampionátech a výrazné posunout osobní rekordy (např. 5000 m za 15:11 nebo půlmaraton za 1:11:16). Zároveň jsem hledal další rezervy. A jelikož pracuji jako automechanik, rozhodl jsem se najít si zaměstnání, které by se s atletikou lépe snášelo.

V mezidobí jsem si ovšem chtěl ještě splnit sen, který jsem v hlavě nosil už od roku 2012 po přečtení knihy Běhání s Keňany. Možná už tušíte, že tím snem bylo soustředění v Itenu.

Věděl jsem, že cesta do zhruba 6000 kilometrů vzdálené země nebude levná záležitost, že se v hodně věcech budu muset uskromnit, ale naštěstí mě podpořili i rodiče (za podmínky, že na Vánoce už budu zpět). Prvním krokem byl o pořízení zpáteční letenky Praha – Dubai – Nairobi u Emirates Airlines (12 700 Kč). Jak je známo, riziko nákazy není v Africe zrovna zanedbatelné, proto jsem následně zamířil do očkovacího centra. Domů jsem odcházel bohatší o obranné látky proti břišnímu tyfu a žluté zimnici (proti žloutence A+B už jsem očkován byl).

Se zajištěním ubytování mi pomohla dvojčata Pavel a Martin Frelichovi, kteří se v atletice pohybují už řadu let a mají v Itenu dobré kontakty. Pro následující tři měsíce se tak mým domovem stalo Belio Guest House, ležící pouze kilometr od zdejšího hliněného stadionu a hned vedle HATC, luxusního střediska známé vytrvalkyně Lornah Kiplagatové.

Pro vstup do Keni je požadováno vízum. Nabízely se různé společnosti, které ho sjednají za poplatek, ale já si ho zařídil sám (1220 Kč). Dále bylo zapotřebí cestovní pojištění, a protože je Keňa u pojišťoven vedena jako riziková země, může vyjít velmi draho. Mně se podařilo sehnat balíček (léčebné výlohy do 5 milionů, úrazovka, ztráta zavazadel…) za 2880 Kč. Navíc musím uhradit dva celé měsíce zdravotního pojištění v ČR (2400 Kč).

Nakonec zbývalo už jen sbalit tak, abych se vešel do 30 kg váhového limitu do letadla a zároveň nezapomněl nic, co by člověk a běžec mohl v Africe potřebovat. Co se týče celkového rozpočtu na cestu a tříměsíční pobyt, tak pevně věřím, že celkové výdaje nepřesáhnou 60 tisíc korun.

A co si od toho všeho slibuji? V Keni se chci kvalitně a hlavně ve zdraví připravit na nadcházející sezonu. Bude to poprvé, kdy se budu moci soustředit jen na atletiku, a ne na práci. Iten leží v nadmořské výšce 2400 metrů, a na mě vysokohorská soustředění doposud vždy fungovala (nejvýše jsem byl v italském Melagu – 1800 m n. m.).

Vidět nejlepší vytrvalce světa na jednom místě bude jistě ohromný zážitek a velká škola. Taky bych si rád vylepšil moji mizernou angličtinu, a jelikož Keňanům také není moc dobře rozumět, tak se určitě domluvíme. V neposlední řadě bych svoje zkušenosti prostřednictvím tohoto deníku rád předal zájemcům o cestu do Keni a vůbec všem fanouškům atletiky. A hlavně si chci “výlet” maximálně užít.


DAVID VAŠ

Narozen: 16. října 1990
Oddíl: TJ Sokol České Budějovice (od 2012)
Osobní rekordy: 5000 m (15:11,3); 10000 m (31:49,9); půlmaraton (1:11:16)
Úspěchy: 3. místo na RunTour Liberec 2015, 4. místo na We Run Prague 2014, 10. místo na MČR na dráze 2015 (5000 m); 12. místo na MČR v půlmaratonu 2015

Ron Clarke: rekordman se zlatou Zátopkovou medailí

Překonal sedmnáct světových rekordů, patřil k nejlepším vytrvalcům 20. století, přesto nezískal žádný velký titul. Jedinou zlatou medailí, kterou Ron Clark měl ve své sbírce, byla zlatá olympijská medaile, jíž mu věnoval Emil Zátopek. Legendární australský běžec zemřel dnes, ve věku 78 let.

Olympijské hry byly jeho osudem i prokletím. Na těch prvních, v roce 1956 před domácím publikem v Melbourne, se mu jako nadějnému devatenáctiletému běžci dostalo pocty slavnostně zapálit oheň.

O čtyři roky později v Tokiu byl favoritem desítky, ale při předbíhání pomalejších běžců si nedokázal vytvořit dobrou pozici pro závěrečný finiš a musel se spokojit pouze s bronzem. Jak se shodli experti: byl už výborný tempař, ale měl málo zkušeností se závody a s taktikou na dráze.

V roce 1968, to se olympijské hry konaly v Mexiku, za svůj start málem zaplatil životem. Závodilo se ve vysoké nadmořské výšce, kde řídký vzduch vyhovoval skokanům a sprinterům, ale pro vytrvalce byl jako za trest. Clarke v cíli desítky zkolaboval a museli ho odnést na nosítkách. Doběhl šestý. Co se dělo v posledním okruhu, si nepamatoval.

„Umístit olympijské hry do Mexika a vysoké nadmořské výšky byl idiotský nápad,“ rozčiloval se ještě loni, v jednom z posledních rozhovorů. Kolaps se totiž po letech projevil na jeho zdraví. Měl problémy se srdcem, jedna polovina se při činnosti namáhala víc. Musel se i podrobit operaci a brát denně léky. „Ten závod mi zkrátil život tak o 5-10 let. Tenkrát jsem to tak nevnímal, ale když se dožijete věku, jaký mám já, jsou potíže evidentní.“

Největší chvíle zažil Clarke v roce 1965, kdy v rozmezí 44 dnů překonal na evropském turné dvanáct světových rekordů a vyvrátil tak komentáře, že se umí prosadit pouze na domácí půdě. Někdy těch rekordů zvládl víc v jednom závodě, třeba na tři míle i pět kilometrů, ale to jedinečnost jeho série nijak nesnižuje. Dokázal věc, která se v atletické historii nikomu nepovedla. Nurmimu, Zátopkovi ani Gebrselassiemu.

A nebyly to ledasjaké rekordy. Třeba na 10 000 metrů překonal ten stávající naráz o 36 vteřin, což je unikátní skok. Navíc jako první pokořil bariéru 28 minut (27:39,4), samozřejmě na škvárové dráze. Výrazně zamával i tabulkami na poloviční trati; dvakrát se mu to povedlo o téměř osm vteřin (naposledy posunul maximum na 13:16,6). Oba rekordy na hlavních dráhových vytrvaleckých tratích vydržely šest, resp. sedm let, než je v roce 1972 přepsal finský šampion Lasse Virén. A ještě jedna statistická zajímavost: v jedné chvíli měl Clarke v držení nejlepší světové časy na tak odlišných tratích, jako jsou dvě míle a hodinovka (20 232 metrů).

Jak rekordů přibývalo, bilo víc do očí, že velké tituly se mu vyhýbají. O olympijských zklamáních už byla řeč, světové šampionáty se za jeho éry ještě nepořádaly a ani na Hrách Commonwealthu, kde se zejména v běžeckých disciplínách scházela velmi kvalitní konkurence, na prvenství nedosáhl.

Doma měl jedinou zlatou medaili. Tu, kterou mu v roce 1966 věnoval jeho přítel Emil Zátopek. Když se totiž Clarke při evropském turné zastavil na návštěvě v Praze, před odletem od svého českého vzoru dostal krabičku – s dovětkem, ať ji rozbalí až v letadle. „Zasloužíš si ji,“ řekl mu tajuplně Zátopek.

Australský běžec nechtěl dárek rozbalovat v kabině před ostatními cestujícími, tak s ním šel na záchod a tam se mu překvapením zatajil dech, když zjistil, že v krabičce je zlatá olympijská medaile ze závodu na 10 000 metrů, kterou Zátopek získal v Helsinkách 1952. Dnes je cenný kov vystaven v jednom malém muzeu v Gold Coast, společně s ostatními Clarkovými trofejemi. A zřejmě tam i zůstane.

Australan navštěvoval Prahu často. V roce 1966, to byl na vrcholu sil a v životní formě, ho tady uchvátily dvě věci. Úcta a respekt, jimž se u lidí těšil Emil Zátopek. A kondice, v jaké i ve svých 44 letech byl. „Šli jsme si spolu zaběhat do Houšťky, asi šestnáct kilometrů, a měl jsem co dělat, abych mu vůbec stačil,“ vzpomínal Clarke později.

Za své sportovní úspěchy i gentlemanské chování byl oceněn řadou poct. V roce 1965 se stal nejlepším světovým sportovcem, byl uveden do Síně slávy australského sportu a od královny Alžběty II. dostal Řád britského impéria. Jeho rekordy sice byly vymazány, ale pověst jedinečného běžce mu zůstala navždy.