Příběhy - Page 3

Na splnění běžeckých snů není pozdě ani ve čtyřiceti

Není nijak neobvyklé, když na olympijských hrách startují sportovci, kteří už oslavili čtyřicáté narozeniny. Není to nijak neobvyklé ani mezi běžci – ostatně za pár týdnů budou v Riu závodit veteráni Meb Keflezighi (41) nebo Bernard Lagat (rovněž 41). Ale je docela unikát, když se maratonec ve čtyřiceti letech chystá na svůj olympijský debut.

Aktuálně je to případ australského vytrvalce Scotta Westcotta. Životní sen se mu splnil ve chvíli, kdy už se o něj vlastně přestal prát.

Po olympijské účasti poprvé zatoužil v roce 1993. Byl ještě teenager, pořadatelství olympijských her pro rok 2000 bylo právě přiklepnuto australskému městu Sydney a Westcott si řekl, že to mu bude pětadvacet let. Ideální sportovní věk. A skoro mu odvážné mladické plány vyšly. K limitům na 5000 i 10 000 metrů byl blízko, ale marná sláva, splnit se mu je nepodařilo. Domácí představení bylo fuč.

O čtyři roky později už přestoupil na maraton. Měl solidní osobák 2:13:08, ale mezi Australany mu patřila až čtvrtá příčka. Do Atén letěli tři nejrychlejší.

Nevyšlo to ani s Pekingem. V roce 2008 sice zaběhl čas 2:13:36 a jediný z krajanů se mohl pochlubit lepším výkonem, ovšem australský svaz zpřísnil limity a rozhodl se na olympijské závody vyslat jen toho nejlepšího. „To byl asi nejtěžší moment mojí kariéry, protože jsem si říkal, že přišel můj čas. Byl jsem považován za příliš starého a bez potenciálu pro budoucnost,“ říká Westcott dnes.

Před Hrami v Londýně ho zabrzdila nehoda na motorce. Přišel o pár měsíců v tréninku a manko už nedohnal. O útoku na limity nemohla být ani řeč. V sedmatřiceti letech byl smířený s koncem kariéry.

Další rok si naplánoval rozlučkový maraton v Melbourne. Skončil sedmý, v čase 2:14:21, a dal serioznímu běhání sbohem. S pocitem, že sice doběhl čtvrtý na Hrách Commonwealthu a dvakrát si v maratonu vybojoval start na mistrovství světa (nejlíp 27. místo v roce 2005), ale olympijský sen si splnit nedokázal.

Začal trénovat rekreační běžce a starat se o rodinu. A pořád se udržoval v dobré kondici. Nebyl z trenérů, který posílá plány e-mailem nebo stojí u trati se stopkami v ruce. Pořád byl se svými svěřenci v pohybu.

Manželka s dětmi mu dodali kuráž, když ho loni napadlo, že by zkusil ještě jeden maraton. V Berlíně. Jako dárek ke čtyřicetinám, které oslavil dva dny před startem. „Cítil jsem, že ve mně ten plamen ještě nezhasl. A říkal jsem si, že by bylo docela pikantní, kdybych ve čtyřiceti letech splnil olympijský limit. Ale pak jsem si o tom zakázal přemýšlet, protože to byla prostě pitomost,“ říká Westcott.

Nebyla. Časem 2:15:30 obsadil v Berlíně celkové 27. místo a vyhrál věkovou kategorii nad 40 let, ale především splnil limit pro Rio. Do letošního května, kdy se uzavírala nominace, ho dokázali předstihnout pouze dva z Australanů. Na pátý pokus se tak dočkal olympijské šance. Splnil se mu dětský sen z let, kdy se zatajeným dechem sledoval závody Roba de Castelly a Steva Moneghettiho.

Westcott dobře ví, že do Ria neletí bojovat o medaile ani o umístění v elitní desítce. „Na to bych potřeboval o deset let mladší tělo. Se současnými zkušenostmi by to byla ideální kombinace. Tenkrát jsem v závodech dělal moc chyb a zřejmě proto výsledky nebyly takové, jak jsem si přál,“ ohlíží se zpátky.

Dlouhé běhy a intervalové tréninky zvládá v podobném tempu a délce jako kdysi, ale celkové týdenní objemy snížil o 25-30 procent. Aby čtyřicetileté tělo zvládlo regenerovat a nepřišlo zranění. Propást na poslední chvíli svůj olympijský sen by pro Scotta Westcotta bylo příliš kruté.

Stejně jako pro fanoušky. Přišli by o důkaz, že na některé věci není v životě nikdy pozdě.

Trio to Rio. Estonky si splní olympijský sen

Když na zimních olympijských hrách v Lake Placid v roce 1980 nastoupili v útoku čs. hokejového týmu bratři Marián, Peter a Anton Šťastní, byla to svým způsobem mezinárodní senzace. Letos diváci v Riu spatří ještě větší unikát: poprvé se na olympijské půdě představí trojčata. Navíc v jednom sportu a dokonce v jedné disciplíně. V maratonu.

Dubnový maraton v Hamburku nebyl důležitý jenom pro Jiřího Homoláče, který se (neúspěšně) pokoušel o olympijský limit. Oči sportovních fanoušků z Estonska se upíraly k závodu žen, kde se třicetiletá Leila Luiková snažila zdolat čas 2:45. Ten by jí jednak zajistil nominaci do Rio de Janeira a jednak by doplnila své sestry-trojčata Liinu a Lily, jež už limit měly zajištěný dříve.

Povedlo se. Leila zdolala trať za 2:42:11 a projekt nazvaný Trio to Rio byl splněn.

Leile, Lily a Liině je třicet let, ale seriozně se začaly běhání věnovat teprve před šesti roky. Když zjistily, že v rámci Estonska si nevedou tak špatně, začaly mířit výš. První část jejich životního snu se jim splnila předloni na mistrovství Evropy v Curychu. Všechny tři se postavily na start maratonu a všechny tři doběhly do cíle. Umístění ve druhé polovině startovního pole nebylo nijak úžasné a ani časy (Liina 2:41:48, Leila 2:45:59 a Lily 2:48:49) nepatří k evropskému nadstandardu, ale i tak jejich účast vzbudila mezi atletickými fanoušky pozornost.

Loni se pokusily ojedinělý kousek zopakovat na světovém šampionátu v Pekingu, jenže Leila se nekvalifikovala. Naopak Liina jako první z rodiny stlačila v náročných podmínkách osobní rekord pod 2:40 (2:39:42) a skončila na lichotivém 27. místě, Lily doběhla na 38. pozici (2:40:30).

Sestry pocházejí z města Tartu, ale už pár let žije každá na jiném místě Estonska. Setkávají se aspoň na závodech – a tréninkových kempech. Zimu strávily v Keni a teď se chystají ladit olympijskou formu v Itálii.

Pro Rio nemají a se svými osobními rekordy ani nemohou mít velké ambice. „Doběhnout do cíle – nejlépe v osobních rekordech a s úsměvem na tváři,“ plánují shodně. „A snad za dva, tři roky budeme výkonnostně ještě dál.“

I tak je jisté, že drobné blondýnky budou mít zajištěnu větší publicitu než vítězka závodu. Protože od roku 1896 okolo země dvakrát proletěla Halleyova kometa, ale trojčata na olympiádě, to tady ještě nebylo.

A pak možná začne nový projekt. Trio to Tokyo.

Daniel Komen: hvězda, která zhasla příliš brzy

Do světa velké atletiky vtrhl v polovině 90. let jako velká voda. Získal titul mistra světa na 5000 metrů, překonal pár světových rekordů, dokázal porážet Haileho Gebrselassieho – a pak zase zmizel. Vrcholná kariéra Daniela Komena trvala tři sezony. Zůstala po něm spousta krásných závodů a taky historicky nejlepší čas na 3000 metrů (7:20,67), ke kterému se posledních pět let nikdo nepřiblížil víc než na deset vteřin.

Pokud byste hledali modelový příklad keňského šampiona, můžete si do schématu dosadit Daniela Komena. Pocházel z chudých poměrů (i na místní podmínky), měl třináct sourozenců a běh byl asi jediným způsobem, jak vylepšit neradostné životní vyhlídky. Ano, i on denně běhal deset kilometrů do školy a zase zpátky. „Už na střední škole jsem na sobě viděl, že mám víc běžeckého talentu než ostatní kluci,“ vyprávěl po letech.

Atletický svět si ho poprvé všiml v roce 1994, kdy se stal juniorským mistrem světa na 5000 a 10 000 metrů. Bylo mu osmnáct let, aspoň oficiálně – jeho známí tvrdí, že ve skutečnosti o tři roky víc. I tak v další sezoně dosáhl na pětce skvělého času 12:56,15 což byl samozřejmě juniorský rekord a hlavně výkon jen 85 setin za světovým rekordem Mosese Kiptanuie, jemuž pomáhal rozbíhat závod v Římě.

Nejen proto Komen patřil k hlavním adeptům na olympijské zlato v roce 1996. Jenže v keňské kvalifikaci skončil až čtvrtý a přišel o letenku do Atlanty. Zklamání se snažil se sebe setřást na mítincích v Evropě. A dařilo se mu to náramně.

V půlce července překonal ve Švédsku rekord na dvě míle (8:03,54), o necelý měsíc později jen pět setin zaostal za maximem na 3000 metrů (7:25,16) a za další čtyři dny, přesněji 14. srpna 1996, porazil na pětce Haile Gebrselassieho a vytvořil časem 12:45,09 další světový rekord.

Závod v Curychu bývá označován za vytrvaleckou verzi boxerského závodu těžkých vah. Komen vyznával úplně jiný styl závodění než etiopský mistr taktiky Gebrselassie. Nebavilo ho vyčkávat v klubku na svou šanci, místo toho rád běhal na první pozici a útočil trháky. Stejně jako na Weltklasse, kde táhl závod, 150 metrů před cílem zvýšil tempo a čerstvý olympijský šampion mu nestačil.

Ale to ještě nebylo všechno. Za další dva dny překonal v Kölnu osobák na 1500 metrů (3:34,17), o necelý týden později mu znovu těsně unikl svěťák na trojce (7:25,87). Po nepodařené pětce v Berlíně (13:02) letěl přímo ze závodu do italského Rieti, kde se pokusil konečně se zapsat na trojce do historických tabulek.

Když ho vodiči dotáhli na metu 800 metrů v čase 1:57, televizní komentátoři se potutelně usmívali a mluvili o vzorově přepáleném závodě. Jenže Komen vysoké tempo dokázal udržet, i když druhou půlku závodu už běžel osamoceně. Výsledkem byl čas 7:20,67. Nový světový rekord, který vydržel do dneška. Nepohnuli s ním Hicham El Guerrouj ani Kenenisa Bekele, loni za ním Mo Farah zaostal 15 vteřin…

Komen svůj výkon za šest dnů oslavil v Miláně pětkou za 12:52,38.

V sezoně 1996 šel ze závodu do závodu. Byl nejen skvělý běžec, ale i dobrý účetní a věděl, že dokud se veze po vlně, musí vydělat co nejvíc peněz. Nebyl to případ, kdy by ho do častého závodění honili chamtiví manažeři. To naopak on nutil je, ať mu najdou další příležitost, kde se ukázat. Takže leden a únor trávil v Evropě na krosech a v hale, pak na začátek jara odletěl do Austrálie závodit pod širým nebem a na dráhovou sezonu se po pár týdnech vrátil do Evropy.

Zvláštní je, že Komen neměl moc velké ponětí o tom, jaké jsou aktuální světové rekordy nebo jaké je třeba běžet mezičasy. Prostě šel do závodu naplno, bez nějakého taktického rozmýšlení. A buď to vyšlo, nebo ne. Většinou platila první varianta. I v sezoně 1997.

To Gebrselassiemu ukradl další světový rekord, na málo vypisované trati dvou mil. Když v roce 1954 Roger Bannister jako první na světě zaběhl míli pod čtyři minuty, bylo kolem toho spousta slávy. O 43 let později Daniel Komen běžel dvě takové míle za sebou, v celkovém čase 7:58,61. Nikdo před ním ani po něm to nedokázal.

V roce 1997 získal i svůj jediný velký titul, na MS vyhrál pětku. Osobní rekord na 1500 metrů stlačil pod 3:30 (3:29,46) a na 5000 metrů si od Gebrselassieho vzal zpátky světový rekord, který mu Etiopan o devět dnů dříve v přímém souboji sebral (12:39,74). Do dneška je to třetí nejlepší čas historie, rychleji to dokázali jenom opět Gebrselassie (1998) a Bekele (2004).

A to byl vlastně vrchol Komenovy kariéry, ve 21 letech. V roce 1998 ještě zopakoval dvě míle pod osm minut, v další sezoně trojku pod 7:30, pětku běhal pod 13 minut, ale už to nebyl ten šampion, který trhá konkurenci na kusy.

Na MS 1999 nedokázal obhájit zlato na 5000 metrů a páté místo s uctivým odstupem za medailí musel brát jako neúspěch. Když se pak nedokázal kvalifikovat na olympijské hry v Sydney, šla jeho kariéra do ztracena.

Kdo ví, co by dokázal, kdyby se uměl udržet na špici udržet dvě desítky let jako rival Gebreselassie. Bohužel po prvních neúspěších polevil v tréninku, přestal dbát na rady svých mentorů a věřil, že všechno zvládne sám, že všechno ví nejlíp. Přátelé mluvili o ztrátě pokory a motivace.

Komen střídal období, kdy zaběhl nadějný čas, pak přibral, nedal o sobě vědět, po pauze se objevil znovu na závodech, ale už víc mluvil o svých ambicích, než že by je naplňoval. Jako v roce 2002, kdy se v Bruselu přihlásil na desítku a předvedl 27:38,32. Nebyl to excelentní čas, ostatně doběhl až dvanáctý s velkým odstupem za vítězem, ale pořád to byl ještě sedmnáctý nejlepší výkon roku. A vlastně nadějný, protože mluvil o tom, že zkusí maraton v New Yorku.

Jenže i v tomhle případě zůstalo jenom u slov, na velké činy jeden z nejúžasnějších vytrvalců historie už neměl. Všechny vypotřeboval během úžasných tří sezon, kdy byl běžeckou senzací.

Rekordy, sláva a slzy Mary Deckerové

Tucet světových rekordů a dva tucty ortopedických operací. I touhle větou lze shrnout kariéru americké běžkyně Mary Deckerové, jež trvala víc než čtvrt století. Její život má v sobě všechno, co má srdceryvný příběh mít: úspěchy, pády, slzy, návraty, naděje, zklamání. Ve své době byla stejně populární jako třeba Martina Navrátilová, málokterá sportovkyně v 80. letech tak často zdobila titulní stránky.

Úplně nejdřív se proslavila jako „Little Mary“. S běháním začala v deseti letech a za rok už vyhrávala první závody. Když jí ještě nebylo třináct let, zaběhla si první maraton – za 3:09:47. V roce 1971, kdy pro ženy nebylo vůbec obvyklé běhat maratony, natož aby se na start postavily děti. Z dlouhodobého hlediska to nebyl vůbec dobrý nápad. Kolikrát později v ordinacích přemýšlela nad tím, zda ji tahle zkušenost stála za to?

RUNNERS

Ale zpátky na začátek. V roce 1972 se už „Little Marry“ řadila k nejlepším středotraťařkám; ve čtrnácti letech jí patřilo čtvrté místo na světě a první v USA na trati 800 metrů. Na olympijské hry v Mnichově pomýšlet ovšem nemohla, nesplňovala věkový limit pro účast v americké kvalifikaci. Částečně si to vynahradila o rok později na své první mezinárodní akci, mítinku SSSR-USA v Minsku, kde porazila stříbrnou olympijskou medailistku Nijolé Sabaiteovou.

A cesta k výšinám pokračovala. V patnácti letech byla už světovou rekordmankou, dokonce čtyřnásobnou: v hale patřily drobounké čtyřicetikilové závodnici nejlepší časy na 800 m, 880 yardů, 1000 m a míli. S výkony rostla i její sláva. Patřila k největším americkým běžeckým osobnostem, spolu se Stevem Prefontainem, Billem Rodgersem nebo Frankem Shorterem.

Místem jejího největšího triumfu měl být Montreal 1976. Nikdo jí teď účast na olympiádě zakazovat nemohl – tedy kromě vlastního těla. A to bylo ostře proti. Už dva roky předem se ohlásilo s compartment syndromem (u běžců postihuje takovou tu šlachu vedoucí od nártu k holeni, o níž nevíte, že existuje, dokud vás nezačne bolet), pak se přidala únavová zlomenina. I Montreal si mohla zapsat na seznam sportovních zklamání.

Dva roky trvalo, než se Deckerová potíží definitivně zbavila. To už studovala na University of Colorado v Boulderu, díky atletickému stipendiu, a dál měnila rekordní tabulky. V roce 1980 se stala první ženou, která v míli prolomila hranici 4:20. IAAF tento výkon odmítla ratifikovat, tak si pokoření mety zopakovala o dvě sezony později.

Olympijskou medaili jí nepřinesla ani Moskva 1980, protože USA a velká část západního světa akci bojkotovaly na protest proti sovětské okupaci Afghánistánu.

Deckerová se přesto nevzdávala. V roce 1982 se znovu vezla na vítězné vlně a v jedné ze svých nejlepších sezon překonala šest světových rekordů. V amerických tabulkách jí patřila všechna historická maxima na tratích od 800 do 10 000 metrů. O rok později přidala v Helsinkách dva tituly mistryně světa na 1500 a 3000 metrů a její úspěch měl v USA podobný ohlas jako u nás dvě zlaté medaile Jarmily Kratochvílové, spíš ještě o něco větší. Angličtina našla pro tento výkon vtipné pojmenování Double-Decker.

mary

Už dávno nebyla „Little Mary“, ale dospělou atletkou, na vrcholu sil. Objevovala se na obálkách Sports Illustrated, Runner´s World a dokonce i Newsweeku, chodila do televizních show, neměla nouzi o reklamní příležitosti, její tvář se objevovala na billboardech Nike i Kodaku. Její příběh budil pozornost. Byť mu k dokonalosti ještě něco chybělo. Ano, olympijská medaile.

Po třech zklamáních měla přijít chvíle všech chvil v roce 1984, na domácí dráze v Los Angeles. Deckerová nemusela mít velké obavy z východoněmeckých a sovětských soupeřek, protože jak ukázala nejen v Helsinkách, uměla je pravidelně porážet. Když však země východního bloku – až na Rumunsko a Jugoslávii – oznámily olympijský bojkot, zdálo se o jejím zlatu na 3000 metrů (patnáctistovku vynechávala, protože před OH ji zase trápilo zranění a v létě běhala víc ve vodě než po tartanu) být jasno. Kdo by jí mohl vysněnou medaili vzít?

Jenže na scéně se objevila Zola Buddová, mladá běžkyně, která budila kontroverze. Nejdříve tím, že běhala bosa. V sedmnácti letech dokonce dala 5000 metrů za 15:01,83, což by byl světový rekord, pokud by ho IAAF ratifikovala. Buddová však byla občankou Jihoafrické republiky, země kvůli apartheidu vypovězené z mezinárodní sportovní scény, proto její výkon uznán nebyl. Aby mohla startovat na olympiádě, požádala o britský pas – a bylo jí vyhověno. V podezřele krátké době, což zase spustilo lavinu spekulací a obviňování.

Nicméně na startovní čáru se v Los Angeles postavila. Hned vedle Deckerové. Američanka od počátečních metrů udávala tempo a Buddová běžela vedle ní, v podstatě stále ve druhé dráze. Jedno kolo, druhé, třetí. Okolo poloviny závodu se dosud poklidná situace na čele začala dramatizovat. Přidala Wendy Slyová, další Britka, tempo se zvýšilo a Buddová se snažila převzít vedení.

Vmáčkla se před Deckerovou a byla první. Jenže po pár krocích jí Američanka šlápla na patu a ke zděšení vyprodaného stadionu největší favoritka upadla. Rázem skoro nikoho zbytek závodu nezajímal (vyhrála Maricica Puicaová z Rumunska, aby bylo zpravodajské povinnosti učiněno za dost).

Oči všech byly upřeny na trávník, kde zůstávala ležet Deckerová. Svíjela se v bolestech a držela se za levou nohu. Když závod skončil, kulhající a plačící ji zdravotníci dovedli k vnějšímu mantinelu. Tam ji do náručí vzal britský diskař Richard Slaney, její budoucí manžel, a odnesl ji ze stadionu. Tahle fotka se druhý den objevila na stránkách nejen amerických novin.

O kolizi se dlouho v běžeckých kruzích diskutovalo. Deckerová hned po závodě přesvědčovala funkcionáře, aby podali protest, a vinu za incident svalovala na mladou a málo zkušenou Buddovou, až po letech se jí omluvila. Jiní zase Američance předhazovali, že nezkušená byla naopak ona, protože dlouhé roky na domácí a vlastně i světové scéně dominovala takovým způsobem, že nebyla zvyklá závodit v chumlu, loket na loket. Každopádně „Velký pád“, jak se o kolizi psalo, byl jedním z největších příběhů olympiády v Los Angeles.

SI

Sezonu 1986 Deckerová vynechala kvůli narození dcery Ashley Lynn, další rok jí sebralo nové zranění. Nikoho nemohlo překvapit, že si olympijský sen nesplnila ani v Soulu, kde na trojce skončila desátá ve slabém čase 8:47,13 a na patnáctistovce byla jenom o dvě příčky lepší. Do Barcelony se vůbec nekvalifikovala.

Přesto patřila k nemnoha americkým sportovcům, jimž se poštěstilo představit se na dvou domácích olympiádách. V roce 1996, to už jí bylo 37 let, se do Atlanty kvalifikovala na pětce, která v ženském programu nahradila trojku. Ale do finále neprošla.

Možná i proto, že už rašil dopingový skandál, který zásadním způsobem ovlivnil závěr její dlouhé kariéry. Při olympijské kvalifikaci jí byl v těle zjištěn poměr testosteronu a epitestosteronu v hodnotách, které neodpovídaly tehdejším normám. V roce 1997 dostala distanc na dva roky a byla jí odebraná stříbrná medaile z halového mistrovství světa v Paříži.

Deckerová se bránila právní cestou a argumentovala, že u starších sportovkyň, které navíc berou hormonální antikoncepci, nelze uplatňovat tabulky, jež snad vyhovují pětadvacetiletým ženám. Neuspěla. Dopingová kaňka zůstala. Cynici mezi námi by dodali, že ostatně patřila k dlouholetým svěřenkám Alberta Salazara, jenž podobným obviněním čelí i dnes.

Po vypršení trestu v roce 1999 ještě toužila vrátit se k vrcholové atletice a spřádala maratonské plány pro olympijské hry v Sydney, ale tělo víc než pětadvacet týrané tvrdým tréninkem, množstvím závodů a sérií operací už řeklo DOST.

Deckerová se s manželem usadila v Eugenu a běhání se věnuje už jenom jako relaxační kratochvíli, kterou si dopřává obden. Obklopena rodinou a výmarskými ohaři žije šťastný život, jak prohlašuje v rozhovorech.

I bez proklaté olympijské medaile, za niž se honila čtvrt století.

Cierpinski, dvě zlaté medaile a jedna šmouha

Sedmadvacetkrát se od roku 1896 běžel olympijský (mužský) maraton a pětadvacet běžců se může pyšnit tím, že získali zlatou medaili. Že ten počet nesedí? Však dva maratonci se radovali dvakrát. Slavný Abebe Bikila (1960 a 1964) – a dnes už trochu opomíjený Waldemar Cierpinski (1976 a 1980). Nikdo jiný nedokázal svůj úspěch obhájit. Bikila zkoušel ještě třetí pokus (1968), Cierpinski tuhle možnost v roce 1984 nedostal.

Cierpinského rodiče pocházejí ze Slezska a na začátku roku 1945 odsud utekli do východní části Německa. Když se rozdělovala znárodněná půda, dostali svůj díl a začali se živit jako sedláci. Waldemar, druhorozený syn v devítičlenné rodině, měl na poli a v okolí práce víc než dost. Tím spíše, že otec se kvůli nemocným kolenům prakticky o hospodářství starat nemohl. „Dodalo mi to sílu a vytrvalost,“ pochvaloval si později.

Rodina bydlela ve vesnici Jesar v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko a když sedmiletý Waldemar začal chodit do základní školy v Nienburgu, vzdáleném tři kilometry, cesty pomalým linkovým autobusem ho nudily. Raději ušetřil třicet feniků za lístek a s autobusem závodil. „Později jsem se dozvěděl, že podobně to kdysi dělal Paavo Nurmi. Jen s tím rozdílem, že závodil s vlakem,“ vyprávěl.

Cierpinski s potěšením zjistil, že díky práci na statku i běžeckým cestám do školy sílí a při sportování patří k těm lepším z dětské party. Nejprve začal s gymnastikou, pak se dal na sportovní rybaření, vyzkoušel i box, aby skončil u atletiky. Samozřejmě u běžeckých disciplín. Když mu bylo patnáct let, kvalifikoval se na dorostenecké halové mistrovství NDR – a překvapivě získal stříbro v závodě na 3000 m. Vzápětí zaběhl ve své kategorii nejlepší republikový čas na 7,5 kilometru a dostal pozvánku do týmu SC Chemie Halle (ten název není vtip), kde začal chodit do sportovní třídy.

Trenéři usoudili, že Cierpinski má talent především ve steeplu, proto běhal tuto trať postupně od 1500 až do 3000 metrů. V devatenácti už byl členem reprezentace dospělých a nejlepším v zemi ve své disciplíně. Byla ovšem z těch, kde východoněmečtí atleti nepatřili ke světové špičce. I proto mu v roce 1972 utekl limit pro olympijské hry v Mnichově o 2,2 sekundy. Nenominoval se ani na ME o dva roky později.

Začátky v Košicích

Po skončení dráhařské sezony 1974 se rozhodl, že si vyzkouší maraton. Dlouhé tréninkové běhy mu celkem šly a hlavně ho inspiroval magdeburský kolega Eckard Lesse, který z ME přivezl stříbrnou medaili. První maratonskou v historii východoněmecké atletiky.

Napůl inkognito a bez velkých ambicí odjel 6. října 1974 do Košic. Nikdo si málo známého steeplaře z NDR příliš nevšímal – a on si v dešti, zimě a větru doběhl pro třetí místo. Čas 2:20:28, devatenáct vteřin za vítězem. Maratonská výzva i atmosféra okolo trati ho nadchly. Samozřejmě i pocit, že v téhle disciplíně má větší šanci prosadit se na světovém fóru. Byť domů neodjížděl jako hýčkaný budoucí šampion. V nočním rychlíku z Košic už totiž nesehnal místo na spaní, tak si ustlal v uličce.

Přestup k maratonu dokonal další rok, kdy si v Košicích sice o čtyři příčky pohoršil, ale při lepším počasí z toho byl čas 2:17:30. Na jaře 1976 stáhl osobní rekord na 2:12:21 a zajistil si nominaci na olympijský závod v Montrealu.

Odlétal tam jako pětka sezonních tabulek, ale nikdo ho k favoritům neřadil. Na startu stáli borci, kteří doma měli olympijské medaile a tituly z Bostonu, Fukuoky, New Yorku či mistrovství Evropy. Zatímco Cierpinského největším úspěchem bylo prvenství na maratonu v Karl-Marx-Stadtu.

Východoněmecký atlet vzal olympijskou přípravu velmi vážně. Do Kanady přiletěl už tři týdny předem, aby mohl trénovat v místních podmínkách a snadněji aklimatizoval. Dokonce do závodu odmítl nastoupit v tradičním modrém reprezentačním tričku, protože měl strach ze sluníčka, a raději si vzal bílé tílko – i tím ve startovním poli vyčníval.

Ale byly to zbytečné obavy. V Montrealu sice v den závodu bylo teplo, jenže pršelo. Tempo dlouho diktoval Frank Shorter, olympijský vítěz z Mnichova, a postupně odpadávali všichni jeho soupeři. Až na Cierpinského. Ten na 33. kilometru, v mírném stoupání, nasadil k trháku a Američan nedokázal zareagovat. Do cíle, kam vběhl na prvním místě, si přinesl náskok 50 vteřin a zároveň časem 2:09:55 překonal Bikilův olympijský rekord z Tokia 1964 i svůj osobní rekord, ten téměř o 2,5 minuty. Byla to senzace.

NDR 70. let příliš nepěstovala kult sportovních hvězd, ale Cierpinski byl výjimkou. Pošťačka se prohýbala pod taškami plnými dopisů, byl zván na besedy i do televizních pořadů. Zajímavá nabídka přišla v prosinci od Freda Lebowa, šéfa Newyorského maratonu. Slíbil Cierpinskému zajímavou částku v dolarech, pokud se v roce 1977 zúčastní závodu. Odmítl však se slovy, že jemu na penězích nezáleží a že je spokojený s nájemním bytem v Halle a s trabantem v garáži. Aspoň takhle to líčí v knize Meilenweit bis Marathon z konce 80. let.

Místo toho Cierpinski zvolil Košice, ale ani tentokrát nevyhrál. V roce 1977 doběhl třetí (2:16:00). V Československu startoval rád, běžel tady sedm maratonů – pět v Košicích a dva v Praze. Vyhrál však jediný, na jaře 1978 v hlavním městě (2:14:51). Tehdy se maraton konal na trati Praha-Lidice-Praha a start i cíl měl na Strahově. Bral ho především jako generálku na zářijové ME, kdy se běželo na stejné trati. Byl o 2,5 minuty lepší, ale závod pro něj skončil zklamáním, když bral čtvrté místo.

Druhá zlatá medaile

Všechno si vynahradil za další dva roky na olympijských hrách v Moskvě. V závodě, který byl poznamenám politickým bojkotem a zejména neúčastí amerických a japonských běžců (nestartovali ani Keňané, ale ti tehdy v maratonu znamenali pramálo), vyhrál za 2:11:03. Druhý doběhl s odstupem 17 vteřin Nijboer z Nizozemska. Ve východní části Německa patřila tahle zlatá medaile k nejcennějším. Podobně jako se u nás stal legendárním naganský pokřik „Přepište dějiny“, vstoupila do východoněmecké sportovní mytologie nadšená slova komentátora z cílové rovinky: „Milí čerství nebo nastávající otcové, seberte odvahu! A pojmenujte syna, který se vám dnes narodí, klidně Waldemar. Protože Waldemar je tady!“

Cierpinski chtěl na svoje úspěchy navázat i v Los Angeles. Z legrace říkal, že má tři syny a každý si zaslouží svoji zlatou medaili. Ale když se NDR přidala k bojkotu olympijských her 1984, ukončil kariéru. V 34 letech. Těžko říct, jestli by měl šanci. V únoru v Tokiu doběhl až osmý (2:12:00), ale o rok dříve získal ještě bronz na historicky prvním mistrovství světa ve svém třetím nejlepším čase 2:10:37.

Úplně oficiálně se rozloučil se sportovní dráhou až 7. října 1985. Jedenáct let po své maratonské premiéře se vrátil do Košic a v závodě, který stejně jako poprvé běžel bez velkých ambicí a spíše pro radost, skončil pátý. První místo mu na východě Československa bylo upřeno. Bronzovou pozici z debutu v roku 1974 už nevylepšil. Snad mohl mít šanci v roce 1980, dva měsíce po olympijském triumfu v Moskvě, ale v prosinci ho čekala prestižní Fukuoka, tehdy jakési neoficiální mistrovství světa, tak se s pořadateli domluvil, že doběhne jenom na obrátku v Seni a odstoupí.

Celkem Cierpinski absolvoval 28 maratonů, 11 jich vyhrál – z těch velkých paradoxně „jenom“ dva, ovšem oba olympijské. Což k zápisu do sportovních dějin bohatě stačilo.

Jeho příběh ovšem neskončil v Košicích po proběhnutí cílovou rovinkou. O čtyři roky později padl v NDR komunistický režim a otevřely se mj. archivy tajné policie. Na světlo vyšla i nepřekvapivá skutečnost, že v masivním programu státem organizovaného dopingu figurovaly v letech 1968-89 tisíce sportovců, od dorostenců po olympijské šampiony. Dopingovými testy neprošla ovšem pouze koulařka Ilone Slupianeková – chytli ji v roce 1977 a na mistrovství Evropy v Praze o rok později, dva dny po vypršení trestu, získala zlatou medaili…

Šmouha z archivů Stasi

Na straně 105 v objeveném seznamu dvou stovek dopujících atletů se pod číslem 62 skvělo i Cierpinského jméno. Podle jiných zjištění používali i východoněmečtí maratonci slavný steroid Oral-Turinabol, který jim pomáhal v regeneraci a schopnosti absolvovat vysoké tréninkové dávky.

Američané navrhovali vymazání Cierpinského výsledků z olympijských statistik. Frank Shorter by se tak stal vítězem montrealských Her a druhým dvojnásobným zlatým medailistou historie, Don Kardong by poskočil na třetí příčku.

MOV se však případem odmítl zabývat. Jeho šéf Juan Antonio Samaranch oznámil, že se zpětně nebudou opravovat žádné výsledkové listiny. Jiné důkazy než pozitivní dopingový test odmítal (do roku 1989 se prováděly pouze na závodech, ne v tréninku), svědectví ani těch nejvyšší autorit neuznával. Olympijské hnutí postoj změnilo až po roce 2000, kdy byly zpětně odebrány medaile například sprinterce Marion Jonesové, ačkoli prošla všemi testy jako čistá.

Cierpinski se odmítal k případu vyjadřovat, ostatně doma měl navíc na krku obvinění ze spolupráce se Stasi. „Být jeho právníkem, poradil bych mu to samé. Ať mlčí,“ sarkasticky podotkl Shorter, absolvent práv z University of Florida College a později zakladatel americké antidopingové agentury.

Zatímco o většině sportovních hvězd z dob NDR se dneska v Německu převážně mlčí, maximálně se jejich jméno občas objeví v médiích, když žalují bývalé trenéry a lékaře za zničení zdraví, Cierpinski z veřejného života nezmizel. Trénoval syna Falka (maraton za 2:13:30), píše do běžeckých časopisů, v televizi komentuje maratony, má dva obchody se sportovním zbožím.

A jak velké jsou šmouhy na jeho zlatých olympijských medailích, to ví už asi jenom on.

Jesse Owens: Šampion, který měl svůj sen

/

V únoru měl v Americe premiéru životopisný film Race mapující osudy sprintera Jesseho Owense. Brzy by měl přijít i do Německa, Anglie a dalších evropských zemí. Letos to bude totiž osmdesát let, kdy v Berlíně oslnil sportovní svět a získal čtyři zlaté olympijské medaile.

Byla to jeho chvíle chvil. I když atletičtí znalci by asi namítli, že když 25. května 1935 na mítinku v Ann Arbor s bolavými zády za 45 minut vyrovnal historicky nejlepší čas na 100 yardů a vytvořil nové světové rekordy v dálce, v běhu na 220 yardů a 220 yardů překážek (plus na 200 metrů a 200 metrů překážek), znamenalo to víc. Buď jak buď, jeho pozoruhodná cesta životem patří k největším sportovním příběhům historie.

Owens se narodil v roce 1913 v Alabamě. V časech, které pro afroamerické etnikum nebyly jednoduché. Ještě prarodiče byli otroky a otec patřil k lidem, kteří se neodvážili bílým pohlédnout do očí nebo snad na ně promluvit jako první. Když mu bylo devět let, odstěhovala se rodina na Středozápad. Jako statisíce jiných černochů opustili Jih a zamířili do míst, kde je čekalo vlídnější prostředí a větší šance najít si v průmyslových centrech lépe placenou práci. Owensovi se usadili v Clevelandu ve státě Ohio.

Jesseho osud by se zřejmě příliš nelišil od osudu jiných krajanů podobného původu, kdyby si ho na střední škole nevšiml atletický nadšenec a trenér Charles Riley, jemuž učaroval ladný a rychlý běh černošského mladíka. Byl přesvědčený, že tohle je dokonalé tělo schopné překonávat světové rekordy.

Ještě na střední škole se Owens stal na závodech senzací a bylo jasné, že má šanci získat sportovní stipendium na univerzitě. Když se rozhodoval, kam půjde, poprvé v životě se ocitl uprostřed politického dění, které si nevybral. Černošský tisk vedl kampaň a naléhal, ať si vybere nějakou z progresivních univerzit, kde mají Afroameričané otevřené všechny dveře. Owens se však rozhodl pro Ohio State. Mohl zůstat doma a především tam měli skvělou atletickou tradici, v jeho případě zosobněnou trenérem Larry Snyderem.

Na univerzitních šampionátech sbíral jeden titul za druhým, stal se známým sportovcem, ale ve škole to neměl jednoduché. Nebyl tam „jenom jako“, musel plnit své povinnosti. Když třeba nestihl udělat zkoušky ze všech předmětů, měl zakázáno závodit. Jeho prospěch pak sledovala i média, aby mohla oznámit, že se famózní sprinter zase vrací na dráhu.

Sen o berlínské olympiádě

Jeho velkým snem bylo zúčastnit se olympijských her v Berlíně a tam vyhrát. Ne jenom pro ten pocit být nejlepší na světě. Věděl, že na dráze nově postaveného Olympiastadionu leží jeho budoucnost. Pokud by neuspěl, čeká ho po zbytek života práce někde na benzínové pumpě v Ohiu. Když zvítězí, zajistí sobě i dětem (otcem se stal v devatenácti, jeho přítelkyni Ruth bylo tehdy šestnáct a vzal si ji až o několik let později ) lepší budoucnost.

Tenhle sen mohla – opět – zničit politika. Olympijské hry byly Berlínu přiděleny v roce 1931, tedy dva roky před nástupem nacistů k moci. Když se v Německu radikálně změnila situace, ozývaly se zejména v USA hlasy, že by Hry měly být přesunuty, nebo že by je ostatní země měly bojkotovat.

Proti těmto návrhům se zvedly protesty ze dvou stran, paradoxně dost protichůdných. Bojkot odmítali konzervativní sportovní funkcionáři v čele s Averym Brundagem, pozdějším šéfem MOV, jimž vypjatý německý nacionalismus a antisemitismus spíše konvenovaly, než že by jim vadily. A proti byli i černošští sportovci, včetně Jesseho Owense. Dokonce sepsali otevřený dopis, kde se hlásí ke své touze závodit v Berlíně.

Věděli, že kdyby došlo k bojkotu, jejich sny o lepším životě by se zhroutily. A upřímně řečeno: osud Židů v nacistickém Německu je příliš nedojímal. V Americe byl v téhle souvislosti populární názor, že jejich země na tom není s občanskými svobodami etnických menšin nejlépe, tak proč by měli řešit diskriminaci kdesi v Evropě. I na liberálnějším východním pobřeží stále byly hotely, které nesměly Owense a spol. ubytovat, restaurace, kde je nesměli obsloužit, kluby, kam měli zakázán vstup, jezdily tam autobusy, do kterých museli nastupovat jen zadními dveřmi.

Dnešníma očima vypadá argumentace černošských sportovců a publicistů poněkud naivně, ale v letech 1935-36, kdy se o bojkotu rozhodovalo, málokdo tušil, že za čtyři roky Hitler začne nejkrvavější válku historie a že s ní přijde i peklo holocaustu. Tehdy byl považován za kontroverzního politika, který se asi pokusí při olympijských hrách zviditelnit. A to se dá přežít. Takový byl postoj, který zvítězil.

Podle výsledků berlínské olympiády i již zmíněného mítinku v Ann Arbour se může zdát, že Owens byl neporazitelným fenoménem světového sprintu, něco jako dnes Usain Bolt. Ale není to pravda. Měl velkého soupeře v osobě o rok mladšího krajana Eulace Peacocka. Jejich bilance byla vyrovnaná. V deseti závodech, které oba dokončili, si každý připsal po pěti vítězstvích. Experti věřili spíše Peacockovi, měl lepší start i finiš, a tvrdili, že Owens už se nevrátí do formy z roku 1935, že už má to nejlepší za sebou.

Ke své smůle si ale Peacock zranil hamstring, neuspěl v olympijské kvalifikaci a do Berlína neletěl. Kdo ví, jak by vypadaly historické výsledky…

Owens neodplouval do Evropy s ambicemi hrát na dráze politickou roli a v tretrách vyvracet nacistické teorie o nadřazenosti árijské rasy. Zajímaly ho jenom tři zlaté medaile: na 100 m, 200 m a v dálce. Do štafety se s ním nepočítalo, stejně jako ani se sprinterskou dvojkou Ralphem Metcalfem. Američané měli v atletice takovou převahu, že do krátké i dlouhé štafety nominovali běžce, kteří neuspěli v individuálních soutěžích, aby také měli šanci získat zlaté medaile.

Kromě krátkého zaváhání v kvalifikaci dálky si Owens bez větších problémů doběhl pro tři zlaté individuální medaile. A do v hlavní role se opět dostala politika. Už první den olympijských atletických soutěží totiž Hitler odmítl přijmout černošské medailisty ve skoku do výšky, a tak mu lidé z MOV doporučili, ať buď gratuluje všem medailistům, nebo nikomu. Rozhodl se pro to druhé.

Každý den pak novináři z celého světa sledovali, jestli výkony Owense a jiných černých atletů nacistického diktátora vytočily, nebo ne. Jestli vítězům lehce zamával, nebo jak si jeho gesta vykládat. Owens odmítal záležitosti příliš řešit. Dokonce později pronesl slavný výrok, že ho nepřehlížel Hitler, nýbrž Roosevelt, který mu ani neposlal blahopřejný telegram (ale to možná bylo hlavně proto, že ve volbách v roce 1936 podporoval jeho republikánského protikandidáta). Radost mu neudělala ani konzervativní část amerického tisku, která – podobně jako nacistický Der Angriff – stále psala, že USA chybějí bílí olympijští šampioni a že musejí spoléhat na černochy, jinak by na tom byli hůř než Haiti.

Neplánované čtvrté zlato

Po zisku třetí zlaté medaile změnil Owens názor a začal na americké funkcionáře naléhat, ať ho nominují i do štafety. Měl by tak možnost vybojovat čtyři zlaté medaile a vyrovnat bilanci Alvina Kraenzleina z OH 1900 (tehdy vyhrál 60 m, překážky na 110 a 200 m a dálku). Zkoušel to i prostředním novinářů. A překvapivě uspěl.

Na poslední chvíli hlavní kouč nominoval jeho i Metcalfa. Sportovní historici se dodnes přou, proč se tak stalo. Jestli Američané začali mít obavy z německé a nizozemské štafety, nebo jestli na Brundageho naléhání vyšli vstříc přání domácích pořadatelů, protože odstavenými závodníky byli židovští sprinteři Marty Glickman a Sam Stoller.

Americká štafeta nakonec nakonec vyhrála s výrazným náskokem 1,3 sekundy. Owens získal čtvrtou zlatou medaili a stal se největším hrdinou Her.

Ještě než skončily, musel odjet na turné po Evropě. Nařídil mu to AAU, tedy atletický svaz. Mocná organizace, která až do konce 70. let ovládala osudy amerických atletů. Mohla jim přikázat, na který závod mají jet, a naopak jim mohla zakázat starty v zahraničí. Atleti byli jejím majetkem a za své výkony neměli nárok na finanční odměnu, všechno šlo do poklady AAU.

Byl to i případ turné v roce 1936. Owens a spol. nejprve zamířili do Kolína nad Rýnem, pak sedli do letadla a letěli do Prahy. Unavení, bez jídla (neměli čs. koruny, tak byli odkázáni na to, až jim někdo v letadle koupí aspoň sendvič a sklenici mléka). Po závodě už byli zase na cestě do Bochumi, pak je čekal Londýn. Tam si Owens po závodě řekl, že toho má dost a na další štaci do Stockholmu už nepoletí. Sedl na Queen Mary a odplul do Ameriky. AAU ho za to vyloučila z reprezentace, jenom pár dnů po olympijském triumfu.

Owens byl přijat v Americe s velkolepými ovacemi. Oznámil, že končí s dráhou amatéra, odešel z univerzity a stal se profesionálním atletem. Konečně si mohl sportem vydělávat peníze. Brzy však zjistil, stejně jako jiní úspěšní amatéři, že nový život nebude až tak snadný. Lidé, kteří mu do Berlína posílali telegramy a slibovali pracovní příležitosti za desetitisíce dolarů, se najednou odmlčeli. Pochopil, že se na něm snažili pouze zviditelnit.

A tak Owens občas za honorář 2000 dolarů za večer (tehdy suma, na kterou za rok nedosáhlo 80 procent Američanů) závodil s koňmi, pak zase dal dohromady černošský basketbalový tým, se kterým cestoval po Americe. Doma si otevřel síť čistíren oblečení, ale zkrachoval. Potom s kamarádem založil PR agenturu, ani v tomhle oboru se mu dvakrát nevedlo. Tak se stal motivačním řečníkem a jezdil po schůzích velkých podniků, kde vyprávěl svůj příběh. Pracoval i ve státních službách. Pomáhal s programy pro neprivilegované děti nebo jako goodwill ambassador ve službách prezidenta Eisenhowera jezdil po jižní Asii a ukazoval, že moderní Amerika je zemí, která dává příležitost každému.

Strýček Tom

Možná to úplně nebyl život, o jakém snil ve 30. letech. Ale jak sám tvrdil, byl spokojený, protože měl dům, auto a věděl, že i druhý den bude mít rodina co jíst. Pyšnil se, že se z nuzných poměrů vyšvihl ke slušnému životnímu standardu. I proto ho v 60. letech nemělo příliš v oblibě radikální křídlo afroamerického emancipačního hnutí. Jesse Owens byl republikán a byl mu bližší cesta Martina Luthera Kinga než Malcolm X nebo Muhammad Ali. Mladí černoši mu posměšně říkali strýček Tom, podle literární postavy černocha podlézajícího bělochům.

Jesse Owens se ve druhé polovině života stal náruživým kuřákem a v roce 1980, ve věku 66 let, zemřel na rakovinu plic. Krátce před smrtí byl znovu vystaven tlaku, aby se silou své osobnosti vyslovil proti olympijskému bojkotu: tentokrát proti snaze prezidenta Cartera nevyslat sportovce do Moskvy. Nakonec tak krátce před smrtí učinil, ale ani jeho slovo na osudu americké výpravy nic nezměnilo.

Čtyři roky po jeho smrti napodobil Owensův berlínský výkon Carl Lewis, který v Los Angeles získal čtyři zlaté medaile ze stejných disciplín. Byla už jiná doba a (nejen) tento výkon Lewise zajistil pořádným bohatstvím.

Otázkou zůstává, jak by se v současné éře – tedy s nejlepším vybavením, na tartanové dráze, kde se startuje z bloků, ne z jamky vyhloubené ve škváře, a při moderně řízeném tréninku – prosadil Owens. Asi velmi výrazně. Vždyť jeho osobní rekord v dálce (813 cm) by na poslední olympiádě v Londýně stačil na bronzovou medaili.

Foto: film Race

Splní si Bekele olympijský sen i v maratonu?

Pouze Emil Zátopek a Hannes Kolehmainen dokázali získat zlaté olympijské medaile v závodech na 5000 metrů, 10 000 metrů a v maratonu. Třetím chce být Kenenisa Bekele. Nebo aspoň před pár roky jím chtěl být. Bohužel posledních pět let nejrychlejšího vytrvalce historie trápí série zranění a nikdo netuší, jestli se etiopský fenomén vůbec ukáže na olympijské trati v Riu. Oficiálně zatím platí, že za dva měsíce se v Londýně pokusí splnit kvalifikační limit.

Podle jeho kroku a nádherného stylu by se dal vyučovat předmět zvaný vytrvalostní běh. Uměl sólo závody, při nichž překonával světové rekordy, i taktické bitvy, kdy soupeře deptal smrtícím finišem. Sedm sezon pouze výjimečně poznával chuť porážek. Být větší showman, stal by se podobnou globální hvězdou jako sprinter Usain Bolt. Pokud se ale budeme bavit pouze o výsledcích, tak ty, kterých dosáhl Kenenisa Bekele, jsou stejně impozantní.

V krosu získal jedenáctkrát titul mistra světa, což je zápis, který zřejmě nikdo nepřekoná. I proto, že teď už se šampionát koná pouze každý lichý rok a byl zrušen krátký závod. V letech, kdy Bekele v krosu exceloval, to byla mimořádně prestižní akce, kde panovala větší konkurence než třeba v olympijském finále desítky. Etiopan přišel na start v sobotu, získal titul na čtyřkilometrové trati, a druhý den triumf zopakoval proti pozměněnému startovnímu poli i na dvanáctce. V letech 2002-06 to předvedl pětkrát za sebou.

Nový král Bekele

Jeho velký vzor Haile Gebrselassie má z krosů jedinou bronzovou medaili. Nebyla to disciplína, které by kraloval. Na dráze začal Bekele konec doby jeho panování odpočítávat na světovém šampionátu v Paříži 2003, kdy ho poprvé porazil na desítce. Žezlo definitivně převzal o rok později na olympijských hrách v Aténách. Byl to symbolický okamžik. Bekele zpomalil, aby se Gebrselassie udržel ve skupince bojující o medaile, ale ten mu po chvíli dal gestem najevo, ať běží a neohlíží se na něj. Jako by chtěl říct: „Teď přichází tvoje doba.“

V následujících letech Bekele vymazal Gebrselassieho dráhové rekordy (jeden na desítce překonal v Ostravě na Zlaté tretře), z olympijských her přivezl dohromady tři zlaté medaile a ze světových šampionátů dalších pět. Na desítce vyhrál na MS čtyřikrát za sebou, tady výkon svého učitele vyrovnal.

Když v roce 2009 urval v Berlíně oba tituly, na pětce i desítce, bylo mu 27 let a experti se mohli předhánět v prognózách, jak dlouho bude králem vytrvalostních běhů. Ovšem v německém hlavním městě – což ještě nikdo netušil – jeho éra skončila. Další sezonu strávil převážně v péči lékařů a do staré formy se už nikdy nedostal.

Ze zranění do zranění

Nejhorším zraněním byla ruptura lýtkového svalu, pak se přidala achillovka. Přibývalo závodů, ze kterých se odhlašoval, kdy jeho jméno ve výsledkové listině doprovázela zkratka DNF nebo se na vítěze díval s nezvyklým odstupem.

Tři sezony prakticky promarodil. Občas přišel záblesk, povedený start – a pak zase pauza. Před čtyřmi roky na olympiádě v Londýně z udržovacího tréninku doběhl na desítce čtvrtý. Celou dobu se držel ve vedoucí skupince, ale ve finiši neobstál. Byl to smutný pohled na zklamaného světového rekordmana.

V té době už se poohlížel po maratonu. Věřil, že stejně jako předchůdci Haile Gebrselassie nebo Paul Tergat zvládne přechod z dráhy a taky překoná světový rekord. Jeden z prvních silničních závodů byl půlmaraton Great North Run v září 2013. Bekele v dešti a v jednom z nejhezčích soubojů, jaký jste za poslední roky mohli vidět, porazil o sekundu Mo Faraha a připsal si slibný čas 1:00:09.

V rozhovorech přiznával, že adaptace na maratonskou trať je pro něj výzva. Najednou musí odlišně trénovat, být trpělivější, učit se trochu jiný běžecký styl. Premiéru si naplánoval na jaro 2014 do Paříže, což byla dobrá volba. Nevybral si závod z TOP 5 a vyhnul se tak přílišné medializaci svého debutu. Výsledkem byl výkon 2:05:04. Velmi slušný čas i pro šampiona z kratších tratí, protože účelem prvního závodu nebylo sápat se po světovém rekordu, ale osahat si maraton.

O to větší zklamání zažil na podzim. V Chicagu doběhl až čtvrtý. V čase 2:05:51, sto sekund za vítězným Eliudem Kipchogem.

Maratonské lekce

Ukázalo se, že i Kenenisa Bekele je obyčejný smrtelník, ne stroj na výjimečné výkony. A že i šampioni dělají v tréninku chyby. Etiopský vytrvalec totiž po Paříži snížil týdenní objemy na 160 kilometrů, ze strachu, že příliš extenzivní trénink mu sebere rychlost. K tomu běhal dlouhé běhy příliš krátké a příliš rychle. A ne moc často. „Pořád se cítí jako běžec na 10 000 metrů,“ kroutil hlavou jeho manažer Jos Hermens. „Nebaví ho běhat pomalu. Stěžuje si, že takový dvouhodinový běh ho nudí.“

Bekelemu chyběla svalová vytrvalost odpovídající maratonu a jeho tělo neumělo efektivně spalovat tuky. Nedostal maraton do krve. Navíc start v Chicagu podcenil. Myslel si, že když drobně zvlněnou trať v Paříži zvládl za 2:05:04, tak absolutní placku v Americe automaticky zaběhne rychleji. Výsledkem byl čas o 47 vteřin horší.

„Má na to, aby zaběhl maraton za 2:02, o tom není pochyb,“ tvrdil tehdy Hermens.

Podle časů na dráze ano. Jeho světové rekordy z let 2004 a 2005 jsou pro současnou generaci běžců nedosažitelné. Vždyť v téhle dekádě se jeho nejlepšímu výkonu na desítce (26:17,53) nikdo nepřiblížil víc než na 26 vteřin – a tím, komu se to povedlo, byl právě Bekele… Na pětce je situace podobná. I pětinásobný mistr světa a dvojnásobný olympijský vítěz Mo Farah ztrácí na pětce 16 a na desítce 30 sekund.

Jenže maraton není desítka, to už dobře ví i Kenenisa Bekele. Proto po chicagském neúspěchu najal renomovaného italského kouče Renata Canovu, který trénoval řadu zejména keňských borců, včetně někdejšího maratonského světového rekordmana Wilsona Kipsanga (2:03:23).

Jak jim to společně klape? Řečí čísel nejde dost dobře odpovědět. Bekele totiž od října 2014 žádný další maraton nedokončil. Loni v lednu na 30. kilometru odstoupil ze závodu v Dubaji. Kvůli bolavému hamstringu. „Ale myslím, že základ problému se skrývá v jeho pravé achillovce. Škoda, dneska mohl běžet na 2:04. Bohužel byl zatažený, od listopadu musel kvůli zranění snížit objemy. Ale i tak věřím, že má před sebou skvělou maratonskou budoucnost,“ řekl tehdy Canova.

Ovšem kvůli zdravotním problémům se Bekele odhlásil i z dubnového Londýna a na podzim maraton ani jiný závod nezkoušel. Jak ještě loni v prosinci tvrdil v rozhovoru s indickými novináři, stále není stoprocentně fit a dochází pravidelně k lékařům.

Svému olympijskému snu přesto stále věří. I když rok nezávodil. I když letos má zřejmě poslední šanci. Jenže pro třiatřicetiletého běžce bude velmi těžké udělat i první krok: vůbec se do Ria nominovat. Konkurence v etiopské reprezentaci je tvrdá, minulý měsíc tři jeho krajané pokořili v Dubaji hranici 2:05 a další se chtějí předvést v Bostonu a v Londýně.

Do Anglie má v dubnu namířeno i Bekele. Aspoň zatím účast oficiálně nezrušil. Pokud se na startu neobjeví, bude to možná konec kariéry úžasného vytrvalce, který kraloval dráze i krosu, ale na asfaltu štěstí nenašel.

Foto: ČTK/AP/Michel Euler

Nejrychlejší Američan dal maratonu sbohem

V tabulce sta nejlepších maratonských výkonů historie najdete jenom tři borce, kteří se nenarodili v Africe. Jedním z nich je americký běžec Ryan Hall. Byl jedním z nejzajímavějších vytrvalců poslední dekády, asi jediný běloch, který s Keňany a a Etiopany soupeřil jako rovný s rovnými. Už nebude. V pátek, čtyři týdny před kvalifikačním závodem pro olympiádu v Riu, oznámil konec kariéry. Kvůli trvalým problémům s nízkou hladinou testosteronu a chronické únavě.

Hallovi je teprve třiatřicet let, pro vytrvalce možná nejlepší věk. Přesto zpráva o jeho loučení se světem profesionální atletiky nebyla příliš šokující.

Od února 2012 doběhl jediný maraton, předloňský Boston na 20. místě za – na jeho poměry – slabých 2:17. Další závody buď nedokončil, nebo účast vzdal ještě před startem. Měnil trenéry, šel z jednoho zdravotního problému do druhého, střídal vysoké tréninkové dávky se stavy, kdy nebyl schopen zdolat dvacet kilometrů týdně. „Zaplatil jsem daň za svou kariéru,“ je si Ryan Hall vědom.

I když chtěl vyniknout v baseballu, jednou, to mu bylo třináct let, ho otec vzal s sebou na 25kilometrový běh – a Ryan ho zvládl. V botách na basketbal. O jeho atletické budoucnosti bylo jasno. Už na střední škole platil za velký talent a od sedmnácti běhával 160 kilometrů týdně.

Půlmaraton pod hodinu

Tu část světa, která příliš nesleduje americké krosy, univerzitní závody a jiné místní šampionáty, ohromil poprvé v lednu 2007. Vyhrál půlmaraton v Houstonu časem 59:43 a stal se prvním (a dosud posledním) Američanem, který pokořil hodinovou hranici. Severoamerický rekord překonal víc než o minutu. Za další tři měsíce při maratonském debutu v Londýně doběhl osmý, čas 2:08:24 z něj udělal nejrychlejšího v USA narozeného maratonce.

Bylo mu pětadvacet let a zdálo se, že má před sebou kariéru ověnčenou velkými atletickými tituly. Tím spíše, že v dubnu 2008, při svém třetím maratonu, dokázal osobní rekord stlačit na 2:06:17, což je stále třetí nejhodnotnější výkon běžce, který nemá v DNA africké geny. Na letní olympiádě v Pekingu pak doběhl desátý.

Hall se do povědomí běžeckých fanoušků zapsal jako odvážný závodník, jenž rád rozbíhal maratony ve vedoucí skupince a snažil se držet krok s Keňany i Etiopany. Kdyby volil opatrnější taktiku, možná by někdy dosáhl lepšího umístění i času, ale jeho běžecká mentalita byla zkrátka jiná. Nakonec nikdy žádný velký maraton nevyhrál. Byl však v Bostonu jednou třetí a dvakrát čtvrtý.

„Kdysi mi Wesley Korir vyprávěl, že před závodem v Bostonu si afričtí závodníci říkali, že si na mě musí dávat pozor. Přišlo mi to jako paradox. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by měli na trati obavy z bělocha. Je vidět, že ke mně chovali jistý respekt,“ vzpomínal minulý týden Hall.

Super rychlý Boston

Čtvrtým místem z roku 2011 se zapsal do historie, protože cílovou čárou proběhl v čase 2:04:58. To žádný běloch nedokázal a asi jenom tak nedokáže. Nicméně v amerických rekordních tabulkách tento výkon nenajdete, protože trať v Bostonu nemá certifikaci nutnou pro uznávání rekordů (cíl a start jsou od sebe vzdáleny víc než 50 procent délky trati a start je níž než cíl o víc než povolených 42 metrů). A tehdy to do zad opravdu docela foukalo, ostatně vítězný Geoffrey Mutai měl 2:03:20. I tak to byl Hallův životní závod. Nejen díky času, ale i tím, jak odvážně běžel.

V Bostonu jako by jeho závodnické štěstí vyprchalo. V lednu 2012 sice obstál v americké kvalifikaci na olympiádu v Londýně, ale, což tehdy ještě netušil, byl to jeho poslední kloudný maraton. Na trati se potýkal s bolestivou plantar fasciitis, přeběhával ji i v následném tréninku, kvůli čemuž se mírně změnil jeho běžecký styl – a tím odstartoval řetěz dalších zranění. Na olympiádě vzdal pro potíže s hamstringem ještě před polovinou závodu.

Proklatý testosteron

Nakonec to byly jiné problémy, které zastavily jeho sportovní dráhu. Už od univerzitních let ho s různou intenzitou pronásledovala hormonální nerovnováha, měl nedostatek testosteronu v těle. Možná to byl následek toho, že začal intenzivně trénovat už jako teenager, možná to byl následek jeho pozdějších velkých dávek – před olympiádou v Londýně například třikrát týdně absolvoval trénink, kdy zkoušel běžet tempem světového rekordu (2:56) tak dlouho, dokud neodpadne.

Problémy s testosteronem způsobovaly, že po několika týdnech a měsících, kdy byl schopen kvalitně trénovat, najednou kvůli náhlé a extrémní únavě nezvládl hodinový klus. Výkonnost jako na houpačce, to byla Hallova realita posledních sezon.

Navíc potíže s nízkou hladinou testosteronu se dají efektivně vyřešit asi jenom způsobem, který by se nelíbil dopingovým komisařům. Zkoušel tedy upravit jídelníček a jíst více tuků, posiloval, ale přirozená cesta nepomáhala. Brát syntetický testosteron – pro což by mohl získat lékařskou výjimku – odmítal. „Překročil bych tím morální hranici, kterou nejsem schopen překročit,“ vysvětloval.

Možnými vedlejšími efekty užívání syntetického testosteronu totiž jsou závislost na něm a neplodnost. Navíc Ryan Hall (jak se můžete dozvědět nejen z jeho biografie Running with Joy) je hluboce věřící a běžecký talent i své tělo považuje za dar od Boha, na nichž není třeba podobným způsobem nic měnit.

Ještě loni na podzim vyprávěl, že se bude snažit profesionálně závodit, dokud to půjde, prozradil, že jeho snem je zaběhnout si pro radost Comrades Marathon, ale zřejmě s obojím je konec. Teď se chce věnovat především tomu, že dá svoje tělo do pořádku. A také ho čeká starost o čtyři děti, které nedávno společně s manželkou Sarou adoptovali ze sirotčince v Etiopii. „Moje další cíle? Chci se stát dobrým manželem, dobrým otcem a dobrým trenérem,“ říká Hall.

Skromná hvězda

I když – na rozdíl od parťáka Meba Keflezighiho nebo předchůdců Billa Rodgerse a Franka Shortera – nikdy nezískal olympijskou medaili ani nevyhrál žádný velký silniční závod, v USA zůstává velmi populární postavou. Objevoval se na obálkách časopisů, hrál v televizních reklamách. Ale zároveň si dokázal od okolního světa udržovat co nejméně propustnou hradbu. Vyhýbal se internetu, aby se nenechal kontaminovat diskusemi atletických všeználků, jeho profily na sociálních sítích spravovala manželka.

“Ostatní možná běhají pro uznání a obdiv fanoušků, ale Ryanův přístup byl jiný, přirozenější. V něčem připomínal běžce z počátků tohoto sportu, kteří o samotě tvrdě trénovali a závodili – pro vášeň, ne pro slávu. A byli skvělí,” tvrdí jeho žena Sara.

Možná. Především však Ryan Hall byl inspirací pro celou generaci amerických závodníků. Ukázal jim, že pokud v sobě máte zaujetí pro běh a jste ochotni na sobě tvrdě pracovat, nejsou barva pleti a místo narození tím, co by vás mělo na cestě za sportovním úspěchem zastavit.

Jenom někdy za tuhle vášeň zaplatíte problémy, které byste si raději odpustili.

Jim Peters, maratonský rytíř smutné postavy

/

Velký šampion i velký smolař. Britský vytrvalec Jim Peters čtyřikrát překonal světový rekord v maratonu (jako první na světě ho zaběhl pod 2:25 i 2:20), ale do atletické historie se zapsal i nezapomenutelnými porážkami. Při té poslední, na Hrách britského impéria v roce 1954, málem přišel o život. Z trati ho na smrt vyčerpaného odnesli ve chvíli, kdy mu do cíle a k vítězství chybělo jenom pár metrů.

Petersův příběh začněme 30. července 1948 v Londýně. A začněme ho velkolepým představením Emila Zátopka. Český běžec ve své kariéře zaběhl spoustu jedinečných závodů, ale málokterý překonal jeho výkon z olympijského závodu na 10 000 metrů. Startovní pole naprosto rozcupoval. Před druhým Alainem Mimounem měl náskok 48 vteřin a kromě stříbrného a bronzového medailisty nadělil všem ostatním jedno kolo. V historii olympijských her nikdo nevyhrál desítku s takovým náskokem a podobnou dominancí.

Na osmém místě v poli poražených doběhl Jim Peters, anglický mistr na 6 a 10 mil. S odstupem 76 vteřin za Zátopkem a v osobním rekordu 31:16,0. Průběh a výsledek závodu ho tak rozladily, že se rozhodl ukončit kariéru. Bylo mu 29 let a pochopil, že na dráze už nic velkého nedokáže.

Naštěstí trenér Johnson mu tenhle nápad rozmluvil. Naštěstí pro Peterse i naštěstí pro maraton. To měla být trať, kde zapomene na hořkost z dráhových závodů.

Peters se v roce 1949 zúčastnil jediné akce, ale o to poctivěji trénoval. I když světový maratonský rekord byl tehdy 2:25:39, on už se připravoval na pokoření bariéry 2:20. Přidával na intenzitě i objemech. Zatímco v říjnu 1950 běhal týdně pouhých 27 km v průměrném tempu 3:57, v dubnu 1951 už to bylo 77 km v tempu 3:41 a v červnu 105 km v tempu 3:37. S pouhou stovkou týdně se při maratonské premiéře dostal k britskému rekordu a času 2:29:28!

„Trénuj málo, ale tvrdě a často,“ bylo tehdy Petersovo heslo, který jako jeden z prvních zveřejnil svoje tréninkové deníky. Jenom výjimečně běžel delší štreku než 25 kilometrů, spíše zařazoval 10-20 km, kde se tempo pohybovalo od 3:13 k 3:45. Od roku 1952 trénoval už dvoufázově, tudíž se jeho týdenní kilometráž zvedla nad 150 km. A to byl samozřejmě ryzí amatér, dál pracoval na plný úvazek jako optik.

Moderní trénink

Peters neměl stejný systém, jemuž věřil Zátopek (ten ovšem nebyl maratonským specialistou), nicméně i on prakticky vynechával dlouhé běhy v pomalém tempu, což až do začátku 50. let byl hlavní tréninkový prvek elitních maratonců – zvládnout v přípravě pomalu co nejvíc souvislých běhů a pak v závodě přežít rychlejších 42 kilometrů a 195 metrů.

Ale zpátky k závodům. Po prvních maratonských zkušenostech z roku 1951 se Jim Peters vydal v následující sezoně znovu na Polytechnic Marathon, který se běžel z Windsoru do Chiswiku a byl tehdy považován za jeden z nejprestižnějších na světě. Na domácí půdě vyhrál za 2:20:43. Světový rekord překonal téměř o pět minut, a to se ještě při přeměřování zjistilo, že trať byla o 237 metrů delší.

Byl považován za největšího favorita olympijského maratonu v Helsinkách, ostatně i proto si Emil Zátopek před startem zjišťoval jeho číslo, aby se ho mohl držet, a ještě se osobně ujistil, jestli je opravdu „ten Peters“.

Jenže Angličan i podruhé na olympiádě narazil. Jeho šance na úspěch snižoval i fakt, že Polytechnic Marathon se běžel pouhých šest týdnů před Helsinkami, což není ideální pro dokonalou regeneraci. Navíc měl problém s cestou do Finska. Nevešel se do linkového letu, tak musel vyrazit vojenským letadlem, kde byla zima a které kvůli bouřce i jiným komplikacím letělo do dějiště olympijských her devět hodin.

Výsledkem byla zkratka DNF ve výsledkové listině. Peters maraton rozběhl zběsile (na metě 5 km běžel tempem na výsledný čas 2:09:30 a s náskokem 41 sekund před ostatními, na 15. km držel tempo na 2:11:45), ale ještě před obrátkou mu Zátopek s Janssonem utekli a on na 37. kilometru vzdal kvůli křečím v nohou.

Tentokrát ho olympijský neúspěch nepřivedl k myšlenkám na konec kariéry. Naopak, v roce 1953 se do toho pořádně obul a předvedl své nejlepší výkony.

Nejprve v červnu na Polytechnic Marathonu jako první pokořil hranici 2:20 (2:18:41), což byl výkon považovaný tehdy za srovnatelný s překonáním čtyřminutové bariéry v míli. A to byla trať opět delší, tentokrát o 142 metry. Za měsíc, v průtrži mračen, ovládl britský šampionát za 2:22:29 (sebral Zátopkovi nejlepší čas na obrátkové trati), v září vyhrál v Enschede (2:19:22) a sezonu snů zakončil za tři týdny dalším světovým rekordem, když  v Turku dosáhl času 2:18:35. Druhého v pořadí za sebou nechal o sedm minut.

Naposledy se do světových tabulek zapsal v červnu 1954, znovu na populárním „Poly“ a tentokrát časem 2:17:40. Světový rekord překonal počtvrté, což se nikomu před ním ani po něm nepodařilo. Historické maximum během tří let vylepšil o 8 minut a 3 vteřiny, to je další unikát.

A věřil, že jeho cesta bude pokračovat. Naplánoval si, že začne trénovat třífázově (jako to dělají dnešní afričtí šampioni) a že za ideálních podmínek může nejlepší čas stlačit pod 2:15, nejlépe někam k 2:12. Bylo mu pětatřicet let a byl ve věku, který maratonci považují za ideální.

Drama ve Vancouveru

Ale nejdřív ho čekal maraton na Hrách britského impéria ve Vancouveru, jeho osudový závod.

Startovalo se v poledne, ve 28 stupních a v dusném pacifickém počasí. Navzdory tomu Peters nevolil vyčkávací taktiku. To nebyl jeho styl. Nasadil tempo na 2:20 a nebral ohledy na okolí. Dlouho běžel s krajanem Stanem Coxem, ale pár kilometrů před cílem zjistil, že je na trati sám. Cox už byl v té době v nemocnici; v horku se mu totiž zamotala hlava a narazil do telefonního sloupu.

V roce 1954 se ještě maratonci nemohli občerstvovat bezstarostně jako dnes. V první půlce trati směli využít jenom namočenou houbičku a ani potom neměli vodu k dispozici každého 2,5 kilometru, jak je to zvykem teď. I na to Peters doplatil. Byl dehydrovaný a síly mu ubývaly každým kilometrem.

Příliš mu nepomohla ani skutečnost, že zároveň s maratonem se na stadionu běžela „míle snů“, závod, kdy proti sobě nastoupili Roger Bannister a John Landy, jediní dva pokořitelé čtyřminutové hranice. Předvedli skvělý závod i ve Vancouveru, kde lidé byli poprvé svědky toho, že i s časem 3:59,6 lze prohrát. Podívat se přišli také rozhodčí a organizátoři z maratonské trati. Takže tam nebyl nikdo, kdo by nebohému Petersovi prozradil, že má náskok sedmnáct minut a že nemusí do cíle tak hnát.

Fanoušci, kteří s úžasem sledovali souboj Bannistera s Landym, o pár minut později viděli další nezapomenutelné obrazy. Na stadion se přišoural Peters, na smrt vyčerpaný, a sváděl nerovný souboj s touhou dostat se do cíle. Podlamovala se mu kolena. Upadl. A zase vstal. Udělal dva kroky vpřed, pak zavrávoral a o tři kroky se dostal zpátky, kličkoval zprava doleva a potom zase zleva doprava. Takhle bojoval jedenáct minut. Jedenáct minut, během nichž na dráze urazil 200 metrů.

Lidé ho chvíli povzbuzovali, chvíli s němým úžasem jenom přihlíželi a chvíli křičeli na rozhodčí a organizátory, ať konečně něco dělají. Rozhlasoví reportéři se předháněli v barvitém líčení epického souboje člověka s vyčerpáním, počasím a cílovou rovinkou.

Teprve potom se k Petersovi dostal masér anglické výpravy, stáhl ho z trati a nechal odvézt do nemocnice. Vítězem se stal Skot Joe McGhee včase 2:39:32, do cíle dorazilo jenom šest borců.

Když se Peters po třech hodinách v bezvědomí probudil, neměla zdravotní sestra sílu mu říct, že nevyhrál. Teprve druhý den se dozvěděl, že závod nedokončil. „Co se dělo na stadionu, si vůbec nepamatuji. Musím být rád, že jsem vůbec přežil,“ vyprávěl později. Ironií osudu je, že i tahle trať byla špatně změřená. Na metě 42 195 metrů byl první on.

Rychlé loučení s maratonem

V nemocnici si Peters několik dnů poležel a pak se rozhodl, že s atletikou končí. Teď už definitivně. Sice se původně chystal na olympijský maraton v Melbourne 1956, ale měl strach, že i tam bude horko. Bál se znovu závodit a riskovat život. Byl jako řidič, který přežije těžkou havárii a už nemá odvahu sednout za volant.

Od prince Philipa, manžela královny Alžběty II., aspoň dostal čestnou medaili za výkon na Hrách britského impéria. V roce 1967 se Peters do Vancouveru vrátil a symbolicky si odběhl posledních 200 metrů. Nechtěl atletickou scénu opustit s dluhem.

Běžec, který je označován za jednoho z největších maratonců historie, zemřel 9. ledna 1999 ve věku 80 let.

Běh jako lék na trauma holocaustu

Do běžecké historie se Sylvia Weinerová zapsala především jako první žena, která vyhrála veteránskou kategorii na maratonu v Bostonu. To bylo v roce 1975, kdy jí bylo 44 let a dosáhla času 3:21:28. Ale příběh drobné kanadské běžkyně narozené v Polsku je mnohem silnější, než aby mu stačily mantinely tradičního sportu.

Anne Franková byla její kamarádkou v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Prošla i Majdankem a Osvětimí, kde unikla pozornosti nechvalně známého doktora Mengeleho, který se vyžíval v brutálních pokusech na vězních. „Několikrát přišel do našeho baráku a odvlekl si holky, které ležely vedle mě. Už nikdy jsme je pak neviděli,“ vyprávěla Sylvia Weinerová nedávno kanadským novinářům příběh, který dlouhé roky nosila jenom ve svém nitru.

Její život se navždy změnil, když jí bylo dvanáct let. Celou židovskou rodinu – rodiče a sedm sourozenců – Němci odvlekli do koncentračních táborů. Sylvia strávila v nelidských podmínkách tři roky. Dvakrát dostala tyfus, spala na holé zemi, vysílená, zavšivená a náchylná ke všem možným nemocem. Ale měla štěstí. Přežila. Na rozdíl od kamarádky z baráku, jejíž jméno zapomněla, dokud o mnoho let později nespatřila na pultech knihu Deník mladé dívky.

To už žila v Montrealu, kam se po válce v šestnácti letech odstěhovala za vzdálenými příbuznými. S Evropou, kde její rodina našla tak krutý osud, už nechtěla mít nic společného.

Předsevzala si, že bude žít obyčejný život. Poklidný život ženy a matky v poklidné Kanadě. Ale nešlo to. Vzpomínky na protrpěné roky nešlo smazat. Sylvie Weinerová bojovala s úzkostí a depresemi, i za mořem ji trápily bezesné noci, pocit neustálého strachu. Doktor jí předepisoval hrsti prášků, ani to příliš nepomáhalo.

Pomohla až náhoda.

Na začátku 70. let chtěla umístit dceru na denní hlídání do YMHA (židovská obdoba katolické YMCA), ale tam jí řekli, že to není možné, pokud ona sama nebude členkou. Tak se přihlásila do fitness kroužku. Jednou se skupinka šla proběhnout do parku a Weinerová s potěšením zjistila, že se při běhu i po něm cítí líp. Za týden znovu, a pak zase.

U běhání už zůstala. I když v té době ještě nebylo samozřejmé, aby ženy bez sportovních ambic vůbec běhaly. „To není sport pro tebe, choď radši na tenis,“ říkali ji známí. Ale ona se nevzdala. Byla jedinou ženou ve skupině, za chvíli už běhala obden a připisovala si stále větší porci kilometrů. Ale hlavně – cítila se uvolněná. Brzy snížila dávky medikamentů, aby po čase zjistila, že se bez nich už naprosto obejde.

První maraton běžela v Bostonu v roce 1974. Byl to teprve třetí ročník, kdy byl ženám povolen start, a ona se zapsala časem 3:47. Maratonu zůstala věrná dalších dvacet let, někdy jich zvládla i sedm za sezonu. Její nejlepší výkon je 3:15, kterého dosáhla na Niagara Fallas Marathon v roce 1996. Ale srdeční záležitostí pro ni zůstával Boston – a také první maraton v Izraeli. „Když tam skandovali moje jméno hebrejsky, byla to hodně emotivní chvíle,“ vzpomíná.

Na kratších tratích závodila ještě loni, ale pak ji zastavila operace melanomu. Když se z ní však zotavila, běhá dál aspoň pro svou radost. Každé ráno. V 84 letech.

Válku dodnes Silvii Wienerové připomíná šestimístné číslo vytetované na ruce. I když o svých zkušenostech z holocaustu napsala knihu a vypráví o nich studentům v Montrealu i na Floridě, s běžeckými přáteli tohle téma nerozebírá.

Ti se přesto shodnou v jedné věci: teprve běhání ji pomohlo překonat traumata stará desítky let.

Čech v Itenu: Kemp končí, ale jednou se chci vrátit!

Tříměsíční soustředění jihočeského běžce Davida Vaše v Africe se blíží do finiše. V posledním díle svého deníku tak přichází čas na závěrečné ohlédnutí za snem, který se stal skutečností.

Můj pobyt v Keni se chýlí ke konci, a tak myslím, že je vhodný čas na menší zhodnocení. Strávil jsem v Itenu krásných i náročných jedenáct týdnů. Teď už mě čeká pouze poslední, spíše volnější týden tak, abych se po návratu snáze reaklimatizoval.

Úvodem předesílám, že tréninkový kemp v Itenu splnil veškerá má očekávání a doporučil bych ho každému běžci, bez ohledu na výkonnost. Stojí to totiž opravdu za to! Jak jsem již popsal v předchozích dílech, možnost naživo sledovat keňské vytrvalce nebo přímo s nimi trénovat je běžeckou školou k nezaplacení.

Keňani mají výborně propracovaný tréninkový systém, nepodceňují životosprávu ani odpočinek. Trénink ve skupinách, někdy čítajících až 90 vytrvalců, je tou nejlepší motivací. Zároveň je v dnešní přetechnizované době velmi poučné pozorovat, jak absolvují všechny tréninky čistě na pocit a dokáží přesně odhadnout, kdy mají dost. Když se další den necítí, zařadí prostě lehčí běh nebo si dají volno, netlačí na pilu a nedrží se striktně tréninkového plánu. Mají také výborný cit pro tempo, a i když mnozí vlastní hodinky s GPS, stejně na ně téměř nekoukají.

Co se týče finančního rozpočtu, díky levnějšímu ubytování jsem mnoho ušetřil, takže mě celý výlet se vším všudy vyšel na necelých 40 tisíc korun. Nemusel jsem se přitom nijak uskromňovat. Keňa je totiž pro Evropana cenově velice příznivá země. Člověk si zde vystačí v přepočtu s padesáti korunami na den (snídaně, oběd, večeře, pití a i nějaká ta pochoutka). Například rýže s fazolovou směsí ve zdejším bufetu vyjde na patnáct korun a odejdete s naprosto spokojeným břichem. Já jsem většinou stoloval a společně vařil ve skupině 5-7 lidí, takže denní náklady byly někdy i menší.

Mohl jsem samozřejmě i víc cestovat, jelikož Keňa má turistům mnohé co nabídnout, ale rozhodl jsem se soustředit především na trénink. Volný čas jsem pak využil hlavně k odpočinku, případně studiu angličtiny. Poprvé v životě jsem si tak alespoň na chvíli vyzkoušel režim profesionálního běžce a musím říct, že jsem se naštěstí neocitl v žádné psychické nebo fyzické únavě. Naopak, v úžasném prostředí jsem si běh zamiloval ještě víc a trénink po boku nejlepších vytrvalců na planetě mě nabíjel energií. Do každého tréninku jsem šel odpočatý a plný sil. Jsem taky moc šťastný, že se celé soustředění obešlo bez zdravotních potíží.

Celkově jsem za jedenáct týdnů v Itenu a okolí naběhal přibližně 1500 km a absolvoval 162 hodin tréninku. Věřím, že vše zúročím už v nadcházející sezoně. První ostrý start mě čeká na únorovém halovém mistrovství ČR, kde poběžím závod na 3000 m.

Do Itenu se chci určitě někdy vrátit. Je to naprosto úžasné místo a poznal jsem tu mnoho nových přátel. S některými se snad znovu shledám i na silničních závodech u nás vČesku. Kluci mi navíc slíbili, že matrace, kterou jsem si koupil, tu na mě bude čekat a nikdo na ní spát nebude, takže mám o důvod víc, proč se vracet.

Všem fanouškům dlouhých běhů děkuji za pozornost a podporu. Případné dotazy mi můžete posílat na adresu: davidek161@gmail.com.