Příběhy - Page 2

Běhá jako Rocky. A teď oslnil v Bostonu

Vítěz pondělního Bostonského maratonu Juki Kawauči (31 let) je asi největší svéráz současného běžeckého světa. Jako by do prostředí upjatého profesionalismu spadl odněkud ze 70. let. Je stále ryzím amatérem, 40 hodin týdně pracuje jako úředník na střední škole v Saitamě a odmítá nabídky korporací na sponzorství. „Je jako Rocky Balboa,“ napsaly o něm před lety japonské noviny v narážce na slavného filmového boxera. A nebylo to přehnané. Taky on si na největší úspěch musel počkat, taky on je tím nejméně pravděpodobným šampionem, taky on vyznává staromódní tréninkové metody.

Afričtí vytrvalci od malička žijí ve vysoké nadmořské výšce a trénují je nejlepší světoví experti. Američané v čele s bronzovým olympijským medailistou Galenem Ruppem využívají nejmodernější tréninkové pomůcky a postupy. A víte, jak se na Boston připravoval Kawauči? Doma si zaběhl půlmaraton. V kostýmu pandy ho dal za 1:10.

Jeho maratonský osobák je velmi solidních 2:08:14, přesto nepatřil k favoritům nejslavnějšího závodu světa. Jednak svoje maximum zaběhal už před pěti roky a od té doby se mu nepřiblížil víc než na minutu, jednak ve startovní listině byla suita Afričanů, kteří se v době celkem nedávné pohybovali kolem 2:05. „Myslím, že v Bostonu nebyl jediný člověk, který by si myslel, že vyhraju,“ culil se v pondělí odpoledne, když bylo po všem.

A ještě jedna věc Kawaučiho v prognózách diskvalifikovala. Skutečnost, že běhá v podstatě každý měsíc jeden maraton. Loni jich zvládl dvanáct, letos už čtyři. Celkem jich má na kontě osm desítek. „Prostě mě baví závodit,“ vysvětluje. I tím se naprosto liší od světové elity, kde je zvykem soustředit se na jeden jarní maraton a jeden podzimní.

Kawauči se například na Nový rok vypravil do Marshfieldu, amerického města nedaleko Bostonu, aby si připsal maratonskou čárku v závodě, kde byl na startu jedním ze tří běžců. Ano, tří běžců! Aby ne, když venku zrovna bylo -23 stupňů Celsia. Nejen, že vyhrál, to se tak trochu očekávalo, ale navíc v krutém mrazu dosáhl výkonu 2:18:59. Byl to jeho 76. čas pod 2:20, což je světový unikát (aktuální číslo je 79). A další rekordy? Nikdo jiný nemá na kontě 25 maratonů pod 2:12, nikdy jiný nedokázal zaběhnout dva maratony pod 2:09 v rozmezí šesti týdnů.

Jak přiznává, drsné podmínky, které si v lednu otestoval, mu teď pomohly. Pondělní chlad a hustý déšť mu přesně sedly do nálady, liboval si v nich. Naopak většina favoritů nedoběhla. Někteří bojovali s podchlazením, jiní v průběhu závodu zcela realisticky vyhodnotili, že nemají šance na stupně vítězů a nebylo by moc moudré se v takovém počasí prát o deváté místo.

Kawauči hned první míli napálil a dostal se do vedení. I když ho brzy hlavní pole dostihlo, ještě se dvakrát pokusil o trhák. Jeho největší chvíle přišla tři kilometry před cílem, kdy dostihl vedoucího a evidentně už v nepohodě běžícího Geoffreye Kiruie, obhájce loňského prvenství. Přesto si ještě na konci cílové rovinky nebyl jistý, jestli vyhrál. Na trati dobíhaly ženy, panoval tam trochu zmatek. „Ale pamatoval jsem si z technického mítinku, že pořadatelé budou vítěze navigovat doprava. A když na mě ukazovali, ať běžím doprava, tušil jsem, že jsem vyhrál,“ pronesl na tiskové konferenci.

Bylo to krátké, improvizované setkání po závodě. Oficiální velká tiskovka se konala v úterý, ale ještě před ní si Kawauči vyřídil pár telefonátů do Japonska. Musel se dovolit svých zaměstnavatelů, jestli se smí do práce vrátit o den později.

Japonský samorost je jedním z nejpřekvapivějších šampionů v historii Bostonu a jeho 2:15:58 nejpomalejším časem vítěze od roku 1976. Na start se dostal vlastně náhodou. Jeho příběh loni zaujal místní legendu Billa Rodgerse, a ten mu přes manažera poslal vzkaz, že by ho rád viděl v Bostonu na startu. Kdo by takové nabídce odolal?

I když Kawauči běhá maratony každý měsíc, ty nejprestižnější si nevybírá často. S výjimkou Tokia a New Yorku. Ve světové konkurenci dosud bojoval zejména o umístění v desítce, na pravidelný útok na pódium to nebylo. Ostatně, loni se vypravil také do Prahy – a doběhl zde šestý v čase 2:10:13, jako jediný ne-Afričan v desítce.

Možná se to teď změní. Jak totiž oznámil po návratu do Japonska, na konci fiskálního roku, tedy v březnu 2019, by chtěl přestoupit k profesionálům. To dosud odmítal a šel si svojí cestou. Mělo to i nevýhody: jako státní zaměstnanec nesměl přijímat startovné ani peníze od sponzorů, nárok měl pouze na prize money. V Bostonu si vydělal 150 tisíc dolarů, což je slušný základ pro to, aby přestal trénovat pouze před odchodem do práce a o víkendech a mohl se maratonu věnovat na sto procent, se všemi vymoženostmi dnešní doby.

Jeho cílem je zkusit se prosadit i na dalších velkých maratonech. „Zbývá mi možná deset let, kdy můžu závodit na úrovni. Rád bych tomu dal všechno. Až budu umírat, nechci si vyčítat, že jsem něco ve svém životě nezkusil,“ vysvětlil novinářům.

Další jeho ambicí je před olympijskými hrami, které se na přelomu července a srpna 2020 budou konat v Tokiu, dosáhnout na metu 100 maratonů. A myšlenka na velký úspěch před domácím publikem? Tou Kawauči posedlý není. „Bude teplo, v tom se mi neběhá dobře.“

Když k uběhnutí maratonu potřebujete 80 tisíc kroků

Diastrofický dwarfismus je porucha vývoje chrupavky a kostí, která vede k výrazně nižšímu vzrůstu s krátkými končetinami a deformitám páteře, rukou, nohou, kloubů. A přesto neznamená, že by s ní váš život měl být méněcenný. Že byste neměli kráčet za svými sny. Jako to dokázal kanadský středoškolský profesor John Young, který je jedním ze čtyř známých lidí trpícím tímto onemocněním, jenž dokončil maraton. A ne jeden, nýbrž deset. Dokonce i Boston a New York.

“Když jsem byl mladší, hodně lidí mi pořád říkalo: Tohle nemůžeš, na to jsi moc malý. Tohle nemůžeš, na to jsi moc krátký. Dneska už je neposlouchám,” říká 52letý Young v rozhovoru pro list Toronto Star.

Měří pouhých 130 centimetrů, přesto má za sebou zmíněných deset maratonů a asi 50 triatlonů včetně Ironmana. Teď si dal další cíl: uběhnout dvanáct maratonů za dvanáct měsíců.

A to mu kdysi lékaři říkali, že pokud je pro něj nějaký pohyb škodlivý, je to běhání. “Neběhej, uškodí to tvým zádům,” slyšel pořád dokola. Ale poslouchal je jenom na začátku.

Když začal vážit 90 kilo, což při jeho malému vzrůstu je už nebezpečná úroveň obéznosti, rozhodl se, že bude sportovat. Začal s plaváním a jízdou na kole, ale běhání se nejdřív bál. Po čase však neodolal a překvapeně zjistil, že čím víc běhá, tím menší bolest zad cítí. A tady se vydal na cestu, která končí maratony.

Není to žádný rychlík, samozřejmě. Maraton je náročný pro každého adepta, ale pro lidi trpící dwarfismem je těžký násobně víc. Zatímco průměrný hobík potřebuje ke zdolání královské trati cca 35 tisíc kroků, Young jich musí udělat 80 tisíc. Obvykle na trati devět minut běží a minutu jde.

Jeho osobák má hodnotu 5:30. Ale tenhle údaj je na celém příběhu ta nejméně zajímavá věc. Young je inspirací a vzorem nejen pro své blízké, ale i pro lidi se stejným onemocněním. Denně dostává maily od spousty lidí z Kanady a USA s díky za to, jakou jim dodává kuráž a naději.

“Nevím, jak dlouho budu běhat. Ale budu běhat, dokud budu moct,” říká a vy tušíte, že to není fráze, jakou si běžci píší do tréninkových deníků a na sociální sítě.

Chlapík, kvůli němuž jste ve škole běhali 12 minut

Cooperův test. Dvanáct minut na školním hřišti, v teniskách podivné kvality, na škvárové dráze a často po obědové pauze. Takové jsou asi nejen moje vzpomínky na školní hodiny tělocviku. Já jsem měl mýtickou dvanáctiminutovku rád, ale věřím, že existuje spousta lidí, kteří se při vyslovení termínu ze začátku odstavce osypou. Kdyby vás po letech zajímalo, kdo to měl na svědomí, pro toho je tady příběh Kennetha Coopera. Dal nejen jméno uvedenému testu, ale výrazně ovlivnil vývoj kondičnímu běhání. A fotbalu, když už jsem u toho.

Cooper vystudoval medicínu a po ukončení studií nastoupil v Oklahomě k americké armádě, přesněji k letectvu. Do svých 37 let byl poměrně neznámou osobou, ale to se změnilo právě v roce 1968. Vydal svoji studii Aerobics, z níž se stal bestseller. Byla přeložena do víc než 40 jazyků a její prodaný náklad se počítá na miliony kusů. Zjednodušeně a velmi stručně řečeno došel Cooper k závěru, že pro lidské zdraví a prodloužení života je nejdůležitější pravidelný pohyb v aerobní zóně. Také vymyslel již zmíněný (a dnes už trochu překonaný) test, kdy se podle toho, kolik metrů uběhnete za 12 minut, posuzovala vaše kondice.

Svým způsobem Cooper pomohl odstartovat americký běžecký boom, který se postupem času přelil i na ostatní kontinenty. Pro rozkvět kondičního běhu byla jeho kniha stejně důležitá jako olympijské zlato Franka Shortera z Mnichova 1972 nebo rozvoj firmy Nike zpočátku orientované na výrobu běžeckých bot. Rád dával k dobru, že v roce 1968 bylo v USA pouze 100 tisíc lidí, pro něž se pak vžilo pojmenování joggeři, a v roce 1984 už to bylo 34 milionů.

V roce 1970 už byl světovou celebritou. I proto, že si ho jako kondičního trenéra najala brazilská fotbalová reprezentace, která se připravovala na světový šampionát v Mexiku. Cooper přesvědčil Pelého a další hvězdy, že práce na aerobní vytrvalosti se jim bohatě vyplatí. Jednak si tělo lépe navykne na podmínky ve vysoké nadmořské výšce a jednak budou mít hráči víc síly ve druhém poločase, kdy se utkání rozhodují.

A měl pravdu. Brazílie dokráčela k titulu. Vyhrála všech šest utkání, ačkoli ve čtyřech případech byl o poločase stav nerozhodný (včetně zápasu s Československem). Tito fotbaloví kouzelníci patřili k prvním “obětem” Cooperova testu na 12 minut.

O Cooperově slávě možná nejlíp svědčí to, že v některých zemích a jazycích se jeho jméno stalo synonymem vytrvalostního běhání. A nebo skutečnost, že i socialistické školství u nás převzalo do osnov test vymyšlený zaměstnancem americké armády. Je také autorem teze o prospěšnosti 10 000 kroků denně, s níž dnes pracuje řada kondičních plánů.

Cooper nepatřil k dogmatickým vědcům a v dalších letech některé své názory poupravil. Po pár letech běžeckého boomu už nebyl přesvědčen o nekonečné prospěšnosti tréninku aerobní vytrvalosti, především běhu. Opustil svou představu, že když něco funguje v malém množství, násobně líp to bude fungovat v násobném množství.

Skončil u jiné formule. Dle jeho pozdějších závěrů stačí pro prosté udržení kondice, pokud budeme pětkrát týdně běhat 5 kilometrů. Víc není třeba. “Pokud týdně běháte víc než 25 kilometrů, děláte to už z jiného důvodu než jenom pro zdraví a pro kondici,” tvrdil Cooper.

Velkou ránou, která zpochybnila evangelium o jednoznačně pozitivním přínosu běhání, byla smrt jeho přítele Jima Fixxe. Ten se stal jedním z největších propagátorů běhu, vydal podobně ikonickou knihu  The Complete Book of Running (1977), ale zemřel v pouhých 52 letech. Na infarkt, při jednom ze svých výběhů. Jak ukázala pitva, trpěl výrazným kornatěním tepen, což je diagnóza typická spíše pro neaktivní lidi s nadváhou než pro běžce s týdenním objemem dosahujícím až 100 km.

I proto se Cooper zaměřil na výzkum kardiovaskulárních onemocnění, na problematiku cholesterolu a dál upravoval svoje názory na běhání. Později zkoumal také vliv tvrdého aerobního tréninku na zdraví, konkrétně na projevy rakoviny. Všiml si totiž, že u nezvykle velkého počte trénovaných běžců (později se mezi ně zařadily i legendy amerického maratonu Bill Rodgers a Frank Shorter) se projevilo nádorové onemocnění, u mužů zejména rakovina prostaty.

V posledních letech se dobral k další tezi: “Pro zdraví ani nemusíte běhat. Stačí když budete pravidelně a dlouho chodit.” I tak mu nikdo podíl na tom, že dneska běhá mnohem víc lidí než kdykoli v historii, vzít nemůže.

Derek Clayton. Rekordman, který se nebál jít na hranu

Pokud dnes někdo uběhne maraton pod 2:09, nestojí to skoro ani za zmínku. Spíš pokrčíte rameny. No, a co? Je to čas šest minut za aktuálním světovým rekordem. Průměr, co se elity týče. Když ovšem v roce 1969 jako první pokořil tuto hranici australský vytrvalec Derek Clayton, byla to událost. Mnozí dokonce zpochybňovali délku trati. I proto, že tento historický výkon vydržel v čele tabulek dlouhých třináct let.

Jestli Claytonovo jméno neznáte, není asi divu. Nikdy nezískal žádnou velkou medaili. V jeho éře se světové šampionáty ještě nekonaly a dva olympijské pokusy skončily sedmým, resp. třináctým místem. „Nebyly to závody pro mě. Olympiády se konaly uprostřed léta a mně horko vadilo víc než jiným. Jsem vysoký, a proto jsem se víc potil,“ říká s odkazem na výšku 187 centimetrů, která je mezi elitními maratonci  vskutku výjimečná.

Přesto se zapsal do dějin atletiky. A hned dvakrát. Poprvé v roce 1967, kdy jako první pokořil hranici 2:10. Stalo se tak na maratonu v japonské Fukuoce, který byl považován za neoficiální mistrovství světa. Přesný čas: 2:09:36. Ale kolem zdolání magické hranice se nestrhl kdovíjaký humbuk. Maraton byl sice populární disciplínou, ale celosvětové pozornosti se mu dostávalo pouze při olympijských hrách. Američané a atletičtí fanoušci ještě oceňovali výsledky z Bostonu.

Ve srovnání s dráhařskými disciplínami byl pozadu i s metodikou. Skutečně špičkových trenérů bylo málo, závodníci často experimentovali na vlastní pěst. Byl ti i Claytonův případ. Věřil dvěma základním poučkám: v tréninku musíte běhat rychle a daleko.

Podle toho vypadal i jeho trénink. Dával si velké objemy v relativně vysokých rychlostech. Jeho typickým nedělním dopoledním dlouhým během byl maraton za 2:20 až 2:25, odpoledne ještě následovalo šestnáct kilometrů tempem 3:10. Jindy zkoušel běhat intervaly každý den, aby zjistil, jak dlouho tenhle zápřah vydrží. Dvakrát v kariéře zkusil objem přes 300 km týdně, obvykle se jeho kilometráž pohybovala mezi 220 až 280 km. „Vím, že tolik kilometrů uběhne hodně lidí. Ale pomalu. Mě zajímalo, jestli se to dá zvládnout ve velké rychlosti,“ vypráví.

Tenhle přístup ho dovedl i k druhému zápisu do atletické historie. Před 48 roky, přesně 30. května 1969, vyhrál antverpský maraton v čase 2:08:33,6. To už pecka docela byla. Vlastní svěťák překonal o minutu. A navíc tři týdny po tom, co v Ankaře vyhrál v horku za 2:17:26. „Kdybych v Turecku neběžel, věřím, že bych tenkrát byl schopen dát 2:07,“ tvrdil po létech.

Mnozí zpochybňovali délku trati v Belgii. Tím více, jak běžela léta a ani Shorter, Cierpinski, Hill nebo Rodgers nebyli schopni Claytonův výkon pokořit. Bohužel se trasa přeměřit nedala. Nikdo si ji nepamatoval, protože na poslední chvíli se kvůli opravám silnic na několika místech upravovala. Ale výkony ostatních závodníků nenasvědčovaly, že by byla kratší. Běželi zhruba to, na co měli. Pouze Claytonovi všechno sedlo a utrhl se.

Rekordní výkon ho pořádně odrovnal. Dostával se z toho půl roku. Dva dny po závodě byl nepoužitelný – močil krev, vykašlával černé hleny a trpěl průjmem. Nebylo pochyb o tom, že si sáhl na dno svých sil.

Maraton v Antverpách byl jeho posledním velkým závodem. Už se podobnému výkonu nepřiblížil. I proto, že jeho tělo začalo protestovat proti způsobu, jakým ho v tréninku týral. Však absolvoval devět velkých operací: čtyřikrát mu lékaři spravovali achillovku, dvakrát každé koleno a jednou patu.

Zůstaly po něm dva skvělé časy. A spousta nekonvenčních tréninkových cest. Clayton byl na své experimentování pyšný a tvrdil, že vpřed vede jen tvrdá práce, žádné zkratky.

Třeba na to, čemu se dnes říká zdravá výživa, měl jasný názor. Je to nesmysl. Stačí jíst domácí, kvalitní stravu. On sám věřil především bramborům – ostatně byl původem Ir. „Dneska můžete číst hodně článků o tom, že speciální dieta vám vylepší časy na maratonu a speciální jídelníček vás dovede k úspěchu. Ne, musíte především tvrdě pracovat. Teprve až se dostane na maximum svých sil, můžete přemýšlet, jestli by vám nějaká dieta nepomohla ukrojit pár vteřin z výsledného času,“ zněla jedna z jeho pouček.

I jemu vrstevníci vyčítali, že když je elitním sportovcem, neměl by moc pít pivo a víno, jíst smažené hranolky nebo si dopřávat kopce zmrzliny. „Ale můžu. Když týdně běhám přes 250 kilometrů, tak můžu,“ lpěl si na svém.

Jeho nejlepší čas mu dával za pravdu. Vydržel až do roku 1981, kdy ho o pouhých šestnáct vteřin překonal Robert de Castella. V moderní éře maratonu neměl žádný jiný světový rekord tak dlouhého trvání.

Ed Whitlock. Rekordman, který netrénuje, ale prostě běhá

Jen málokdo je v boji s Časem úspěšný jako Ed Whitlock. Je držitelem víc pětadvaceti světových rekordů ve veteránských kategoriích a jeho výkony jsou dle věkových kalkulaček srovnatelné s časy největších šampionů. Naposledy loni v 85 letech zaběhl maraton v Torontu za 3:56.

O světových rekordech dam a pánů dříve narozených si můžete přečíst každou chvíli. Aniž bych je chtěl shazovat, některé jsou prostým oceněním toho, že se dotyčný dožil vysokého věku a stále je schopen se pohybovat bez cizí pomoci. Třeba na trati 100 metrů. Klobouk dolů, ale… Whitlockův maraton za 3:56 by dal zabrat i mnohým o půlstoletí mladším frekventantům kursů kondičního běhu.

Kanadský fenomén se narodil v Anglii a platil za nadějného atleta. Jako teenager porazil i pozdějšího světového rekordmana Gordona Pirieho. Jeho vzorem byl však jiný šampion, český velikán Emil Zátopek. Při olympijských hrách v Londýně sledoval na tribuně jeho vítězství na 10 000 metrů. „Byl to fantastický zážitek, hodně mě to ovlivnilo,“ vzpomíná na rok 1948.

Po studiích našel práci v Kanadě a odstěhoval se tam. K tomu přišlo trápení s achilovkou, tudíž byl s vrcholovou atletikou konec. Vrátil se k ní až v 70. letech a slavil úspěchy v nižších veteránských kategoriích. Byl třeba třetí na MS na 800 m, když těsně před padesátými narozeninami dokázal stlačit čas pod dvě minuty.

Jenže potom dal zase běhání sbohem, tentokrát se pauza natáhla skoro na dvacet let. Ale o to úžasnější byl návrat. „Kdybych sportoval pořád, bez přestávky, dneska už bych možná neběhal,“ přiznává.

Maraton za tři hodiny, to je meta snad všech ambiciózních amatérských běžců. Whitlock ji s velkou rezervou (2:52:47) pokořil v roce 2000, kdy mu bylo 69 let. Stal se nejstarším atletem, jemuž se to povedlo. Svůj výkon několikrát vylepšil, ještě v 74 letech jeho cílový čas začínal dvojkou. „Měl by trochu zpomalit a brát ohled na nás později narozené,“ vtipkoval po jednom závodě o šestnáct let mladší Bill Rodgers, jinak čtyřnásobný vítěz Bostonu.

Kanaďan je sportovní svéráz. Bez obalu přiznává, že neběhá pro zdraví, mír, charitu ani z jiných ušlechtilých pohnutek. „Závodím pro své ego, chci překonávat rekordy. Nikdy jsem neběžel v Bostonu, protože tamní trať není certifikovaná pro uznávání rekordů,“ říká.

Neláme si hlavu ani se správným tréninkem nebo životosprávou „Vlastně netrénuji, jen si občas chodím zaběhat,“ dodává. A jeho jídelníček? „Nejsem vegetarián, ale maso nejím moc často. Jinak si dám, na co mám chuť. Při běhu nepiju, ani když je vedro. Piv si dám tak deset za rok, zato víno mám docela rád.“

Nepotrpí si ani na moderní boty, běhá ve dvacet let starých maratonkách značky Brooks.

Tréninkové dávky plní na hřbitově v Miltonu, na půlkilometrovém okruhu mezi náhrobky. „Je tady klid,“ libuje si. Dříve běhával tři hodiny v kuse. Tempem, na jaké měl zrovna síly a náladu. Teď trénuje až odpoledne, kdy jsou už těžce zkoušená kolena rozhýbaná. „Při běhu skoro nic necítím. Bolest se ozývá až později, když jdu třeba do schodů,“ říká.

Whitlock rád vzpomíná na staré dobré časy v Anglii. Na doby, kdy ve sportu nebylo tolik peněz a výkony se nebraly příliš vážně.

„A představte si, dneska i já dostávám peníze za to, že startuji a vyhraji,“ diví se. „Větší problém mám ovšem s tím, když mi nabízejí peníze za motivační projevy. Nesnáším to. Rád s lidmi mluvím, ale za pět minut už nevím, jak se jmenují nebo o čem jsme se bavili. Taky netuším, co odpovědět lidem, kteří za mnou přijdou a řeknou mi, že je motivuji. Co je to za blbost? Jak můžu někoho inspirovat? Vždyť si nejsem jistý ani tím, jestli to, co dělám, je dobré pro mě.“

Jenže svými výkony opravdu motivuje spoustu běžců na celém světě, tomu se neubrání. Na druhé straně: pokud si myslíte, že byste v jeho věku mohli být stejně čiperní, asi vás Whitlock zklame. „Moje současné výkony jsou z 80-90 procent záležitostí genů. Díky nim jsem vydržel tak dlouho běhat a překonat všechna zranění,“ tvrdí běžec, jehož otec se dožil 82 a matka 95 let.

V březnu oslaví 86. narozeniny a nabízejí se další milníky, které by mohl překonat. „Dát v 90 letech maraton pod čtyři hodiny by bylo skvělé. Ale hodně těžké. Za ideálních podmínek a s dostatečným tréninkem je šance tak 1-2 procenta. Navíc je to daleko. Soustředím se na jiné cíle,“ říká.

UPDATE: Ed Whitlock už žádný skvělý výkon nepřidá. Týden po svých 86. narozeninách v Torontu zemřel na rakovinu prostaty.

Zemřel Yifter, dvojnásobný olympijský vítěz a Haileho vzor

Na konci roku 2016 neumírali jenom herci a zpěváci. Dva dny před Štědrým dnem navždy odešel skvělý etiopský vytrvalec Miruts Yifter (ve starších českých pramenech se občas psal jako Mirus Jifter), který na olympijských hrách v Moskvě získal zlaté medaile v bězích na 5000 a 10 000 metrů. Bylo mu 72 let. Ale možná taky 78, to už zřejmě nikdo nezjistí.

Haile Gebrselassie ve svých pamětech vzpomíná na to, jak coby sedmiletý kluk u rádia napjatě poslouchal rozhlasové reportáže z olympijských her v Moskvě. U vytržení byl zejména z úspěchů krajana Yiftera, který si připsal vytrvalecké double – a dokázal to, co před ním Hannes Kolehmainen, Emil Zátopek, Vladimir Kuc a Lasse Virén a po něm Kenenisa Bekele se Mo Farahem. „Za všechno, co jsem, vděčím právě Yifterovi. Když jsem začal běhat, chtěl jsem být jako on,“ přiznává Gebrselassie.

Yifter se poprvé na olympijských hrách představil už v roce 1972, kdy si z Mnichova přivezl bronzovou medaili z desítky. Šanci uspět měl i na pětce a bylo by zajímavé vědět, jak by si poradil v souboji s Virénem, Prefontainem a spol. Na start však dorazil pozdě a měl po závodě. Za další čtyři roky ho zase zastavil nesmyslný bojkot afrických zemí, medaile si v Montrealu rozdělovali jiní.

V letech 1977 a 1979 byl úspěšný na tehdy prestižním Světovém poháru IAAF, v obou případech vyhrál pětku i desítku. S Henrym Ronem na dálku soupeřil o pozici nejlepšího vytrvalce světa.

Když v roce 1980 získal zmíněná dvě olympijská zlata, nikdo nemohl jejich hodnotu zpochybňovat, byť moskevské Hry bojkotovala většina západních zemí. Jeho časy a výsledky dávaly tušit, že by triumfoval za každých okolností. Yifterovou nejsilnější zbraní byly smrtící finiše. Ve své době v nich neměl konkurenci – 300 metrů před cílem nastoupil a většinou vyhrál. A pro toho, kdo dá na čísla: Yifterovy osobní rekordy mají hodnotu 13:13,82 a 27:40,96.

Zajímavostí je, že pod jeho úspěchy je svým způsobem podepsána i česká atletika. Jeho trenér Nigussie Roba totiž v 60. letech vystudoval FTVS v Praze.

Po moskevské olympiádě slavil Yifter úspěchy zejména v krosu a stal se dvakrát mistrem světa v soutěži družstev. Ale jeho hvězda už pomalu pohasínala. Není divu, měl na odchod svoje léta. Podle některých pramenů se narodil v roce 1944, podle jiných už o šest let dřív. Ke spekulacím sváděl i jeho notně ustupující účes. Pokud by platila časnější varianta, znamenalo by to, že olympijským vítězem se stal ve 42 letech…

V roce 2002 se Yifter vystěhoval do kanadského Toronta, kde také zemřel. Jeho ostatky by měly být převezeny zpět do Etiopie. Za svého života se tam nedočkal satisfakce, jakou by si asi zasloužil. Tak třeba bude se všemi poctami oceněn aspoň teď.

Zapomenutý šampion. Před dvaceti roky Thugwane měnil historii

Jak dlouhý úsek v historii je dvacet let? Málo, nebo hodně? Každopádně dost na to, aby se zapomnělo na velké sportovce minulosti. Takový je i osud maratonského olympijského vítěze Josia Thugwana. Ruku na srdce: slyšeli jste o něm někdy? A pokud ano, kdy naposledy? V roce 1996 patřil k velmi známým sportovcům, dnes je téměř nikdo. Nejdřív na něj zapomněl svět, teď i rodná Jižní Afrika.

Když vběhl na dráhu olympijského stadionu v Atlantě, čekala ho ještě pořádná šichta. Finále závodu v roce 1996 nebylo z těch, kde na maratonce čeká pouze cílová rovinka. Kdepak, ještě si museli odkroutit půl kilometru. Ovál a čtvrt. Náskok před druhým Bong-Ju Lee se každým krokem tenčil, Josia Thugwane ho ale uhájil. Vyhrál v čase 2:12:36. Náskok tří vteřin na druhého v pořadí je nejmenší rozdíl, který kdy dělil zlatého a stříbrného olympijského medailistu.

Thugwane nevstupoval do závodu jako favorit. Uměl sice půlmaraton pod 1:03, ale na královské trati byl jeho jediným mezinárodním úspěchem vítězství v Honolulu za 2:16. V konkurenci Germána Silvy, Richarda Nerurkara, Steva Moneghettiho nebo Antonia Pinta to mnoho neznamenalo. Navíc už měl za sebou třináct maratonů, a to mu bylo teprve pětadvacet let. Říká se, že elitní atlet jich může na hranicíc svých možností zaběhnout tak pět, šest. Víc ne.

Ale Thugwane vyhrál. Snad mu pomohla příprava ve vysokohorském prostředí v Novém Mexiku, snad i teplé a vlhké počasí (26 stupňů a vlhkost 80 %), které podle sportovních vědců naprosto vyhovovalo jeho 158 centimetrům a 45 kilogramům. Protože malí běžci se méně potí a jejich výkon v takových podmínkách méně trpí.

Pro Jihoafrickou republiku to byla velká chvíle. Země po letech apartheidu směla poprvé na olympijské hry v roce 1992, teď o čtyři roky později oslavila první zlato černošského sportovce. Byl to pro rozvíjející se společnost podobně důležitý triumf, jako o rok dřív titul mistrů světa v ragby nebo pozdější vítězství ve fotbalovém Africkém poháru. Prezident Nelson Mandela označil Thugwana za národního hrdinu a dostalo se mu přivítání se všemi poctami.

Pro běžce bylo asi nejdůležitější, že se konečně mohl začít učit anglicky. Do té doby neuměl psát a číst, mluvil pouze jazykem kmene Zulu.

Jeho životní osud totiž nebyl z nejjednodušších. Po jeho narození opustil rodinu otec. Když byly Josiovi dva roky, našla si matka jiného muže, který ale odmítal živit cizí dítě. Vychovávaly ho tedy strýc s babičkou. Dětství jako řemen. Tvrdá manuální práce, bití, týrání. Ve čtrnácti letech se Josia rozhodl utéct. Těch dvacet mil byl jeho nejdelší běh, na mnoho let.

V Krielu, tak se jmenovalo město, kde našel útočiště, se seznámil s partou kluků, která závodně běhala. Zkusil to s nimi, v obyčejných botách, a když vydržel patnáct kilometrů držet jejich tempo, všiml si ho trenér Mahlangu. Pracoval pro místní těžařskou společnost a připravoval sportovce, které firma sponzorovala, aby jí zajišťovali slávu a reputaci na lokálních závodech. Což je ostatně systém, který v Jižní Africe s malými změnami funguje dodnes. Thugwane dostal práci jako uklízeč a podstatně si tím zvýšil životní úroveň.

V roce 1989 se vydal na místní Sun City Marathon. Netušil vůbec, co je to za závod a jak je trať dlouhá, prostě běžel a běžel. Skončil pátý, v čase 2:23. Vyhrál 900 randů a mohl si koupit první vlastní běžecké boty, model Nike Vendettas.

Thugwane dál dělil svůj čas mezi práci a účast na kratších závodech, kde vydělával peníze na živobytí. Díky tomu se časem mohl i oženit, protože měl na věno – tisíc randů a osm koz.

V roce 1992 mu těsně unikla účast na olympijských hrách v Barceloně, ale své sportovní sny nevzdával. Bylo mu teprve jednadvacet let. Stal se národním mistrem v maratonu, vyhrál v Honolulu, ale když utekly čtyři roky, měl to s nominací do Atlanta nahnuté. Vyhrál sice opět národní mistrovství, ovšem v čase až 2:11. V tvrdé domácí konkurenci to nestačilo. Sponzor závodu ovšem následně přesvědčil národní atletický svaz, aby vítěz měl automaticky zajištěnou účast na olympiádě. Tak mohl Thugwane odletět do Atlanty.

Za triumf pod pěti kruhy dostal od svazu částku odpovídající 33 tisícům dolarů. Vzápětí podepsal lukrativní smlouvu s Coca-Colou, jež mu přinesla jistotu, po které tolik toužil. Cestoval po světě a užíval si pohostinnosti pořadatelů. Jeho největším úspěchem v dalších letech bylo vítězství ve Fukuoce za 2:07:28. Dvakrát startoval na mistrovství světa, ale v obou případech má ve výsledkové listině DNF.

Poslední maratonské vítězství si připsal v roce 2006, doma v Kapském městě. O čtyři roky později, v 39 letech, dal závodnímu běhání vale.

Usadil se s rodinou v domě na pozemku o rozloze 75 akrů, který za našetřené peníze koupil. Roky žil ve strachu. Kdykoli odletěl závodit do zahraničí, měl obavu, aby někdo neunesl jeho rodinu a nežádal výkupné. Ostatně sám měl s vysokou kriminalitou v JAR nehezkou zkušenost. Krátce před olympiádou v Atlantě ho přepadli tři muži, kterých se ptal na cestu. Při potyčce ho střelili do tváře, a když se snažil z jedoucího auta vyskočit, zranil si záda.

Teď už se tolik bát nemusí. I proto, že doma zatím upadl v zapomnění. Nikdo by při pohledu na pětačtyřicetiletého muže ve vytahaném sportovním tričku asi nehádal, že je to olympijský vítěz a idol jedné generace. Thugwane není mužem do sportovního byznysu. Není zvyklý vystupovat na veřejnosti, nemluví suverénně anglicky, nemá charisma hvězdy. Kdyby se jednou za čas u něj nezastavili zahraniční novináři, svět by o něm dneska asi už nic nevěděl.

Když jsem v roce 2005 běžel maraton ve Vídni, poněkud nečekaně se na startu objevil i on. Byl dávno za zenitem a závod nedokončil. Ani nevím proč. Ale byl to pro mě zvláštní pocit. Poprvé a naposledy v životě jsem běžel s olympijským vítězem v maratonu. Navíc tak výjimečným.

Alberto Salazar. Šampion, jemuž se na 14 minut zastavilo srdce

Narodil se v Havaně, ale stal se jedním z nejlepších maratonců americké historie. Třikrát vyhrál slavný maraton v New Yorku a jednou v Bostonu, přesto jeho kariéra prakticky skončila ve 24 letech. Je jedním z nejúspěšnějších běžeckých koučů, ale brzy klidně může být tím nejodsuzovanějším. To všechno je Alberto Salazar.

Jeho rodina měla na Kubě slibně rozjetou existenci. Salazarův otec Jose patřil po revoluci s blízkým spolupracovníkům Fidela Castra a jeho komunistické kliky. Ale spojenectví utrpělo vážnou ránu, když vláda nabrala tvrdý kurs proti církvi. Pro katolíka Salazara seniora to byla nepřijatelná věc, a tak se, jako tisíce jiných, rozhodl k útěku do USA. Byl prominentním exulantem, podílel se dokonce na neúspěšném pokusu o intervenci. Alberto později vzpomínal, jak se u nich doma scházeli Kubánci a plánovali, jak se brzy vrátí domů. „Do roka Fidel padne,“ připíjeli si. Ale marně.

Alberto už kubánským sentimentem netrpěl. Naopak, snažil se být víc Američanem, než byli jeho američtí kamarádi. Jako v mnoha případech se sport ukázal coby dokonalé integrační pojítko. Salazar si vybral běh, který dokonale odpovídal jeho povaze. Už na střední škole patřil k velkým talentům, svoje atletické vlohy dál piloval při stipendiu na University of Oregon.

Skvělý na dráze, skvělý v krosech. Ale později se nejvíc proslavil v maratonu. Když v roce 1980 běžel poprvé v New Yorku, bylo mu 22 let. Na tehdejší poměry dost mladý věk. Tradicí spíše bývalo, že elitní běžci se na silnici přesunuli až kolem třicítky, kdy už jim chybějící rychlost znemožňovala triumfovat na dráze a v krosech.

Salazar šel na start svého debutu ambiciozně. Když na tiskovce dostal dotaz, za kolik chce New York běžet, odpověděl, že pod 2:10. Což je asi stejné, jako kdyby dneska maratonský novic před závodem prohlásil, že vidí své šance na 2:04. „Vypadalo to jako arogance, ale já jsem si prostě věřil. Věděl jsem, kolik mám natrénováno a kolik mají natrénováno ti, kdo takové časy běhají,“ vysvětloval Salazar.

Že není tlučhuba, ukázal na trati. New York vyhrál, navíc v čase 2:09:41. V dalších dvou sezonách dokázal svůj triumf zopakovat. V roce 1981 dokonce výkonem 2:08:13 překonal dvanáct let starý světový rekord Dereka Claytona. Ale když se přišlo na to, že trať byla o 148 metrů kratší, byl z historických tabulek vymazán.

New York běhal Salazar rád, protože tam byly největší prize money. Byl nejen skvělý běžec, ale i dobrý obchodník. Uměl prodat své jméno a své výkony. V dobovém čs. tisku byl s oblibou líčen jako prototyp profesionálního sportovce – tedy v negativním nádechu, jako ten, komu jde hlavně o peníze.

Bostonu se vyhýbal, jistě i proto, že na nejslavnějším maratonu se soutěžilo spíš o uznání než o peníze. Výjimku udělal v roce 1982, a stála za to. V dramatickém souboji nazvaném Duel in the Sun porazil Dicka Beardsleye ve skvělém čase 2:08:52. Sluneční výheň a skutečnost, že na trati nepil, se na něm nemile podepsaly. V cíli zkolaboval a byl hned předán do lékařské péče, kde musel přijmout šest litrů infúze, než se zmátořil.

Rokem 1982 jeho velká kariéra vlastně skončila. K vítězstvím z New Yorku a Bostonu se nedokázal přiblížit. Ještě zaběhl pár dobrých závodů, už však nebyl nejlepší na světě. Padal stále níž. Při olympijském maratonu v Los Angeles doběhl až patnáctý, bylo to zklamání pro něj i pro americkou atletiku.

Tělo jako by se nikdy z bostonského šoku nedokázalo vzpamatovat. Anebo k postupnému pádu víc přispěly koňské dávky, které si Salazar ordinoval, a kilometráž, jakou dnes nevykazují ani mnozí elitní ultramaratonci? Říkalo se o něm, jen v mírné nadsázce, že trénink předepsaný koučem si pro jistotu vynásobí číslem dvě. Odpočinek? Neznal. Běhal denně, celý rok. Nezastavila ho vedra ani krutý mráz.

Přišly roky opakovaných zranění a roky depresí. Pokusy o návrat střídala frustrace a bezmocnost. Salazar se postupem let stal závislým na antidepresivech. Ostatně, vysloužil si nelichotivou přezdívku Prozac.

Nevyšel pokus nominovat se na olympiádu do Soulu (1988), stejně dopadla snaha zajistit si letenky do Barcelony (1992). Tělo už nezvládalo vysokou zátěž, bylo odrovnané.

Překvapivý comeback si Salazar odbyl na ultramaratonu. Mírnější tempo a rozumné objemy, to dávalo smysl. V roce 1994 vyhrál prestižní Comrades Marathon, když 90 kilometrů ve verzi „up“ uběhl za 5:38:39. Je stále jediný na světě, kdo vyhrál Boston i Comrades. Potom mohl závodění s klidem opustit. Loučil se jako vítěz.

Od běhání ovšem neutekl. Ani náhodou. Stal se v Oregonu koučem placeným firmou Nike a měl za úkol vrátit americké běžce do světové špičky. Trénoval jich spoustu, většinou úspěšně: Alana Webba, Dathana Ritzenheima, Galena Ruppa, Adama a Karu Goucherovy atd. Jeho nejslavnějším svěřencem se však stal Mo Farah, Brit somálského původu. Salazar je podepsán pod jeho čtyřmi zlatými olympijskými medailemi a pěti tituly mistra světa.

Americký kouč se proslavil nejen schopností sehnat peníze na ambiciozní program, ale i posedlostí vědeckým přístupem. Experimentoval s antigravitačním běhátkem, svoje atlety nechával v různých dnech spát v místnostech s odlišnou hustotou kyslíku, velmi dbal na jejich běžecký styl – Ritzenheimovi způsobil jedno ze zranění, když se ho podle videa snažil naučit styl, jakým běhá Bekele. Tvrdil, že jedině tak dožene výhodou, kterou mají běžci z východní Afriky.

Vrcholem Salazarovy trenérské kariéry byly olympijské hry v Londýně. Závod na 10 000 metrů ovládli dva jeho svěřenci, Farah a Rupp. Je ovšem možné, že teď se jeho cesta se blíží ke svému dnu. Salazar bývá obviňován z používání zakázaných látek a měsíc co měsíc se objevují články, které mají dokázat, že posedlost vědou neměla své hranice tam, kde je měla mít.

Trenér všechna obvinění odmítá. Ale to jeho kamarád Lance Armstrong, jemuž dělal vodiče při jeho maratonském debutu, dělal taky. A jak dopadl.

Salazar má ovšem o důvod víc být nad věcí. Už tu dávno nemusel být. V roce 2007 náhle zkolaboval při procházce v oregonském campusu a jeho srdce na 14 minut přestalo pracovat. Že zůstal na živu, je svým způsobem zázrak. Však katolík Salazar na ně věří, pravidelně jezdí do hercegovinského poutního místa Medžugorje.

Vyvázne podobným způsobem i ze současných potíží?

Abebe Bikila. Jak to bylo doopravdy

Ve své době byl nejznámějším Afričanem. Pro mnoho lidí dokonce prvním Afričanem, jehož jméno slyšeli. Pro Etiopii národním hrdinou, kterým je dosud. Pro atletiku asi nejvýznamnějším maratoncem historie. Zároveň je Abebe Bikila postavou, na jejíž pomník se vrší nánosy mýtů.

Základní linka jeho příběhu je asi notoricky známá. Syn pastevce se v devatenácti letech vydal do hlavního města Addis Abeby, kde se stal členem gardy císaře Haile Selassieho. Tam potkal osudového muže, švédského trenéra finského původu Onni Niskanena.

Pokud máte romantickou představu, že Afričané si jenom tak pobíhají po náhorních planinách, nejdřív do školy a ze školy, pak do práce a z práce, potom se postaví na start závodu a vyhrají v úžasném čase, jste na dost zásadním omylu. I oni potřebují trenéry. Špičkové trenéry. Za většinou jejich úspěchů stojí know-how „bílého muže“. Ostatně etiopští vytrvalci při první olympijské účasti v roce 1956 obsadili v maratonu nejlépe 29. místo (čas 2:53) a jediný Keňan byl tehdy ještě o dvě příčky dál. Na chvostu výsledkové listiny.

Trenér ze Švédska

Niskanen byl ve Švédsku slušným běžcem na poměry meziválečného období, desítku uměl za 34 minut, 1500 metrů za 4:20. Byl vyučený typograf – a byl také patriot. Když Sověti v roce 1939 napadli Finsko, šel rodné vlasti pomoci jako dobrovolník. Z války si odnesl zásah střepinami granátu a byl převelen do civilu. Tam svoji další budoucnost viděl spojenou se sportem. Jako učitel a trenér.

Velká šance se mu naskytla po skončení války. Císař osvobozené Etiopie se v časech rozbíhající studené války nechtěl přiklonit ani na jednu stranu, raději pěstoval tradiční styky s neutrálním Švédskem. Potřeboval experty na všechno. I na výcvik policistů, vojáků, i učitele do škol. Niskanen nabídku pečlivě zvážil – a rozhodl se odjet.

Prošel řadou institucí, až se dostal k císařské gardě. A tam potkal Bikilu.

Ten byl od dětství zvyklý běhat bos. Třeba při tradiční hře ganna, která zjednodušeně řečeno je vytrvalostní verzí pozemního hokeje, kdy každá z branek stojí v jiné vesnici. Pokud jste ale někdy četli ideologickou poučku, že běh na boso vás naučí dokonalému, ideálnímu běžeckému stylu, tak na ni zapomeňte. Když Niskanen poprvé viděl Bikilu, všiml si jeho nevšedních vytrvalostních schopností, ale zároveň viděl nemalé nedostatky v běžeckém stylu. „Dělal příliš dlouhé kroky, neovládal dobře horní polovinu těla a neměl vyvážené pohyby,“ vzpomínal Niskanen.

Ano, krásný běžecký styl, jímž pak nadchl celý svět, byl výsledkem drilu švédského trenéra. „Po pár letech už měl správné pohyby pánve, holeně šly daleko vpřed, žádné trhavé pohyby, ramena dávala pohybu rukám a nikoli ruce ramenům.“

I když účast na první olympiádě v Římě si Bikila vybojoval až v domácím kvalifikačním závodě, kde zaběhl maraton za 2:21, pro Niskanena byl favoritem už dřív. I proto ho v roce 1958 vzal s sebou na tréninkový pobyt do Švédska.

Moc nechybělo a Bikila by se nestal olympijským vítězem ani slavným sportovcem. Po neúspěchu etiopských sportovců v Melbourne 1956 totiž funkcionáři i politici váhali, zda do Říma vůbec vyslat výpravu. Bylo to nákladné a navíc právě v Itálii, která v letech 1935-41 zemi okupovala, si nechtěli utrhnout ostudu.

Dlouho se také debatovalo, jestli Bikila a Wakgira mají běžet v botách, nebo bosi. Byli zvyklí na obojí, ostatně třikrát týdně trénovali na asfaltu a třikrát v přírodě. Nakonec se rozhodli pro boty. Aby se Etiopie světu neukázala jako chudá, bezmocná země. Staré ovšem byly už na hranici použitelnosti a nové, které Bikila dostal až v Římě, mu při tréninkovém běhu způsobily puchýře, protože byly o půl čísla menší. Den před startem se tedy rozhodl běžet bos, Wakgira si vybral boty.

rim

Nikdo s ním v Římě nepočítal, neboť nikdo o něm nic nevěděl. Necestoval do světa, nezávodil na mítincích. Niskanen sice zahraničním novinářům vyprávěl o čase 2:21 z kvalifikačního závodu, ale ti mu moc nevěřili. O to překvapivější pro ně byl průběh závodu. Bikila nejen, že zvítězil, ale o téměř osm minut překonal olympijský rekord Emila Zátopka. Stal se společně s americkou sprinterkou Wilmou Rudolphovou největší senzací Her.

Africký hrdina

Doma byl přivítán jako národní hrdina. Císař ho povýšil do hodnosti poručíka, věnoval mu dům a auto i s řidičem. Všechno tohle bylo porušení tehdejších amatérských pravidel. Ale jednak si nikdo nedovolil popotahovat afrického hrdinu a jednak Haile Selassie oficiálně tvrdil, že to není odměna za zlatou olympijskou medaili, nýbrž za povýšení.

Bikila si užíval slávy, ale ta mohla mít krátkého trvání. Ještě v roce 1960 zemi zachvátil vojenský puč, který vypukl přesně ve chvíli, kdy císař odletěl na státní návštěvu Brazílie. Zapojila se do něj vedle armády i část císařské gardy. Revolta byla brzy potlačena a na její aktéry dopadly tvrdé tresty. Bikila byl ušetřen. Bránil se tím, že osudný den strávil doma, a taky mu jistě pomohlo jeho renomé prvního olympijského šampiona černé Afriky.

V dalším roce 1961 Bikila hodně cestoval a závodil asi nejvíc ve své kariéře. Stihl dokonce tři maratony v rozmezí pěti měsíců; jeden v Košicích, který vyhrál v čase 2:20:12. Ale důležitější byl pro něj závod v japonské Ósace. Přišel za ním pan Onitsuka, majitel stejnojmenné firmy na výrobu bot, která je od 70. let známá jako Asics, a přesvědčoval ho, ať běhá v nich. Bikila stále věřil, že může úspěšně závodit bos, ale nechal se přemluvit. Maraton v těžkých podmínkách vyhrál za 2:29. „Máte pravdu, v botách se běhá líp,“ uznal po závodě. A už u nich zůstal.

Běžel v nich taky v roce 1963 v Bostonu. Celá Amerika byla na hrdinu římských Her zvědavá, ale doběhl až pátý. Byl to jediný případ, kdy nevyhrál maraton, který dokončil. Pro něj byl tradiční závod důležitý především v tom, že byl posledním velkým testem před OH v Tokiu.

I tam to měl s účastí nahnuté. Čtyřicet dnů před startem si stěžoval na bolesti břicha. Pozvaný německý lékař prosazoval operaci, ale funkcionáři si nebyli jistí, zda je nutná. Mysleli si, že jde jenom o krátkodobou bolest a že chirurgický zákrok může zmařit etiopské naděje na zlato. I císař do toho mluvil. Nakonec byl diagnostikován akutní zánět slepého střeva a muselo se operovat.

Bikila i tak přiletěl do Tokia ve skvělé formě. Bylo mu 32 let a byl na vrcholu sil. Opět zvítězil, tentokrát byl o tři minuty rychlejší než v Římě. Čas 2:12:11 byl i novým světovým rekordem. Jeden z mála lidí, kteří neměli radost, byl Onitsuka. Bikila bez vysvětlení opustil jeho značku a začal běhat v pumách. Japonec byl až do smrti přesvědčený, že šampion za to od firmy z Herzogenaurachu vzal nemalou finanční sumu.

kosice

Domů se Bikila vrátil už jako nadporučík. Přivítání se nijak nelišilo od toho prvního, díky císaři se přestěhoval ještě do lepšího domu a jezdil ve Volkswagenu Beetle.

Pomalý pád hvězdy

Byl na vrcholu popularity. Říkalo se o něm, že je doma stejně slavný jako císař – akorát nemá svoji gardu. Sláva ho ale začala ničit. Stále víc pil, nebylo pro něj problémem dát za večer šest panáků whisky, a ráno ho lidi nacházeli v různých částech Addis Abeby silně zmoženého. Střídal milenky, byl k okolí arogantní. Navíc se ocital v sociální izolaci. Pro lidi z bohatých vrstev zůstával synem pastevce, pro ostatní byl pouze jedním ze zbohatlíků.

Nic z toho se do císařskou mocí kontrolovaného tisku nedostalo, o jeho pomalém pádu se neobjevila ani žádná zpráva v zahraničí. Smutnější stránka jeho osobnosti začala vycházet najevo až později, díky svědectví přátel a příbuzných.

Zvětšoval se i odstup mezi ním a Niskanenem. Bikila méně trénoval, byl nervozní ze sílící domácí konkurence a ztrácel disciplínu. Jedním z důvodů bylo, že jako silně věřící byl přesvědčen, že i když bude trénovat jakkoli usilovně, nakonec to bude bůh, kdo rozhodne o vítězi závodu. A věřil, že i na olympiádě v Mexiku bude vyvoleným znovu on.

Ale přáno mu nebylo. Na jaře 1968 musel kvůli zraněné noze na měsíc přerušit trénink, dokonce se objednal na vyšetření do Freiburgu. I po příletu do Mexika si stěžoval na bolest v lýtku a chodidle. Prohlédl ho švédský doktor, stejně jako experti z Mexika a Francie. Všichni se shodli, že do závodu nastoupit může, ale poslední týden před startem už má jenom odpočívat. To Bikila odmítal. Když viděl trénovat ostatní běžce, zejména skvělou formou oslňujícího krajana Mamo Woldeho, nedalo mu to a přidal se.

Niskanen byl přesvědčen, že Bikila je bez šance. O to víc věřil Woldemu. A přesně tak závod dopadl. Bikila (tentokrát běžel v adidaskách) na 17. kilometru odstoupil kvůli zlomené zánártní kůstce a Wolde zvítězil. Paradoxně bývá označován za Bikilova nástupce, ale byl o dva měsíce starší a startoval už na OH v roce 1956, tehdy na osmistovce a patnáctistovce.

„Přijedu za čtyři roky do Mnichova a tam vyhraji,“ vzkázal smutný Bikila.

Osudová havárie

Osud tomu však chtěl jinak. V březnu 1969 za Addis Abebou havaroval ve svém volkswagenu, když se údajně vyhýbal protijedoucímu autu. Našli ho až druhý den ráno, po třinácti hodinách. Diagnóza byla jasná: zlomený sedmý obratel, už nikdy nebude chodit. Bikila byl ochrnutý, nemohl hýbat ani krkem a hlavou.

Císař se po týdnu rozhodl o jeho přemístění na kliniku do Anglie, kde s podobným typem zranění měli nejvíc zkušeností. Byl tam osm měsíců. V Etiopii se šířily fámy, že je mrtvý, tak Niskanen musel při návštěvě nahrát jeho vzkaz a pustit ho v rozhlase. Stal se nejprominentnějším pacientem ústavu, návštěvou ho dokonce poctila britská královna.

Bikila se neuzdravil, ale aspoň se mu vrátila hybnost do horní poloviny těla. Další rok strávil v nemocnici v Addis Abebě a pořád se odmítal smířit s osudem. Ale zázrak nepřišel.

Do Anglie se vrátil v roce 1970, opět jako sportovec. Účastnil se místních her pro lidi na vozíku, které se staly předchůdcem pozdějších paralympiád. Soutěžil ve stolním tenisu a lukostřelbě, přijímal pozvání na závody v dalších zemích a doma se zasloužil o zřízení asociace handicapovaných sportovců.

Na olympijské hry do Mnichova přiletěl jako speciální host MOV. Sledoval, jak jeho reprezentační parťák a rival Mamo Wolde ve čtyřiceti letech získává bronzovou medaili, a dekoroval vítěze Franka Shortera. To bylo i naposledy, kdy se ukázal na veřejnosti.

O rok později zemřel na krvácení do mozku, ve 41 letech. Pohřben byl s nejvyššími státními poctami.

Maratonská dáma, která zrála jako víno

Řada odborníků i ambiciozních rodičů se domnívá, že pokud dítě nezačne seriozně sportovat už v nízkém školním věku, nemá šanci ve své disciplíně něco velkého dokázat. Možná je to většinově pravda, to asi neumím úplně posoudit. Každopádně historie zná i případy, kdy pozdější šampioni v dětství sportovali spíše vlažně nebo je sport vůbec nezajímal. Někteří to tak měli i po dvacítce. A výjimečně ještě na prahu třicítky.

K těm posledním patřila Priscilla Welchová, slavná britská vytrvalkyně (krátce jsem o ní psal i ZDE) s osobním rekordem 2:26:51, který si vytvořila ve 42 letech.

Narodila se v roce 1944 a její představa o spokojeném životě vypadala jako vystřižená z tehdejších příruček pro ženy. Toužila se stát sekretářkou, od patnácti let pilovala dovednosti typické pro tento obor. Psaní na stroji, stenografii, kancelářské práce. Nakonec ji zaměstnala britská armáda a později ji poslala na základnu NATO nedaleko Osla.

V Norsku se Priscilla necítila úplně šťastně. Postupem se dopracovala k tomu, že ve volném čase chodila po barech, alkohol pila častěji než jenom příležitostině a za den běžně vykouřila krabičku cigaret. Kdo ví, jak by skončila, kdyby se neseznámila s budoucím manželem Davem Welchem, seržantem britské armády, který ji přemluvil, aby se začala trochu hýbat, jinak při sedavém zaměstnání a podobném způsobu života bude mít nepříjemné zdravotní potíže.

Bylo jí 34 let a rozhodla, že to zkusí s běháním. Ostatně Dave byl maratonec s osobním rekordem 2:46.

V roce 1978 se vydala na maraton do Stockholmu a ačkoli byla zvyklá běhat maximálně šest kilometrů denně, zvládla ho za 3:26. To byl signál, že nějaké vytrvalostní předpoklady v sobě mít musí. Začala tedy víc závodit. Na tratích, jaké se zrovna nabízely.

V červenci 1981 byl Dave převelen na Shetlandské ostrovy, do ne zcela přívětivých přírodních podmínek. Priscilla tam s ním strávila dva roky a tvrdě pracovala na svém běžeckém snu. Snad jí i drsné Shetlandy pomohly k tomu, že její výkonnost šla strmě nahoru. Druhý maraton, na který se už připravovala o poznání důkladněji, dala za 2:59:29. Třetí zvládla za 2:46:41 a potom jí Dave, který vedle role manžela plnil funkci trenéra, konečně začal ordinovat rychlostní trénink. Intervaly, sprinty. Protože věřil, že zdaleka nenaplnila svůj potenciál.

V listopadu 1983 – jenom pro připomenutí, to bylo Welchové 39 let – se vydala do New Yorku, kde skončila třetí a vylepšila si osobák na hodnotu 2:32:32. A byla připravena porvat se o šanci být nominována na olympijské hry v Los Angeles, kde byl do programu poprvé zařazen i maraton žen.

V únoru následujícího roku, navzdory masivním puchýřům, doběhla šestá v Ósace v čase 2:36, ale pro britský atletický svaz to bylo málo. S takovou na olympiádu nemůže. Za dva měsíce se tedy přihlásila do Londýna a v těžkých podmínkách zaběhla 2:30:06. Letenku do Los Angeles jí už nikdo vzít nemohl.

Na premiérovém olympijském maratonu se sešla silná konkurence. Všechny ženy, které obsadily přední příčky, jsou dodnes považovány za jedny z největších osobností v historii královské disciplíny. Mezi nimi i Priscilla Welchová, šestá v celkovém pořadí a v novém britském rekordu 2:28:54. Pár měsíců před oslavou čtyřicátin.

Po olympiádě se s manželem usadili v americkém Boulderu a ve vysokohorských podmínkách dál pracovala na vylepšování výkonnosti. Pořád věřila, že neřekla poslední slovo. A skutečně, vyzrála jako víno. Své největší chvíle se dočkala ve 42 letech. Nejenže doběhla druhá na prestižním maratonu v Londýně (za Ingrid Kristiansenovou), ale časem 2:26:51 si vylepšila osobní rekord. Kdekdo by jí tenhle výkon záviděl i dneska, ostatně dvacet let byl veteránským svěťákem.

Výbornou výkonnost si udržovala do začátku 90. let. Najednou se ale začala cítit malátná, jako by ji ubývaly síly. Byla unavená, vyhořelá. Až lékařská prohlídka odhalila rakovinový nádor na prsou. V roce 1992 se podrobila osmihodinové operaci, která naštěstí dopadla úspěšně.

Priscilla se vrátila i k běhání, ale už neměla ambice podstupovat podobné tréninkové dávky jako kdysi. S manželem trénovali středoškoláky a spolu s americkou legendou Billem Rodgersem napsala úspěšnou knihu o veteránském běhání a závodění.

Když od ní ostatní vyzvídali recept na výtečnou výkonnost ve věku, jemuž se už říká střední, na první místo kladla naprostou oddanost svému sportu. Píli a disciplínu, doplněnou o kvalitní stravu a dostatečnou regeneraci. Bez nich by nešlo konkurovat mladším soupeřkám. Dalším předpokladem bylo jasné zaměření na maraton. Půlmaratony se tehdy běhaly spíše výjimečně, a i když desítku uměla za 32 minut, kratší závody běhala bez vyladění, pouze jako součást tréninku. Kolikrát pak v maratonu měla na desítce lepší mezičas než konečný čas při nedávném závodě.

A nikoli senzačně stála za jejími úspěchy hlavně prachobyčejná dřina. Tisíce a tisíce odběhaných kilometrů. Tajemství, které překvapivě objevují další a další generace. Jak říkával její manžel Dave Welch: „Vždycky nás štvaly ty běžecké knížky, kde se všude psalo o důležitosti odpočinku, ale nenašli jste tam nic o tom, jak musíte tvrdě pracovat, abyste byli úspěšní.“

Sohn Kee-chung. Olympijský vítěz, který neexistoval

/

Jmenuje se Sohn Kee-chung, byl nejrychlejším maratoncem na olympijských hrách v roce 1936, ale ve výsledkové listině ho nenajdete. Jeho rodná Korea byla tehdy už více než čtvrtstoletí anektována Japonskem, takže musel soutěžit pod jménem Kitei Son. Je to další z velkých příběhů Her v Berlíně, byť ne tak slavný jako osud Jesse Owense (o něm více ZDE).

Sohn Kee-chung se narodil v roce 1914 na území dnešní KLDR. Učitel, který rozpoznal jeho talent, ho poslal studovat do Soulu, kde se mohl začít víc věnovat i běhání. První maraton vyhrál už v sedmnácti letech. A když odjížděl v roce 1936 na olympijské hry do Berlína, měl jich na kontě třináct, z toho osm vítězných. Byl v té době i držitelem světového rekordu časem 2:26:42. Ten vydržel dvanáct let.

Závod na 42 195 metrů je ozdobou každých olympijských her, ale nacisté v mytickém příběhu vojenského posla viděli ještě něco víc než jiní pořadatelé. I proto, že Němci byli antickými dějinami posedlí už dřív. Byli to oni, kdo podnikal nejvíc archeologických výprav do Řecka (a okolí), kdo objevil bájnou Tróju. Ostatně i běh s hořící pochodní z Olympie do centra olympijských her je nacistický vynález, který se při životě drží dodnes.

Organizátoři jako čestného hosta pozvali Spiridona Louise, prvního maratonského vítěze z OH v roce 1896. Hned po příletu do Berlína se jeho fotky objevovaly na titulních stránkách novin. Při slavnostním zahájení byl prvním v defilé sportovců, kdo vstoupil na plochu Olympiastadionu. Tam ho uvítal Adolf Hitler. Třiašedesátiletý řecký pastevec mu předal olivovou ratolest z Olympie a přidal pár vřelých slov o míru. Novinářům se Louis, jenž nepatřil k obhájcům podivnosti jménem demokracie, svěřil obdivem k führerovi a pořádku, jaký v Německu panuje. Naštěstí se nedožil toho, když wehrmacht o pět let později vpochodoval na řecké území.

Maraton natáčela osvědčená nacistická dokumentaristka Leni Riefenstahlová, německý rozhlas v den závodu nemluvil o ničem jiném. A mezi natěšenými 56 borci na startu stáli i tři Korejci v japonských dresech. Světový rekordman zapsaný ve startovní listině jako Kitei Son vyrazil po boku anglického vytrvalce Ernesta Harpera a vpředu nechali utíkat obhájce olympijského zlata Juana Zabalu z Argentiny, který závod rozběhl ostře. Předstihli ho na 30. kilometru.

Korejec se osamostatnil v čele ve chvíli, kdy Harper začínal mít problémy s puchýři. Boty se mu zalily krví, musel zpomalit a měl co dělat, aby nakonec uhájil stříbrnou medaili před Nanem Shoryou alias Nam Sung-yongem.

Sohn Kee-chung běžel v tradičních japonských botách zvaných tabi, které měly oddělený palec od ostatních prstů. A běžel skvěle. Do cíle dorazil za 2:29:19,2. V novém olympijském rekordu, který za šestnáct let překoná Emil Zátopek, o téměř šest minut.

son

Těžká chvíle pro Sohn Kee-chung přišla při slavnostním vyhlášení. I když dosáhl životního úspěchu, musel poslouchat japonskou hymnu, stát na pódiu v japonském dresu a vidět na výsledkové tabuli japonskou verzi svého jména. Ulehčili mu to aspoň pořadatelé, když mu věnovali dubovou ratolest. Při vyhlášení si ji dal před hruď a na některých fotografiích tak není vidět symbol vycházejícího slunce na dresu, jen jeho v tichém protestu mírně skloněná hlava.

Maratonský šampion po celou dobu Her vysvětloval novinářům, kdo je a odkud pochází, fanouškům se podepisoval korejsky a ještě k autogramu připojil kresbu rodného poloostrova, ale jeho zlatá medaile patřila okupantům.

Novináři v soulském listu Dong-A Ilbo aspoň japonskou vlajku z dresu vyretušovali, což nezůstalo bez odezvy úřadů. Osm z nich bylo zatčeno a mučeno, japonská vláda na devět měsíců zastavila vydávání novin.

Další olympiáda se měla konat v Tokiu v roce 1940, ale kvůli druhé světové válce byla zrušena, stejně jako Hry plánované na rok 1944. Pro Sohn Kee-chunga to znamenalo konec kariéry. Stal se trenérem a na první poválečné olympiádě v Londýně nesl vlajku osvobozené Koreje. Předával své zkušenosti následovníkům a vychoval řadu šampionů: Suh Yun-Bok vyhrál Boston v roce 1947, Ham Kee-Yong o tři roky později a Hwang Young-cho získal zlatou olympijskou medaili v Barceloně 1992 (mimochodem, ač to není tak dávno, v TOP 20 tehdy byli pouze dva Afričané a devět Evropanů včetně Karla Davida).

Sohn Kee-chung se stal jednou z největších sportovních osobností (jižní) Koreje. Při slavnostním zahájení olympijských her v Soulu 1988 dokonce zapaloval oheň, před 80 tisíci diváky, a byl členem organizačního výboru. Ale nejvíc mu záleželo na jiné věci: chtěl, aby ve výsledkové listině z Berlína bylo dodatečně uvedeno jeho jméno a země. MOV mu však nevyhověl. Podle pravidel a mezinárodního práva nebyla Korea v roce 1936 samostatnou zemí, neměla ani svůj olympijský výbor, a tak Sohn Kee-chung zůstal v oficiální sportovní historii zapsán jako japonský maratonec Kitei Son.