Příběhy

Terry Fox. Běžec, který chtěl vrátit lidem naději

Když byla v roce 2004 vyhlášena anketa o nejvýznamnější osobnost Kanady, skončil na druhém místě Terry Fox. Mladík, který se v roce 1980, bez amputované pravé nohy, vydal na běh napříč zemí, aby vybral co nejvíc peněz na výzkum rakoviny. Až za ním se umístili držitelé Nobelových cen, slavní hokejisté či vynálezci. Jeho poselství má stále velký ohlas. Je příběhem odvahy, cílevědomosti a naděje.

Než v listopadu 1976 při návratu ze školy domů narazil svojí zelenou cortinou do stojící náklaďáku, nelišil se jeho osud příliš od života jiných osmnáctiletých Kanaďanů. Rád hrál basketbal, obdivoval hokejisty, začínal studia na univerzitě, trávil čas s kamarády a hlavu měl plnou běžných teenagerovských starostí.

Při zmíněné autonehodě zničil svůj vůz a lehce si poranil koleno. Bolest odezněla, ale po pár týdnech se znovu vrátila. Nevěnoval jí velkou pozornost. Vždyť pro sportovce, zvláště pro nadšené basketbalisty hrající na tvrdé palubovce, podobné bolístky patří k běžným zkušenostem. Stav kolene se zhoršil v únoru. Terry proto zašel do nemocnice, kde mu lékař řekl, že uvnitř kolene došlo k nějaké chemické reakci, a dostal hrst prášků. Bral je pět dnů. Bolest ustala a mladík si myslel, že potíže jsou pryč. Netušil, že to byla obyčejná analgetika.

Krutá diagnóza

Na začátku března se vracel z atletického tréninku a najednou mu problémy dělala obyčejná chůze. Koleno do druhého dne masivně oteklo. Další cesta do nemocnice, tentokrát na podrobnější vyšetření. Do té chvíle ještě všichni předpokládali, že má možná něco s chrupavkou, možná jenom vodu v koleni. Jako důsledek nedávné autonehody. O to krutější byla diagnóza: Terry Fox měl osteosarkom, tedy zhoubný nádor kostní tkáně, který se nejčastěji vyskytuje u mladých lidí.

Okamžitě musel na operaci, při které mu byla amputována pravá noha. A potom na chemoterapii. „Máš šanci padesát procent, že se uzdravíš. Ještě před dvěma roky by to bylo patnáct procent,“ řekli mu lékaři.

Tahle věta změnila další Terryho život. Uvědomil si, že výzkum rakoviny je velká a důležitá věc. Ovlivnily ho i pobyty na klinice, kam každé tři týdny po dobu šestnácti měsíců docházel na chemoterapii. Viděl, že dvě třetiny pacientů už se domů nevrátí. Mezi nimi spousta dětí.

Po propuštění z léčby se dal na basketbal vozíčkářů, jezdil s týmem po Kanadě a dokonce vyhráli své mistrovství. Ale to nebyla věc, která by ho trvale uspokojovala. Mnohem větším impulsem byl pro něj novinový článek, kde se dočetl o Dicku Traumovi, který jako první člověk s amputovanou nohou uběhl maraton. Doma oznámil, že se pokusí o to samé a během čtrnácti měsíců na závod natrénuje.

Ale v hlavě už mu klíčil mnohem ambicioznější plán.

Začal trénovat, nejdříve po pár desítkách metrů, pak se vzdálenosti prodlužovaly, troufal si i do kopců, později se snažil běhat každý den. Musel se naučit nový styl pohybu, jeho běh byl vlastně jakýmsi poskakováním po levé noze, kdy stabilitu jistila pravá noha s protézou. Musel se naučit trénovat tak, aby příliš nepřetěžoval záda a zdravou nohu, na nichž ležela hlavní tíha pohybu. Musel přemáhat záněty okostice i bolest, kterou způsobovaly nárazy pahýlu stehenní kosti na protézu.

V srpnu 1979 se konečně postavil na start maratonu v Prince George. Doběhl poslední, s odstupem deseti minut na předposledního, ale aplaus od diváků i ostatních účastníků mu dodaly kuráž. Druhý den tedy rodině oznámil, že chce přeběhnout Kanadu od východu k západu a na cestě vybrat milion dolarů, které věnuje na podporu výzkumu rakoviny. Strhla se hádka. Hlavně matka o ničem takovém nechtěla ani slyšet. Ale neměla šanci syna zastavit. Věděla, jak je tvrdohlavý, a po pár dnech souhlasila, že ho v jeho úsilí bude podporovat.

Úplně nadšení z nápadu nebyli v Cancer Society. Snažili se ho odradit. Tvrdili, že to nemusí zvládnout, že bude zklamán z neúspěchu, a že pokud se projekt nepovede, vrhne to špatné světlo i na další podobné charitativní akce. A tak dále. Ale nakonec se společnost přiklonila na jeho stranu. Řada jejích členů mu na pozdější cestě výrazně pomohla.

Začíná Maraton naděje

Před začátkem běhu, jemuž dal jméno Marathon of Hope, musel ještě na lékařské vyšetření. Specialista zjistil, že má výrazně zvětšenou levou srdeční komoru. U vytrvalostních sportovců celkem obvyklý jev, ale tady měli podezření, že může jít o poškození způsobené léky, které bral při chemoterapii. Ani to ho neodradilo. Na rentgen plic už odmítl jít a lékařům se, pokud možno, vyhýbal i na své dlouhé cestě.

Marathon of Hope odstartoval 12. dubna 1980 blízko města St. John’s v provincii Newfoundland. Terry Fox se rozhodl běžet z východu na západ, ačkoli při opačném směru by mohl využít lepší podpory větru. Chtěl, aby jeho cesta končila v Britské Kolumbii, kde žil. Ponořil tedy botu připnutou na protéze do vln Atlantického oceánu a vydal se na dlouhou pouť.

Společnost mu dělal kamarád Doug, později se přidal bratr Darrell, a cestou mu pomáhali i členové Cancer Society. Neměl za sebou žádnou promotérskou firmu ani pečlivě připravenou kampaň. Spoléhal jenom na své odhodlání, vytrvalost a přízeň lidí.

Fox od začátku nastavil přísná pravidla, za jakých bude přijímat finanční dary. Už tehdy byla charita i dobrým byznysem a mnozí ji využívali hlavně k tomu, aby propagovali svoje ego nebo svoje firmy. To odmítal. Rozhodl se, že všechny peněžní i hmotné dary, které přijme, budou bezpodmínečné. Zavrhl nabídky, aby výměnou za finanční obnos účinkoval v reklamách nebo jinak propagoval výrobky potenciálních zájemců. Žádné „čtvrt dolaru z každého prodaného hamburgeru jde na dobrou věc“. Od Fordu dostal dodávku, od Adidasu běžecké vybavení, další firmy mu zajistily poukázky na naftu nebo nákup jídla. A s tím vyrazil.

Terry plánoval, že denně uběhne vzdálenost odpovídající maratonu. První část dopoledne, zbytek po obědě a pauze na odpočinek. Vyrážel většinou brzy ráno, ještě před rozedněním. Na začátku mu trvalo, než si zvykl na náročnou fyzickou zátěž. Býval velmi unavený, občas bojoval se špatnou funkčností protézy a navíc měl problémy s rozostřeným viděním.

Ale to ho netrápilo tolik jako malý zájem o jeho příběh a celou akci. Stávalo se mu, že přiběhl do velkého města, kde na něj čekali tři lidé včetně starosty. Ve frankofonní provincii Quebec zase řešil komunikační bariéru a nechápal, proč ho málokdo podpoří. „Sice se tady nemluví anglicky, ale rakovinou tu lidi taky trpí, ne?“ divil se. Na silnicích na něj řidiči zlostně troubili, někteří se ho snažili vytlačit za krajnici.

Lepší to bylo v Ontariu. V Ottawě slavnostně zahájil zápas v americkém fotbalu, už se o něm víc psalo, lidé ho poznávali, čekali na něj, zvali ho na oběd nebo ho nechali u sebe přespat. A peněz přibývalo. Setkal se i s premiérem Pierrem Trudeauem. Ale to pro Terryho skončilo velkým zklamáním. Trudeau netušil, o koho jde, neznal jeho story, a ačkoli se rád prezentoval jako sportovní nadšenec, odmítl s Foxem běžet pár set metrů, které by akci velmi pomohly. Zůstalo u potřesení rukou a pár frází.

Terry se cítil celou dobu pod velkým psychickým tlakem. Byl od přírody introvert a plachý kluk, teď najednou musel mluvit na veřejnosti nebo s novináři. Ale naučil se i tuhle roli. Snažil se s lidmi spíš vtipkovat, než aby je deptal podrobnostmi života s rakovinou. „Vidíte, má ti i svoje výhody. Cestou už se mi sedmkrát porouchalo koleno, ale ani jednou to nebolelo,“ vyprávěl jednou dětem ve škole. Jindy si zase pochvaloval, že mu po chemoterapii vyrostly kudrnaté vlasy, které nikdy neměl. „Když jsem v nemocnici o vlasy přišel, byla to pro mě větší rána, než když jsem přišel o nohu,“ dodával s úsměvem.

Pokud byl na začátku rozčarován z malého zájmu v některých oblastech, cesta do Toronta se změnila ve velký triumf. Na hlavním náměstí na něj čekaly tisíce lidí. Setkal se i se svým hokejovým idolem Darrylem Sittlerem, od bývalého obránce Bobbyho Orra dostal šek na 25 tisíc dolarů, s dary se hlásilo stále víc velkých a důležitých firem.

Se slavným hokejistou Bobby Orrem, který také o problémech s koleny něco věděl. Ale ty jeho samozřejmě nebyly tak fatální.

Terry se stal celebritou v pravém slova smyslu. Byly ho plné noviny i televize a svůj původní plán, vybrat milion dolarů, zvýšil na 24 milionů. Tak, aby symbolicky od každého Kanaďana získal dolar.

Zájem médií byl však dvojsečný. Sice přilákal pozornost k charitativnímu běhu, ale Terry těžce nesl, že se víc mluví a píše o něm než o důvodu, proč běží. Nechtěl, aby byl slavný on, nýbrž projekt Marathon of Hope. Také ne všechny zmínky v novinách byly pozitivní. Někteří žurnalisté začali rozebírat jeho soukromí a hádky s bratrem, jiní zpochybňovali odběhané kilometry, další ho po úspěchu v Torontu nabádali, ať pouť už ukončí, že dosáhl svého cíle a upřel pozornost k problematice rakoviny, ale že pohled na vyčerpaného běžce se zakrvavenou protézou, ploužícího se po silnici, víc lidi deprimuje, než že by jim dodával naději.

Při čtení podobných článků Terry dokázal vypěnit. „Kdybych šel k doktoru s každou cystou nebo odřeninou, tak jsem pořád někde na začátku,“ zlobil se.

Konec v Thunder Bay

Ale že je stále víc unavený, to byla pravda. Zmáhaly ho nejen přibývající kilometry, ale i povinnosti, které měl po uběhnutí své denní dávky (a někdy to bylo víc než 42 kilometrů). Místo, aby odpočíval, chodil řečnit na recepce, na besedy do škol, na setkání s nemocnými, rozdával rozhovory nebo prostě jenom seděl u telefonu a organizoval program na další dny. Dělal to rád, zároveň ho to všechno velmi zmáhalo.

Když ke konci srpna běžel v blízkosti Thunder Bay, stále ještě v Ontariu a zhruba ve dvou třetinách plánované trasy, přidal se další problém. Kašel. Suchý, dráždivý, intenzivní kašel. Po pár dnech se zdálo, že odezněl, ale 1. září se vrátil s mimořádnou silou. Terry začal cítit i silnou bolest na zádech, která přecházela do hrudníku. Musel zastavit, šel si lehnout do auta, potom to zase zkoušel rozběhnout. Bylo mu zle a tušil, že je konec jeho dlouhé cesty. A že se rakovina vrátila.

„Včera jsem zvládl maraton, a dneska skoro nejsem schopen jít,“ stěžoval si.

Terry Fox na konci Maratonu naděje oznamuje, že jeho zdravotní stav se zhoršil

Když odjel na motel, přivolaný lékař si na diagnózu netroufal. Vyřkli ji až po důkladném vyšetření v nemocnici. Terry Fox měl mestastázy na plicích. „Rakovina je zpátky,“ prozradil davům novinářů z lehátka krátce před tím, než speciálním letadlem odletěl do Vancouveru, kde se ho v Royal Columbian Hospital ujal na Slovensku narozený lékař Ladislav Antonik.

„Nevzdám se. Budu bojovat, dokud to půjde. A pak se vrátím a svůj Maraton naděje doběhnu,“ vzkazoval Terry Fox podporovatelům. Po převozu do nemocnice jeho popularita ještě stoupla, nejen v Kanadě. Za jeho zdraví se modlil papež Jan Pavel II., domů mu chodily dopisy z celého světa – a také stále větší finanční částky.

Za 143 dnů na cestě, kdy uběhl 5373 kilometrů, vybral 1,7 milionu dolarů. Po televizním charitativním pořadu, který sledoval z nemocničního lůžka, částka překročila 10 milionů. A po roce už to bylo, jak si přál, víc než 24 milionů. Část jeho snu se splnila.

Byl poctěn i spoustou vyznamenání: od Řádu Kanady (získal jej ve 22 letech jako nejmladší oceněný v historii) až po Lou Marsh Trophy, kterou dostává nejlepší kanadský sportovec roku. Této pocty si zvlášť vážil; byl potěšen, že jeho běh, kdy po dobu pěti měsíců zdolal v průměru 37,5 kilometru denně, někdo ocenil i jako jedinečný sportovní výkon.

Čekání na zázrak

Bohužel rakovinu se lékařskému týmu zastavit nepodařilo. Nádor v levé plíci byl příliš velký a příliš blízko srdce, aby se dal odstranit operací. Na řadu přišla opět chemoterapie. Absolvoval ji osmkrát, ale na začátku roku 1981 musel Ladislav Antonik na tiskové konferenci přiznat, že byla neúspěšná, stejně jako interferonová léčba, a že rakovina se rozšířila i do břicha a lymfatických uzlin v blízkosti aorty.

Nezbývalo než čekat na zázrak.

Ale ten nepřišel. Na začátku léta se Terryho stav prudce zhoršil a byl opět převezen do nemocnice, která byla stále v obležení reportérů. Rodina musela najmout ochranku na hlídání pokoje, aby příbuzní mohli poslední chvilky strávit spolu a v relativním klidu.

Terry dostal zápal plic a upadl do kómatu. Zemřel 28. června 1981. Brzy ráno, ještě před rozedněním, tedy v době, kdy nejraději běhal. Přesně za měsíc by oslavil 23. narozeniny.

Jeho smrt otřásla celou Kanadou. Muž, kterého ještě před rokem a čtvrt nikdo neznal, dokázal zemi semknout. A předal lidem naději, že i s nejhoršími věcmi se dá bojovat, ukázal jim, že je na každém z nás, jak smysluplně naložíme se svým životem. Pohřeb přenášela celostátní televize, zádušní mše se konaly po celé zemi a na veřejných budovách byly vlajky staženy na půl žerdi, což je pocta, které se obvykle dostává pouze státníkům.

„To mám radost,“ řekl ještě s úsměvem krátce před smrtí, když se dozvěděl, že se dostane na poštovní známky. Kromě členů královské rodiny a generálního guvernéra smějí být lidé v Kanadě takto zvěčněni až deset let po smrti – i to je důkaz, jak si ho vážili ještě za jeho života. Dnes jsou po Foxovi pojmenovány ulice, parky, stipendia, sportoviště…

A také nadace, u jejíž založení stáli členové rodiny. I čtyřicet let po jeho smrti vybírá peníze na výzkum rakoviny a pořádá nesoutěžní a charitativní Běhy Terryho Foxe, které se konají téměř po celém světě (v letech 1993-2007 i v Česku). Někdy je nadace kritizovaná, že všechny získané prostředky jdou jenom na výzkum rakoviny, a nikoli třeba na preventivní programy nebo péči o pacienty. Ale rodina zkrátka dbá na to, aby vše fungovalo přesně tak, jak si přál Terry. I proto je charita nesoucí jeho jméno jednou z mála, která vytrvale odmítá korporátní či jiné sponzory a pečlivě dohlíží na to, aby její provoz stál co nejméně peněz.

Dnes mají mladí lidé postižení osteosarkomem šanci 80 procent, že budou vyléčeni. O polovinu větší než před čtyřmi desítkami let. I díky 650 milionům dolarů vybraným na výzkum rakoviny na základě odkazu kanadského mladíka, který si v roce 1980 na břehu Atlantiku řekl, že člověk by se neměl nikdy vzdávat, a rozběhl se za nadějí.

Jak bratr Zuna vyhrál Bostonský maraton

/

Když koncem dubna roku 1908 přistála v New Yorku loď s americkými sportovci vracejícími se z olympijských her v Londýně, nebylo v ulicích k hnutí. Největšímu aplausu se těšil maratonec Johnny Hayes, který ve slavném závodě, poprvé na trase dlouhé 42 195 metrů, zvítězil – po diskvalifikaci totálně vyčerpaného italského závodníka Doranda Pietriho.

Bylo to poprvé v historii, kdy se maraton stal hlavní sportovní událostí. Mluvilo a psalo se o něm všude na světě. A v Americe se na vytrvaleckých tratích začalo závodit, kdekoli to je šlo. Zrodila se Marathonmania. Nejoblíbenější byly souboje jednoho proti jednomu. Na férovku. Jako v boxerském ringu. Nejčastěji na dráze, třeba ve slavné Madison Square Garden. Haly byly plné diváků, na maratonské závody se sázelo a články se dostávaly na titulní stránky novin.

Když tedy New York vítal amerického hrdinu Hayese, v davech stál i patnáctiletý Frank Thomas Zuna, který se zasnil, že jednou by se chtěl také vracet z olympiády jako vítěz a mávat nadšeným divákům.

Běhání miloval. Tenhle jednoduchý sport, k němuž – jak věřil – nepotřebujete žádný zvláštní talent ani sofistikovaný trénink, jenom píli a pevnou vůli. Stačí běhat cestou do učení a domů, později do práce a z práce, o víkendu pak vyrazit na závod.

Zuna ale ještě nějaký čas svou vášeň doma tajil, hlavně před starostlivou matkou. Trofeje ze závodů raději schovával a úspěchy si nechával pro sebe. Byla to ostatně doba, kdy kouření cigaret se považovalo za bohulibou věc, ale věřilo se, že běhání škodí srdci a může člověka i zabít.

Mladík, jehož rodiče Ema a Rudolf přišli do Ameriky za snem o lepším životě z Čech, opustil školu už ve čtvrté třídě a začal dělat různě na stavbách, až se vypracoval na spolehlivého instalatéra. V roce 1915, ve dvaadvaceti letech, pak vyhrál svůj první maraton. Běžel se z Bostonu do Brocktonu, měřil 40 kilometrů a Zuna dosáhl času 2:32:20. V roce 1917 pak poprvé startoval na už tradičním svátku v Bostonu.

V době první světové války musel narukovat do armády a stal se členem 14. regimentu. Velel mu slavný generál John Pershing a pod jeho vedením se Zuna zúčastnil trestné výpravy do Mexika, kde naháněli odbojného generála Pancha Villu, konec války pak prožil ve Francii. Zde se v roce 1919 účastnil sportovních Inter-Allied Games, u nás známých jako Pershingova olympiáda. Jeho výsledky v běhu na 10 000 metrů se nedochovaly, pouze hodnost vojenského kuchaře.

I po válce sbíral vavříny na běžeckých závodech na východním pobřeží USA a v Kanadě. V únoru 1920 vyhrál v těžkých zimních podmínkách maraton z Brooklynu k Sea Gate. Běželo se opět 40 kilometrů, částečně v břečce, bahně a po umrzlém sněhu, a Zuna dosáhl času 2:37:53. Tím získal velkou naději, že by mohl být nominován na olympijské hry v Antverpách.

Jeho návrat do Evropy ovšem skončil rozpačitě. Při tréninku na palubě zaoceánského parníku se zranil a k soutěžím nastoupit nemohl.

Žádost Franka Zuny o vydání cestovního pasu kvůli cestě na olympijské hry do Antverp v roce 1920.

Hvězdná chvíle jeho kariéry přišla o rok později, 19. dubna 1921 na trati v Bostonu. Slavný závod vyhrál suverénně s náskokem více než tří minut a porazil hned pět předchozích vítězů. John A. Kelly – jeden z bostonských hrdinů, který dvakrát závod vyhrál a na start se postavil 61krát – tehdy Zunův výkon sledoval jako kluk. „Udivily mě jeho lehký krok a tvář, na které nebyla znát jediná stopa únavy. Na to si vzpomínám i po šedesáti letech,“ vyprávěl později.

Bostonský maraton ještě měřil 39,2 kilometru a Zunovi rozhodčí naměřili 2:18:57. Na časy se tehdy moc nehrálo (zvlášť proto, že každý závod byl jinak dlouhý), důležité bylo vítězství. Ale i tak – když si přepočtete jeho výkon na 42 195 metrů a uvědomíte si, že tehdejší světový rekord na téhle distanci byl 2:32, je jasné, že v té chvíli se směle mohl považovat za nejrychlejšího maratonce světa. Ostatně jako rovný s rovnými soupeřil i s finskými emigranty (a několikanásobnými olympijskými vítězi) Ville Ritolou a Hannesem Kolehmainenem.

Zuna kromě výkonu udivil i svojí skromností. Do Bostonu se vypravil vlakem, oblečený do závodního trička a trenek, přes které si vzal nedělní oblek, a okamžitě po závodě zase pospíchal na nádraží, aniž si počkal na ceremoniál. „Musím stihnout vlak do Newarku, abych ráno neměl absenci,“ vysvětloval, proč mu zaměstnání instalatéra bylo milejší než čekání na vavřínový věnec a medaili.

Olympiády se Zuna dočkal v roce 1924, ale neměl to jednoduché. V březnu vyhrál během tří týdnů maratony z Laurelu do Baltimoru (2:41:39) a z Pontiacu do Detroitu (2:42:56) a jelikož se tím považoval za nominovaného, Boston odklusal tréninkovým tempem. Což funkcionáře dost naštvalo. A rozhodli, že vybráno bude šest nejlepších z Bostonu a Zuna odpluje do Paříže pouze jako náhradník.

Tentokrát mu ovšem pomohl reprezentační trenér Mike Ryan. Navrhl, že ve Francii ještě zařadí testovací závod pro své svěřence a určí, kdo z americké sedmičky převezme roli diváka. Běželo se 24 kilometrů v parku po trávě a Ralph Williams, který po pětce odpadl, byl z týmu vyřazen.

Zunova olympijská účast se docela sledovala v Československu, když vyšlo najevo, že je českého původu a dokonce je členem amerického Sokola. Možná je z dnešního pohledu zvláštní, že slávu mezi krajany mu nezajistilo už vítězství v Bostonském maratonu – ale tenkrát ještě to byl závod populární pouze v USA, možná dokonce spíše jenom na jeho východním pobřeží. Ale olympiáda, to už bylo něco jiného!

Pařížský závod se konal na trati dlouhé 42 195 metrů, která se od tohoto roku stala oficiální maratonskou vzdáleností, a za mimořádného vedra. Vítězný Oscar Stenroos dosáhl času 2:41:22, Frank Zuna skončil na 18. místě (3:05:52) – až třetí mezi Američany, bez naději na medaili, kterou mu někteří experti přisuzovali. Mimochodem, do cíle doběhlo jenom 30 závodníků a dalších 28 včetně tří Čechoslováků v náročných podmínkách vzdalo.

V roce 1925 se ještě Zuna zapsal do amerických tabulek jako první běžec, který maratonskou vzdálenost, jíž se dnes říká klasická, zvládl pod 2:40. Pak už jeho kariéra pomalu vyprchávala a po roce 1928 jeho jméno mizí z výsledkových listin.

V 50. letech se Zuna přestěhoval do města Reno v Nevadě a dál pracoval jako instalatér. A začal si užívat druhou vlnu slávy, protože byl jediný olympionik, který v tomto americkém státě žil. Novinářům vyprávěl o kamarádovi Jimu Thorpovi, přidával historky z těžkých maratonských závodů a komentoval výkony svých následovníků.

V roce 1971, při padesátém výročí svého vítězství, byl pozván do Bostonu jako speciální host. „Vám se to dneska běhá,“ vtipkoval na účet tehdejší generace vytrvalců. „Silnice jsou rovné jako kulečníkový stůl, to my jsme měli cesty plné prachu, štěrku a kamení a kolikrát jsme museli z bot vyklepávat kamínky.“

Do Bostonu se vracel často a díky svým historkám se stal miláčkem novinářů i fanoušků.

Vitalitu si udržoval až do pozdních let. Když už v důchodovém věku nemohl dělat práci instalatéra, přihlásil se do hospice v Renu jako dobrovolník a pomáhal svým vrstevníkům, kteří na tom byli hůř než on.

Když počátkem roku 1983 zemřel, Amerika na něj vzpomínala jako na skvělého sportovce dávno zapomenutých časů. Sen o davech fanoušků vítajících ho při návratu z olympiády se mu sice nikdy nesplnil, ale stal se důležitou součástí maratonské historie.

Emil Zátopek a jeho klikatá cesta 20. stoletím

/

Když jsem si dělal rešerše k tomuto textu, našel jsem při procházení části svého archivu týkající se Emila Zátopka jeden poklad, na nějž jsem už dávno zapomněl. Byl to přebal ne příliš známé knihy Běží Zátopek. Vyšla v roce 1967, na tu dobu ve spíše skromném nákladu, a je to životopis vyprávěný samotným běžcem. Čistého textu tak šedesát stran, za hodinku a něco máte přečteno.

Přebalem byla složená čtvrtka o rozměrech půl metru na půl metru, kterou když rozbalíte, máte před sebou soupis všech Zátopkových dráhových a silničních závodů od roku 1942 až do roku 1957, na tratích od 3 kilometrů po maraton. Datum, místo a výsledný čas.

Úžasné čtení. Už třeba jenom zjištění, že pouze třikrát zaběhl desítku hůř než za 30:30! (většinou to samozřejmě bylo pod 30 minut) Nebo ty skvělé hodinovky. Jaká škoda, že se tenkrát už neběhaly půlmaratony… S hodinovkovým výkonem 20 052 metrů by před sedmdesáti roky mohl úspěšně útočit na čas 1:03.

Knížku Běží Zátopek jsem kdysi koupil v antikvariátu a byla téměř netknutá, včetně přebalu. Podle věnování ji v roce 1969 jistý K. M. dostal „za úspěšné absolvování oblastního školení“ od OV ČSTV Kladno, sekce ledního hokeje. Svět vytrvalostního běhu ho tedy asi příliš nezajímal.

Dál jsem si několik dnů listoval starými publikacemi, časopisy, novinovými výstřižky, klikal na snímky ve fotobankách, prohlížel si PDF zakoupená v archivech zahraničních novin – a najednou jsem přestal váhat, jestli se o Emilu Zátopkovi dá napsat ještě něco nového, jestli jde jeho příběh nasvítit z jiného úhlu.

Tady je výsledek mého pokusu.

****

Vezmu to od konce jeho kariéry. Jak známo, završil ji počátkem roku 1958 ve španělském San Sebastianu vítězstvím v ne příliš významném krosovém závodě. Od pořadatelů kromě spousty vína dostal psa, jemuž dal jméno Pedro, a stříbrný pohár.

Psa později věnoval svému kamarádovi, novináři Otu Pavlovi. Ten o něm (o Zátopkovi, nikoli o psu) napsal črtu Jak to tenkrát běžel Zátopek. Najdete ji v knížce Plná bedna šampaňského. Za mě pořád nejlepší věc, co byla o Zátopkovi napsaná. Tak hodně na tak málo stránkách.

Ota Pavel ji celou sepsal na psychiatrii v Bohnicích, kde se léčil s bipolární poruchou. U psacího stroje se trápil mimořádně, jak se svěřil v dopise bratrovi Hugovi: „…o tom, že byl (Zátopek) normální, že měl vůli, že trénoval, o tom můžeš napsat dvacet řádek. Snad přijde někdo, kdo to napíše, ale já už to nebudu, protože mě je z těch všech keců o vůli blbě.“

Mimochodem, Pavlovi věnoval Zátopek i svůj poslední pohár, ten ze San Sebastianu. Ale bohužel už in memoriam. V roce 1973, kdy spisovatel náhle ve věku 43 let zemřel, jej předal jeho rodině.

Zátopek už nechce startovní číslo.

Tak zněl titulek článku v časopise Stadion oznamující, že slavný atlet ukončil kariéru. Jako vrcholový sportovec si startovní číslo navlékl víc než 350krát, potom už jenom výjimečně. Jako například v roce 1966, kdy poprvé zkusil Běchovice. Ve 44 letech z toho byl – bez speciálního tréninku – čas 34:48 a třetí místo ve veteránské kategorii.

Jeho největší závody byly tisíckrát popsané. Ty nejslavnější, olympijské, i všech osmnáct světových rekordů. O některých se skládaly patetické básně, na počest jiných se při mimořádných údernických směnách rubalo uhlí a kalila ocel. Highlighty si koneckonců můžete najít třeba na YouTube.

A některé se dostaly i do literatury. Zmínil se o nich Bohumil Hrabal, ne zrovna uctivou kapitolu Emilu Zátopkovi věnoval Jan Novák v oceňované knize Zatím dobrý (pár let před tím, než z něj v komiksu udělá neohroženého hrdinu bojujícího proti systému):

„V roce 1952 získal v Helsinkách zlatou medaili v běhu na pět a deset kilometrů a v maratonu, to se na olympiádě nikdy nikomu nepodařilo a nepodaří, Zátopek nechal všechny kapitalistické běžce v prachu za sebou, je důstojník Československé lidové armády, ve studené válce bojuje svými tretrami, je to mladík z Moravy s neuvěřitelnou vůlí, nevadí mu, že se jím komunistická vláda ve světě ohání, proč, když běží, vypadá jako stroj, na obličeji má grimasu, jako by měl staženou kůži z chodidel a živým masem dusal po škváře dráhy, každý krok je pro něj peklo, ale vždycky ho udělá, vždycky všechny předběhne, vždycky vyhraje.“

To je nejlichotivější úryvek.

Ale že byl Zátopek prominentním vojákem studené války, je přesný postřeh. A někdy se po jejím bojišti jenom bezmocně kutálel jako kulečníková koule, do níž šťouchají jiní.

Když v létě 1952 slavně získal tři zlaté medaile v Helsinkách, byl to samozřejmě pro naši sjednocenou tělovýchovu propagandistický majstrštyk. Ale v Sovětském svazu z toho neskákali nadšením. Socialistická velmoc se olympiády účastnila poprvé a její úspěchy měly být hlavním mediálním trhákem, nikoli výkony československého běžce. Proto když u nás vyšla o helsinských Hrách kniha Olympijský zápisník (jejím spoluautorem byl angažovaný básník a speciální olympijský reportér Pavel Kohout), na obálce nebyl Zátopek, nýbrž jakási sovětská závodnice vedoucí zástup sportovců zítřka – a s nimi nezbytný otylý kapitalista připalující si doutník o olympijský oheň.

O Zátopkovi se psalo ve všech zemích, v nebývalých superlativech. Byl tehdy bez přehánění nejslavnějším sportovcem světa. Američtí politici v čele s prezidentem Harry Trumanem proto přišli s nápadem pozvat ho, společně s manželkou Danou, na turné po USA. Jako posla míru. „Nadzdvihněte železnou oponu a pusťte Zátopka k nám,“ psaly noviny.

Byla by to bezprecedentní událost studené války. A snad právě proto k ní nikdy nedošlo.

Vlastně to byla od počátku utopie. V roce 1947 ještě Zátopek procestoval půlku západní Evropy a podíval se i do Alžíru, tehdy francouzské kolonie, jenže po Únoru spadla klec. Za tři roky před Helsinkami, tedy v době vrcholící studené války, se na opravdový Západ s výjimkou mistrovství Evropy v Bruselu (1950) nepodíval.

Směl jenom do Finska, které – ačkoli ho autoři zmíněné knihy Olympijský zápisník líčili jako fašisticko-kapitalistickou diktaturu – bylo vynuceně vstřícné k Sovětskému svazu a nepřijímalo uprchlíky z komunistických zemí. Tedy nehrozilo, že by Zátopek zůstal v zahraničí jako krasobruslařská mistryně světa Ája Vrzáňová nebo wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný.

V dnešní době Diamantových lig a dalších prestižních mítinků to zní možná málo uvěřitelně, ale s kompletní zahraniční konkurencí se v dobách největší slávy utkával pouze jednou za dva roky, při mistrovství Evropy nebo olympijských hrách. S výjimkou Sovětů a Maďarů s ostatními soupeřil na dálku. V novinách si přečetl, jaký zaběhli čas, a snažil se ho překonat. Podobně to na druhé straně rozděleného světa dělali Finové, Švédové, Angličani, Francouzi… Virtuální soupeření, řeklo by se teď.

Ještě v srpnu 1952 tedy Zátopek nabízenou cestu do USA odmítl. Nebo spíš musel odmítnout. A volil slova, kvůli kterým na Západě prořídla řada jeho fanoušků: „Vím, jak to tam vypadá: kryté dráhy, nejvýše 200 metrů dlouhé, klopené zatáčky, aréna, horší než cirkus! Do toho vříská nejšílenější jazz, na to jsou Američané zvlášť grandi, obecenstvo řve, střídavě kouří a pije, anebo se nudí, když je to příliš jednotvárné.“

Ještě dodal, že do Ameriky přiletí teprve tehdy, až v zemi zvítězí socialismus. Inu, psal se roku 1952.

Už při olympiádě někteří lidé, co ho z Londýna 1948 pamatovali jako zábavného, charismatického chlapíka, žasli nad jeho proměnou. Najednou z něho byl chodící chrlič politických frází. Pokud už se rozhodl promluvit se zahraničními novináři, nechtěl se bavit o sportu, místo toho řešil korejskou válku nebo se chlubil, kolik tun uhlí vykutali naši stachanovci. A když šel v Helsinkách navštívit slavného předchůdce Paava Nurmiho, aby mu dal podepsat jakousi petici za mír a pokrok, finský šampion se před ním raději zapřel.

„Emil Zátopek je skvělý sportovec, bez debat. Ale je i ctěný olympionik, jehož jméno by mělo být vyslovováno společně se jmény Paava Nurmiho a Jesseho Owense? O tom pochybujeme,“ napsaly o něm americké noviny, když byl zvolen nejlepším sportovcem roku 1952.

Jednoduché to však neměl ani doma. Obávaný ministr obrany Alexej Čepička pronesl pár týdnů po Helsinkách proslov při jakémsi branném závodě a pustil se v něm i do hodnocení olympiády. S počtem medailí byl spokojen, s chováním medailistů méně. Prstem ukázal na sportovce, kteří ještě nepochopili, že nastal konec buržoazního individualismu, že pryč je čas primadon. Teď je hlavním úkolem vzorně reprezentovat socialismus, na ostatním tolik nezáleží.

Ani nemusel jmenovat. Každému bylo jasné, že má na mysli solitéra Emila Zátopka. I proto, jak před olympiádou vyhrožoval, že do Helsinek neodletí, bude-li účast odepřena jeho kamarádovi s politickým škraloupem Stanislavu Jungwirthovi (víc o případu v črtě Jak to tenkrát běžel Zátopek nebo komiksu Zátopek: …když nemůžeš, tak přidej!). Jaké štěstí, že nakonec přivezl tři zlaté medaile. Vybouchnout na olympiádě, mohl skončit dost smutně…

Ale už na jaře 1953 bylo pár věcí jinak. Nejdřív zemřel Josif Stalin, krátce po něm i Klement Gottwald a nejpevněji utažené šrouby ve společnosti byly aspoň malinko povoleny.

Emil Zátopek přestal být Pavlem Kohoutem v tretrách. Míň schůzoval a řečnil na sjezdech, jeho výkony byly víc oceňovány pro jejich sportovní kvalitu než jako součást údernického hnutí. A pootevřely se mu i dveře na Západ. V posledních letech kariéry si tak mohl do cestovního deníku zapsat Paříž, Londýn, Manchester, Karlsruhe, Norimberk, Atény, Oslo, Solingen nebo již zmíněný San Sebastian…

A stále si držel skvělou výkonnost. V roce 1954 v rozmezí dvou dnů překonal světové rekordy na 5000 i 10 000 metrů, na ME v Bernu vyhrál desítku, na pětce bral stříbro. Ještě v říjnu 1957, kdy fakticky končil kariéru (v lednu 1958 odjel do San Sebastianu pouze splnit rok starý slib daný pořadatelům), běžel pětku za 14:18,2 a desítku za 29:23,8. Na závěr sezony, již označoval za průměrnou.

Nám, fanouškům, může být líto jediné věci. Po melbournské olympiádě, kde skončil na maratonu šestý, dostal pozvání do Bostonu. Tentokrát se cesta do USA a účast na nejslavnějším maratonu světa nezdála být takovou utopií. Ale Zátopek se v lednu 1957, utrmácený po zdlouhavé cestě z Austrálie, rozhodl skončit s běháním. Pak se přeci jenom v březnu vrátil k tréninku a na první závody poslední sezony si troufl až koncem května. Tedy šest týdnů po Bostonském maratonu…

****

Po konci kariéry zůstal Emil Zátopek v armádě jako sportovní instruktor. Vypomáhal v Dukle, jezdil do škol na besedy a užíval si život penzionovaného sportovce, který se nemusí bát o svoji existenci.

Listování fotoarchivem nejlíp dokládá, jak se měnila jeho role i jak se měnila společnost.

Emil Zátopek a Jan Werich.

Emil Zátopek a Laurence Olivier.

Emil Zátopek a Karel Gott.

Emil Zátopek a Hana Hegerová.

Místo uniformovaných generálů a tajemníků ve špatně padnoucích oblecích mu častěji dělali společnost umělci.

V roce 1967 byl dokonce vyslán na výstavu Expo do Montrealu, aby se stal jednou z tváří čs. pavilonu. Vláda chtěla světu ukázat, že už nejsme vyděšená stalinská gubernie, nýbrž stále pohodovější země, kde se točí oscarového filmy, hraje se moderní populární hudba, píše se velká literatura a která má před sebou šťastnou budoucnost. Proto si dala na prezentaci záležet a vedle Karla Gotta, Evy Pilarové, Semaforu nebo Laterny magiky pozvala i nejslavnějšího čs. olympionika.

Kanada sice není a nebyla vytrvalostním běháním posedlá jako Amerika, i tak Zátopkův přílet do Montrealu vzbudil rozruch. Vítal ho zástup novinářů a pětačtyřicetiletý bývalý atlet je hned na letišti okouzlil nejen svým humorem, ale i tím, že jim zapózoval, jak je v obleku a polobotkách stále v poklusu.

V četných rozhovorech tentokrát ani tolik nerozebíral velké závody a olympijské pocty. Spíš mluvil o své práci, která ho vedle radosti naplňovala i skepsí. Všímal si, že nové generace jsou stále pohodlnější, odvykávají pravidelnému pohybu a že je to věc, s níž Evropa i Severní Amerika bude mít brzy problém. A to, prosím, mluvil o době, kterou dneska považujeme za téměř idylickou. O době, kdy budoucí technologičtí revolucionáři Steve Jobs a Bill Gates ještě chodili na základku, televize teprve začínala měnit životy lidí a mít auto aspoň u nás nebyla samozřejmost. Kdy děcka po příchodu ze školy hodila aktovku do kouta a celé odpoledne s klíčem na krku běhala po sídlišti, po lese, na hřištích.

Jak teď dobře víme, jeho varování se ukázalo jako prozíravé.

Expo skončilo v říjnu a velkolepá československá prezentace slavila úspěch. Ale lidé doma začali řešit jiné věci. Ano, přišel annus mirabilis, rok 1968.

Emil Zátopek patřil k jeho velkým postavám. Ačkoli se po skončení kariéry politicky výrazně neprojevoval, teď se zařadil do řad tzv. obrodného proudu a byl hodně slyšet. O své motivaci nikdy detailně nemluvil. Ale zřejmě jako spousta lidí angažovaných v temných 50. letech měl pocit, že je třeba napravit, co se napravit dá.

Změna v jeho životě je znovu patrná při listování fotoarchivem.

Emil Zátopek a Alexandr Dubček.

Emil Zátopek a Ludvík Svoboda.

Emil Zátopek a Josef Smrkovský.

S manželkou Danou byli i mezi těmi, kdo podepsali manifest Dva tisíce slov, a vidět byl zejména v prvních dnech po srpnové okupaci. Chodil na Václavské náměstí a Vinohradskou třídu a emotivně se sovětským vojákům snažil vysvětlit nevysvětlitelné. Hodně se o tom psalo i v zahraničí, protože pro mnoho cizinců byl stále nejznámějších Čechem. Pro některé jediným, kterého znali. Dával rozhovory, popisoval, co se děje doma, vyzýval k bojkotu sportovních reprezentací pěti okupujících zemí.

Dorazili za ním i reportéři z francouzského týdeníku Paris Match a článek doprovodili snímkem z centra Prahy, kde protestující Zátopek drží nad hlavou transparent s nápisem HRDÝ BUĎ KDO JSI NEZRADIL a fotkami Dubčeka a Svobody. Výmluvný symbol tragických iluzí té doby, protože vrcholní politici byli prvními, kdo začal zrazovat nedávno ještě posvátné ideály…

V deskách věnovaných Emilu Zátopkovi mám i další poklad z antikvariátu, mimořádné společné číslo deníku Československý sport a týdeníku Stadion z 23. srpna 1968. Zažloutlý list formátu A3 rozmnožený na cyklostylu a v něm jediné téma. Co se děje a co se bude dít dál. Na první stránce je i krátké provolání: „Všichni naši sportovci, kteří souhlasí se včerejší výzvou manželů Zátopkových na olympijský bojkot pěti zemí – agresorů – ať se dostaví na ÚV ČSTV a podepíší tam podpisový arch. Přijďte a protestujte! Nemlčte v osudové chvíli!“

Kdo ví, co se s těmi archy stalo… Ale pochopitelně žádný olympijský bojkot se nekonal. Stejně jako se nekonal (s drobnou výjimkou Švýcarska, Španělska a Nizozemska) ani v roce 1956, kdy sovětské tanky vtrhly do Maďarska.

V září už bylo jasné, že tato noc nebude krátká. Z té doby pochází i rozhovor Emila Zátopka s Jaroslavem Dietlem, který byl ve Stadionu otištěn v říjnu. Ano, pokud se podivujete nad jménem spoluautora, je to onen později slavný scénárista, který ještě před tím, než se nadchl pro osudy žen za pultem a mužů na radnici, dělal velké profilové rozhovory se sportovci, tzv. o životě.

Povídání se Zátopkem mělo titulek ČLOVĚK ZÁVODNÍK STRACH, a byť hlavním tématem byl sport a o politice nepadlo ani slovo, bystrý čtenář neměl problém rozšifrovat spoustu narážek a jinotajů: „Každej závodník, každej člověk, každej národ musí vědět, co chce, kam jde a musí usilovně hledat důkazy o vlastní hodnotě – vždycky jsem si říkal: nemáš důvod si myslet, že nejsi nic – něco dovedeš, něco jsi dokázal – a to mi nejvíc pomáhalo proti strachu a proti přesile – a proti strachu z přesily…“

I když rozhovor končil větou „…věřte mi, že každej závod má svoji cílovou rovinku a každá veliká a pevná vůle nakonec slaví vítězství…“, moc optimismu z něj nesálalo.

Ještě méně dobrých zpráv následně přinesl rok 1969, pro Emila Zátopka tak zásadní.

****

V lednu 1969 se na protest proti sovětské okupaci, nastupující cenzuře i lhostejnosti lidí upálil student Jan Palach. Krátce poté vysoký komunistický funkcionář Vilém Nový z jeho smrti obvinil pětici proreformních aktivistů, včetně Emila Zátopka. Prý mladíkovi namluvili, že tekutina, kterou se polije, způsobí jenom tzv. studený oheň a nijak mu neblíží.

Byla to samozřejmě pitomost. Všichni podali společnou žalobu na Nového, soud ji začal projednávat v roce 1970. A uprostřed procesu udělal Zátopek věc, kterou nikdo nečekal. Řečeno sportovní terminologií: náhle změnil dres. Stáhl žalobu a Novému se omluvil.

Za rok se v rozhovoru pro Rudé právo distancoval od pražského jara a hlavně od podpisu pod peticí Dva tisíce slov. Stejně jako u soudu prohlásil, že se nechal svést špatnými lidmi a že nikdy nechtěl jít proti socialismu. Lidé, kteří s ním stáli na jedné straně a mají právo soudit, tím byli hodně zklamáni. Tohle že je ten statečný hlas odporu z prvních dnů okupace?

Nedokázali pochopit jeho pohnutky. Z KSČ i z armády byl přeci vyhozený už v roce 1969, skončil „u lopaty“ (pracoval pro geologický průzkum, přes týden žil v maringotce), takže nebylo kam profesně klesnout, a navíc neměl děti, na jejichž studium by jako jiní musel brát ohledy. Některé tehdy vyhloubené mezilidské bariéry už nikdy nezmizely.

Rozhovor byl počátkem jakési dohody mezi Zátopkem a mocí. Vláda díky proneseným větám přestane být v zahraničním tisku popotahovaná, jak zametla se svým nejslavnějším sportovcem, on bude na oplátku smět občas vyjet na Západ, kam byl neustále zván, a ukáže tak, že nesedí ve vězení, nedře na nucených pracích v uranových dolech (jak se o něm v cizině občas psalo) ani není jinak krácen na svých právech.

V podstatě Zátopek udělal to samé, co krátce po něm režisér Jiří Menzel nebo spisovatel Bohumil Hrabal. A tisíce dalších, bezejmenných.

Už v roce 1972 směl odjet na olympiádu do Mnichova, kam ho MOV pozval na oslavu dvaceti let od jeho tří zlatých medailí z Helsinek. Na krátké setkání s ním často vzpomínal publicista Joe Henderson z Runner’s World. Spatřil Zátopka na letišti před návratem domů, nesměle se ujistil, že je to opravdu on, a pak se spolu asi dvacet minut bavili. Američan s velkou úctou, pro něj pořád byl nejlepším sportovcem světa i dětským idolem číslo jedna. „Je pro mě zvláštní, že jsem se tady dočkal takového uznání,“ svěřil se mu Zátopek se zkušenostmi z Mnichova. „Ve své zemi jsem teď totiž úplně obyčejný člověk. Nikdo.“

Do veřejného života se Zátopek nikdy plně nevrátil, zase tak vděční soudruzi za provedenou sebekritiku nebyli. Ale v roce 1976 mu aspoň bylo umožněno přejít z maringotky do dokumentačního střediska ČSTV. Jeho novou prací bylo pročítat zahraniční noviny a publikace a monitorovat zajímavé postřehy využitelné pro sportovní metodiku. „Stal jsem se sportovním špiónem,“ vtipkoval později.

Jeho jméno už nebylo tabu. V době olympiád se v novinách připomínaly jeho úspěchy, občas poskytl rozhovor, kde tématem byl pouze a jen sport, a funkcionáři ho vystrčili před kamery, kdykoli přijela delegace z MOV nebo IAAF. Nedávno dokonce běžel na ČT archivní silvestrovský pořad Televizního klubu mladých z počátku 80. let, kde Emil Zátopek ve společnosti Vladimíra Menšíka a Zdeňka Svěráka vypráví úsměvné historky z dětství…

Na stránky zahraničních novin se jeho jméno – aniž by s tím měl bezprostředně něco společného – vrátilo ve velkém počátkem roku 1984. V USA se totiž rozjela kampaň, aby na nadcházejících Hrách v Los Angeles slavnostně zapálil olympijský oheň. Stál za ní George A. Hirsch, vydavatel časopisu The Runner a jeden ze zakladatelů Newyorského maratonu. Spolu s přáteli neúnavně psal dopisy vládě, organizačnímu výboru, usiloval o pozornost médií.

„Emil Zátopek je nezpochybnitelně největším žijícím olympionikem,“ tvrdil Hirsch a v rozhovorech připomínal běžcův příběh, včetně toho, že se mu v Československu nežije nejlíp.

„Je to muž, na něhož svět zapomněl, žijící v zemi, na kterou svět taky zapomněl,“ přidal se další z aktivistů, chicagský běžec Paul Dickman. „Tahle olympiáda může být poslední šance, jak Emila Zátopka uctít. Kdybych se to nepokusil prosadit, vím, že bych se jednoho dne mohl cítit jako astronom, který prospal přílet Halleyovy komety.“

Těžko říct, jak to celé měli vymyšlené, každopádně jejich nápad neměl šanci projít. Ani na jedné straně. Čs. vláda by k tak jednoznačně politickému gestu nedala svolení a rovněž Američané by, jako ostatně dosud nikdo z organizátorů olympijských her, nesvěřili zapálení ohně cizinci. Pocty se nakonec dočkal Rafer Johnson, desetibojařský šampion z roku 1960.

Ostatně myšlenka nenadchla ani krajany žijící na Západě. Ostře se proti ní na stránkách chicagského listu Denní hlasatel postavili představitelé Svaz čs. sportovců v zahraničí, exilové organizace sdružující zhruba 3000 členů, a připomněli Zátopkovu činnost v 50. letech, kdy stovky sportovců skončily ve vězení. „My bychom tím poctěni rozhodně nebyli,“ uvedl mluvčí spolku, jehož členy byli i krasobruslaři Ája Vrzáňová a sourozenci Jelínkovi, atletka Olga Fikotová nebo tenista Jaroslav Drobný.

Setkání šampionů v roce 1982 v centrále Adidasu v bavorském Herzogenaurachu. Vedle Emila Zátopka tam byli např. plavec Mark Spitz (vlevo), cyklista Eddy Merckx (druhý zleva), fotbalista Uwe Seeler (vpravo) nebo gymnastka Věra Čáslavská.

Smutnou pointou celého příběhu je skutečnost, že následný bojkot olympiády v Los Angeles veřejně podpořil i Zátopek. Ironií osudu během návštěvy Frankfurtu nad Mohanem, kde startoval místní maraton. V den, kdy čs. vláda oznámila, že nevyšle sportovce do USA, ho tam dostihl redaktor Rudého práva a on sotva mohl odmítnout vyjádření, pokud chtěl dál cestovat třeba právě do Západního Německa.

To byla země, kde si ho asi vážili nejvíc a pravidelně ho zvali nejen na závody. Každá návštěva byla spojená s velkou publicitou. Jako například v roce 1988, kdy byl čestným startérem maratonu v Hamburku a pak v cíli mohl předat trofej vítězi, slovenskému běžci Martinu Vrábeľovi.

****

Když v Československu padl komunistický režim, bylo Emilu Zátopkovi 67 let. Velení armády se mu omluvilo za vyhazov a plně ho rehabilitovalo, byl přijat zpátky do Dukly, kde stále drží klubové rekordy na 20 000 metrů, 30 000 metrů a v hodinovce, a od prezidenta Václava Havla v roce 1998 převzal státní vyznamenání, medaili Za zásluhy 1. stupně.

Společensky už se ale příliš neangažoval a politice se vyhýbal obloukem, však za předchozí desetiletí si s ní užil dost nehezkých chvil. Víc ho to táhlo tam, kde mu bylo nejlíp. Na stadiony a běžecké závody. Poklábosit se starými kamarády, povzbudit mladé atlety. Jednou se s ním takhle vyfotil i teenager z Prahy, který se po čtyřicítce slavně zapíše do historie Spartathlonu.

Dalším důvodem bylo zhoršující se zdraví. Kvůli artritidě a bolestem zad se v roce 1991 konečně vypravil do USA, na pozvání běžeckého klubu ze Stanfordské univerzity. Součástí výletu byla i návštěva místních specialistů, kteří mu operací měli od bolestí ulevit. Nakonec ale došli k názoru, že chirurgický zásah by byl příliš riskantní.

Čas původně vyhrazený na rekonvalescenci po operaci mohl aspoň využít k cestám po Kalifornii. Průvodkyni mu dělala Olga Fikotová, olympijská vítězka v disku z Melbourne 1956, jíž tehdy pomáhal zařídit (či spíše vybojovat) svatební obřad s americkým kladivářem Haroldem Conollym na Staroměstské radnici a která se v USA usadila, dokonce je čtyřikrát reprezentovala na OH.

Prestižní noviny Los Angeles Times s ním ještě před odletem domů udělaly velký rozhovor s titulkem „Back into The Light“. To je pocta, jaké se sportovcům nedostává každý den.

Poslední rok svého života už trávil mezi Vojenskou nemocnicí ve Střešovicích a domkem v Tróji. Na nemocničním lůžku oslavil i 78. narozeniny, v době konání olympiády v Sydney – poslední, kterou sledoval aspoň na dálku, jako divák u televize. V říjnu 2000 prodělal třetí mozkovou příhodu, a když se 21. listopadu rozletěla do světa zvěst, že Emil Zátopek zemřel, pro lidi z jeho okolí to nebyla šokující zpráva.

Veřejné rozloučení se státními poctami se konalo v Národním divadle. Zúčastnili se ho například šéf MOV Juan Antonio Samaranch a předseda IAAF Lamine Diack, mezi spoustou sportovců i finský vytrvalec Lasse Virén, který se na olympiádě v Montrealu pokusil vyrovnat Zátopkův helsinský výkon, zatím jako poslední atlet, vyhrál pětku i desítku, ale v maratonu skončil pátý.

****

Ještě za svého života byl Emil Zátopek zvolen nejlepším českým atletem historie i olympionikem 20. století, později byl mezi prvními uveden do Síně slávy IAAF. Ale po smrti jako by se u nás začal vytrácet z povědomí. Jasně, běžci o něm a jeho úspěších stále věděli, ale z veřejného prostoru zmizel. Když to třeba srovnáte s tím, jak v Maďarsku byl a je uctíván jeho vrstevník, fotbalista Ferenc Puskás…

Víc jeho jméno rezonuje ve světě. Asi nejnázorněji to vystihuje skutečnost, že nejprestižnější závod nesoucí Zátopkovo jméno se běhá v Austrálii, časopis ZATOPEK vychází ve francouzštině a nejlepší zátopkovské biografie napsali Angličané.

Postupem let se u nás na odkaz Emila Zátopka navršily hromady mýtů, povídaček, nesmyslů a pro spoustu lidí je to pořád především podivín, co běhal v kanadách, šklebil se u toho a ve volném čase trousil bonmoty, že ryba plave, pták létá, člověk běhá. Málokdo z nich tuší, že jsme opravdu kdysi měli atleta, který se ve světě těšil podobnému renomé jako nedávno Usain Bolt nebo dvě dekády před ním Sergej Bubka. Vždyť tehdy zahraniční noviny psaly i o tom, jak dopadlo mistrovství republiky v krosu! (což dnes, krutě řečeno, zajímá jenom závodníky a jejich trenéry a příbuzné)

Potom přišel rok 2016 a najednou bylo Zátopka všude plno. V televizi „propagoval“ plzeňské pivo, vyšel o něm zástup knih, od špatných až po výtečné, a především se stal hlavní marketingovou postavou ČOV při olympiádě v Riu. Čeští sportovci měli figurku běžce na tričkách a teplákových soupravách a slibovali, že když při závodech nebudou moct, tak přidají.

A pak zase nastalo uctivé ticho.

Velikost odkazu sportovce se ale naštěstí neměří tím, kolik má soch nebo kolik závodů a stadionů a ulic nese jeho jméno. Nakonec nejvíc záleží na tom, kolik lidí dokáže inspirovat, i po dlouhých letech, v jiném století. Nejen na trati, ale také v běžném životě.

Raději naposledy nalistuji zažloutlou stránku 47 v prvním vydání Plné bedny šampaňského, protože před víc než půlstoletím to líp a výstižněji napsal Ota Pavel:

„Přišel a odešel – a zůstal. Jistě se najdou v naší zemi další, kteří ho budou následovat. Stal se v tomto století velikým příkladem nejen pro silné a nadané, ale především pro slabé a netalentované, protože sám takový kdysi byl. Našel si jen stupínky, po kterých kráčel vzhůru. Své sny nejen snil. Každý den dělal něco pro to, aby je splnil.“

Joshua Cheptegei, následník trůnu

Až do letošního roku poznala historie světové atletiky deset mužů, kteří drželi světový rekord na tratích 5000 i 10 000 metrů. Ano, jedním z nich byl i Emil Zátopek. Ten dokonce rekordní časy zaběhl s odstupem dvou dnů: 30. května 1954 v Paříži pětku za 13:57,2 a 1. června 1954 v Bruselu desítku za 28:54,2 (mimochodem, zkuste ve volném čase zapátrat, kdy naposledy někdo z českých běžců dokázal tyto časy pokořit).

Číslem jedenáct v přehlídce vytrvaleckých velikánů se v letošním podivném roce stal Joshua Cheptegei z Ugandy. Nejprve v srpnu na mítinku Diamantové ligy v Monaku dal pětku za 12:35,36 a potom počátkem v října ve Valencii desítku za 26:11,0.V obou případech vymazal z čela tabulek výkony Kenenisy Bekeleho z let 2004, resp. 2005.

Aby toho nebylo málo, v únoru, krátce před covidovým zamrznutí téměř veškerého sportu, zaběhl i svěťák na ne tak často vypisované silniční pětce (12:51).

Možná tohle byly teprve chvíle, kde jeho jméno zaznamenali i sportovní fanoušci, kteří nepatří mezi milovníky vytrvalostních distancí a úplně se mezi všemi těmi skvěle běhajícími Afričany nevyznají.

Běžečtí fajnšmekři ho znají už od roku 2014, kdy se stal juniorským mistrem světa na desítce. Další porce slávy, po níž ale Cheptegei rozhodně netoužil, se dočkal koncem března 2017 na domácím světovém šampionátu v krosu. Jako jeden z favoritů závodu na 10 kilometrů dlouho vedl, jenže 800 metrů před cílem ho postihl kolaps vinou horka a velké vlhkosti vzduchu. Zbytek závodu odklusal, kymácel se vyčerpaně ze strany na stranu – a na téhle krátké vzdálenosti ho stačilo předběhnout 29 soupeřů!

Joshua Cheptegei při nešťastném závodě na MS v krosu v roce 2017

Neúspěch ho však nezlomil. Naopak ho nasměroval na cestu vpřed.

Hned v létě získal stříbrnou medaili na MS na desítce, když nestačil pouze na Mo Faraha. V roce 2018 vyhrál pětku i desítku na tradičně silně obsazených Hrách Commonwealthu a v následující sezoně se mu v dánském Aarhusu povedl krosový reparát. Výsledek? První místo! Zlato získal i na dráhovém šampionátu v Dohá.

Na čtyřiadvacetiletého borce to není skromná galerie úspěchů.

Joshua Cheptegei je prvním světovým rekordmanem z Ugandy po 48 letech – před ním slavil úspěchy překážkář John Akii-Bua. Pochází z vesnice Kapsewui a bez velké nadsázky se dá říct, že patří do stejného kmene jako jeho keňští parťáci a soupeři, akorát díky plánům architektů imperiálního uspořádání Afriky žije v jiné zemi.

Dřív také v Keni trénoval, ale teď už střídá pobyty v Nizozemsku (patří stejně jako Eliud Kipchoge a Kenenisa Bekele do týmu sponzorovaného společností NN) a Ugandě, kde trénuje v nadmořské výšce 1900 metrů. Není to tak vysoko, jako běhával v Keni, ale říká, že chce být doma, aby inspiroval další ugandské atlety. Stejně tak ovšem může být důvodem zájem domácí vlády, pro niž jsou jeho úspěchy pochopitelně skvělým mezinárodním PR. Však pro ni formálně pracuje jako policista a nezapomene jí po každém úspěchu veřejně poděkovat…

Po dvou zlatých medailích na Hrách Commonwealthu se Joshua Cheptegei dočkal u ugandské policie povýšení.

Samozřejmě po letošních dráhových rekordech se vyrojily debaty, do jaké míry za své rekordní časy vděčí novému typu treter Nike nebo speciálním LED světlům na dráze, které mu při pokusech o historické časy udávaly tempo. A jestli jsou – z nadhledu viděno – tyhle výkony vůbec hodnotnější než Bekeleho někdejší rekordy.

To však nic nemění na tom, že Cheptegei je vytrvalcem s mimořádným talentem a slibnou budoucností. Pokud se v příštím roce uskuteční odložená olympiáda v Tokiu, bude patřit k favoritům na pětce i desítce. Před čtyřmi roky v Riu ještě na Mo Faraha a spol. nestačil, když skončil osmý, resp. šestý, ale teď podle všeho přichází jeho éra.

Experti věří, že on by se jednou mohl stát běžcem, který pokoří dvouhodinovou bariéru v maratonu při regulérním závodě. I tenhle trůn na něj čeká.

Podvodnice, která byla osm dnů vítězkou Bostonu

Boston, 21. dubna 1980. Do cílové rovinky na Boylston Street vběhla žena ve žlutém tričku Adidas a startovním číslem W50 a za jásotu publika pospíchala vstříc nečekanému vítězství na nejslavnějším maratonu světa. Jmenovala se Rosie Ruizová, pocházela z Kuby a pracovala jako účetní v newyorské firmě Metal Trading Inc.

Její běh nepřipomínal elitní atletku – ale ruku na srdce, kdo z nás by pár metrů před cílem dostal desítku za styl? Nebyla ani hubená a šlachovitá, jak už i šampionky té doby bývaly, její nohy nebyly samý sval. To už malinko podezřelé bylo, ale nikdo tomu ještě nevěnoval velkou pozornost.

Boston oslavoval novou hrdinku. Neznámou vítězku, která časem 2:31:56 vytvořila nový traťový rekord a zároveň zaběhla třetí nejrychlejší čas historie ženského maratonu, za Gretou Waitzovou a Joan Benoitovou. Sport má podobné „Cindarella stories“ rád.

V cíli se jí únavou podlamovala kolena a museli ji odvést dva policisté.

V následném rozhovoru pro televizi nebyla schopna zareagovat na dotazy o tréninky („Co jsou to intervaly?“) a důvodech nečekaného zlepšení během půl roku o 25 minut. Jen podotkla, že nemá žádného trenéra a připravuje se sama. Na tiskové konferenci, kde seděla vedle vítěze mužského závodu, americké legendy Billa Rodgerse, si zase pochvalovala, že hned jak ráno vstala, cítila v sobě spoustu energie – a proti i vyhrála.

O další dojmy se podělila ve večerní talk show i dalších rozhovorech. Byla slavná a obletovaná. Ovšem jenom osm dnů.

Potom se indicie, že asi nebude tou pravou vítězkou, proměnily v jistotu. Nikdo ji na trati neviděl, nezaznamenal ji žádný fotograf, neznala podrobnosti z bostonské trati (třeba o pištících studentkách z Wellesley College), neměla ponětí o svých mezičasech.

Ruizová byla diskvalifikovaná, první místo bylo přiznané kanadské vytrvalkyni Jacqueline Gareauové – a Bostonský maraton se musel potýkat s největším skandálem své bohaté historie. Jak se navíc zjistilo, neměla stát ani na startu, protože podváděla i při Newyorském maratonu v roce 1979, kdy si časem 2:56:29 vybojovala limit. V obou případech využila stejného, jednoduchého triku: krátce po startu sedla na metro a jela k cíli. V Bostonu se na trať vrátila až asi kilometr před cílem.

„Můžu upřímně říct, že je to druhý nejsmutnější den mého života,“ prohlásila po oznámení o diskvalifikaci. „Horší to bylo jenom, když mi bylo osm let a musela jsem na Kubě nechat svého otce.“

Medaili pro vítězku odmítla vrátit. Trvala na tom, že celý závod běžela a je na ní páchána nehorázná křivda. Dokonce byla ochotna podstoupit test na detektoru lži. Tvrdila, že si ji nikdo na trati nevšiml možná kvůli krátkému sestřihu…

Po bostonské ostudě zmizela z veřejného života. Zaměstnavatel, jehož logo měla na hrudi a který ji zaplatil cestu do Bostonu, ji propustil. Odstěhovala se tedy na Floridu a jenom čas od času probleskly zprávy, že tady byla odsouzena za defraudaci a jindy zase kvůli prodeji kokainu.

Její jméno přesto nezapadlo. V americkém sportovním prostředí se stalo synonymem podvodu, dokonce zdomácněla fráze „doing a Rosie.“ Každý rok se v souvislosti s Bostonským maratonem její jméno připomíná, dostalo se do spousty běžeckých knih. A když loni v červenci v 66 letech zemřela na rakovinu, opět se ve velkém vrátila na stránky sportovních rubrik.

Jak prozradil jeden z jejích blízkých přátel, s odstupem doby se mu přiznala, že tehdy v Bostonu opravdu podváděla. Ale špatně si prý vypočítala okamžik návratu na trať. Netušila, že před ní neběží žádná žena a že je tedy virtuálně první.

Kdo ví, kdyby doběhla čtvrtá nebo desátá, nikdy by se na její podvod nepřišlo a běžecký svět by měl o jednu velkou story méně.

Jak kanadský outsider završil cestu na olympijský maraton

Když před dvěma roky Trevor Hofbauer běžel svůj první maraton, užil si v cíli drobnou porci mediální slávy. Částečně proto, že v Torontu byl nejlepším Kanaďanem. Mnohem víc však kvůli tomu, že v posledních desítkách metrů si seběhl k fanouškům u trati, nadšeně si s nimi plácal a před cílovou čárou ještě zpomalil, aby dal vítězným gestem průchod emocím.

Stálo ho to 1250 dolarů. O šest vteřin totiž propásl organizátory vypsanou prémii pro nejrychlejšího Kanaďana s časem pod 2:18.

Doma byl kuriozitou sportovních zpráv, ale tvrdí, že by ani dnes na svém chování nic neměnil. Jeho cesta k pozici nejlepšího kanadského maratonce byla tak nečekaná a strastiplná, že musel projevit radost. Bez ohledu na nějakou tu vteřinu.

„Co když jsem si plácl s klukem, kterého inspiruji k tomu, aby začal běhat? Co když moje radost přesvědčila někoho z diváků, že má dál věřit svým snům?“ komentoval závěr maratonského debutu.

Letos už to bylo jinak. Hofbauer v Torontu zaujal pouze svým výkonem. A jakým! Za dva roky se zlepšil víc než o osm minut a časem 2:09:51 si překvapivě zajistil nominaci na olympijské hry v Tokiu.

Z běžce kategorie no name se stala vyhledávaná hvězda. Aspoň v Severní Americe ano. V telefonu našel přes sto esemesek, začaly se mu hromadit žádosti o rozhovor, na sociálních sítích se jeho jméno stalo trendy pojmem.

Přitom u málokterého běžce byl podobný úspěch tak málo pravděpodobný. A málokdo z nich jde tak pozoruhodnou a originální cestou.

Jako kluk Hofbauer nesnil o tom, že se stane vytrvalcem. Jeho metou byla NBA. Ostatně dnešní výškou 190 centimetrů v poli maratonců výrazně vyčnívá. Na střední škole hrál basketbal a jeho největším zážitkem té doby bylo plácnutí si s Vincem Carterem z Toronto Raptors. Jak se ale blížila maturita, bylo mu jasné, že není zase tak dobrý, aby měl šanci získat stipendium na univerzitě s basketbalovým programem.

Odešel tedy studovat na The Southern Alberta Institute of Technology do Calgary. Sport mu zůstal pouze jako hobby. S kamarády začal běhat krosy a nejen, že ho to bavilo, ale byl v tom i poměrně dobrý.

Jako hobík se později vydal také na silnici. V jednadvaceti uměl půlmaraton za 1:09:07, což je jistě hezký čas, ale vlastně nic ve srovnání s vrstevníky, kteří měli za sebou minulost na dráze a v indexu atletická stipendia prestižních univerzit. Hofbauer nikdy nebyl považovaný za příslib kanadské atletiky, za někoho, kdo bude útočit na národní rekordy a umístěnky na reprezentační akce. Do puntíku splňoval definici pojmu outsider.

Byl svůj a šel si cestou, do které si nechal mluvit pouze výjimečně.

Zkoušel všechno možné. I on vyrazil do Keni, na 37 dnů, ale když po návratu měl prodat svoji formu na půlmaratonu, byl z toho pouze čas 1:08:30, protože ho v druhé půlce trápily křeče v žaludku a šestkrát kvůli nim musel zastavit.

Předloni si, po v úvodu zmíněním maratonském debutu, vytyčil ambiciózní plán jménem Tokio 2020. Loni chtěl v Praze atakovat čas 2:16, letos na jaře 2:13 a odsud se měl odrazit k olympijskému limitu 2:11:30. I to se zašmodrchalo. Cestu do Prahy musel zrušit kvůli zraněnému kotníku a k času 2:16 se přiblížil až letos v dubnu v Hamburku. Přesněji: zaběhl tam 2:16:48.

To pořád bylo víc než pět minut k limitu pro Tokio.

Už loni se Hofbauer, který trénoval v Ontariu ve skupině s elitními kanadskými běžci, rozhodl udělat pár změn ve své rutině. První byl návrat do Calgary. Začal trénovat sám a bez trenéra. I bez GPS. Na sporttesteru si tuhle funkci vypnul, protože se nechtěl stresovat údaji o tempu. Místo toho začal běhat podle pocitu. Zajímaly ho jenom čas strávený během a vnímané úsilí. Na závody si hodinky nebral vůbec.

Potom si zrušil profil na Stravě a z mobilu odinstaloval všechny sociální aplikace. Zjistil totiž, že ho pouze rozptylují, kradou mu kvalitnější spánek i hodně času, který by měl raději věnovat posilování a protahování.

Poslední změna byla vynucená. Na začátku října mu zástupci značky New Balance, jež ho poslední sezony podporovala, oznámili, že s ním už pro rok 2020 nepočítají. Důvod? Firma se chce víc etablovat na globálním trhu a bude se orientovat na atlety schopné předvést se na olympiádě. Hofbauer jim odpověděl, že není na co čekat, a navrhl okamžité rozvázání kontraktu.

Dva týdny před maratonem v Torontu byl tedy i bez sponzora. Ale neběžel bos, to ne. Kamarád, jemuž píše tréninky, mu koupil Nike Vaporfly NEXT%. „Nepatřím k těm, kdo si myslí, že boty dělají běžce. Ale příště si je znovu vezmu,“ dodával s úsměvem po závodě, kde si o 6:57 vylepšil osobák a pouze 26 vteřin ho dělilo od národního rekordu.

Ten loni časem 2:09:26 vytvořil Cam Levins. A byla to událost. Původní maximum (2:10:09) držel 43 let Jerome Drayton a jeho výkon se zdál být pro současnou generaci kanadských vytrvalců podobně nedostižný, jakou jsou pro české a slovenské běžce výkony Róberta Štefka.

Že Draytona překonal právě Levins, ovšem už takový šok nebyl. Je to někdejší hvězda univerzitní atletiky, finalista desítky na mistrovství světa i olympijských hrách a borec s osobákem 27:07,51. Kdo jiný, když ne on? Ale že Draytonův čas pokoří i Hofbauer (mimochodem, silniční desítku běžel nejrychleji za 29:24), a navíc Levinsovi v přímém souboji nadělí 5 minut a 10 vteřin, to už mělo nádech prvotřídní senzace.

Hofbauer dál nemá vlastní heslo na Wikipedii, ale o to větší inspirací může být nejen pro běžce usilující o překonávání rekordů a olympijských limitů. Není to možná právě on, kdo mezi řádky mnohem důrazněji říká no human is limited? Není jeho skromná cesta ve style udělej si sám víc motivující než bombastický výkon zaběhnutý s podporou stovky lidí všech možných oborů?

Odpověď už je samozřejmě na každém z nás.

Běžeckou kariéru mu uťalo zranění. Teď Woods jede svoji první Tour

Kdyby všechno v životě šlo, jak má, Michael Woods (32 let) by se teď připravoval na podzimní mistrovství světa v atletice. Místo toho polyká kilometry na Tour de France. Běžeckou kariéru kanadského talentu zastavilo zranění, přesto se mu povedlo nečekané. Zkusil štěstí na kole a během pár sezon se propracoval mezi cyklistickou elitu. Už vyhrál etapu na Vueltě, má medaili z mistrovství světa. Jeho život je příběhem nezlomné vůle a neohrožené cesty za svými sny.

Původně chtěl být vlastně hokejistou. Není divu, narodil se v kanadské provincii Ontario a jako kluk usínal s představou, že jednoho dne obleče dres Toronto Maple Leafs. Jenže jak utíkaly roky, Woods pochopil, že se svojí útlou postavou příliš štěstí mezi mantinely nenajde.

O to víc se mu dařilo na atletických oválech. Už v osmnácti letech pokořil magickou čtyřminutovou hranici na mílařské trati – zvládl ji za 3:57,48, a to se do dneška žádnému Kanaďanovi na kanadské půdě nepodařilo. Respekt budí i jeho další osobáky: 800 m za 1:52,95, 3000 m za 8:02,58 nebo 5000 m za 14:14,18.

Všechny si připsal do jednadvaceti let. Patřil k velkým talentům, však získal sportovní stipendium Na University of Michigan a z Panamerických juniorských her si odvezl zlatou medaili na trati 1500 m. Ale jeho cestu ke hvězdám uťala série zranění.

Intenzivní trénink i závodění si vybraly daň jménem únavová zlomenina. Podrobil se dvěma operacím, ale zlepšení se nedostavilo. Atletickou kariéru prakticky ukončil už v roce 2007. Potom se ještě párkrát pokoušel o návrat, ale definitivně dal běhání sbohem, když si v pětadvaceti letech na silničním závodě přivodil další zlomeninu.

Nějaký čas pracoval v obchodě s běžeckými potřebami a žil v minulosti. V lítostivých vzpomínkách na časy, které jsou pryč. Aby se aspoň trochu udržoval v kondici, začal jezdit na kole. Nejdřív sám, později se skupinkou kamarádů z Ottawy.

Když přítelkyně viděla, jak se trápí kvůli nedobrovolnému konci s atletikou, položila mu zásadní otázku: „A co kdybys to zkusil na kole?“

Woods se do tréninku a závodění vrhl po hlavě. Jak dneska přiznává, byl absolutně naivní ve své představě, jak se dokáže v cyklistice prosadit. Bylo mu pětadvacet, neměl za sebou žádnou minulost na kole, nevěděl, jak trénovat, jak se chovat v pelotonu. Nevěděl vlastně nic. „Opravdu jsem si myslel, že když jsem byl špičkový běžec, nebude problém stát se špičkovým cyklistou,“ říká.

Uspět v Kanadě nebylo těžké. Pokud je tahle země něčím ve světě známá, cyklistika to rozhodně není. Je tam málo týmů, slabá konkurence. Woods to po čase zkusil v okrajové italské stáji, ale při závodě upadl, zranil se a bylo po angažmá v Evropě. Pak se dostal do kanadského Team Garneau–Québecor. Bylo mu sedmadvacet a stal se profesionálním cyklistou.

Pořád to ovšem byla pouze „druhá liga“. Jezdil okrajové závody v Severní Americe a střídal okrajové týmy. Jeden z etapáků, Kolem Utahu, mu ovšem v roce 2015 změnil život. Obsadil druhé místo v konečném pořadí a v následujícím roce podepsal smlouvu s „prvoligovým“ týmem Cannondale, kde jezdí dodnes (ten mezitím změnil název na EF Education First Pro Cycling).

Potom už jeho kariéra připomínala úprk. V roce 2016 dojel druhý na klasice Miláno-Turín, byl pátý na australském etapovém závodě Tour Down Under a reprezentoval Kanadu na olympijských hrách v Riu. O rok později jel Vueltu, svůj první závod série Grand Tour, a hned skončil sedmý.

Loni byl druhý na klasice Lutych-Bastogne-Lutych a na světovém šampionátu dokonce získal bronz v závodě jednotlivců, dojel hned za Valverdem a Bardetem.

Vrcholem sezony byla opět jednoznačně Vuelta. Sportovním i emotivním. Woods totiž prožíval hodně těžké období, dva měsíce před závodem jeho manželka porodila mrtvého syna. Věděla o tom pouze rodina a pár lidí z týmu. Když se vypravil do Španělska, byl rozhodnut, že bude závodit pouze pro nenarozeného Huntera.

Jeho chvíle přišla v 17. etapě. Woodsovou silnou zbraní jsou kopce a právě v nich udeřil. Na čele pelotonu se vytvořila pětadvacetičlenná skupina, jejíž osazení se po každém z prudkých stoupání zužovalo. Před cílem zaútočil Woods a nikdo s ním nedokázal držet tempo. V mlze projel cílem jako první. Prstem ukázal k nebi a pak při rozhovorech s novináři polykal slzy. „Já vyhrál… Vyhrál. Chtěl jsem to tak moc dokázat pro syna… Pro moji ženu… Dokázal jsem to.“ Bylo to poprvé, kdy veřejně promluvil o rodinné tragédii.

Stal se teprve druhým Kanaďanem, který vyhrál etapu na Vueltě. Ale jak v nadsázce říká, pro jeho krajany je to málo. „Kanaďané moc cyklistiku nesledují. Když jim řeknu, že jsem profesionální cyklista, hned se ptají, jestli jsem jel Tour de France. Když odpovím, že ne, vidím v jejich očích, že pro ně opravdový profesionální cyklista nejsem. Tak bych to rád změnil.“

Dočkal se až letos. Nebyla to však snadná cesta na start. Nejen, že se musel během několika let naučit věci, které si ostatní cyklisté osvojují dlouhé roky, ale ani na kole se mu nevyhýbaly zranění a nemoci. Kdysi si při závodě zlomil nadvakrát ruku, loni se v Abú Zabí nakazil rotavirem (zřejmě z nekvalitních potravin na občerstvovačce), letos musel z Criterium du Dauphine odstoupit kvůli žaludečním problémům.

Svoji velkou Tour de France ovšem jede. Po šesté etapě je devátý, i když jeho hlavním úkolem není útočit v celkovém pořadí, nýbrž pomáhat lídrovi stáje Rigobertu Uránovi.

A běhání? Toho se Woods nevzdal a vzdát nehodlá. Samozřejmě v úplně jiných objemech a tempech než kdysi. Dneska je to pro něj způsob, jak eliminovat jednostrannou cyklistickou zátěž a jak si vyčistit mysl, která v tvrdém prostředí profi pelotonu dostává zabrat. Byť při vrcholu sezony se jeho běžecké snažení smrskne jenom na krátký jogging před hlavním tréninkem. Na víc není čas ani síla. „Běhání je i tak úžasná věc. Když se na kole projedete 30 až 60 minut, vlastně to nic není. Když si na stejnou dobu jdete zaběhat, udělali jste toho pro sebe hodně.“

V říjnu bude Woodsovi třiatřicet let a tuší, že první Tour může být i jeho poslední. Proto si chce užít každý kilometr. Vychutnat si splnění velkého snu. A být inspirací pro ostatní, kteří se vrhají na cestu, kde jim věří málokdo.

Clarence DeMar: maratonec s velkým srdcem

Byl jedním z prvních, ne-li úplně první elitní běžec, který se o své vzpomínky i názory na běhání podělil se čtenáři. Vytrvalec Clarence DeMar vydal autobiografii v roce 1937, později se dočkala několika reedic, naposledy před třemi roky. Je to fascinující čtení. Díky knize Marathon se dozvíte nejen mnohé o Americe let 1910-1930, ale taky pochopíte, že co se běžeckého tréninku týče, prakticky všechno důležité bylo vymyšleno před téměř sto roky. Teď se základy pouze drobně upravují.

DeMar závodil v době, kdy spousta lidí věřila, že kouření prospívá zdraví a sportování mu škodí. Na počátku 20. století i někteří lékaři tvrdili, že vytrvalostní běh ničí srdce, a dokázali vypočítat, o kolik vám každý maraton zkrátí život.

I to byl důvod, proč v roce 1912 – už jako vítěz Bostonského maratonu a olympionik ze Stockholmu – na několik let přerušil běžeckou kariéru. Jeden z doktorů mu objevil drobnou šelest na srdci a varoval ho, že i chůze do schodů mu může uškodit. „Ale asi omylem poslouchal svoje srdce místo mého,“ vtipkoval později, protože dotyčný lékař za dva roky zemřel na infarkt.

Nicméně DeMar raději s maratony přestal. Nechtěl varování lékaře brát úplně na lehkou váhu, přeci jenom výzkum lidského těla nebyl ještě tak daleko, ale měl i jiné důvody. Chtěl svůj volný čas věnovat také studiu (povoláním byl tiskař) a navíc jako hluboce věřící baptista došel k závěru, že udělat si ze závodů střed světa je sobecké, že je to mrhání životním potenciálem. Raději tedy učil v nedělní škole a jako vedoucí skautského oddílu chodil s dětmi do přírody.

K maratonu se vrátil až po pěti letech. Američané v roce 1917 vstoupili do světové války a DeMar tušil, že brzy bude odveden. „Ve válce mě můžou i zastřelit. Tak proč ještě jednou neokusit, jaké je to uběhnout maraton?“ odůvodnil návrat na trať. Navzdory minimálnímu tréninku doběhl v Bostonu třetí.

Po šťastném návratu z evropské fronty dál pokračoval v předválečném stylu života. Věnoval se skautům a církevním povinnostem, studoval a pak se nelehce protloukal životem. Často střídal práci, někdy jich měl několik na jednou.

Podruhé se do běžeckého světa vrátil v roce 1922. Bylo mu čtyřiatřicet a chtělo by se říct, že nejlepší sportovní roky měl za sebou. Ale kdepak. Třikrát po sobě vyhrál Boston a později tam přidal ještě tři triumfy. Naposledy v roce 1930. V jednačtyřiceti letech!

Slavné byly jeho souboje s kamarádem Frankem Zunou, který se v USA narodil českým rodičům (jeho příběh si přečtěte ZDE). Oba společně reprezentovali na olympiádě v roce 1924 a DeMar doběhl v maratonu třetí. Byl to největší americký úspěch na této trati do roku 1972, kdy Frank Shorter vyhrál mnichovský olympijský závod.

V meziválečném období byl maraton disciplínou pro pár stovek vyvolených, měl opravdu hodně daleko do masové obliby v éře pozdějšího běžeckého boomu. Nikdo moc nevěděl, jak se na něj připravovat. Každý šel cestou pokusů a omylů.

DeMar objevil systém, který se příliš neliší od dnešních zvyklostí. Týdně naběhal zhruba 160 kilometrů. Přišel na to, že je třeba střídat intenzitu i délku tréninků. Objemy nabíhával cestou do práce a z práce – nejen kvůli přípravě na maraton, byl to pro něj i způsob, jak ušetřit za vlak. Rychlost piloval na závodech, s oblibou běhával zejména desetimílovky. Později vytrvalost čerpal i z ultramaratonů, několikrát úspěšně absolvoval závod Boston-Providence dlouhý 70 kilometrů.

Zatímco jeho vrstevníci si běžně před maratony dopřávali steaky, aby na trati měli sílu, DeMar chápal, že jídlo a spánek jsou dvě věci, které mohou výkonnost hodně ovlivnit. S jídelníčkem různě experimentoval. Rok zkoušel být vegetariánem a před závody si z nějakého důvodu dopřával zvláště pomeranče, ale když pokus ukončil, neměl pocit, že by díky němu našel cestu k úspěchu. Tvrdil, že než přesně naformulovaná dieta je důležitější pestrá strava, v níž jsou vyváženě obsaženy tuky, sacharidy a bílkoviny. Dnes asi banální zjištění, tehdy nezvyklý názor.

Úsměvné v jeho pamětech jsou i pasáže, kdy píše o nejčastější otázce, kterou dostával. Ano, také jeho se všude ptali: „Na co myslíte, když tak dlouho běžíte?“ A nebo když řeší, jestli došlapovat na špičku, či na patu. Některé věci jsou zřejmě nesmrtelné.

Samozřejmě v dobách jeho vrcholné slávy byl každý vytrvalec za podivína. Běhat bez nějakého zvláštního účelu? Jenom kvůli závodům? DeMar a spol. museli neustále čelit posměškům, pomluvám a klepání na čelo. Zároveň si sportem nemohli nic vydělat. Tedy mohli, pokud by přestoupili k profesionálům, ale v té chvíli by ztratili možnost běhat Bostonský maraton a další slavné závody.

DeMar nabídku dostal, ale nebyla ani po finanční stránce zajímavá. Vydělal by si podobné peníze jako v regulérním, slušně placeném zaměstnání. On navíc profesionalismem opovrhoval. Za jedinou přijatelnou formu sportu považoval ryzí amatérismus. Proto když ke konci první světové války obsadil na armádní soutěži ve Francii třetí místo a za odměnu měl dostat pět franků, s díky odmítl.

Ještě v jedné věci byl průkopník. Na rozdíl od většiny soupeřů neskončil s běháním ve chvíli, kdy jeho výkony začaly mít klesající tendenci. Měl ho tak rád, že mu vydrželo opravdu až do smrti. Ve té době rovněž nebývalá věc. Bostonský maraton běžel ještě v 65 letech, v úctyhodném čase pod čtyři hodiny. Celkem na slavné trati nastřádal dvaatřicet účastí.

Poslední závod absolvoval pár dnů před smrtí, když na patnáctikilometrové trati skončil čtrnáctý. Bylo mu téměř 70 let, trpěl rakovinou, ale odmítal jenom ležet a smiřovat se s koncem. Jak později vzpomínal jeho lékař, i v nemocnici si dopřával aspoň běh na místě. Zesláblý, nemocný, avšak stále s touhou žít.

Mr. DeMarathon, jak se mu přezdívalo, zemřel v roce 1958. Má náhrobek, jaký je na světě pouze jeden. A zřejmě žádný další takový nikdy vyroben nebude. Stojí na něm, že zde odpočívá sedminásobný vítěz Bostonského maratonu.

A mimochodem: pitva zjistila, že jeho velké běžecké srdce bylo zcela zdravé.

Joan Benoitová Samuelsonová: první dáma maratonu

Týden co týden můžete na běžeckých závodech obdivovat výkony nestárnoucích veteránů. Na maratonech i kratších distancích. Časy těch nejrychlejších až berou dech a může jim je závidět i spousta běžců a běžkyň mladého i středního věku. Ale jenom málokdy se stane, že onen veterán s vítěznou medailí na krku býval také úspěšným vrcholovým atletem. Velká část z nich po konci kariéry už nechce o systematickém tréninku ani slyšet. Za dlouhé roky si ho užili dost, teď se chtějí věnovat jiným věcem. A kolikrát jim to už nedovolí zdraví. Jsou pomlácení, mají poničené achillovky, kolena, kyčle.

Existují však výjimky. Jednou z nich je americká vytrvalkyně Joan Benoitová Samuelsonová, která v roce 1984 vyhrála olympijské hry v Los Angeles a minulý týden na maratonu v Bostonu zaujala časem 3:04:00. Trochu netaktně, nicméně pro pořádek: v květnu jí bude 62 let.

Když se novináři v 80. a 90. letech kohokoli ze známých ptali na její charakteristiku, odpověď byla většinou jednoznačná. Tough. Tedy tvrdá, sama k sobě. I muži o ní v tomto směru hovořili s maximálním respektem. Někteří přiznávali, co si Joan naloží v tréninku, to by asi oni nezvládli.

Nadšenou sportovkyní byla od dětství. Vyzkoušela skoro všechno, od atletiky přes sjezdové lyžování až po pozemní hokej. A ve všem byla úspěšná. Že se stane vytrvalkyní, se ale rozhodla až na vysoké škole. Zaběhla tehdy půlmaraton za 1:19:24 – sice zvládala 80 kilometrů týdně, ale specializovaným tréninkem se to sotva dalo nazvat. Ze závodu byla tehdy tak utahaná, že v následném zápase v pozemním hokeji zahrála pod psa a trenér ji vyřadil z týmu. Pro dobro světové atletiky, jak se ukázalo.

Vítězka v kšiltovce

Benoitová se začala soustředit pouze na běh. V lednu 1979 vyrazila s kamarádkou na Bermudy, zaběhnout si místní desítku. Vyhrála. Druhý den se konal i maraton, tak se postavila na start, že ho pojme jako regenerační běh. V půlce to zabalí a nechá se sběrným autobusem odvézt do cíle.

Jenže žádné vozidlo nabírající odpadlé závodníky nejelo, proto musela běžet až do cíle. Skončila druhá, v čase 2:50:54 a na trati, která nebyla stavěná na super rychlé výkony.

Mimochodem, další den opět závodila. Už doma v USA, na dráze. Výsledkem byla operace paty.

Sotva se z ní zotavila, hlásila se na start Bostonského maratonu. To už běhávala 160 kilometrů týdně. Mezi běžkyněmi to byla ještě výjimečná věc, přeci jenom na konci 70. let měl ženský maraton blíže k hobby disciplíně než k profesionálnímu sportování.

V Bostonu dvaadvacetiletá vysokoškolačka běžící v baseballové čepici Red Sox všechny překvapila. Vyhrála s lehkostí a časem 2:35:15 vytvořila nový americký rekord. Když se na trati ptala jednoho z maratonců, kdy přijde ten obávaný Heartbreak Hill, odpověděl jí: „Vždyť už ho máme za sebou.“

Najednou se ocitla uprostřed atletického světa. V lednu ji nikdo neznal, o pár měsíců později byla společně s Billem Rodgersem pozvaná na večeři k prezidentu Jimmymu Carterovi.

Stala se i jednou z prvních běžkyň, kterou začala sponzorovat firma Nike. Šéfy zaujala její zarputilost a tvrdohlavost, s jakou se snažila překonávat všechny limity, které před ní sportovní osud postaví. Prala se s opakovanými zraněními, trpěla chudokrevností, závodila se zánětem slepého střeva… I proto později ztratila několik sezon.

Málem i tu nejdůležitější. Když se v roce 1983 stala světovou rekordmankou (Boston za 2:22:43), začala svoji pozornost upírat k následujícím olympijským hrám. Nejen, že se konaly v USA, ale poprvé v historii bylo na nich povoleno startovat maratonkyním – ještě o čtyři roky dříve byl ženským maximem závod na 3000 metrů. Zálusk na medaili si dělaly všechny tehdejší špičkové závodnice: Grete Waitzová, Ingrid Kristiansenová, Rosa Motaová, Lorraine Moellerová.

Benoitová to měla ve srovnání s nimi o to těžší, že musela běžet domácí kvalifikaci. V Americe totiž nestačí splnit limit, je třeba na kvalifikačním závodě skončit mezi prvními třemi. Ve všech disciplínách, před každým mistrovstvím světa a olympijskými hrami. Pokud neuspějete, máte smůlu, i kdybyste byli světový rekordman a šampion všech šampionů.

Boj s kolenem a časem

Národní kvalifikace v maratonu byla naplánovaná na 12. května, ale osm týdnů před ní se Joan zranila. Žádná prkotina, na ty ona ostatně nikdy nebrala zřetel.

Běžela tradiční nedělní trasu dlouhou 32 kilometrů, když v tom ji na 27. kilometru začalo píchat v koleni.Tušila, že je zle. Ještě chvíli zkoušela bolest ignorovat, ale poslední kilometry už musela přejít do chůze. Pár dnů dala kolenu volno, pak zkoušela zase běhat. Výsledek byl vždycky stejný. Nesnesitelná bolest. Po několika týdnech marných pokusů jí nezbývalo než se svěřit do rukou lékařů. Odletěla do Eugene, kde si ji vzal do parády stejný chirurg, který kdysi operoval kotník Franka Shortera.

Desátého dubna 1984 podstoupila artroskopickou operaci, při níž jí vyčistili koleno, a tím začal její souboj s časem. Ne na trati, ale při snaze se vůbec postavit na start.

První týden musela úplně odpočívat. Když konečně znovu obula běžecké boty, zbývalo do závodu pouhých deset dnů. Dřela jako kůň. Denně trénovala patnáct hodin: fyzioterapie, posilovna, bazén, opatrný běh. Na dráze podvědomě ulevovala pravému koleni, a tak si přivodila zranění hamstringu na levé noze. Velkou porci zbývajících dnů proto musela věnovat hojení téhle patálie.

Tři dny před kvalifikací uběhla 25 kilometrů. Věděla, že je schopna postavit se na start, ale nebyla si jistá, jestli doběhne i do cíle.

V den D se na trati nejprve držela opatrně, ale zhruba v polovině závodu šla do vedení a kvalifikaci nakonec vyhrála. S pobolívajícím kolenem a v čase 2:31:04. Dvaatřicet dnů po operaci! „Byl to největší závod mého života,“ přiznala. Experti ho řadí mezi nejúžasnější věci, které kdy američtí vytrvalci předvedli.

Olympijský maraton se běžel 5. srpna 1984. Na regeneraci měla tři měsíce, což proti stresu před kvalifikací byla luxusní porce času. Ale dobře věděla, že jedna věc je porazit Američanky a jiná věc bude postavit se Witzové, Kristiansenové a spol.

Do závodu v Los Angeles šla s tím, že se bude do 30. kilometru držet mezi favoritkami a pak zkusí zaútočit. Vzhledem k teplému počasí pomýšlela na čas okolo 2:27. Výstřel pistole odstartoval historickou chvíli, první olympijský maraton žen, a brzy po tom se Benoitová obsadila do hlavní role. Nasazené tempo se jí zdálo pomalé, proto se už na pátém kilometru odpoutala od ostatních. A tak to zůstalo až do cíle.

Žádná ze soupeřek nebyla schopna na její nástup odpovědět a Benoitová běžela sólo závod. V cíli měla na druhou Waitzovou náskok 1 minutu a 26 vteřin. „Když jsem probíhala tunelem na stadion, proběhlo mi hlavou, že teď se můj život navždycky změní,“ prohlásila později.

Daň za tvrdou přípravu

Stala se slavnou, první olympijskou vítězkou v historii ženského maratonu. Po svatbě se studentskou láskou ji začal svět znát pod jménem Benoitová Samuelsonová. V dalším roce vyhrála maraton v Chicagu, kde znovu porazila Kristiansenovou i Motaovou a navíc zaběhla americký rekord 2:21:21, jenž vydržel dalších osmnáct let. Mezi roky 1982 a 1985 vyhrála všechny maratony, na kterých startovala, a její nejhorší čas byl 2:31. Ano, z oné kvalifikace, kde běžela s bolavým kolenem.

Po roce 1985 přišel pomalý ústup z předních pozic. Bylo jí sice teprve 28 let, nejlepší vytrvalecké sezony měla mít ještě před sebou, ale začaly ji dohánět následky tvrdého tréninku. Zranění střídalo zranění, navíc byla perfekcionistka, která odmítala závodit, pokud se necítila být připravena na sto procent. Její motivace klesla i po narození dcery, najednou běh nebyl to nejdůležitější na světě – a taky na něj neměla tolik času.

V roce 1991 ještě doběhla čtvrtá v Bostonu a šestá v New Yorku, pak zase přišla pauza. V roce 1996 se vrátila, dostala se na olympijskou kvalifikaci a v 39 letech skončila třináctá. Na elitní závodění už to nebylo, běhat však nikdy nepřestala. Občas se objevila na některém z kratších závodů a porážela o dvě dekády mladší soupeřky.

Famózní veteránka

Další pozornost na sebe upoutala v roce 2008. Už jako padesátnice se opět zúčastnila olympijské kvalifikace a všechny šokovala výkonem 2:49:08. „Můj cíl je postavit se na start a dostat se do cíle,“ říkala před závodem. Nakonec doběhla na 90. místě ze 124 adeptek. Běželo se v Bostonu a měla největší ovace ze všech účastnic. „Tohle byla moje poslední olympijská kvalifikace, tím jsem si jistá. A jestli poslední maraton? Nevím. Možná bude chtít běžet někdo z přátel nebo z rodiny, tak jim budu dělat doprovod. Pokud tedy poběžím nějaký maraton, nebude to už na téhle úrovni.“

Nemluvila tak úplně pravdu. Nebo jak se to vezme: její další maraton byl na ještě lepší úrovni. V roce 2010 dokončila Chicago za 2:47:50 a moc nechybělo, aby splnila nominační kritéria pro účast na další olympijskou kvalifikaci… Ještě ten samý měsíc zvládla klasickou trať z Marathonu do Atén za 3:02. V dubnu 2011 – to jí bylo 53 let a 11 měsíců – vyhrála v Bostonu svou věkovou kategorii za 2:51:29. Za další čtyři roky pořád měla v nohách čas pod tři hodiny.

Letos se do Bostonu vrátila, po čtyřiceti letech od prvního vítězství v roce 1979 a tedy i se startovním číslem 1979. „Mým cílem je zhoršit se proti tehdejšímu času maximálně o čtyřicet minut, tedy zaběhnout trať pod 3:15:35,“ nastavila si při rozhovoru s novináři laťku. Ale pohodlně ji překonala. Stopky se při průběhu cílovou čárou zastavili přesně na čase 3:04:00. Pochopitelně byla nejlepší v kategorii nad 60 let a k tomu o víc než osm minut vylepšila podzimní čas z Chicaga. První půlku dokonce dala za 1:29:55. „Vždycky můžete běžet rychleji, ale nestěžuji jsi,“ usmívala se v cíli.

První dáma světového maratonu, která udivovala v době profesionální kariéry a stejný respekt si získává i o desítky let později. I proto, že se vždycky řídila jasným heslem: „Chraňte si své sny a snažte se svůj potenciál naplnit do úplného maxima. Neztrácejte ze zřetele svoje cíle, ať se vám do cesty postaví jakékoli překážky. Nenechte druhé, ať vám říkají, na co máte a na co nemáte. Buďte tvrdí, zarputilí, mějte rádi sami sebe a obklopujte se přáteli, kteří ve vás věří.“

Královna Ingrid: od lyžování až na maratonský trůn

Ten pohled rval atletickým fanouškům srdce. Třicátého září 1988 se v Soulu běželo finále ženské desítky (tehdy se ještě na této trati konaly i rozběhy) a podle očekávání se na prvním místě, v bílých rukavičkách, držela norská světová a olympijská rekordmanka Ingrid Kristiansenová. Na konci sedmého kola najednou vběhla na trávník a s bolestivou grimasou opustila závod. Komentátoři začali mluvit o křečích, ale byla to únavová zlomenina. Následek intenzivní předolympijské přípravy v tretrách.

Možná kdyby tenkrát nemusela absolvovat i rozběh, mohla si splnit velký sen a získat zlatou olympijskou medaili. Nakonec nemá ve vitríně žádnou z medailí s logem pěti kruhů, podobně jako další velké dámy vytrvalostního běhu Mary Deckerová nebo Paula Radcliffová.

Ale byla to jedna z mála věcí, která skromné a sympatické Norce v kariéře nevyšla. Stala se mistryní světa v krosu, na dráze i na silnici. Jako první a zřejmě i poslední běžkyně držela současně všechny světové rekordy od 5000 metrů po maraton. K tomu vyhrála čtrnáct závodů na královské trati: čtyřikrát Londýn, dvakrát Boston, jednou Chicago a New York.

Její cesta k běhání nebyla úplně tradiční. Tedy na norské poměry asi ano, ale nikoli co se týče světových standardů. Atletika pro ni dlouho byla pouze doplňkovým sportem k běhu na lyžích. A na sněhu jí to šlo dost dobře. Dostala se až do reprezentace a dokonce si jako náhradnice vybojovala účast na zimní olympijských hrách 1976 v Innsbrucku. Její největší lyžařská chvíle přišla o dva roky později. Na šampionátu v Lahti se poprvé běžel závod na 20 kilometrů klasicky (bruslení ještě oficiálně povolené nebylo) a ona obsadila 21. první místo. Ještě pod dívčím jménem Christensenová, až později si ho sňatkem drobně upravila do verze, v níž ji zná atletická historie.

Brzy po decentním úspěchu na lyžařském šampionátu poprvé zaběhla dráhovou trojku pod 9 minut a nominovala se na mistrovství Evropy do Prahy. Obsadila desáté místo a naznačila, že tohle by mohl být její sport. Ale ještě dva roky dráhu a sníh pečlivě střídala. „Trenér mi řekl, že kdybych se věnovala jenom běhání, mohla bych brzy patřit k nejlepším na světě, ale mně se lyžování opouštět nechtělo,“ vysvětlovala Kristiansenová. Nakonec se pro atletiku rozhodla v roce 1980, kdy jí bylo čtyřiadvacet. „Asi hlavním důvodem bylo, že kvůli lyžování jsem musela často a hodně cestovat. Za sněhem, za tréninkem. Na atletické závody se člověk přeci jenom může připravovat doma.“

Hned v roce 1980 vyhrála maraton ve Stockholmu za 2:38:45 a splnila limit pro olympijské hry v Moskvě. Ale jelikož Norsko se připojila k bojkotu, z olympijského snu prozatím nic nebylo. Místo toho odcestovala do nizozemského Sittardu na akci, jež oficiálně nesla název honosný název World Championships in Athletics, ale k mistrovství světa měla daleko; IAAF vypsala soutěže pouze v disciplínách, jež se nevešly do olympijského programu, tedy 400 metrů překážek a 3000 metrů žen. Na trojce Kristiansenová získala bronzovou medaili.

V roce 1981 už byla druhá na maratonu v New Yorku, na trati po přeměření kratší o 148 metrů, ale i tak v kvalitním čase 2:30:08. Byl to pro ni vůbec úspěšný rok: vdala se a taky zaběhla první světový rekord, když 5000 metrů zvládla za 15:28,4.

I když se zařadila mezi nejlepší běžkyně světa, nestal se pro ni sport jedinou životní náplní. Pracovala v lékařském výzkumu, její specializací byly rakovinové buňky, a trénovala brzy ráno 45 minut před začátkem pracovní doby a druhou fázi si přidávala odpoledne. Když se jí v roce 1983 narodil syn Gaute, v maximální možné míře se věnovala mateřským povinnostem. Bylo pro ni běžné, že brala celou rodinu na důležité závody do zahraničí. Přibylo jí sice starostí s dětmi (druhé se narodilo v roce 1990), ale vítala to. „Je pro mě příjemnější i někde v New Yorku skákat okolo dvou dětí, než se nervovat sama na hotelovém pokoji. Patří to k životu a taky mě to dostane ze sportovní rutiny,“ říkávala.

K tréninku si vrátila už týden po tom, co opustila porodnici. Na jaře 1984 vyhrála maraton v Londýně (2:24:26) a byla považovaná za hlavní favoritku olympijského závodu v Los Angeles. Horké počasí ji příliš nesedlo, skončila čtvrtá za Joan Benoitovou, Grete Waitzovou a Rosou Motaovou.

„Bylo to pro mě velké zklamání,“ přiznala v rozhovoru pro New York Times. Nejen to, že skončila bez medaile, ale i skutečnost, že znovu doběhla za slavnou krajankou Waitzovou – její příběh si přečtěte ZDE. Musela si přiznat, že má kvůli ní mentální blok a začala se připravovat s psychologem. „Věděla jsem, že nikdy naplno neprojevím svůj potenciál, tedy nestanu se nejlepší maratonkyní světa, když nedokážu porazit Grete.“

Dokázala to, a opakovaně. V krosu, na dráze i na silnici. Ze stínu úspěšné krajanky definitivně vystoupila v roce 1985 v Londýně, kdy zaběhla světový rekord v čase 2:21:06. Předchozí maximum vylepšila o 97 vteřin. Tento výkon vydržel dlouhých třináct let! Než ho v roce 1998 překonala Tegla Loroupeová.

Kristiansenová ovšem tehdy věřila, že zápis v tabulkách brzy změní. Stala se první ženou, která zaběhla pětku pod 15 minut, a podobně toužila prolomit hranici 30 minut na desítce a 2:20 na maratonu. Nepovedlo se jí ani jedno. Na desítce se zastavila na číslicích 30:13,3 (mimochodem, rekord na pětce držela devět let a na desítce sedm let)a při maratonu nepřetavila v kýžený úspěch žádný z mnoha pokusů. Prakticky každý maraton od té doby rozbíhala tak, aby půlku měla za 1:09:30 až 1:09:50, bohužel na zbytku trati už tempo udržet nedokázala. Někdy bylo na vině počasí, jindy ji zpomalila narůstající únava. Případně ji přibrzdilo obojí.

Dodnes je přesvědčena, že na čas pod 2:20 měla. Problém nebyl v těle, nýbrž v hlavě. „Trénovala jsem stejně jako muži, kteří běhali maraton pod 2:20. Ale zatímco pro ně to byl rutinní výkon, žádná mimořádná meta, já měla v hlavě, že je to významná bariéra a že žádná žena ji ještě nepřekonala,“ vysvětluje.

I tak se do historie maratonu zapsala výrazným písmem. Stala se první ženou, která zvládla patnáct maratonů pod 2:35, a její osobní rekord 2:21:06 je i dneska považován za velmi kvalitní čas. Však loni ho dokázalo zaběhnout pouze čtrnáct žen, všechny z Afriky.

Pochopitelně, Kristiansenová trénovala úplně jinak než ony. Až do konce kariéry zůstával důležitou součástí přípravy běh na lyžích, dodával ji skvělý aerobní základ. Patřila taky k experimentátorkám na běžeckém pásu, zvládla na něm dlouhé běhy i intervaly – rovněž skvělý pomocník do norské zimy, kdy v lednu nemáte na silnici moc příležitostí běhat ostré tempo. Regeneraci si řídila podle sporttesterů, které začala využívat jako jedna z prvních.

Pro její trénink bylo typické, že regenerační běhy a dlouhé štreky neběhala v režimu easy, ale very easy. Dlouhé běhy absolvovala v tempu 4:40 až 5:20, což je trénink dneska předepisovaný hobíkům s asi tak o 40 minut menšími ambicemi na maraton. A naopak, intervaly neběhala hard, ale very hard. „Když si někdo šel se mnou zaběhat v den, kdy jsem měla na pořadu jenom regenerační trénink, býval překvapený, jak pomalu se courám,“ usmívala se.

V roce 1989 konečně vyhrála maraton v New Yorku, což byl osudový závod Grete Waitzové, osminásobné vítězky. Od půlky 80. let už se obě rivalky prakticky nepotkávaly. I když startovaly na stejném mítinku, každá běžela jinou trať. A do New Yorku pořadatelé Kristiansenovou pozvali znovu právě až v roce 1989, kdy Waitzová kvůli únavové zlomenině v pánvi musela účast odříct.

Kristiansenová vyhrála New York za 2:25:30 a dostala 31 tisíc dolarů, takové byly tehdy prize money na nejlukrativnějším maratonu. Stala se první běžkyní, která zvítězila v New Yorku i Bostonu.

A to byl taky poslední vrchol její velmi úspěšné kariéry. Po druhém porodu už nedokázala navázat na předchozí výkony. Ostatně, bylo jí pětatřicet. V roce 1991 doběhla na mistrovství světa sedmá na desítce a na olympijské hry v Barcelona už se pro zranění nekvalifikovala.

Potom pomalým krokem odešla ze scény. Přirozeně a nenápadně, bez velkých gest. Stylem, jakým si dlouhé roky podmaňovala atletický svět.

Eliud Kipchoge: největší z největších?

Zvládnete stovku za 17,20? Pokud ano, určitě se u toho docela zadýcháte. Teď si představte, že byste ji měli zaběhnout 420krát za sebou, bez přerušení. To je totiž tempo a úsilí, které musel v neděli vynaložit Eliud Kipchoge (33 let) na zaběhnutí světového rekordu v maratonu. Aktuálně má hodnotu 2:01:39 a kdo ví, jestli se v nejbližších letech jeho hodnota posune. A jestli je výhledově schopen ho posunout někdo jiný než on sám.

Byl to úžasný závod. Kdo ho neviděl, může litovat. Paradoxní je i to, že se vlastně konal o dva týdny dřív, než měl. Berlínský maraton se totiž pravidelně běhá poslední zářijovou neděli, ale jelikož za rok se mají v centru města konat velkolepé oslavy třiceti let od sjednocení Německa, musí se začít se stavebními pracemi a opravami už letos, co nejdřív. Proto se organizátoři s radnicí domluvili na posunutí závodu na 16. září.

Kipchoge běžel Berlínský maraton průměrným tempem 2:53 – a to od 25. kilometru se už nemohl spoléhat na pomoc vodičů. Na metě půlmaratonu byl za 1:01:06, což znamená, že druhou polovinu zvládl za 1:00:33. Pro srovnání: na jarním půlmaratonu v Berlíně, jehož trať je podobná té maratonské a neschází se tam rozhodně špatná konkurence, by časem z druhé poloviny maratonu bral třetí místo!

Světový rekord vylepšil o 1,07 %, to je zhruba způsob, jakým zažité mety bořil sprinter Usain Bolt v letech 2008 a 2011. Však oba jsou si podobní i tím, že jsou či byli prakticky neporazitelní.

Kipchoge zatím běžel jedenáct maratonů, z nichž deset vyhrál a pouze jednou byl druhý (v Berlíně 2013). Uspěl v tvrdé konkurenci na olympijských hrách i dubnovém Londýně (trojnásobný vítěz), stejně jako na superrychlé trati v Berlíně (rovněž trojnásobný vítěz), kde je závod orchestrován spíš jako časovka pro elitního vytrvalce než jako souboj extra vyrovnané skupiny. Pouze dvakrát zaběhl horší čas než 2:05 – na zmíněné olympiádě v srpnovém horku dal 2:08:44 a při debutu v Rotterdamu mu stopky naměřily 2:05:30.

Tahle bilance nabízí otázku: je Eliud Kipchoge nejlepším maratoncem všech dob? Podle času bezpochyby. Ale fascinující je především jeho suverenita, která v historii nemá obdoby. Nebo zrovna závodí v éře, kdy konkurence není tak silná a vytrvalá? Těžko říct. Pravdou však je, že Kipchogeho nepotkalo vážnější zranění. To je věc, kterou mu například jeho vrstevník a velký soupeř Kenenisa Bekele může jenom závidět; problémy s kolenem předčasně ukončily kariéru někdejšího maratonského rekordmana Patricka Makaua (2:03:38).

Navíc Kipchoge dokázal vystihnout pravý čas, kdy z dráhy odejít na silnici.

I to je na jeho výkonech pozoruhodné. Když Wilson Kipsang vytvořil v roce 2013 světový rekord 2:03:23 a po něm Dennis Kimetto (2:02:57), debatovalo se o tom, že na takové úrovni budou mít šanci asi jenom silniční specialisté, jímž Kipsang, Kimetto i Makau byli. Jejich dráhařská minulost nestála za řeč, od relativně mladého věku se soustředili na tratě od 10 km po maraton. Kipchoge v posledních letech ukázal, že to nemusí být jediná cesta.

Byl skvělý dráhař. Mluví o tom jeho osobní rekordy (1500 m za 3:33, pětka za 12:46 a desítka za 26:49) i sbírka medailí. Mimo jiné je mistrem světa na pětce z roku 2003, kdy jako 18letý (!) ve finiši porazil Hichama El Guerrouje i Kenenisu Bekeleho, z olympiády má na stejné trati stříbro z Pekingu (za Bekelem) a bronz z Atén (za El Guerroujem a Bekelem).

Po přechodu na silnici byl okamžitě úspěšný. Hned první půlmaraton zaběhl za 59:25, premiérový maraton vyhrál s dvouminutovým náskokem. Neměl problémy s adaptací ani se změnou běžeckého stylu jako jiní. Rovnou se zařadil mezi úplnou špičku.

Ještě jednu věc má Kipchoge s Boltem společnou. Díky atletice vydělal spoustu peněz. Ne tolik jako jamajský sprinter, ale dost na komfortní život. Přesto velkou část roku tráví ve vysokohorském tréninkovém kempu, společně s dalšími keňskými vytrvalci. Má stejně skromné podmínky, stejně jako ostatní musí čistit záchody.

Asi i proto, že dobře zná hodnotu peněz. Ačkoli byl na střední škole velmi dobrý žák, rodina neměla na jeho studia. Proto se rozhodl, že prorazí běháním. Měl štěstí, že v šestnácti letech potkal Patricka Sanga, bývalého skvělého steeplera (2. na OH v Barceloně 1992 i na MS 1991 a 1992) a také člověka s rozhledem, absolventa univerzity v Texasu. Stal se Kipchogeho trenérem i mentorem.

O svém svěřenci tvrdí, že má úžasnou disciplínu i motivaci. Denně vstává v pět hodin, aby si ještě před snídaní stihl odběhnout první, lehkou tréninkovou fázi. V hlavě má všechno perfektně srovnané. „Mohl by se živit jako motivační řečník,“ dodává Bernd Lagat, další atletické eso.

Kipchoge je rovněž vášnivý čtenář. Hltá cokoli, od Aristotela přes sportovní životopisy až po knihy o osobním rozvoji. U všeho si dělá výpisky. Také tréninky a závody si zapisuje postaru do deníku. Už má patnáct hustě popsaných sešitů.

V neděli si jako první člověk na světě do nich mohl zapsat čísla 2:01:39.

1 2 3 5