Historie - Page 2

Jim Peters, maratonský rytíř smutné postavy

/

Velký šampion i velký smolař. Britský vytrvalec Jim Peters čtyřikrát překonal světový rekord v maratonu (jako první na světě ho zaběhl pod 2:25 i 2:20), ale do atletické historie se zapsal i nezapomenutelnými porážkami. Při té poslední, na Hrách britského impéria v roce 1954, málem přišel o život. Z trati ho na smrt vyčerpaného odnesli ve chvíli, kdy mu do cíle a k vítězství chybělo jenom pár metrů.

Petersův příběh začněme 30. července 1948 v Londýně. A začněme ho velkolepým představením Emila Zátopka. Český běžec ve své kariéře zaběhl spoustu jedinečných závodů, ale málokterý překonal jeho výkon z olympijského závodu na 10 000 metrů. Startovní pole naprosto rozcupoval. Před druhým Alainem Mimounem měl náskok 48 vteřin a kromě stříbrného a bronzového medailisty nadělil všem ostatním jedno kolo. V historii olympijských her nikdo nevyhrál desítku s takovým náskokem a podobnou dominancí.

Na osmém místě v poli poražených doběhl Jim Peters, anglický mistr na 6 a 10 mil. S odstupem 76 vteřin za Zátopkem a v osobním rekordu 31:16,0. Průběh a výsledek závodu ho tak rozladily, že se rozhodl ukončit kariéru. Bylo mu 29 let a pochopil, že na dráze už nic velkého nedokáže.

Naštěstí trenér Johnson mu tenhle nápad rozmluvil. Naštěstí pro Peterse i naštěstí pro maraton. To měla být trať, kde zapomene na hořkost z dráhových závodů.

Peters se v roce 1949 zúčastnil jediné akce, ale o to poctivěji trénoval. I když světový maratonský rekord byl tehdy 2:25:39, on už se připravoval na pokoření bariéry 2:20. Přidával na intenzitě i objemech. Zatímco v říjnu 1950 běhal týdně pouhých 27 km v průměrném tempu 3:57, v dubnu 1951 už to bylo 77 km v tempu 3:41 a v červnu 105 km v tempu 3:37. S pouhou stovkou týdně se při maratonské premiéře dostal k britskému rekordu a času 2:29:28!

„Trénuj málo, ale tvrdě a často,“ bylo tehdy Petersovo heslo, který jako jeden z prvních zveřejnil svoje tréninkové deníky. Jenom výjimečně běžel delší štreku než 25 kilometrů, spíše zařazoval 10-20 km, kde se tempo pohybovalo od 3:13 k 3:45. Od roku 1952 trénoval už dvoufázově, tudíž se jeho týdenní kilometráž zvedla nad 150 km. A to byl samozřejmě ryzí amatér, dál pracoval na plný úvazek jako optik.

Moderní trénink

Peters neměl stejný systém, jemuž věřil Zátopek (ten ovšem nebyl maratonským specialistou), nicméně i on prakticky vynechával dlouhé běhy v pomalém tempu, což až do začátku 50. let byl hlavní tréninkový prvek elitních maratonců – zvládnout v přípravě pomalu co nejvíc souvislých běhů a pak v závodě přežít rychlejších 42 kilometrů a 195 metrů.

Ale zpátky k závodům. Po prvních maratonských zkušenostech z roku 1951 se Jim Peters vydal v následující sezoně znovu na Polytechnic Marathon, který se běžel z Windsoru do Chiswiku a byl tehdy považován za jeden z nejprestižnějších na světě. Na domácí půdě vyhrál za 2:20:43. Světový rekord překonal téměř o pět minut, a to se ještě při přeměřování zjistilo, že trať byla o 237 metrů delší.

Byl považován za největšího favorita olympijského maratonu v Helsinkách, ostatně i proto si Emil Zátopek před startem zjišťoval jeho číslo, aby se ho mohl držet, a ještě se osobně ujistil, jestli je opravdu „ten Peters“.

Jenže Angličan i podruhé na olympiádě narazil. Jeho šance na úspěch snižoval i fakt, že Polytechnic Marathon se běžel pouhých šest týdnů před Helsinkami, což není ideální pro dokonalou regeneraci. Navíc měl problém s cestou do Finska. Nevešel se do linkového letu, tak musel vyrazit vojenským letadlem, kde byla zima a které kvůli bouřce i jiným komplikacím letělo do dějiště olympijských her devět hodin.

Výsledkem byla zkratka DNF ve výsledkové listině. Peters maraton rozběhl zběsile (na metě 5 km běžel tempem na výsledný čas 2:09:30 a s náskokem 41 sekund před ostatními, na 15. km držel tempo na 2:11:45), ale ještě před obrátkou mu Zátopek s Janssonem utekli a on na 37. kilometru vzdal kvůli křečím v nohou.

Tentokrát ho olympijský neúspěch nepřivedl k myšlenkám na konec kariéry. Naopak, v roce 1953 se do toho pořádně obul a předvedl své nejlepší výkony.

Nejprve v červnu na Polytechnic Marathonu jako první pokořil hranici 2:20 (2:18:41), což byl výkon považovaný tehdy za srovnatelný s překonáním čtyřminutové bariéry v míli. A to byla trať opět delší, tentokrát o 142 metry. Za měsíc, v průtrži mračen, ovládl britský šampionát za 2:22:29 (sebral Zátopkovi nejlepší čas na obrátkové trati), v září vyhrál v Enschede (2:19:22) a sezonu snů zakončil za tři týdny dalším světovým rekordem, když  v Turku dosáhl času 2:18:35. Druhého v pořadí za sebou nechal o sedm minut.

Naposledy se do světových tabulek zapsal v červnu 1954, znovu na populárním „Poly“ a tentokrát časem 2:17:40. Světový rekord překonal počtvrté, což se nikomu před ním ani po něm nepodařilo. Historické maximum během tří let vylepšil o 8 minut a 3 vteřiny, to je další unikát.

A věřil, že jeho cesta bude pokračovat. Naplánoval si, že začne trénovat třífázově (jako to dělají dnešní afričtí šampioni) a že za ideálních podmínek může nejlepší čas stlačit pod 2:15, nejlépe někam k 2:12. Bylo mu pětatřicet let a byl ve věku, který maratonci považují za ideální.

Drama ve Vancouveru

Ale nejdřív ho čekal maraton na Hrách britského impéria ve Vancouveru, jeho osudový závod.

Startovalo se v poledne, ve 28 stupních a v dusném pacifickém počasí. Navzdory tomu Peters nevolil vyčkávací taktiku. To nebyl jeho styl. Nasadil tempo na 2:20 a nebral ohledy na okolí. Dlouho běžel s krajanem Stanem Coxem, ale pár kilometrů před cílem zjistil, že je na trati sám. Cox už byl v té době v nemocnici; v horku se mu totiž zamotala hlava a narazil do telefonního sloupu.

V roce 1954 se ještě maratonci nemohli občerstvovat bezstarostně jako dnes. V první půlce trati směli využít jenom namočenou houbičku a ani potom neměli vodu k dispozici každého 2,5 kilometru, jak je to zvykem teď. I na to Peters doplatil. Byl dehydrovaný a síly mu ubývaly každým kilometrem.

Příliš mu nepomohla ani skutečnost, že zároveň s maratonem se na stadionu běžela „míle snů“, závod, kdy proti sobě nastoupili Roger Bannister a John Landy, jediní dva pokořitelé čtyřminutové hranice. Předvedli skvělý závod i ve Vancouveru, kde lidé byli poprvé svědky toho, že i s časem 3:59,6 lze prohrát. Podívat se přišli také rozhodčí a organizátoři z maratonské trati. Takže tam nebyl nikdo, kdo by nebohému Petersovi prozradil, že má náskok sedmnáct minut a že nemusí do cíle tak hnát.

Fanoušci, kteří s úžasem sledovali souboj Bannistera s Landym, o pár minut později viděli další nezapomenutelné obrazy. Na stadion se přišoural Peters, na smrt vyčerpaný, a sváděl nerovný souboj s touhou dostat se do cíle. Podlamovala se mu kolena. Upadl. A zase vstal. Udělal dva kroky vpřed, pak zavrávoral a o tři kroky se dostal zpátky, kličkoval zprava doleva a potom zase zleva doprava. Takhle bojoval jedenáct minut. Jedenáct minut, během nichž na dráze urazil 200 metrů.

Lidé ho chvíli povzbuzovali, chvíli s němým úžasem jenom přihlíželi a chvíli křičeli na rozhodčí a organizátory, ať konečně něco dělají. Rozhlasoví reportéři se předháněli v barvitém líčení epického souboje člověka s vyčerpáním, počasím a cílovou rovinkou.

Teprve potom se k Petersovi dostal masér anglické výpravy, stáhl ho z trati a nechal odvézt do nemocnice. Vítězem se stal Skot Joe McGhee včase 2:39:32, do cíle dorazilo jenom šest borců.

Když se Peters po třech hodinách v bezvědomí probudil, neměla zdravotní sestra sílu mu říct, že nevyhrál. Teprve druhý den se dozvěděl, že závod nedokončil. „Co se dělo na stadionu, si vůbec nepamatuji. Musím být rád, že jsem vůbec přežil,“ vyprávěl později. Ironií osudu je, že i tahle trať byla špatně změřená. Na metě 42 195 metrů byl první on.

Rychlé loučení s maratonem

V nemocnici si Peters několik dnů poležel a pak se rozhodl, že s atletikou končí. Teď už definitivně. Sice se původně chystal na olympijský maraton v Melbourne 1956, ale měl strach, že i tam bude horko. Bál se znovu závodit a riskovat život. Byl jako řidič, který přežije těžkou havárii a už nemá odvahu sednout za volant.

Od prince Philipa, manžela královny Alžběty II., aspoň dostal čestnou medaili za výkon na Hrách britského impéria. V roce 1967 se Peters do Vancouveru vrátil a symbolicky si odběhl posledních 200 metrů. Nechtěl atletickou scénu opustit s dluhem.

Běžec, který je označován za jednoho z největších maratonců historie, zemřel 9. ledna 1999 ve věku 80 let.

Maratonkyně, která světu ukázala kuráž

/

Miliony diváků u televizních obrazovek po (skoro) celém světě a víc než 70 tisíc na stadionu Coliseum v Los Angeles sledovalo 5. srpna 1984 závěr prvního maratonu žen na olympijských hrách. Kdybyste se jich dnes, po více než třiceti letech, zeptali, jestli si vybaví jméno vítězky, zřejmě byste se dočkali váhavých odpovědí. S mnohem větší pravděpodobností by si vzpomněli na heroický boj švýcarské běžkyně Gabriely Andersenové-Schiessové s extrémní dehydratací, glykemickým šokem a naprostým vyčerpáním. Jejích sedm minut trápení na tartanové dráze patří k nejslavnějším příběhům maratonské historie.

Pro světovou atletiku to byl velký den. Konečně, po letech debat a diplomatických bojů, se maraton žen stal v roce 1984 součástí olympijského programu. Předehrami historické chvíle byly ME v Aténách (1982), MS v Helsinkách (1983) a samozřejmě i souboje nejlepších vytrvalkyň na městských tratích v Bostonu, New Yorku, Londýně, Berlíně, Košicích…

Na startu při slavnostním ceremoniálu nechyběla žádná z těch, kdo v maratonu něco znamenaly. Nebo brzy znamenat budou. V klubku favoritek postávaly Joan Benoitová, Grete Waitzová, Rosa Motaová, Ingrid Kristiansenová či Lorraine Mollerová (v tomto pořadí je zaregistrovala časomíra v cíli), ale nakonec se nejvíc pozornosti dostalo Gabriele Andersenové-Schiessové, Švýcarce žijící přes dvacet let v USA.

Do zámoří odešla v osmnácti letech, pracovat jako lyžařská instruktorka. Provdala se a už tam zůstala. Na začátku 70. let se začala prosazovat na běžeckých závodech, byla jednou z prvních maratonkyň (dokonce v roce 1973 překonala švýcarský rekord). Do Los Angeles tedy neodjížděla jako žádná olympijská turistka. Měla za sebou kariéru, která vzbuzovala respekt; ostatně její nejlepší osobní výkon z roku 1983 měl hodnotu 2:33:25 a ještě o pět let dříve by byl světovým rekordem.

Jenže onoho 5. srpna 1984 bylo všechno špatně. Z jejího pohledu.

Začátek srpna v Kalifornii není ideální čas a místo pro bezproblémové zdolání maratonu. V osm ráno bylo na startu 19 stupňů, o dvě a půl hodiny později ukazoval v cíli teploměr hodnotu odpovídající 26 stupňům Celsia. Jasně, může být i hůř, ale podmínky v Los Angeles ještě zhoršovala vysoká vlhkost, která se v průběhu závodu pohybovala od 70 do 95 procent.

Každý zkušený běžec vám řekne, že tohle bývá větší zlo než prachobyčejné vedro. Dokonale to platilo i pro Andersenovou-Schiessovou, která na podobné počasí nebyla vůbec zvyklá. Žila v nadmořské výšce 1812 metrů, víc času trávila na sněhu než pod pražícím sluncem. Ostatně pár měsíců před olympiádou zkolabovala v Arizoně při závodě na 10 kilometrů.

Švýcarka se od startu maratonu dlouho pohybovala na příčkách, jež zhruba odpovídaly jejím možnostem. Ještě na 36. kilometru byla dvacátá. Pak však teplo společně s vysokou vlhkostí na ni začalo doléhat. Ke své smůle dva kilometry před stadionem promeškala poslední občerstvovací stanici. Prý kvůli tomu, že vyhlížela další z osvěžovacích sprch.

Velkou hlavu si z toho nedělala, protože si myslela, že od cílové čáry ji dělí jenom pár set metrů. Stadion byl na dohled, to přeci nemůže být daleko – říkala si.

Konečně byla v tunelu vedoucím na tartanovou dráhu Colisea. Ve stínu se jí udělalo líp. Ale o to tvrdší byla rána, kterou dostala, když vběhla na rozpálený stadion. Diváci užasli. Protože najednou spatřili běžkyni s bílou kšiltovkou, která má problém udělat krok a kterou ještě čeká 500 set metrů, neskutečně dlouhých 500 metrů.

Andersenová-Schiessová se motala po tartanu, chvílemi byla ve druhé dráze, pak se odkymácela do šesté. Měla co dělat, aby udržela směr vpřed. O běhu se už mluvit nedalo. S vypětím všech sil šla, zkroucená na levou stranu, oči vytřeštěné a ruce chvílemi jako by se bezvládně houpaly podél těla.

Hned se k ní seběhli dva lékaři, ale při jejich dotazu, jestli nechce vzdát, dala najevo, že nikoli.

Jak později přiznala, hlava celkem jasně věděla, co dělá a kde je, ale svaly nebyly schopny reagovat na příkazy směřující z mozku. Jednou z myšlenek, která ji držela na trati, byla ta, že je jí 39 let a má první i poslední možnost dokončit olympijský maraton. Za čtyři roky žádné „další“ téměř jistě nebude. „Při jakémkoli jiném závodě bych v takovém stavu bez váhání vzdala,“ řekla později.

Na cílovou čáru nakonec v doprovodu lékařů doklopýtala na 37. místě a v čase 2:48:42. Na dráze Colisea ji předběhlo osm soupeřek. Závěrečná čtvrtka na ovále jí trvala 5 minut a 44 vteřin. Přepočteno na tempo dostaneme údaj 14:20.

V cíli se jí okamžitě ujali zdravotníci a odnesli do stínu v útrobách stadionu. Zabalili ji do mokrého prostěradla a přehřáté tělo (tělesná teplota vystoupila na neskutečných 41,2 stupňů Celsia) obložili ledem. „Prvních patnáct minut jsem si připadala, jako bych hořela,“ vzpomínala po letech.

Po hodině byla schopná se postavit na nohy a za další hodinu konečně mohla opustit péči lékařů.

Její boj se závěrem maratonské trati neviděli jen diváci v Coliseu. Ačkoli běžela v těch chvílích na chvostu startovního pole, televizní stanice ABC přenos nepřerušila a trápení švýcarské běžkyně tak mohl sledovat celý svět. Večer ji ještě donutili přijít na rozhovor do televizního studia. Pod záminkou, aby uklidnila atletické fanoušky, že je fit.

Hodně se mluvilo o kuráži, o vytrvalosti, tom, že její utrpení bylo pravým naplněním olympijské myšlenky, kde cennější než vítězit je bojovat a nevzdávat se. „Joan Benoitové dali zlatou medaili, Grete Waitzové stříbrnou a Rose Motaové bronzovou. Ale tobě, Gabrielo Andersenová-Schiessová, by měli u Colisea postavit sochu, aby navždy připomínala kurážný atletický výkon, jaký tenhle starý stadion dosud neviděl,“ napsal například list New York Post.

Ale ne každý byl nadšen tím, co se stalo a co v televizním přenosu obletělo celý svět. Ženy poprvé běžely maraton na olympijských hrách a poslední, co si funkcionáři přáli vidět, byly obrázky téměř na smrt vyčerpaných závodnic. Podobné těm, kvůli kterým o 56 let dříve na nějaký čas zakázali ženám závody na 800 metrů a delší. Kdyby si podobnou krizí Andersenová-Schiessová prošla na 30. kilometru a pak stranou všeho zájmu vzdala, byl by klid…

„Je to tragédie,“ prohlásila bývalá světová rekordmanka Grete Waitzová. Olympijská vítězka Joan Benoitová dodala: „Řeknu jenom jedno: jsem ráda, že to dobře dopadlo.“ K nim se přidala i média, která tvrdě kritizovala pořadatele a lékaře na stadionu za to, že včas nezasáhli a nestáhli závodnici z trati.

Dnes můžete podobné situace vidět na maratonech i ironmanech, u mužů i žen, u elitních borců i hobíků. Stane se. Řada lidí bere takové zážitky jako mimořádnou inspiraci a výraz vůle něco dokázat, splnit si velký sportovní sen. Andersenová-Schiessová nejprve nebyla nadšená, že se navždy stala „tou, co se na olympiádě motala po dráze“, ale později přiznala, že jí těšila slova běžců a běžkyň, kteří ji vyjadřovali obdiv a vyprávěli, jak se pro ně stala symbolem sportovní kuráže.

A co byl dál? Švýcarka si hned druhý den po kolapsu šla zaběhat a za necelé tři měsíce se postavila na start Newyorského maratonu, kde ve stejných podmínkách, jaké panovaly v Los Angeles, obsadila 11. místo. Závodně běhala až do 57 let.

Buddy Edelen: Američan, který okouzlil Košice

/

Jméno Leonarda „Buddyho“ Edelena (1937-1997) je dnes mezi fanoušky atletiky téměř zapomenuté. Tento rodák z Kentucky přitom hlavní část své běžecké kariéry strávil v Evropě a na Košickém maratonu držel traťový rekord dlouhých patnáct let! Byl i rekordmanem světovým, ostatně jako první v historii zaběhl maraton pod 2:15.

Na počátku šedesátých let byly USA všechno, jenom ne vytrvalecká velmoc. V roce 1960 sice zaběhl Leonard Edelen americký rekord na 10 000 m, a bylo to vůbec poprvé, kdy Američan běžel desítku pod třicet minut (28:58,9), ale zároveň to bylo téměř o dvacet sekund pomaleji, než bylo třeba k automatické kvalifikaci na olympijské hry v Římě. Ještě téhož roku proto čerstvě vystudovaný učitel odjíždí do Evropy naučit se běhat.

Rozhodování, kterou běžeckou školu zvolit, nebylo složité. Anglie – tehdy země světových rekordmanů od míle až po maraton – byla pro mladého Američana ideální destinací.

Do Essexu dorazil v listopadu 1960 a už tři dny po příjezdu začal závodit. Premiéra na výsostné anglické krosové půdě nemohla dopadnout lépe. Edelen nasadil sebevědomé tempo a očekávalo se, že zámořskému frajerovi na podmáčeném golfovém hřišti plném strmých výběhů a stříkajícího bahno brzo dojde. Nedošlo a Edelen vyhrál s velkým náskokem před anglickým reprezentantem Brianem Cottinghamem. Až po doběhu místním novinářům s úsměvem prozradil, že je americkým krosovým mistrem, kterého po studiích v Minnesotě nerozhodí ani drsnější počasí.

Trénink podle dopisů

I v Anglii ho na dálku trénoval Fred Wilt, účastník OH 1948 a 1952 v běhu na 10 000 m. Wilt byl profesí agentem FBI, ale všechen volný čas zasvětil studiu a psaní běžecké literatury (mj. zavedl anglický termín plyometrics). V Edelenovi rozpoznal atleta, který může USA získat v běžeckém světě respekt v ničem menším než v maratonu. Na základě analýzy tréninkových deníků nejlepších vytrvalců, které Wilt v roce 1959 publikoval v  knize How they train, mu sestavil nekonvenční maratonský program. Obsahoval náročné intervalové tréninky na dráze a dva dlouhé běhy týdně, jež však neměly sloužit k pouhé podpoře aerobní vytrvalosti a kochání se lesní krajinou, ale měly být absolvovány ve velmi svižném tempu, a to nejlépe na silnici. Prostě tak, aby co nejlépe odpovídaly podmínkám skutečného maratonu. Koučink probíhal čistě korespondenčně. Wilt posílal Edelenovi do Anglie každý týden tužkou napsaný plán a ten mu ho pak vyplněný propiskou stejnou cestou vracel.

Edelen nebyl profesionál. V Anglii se živil jako učitel a přitom zvládal odběhat 180 kilometrů týdně. Žil docela prostě; bydlel v malém bytě bez ledničky (aby se vyhnul nočnímu přejídání) a stravoval se zásadně po hospodách, kde jeho oblíbené menu tvořily fish and chips a dva guinessy. Po úspěšném závodě své okolí vždy šokoval tím, že si zapálil cigaretu. Jeho záliba v pivu a tabáku byla ovšem pro potřeby novinářů značně nafouknutá. „Žil jsem s Edelenem v Anglii půl roku a řeknu vám říct, že to byla pěkná nuda. Ten chlápek byl vždycky už v deset hodin v posteli,“ vzpomínal jeho tréninkový parťák Bill Erickson.

Edelenův maratonský debut přišel v červnu 1962 na trati Polytechnického maratonu ve Windsoru. Možná i kvůli přítomnosti anglické královny neměl Američan svůj den a dokončil v čase 2:31, deset minut za vítězným Ronem Hillem. Už o měsíc později ovšem triumfoval na Velšském maratonu v Cardiffu (2:22) a vysloužil si tím pozvání od pořadatelů nejstaršího evropského maratonu v Košicích. Ti si i během studené války dávali záležet na co možná nejpestřejší mezinárodní konkurenci.

„V Košicích se k nám chovali skutečně jako k celebritám (…) pořád jsme rozdávali autogramy. Nepozoroval jsem žádnou výraznou propagandu, ale zároveň jsem si dával pozor, abych neřekl nic, co by mohlo být vnímáno kontroverzně (…) před závodem pak ke mně přišel jeden čs. kluk a povídá: „Víte, lidi budou řvát, ať vyhraje Kantorek, ale srdcem si budou přát, abyste to byl vy,“ popisoval Edelen přijetí na východě Československa.

Košice: druhý a první

Sedmého října 1962 se Košice probudily do mimořádně větrného dne a maratonci se na čele jen velmi neochotně střídali v udávání tempa. Černého Petra držel v poslední třetině závodu Edelen, kterého dokázal stínovat už jen český maratonec a lékař Pavel Kantorek. O vítězi se se rozhodovalo až na stadionu, kde téměř třicet tisíc diváků sledovalo, jak Kantorek ve finiši předčil Američana o necelé dvě vteřiny. „Uvědomuju si, že jsem rozrážel vítr pro ostatní, a že mě to stálo vítězství. Ale myslím, že Čechoslováci mě mají nakonec mnohem radši na druhém místě za Kantorkem. Jsem tu populární a můžu se tak příští rok vrátit,“ odpověděl Edelen s nadhledem na dotazy novinářů zpochybňujících jeho závodní strategii.

Jak osudová slova to byla, se mělo ukázat vzápětí. Edelen se měl z Košic vracet ráno letecky, ale vzhledem k špatné předpovědi počasí dal přednost nočnímu vlaku. Vyhnul se tak nástupu na palubu Iljušinu IL-24 na lince ČSA z Košic do Prahy, který později ztroskotal v husté mlze u Brna a jeho pád nepřežilo třináct lidí.

Přestože Edelen absolvoval během pěti měsíců tři maratony, prosincové pozvání dalšího z elitních podniků – japonské Fukuoky – rovněž nemohl odmítnout. Košický scénář pak běžel v repríze i na asijském kontinentu; Edelen si přivezl Kantorka na zádech až na stadion, ovšem s tím rozdílem, že Američan tentokrát Čecha o vteřinu předčil. Čas 2:18:56 byl pak novým americkým rekordem.

V šedesátých letech atleti nevyužívali služeb biochemiků, ani nerozebírali příčiny svého neúspěchu se sportovním psychologem, přesto se nebáli hledat prostor pro zlepšení na nečekaných místech. Edelen se objednal k hypnotizérovi a ve změněném stavu vědomí si pak nechal vsugerovat mantru: „Kdykoliv začneš během závodu cítit bolest, není to signál, že máš zpomalit, ale zrychlit, abys brzy dorazil do cíle.“ Další z Američanových specialit byly tzv. bezdeché sprinty. Myšlenka byla jednoduchá: bez přísunu kyslíku se ve svalech začne kumulovat laktát a běžec si proti němu postupně buduje větší rezistenci. Edelen tuto tréninkovou metodu dotáhl až na značku 300 metrů, tak daleko byl schopen dosprintovat pouze na jeden nádech.

V roce 1963 se znovu postavil na start Polytechnického maratonu. Rychlá trať z Windsoru do Chestwicku, kde byla v roce 1908 poprvé ustavena délka maratonského běhu na 42,195 km, lákala výbornou konkurenci a ne náhodou zde v 50. a 60. letech padlo šest světových rekordů. Závod startoval až po poledni, a tak si Edelen dopřál snídani v podobě čtyř vajec na měkko, čtyř toastů, velké kávy s mlékem a to celé zakončil několika dílky čokolády. Ale běželo se mu skvěle. Už na třicátém kilometru se osamostatnil v čele závodu a mezi diváky se začala šířit nejprve tichá a později stále hlasitější pošta: „Ten Amík, běží na rekord!“

Zprávu naštěstí zachytil také Edelen, který běžel i poslední kilometry na plné pecky a cílovou pásku prolétl v čase 2:14:28! Jako první člověk zaběhl maraton pod 2 hodiny a 15 minut, a vylepšil tak předchozí světový rekord Japonce Terasawy o celých 47 vteřin.

Časy, kdy stačilo maraton odšoupat, skončily! Musíte běhat krátké úseky a zvyknout si na tvrdý trénink na silnici. Jen tak získáte potřebnou rychlost a vytrvalost,“ prozradil svůj recept na úspěch. Jeho slova si atleti vzali k srdci a během následujících pěti let se hodnota světového rekordu posunula až na hranici dvou hodin a osmi minut.

V říjnu 1963 přijíždí Edelen do Košic podruhé a při neúčasti zraněného Kantorka se stává tentokrát již nepokrytě hlavním miláčkem fanoušků. Nadšení Košičanů pak ještě vzroste, když Američan už před třicátým kilometrem setřese ruského reprezentanta Popova a za mohutných ovací a pokřiku E-DE-LEN! E-DE-LEN! si dobíhá na stadionu pro vítězství a vylepšuje traťový rekord o více než dvě a půl minuty. Američanův čas 2:15:09 zůstane v Košicích nepřekonán celých patnáct let. Teprve v roce 1978 ho překonal Go Chun Son z KLDR.

Rekordman bez medaile

Paradoxně v době, kdy byl Edelen nejlepším americkým vytrvalcem a držitelem osmi národních rekordů, sešel v zámoří zcela z mysli. Na jaře 1963 takto marně čekal na pozvánku pořadatelů Bostonského maratonu. A i jako světový rekordman si musel účast na olympiádě nejprve vybojovat v  národní kvalifikaci.

Po čtyřech letech se tak Edelen vrací na otočku do USA, aby dokázal, že zprávy, které o jeho výkonech přicházely z Evropy, nebyly jen mýtus.

Čtyřiadvacátého května 1964 lil z maratonců v New Yorku pot už na startu. Aby ne, teploměr ukazoval přes třicet stupňů. Edelen měl nicméně důvod k úsměvu, celé jaro běhal obalen vždy minimálně čtyřmi vrstvami oblečení, jelikož podobné počasí předpokládal. V samotném závodě pak neměl konkurenci, když druhého Johna Kellyho porazil o dvacet minut.

Edelen – favoritem olympijského maratonu,“ psal v září 1964, časopis Track and Field. Pouze závodníkovo nejbližší okolí tehdy tušilo, že po maratonu v New Yorku musel kvůli úporným bolestem kyčlí přerušit na několik týdnů trénink. Edelen už na střední škole proslul mimořádnou zarputilostí, když se nemínil spokojit pouze s jedním tréninkem denně, a už ráno před vyučováním chodil sám běhat sedm mil. Mezi lety 1962-64 absolvoval celkem devět maratonů a mnoho desítek závodů na kratších tratí. I mezi závody tvrdě trénoval a ve dnech běžeckého volna si chodil pro jistotu zaklusat. „Tvoje nutkání pořád běhat a neposednost pramení z komplexu méněcennosti. Nechci zabíjet tvůj entuziasmus, ale jsi sám sobě největším nepřítelem. Ty samé vlastnosti, které tě předurčily k tomu být výborným běžcem, tě můžou také zničit,“ nebral si servítky jeho trenér Wilt.

I na hotelovém pokoji v Tokiu sžíraly Edelena pochybnosti. „Dosáhl jsem mnoho, ale nesmrtelnost mi zajistí jedině olympijská medaile.“

Ještě na dvacátém pátém kilometru to vypadalo, že ani nedokončí, ale bolavé kyčle ho nakonec donesly do cíle na výborném šestém místě. Kdyby se udělovala olympijská medaile za nejdéle snášenou bolest, dostal by ji právě Edelen. Naneštěstí ani po hrách se jeho zdravotní stav výrazně nezlepšil a on zároveň dospěl k rozhodnutí vrátit se po pěti letech strávených v Anglii zpět do USA. V červnu 1965 běží naposledy Polytechnický maraton, závod, kde vytvořil světový rekord, a opět skvěle, když finišuje na třetím místě v čase 2:14:34.

Po návratu do Spojených států se usídlil v Coloradu, aby zde postgraduálně studoval a především se v nadmořské výšce připravil na olympijské hry v Mexiku. Degenerativní onemocnění kyčlí ho ovšem v roce 1967 donutilo ukončit kariéru. Ze sportu odcházel Edelen s oslnivou bilancí: ze třinácti maratonů sedm vyhrál. Stal se průkopníkem americké maratonské školy, později na něj navázali Frank Shorter, Bill Rodgers nebo Alberto Salazar.

Podobně jako Pavla Kantorka v Česku, ani Buddyho Edelena dnes v USA téměř nikdo nezná. Na bývalé světové rekordmany se totiž, na rozdíl od olympijských medailistů, nemilosrdně zapomíná.

Zpracováno podle knihy
„A Cold Clear Day“

Běžecké boty z 3D tiskárny. Iluze, nebo budoucnost?

Na předvídání budoucnosti je asi nejzajímavější, když se po čase naskytne možnost porovnat smělé vize s realitou. Například kdyby měl dnes svět vypadat, jak ho před třiceti a více lety viděly (nejen) dětské knížky řešící podobu života po magickém roce 2000, nemuseli bychom chodit do práce, protože všechno by na starost měli roboti, a výlet na Měsíc by byl podobně běžnou věcí jako dovolená u rybníka. Ani jedno se nesplnilo, jak dobře víme.

Málokdo z futurologů měl kdy tolik fantazie, aby si dokázal představit maličkosti, které sice nepřevrátily svět naruby, ale v době před pár desítkami let by vypadaly odvážně až bláznivě. Zajímalo by mě, co by třeba v roce 1965 řekli představě, že jednou budou lidé běhat po parcích a lesích s telefonem připevněným na paži. Dobrovolně připevněným.

Nedávno, když už je na těchto stránkách řeč o běhání, zase firmy Adidas a Nike přišly s ideou, že budoucností se stanou boty s mezipodešví vyrobenou na míru v 3D tiskárně. Hlasitěji odvážnou myšlenku vyslovil Adidas, ve spolupráci s belgickou společností Materialise.

Podle vize projektu Futurecraft 3D, jak byl nazván, prostě přijdete do obchodu, zaklušete si na běhátku a domů půjdete s maratonkami dodělanými přesně podle vašeho chodila. Má prý jít o hudbu budoucnosti ne tak vzdálené.

Nesmysl? Pouhý reklamní trik? Nebo běžná praxe příštích let?

Docela by mě zajímalo, jakou interní a upřímnou odpověď si dávají bossové v kancelářích Adidasu. Německá firma, a to jí nikdo upřít nemůže, v oblasti propojení výroby běžeckých bot s nejmodernějšími technologiemi čile experimentuje. A ne zrovna úspěšně, je třeba asi dodat.

Prvním pokusem poskočit do budoucnosti byl model Adidas Micropacer, který na trh s velkými fanfárami uvedla v roce 1984. Bota měl v levém jazyku zabudován senzor s displejem, který ukazoval uběhnuté kilometry, zdolané kroky a spálené kalorie. Když se po letech běžečtí geekové pokoušeli jeho přesnost přeměřit podle moderních GPS a krokoměrů, ne zrovna překvapivě zjistili, že Micropacer ukazatele spíše odhadoval než přesně počítal. Ale o to až tolik nejde. Pro nepamětníky: řeč je o době, kdy vlastnit počítač nebylo běžné ani na západ od Folmavy.

MICRO

Micropacer se prodával za 100 dolarů, což byly docela velké peníze – o rok starší Nike Pegasus stály 40 dolarů. V dobových článcích si komentátoři pobaveně kladli otázku, proč by někdo měl zbytečně utrácet peníze za drahé boty, když jsou k dispozici levnější. Ale nesmějte se jim. Oni fakt nemohli tušit, že jednou si budou běžci kupovat i chytré hodinky, kompresní oblečení, kurzy správného běžeckého kroku, trenky v ceně výletu do Berlína nebo startovné dražší než nejlepší lístky do opery.

Ale nebyla to jenom cena, která už za pár let model Micropacer odkázala do oddělení kuriozit. Podstatné bylo, že se v nich běhalo dost nepohodlně. Byly těžké, málo ohebné a ještě méně prodyšné. Koupit si je ostatně můžete i dnes; Adidas občas uvede retro edici, ale to už jsou boty vyrobené z modernějších materiálů, stejný zůstává pouze design.

Další z pokusů se třemi pruhy si pamatuji i já. Před deseti lety firma uvedla na trh model adidas_1 se sloganem „první inteligentní bota na světě“ a příběh se v mnohém opakoval. Vysoká cena (7990 Kč), solidní váha (380 gramů), velké ambice, tři roky utajovaného vývoje – a brzy konec.

Tentokrát měly boty v podešvi zabudován strojek se speciálním mikroprocesorem, který údajně prováděl pět milionů kalkulací za vteřinu. Když jste běželi, měl mechanismus podle rychlosti a dopadu vašich kroků poznat, kolik právě potřebujete tlumení, a podle toho upravoval výšku paty (pokud si dobře pamatuji). Součástí byla i malá třívoltová baterka, jež měla vydržet až sto hodin, tedy pro trochu ambicioznějšího běžce tak čtvrt roku.

adidas_1

Když jsem měl adidas_1 poprvé v ruce, říkal jsem si, jak asi strojek reaguje na bláto a kamínky, protože na první pohled vypadal dost zranitelně… Boty se u nás prodávaly v tehdejší firemní prodejně v Praze Na Poříčí a už byly drasticky zlevněné, když jsem je objevil. Ale běhat jsem v nich nikdy nikoho neviděl, v Česku ani v cizině.

Byť šéfové z Herzogenaurachu tvrdili, že tento model jednou pro vždy změní budoucnost sportovních bot, brzy si ho museli zapsat na seznam experimentů, které se neujaly.

A do třetice Adidas. Tuším, že ve stejném roce nabízel u modelu Supernova Cushion možnost nechat si ho vyrobit na míru. Fungovalo to tak, že jste přišli do expa PIM na Václavák, změřili vám nohu, prošli a proběhli jste se po skenovací desce – a do pár týdnů jste si měli jít na poštu pro supernovy ušité dle vašich potřeb. Dokonce běžela reklama s Hailem Gebreselassiem, ať také jako on běháte v botách na míru. Jejich cena byla asi o 20-30 procent vyšší než u běžného modelu, snad i proto se z nich trhák nestal.

Ale nejen Jára Cimrman věděl, že metoda slepých uliček má něco do sebe.

I když to s výše zmíněným Micropacerem moc nevyšlo, tak Adidas před třemi desítkami let vlastně předpověděl dnešní módu fitness náramků. Občas se proto na takové produkty a záměry firem vyrábějící běžecké boty musíme dívat podobně jako na designéry futuristických automobilů. Jako na hru. Jako na pokus o předpovídání příštích trendů. A samozřejmě i jako na reklamní aktivitu se sdělením: „Podívejte se, jsme tady, snažíme se a držíme prst na tepu doby.“

Teď se věří v personalizaci běžeckých bot; někdo to zkouší s pumpičkami (ostatně Reebok jenom oprášil nápad ze začátku 90. let), někomu více sexy znějí 3D tiskárny. Za pár let se bude nadšeně psát o jiných zdánlivě převratných nápadech.

Nevím. Troufám si tvrdit, že na výrobě a podobě běžeckých bot už se nedá moc nového vymyslet. Určitě se objeví ještě kvalitnější, odolnější a lehčí materiály, pevnější svršky, dokonalejší tkaničky, pohodlnější jazyky, ovšem princip, jak vypadá a jak je konstruována běžecké bota, se měnit nebude. Jednoduchost zvítězí.

Ale třeba se mýlím. Jako ti, kdo si před padesáti roky mysleli, že dneska místo mě půjde do práce robot.

Jock Semple, padouch z nejslavnější fotky

/

Šovinista. Primitiv. Zabedněnec. Misogyn. To jsou jen některá z označení, kterých se dočkal Jock Semple, duše Bostonského maratonu od 30. do 80. let. Stačil jeden incident: rok 1967 a jeho snaha strhnout startovní číslo Kathrine Switzerové, která se na start závodu dostala drobnou lstí při registraci. Fotka vytočeného funkcionáře, jak se sápe po běžkyni v teplákové soupravě, se dostala na titulní stránky snad všech důležitých novin světa. Jenže málokterý portrét lze malovat jenom bílou a černou barvou. Ani ten Semplův ne.

První peníze si vydělával jako tesař, ostatně s nářadím v brašně emigroval ve 20. letech z chudého Skotska do USA. Protloukal se, jak se dalo, spíš obtížněji než vesele, zvláště v dobách hospodářské krize. Za války se přihlásil k námořnictvu. Nejprve ho nechtěli vzít, že má ploché nohy, ale když se ohradil, že tyhle nohy ročně uběhnou přes 5000 kilometrů, uslyšel verdikt: „Schopen, odveden!“

Boston, láska na celý život

Dohlížel na kondičku a pohodu vojáků a když válka skončila, řekl si, že by nebylo špatné zkusit se něčemu podobnému věnovat dál. Udělal si fyzioterapeutický kurs a dlouhé roky se pak staral o sportovce z Bostonu, hlavně hráče Bruins a Celtics, i zbytku Ameriky. K jeho nejváženějším a nejvděčnějším klientům patřili hokejista Bobby Orr, basketbalista Bill Russell nebo tenista Jimmy Connors. Všichni o něm mluvili a mluví s respektem.

Přesto se nejvíc proslavil v běžeckém světě.

Běhal už ve Skotsku a po přestěhování do Ameriky v tom pokračoval. Jeho život se navždy změnil v roce 1930, kdy poprvé běžel maraton v Bostonu. Z Philadelphie přijel stopem, což byl vzhledem k tíživé finanční situaci nejčastější způsob dopravy, doběhl sedmý v čase 2:44:29 a závod ho tak nadchl, že se do Bostonu přestěhoval.

Umístění na nejstarším maratonu světa nikdy nevylepšil, přesto patřil k nejlepším americkým vytrvalcům své doby. Kdyby si včas stihl vyřídit změnu občanství, mohl pomýšlet i na účast na olympijských hrách.

Závodil v době, která maratoncům nepřála. Ve světě zažívala královská disciplína hvězdnou chvíli jednou za čtyři roky při olympijských hrách, pak zase nikoho nezajímala. V USA se o maratonu psalo den po závodě v Bostonu, potom celý rok nic.

Maraton byl druhořadou disciplínou druhořadých lidí. Věnovali se mu téměř výhradně jenom dělníci a nezaměstnaní, protože elitní univerzitní sport ještě dlouho nechtěl opustit brány atletických stadionů. Když běžci trénovali, na ulicích do nich auty najížděli řidiči, v zimě děti házely sněhové koule a spořádaní občané vyřvávali své nadávky a posměšky. Páriou byl šampion i ten poslední ze startovního pole.

Maraton byl sportem naprostých amatérů, kteří za své snažení dostávali pouze diplomy, medaile a poháry. V dobách hospodářské krize neměli na trati ani občerstvovačky, protože se pořadatelé snažili ušetřit každý dolar. Přesto duben co duben mířili kolikrát i přes celý kontinent do Bostonu, aby mohli běžet krásný a nejtradičnější maraton.

Tohle bylo prostředí, které formovalo Semplovy názory na sport a na život.

Ochránce maratonu

V roce 1946 ukončil běžeckou kariéru a začal pro maraton v Bostonu pracovat jako dobrovolný trenér oddílu BAA i spoluorganizátor. Pomáhal mu v nejtěžších dobách. A nikdy za to nevzal ani cent. Když se později, v dobách prvního amerického běžeckého boomu, hrnuly nabídky firem na sponzoring, vytrvale je odmítal. „To by mi museli dát dolar za každou hodinu, kterou jsem posledních padesát let Bostonu věnoval zdarma,“ říkával.

Semple se pasoval i do role strážce Bostonského maratonu. Chtěl, aby zůstal nejprestižnějším závodem světa, aby se z něj nikdy nestal cirkus. Proto z celé duše pohrdal těmi, které označoval za „neseriozní“ běžce. Vtipálky, recesisty a další, kdo se slavný maraton snažili pouze zneužívat k prezentaci sebe, svých firem nebo politických cílů. A že jich bylo, už od 50. let. Běžci v kostýmech strýčka Sama. Běžci se šnorchlem. Běžci převlečení za komiksové postavičky. Běžci s takovým BMI, že by měli problém bez zadýchání vyjít schody, kteří se na start postavili jenom proto, že se vsadili ve studentském klubu na Harvardu.

Ještě víc měl spadeno na podvodníky, protože jako závodník takových zažil spoustu. Nejvíc s nimi bojoval po zavedení kvalifikačních limitů pro Boston, kdy lidé podváděli v přihláškách a psali si tam časy, kterých nedosáhli ani náhodou.

Konflikt se Switzerovou

A když tedy v roce 1967 novináři pár kilometrů po startu maratonu spatřili běžící Kathrine Switzerovou a hlasitě to ve svém autobuse komentovali, Sempleho tím notně rozlítili. Považoval ji za zástupkyni obou zmíněných skupin: za exhibicionistku, která chce jen na sebe upozornit a která navíc podváděla. Maraton byl tehdy totiž pouze mužskou disciplínou a pohled do startovní listiny, kde u čísla 261 stálo K. V. Switzer, ho utvrdil v tom, že zatajením křestního jméno podvedla organizátory.

Situace se jistě dala vyřešit mnoha diplomatičtějšími a elegantnějšími způsoby, ale temperamentní Skot se rozběhl za Switzerovou a snažil se jí strhnout startovní číslo. Neúspěšně. Její přítel, urostlý vrhač, mu zablokoval cestu a ona mohla běžet dál. Boston měl svou velkou story a druhý den o incidentu psal celý svět. Nebo skoro celý.

Když se o něm píše dnes, je Semple označován za šovinistického primitiva. Tohle hodnocení má však k pravdě dost daleko. Snažil se jenom lpět na staromódním zvyku, jemuž se říká dodržování pravidel. A maraton byl tenkrát prostě ženám zapovězen – stejně jako třeba trojskok, míle nebo běh na 400 metrů překážek. Byla to pravidla, která si nevymyslel Semple ani nikdo v Bostonu, nýbrž IAAF.

Kdyby navíc pořadatelé ženy na start pouštěli, riskovali by sankce od amerického svazu. Ostatně už o rok dříve v Bostonu běžela Roberta Gibbová, ale bez startovního čísla, a tak ji Semple nechal. V jeho očích neporušila pravidla, nepodváděla při registraci, prostě jen běžela po stejné silnici v době, kdy se tam konal Bostonský maraton.

Dívat se na Semplovo počínání dnešníma očima a hlasitě odsuzovat jeho jednání je samozřejmě možné. Ale je to stejné jako vyčítat Marii Terezii, že nevyhlásila svobodné volby. Nám přijde absurdní, že ženy nesměly běhat dlouhé tratě, a ještě absurdnější jsou tehdejší zdůvodnění lékařů, ale kdo ví, třeba někomu za třicet let přijde podobně nepochopitelné, proč jsou dnes sportovci trestáni za používání anabolických steroidů a proč je nutné závodit se startovními čísly.

A kdo by chtěl v Sempleho postoji vidět americkou zabedněnost, má tady ještě pár údajů: Běchovice, což je pouze desítka, se běžkyním otevřely až v roce 1974 a Košický maraton v roce 1980 (tenkrát se dokonce v českých novinách řešilo, jak se vlastně má maratonským běžkyním říkat, když slovo „maratonka“ se už používá pro botu). No, a debaty, zda mají ženy právo běhat klasickou trať Velké kunratické, můžete zaslechnout ještě dnes.

IAAF změnila pravidla v roce 1972 a Boston se stal prvním maratonem, který umožnil ženám legální start. Deset let před mistrovstvím Evropy a dokonce dvanáct před olympijskými hrami. Velkou zásluhu na tom měl právě Semple. Jednak už to nebyl prohřešek proti pravidlům a jednak jako sportovec tělem i duší oceňoval výkony nejlepších žen. Switzerovou na startu přivítal polibkem a stali se z nich přátelé. Nějaký čas dokonce trénoval Patti Catalanovou, americkou světovou rekordmanku. I on drobným dílem pomohl k tomu, že se maratonkyně objevily na olympijských hrách.

Přesto se až do smrti nezbavil nálepky šovinisty. Pro většinu lidí zůstává padouchem z asi nejslavnější fotky běžecké historie.

Bostonský maraton, nejstarší a nejslavnější

/

Ze všech maratonů světa je ten bostonský nejstarší, nejprestižnější, nejsledovanější. Právě na této slavné trati urazily ženy nejdůležitější krok k plné sportovní emancipaci. Poprvé se zde pořádaly charitativní sbírky. Po událostech z minulého týdne však zůstane pro spoustu lidí především jedním ze synonym teroristického útoku.

Nikdy v neděli!

Nebýt nadšenců z Boston Athletic Association, možná by se dnes ani maratony neběhaly. Nebo by vypadaly úplně jinak. Maratonský závod měl premiéru sice na hned na prvních olympijských hrách v Aténách v roce 1896, ale pořadatelé předpokládali, že půjde o jednorázovou záležitost, o projev úcty k řeckým tradicím.

Američtí sportovci si však odvezli tak silný zážitek, že se rozhodli uspořádat 19. dubna 1897 svůj vlastní maraton. Poněkud neskromně ho nazvali „mistrovství Ameriky a světa“. Start byl v Ashlandu a běželo se do centra Bostonu. Trať měřila 39 kilometrů – dnešní vzdálenost 42 195 metrů byla uznána za oficiální až v roce 1924.

Pozvaný čestný host, dvojnásobný olympijský vítěz Tom Burke, krátce po poledni vyryl patou do prašné cesty čáru a patnácti připraveným běžcům dal povel slovy Go! Tím se začala psát historie nejslavnějšího maratonu světa.

Dnes už se na startu tísní přes dvacet tisíc běžců, závod se vysílá do celého světa a vítěz dostává k vavřínovému věnci i šek na 150 tisíc dolarů. Ale několik věcí se za více než století nezměnilo. Jednou z nich je den konání. Běhá se třetí dubnové pondělí, kdy stát Massachusetts slaví Patriot’s Day připomínající první bitvu americké revoluce. I když televizní stanice několikrát naléhaly, aby se maraton přesunul na neděli, kdy by přenos sledovalo více diváků, pořadatelé to stále odmítají. V roce 1982 dokonce do ulic vyšli demonstranti s transparenty „Never on Sunday“.

Prakticky nezměněna zůstala i trať. Ve světě jsou sice dnes moderní závody na okruhu centrem města, Boston si však zachovává tradiční trasu point-to-point. Za 30. kilometrem, kdy už začínají závodníkům docházet síly, na ně navíc čeká nepříjemný kopec zvaný Heartbreak Hill. Unikát, jaký na jiném masovém maratonu nenajdete.

A především si Boston uchoval prestiž a tradici. Věci, které se nedají měřit penězi. Elitní vytrvalci si sice mohou v Londýně, New Yorku nebo Dubaji vydělat výrazně více, ale mít ve sportovním životopise zapsané vítězství z Bostonu stále něco znamená. Zejména mezi rostoucí běžeckou komunitou.

Pro ni je, jak praví oblíbené klišé, toto americké město běžeckou Mekkou. Místo na startu totiž můžete získat jenom dvěma způsoby: buď zaplatit 3000 dolarů na jedno z oficiálních charitativních kont, nebo splnit poměrně přísný kvalifikační limit (například pro muže do 34 let je stanoven na 3:05 minut, u žen ve stejné věkové kategorii představuje čas 3:35) a pak zaplatit startovné 150 dolarů (cizinci ještě o padesátku více).

Říct v Americe, že jste BQ (Boston qualifier), bude vám odpovědí poplácání po ramenou. Je to uznávaná značka kvality. Pozvánka mezi běžeckou smetánku. Zatímco nadprůměrný rekreační tenista si nikdy nezahraje Wimbledon a jen hrstce vyvolených fotbalistů se povede obléct dres Realu Madrid, cesta do Bostonu je sice těžký, ale určitě ne nesplnitelný sen.

Utajená žena na trati

Zdejší maraton je výjimečný i historií neopakovatelných příběhů, z nichž mnohé měnily sportovní dějiny.

V roce 1946 – dlouho před tím, než se prolnul sportovní a charitativní byznys – upoutal Ameriku příběh vytrvalce Stylianose Kyriakidese. Do Bostonu přicestoval, aby svět upozornil na těžkou ekonomickou situaci Řecka zničeného válkou a získal pro své krajany jídlo i peníze.

Šest let netrénoval. Byl vychrtlý a lékaři mu nedoporučovali nastoupit na start. Přesto závod vyhrál v čase 2:29:27. A především se mu díky velké publicitě podařilo vybrat potřebnou pomoc. Když v květnu přijel do Atén lodí s nákladem jídla, léků a oblečení, které mu darovali Američané, vítaly ho davy lidí. Dnes má nedaleko startu v Bostonu pomník.

K výrazným postavám dějin závodu patří i Kathrine Switzerová. Běžkyně, která jako první dala veřejně najevo, že i ženy mají právo účastnit se maratonů. V roce 1967 – v době, kdy nejdelší trať pro ženy na olympijských hrách měřila 800 metrů – se proto přihlásila k závodu. Aby nebyla hned odhalena, raději do formuláře napsala: K. V. Switzer.

Na startu si oblékla bundu s kapucí, a jelikož tušila problémy, vybrala si jako doprovod urostlého přítele. Po několika kilometrech si jí všimli reportéři a začali si dobírat ředitele závodu Jocka Sempleho. „Hele, ten K. Switzer vůbec nevypadá špatně! A jak že se jmenuje? Karl?“ Semple k ní okamžitě přijel a začal křičet: „Vypadni z mého závodu! A dej sem číslo!“ Snažil se ji vytlačit z trati, ale Switzerové přítel ho odstrčil. Fotografie z incidentu se druhý den objevila na stránkách nejen amerických novin. Maratonská průkopnice doběhla do cíle v čase 4:20 a upoutala víc pozornosti než vítěz.

Chudák Semple byl později líčen jako šovinistický primitiv, ale tehdy jen chtěl zabránit porušení pravidel. I jeho zásluhou mohly ženy v Bostonu oficiálně startovat už v roce 1972, za dalších dvanáct let si odbyly olympijskou premiéru. Se Switzerovou se spřátelil a na smrtelné posteli jí s úsměvem řekl: „Bylo mi ctí, že jsem tě mohl proslavit.“

Běh s černou páskou

Letošní děsivý útok v cílovém prostoru šokoval svět, ale k zákeřnému napadení běžce mohlo v Bostonu dojít už před třiatřiceti lety. Na začátku roku 1980 americký prezident Jimmy Carter vyhlásil po sovětské okupaci Afghánistánu bojkot olympijských her v Moskvě a přidala se k němu rozhodující část západního světa.

To se vůbec nelíbilo nejlepšímu světovému maratonci Billu Rodgersovi. Veřejně vyhlásil, že s tím nesouhlasí a že na protest poběží Bostonem s černou páskou. Ještě před startem mu volalo několik anonymů a vyhrožovalo, že na Coolidge Corner, místo hojně obsazované diváky, nedoběhne živý. Nápad s černou páskou raději opustil, ale policie nechtěla situaci podcenit a zajistila mu ozbrojený doprovod na motocyklech. Rodgers závod ve zdraví přežil a vyhrál, už počtvrté. Jen si v cíli postěžoval, že přes policejní ochranku se ani jednou nedostal k občerstvovací stanici.

Teroristický útok na maratonce se až dosud realizoval jen v hlavách televizních scenáristů. Ale asi bylo pouze otázkou času, kdy se tak stane i ve skutečnosti. Maraton je vlastně nejzranitelnější veřejnou akcí. Trať dlouhá 42 kilometrů se dá účinně ohlídat snad jenom v časech výjimečného stavu a diváci zde, na rozdíl od fotbalu nebo rockových koncertů, neplatí vstupné, a nejsou tedy ani kontrolováni. Na nejslavnějších závodech fandí z chodníku přes milion lidí.

Při olympijských hrách v Soulu v roce 1988 stáli podél trati policisté snad v pětimetrových odstupech. Zády k silnici, aby mohli pacifikovat případné demonstranty. K dalšímu zpřísnění bezpečnostních opatření došlo po závodě v Aténách 2004, kdy irský náboženský fanatik napadl vedoucího běžce Vanderleie de Limu a zničil mu tím zlatý olympijský sen. Na následujících akcích už sportovce doprovázeli policisté na kolech.

Ale to je stále řeč o mistrovských maratonech, které běží několik desítek závodníků a trvají dvě hodiny a pár minut. Velké běhy čítají několik desítek tisíc účastníků a ti nejpomalejší dorazí do cíle po více než šesti hodinách. Jaké je to uhlídat podobnou masu lidí, si vyzkoušeli pořadatelé Newyorského maratonu v listopadu 2001. Závod se běžel necelé dva měsíce po útocích na World Trade Center a v ulicích střežilo běžce přes pět tisíc policistů a další stovky vládních agentů. Maratonci měli leccos zakázáno, třeba i přijímat pití od diváků – z obav, aby nebylo nakaženo antraxem.

K přísnějším opatřením budou muset příští rok sáhnout i organizátoři v Bostonu. A bude to těžké dilema, jak zajistit větší bezpečnost a zároveň zachovat uvolněnou atmosféru jedinečného závodu. Například představa, že by po dlouhých desetiletích zmizel „scream tunel“ před prestižní Wellesley College, kde stovky studentek stojících ve špalíru piští a ječí a mávají na běžce s transparenty „Kiss me!“ a objímají se s nimi, je pro nejednoho tradicionalistu asi nepřijatelná.

Ale svět se mění. A s ním se asi bude muset změnit i Bostonský maraton. Bohužel.

Text vyšel 26. dubna 2013
ve víkendovém magazínu Hospodářských novin

Jan Haluza: Ani Emil mi nemohl pomoci

/

Narodil se před první světovou válkou, během té druhé se stal proslulým sportovcem a prvním a jediným trenérem vytrvalce Emila Zátopka. Roky slávy čtyřnásobného olympijského vítěze však doktor práv Jan Haluza protrpěl v komunistickém vězení, kde málem zemřel. I dnes mu ale v očích hrají jiskry, ačkoli mu je – jak sám s úsměvem říká – kolem sta roků.

V době své sportovní slávy patřil ke známým tvářím ze stránek novin. Vyhrával rozličné běžecké závody, sbíral mistrovské tituly, dvakrát v řadě ovládl slavné Běchovice. Když jsme ho však chtěli vyfotit s trofejemi, neuspěli jsme. Všechny mu spolu s ostatním majetkem byly zabaveny, když ho v roce 1948 zatkla Státní bezpečnost. Jeho životní postoje loni ocenil papež Benedikt XVI. A letos, v 96 letech, se Jan Haluza dočkal i státního vyznamenání z rukou prezidenta Václava Klause. „Přišlo mi to pozdě, jsem na tom už dost špatně, kolena mi neslouží dobře a tak dále. Mám kolem sta roků a podle toho to vypadá,“ říkal Jan Haluza v domě, který si postavil vlastníma rukama s pomocí přátel a díky tomu, že po věznění strávil tři roky na brigádě v ostravských dolech.

Ale přesto vás řád Tomáše Garrigua Masaryka potěšil. Nebo se mýlím?
„Bylo to úžasné. A zrovna i tím, že mi jej předal tento pan prezident. Zdál se mi vždycky přísný nebo jak bych to řekl. A trochu mě překvapilo i to, když uvedli, že jsem vychoval Zátopka. Na to jsem byl zvědavý, jestli to tam skutečně pan prezident dá, nebo ne.“

S Emilem Zátopkem, později čtyřnásobným vítězem olympiády, jste se potkal v SK Baťa Zlín. V té době jste byl úspěšný běžec a Zátopka k vám „poslali do učení“.
„To bylo v roce 1942. Nejradši jsem běhal osmistovky a patnáctistovky, ale velice rád jsem měl i přespolní a silniční běhy. Hřešil jsem na to, že pokud jsem vydržel lidem v patách, měl jsem dobrý finiš. Se Zátopkem jsem mockrát běhal patnáctistovku nebo pět kilometrů. Byl o deset roků mladší, ale bylo milé, že okamžitě vzal na vědomí, že bych ho mohl trénovat.“

Zátopek se později vydal vlastní tréninkovou cestou. Jakou nejdůležitější radu do přípravy jste mu však dal vy?
„U něho bylo nejdůležitější připravit jej na začátky. Aby se dovedl rozcvičit na závod. Nejprve si z toho dělal psinu, že se poskakuje. Ale když máte jít závodit, je to třeba.“

Jaký byl Emil Zátopek žák?
„Padli jsme si do oka, okamžitě jsme si porozuměli. Snad v tom byla jakási sympatie dělnická, jeho tatínek byl dělník a můj vlastně taky. Velice rád chodil na tréninky. Bylo překvapivé, jak je přijal s velikým nadšením.“

Nevím, jestli mě Emil špóroval, že mě nechával vyhrávat, ale porazil mě jen jednou na mistrovství republiky.

Protože jemu se do běhání původně moc nechtělo, že?
„Ne. Ale potom noviny psaly, že nemohl ani dospat. Přijal to a na každý trénink přišel velice rád, což mě také překvapilo. Trénovali jsme spolu skoro každý den.“

Jak jste ale bral, když potom dorostl ve vašeho soupeře? Sportovci přeci jen bývají aspoň trochu ješitní.
„Nevím, jestli mě špóroval, že mě nechával vyhrávat, ale porazil mě jen jednou na mistrovství republiky. Dostal jsem se s ním do skutečného soupeření, on byl třetí a já čtvrtý nebo tak nějak. To bylo veliké překvapení, protože nikdo nepředpokládal, že bych s ním prohrál. Musel jsem být ve veliké indispozici. Ale to už jsem se připravoval, že závodění nechám. Měl jsem třicet roků a zdálo se mi, že to je vysoký věk, než aby člověk běhal.“

Vy jste byl sportovním hrdinou v době druhé světové války. Prosím, zkuste porovnat tehdejší slávu s tou dnešní, kdy se o sportovcích hodně píše, jezdí třeba drahými auty a jsou dobře placení.
„My jsme byli ubozí proti dnešním sportovcům, kteří za všechno dostávají peníze. Já jsem nikdy nic nedostal. Samozřejmě, SK Baťa mi zaplatil cestu, ale jinak nic. Běhalo se na hlad. Nedovedete si to představit. My jsme jako sportovci neměli žádný přídavek, dostávali jsme příděl na lístky stejně jako ostatní. Nepřikrmovali nás. A další chlapci z SK Baťa se taky nemohli vzdát svého jídla, aby nám přilepšovali. Proto jsme běhali na hlad. Ta doba se opravdu nedá srovnávat. Všechno – i textilie – bylo na lístky. Trénoval jsem v kopačkách. Když jsem byl doma, pomáhal jsem. Jeli jsme zrovna někam do pole a tatínek si tak nějak postěžoval, že má doma doktora, ale ten je bez práce.“

Vystudoval jste práva, ale neměl jste zaměstnání.
„Tak povídám: Tati, když vám na tom tak záleží, půjdu dělat manuálně. Akorát se dává dohromady brigáda lidí na výkop trati, půjdu. A už jsem nic neřekl a druhý den jsem šel. Neměl jsem to dělat.“

Proč?
„Ráno byla zima, měl jsem zmrzlé kopačky, teklo mi do nich. Dostal jsem revmatickou horečku do kloubů, pokazil jsem se tam úplně. Myslel jsem si bůhvíjak nebudu příští rok dobrý, ale úplně jsem se přetrénoval. Tři roky jsem potom stagnoval. Trvalo to do doby, než jsem šel k Baťovi. Tam jsem pak dostal místo, spokojenost byla větší a srovnalo se to.“

Měl jste velkou rodinu, zažil obě války, při sportu jste pracoval, pak jste strávil šest let v komunistickém vězení. Měl jste vlastně někdy v životě lehké období?
„Ne. Kriminál na mě působil velmi špatně, nesnášel jsem ho. Byl jsem ve stresu, vůbec mi to nesedělo. Byli lidé, kteří si z toho jako by dělali legraci, užívali tam, co se jim hodilo a bylo pro ně dobré. Ti to měli snazší. Kdežto já naopak, neustále bych býval byl utíkal. Člověk toužil po svobodě za každou cenu.“

Byl jsem v kriminále, když Emil vyhrál tři olympijská zlata v roce 1952.

Svoje první olympijské zlato získal Emil Zátopek v Londýně 1948 jen krátce předtím, než jste byl zatčen. Poté jste jeho další velká vítězství asi mohl sledovat jen těžko, že?
„Byl jsem v kriminále, když vyhrál tři olympijská zlata v roce 1952. Byl tam nějaký náčelník, který když se dozvěděl, že Zátopek vyhrál tři olympijské tituly, začal to vykřikovat zrovna, když jsem šel já okolo. A já mu povídám: Ty komunistický chudáčku, budeš tu vykládat přede mnou, že Zátopek vyhrál? Přede mnou to neříkej. Věděl jsem, že vyhraje. (Do hovoru vstoupí Haluzova manželka Věra: „Velice se ho to dotklo.“) Ale neexistovalo, aby pro mě Zátopek něco udělal.“

Jak to myslíte?
„Všem jsem říkal: Neblbněte, nechte Zátopka na pokoji, ať běhá a dělá, co chce. Jestli ho chcete zbavit svobody, vykládejte, že jsem byl jeho trenérem… Nikomu to nepovídejte. Jak mu budete říkat, aby se mě zastal, odnese to. Bylo vyloučeno, aby mi pomohl. Nikdy mě nenapadlo to po něm chtít. Dlouho jsme se nemohli dostat do přátelského vztahu. (Paní Věra: „On byl jinde.“) Ale mě měl velice rád.“

Každý jste byl tehdy na jiné straně, vy v nemilosti, Zátopek oslavovaným hrdinou socialistické země a armády. Kdy jste pak mohli být a byli znovu trochu v kontaktu?
„Při narozeninách Věry. To už Zátopek neběhal a byl v nemilosti. (Zátopek byl po tzv. pražském jaru 1968 propuštěn z armády a pracoval jako pomocný dělník – pozn. aut.). Říkali jsme si, že snad už je konec, už se nic nebude dít.“

On vás také ocenil slovy: Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka.
„To byla hezká pochvala. A taky pravda pravdoucí. Když tohle řekl, považoval jsem si toho. (Paní Věra: „Byli jsme se Zátopkovými ve velmi přátelském poměru, nikdy jsme se nehádali, nic si nevyčítali. Ani bychom bývali nechtěli, aby se Emil poškodil, když to byl nadějný běžec. Věděli jsme, že z něj něco bude, když měl Janíčkovu školu, poctivost. Když udělali výkony, jiní chlapci byli naložení v lihu. On se držel. Byl to člověk, který užíval rozum.“)

Od úmrtí Emila Zátopka uplyne zítra deset let. Vídáte se stále s jeho manželkou Danou?
„Když přijede do Luhačovic, vyhledává mě. Byla tu několikrát a vždycky mě sháněla. (Paní Věra: „Dana je férová. Závodila jsem s ní, ona byla na gymnáziu v Uherském Hradišti, já ve Zlíně.“)

Sledujete sport i nyní?
„Každý den, sedáváme u televize všichni s kocourem. Atletické podniky mám velice rád. I čeští běžci mi dělají radost, já tam vidím výkon. Když se běží patnáctistovka, to mě nejvíc vzrušuje, to je moje disciplína.“

Jste velice čilý i ve vysokém věku. Udržujete se třeba procházkami?
„Vůbec ne, to je právě moje chyba. Když jdu do vrchu, nedělá mi to dobře, toho se trochu bojím. A už se mi ani nechce. (Paní Věra: „Chodíme pravidelně. Musíme si rytmus udržovat, to se nedá nic dělat. Jinak bychom byli brzy pryč.“)

Pomohlo vám to, že jste byl sportovec, přežít komunistické vězení?
„Tož pomohlo. Jistěže muselo, protože jsem to nakonec všechno vydržel celých těch šest roků. Nic z nich neminulo. Nejhorší byly ty poslední, výstupní mi dělal největší potíže. Já jsem ani nevěděl, jestli půjdu ven, nebo ne.“

Nechávali vás v nejistotě?
„Vždycky, když lidi měli jít na výstup, dostali se na ústřední lágr a tam byli tak trochu šetřeni. To znamená: chodili venku, posluhovali lidem venku. A já jsem furt čekal, kdy k tomuto dojde. Nedošlo. Tak jsem se jednou sebral, šel za náčelníkem a ptal jsem se ho, jestli mám výstup, nebo ne.“

Šel jsem na jiný lágr, kde jsem byl týden v korekci. Sám, skoro svléknutý, měl jsem menší dávky jídla.

Co vám odpověděl?
„Podle toho, jak jste dostal trest, máte mít výstup. Ale když jsem odešel, okamžitě mě volal, abych se vrátil do kanceláře. Říkal jsem: Hoši, toto není dobré. Samozřejmě, že nebylo. Šel jsem na jiný lágr, kde jsem byl týden v korekci. Sám, skoro svléknutý, měl jsem menší dávky jídla. Nakonec pro mě přišli, ale pořád jsem nevěděl, jestli jdu na svobodu. Šel jsem tedy zase do kanceláře. Ten esenbák se na mě podíval a povídal: Dejte mi ruce. Proč? No, dám vám pouta. A na co? Já mám jít do civilu a vy mi dáváte pouta?“

To se mu asi moc nelíbilo.
„Řekl mi: Drž hubu, ty darebáku, nebo tě praštím. Byla to takzvaná americká pouta. Když jste do nich uhodili, zavřela se natolik, že vám zdřevěněly ruce. Radši jsem mlčel, dal jsem mu ruce. Pouštěli mě do civilu a ještě mi dávali americká pouta. A když jsem byl při vyšetřování v Uherském Hradišti, chodil jsem jen s americkými pouty. Tam si na mně zvlášť zgustli, protože jsem tam předtím vyhrál mistrovství v přespolním běhu. Ještě mě někteří lidé poznávali, když mě táhli v těch amerických poutech. Nechci si nijak zvlášť stěžovat, ale bylo to dost těžké.“

Komunisté vám však nedali pokoj ani potom. Ačkoli vás nezlákali ani v roce 1948, kdy jste mohl mít vidinu dobrého zaměstnání, snažili se vás přimět ke spolupráci i poté, co jste se vrátil z vězení.
„Představte si, že oni se opovážili a byli tak suroví a domýšliví. Když jsem tam šel poprvé, řekl jsem si: Kamaráde, musíš být opatrný. Vzal jsem si měsíc na rozmyšlenou. Myslel jsem si, že poznají, že se mnou není hovor. Ale za měsíc přišli a táhli mě zase do Hradiště, tam bylo jejich středisko, kde přemlouvali. Podruhé jsem jim řekl, že jsem si vzal krátkou dobu na rozmyšlenou, že mi to nestačilo. Po třech měsících přišli znovu a zase mě začali přemlouvat. To už mě dožralo. Říkal jsem jim: Pánové, vy ještě svádíte člověka, který se nedá přemluvit, aby šel k vám? Neřekli na to nic.“

Ale nebylo to ještě poslední setkání, že?
„Měl jsem tři roky na rozmyšlenou, jestli přestoupím do komunistické strany. Za tři roky přišli zase. Na toto byli machři. Řekl jsem: Pánové, vy jste se zbláznili. Nejdřív mě zavřete do kriminálu na šest roků a pak po mně chcete, abych přestoupil do komunistické strany? To teda ne, v žádném případě. Ještě se mě zeptali, jestli si to nerozmyslím. Ne, neexistuje. Tehdy jsem si myslel, že to dopadne špatně, že mě budou hledět dostat znovu do kriminálu.“

To už se naštěstí nestalo. Když se pak v roce 1989, až dlouho poté, změnil režim, bylo to pro vás aspoň zadostiučinění?
„Ne, vůbec ne. Začal jsem pracovat v politické straně, měl jsem nejblíže k lidovcům, ale celkem se pro mě nic nezměnilo.“

Rozhovor vyšel 20. listopadu 2010 v deníku Sport (příloha Overtime) a přinášíme ho s laskavým svolením autorky. Za osm měsíců Jan Haluza zemřel, ve věku 97 let.