Historie

Jak bratr Zuna vyhrál Bostonský maraton

/

Když koncem dubna roku 1908 přistála v New Yorku loď s americkými sportovci vracejícími se z olympijských her v Londýně, nebylo v ulicích k hnutí. Největšímu aplausu se těšil maratonec Johnny Hayes, který ve slavném závodě, poprvé na trase dlouhé 42 195 metrů, zvítězil – po diskvalifikaci totálně vyčerpaného italského závodníka Doranda Pietriho.

Bylo to poprvé v historii, kdy se maraton stal hlavní sportovní událostí. Mluvilo a psalo se o něm všude na světě. A v Americe se na vytrvaleckých tratích začalo závodit, kdekoli to je šlo. Zrodila se Marathonmania. Nejoblíbenější byly souboje jednoho proti jednomu. Na férovku. Jako v boxerském ringu. Nejčastěji na dráze, třeba ve slavné Madison Square Garden. Haly byly plné diváků, na maratonské závody se sázelo a články se dostávaly na titulní stránky novin.

Když tedy New York vítal amerického hrdinu Hayese, v davech stál i patnáctiletý Frank Thomas Zuna, který se zasnil, že jednou by se chtěl také vracet z olympiády jako vítěz a mávat nadšeným divákům.

Běhání miloval. Tenhle jednoduchý sport, k němuž – jak věřil – nepotřebujete žádný zvláštní talent ani sofistikovaný trénink, jenom píli a pevnou vůli. Stačí běhat cestou do učení a domů, později do práce a z práce, o víkendu pak vyrazit na závod.

Zuna ale ještě nějaký čas svou vášeň doma tajil, hlavně před starostlivou matkou. Trofeje ze závodů raději schovával a úspěchy si nechával pro sebe. Byla to ostatně doba, kdy kouření cigaret se považovalo za bohulibou věc, ale věřilo se, že běhání škodí srdci a může člověka i zabít.

Mladík, jehož rodiče Ema a Rudolf přišli do Ameriky za snem o lepším životě z Čech, opustil školu už ve čtvrté třídě a začal dělat různě na stavbách, až se vypracoval na spolehlivého instalatéra. V roce 1915, ve dvaadvaceti letech, pak vyhrál svůj první maraton. Běžel se z Bostonu do Brocktonu, měřil 40 kilometrů a Zuna dosáhl času 2:32:20. V roce 1917 pak poprvé startoval na už tradičním svátku v Bostonu.

V době první světové války musel narukovat do armády a stal se členem 14. regimentu. Velel mu slavný generál John Pershing a pod jeho vedením se Zuna zúčastnil trestné výpravy do Mexika, kde naháněli odbojného generála Pancha Villu, konec války pak prožil ve Francii. Zde se v roce 1919 účastnil sportovních Inter-Allied Games, u nás známých jako Pershingova olympiáda. Jeho výsledky v běhu na 10 000 metrů se nedochovaly, pouze hodnost vojenského kuchaře.

I po válce sbíral vavříny na běžeckých závodech na východním pobřeží USA a v Kanadě. V únoru 1920 vyhrál v těžkých zimních podmínkách maraton z Brooklynu k Sea Gate. Běželo se opět 40 kilometrů, částečně v břečce, bahně a po umrzlém sněhu, a Zuna dosáhl času 2:37:53. Tím získal velkou naději, že by mohl být nominován na olympijské hry v Antverpách.

Jeho návrat do Evropy ovšem skončil rozpačitě. Při tréninku na palubě zaoceánského parníku se zranil a k soutěžím nastoupit nemohl.

Žádost Franka Zuny o vydání cestovního pasu kvůli cestě na olympijské hry do Antverp v roce 1920.

Hvězdná chvíle jeho kariéry přišla o rok později, 19. dubna 1921 na trati v Bostonu. Slavný závod vyhrál suverénně s náskokem více než tří minut a porazil hned pět předchozích vítězů. John A. Kelly – jeden z bostonských hrdinů, který dvakrát závod vyhrál a na start se postavil 61krát – tehdy Zunův výkon sledoval jako kluk. „Udivily mě jeho lehký krok a tvář, na které nebyla znát jediná stopa únavy. Na to si vzpomínám i po šedesáti letech,“ vyprávěl později.

Bostonský maraton ještě měřil 39,2 kilometru a Zunovi rozhodčí naměřili 2:18:57. Na časy se tehdy moc nehrálo (zvlášť proto, že každý závod byl jinak dlouhý), důležité bylo vítězství. Ale i tak – když si přepočtete jeho výkon na 42 195 metrů a uvědomíte si, že tehdejší světový rekord na téhle distanci byl 2:32, je jasné, že v té chvíli se směle mohl považovat za nejrychlejšího maratonce světa. Ostatně jako rovný s rovnými soupeřil i s finskými emigranty (a několikanásobnými olympijskými vítězi) Ville Ritolou a Hannesem Kolehmainenem.

Zuna kromě výkonu udivil i svojí skromností. Do Bostonu se vypravil vlakem, oblečený do závodního trička a trenek, přes které si vzal nedělní oblek, a okamžitě po závodě zase pospíchal na nádraží, aniž si počkal na ceremoniál. „Musím stihnout vlak do Newarku, abych ráno neměl absenci,“ vysvětloval, proč mu zaměstnání instalatéra bylo milejší než čekání na vavřínový věnec a medaili.

Olympiády se Zuna dočkal v roce 1924, ale neměl to jednoduché. V březnu vyhrál během tří týdnů maratony z Laurelu do Baltimoru (2:41:39) a z Pontiacu do Detroitu (2:42:56) a jelikož se tím považoval za nominovaného, Boston odklusal tréninkovým tempem. Což funkcionáře dost naštvalo. A rozhodli, že vybráno bude šest nejlepších z Bostonu a Zuna odpluje do Paříže pouze jako náhradník.

Tentokrát mu ovšem pomohl reprezentační trenér Mike Ryan. Navrhl, že ve Francii ještě zařadí testovací závod pro své svěřence a určí, kdo z americké sedmičky převezme roli diváka. Běželo se 24 kilometrů v parku po trávě a Ralph Williams, který po pětce odpadl, byl z týmu vyřazen.

Zunova olympijská účast se docela sledovala v Československu, když vyšlo najevo, že je českého původu a dokonce je členem amerického Sokola. Možná je z dnešního pohledu zvláštní, že slávu mezi krajany mu nezajistilo už vítězství v Bostonském maratonu – ale tenkrát ještě to byl závod populární pouze v USA, možná dokonce spíše jenom na jeho východním pobřeží. Ale olympiáda, to už bylo něco jiného!

Pařížský závod se konal na trati dlouhé 42 195 metrů, která se od tohoto roku stala oficiální maratonskou vzdáleností, a za mimořádného vedra. Vítězný Oscar Stenroos dosáhl času 2:41:22, Frank Zuna skončil na 18. místě (3:05:52) – až třetí mezi Američany, bez naději na medaili, kterou mu někteří experti přisuzovali. Mimochodem, do cíle doběhlo jenom 30 závodníků a dalších 28 včetně tří Čechoslováků v náročných podmínkách vzdalo.

V roce 1925 se ještě Zuna zapsal do amerických tabulek jako první běžec, který maratonskou vzdálenost, jíž se dnes říká klasická, zvládl pod 2:40. Pak už jeho kariéra pomalu vyprchávala a po roce 1928 jeho jméno mizí z výsledkových listin.

V 50. letech se Zuna přestěhoval do města Reno v Nevadě a dál pracoval jako instalatér. A začal si užívat druhou vlnu slávy, protože byl jediný olympionik, který v tomto americkém státě žil. Novinářům vyprávěl o kamarádovi Jimu Thorpovi, přidával historky z těžkých maratonských závodů a komentoval výkony svých následovníků.

V roce 1971, při padesátém výročí svého vítězství, byl pozván do Bostonu jako speciální host. „Vám se to dneska běhá,“ vtipkoval na účet tehdejší generace vytrvalců. „Silnice jsou rovné jako kulečníkový stůl, to my jsme měli cesty plné prachu, štěrku a kamení a kolikrát jsme museli z bot vyklepávat kamínky.“

Do Bostonu se vracel často a díky svým historkám se stal miláčkem novinářů i fanoušků.

Vitalitu si udržoval až do pozdních let. Když už v důchodovém věku nemohl dělat práci instalatéra, přihlásil se do hospice v Renu jako dobrovolník a pomáhal svým vrstevníkům, kteří na tom byli hůř než on.

Když počátkem roku 1983 zemřel, Amerika na něj vzpomínala jako na skvělého sportovce dávno zapomenutých časů. Sen o davech fanoušků vítajících ho při návratu z olympiády se mu sice nikdy nesplnil, ale stal se důležitou součástí maratonské historie.

Jak první maraton zachránil první olympijské hry

Když pořadatelé v roce 1896 vymýšleli program atletických soutěží na prvních novodobých olympijských hrách v Aténách, vzali disciplíny, které byly populární zejména v anglosaském univerzitním prostředí (s výjimkou běhu na 1500 metrů, jenž dostal přednost před mílí), a smíchali je s dalšími, inspirovanými starověkými olympiádami. Pouze jedna se tomuto postupu vymykala. Maraton.

Na starověkých soutěžích se jako nejdelší běhaly tratě, které bychom dnes označili za střední, a byť v novověku prožívaly vytrvalostní závody rozkvět, chyběla ultimátní distance, na níž by se poměřovali nejlepší s nejlepšími. Na výběr byly trasy od deseti mil až po šestidenní akce (ano, ultramaraton – ačkoli se mu tak pochopitelně ještě neříkalo – je výrazně starší než maraton).

Jak je poměrně známo, s nápadem uspořádat závod z Marathonu do Atén přišel francouzský filolog Michel Bréal. Protože 19. století nebylo pouze stoletím páry, ale i evropské fascinace starověkým Řeckem. Znovu se připomínala jeho historie, oprašovala stará literární díla, podnikaly se cesty za objevováním Tróji a dalších známých míst, ožila rovněž pověst o bájném poslu Pheidippidovi.

Organizační výbor se pro myšlenku dlouhého závodu nadchl, ale jednou věcí si činovnici nebyli jistí. Je to bezpečné? Přežijí běžci bez úhony na zdraví? A tak se ještě v únoru 1896 konal zkušební závod, maraton v betaverzi. Zúčastnilo se ho pár Řeků a všichni výzvy trati zdárně zvládli.

První novodobé olympijské hry byly zahájeny 6. dubna 1896 – ano, už na jaře, ne jako v horkém srpnu o 108 let později. V atletice, nejsledovanějším odvětví, se domácím Řekům dlouho příliš nevedlo. Dokonce ani v hodu diskem, který okopírovali podle dochovaných legend a maleb ze starověku. Vyhrál ho americký vrhač Robert Garrett, který doma trénoval s desetikilovým nářadím, a teprve po příjezdu do Atén zjistil, že olympijský disk je ze dřeva a váží pouhá dvě kila. Na Řeky zbylo jenom druhé a třetí místo.

Všechny naděje proto národ upínal k poslední disciplíně atletického programu, k maratonu. Běžel se 10. dubna 1896, start byl pár minut před druhou hodinou odpolední. Označit ho za silniční závod by asi bylo hodně troufalé, vlastně nesmyslné – podle dnešních měřítek to byl přespolní běh na 40 kilometrů.

Jelikož to byl první závod tohoto druhu, nikdo netušil, kdo by měl být favoritem. Soupeři se neznali, téměř nic o šancích jednotlivých závodníků nevěděli ani novináři. Tak nějak se předpokládalo, že by mohl uspět Edwin Flack z Austrálie, vítěz na 800 a 1500 metrů. Běh jako běh, ne?

Ještě na 25. kilometru nebyla tahle prognóza daleko od pravdy: první tři místa patřila medailistům z patnáctistovky (Flack byl druhý). I na 34. kilometru si Australan mohl dělat naděje, byl v čele společně s neznámým řeckým závodníkem Spiridonem Louisem a dva kilometry běželi pohromadě. Pak se Řek občerstvil pomerančem (vida, neublížil mu jako Janssonovi citron v Helsinkách!), zapil ho koňakem a upaloval k cíli.

Na stadionu Panathinaiko bylo 71 tisíc diváků a netrpělivě čekali na zprávy z trati. Celou dobu netušili, co se děje a jak závod probíhá. Až když se ozval výstřel z kanónu, bylo jasné, že maratonci vběhli na území Atén. Pak dorazili poslové na koních, a když oznámili, že vede Louis, stadion vybuchl nadšením.

Korunní princ (a budoucí král) Konstantin s bratrem Jiřím dokonce seběhli k hlavnímu vchodu, aby řeckého národního hrdinu přivítali. Rámus, který na stadionu panoval, americké noviny přirovnaly k atmosféře fotbalových zápasů univerzit z Yale a Harvardu.

Maraton skončil neskutečným úspěchem. Byl jednoznačným vrcholem Her, nic ho nemohlo trumfnout. V následujících dnech sice Řekové získali dalších devět stříbrných medailí (ano, zlaté byly „vynalezeny“ až později, vítězové dostávali stříbro) v plavání, střelbě, šermu, cyklistice a gymnastice, ale žádná z nich neměla zdaleka takový ohlas. Ani ve světě.

Maraton zachránil olympiádu. Maraton rozhodl o tom, že nová sportovní akce mohla být považována za úspěšnou a že hned na místě se rozhodlo o jejím pokračování za čtyři roky.

A maraton v následujících měsících našel i svoje následovníky – podobné akce se narychlo pořádaly v Dánsku, USA, Francii, Uhrách… Bylo jasné, že závod na cca čtyřicet kilometrů nebude jednorázovou záležitostí na oslavu řeckých dějin a kultury, ale stane se součástí moderního sportu.

…and the rest is history.

Emil Zátopek a jeho klikatá cesta 20. stoletím

/

Když jsem si dělal rešerše k tomuto textu, našel jsem při procházení části svého archivu týkající se Emila Zátopka jeden poklad, na nějž jsem už dávno zapomněl. Byl to přebal ne příliš známé knihy Běží Zátopek. Vyšla v roce 1967, na tu dobu ve spíše skromném nákladu, a je to životopis vyprávěný samotným běžcem. Čistého textu tak šedesát stran, za hodinku a něco máte přečteno.

Přebalem byla složená čtvrtka o rozměrech půl metru na půl metru, kterou když rozbalíte, máte před sebou soupis všech Zátopkových dráhových a silničních závodů od roku 1942 až do roku 1957, na tratích od 3 kilometrů po maraton. Datum, místo a výsledný čas.

Úžasné čtení. Už třeba jenom zjištění, že pouze třikrát zaběhl desítku hůř než za 30:30! (většinou to samozřejmě bylo pod 30 minut) Nebo ty skvělé hodinovky. Jaká škoda, že se tenkrát už neběhaly půlmaratony… S hodinovkovým výkonem 20 052 metrů by před sedmdesáti roky mohl úspěšně útočit na čas 1:03.

Knížku Běží Zátopek jsem kdysi koupil v antikvariátu a byla téměř netknutá, včetně přebalu. Podle věnování ji v roce 1969 jistý K. M. dostal „za úspěšné absolvování oblastního školení“ od OV ČSTV Kladno, sekce ledního hokeje. Svět vytrvalostního běhu ho tedy asi příliš nezajímal.

Dál jsem si několik dnů listoval starými publikacemi, časopisy, novinovými výstřižky, klikal na snímky ve fotobankách, prohlížel si PDF zakoupená v archivech zahraničních novin – a najednou jsem přestal váhat, jestli se o Emilu Zátopkovi dá napsat ještě něco nového, jestli jde jeho příběh nasvítit z jiného úhlu.

Tady je výsledek mého pokusu.

****

Vezmu to od konce jeho kariéry. Jak známo, završil ji počátkem roku 1958 ve španělském San Sebastianu vítězstvím v ne příliš významném krosovém závodě. Od pořadatelů kromě spousty vína dostal psa, jemuž dal jméno Pedro, a stříbrný pohár.

Psa později věnoval svému kamarádovi, novináři Otu Pavlovi. Ten o něm (o Zátopkovi, nikoli o psu) napsal črtu Jak to tenkrát běžel Zátopek. Najdete ji v knížce Plná bedna šampaňského. Za mě pořád nejlepší věc, co byla o Zátopkovi napsaná. Tak hodně na tak málo stránkách.

Ota Pavel ji celou sepsal na psychiatrii v Bohnicích, kde se léčil s bipolární poruchou. U psacího stroje se trápil mimořádně, jak se svěřil v dopise bratrovi Hugovi: „…o tom, že byl (Zátopek) normální, že měl vůli, že trénoval, o tom můžeš napsat dvacet řádek. Snad přijde někdo, kdo to napíše, ale já už to nebudu, protože mě je z těch všech keců o vůli blbě.“

Mimochodem, Pavlovi věnoval Zátopek i svůj poslední pohár, ten ze San Sebastianu. Ale bohužel už in memoriam. V roce 1973, kdy spisovatel náhle ve věku 43 let zemřel, jej předal jeho rodině.

Zátopek už nechce startovní číslo.

Tak zněl titulek článku v časopise Stadion oznamující, že slavný atlet ukončil kariéru. Jako vrcholový sportovec si startovní číslo navlékl víc než 350krát, potom už jenom výjimečně. Jako například v roce 1966, kdy poprvé zkusil Běchovice. Ve 44 letech z toho byl – bez speciálního tréninku – čas 34:48 a třetí místo ve veteránské kategorii.

Jeho největší závody byly tisíckrát popsané. Ty nejslavnější, olympijské, i všech osmnáct světových rekordů. O některých se skládaly patetické básně, na počest jiných se při mimořádných údernických směnách rubalo uhlí a kalila ocel. Highlighty si koneckonců můžete najít třeba na YouTube.

A některé se dostaly i do literatury. Zmínil se o nich Bohumil Hrabal, ne zrovna uctivou kapitolu Emilu Zátopkovi věnoval Jan Novák v oceňované knize Zatím dobrý (pár let před tím, než z něj v komiksu udělá neohroženého hrdinu bojujícího proti systému):

„V roce 1952 získal v Helsinkách zlatou medaili v běhu na pět a deset kilometrů a v maratonu, to se na olympiádě nikdy nikomu nepodařilo a nepodaří, Zátopek nechal všechny kapitalistické běžce v prachu za sebou, je důstojník Československé lidové armády, ve studené válce bojuje svými tretrami, je to mladík z Moravy s neuvěřitelnou vůlí, nevadí mu, že se jím komunistická vláda ve světě ohání, proč, když běží, vypadá jako stroj, na obličeji má grimasu, jako by měl staženou kůži z chodidel a živým masem dusal po škváře dráhy, každý krok je pro něj peklo, ale vždycky ho udělá, vždycky všechny předběhne, vždycky vyhraje.“

To je nejlichotivější úryvek.

Ale že byl Zátopek prominentním vojákem studené války, je přesný postřeh. A někdy se po jejím bojišti jenom bezmocně kutálel jako kulečníková koule, do níž šťouchají jiní.

Když v létě 1952 slavně získal tři zlaté medaile v Helsinkách, byl to samozřejmě pro naši sjednocenou tělovýchovu propagandistický majstrštyk. Ale v Sovětském svazu z toho neskákali nadšením. Socialistická velmoc se olympiády účastnila poprvé a její úspěchy měly být hlavním mediálním trhákem, nikoli výkony československého běžce. Proto když u nás vyšla o helsinských Hrách kniha Olympijský zápisník (jejím spoluautorem byl angažovaný básník a speciální olympijský reportér Pavel Kohout), na obálce nebyl Zátopek, nýbrž jakási sovětská závodnice vedoucí zástup sportovců zítřka – a s nimi nezbytný otylý kapitalista připalující si doutník o olympijský oheň.

O Zátopkovi se psalo ve všech zemích, v nebývalých superlativech. Byl tehdy bez přehánění nejslavnějším sportovcem světa. Američtí politici v čele s prezidentem Harry Trumanem proto přišli s nápadem pozvat ho, společně s manželkou Danou, na turné po USA. Jako posla míru. „Nadzdvihněte železnou oponu a pusťte Zátopka k nám,“ psaly noviny.

Byla by to bezprecedentní událost studené války. A snad právě proto k ní nikdy nedošlo.

Vlastně to byla od počátku utopie. V roce 1947 ještě Zátopek procestoval půlku západní Evropy a podíval se i do Alžíru, tehdy francouzské kolonie, jenže po Únoru spadla klec. Za tři roky před Helsinkami, tedy v době vrcholící studené války, se na opravdový Západ s výjimkou mistrovství Evropy v Bruselu (1950) nepodíval.

Směl jenom do Finska, které – ačkoli ho autoři zmíněné knihy Olympijský zápisník líčili jako fašisticko-kapitalistickou diktaturu – bylo vynuceně vstřícné k Sovětskému svazu a nepřijímalo uprchlíky z komunistických zemí. Tedy nehrozilo, že by Zátopek zůstal v zahraničí jako krasobruslařská mistryně světa Ája Vrzáňová nebo wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný.

V dnešní době Diamantových lig a dalších prestižních mítinků to zní možná málo uvěřitelně, ale s kompletní zahraniční konkurencí se v dobách největší slávy utkával pouze jednou za dva roky, při mistrovství Evropy nebo olympijských hrách. S výjimkou Sovětů a Maďarů s ostatními soupeřil na dálku. V novinách si přečetl, jaký zaběhli čas, a snažil se ho překonat. Podobně to na druhé straně rozděleného světa dělali Finové, Švédové, Angličani, Francouzi… Virtuální soupeření, řeklo by se teď.

Ještě v srpnu 1952 tedy Zátopek nabízenou cestu do USA odmítl. Nebo spíš musel odmítnout. A volil slova, kvůli kterým na Západě prořídla řada jeho fanoušků: „Vím, jak to tam vypadá: kryté dráhy, nejvýše 200 metrů dlouhé, klopené zatáčky, aréna, horší než cirkus! Do toho vříská nejšílenější jazz, na to jsou Američané zvlášť grandi, obecenstvo řve, střídavě kouří a pije, anebo se nudí, když je to příliš jednotvárné.“

Ještě dodal, že do Ameriky přiletí teprve tehdy, až v zemi zvítězí socialismus. Inu, psal se roku 1952.

Už při olympiádě někteří lidé, co ho z Londýna 1948 pamatovali jako zábavného, charismatického chlapíka, žasli nad jeho proměnou. Najednou z něho byl chodící chrlič politických frází. Pokud už se rozhodl promluvit se zahraničními novináři, nechtěl se bavit o sportu, místo toho řešil korejskou válku nebo se chlubil, kolik tun uhlí vykutali naši stachanovci. A když šel v Helsinkách navštívit slavného předchůdce Paava Nurmiho, aby mu dal podepsat jakousi petici za mír a pokrok, finský šampion se před ním raději zapřel.

„Emil Zátopek je skvělý sportovec, bez debat. Ale je i ctěný olympionik, jehož jméno by mělo být vyslovováno společně se jmény Paava Nurmiho a Jesseho Owense? O tom pochybujeme,“ napsaly o něm americké noviny, když byl zvolen nejlepším sportovcem roku 1952.

Jednoduché to však neměl ani doma. Obávaný ministr obrany Alexej Čepička pronesl pár týdnů po Helsinkách proslov při jakémsi branném závodě a pustil se v něm i do hodnocení olympiády. S počtem medailí byl spokojen, s chováním medailistů méně. Prstem ukázal na sportovce, kteří ještě nepochopili, že nastal konec buržoazního individualismu, že pryč je čas primadon. Teď je hlavním úkolem vzorně reprezentovat socialismus, na ostatním tolik nezáleží.

Ani nemusel jmenovat. Každému bylo jasné, že má na mysli solitéra Emila Zátopka. I proto, jak před olympiádou vyhrožoval, že do Helsinek neodletí, bude-li účast odepřena jeho kamarádovi s politickým škraloupem Stanislavu Jungwirthovi (víc o případu v črtě Jak to tenkrát běžel Zátopek nebo komiksu Zátopek: …když nemůžeš, tak přidej!). Jaké štěstí, že nakonec přivezl tři zlaté medaile. Vybouchnout na olympijském tartanu, mohl skončit dost smutně…

Ale už na jaře 1953 bylo pár věcí jinak. Nejdřív zemřel Josif Stalin, krátce po něm i Klement Gottwald a nejpevněji utažené šrouby ve společnosti byly aspoň malinko povoleny.

Emil Zátopek přestal být Pavlem Kohoutem v tretrách. Míň schůzoval a řečnil na sjezdech, jeho výkony byly víc oceňovány pro jejich sportovní kvalitu než jako součást údernického hnutí. A pootevřely se mu i dveře na Západ. V posledních letech kariéry si tak mohl do cestovního deníku zapsat Paříž, Londýn, Manchester, Karlsruhe, Norimberk, Atény, Oslo, Solingen nebo již zmíněný San Sebastian…

A stále si držel skvělou výkonnost. V roce 1954 v rozmezí dvou dnů překonal světové rekordy na 5000 i 10 000 metrů, na ME v Bernu vyhrál desítku, na pětce bral stříbro. Ještě v říjnu 1957, kdy fakticky končil kariéru (v lednu 1958 odjel do San Sebastianu pouze splnit rok starý slib daný pořadatelům), běžel pětku za 14:18,2 a desítku za 29:23,8. Na závěr sezony, již označoval za průměrnou.

Nám, fanouškům, může být líto jediné věci. Po melbournské olympiádě, kde skončil na maratonu šestý, dostal pozvání do Bostonu. Tentokrát se cesta do USA a účast na nejslavnějším maratonu světa nezdála být takovou utopií. Ale Zátopek se v lednu 1957, utrmácený po zdlouhavé cestě z Austrálie, rozhodl skončit s běháním. Pak se přeci jenom v březnu vrátil k tréninku a na první závody poslední sezony si troufl až koncem května. Tedy šest týdnů po Bostonském maratonu…

****

Po konci kariéry zůstal Emil Zátopek v armádě jako sportovní instruktor. Vypomáhal v Dukle, jezdil do škol na besedy a užíval si život penzionovaného sportovce, který se nemusí bát o svoji existenci.

Listování fotoarchivem nejlíp dokládá, jak se měnila jeho role i jak se měnila společnost.

Emil Zátopek a Jan Werich.

Emil Zátopek a Laurence Olivier.

Emil Zátopek a Karel Gott.

Emil Zátopek a Hana Hegerová.

Místo uniformovaných generálů a tajemníků ve špatně padnoucích oblecích mu častěji dělali společnost umělci.

V roce 1967 byl dokonce vyslán na výstavu Expo do Montrealu, aby se stal jednou z tváří čs. pavilonu. Vláda chtěla světu ukázat, že už nejsme vyděšená stalinská gubernie, nýbrž stále pohodovější země, kde se točí oscarového filmy, hraje se moderní populární hudba, píše se velká literatura a která má před sebou šťastnou budoucnost. Proto si dala na prezentaci záležet a vedle Karla Gotta, Evy Pilarové, Semaforu nebo Laterny magiky pozvala i nejslavnějšího čs. olympionika.

Kanada sice není a nebyla vytrvalostním běháním posedlá jako Amerika, i tak Zátopkův přílet do Montrealu vzbudil rozruch. Vítal ho zástup novinářů a pětačtyřicetiletý bývalý atlet je hned na letišti okouzlil nejen svým humorem, ale i tím, že jim zapózoval, jak je v obleku a polobotkách stále v poklusu.

V četných rozhovorech tentokrát ani tolik nerozebíral velké závody a olympijské pocty. Spíš mluvil o své práci, která ho vedle radosti naplňovala i skepsí. Všímal si, že nové generace jsou stále pohodlnější, odvykávají pravidelnému pohybu a že je to věc, s níž Evropa i Severní Amerika bude mít brzy problém. A to, prosím, mluvil o době, kterou dneska považujeme za téměř idylickou. O době, kdy budoucí technologičtí revolucionáři Steve Jobs a Bill Gates ještě chodili na základku, televize teprve začínala měnit životy lidí a mít auto aspoň u nás nebyla samozřejmost. Kdy děcka po příchodu ze školy hodila aktovku do kouta a celé odpoledne s klíčem na krku běhala po sídlišti, po lese, na hřištích.

Jak teď dobře víme, jeho varování se ukázalo jako prozíravé.

Expo skončilo v říjnu a velkolepá československá prezentace slavila úspěch. Ale lidé doma začali řešit jiné věci. Ano, přišel annus mirabilis, rok 1968.

Emil Zátopek patřil k jeho velkým postavám. Ačkoli se po skončení kariéry politicky výrazně neprojevoval, teď se zařadil do řad tzv. obrodného proudu a byl hodně slyšet. O své motivaci nikdy detailně nemluvil. Ale zřejmě jako spousta lidí angažovaných v temných 50. letech měl pocit, že je třeba napravit, co se napravit dá.

Změna v jeho životě je znovu patrná při listování fotoarchivem.

Emil Zátopek a Alexandr Dubček.

Emil Zátopek a Ludvík Svoboda.

Emil Zátopek a Josef Smrkovský.

S manželkou Danou byli i mezi těmi, kdo podepsali manifest Dva tisíce slov, a vidět byl zejména v prvních dnech po srpnové okupaci. Chodil na Václavské náměstí a Vinohradskou třídu a emotivně se sovětským vojákům snažil vysvětlit nevysvětlitelné. Hodně se o tom psalo i v zahraničí, protože pro mnoho cizinců byl stále nejznámějších Čechem. Pro některé jediným, kterého znali. Dával rozhovory, popisoval, co se děje doma, vyzýval k bojkotu sportovních reprezentací pěti okupujících zemí.

Dorazili za ním i reportéři z francouzského týdeníku Paris Match a článek doprovodili snímkem z centra Prahy, kde protestující Zátopek drží nad hlavou transparent s nápisem HRDÝ BUĎ KDO JSI NEZRADIL a fotkami Dubčeka a Svobody. Výmluvný symbol tragických iluzí té doby, protože vrcholní politici byli prvními, kdo začal zrazovat nedávno ještě posvátné ideály…

V deskách věnovaných Emilu Zátopkovi mám i další poklad z antikvariátu, mimořádné společné číslo deníku Československý sport a týdeníku Stadion z 23. srpna 1968. Zažloutlý list formátu A3 rozmnožený na cyklostylu a v něm jediné téma. Co se děje a co se bude dít dál. Na první stránce je i krátké provolání: „Všichni naši sportovci, kteří souhlasí se včerejší výzvou manželů Zátopkových na olympijský bojkot pěti zemí – agresorů – ať se dostaví na ÚV ČSTV a podepíší tam podpisový arch. Přijďte a protestujte! Nemlčte v osudové chvíli!“

Kdo ví, co se s těmi archy stalo… Ale pochopitelně žádný olympijský bojkot se nekonal. Stejně jako se nekonal (s drobnou výjimkou Švýcarska, Španělska a Nizozemska) ani v roce 1956, kdy sovětské tanky vtrhly do Maďarska.

V září už bylo jasné, že tato noc nebude krátká. Z té doby pochází i rozhovor Emila Zátopka s Jaroslavem Dietlem, který byl ve Stadionu otištěn v říjnu. Ano, pokud se podivujete nad jménem spoluautora, je to onen později slavný scénárista, který ještě před tím, než se nadchl pro osudy žen za pultem a mužů na radnici, dělal velké profilové rozhovory se sportovci, tzv. o životě.

Povídání se Zátopkem mělo titulek ČLOVĚK ZÁVODNÍK STRACH, a byť hlavním tématem byl sport a o politice nepadlo ani slovo, bystrý čtenář neměl problém rozšifrovat spoustu narážek a jinotajů: „Každej závodník, každej člověk, každej národ musí vědět, co chce, kam jde a musí usilovně hledat důkazy o vlastní hodnotě – vždycky jsem si říkal: nemáš důvod si myslet, že nejsi nic – něco dovedeš, něco jsi dokázal – a to mi nejvíc pomáhalo proti strachu a proti přesile – a proti strachu z přesily…“

I když rozhovor končil větou „…věřte mi, že každej závod má svoji cílovou rovinku a každá veliká a pevná vůle nakonec slaví vítězství…“, moc optimismu z něj nesálalo.

Ještě méně dobrých zpráv následně přinesl rok 1969, pro Emila Zátopka tak zásadní.

****

V lednu 1969 se na protest proti sovětské okupaci, nastupující cenzuře i lhostejnosti lidí upálil student Jan Palach. Krátce poté vysoký komunistický funkcionář Vilém Nový z jeho smrti obvinil pětici proreformních aktivistů, včetně Emila Zátopka. Prý mladíkovi namluvili, že tekutina, kterou se polije, způsobí jenom tzv. studený oheň a nijak mu neblíží.

Byla to samozřejmě pitomost. Všichni podali společnou žalobu na Nového, soud ji začal projednávat v roce 1970. A uprostřed procesu udělal Zátopek věc, kterou nikdo nečekal. Řečeno sportovní terminologií: náhle změnil dres. Stáhl žalobu a Novému se omluvil.

Za rok se v rozhovoru pro Rudé právo distancoval od pražského jara a hlavně od podpisu pod peticí Dva tisíce slov. Stejně jako u soudu prohlásil, že se nechal svést špatnými lidmi a že nikdy nechtěl jít proti socialismu. Lidé, kteří s ním stáli na jedné straně a mají právo soudit, tím byli hodně zklamáni. Tohle že je ten statečný hlas odporu z prvních dnů okupace?

Nedokázali pochopit jeho pohnutky. Z KSČ i z armády byl přeci vyhozený už v roce 1969, skončil „u lopaty“ (pracoval pro geologický průzkum, přes týden žil v maringotce), takže nebylo kam profesně klesnout, a navíc neměl děti, na jejichž studium by jako jiní musel brát ohledy. Některé tehdy vyhloubené mezilidské bariéry už nikdy nezmizely.

Rozhovor byl počátkem jakési dohody mezi Zátopkem a mocí. Vláda díky proneseným větám přestane být v zahraničním tisku popotahovaná, jak zametla se svým nejslavnějším sportovcem, on bude na oplátku smět občas vyjet na Západ, kam byl neustále zván, a ukáže tak, že nesedí ve vězení, nedře na nucených pracích v uranových dolech (jak se o něm v cizině občas psalo) ani není jinak krácen na svých právech.

V podstatě Zátopek udělal to samé, co krátce po něm režisér Jiří Menzel nebo spisovatel Bohumil Hrabal. A tisíce dalších, bezejmenných.

Už v roce 1972 směl odjet na olympiádu do Mnichova, kam ho MOV pozval na oslavu dvaceti let od jeho tří zlatých medailí z Helsinek. Na krátké setkání s ním často vzpomínal publicista Joe Henderson z Runner’s World. Spatřil Zátopka na letišti před návratem domů, nesměle se ujistil, že je to opravdu on, a pak se spolu asi dvacet minut bavili. Američan s velkou úctou, pro něj pořád byl nejlepším sportovcem světa i dětským idolem číslo jedna. „Je pro mě zvláštní, že jsem se tady dočkal takového uznání,“ svěřil se mu Zátopek se zkušenostmi z Mnichova. „Ve své zemi jsem teď totiž úplně obyčejný člověk. Nikdo.“

Do veřejného života se Zátopek nikdy plně nevrátil, zase tak vděční soudruzi za provedenou sebekritiku nebyli. Ale v roce 1976 mu aspoň bylo umožněno přejít z maringotky do dokumentačního střediska ČSTV. Jeho novou prací bylo pročítat zahraniční noviny a publikace a monitorovat zajímavé postřehy využitelné pro sportovní metodiku. „Stal jsem se sportovním špiónem,“ vtipkoval později.

Jeho jméno už nebylo tabu. V době olympiád se v novinách připomínaly jeho úspěchy, občas poskytl rozhovor, kde tématem byl pouze a jen sport, a funkcionáři ho vystrčili před kamery, kdykoli přijela delegace z MOV nebo IAAF. Nedávno dokonce běžel na ČT archivní silvestrovský pořad Televizního klubu mladých z počátku 80. let, kde Emil Zátopek ve společnosti Vladimíra Menšíka a Zdeňka Svěráka vypráví úsměvné historky z dětství…

Na stránky zahraničních novin se jeho jméno – aniž by s tím měl bezprostředně něco společného – vrátilo ve velkém počátkem roku 1984. V USA se totiž rozjela kampaň, aby na nadcházejících Hrách v Los Angeles slavnostně zapálil olympijský oheň. Stál za ní George A. Hirsch, vydavatel časopisu The Runner a jeden ze zakladatelů Newyorského maratonu. Spolu s přáteli neúnavně psal dopisy vládě, organizačnímu výboru, usiloval o pozornost médií.

„Emil Zátopek je nezpochybnitelně největším žijícím olympionikem,“ tvrdil Hirsch a v rozhovorech připomínal běžcův příběh, včetně toho, že se mu v Československu nežije nejlíp.

„Je to muž, na něhož svět zapomněl, žijící v zemi, na kterou svět taky zapomněl,“ přidal se další z aktivistů, chicagský běžec Paul Dickman. „Tahle olympiáda může být poslední šance, jak Emila Zátopka uctít. Kdybych se to nepokusil prosadit, vím, že bych se jednoho dne mohl cítit jako astronom, který prospal přílet Halleyovy komety.“

Těžko říct, jak to celé měli vymyšlené, každopádně jejich nápad neměl šanci projít. Ani na jedné straně. Čs. vláda by k tak jednoznačně politickému gestu nedala svolení a rovněž Američané by, jako ostatně dosud nikdo z organizátorů olympijských her, nesvěřili zapálení ohně cizinci. Pocty se nakonec dočkal Rafer Johnson, desetibojařský šampion z roku 1960.

Ostatně myšlenka nenadchla ani krajany žijící na Západě. Ostře se proti ní na stránkách chicagského listu Denní hlasatel postavili představitelé Svaz čs. sportovců v zahraničí, exilové organizace sdružující zhruba 3000 členů, a připomněli Zátopkovu činnost v 50. letech, kdy stovky sportovců skončily ve vězení. “My bychom tím poctěni rozhodně nebyli,” uvedl mluvčí spolku, jehož členy byli i krasobruslaři Ája Vrzáňová a sourozenci Jelínkovi, atletka Olga Fikotová nebo tenista Jaroslav Drobný.

Setkání šampionů v roce 1982 v centrále Adidasu v bavorském Herzogenaurachu. Vedle Emila Zátopka tam byli např. plavec Mark Spitz (vlevo), cyklista Eddy Merckx (druhý zleva), fotbalista Uwe Seeler (vpravo) nebo gymnastka Věra Čáslavská.

Smutnou pointou celého příběhu je skutečnost, že následný bojkot olympiády v Los Angeles veřejně podpořil i Zátopek. Ironií osudu během návštěvy Frankfurtu nad Mohanem, kde startoval místní maraton. V den, kdy čs. vláda oznámila, že nevyšle sportovce do USA, ho tam dostihl redaktor Rudého práva a on sotva mohl odmítnout vyjádření, pokud chtěl dál cestovat třeba právě do Západního Německa.

To byla země, kde si ho asi vážili nejvíc a pravidelně ho zvali nejen na závody. Každá návštěva byla spojená s velkou publicitou. Jako například v roce 1988, kdy byl čestným startérem maratonu v Hamburku a pak v cíli mohl předat trofej vítězi, slovenskému běžci Martinu Vrábeľovi.

****

Když v Československu padl komunistický režim, bylo Emilu Zátopkovi 67 let. Velení armády se mu omluvilo za vyhazov a plně ho rehabilitovalo, byl přijat zpátky do Dukly, kde stále drží klubové rekordy na 20 000 metrů, 30 000 metrů a v hodinovce, a od prezidenta Václava Havla v roce 1998 převzal státní vyznamenání, medaili Za zásluhy 1. stupně.

Společensky už se ale příliš neangažoval a politice se vyhýbal obloukem, však za předchozí desetiletí si s ní užil dost nehezkých chvil. Víc ho to táhlo tam, kde mu bylo nejlíp. Na stadiony a běžecké závody. Poklábosit se starými kamarády, povzbudit mladé atlety. Jednou se s ním takhle vyfotil i teenager z Prahy, který se po čtyřicítce slavně zapíše do historie Spartathlonu.

Dalším důvodem bylo zhoršující se zdraví. Kvůli artritidě a bolestem zad se v roce 1991 konečně vypravil do USA, na pozvání běžeckého klubu ze Stanfordské univerzity. Součástí výletu byla i návštěva místních specialistů, kteří mu operací měli od bolestí ulevit. Nakonec ale došli k názoru, že chirurgický zásah by byl příliš riskantní.

Čas původně vyhrazený na rekonvalescenci po operaci mohl aspoň využít k cestám po Kalifornii. Průvodkyni mu dělala Olga Fikotová, olympijská vítězka v disku z Melbourne 1956, jíž tehdy pomáhal zařídit (či spíše vybojovat) svatební obřad s americkým kladivářem Haroldem Conollym na Staroměstské radnici a která se v USA usadila, dokonce je čtyřikrát reprezentovala na OH.

Prestižní noviny Los Angeles Times s ním ještě před odletem domů udělaly velký rozhovor s titulkem „Back into The Light“. To je pocta, jaké se sportovcům nedostává každý den.

Poslední rok svého života už trávil mezi Vojenskou nemocnicí ve Střešovicích a domkem v Tróji. Na nemocničním lůžku oslavil i 78. narozeniny, v době konání olympiády v Sydney – poslední, kterou sledoval aspoň na dálku, jako divák u televize. V říjnu 2000 prodělal třetí mozkovou příhodu, a když se 21. listopadu rozletěla do světa zvěst, že Emil Zátopek zemřel, pro lidi z jeho okolí to nebyla šokující zpráva.

Veřejné rozloučení se státními poctami se konalo v Národním divadle. Zúčastnili se ho například šéf MOV Juan Antonio Samaranch a předseda IAAF Lamine Diack, mezi spoustou sportovců i finský vytrvalec Lasse Virén, který se na olympiádě v Moskvě pokusil vyrovnat Zátopkův helsinský výkon, zatím jako poslední atlet, vyhrál pětku i desítku, ale v maratonu skončil pátý.

****

Ještě za svého života byl Emil Zátopek zvolen nejlepším českým atletem historie i olympionikem 20. století, později byl mezi prvními uveden do Síně slávy IAAF. Ale po smrti jako by se u nás začal vytrácet z povědomí. Jasně, běžci o něm a jeho úspěších stále věděli, ale z veřejného prostoru zmizel. Když to třeba srovnáte s tím, jak v Maďarsku byl a je uctíván jeho vrstevník, fotbalista Ferenc Puskás…

Víc jeho jméno rezonuje ve světě. Asi nejnázorněji to vystihuje skutečnost, že nejprestižnější závod nesoucí Zátopkovo jméno se běhá v Austrálii, časopis ZATOPEK vychází ve francouzštině a nejlepší zátopkovské biografie napsali Angličané.

Postupem let se u nás na odkaz Emila Zátopka navršily hromady mýtů, povídaček, nesmyslů a pro spoustu lidí je to pořád především podivín, co běhal v kanadách, šklebil se u toho a ve volném čase trousil bonmoty, že ryba plave, pták létá, člověk běhá. Málokdo z nich tuší, že jsme opravdu kdysi měli atleta, který se ve světě těšil podobnému renomé jako nedávno Usain Bolt nebo dvě dekády před ním Sergej Bubka. Vždyť tehdy zahraniční noviny psaly i o tom, jak dopadlo mistrovství republiky v krosu! (což dnes, krutě řečeno, zajímá jenom závodníky a jejich trenéry a příbuzné)

Potom přišel rok 2016 a najednou bylo Zátopka všude plno. V televizi „propagoval“ plzeňské pivo, vyšel o něm zástup knih, od špatných až po výtečné, a především se stal hlavní marketingovou postavou ČOV při olympiádě v Riu. Čeští sportovci měli figurku běžce na tričkách a teplákových soupravách a slibovali, že když při závodech nebudou moct, tak přidají.

A pak zase nastalo uctivé ticho.

Velikost odkazu sportovce se ale naštěstí neměří tím, kolik má soch nebo kolik závodů a stadionů a ulic nese jeho jméno. Nakonec nejvíc záleží na tom, kolik lidí dokáže inspirovat, i po dlouhých letech, v jiném století. Nejen na trati, ale také v běžném životě.

Raději naposledy nalistuji zažloutlou stránku 47 v prvním vydání Plné bedny šampaňského, protože před víc než půlstoletím to líp a výstižněji napsal Ota Pavel:

„Přišel a odešel – a zůstal. Jistě se najdou v naší zemi další, kteří ho budou následovat. Stal se v tomto století velikým příkladem nejen pro silné a nadané, ale především pro slabé a netalentované, protože sám takový kdysi byl. Našel si jen stupínky, po kterých kráčel vzhůru. Své sny nejen snil. Každý den dělal něco pro to, aby je splnil.“

Běh 17. listopadu 1990. Nadávky, chaos a kopance

Dnes je to přesně třicet let, co se konal asi nejbizarnější běžecký závod české historie. Závod, který se dostal do televizních zpráv a na titulní stránky všech novin ne díky výkonům účastníků, ale kvůli demonstracím proti jeho konání. Nejostřeji sledovanou kategorii vysokoškoláků vyhrál tehdy dvacetiletý Daniel Orálek a tady je vzpomínka a úryvek z knihy Můj dlouhý běh:

…nejpozoruhodnější závodní zkušeností se však pro mě nestal žádný atraktivní běh v cizině, ale nový a ambiciozní projekt v Praze, který nesl jméno Běh 17. listopadu a poprvé se konal v roce 1990. Byl to nejbláznivější závod, jaký jsem zažil. A myslím, že nic kurioznějšího už mě na běžeckých tratích nepotká.

Start byl na Albertově a trasa z velké části vedla po stopách studentského průvodu z roku 1989; tedy na Vyšehrad, potom seběh dolů, po nábřeží se pokračovalo k Národnímu divadlu, po Národní třídě do Spálené ulice a zase zpátky na Albertov. Přihlásila se i spousta borců z československé špičky, od Ivana Uvizla po Alenu Peterkovou. Však bylo o co soutěžit. Vítěz měl od sponzora slíbenou letenku do Boulderu v Coloradu.

Kromě mužské a ženské kategorie byl vypsán i závod pro vysokoškoláky – a na ten jsem se přihlásil. Na čáře nás v první vlně stálo 576 a zřejmě z toho byl startér nervozní, protože odpočítával způsobem, jako by to dělal poprvé v životě. „Na místa, připravte se“ a potom počkal asi tři vteřiny, než vykřikl „Start!“ Jenže v té dlouhé pauze se dav pohnul, my z první řady jsme vyrazili a běželi. Z dálky jsem zaslechl volání, že se máme vrátit, ale masa lidí se hnala ulicí a nedala se zastavit pár slovy.

Měl jsem dobrou formu, běželo se mi parádně. Na dvou kilometrech jsem si vytvořil snad stometrový náskok. Najednou ale koukám, že za Vyšehradem napříč ulicí stojí blikající policejní auto a pořadatelé křičí, že závod je zrušený a kvůli ulitému startu se poběží znova. Všichni jsme nadávali, ale co se dalo dělat. Vrátili jsme se na Albertov a čekali. Dost dlouho. Policisté přišli s tím, že musíme být trpěliví, protože přes Národní třídu zrovna pojede kolona aut s manželkou amerického prezidenta George Bushe (staršího), který byl v Praze na státní návštěvě. Takže další čekání a další nadávky.

Druhý start se podařil, ale teď se přihodil jiný incident, který následující den noviny lakonicky shrnuly do titulků jako „Běh se studentskými překážkami“ nebo „Lidské překážky na trati“.

Co se stalo? Jenom to, že studenti na několika místech trati protestovali proti konání závodu. Na fakultách a kolejích už týden před startem visely bojovné výzvy, ať ho všichni bojkotují, že je to zneuctění památky sametové revoluce. Reprezentant Milan Drahoňovský jim přes noviny vzkazoval, ať neblázní, že přeci půjde jenom o sport, o obyčejný běžecký závod. Podobnými slovy vyzývali ke klidu i pořadatelé. Ale marně. Možná masový běh studentům připomínal pozůstatek starých časů, který by měl být uložen k věčnému spánku podobně jako spartakiáda nebo Dukelský závod branné zdatnosti. Kdo ví.

Nejhorší to bylo pod Vyšehradem. Je tam úzká cesta a špalír studentů vypadal jako ulička hanby, nad kterou se vyjímal transparent NECHCEME BĚH RUDÉHO PRÁVA. Což byl závod, který se až do roku 1989 konal vždycky v září u pražské “Fučíkárny“ v rámci Dne tisku, rozhlasu a televize. Byl prodchnutý propagandou, ale měl i slušnou sportovní úroveň, protože se ho kromě reprezentantů účastnily i hvězdy jako Lasse Virén nebo Grete Waitzová, jednou přiletěl taky Abebe Bikila. Teď se stal bizarním argumentem v tomhle bizarním závodě.

Protestující nám nadávali do komunistů, odplivovali si, stavěli do cesty popelnice a několik závodníků i pořadatelů napadli. Aby běžci nechytli další ránu, kličkovali mezi naštvanými studenty jako zajíci, někteří dav raději obíhali po stráni. Naštěstí jsem se do šarvátek nepřimotal.

Utíkal jsem dál. Proklestil jsem se přes lidi a držel se pořád na prvním místě. Další skupiny demonstrantů čekaly na nábřeží, zmatky byly i u pomníčku na Národní třídě, kde si pár studentů lehalo před televizní volhu. U Národního divadla jsem se však hbitě prosmýkl za pořadatelským autem, které lidi pustili dál, a jako první jsem doběhl až na Albertov. Čtyři vteřiny před Honzou Pešavou.

V cíli jsem si užil mediální pozornost, jakou jsem do té doby nepoznal. Poprvé v životě jsem se dostal na titulní stránky novin a do televizních zpráv. Bohužel nikoho nezajímal můj výkon, ale jenom názor na demonstranty. Vykoktal jsem ze sebe pár vět o průběhu závodu a dodal, že svým startem jsem nevyjadřoval žádný občanský postoj, prostě se mi 6,5 kilometru ve slušné konkurenci hodilo do závodního kalendáře.

Další rok jsem studentskou kategorii znovu vyhrál, ale to už se běželo v klidu. Pořadatelé start raději posunuli na 10. listopad a sjednali si důkladnou policejní ochranu trati. Navíc rok je dlouhá doba. Horké hlavy vychladly a zřejmě i vysokoškoláci měli v té době jiné starosti…

Foto: Jaroslav Legner

Jak Baťa neobul všechny maratonce světa

Maratony i jiné závody dneska běháváme v adidaskách, asicsech, mizunách, brooksech a dalších modelech, ale kdo ví, možná nechybělo mnoho k tomu, aby mezi ně patřila i značka Baťa. V roce 1936 zlínská firma vyrobila „běžecké střevíce“ a měla ambice s nimi dobýt svět.

Tedy vyrobila… Nebudeme si lhát, prostě je okopírovala.

Došlo k tomu zvláštní náhodou. Po berlínské olympiádě navštívila Prahu výprava japonských maratonců a setkala se mj. se slávistickým vytrvalcem Miloslavem Luňákem, který také běžel pod pěti kruhy a obsadil hezké 19. místo. Maraton však dobíhal s velkými puchýři a po závodě musel vyhledat lékařské ošetření.

Snad tahle historika ponoukla Japonce k tomu, aby mu věnovali stejný model běžeckých bot, s nimiž Kitei Son (dneska už víme, že to byl Korejec a jmenoval se Sohn Kee-chung) v Berlíně zvítězil.

Od běžných bot se lišily tím, že neměly jednotný svršek, nýbrž palec měl samostatné místo. Poznáte to možná na skupinovém snímku (Sohn Kee-chung je vpravo) a zcela určitě je to patrné z náčrtku firmy Baťa (titulní foto). Japonci v nich závodili dlouhé roky, ještě v roce 1951 v takovém modelu Shigeki Tanaka vyhrál Bostonský maraton.

O zvláštních, lehoučkých a pohodlných botách napsal na konci léta 1936 pražský bulvární list Expres, všimli si toho u Bati, od Luňáka si vyžádali model, který dostal do japonských soupeřů, a během několika dnů ho s velkou slávou okopírovali.

A hned prostřednictvím listu vyzvali přední české maratonce, ať se o nové boty ze Zlína přihlásí: „Osvědčí-li se u našich běžců tento druh střevíců, začne Baťa se sériovou výrobou a my budeme míti radost, že náš list se o to nejvíce zasloužil, aby naši vytrvalci měli nohy zdravé i po nejtěžších závodech. Běžci: Luňák, Takač a Kočí ze Slavie, Šulc a Bena ze Sparty, Štěpánek z Českého Brodu a dva nejlepší trampští marathonci, sdělte co nejdříve do redakce Expresu míru svých nohou!“

Drobná vysvětlivka: běh byl ve 30. letech mezi trampy hodně populární, chyňavská osada Údolí oddechu v letech 1934 až 1949 pořádala maraton Praha-Podkozí, kde část účastníků běžela a část ho brala jako pochod. V roce 1940 dokonce ceny vítězům předávala herečka Adina Mandlová, po válce byl profilem těžký závod jednou i mistrovstvím Československa. Proto tedy ona výzva nejlepším trampským maratoncům.

Redaktoři Expresu byli přesvědčení, že pokud by se Baťa víc věnoval tretrám i silničním botám, neprodělal by na tom. „Vždyť statisícová úžasná lehká armáda atletů celého světa musí se spokojovati všelijakými nepodařenými výtvory obuvnického kumštu – a za jaký peníz,“ vypočítával list. „Naši atleti, ať unijní, nebo sokolští, běhají buď ve špatných těžkých střevících nejrůznějšího původu, nebo platí úžasné sumy za tretry importované ze severských států, Finska, Švédska, Norska atd. A přece jsme dnes státem s nejskvělejším obuvnickým průmyslem. Proč bychom nemohli vlastně obouvati atlety celého světa, když v civilu stejně chodí v našich botách?“

Jak dnes víme, Baťa ve sportovním průmyslu štěstí neudělal. Možná se kopie japonských bot neosvědčily, možná nebylo až tolik zájemců (však maraton tehdy v Československu běhalo pár desítek lidí) a nejpravděpodobněji všechny dlouhodobé plány zničila válka i pozdější znárodnění.

Ale spojení Baťa a maraton úplně nezmizelo.

Už o rok později nastoupil do Baťovy školy práce patnáctiletý student Emil Zátopek, který za dalších patnáct let vyhraje maraton na olympijských hrách v Helsinkách. Byť na nohou bude mít adidasky.

V roce 1938 se ve Zlíně dokonce běžel tzv. Baťův maraton, založený na počest zakladatele firmy Tomáše Bati. Nebyl to však kdovíjaký úspěch. Na start se dostavilo devět zájemců, což bylo málo i na poměry první republiky.

A tak možná nejvíc, i když nepřímo, se tohle spojení projevilo dávno po válce, v 80. letech. Snad všichni čeští a slovenští vytrvalci té doby běhali v oblíbených maratonkách vyrobených ve fabrice ZDA Partizánske. Tedy v bývalých Baťovanech.

Desatero marathonce

◾️ Trénink běhu marathonského předpokládá zralý věk (nejméně 26 roků), dokonalé zdraví a idealismus.

◾️ Pro marathonce, více než pro jakéhokoliv atleta, platí pravidlo, že forma se získává již v zimě.

◾️ Hlavní zásada marathonce musí býti: denně trénovat. Střídá cvičení v tělocvičně s tréninkem v přírodě.

◾️ Nejdůležitější obsah tréninku jak v zimě a na jaře, tak i později v prvých měsících léta, musí býti lesní a silniční běhy, 20-30 km dlouhé.

◾️ Turistickou chůzi (25-40 km) provádí v těžkých botách a prokládá ji delšími vložkami běhovými až 1 km dlouhými.

◾️ V tělocvičně cvičí průpravné cviky atletické, poskoky, cviky protahovací, gymnastiku účelovou s malými činkami a košíkovou.

◾️ V letních měsících běhá závodně 10-20 km nebo hodinovky. Běh marathonský běží se na podzim, t. j. jednou za rok. Těsně před tímto závodem (1 měsíc) závodí na kratší vzdálenost 5 neb 3 km.

◾️ Velmi pravidelně kontroluje svoji váhu. Klesne-li pod normální atletickou váhu, ihned přestane s tréninkem.

◾️ Zvláštní péči musí věnovati svým nohám a střevícům, které musí míti silnou gumovou podrážku.

◾️ Pravidelná lázeň, občasná pára a masáže jsou předpokladem pro zdárné pokračování v tréninku a pro udržení se ve formě.

František Vojta,
náčelník ČAAU, rok 1940

Jak Zátopek pomohl kanadskému hokeji

Jednou z největších pravd sportovního světa je bonmot o tom, že všichni opisují od šampionů. Nebo že se sportovci chovají jako stádo na pastvě – kam se vrtne nejsilnější kus, jdou i další. Příkladů můžeme v historii najít spoustu.

Když hokejisté Edmontonu Oilers začali zkoušet dopolední rozbruslení i v den zápasu play off (a vyhrávali v té době jeden titul za druhým), ostatní to okamžitě dělali po nich.

Když Ivan Lendl přišel na to, že k cestě na tenisový trůn si nevystačíte jenom s dokonalým zvládnutím úderů raketou, ale musíte také (především) pracovat na fyzické kondici, vydali se podobnou cestou i jeho soupeři.

Když se další z tenisových šampionů Novak Djokovič přiznal, že do pohody se dostal díky bezlepkové dietě, rozhodli se to vyzkoušet i další sportovci, ačkoli je celiakie nijak netrápila

Rovněž česká atletika zná průkopníky, kteří pomohli nově definovat nejen poměry ve své disciplíně, ale ovlivnili i další sportovní odvětví. Jak z titulku asi tušíte, patří sem především Emil Zátopek.

A co má společného s rozvojem kanadského hokeje? Relativně dost. Ještě v šedesátých letech bylo zvykem, že se hrálo na tři pětky a nejlepší hráči na ledě vydrželi tak dlouho, jak se jim chtělo. Teprve když cítili, že už nemůžou, že je soupeř přebrusluje, šli vystřídat. Intervaly na ledě se někdy protáhly ke dvěma minutám.

Kouč Clare Drake z University of Alberta to nepovažoval za dobrou cestu. Byl vedle hokejisty i vášnivým atletem a zejména obdivovatelem Emila Zátopka, jehož rozvoj intervalového tréninku ho v mnohém inspiroval. Zátopek totiž přišel na to, že vytrvalost (= schopnost podávat vysoký výkon po co nejdelší dobu) nemusíte cvičit jenom neintenzivním pohybem po co nejdelší dobu, ale víc vám prospěje, když budete střídat vysoké tempo s krátkými fázemi zotavení. Neboli přesedláte na intervalový trénink.

Drake tuhle znalost aplikoval do hokeje. Došlo mu, že když hráči výrazně zkrátí střídání, budou moci rychleji bruslit a neunaví se tak brzy. Z někdejších dvou minut na ledě se tak postupně stalo až 20-30 vteřin. Čas, během něhož je hokejista schopen makat na maximum, předvést intenzivnější výkon než při dvouminutovém kroužení po ledě.

Chvíli ještě trvalo, než se tahle zkušenost přenesla do profesionálního kanadského hokeje. Přeci jenom majitelé klubů chtěli mít nejlépe placené hráče na ledě co nejdéle. Ideálně pořád, kdyby to šlo. A kdo by dal ze dne na den na rady nějakého hokejového profesůrka z univerzity?

Drake však nejen začal trénovat a hrát podle Zátopkových not, ale silně ovlivnil i další generace koučů. Mezi nimi řadu z těch, kdo v této éře patří v NHL k nejúspěšnějším. Jedním z jeho žáků je Mike Babcock, jediný trenér, který vyhrál mistrovství světa, olympijské hry i Stanley Cup.

Drobný podíl na tom všem nevědomky má i jeden zarputilý vytrvalec z Československa. Však když Clare Drake, jenž byl mj. za své zásluhy uveden do hokejové Síně slávy v Torontu, minulý týden zemřel, zámořští novináři neopomněli inspiraci Zátopkem zmínit.

Sohn Kee-chung. Olympijský vítěz, který neexistoval

/

Jmenuje se Sohn Kee-chung, byl nejrychlejším maratoncem na olympijských hrách v roce 1936, ale ve výsledkové listině ho nenajdete. Jeho rodná Korea byla tehdy už více než čtvrtstoletí anektována Japonskem, takže musel soutěžit pod jménem Kitei Son. Je to další z velkých příběhů Her v Berlíně, byť ne tak slavný jako osud Jesse Owense (o něm více ZDE).

Sohn Kee-chung se narodil v roce 1914 na území dnešní KLDR. Učitel, který rozpoznal jeho talent, ho poslal studovat do Soulu, kde se mohl začít víc věnovat i běhání. První maraton vyhrál už v sedmnácti letech. A když odjížděl v roce 1936 na olympijské hry do Berlína, měl jich na kontě třináct, z toho osm vítězných. Byl v té době i držitelem světového rekordu časem 2:26:42. Ten vydržel dvanáct let.

Závod na 42 195 metrů je ozdobou každých olympijských her, ale nacisté v mytickém příběhu vojenského posla viděli ještě něco víc než jiní pořadatelé. I proto, že Němci byli antickými dějinami posedlí už dřív. Byli to oni, kdo podnikal nejvíc archeologických výprav do Řecka (a okolí), kdo objevil bájnou Tróju. Ostatně i běh s hořící pochodní z Olympie do centra olympijských her je nacistický vynález, který se při životě drží dodnes.

Organizátoři jako čestného hosta pozvali Spiridona Louise, prvního maratonského vítěze z OH v roce 1896. Hned po příletu do Berlína se jeho fotky objevovaly na titulních stránkách novin. Při slavnostním zahájení byl prvním v defilé sportovců, kdo vstoupil na plochu Olympiastadionu. Tam ho uvítal Adolf Hitler. Třiašedesátiletý řecký pastevec mu předal olivovou ratolest z Olympie a přidal pár vřelých slov o míru. Novinářům se Louis, jenž nepatřil k obhájcům podivnosti jménem demokracie, svěřil obdivem k führerovi a pořádku, jaký v Německu panuje. Naštěstí se nedožil toho, když wehrmacht o pět let později vpochodoval na řecké území.

Maraton natáčela osvědčená nacistická dokumentaristka Leni Riefenstahlová, německý rozhlas v den závodu nemluvil o ničem jiném. A mezi natěšenými 56 borci na startu stáli i tři Korejci v japonských dresech. Světový rekordman zapsaný ve startovní listině jako Kitei Son vyrazil po boku anglického vytrvalce Ernesta Harpera a vpředu nechali utíkat obhájce olympijského zlata Juana Zabalu z Argentiny, který závod rozběhl ostře. Předstihli ho na 30. kilometru.

Korejec se osamostatnil v čele ve chvíli, kdy Harper začínal mít problémy s puchýři. Boty se mu zalily krví, musel zpomalit a měl co dělat, aby nakonec uhájil stříbrnou medaili před Nanem Shoryou alias Nam Sung-yongem.

Sohn Kee-chung běžel v tradičních japonských botách zvaných tabi, které měly oddělený palec od ostatních prstů. A běžel skvěle. Do cíle dorazil za 2:29:19,2. V novém olympijském rekordu, který za šestnáct let překoná Emil Zátopek, o téměř šest minut.

son

Těžká chvíle pro Sohn Kee-chung přišla při slavnostním vyhlášení. I když dosáhl životního úspěchu, musel poslouchat japonskou hymnu, stát na pódiu v japonském dresu a vidět na výsledkové tabuli japonskou verzi svého jména. Ulehčili mu to aspoň pořadatelé, když mu věnovali dubovou ratolest. Při vyhlášení si ji dal před hruď a na některých fotografiích tak není vidět symbol vycházejícího slunce na dresu, jen jeho v tichém protestu mírně skloněná hlava.

Maratonský šampion po celou dobu Her vysvětloval novinářům, kdo je a odkud pochází, fanouškům se podepisoval korejsky a ještě k autogramu připojil kresbu rodného poloostrova, ale jeho zlatá medaile patřila okupantům.

Novináři v soulském listu Dong-A Ilbo aspoň japonskou vlajku z dresu vyretušovali, což nezůstalo bez odezvy úřadů. Osm z nich bylo zatčeno a mučeno, japonská vláda na devět měsíců zastavila vydávání novin.

Další olympiáda se měla konat v Tokiu v roce 1940, ale kvůli druhé světové válce byla zrušena, stejně jako Hry plánované na rok 1944. Pro Sohn Kee-chunga to znamenalo konec kariéry. Stal se trenérem a na první poválečné olympiádě v Londýně nesl vlajku osvobozené Koreje. Předával své zkušenosti následovníkům a vychoval řadu šampionů: Suh Yun-Bok vyhrál Boston v roce 1947, Ham Kee-Yong o tři roky později a Hwang Young-cho získal zlatou olympijskou medaili v Barceloně 1992 (mimochodem, ač to není tak dávno, v TOP 20 tehdy byli pouze dva Afričané a devět Evropanů včetně Karla Davida).

Sohn Kee-chung se stal jednou z největších sportovních osobností (jižní) Koreje. Při slavnostním zahájení olympijských her v Soulu 1988 dokonce zapaloval oheň, před 80 tisíci diváky, a byl členem organizačního výboru. Ale nejvíc mu záleželo na jiné věci: chtěl, aby ve výsledkové listině z Berlína bylo dodatečně uvedeno jeho jméno a země. MOV mu však nevyhověl. Podle pravidel a mezinárodního práva nebyla Korea v roce 1936 samostatnou zemí, neměla ani svůj olympijský výbor, a tak Sohn Kee-chung zůstal v oficiální sportovní historii zapsán jako japonský maratonec Kitei Son.

Jesse Owens: Šampion, který měl svůj sen

/

V únoru měl v Americe premiéru životopisný film Race mapující osudy sprintera Jesseho Owense. Brzy by měl přijít i do Německa, Anglie a dalších evropských zemí. Letos to bude totiž osmdesát let, kdy v Berlíně oslnil sportovní svět a získal čtyři zlaté olympijské medaile.

Byla to jeho chvíle chvil. I když atletičtí znalci by asi namítli, že když 25. května 1935 na mítinku v Ann Arbor s bolavými zády za 45 minut vyrovnal historicky nejlepší čas na 100 yardů a vytvořil nové světové rekordy v dálce, v běhu na 220 yardů a 220 yardů překážek (plus na 200 metrů a 200 metrů překážek), znamenalo to víc. Buď jak buď, jeho pozoruhodná cesta životem patří k největším sportovním příběhům historie.

Owens se narodil v roce 1913 v Alabamě. V časech, které pro afroamerické etnikum nebyly jednoduché. Ještě prarodiče byli otroky a otec patřil k lidem, kteří se neodvážili bílým pohlédnout do očí nebo snad na ně promluvit jako první. Když mu bylo devět let, odstěhovala se rodina na Středozápad. Jako statisíce jiných černochů opustili Jih a zamířili do míst, kde je čekalo vlídnější prostředí a větší šance najít si v průmyslových centrech lépe placenou práci. Owensovi se usadili v Clevelandu ve státě Ohio.

Jesseho osud by se zřejmě příliš nelišil od osudu jiných krajanů podobného původu, kdyby si ho na střední škole nevšiml atletický nadšenec a trenér Charles Riley, jemuž učaroval ladný a rychlý běh černošského mladíka. Byl přesvědčený, že tohle je dokonalé tělo schopné překonávat světové rekordy.

Ještě na střední škole se Owens stal na závodech senzací a bylo jasné, že má šanci získat sportovní stipendium na univerzitě. Když se rozhodoval, kam půjde, poprvé v životě se ocitl uprostřed politického dění, které si nevybral. Černošský tisk vedl kampaň a naléhal, ať si vybere nějakou z progresivních univerzit, kde mají Afroameričané otevřené všechny dveře. Owens se však rozhodl pro Ohio State. Mohl zůstat doma a především tam měli skvělou atletickou tradici, v jeho případě zosobněnou trenérem Larry Snyderem.

Na univerzitních šampionátech sbíral jeden titul za druhým, stal se známým sportovcem, ale ve škole to neměl jednoduché. Nebyl tam „jenom jako“, musel plnit své povinnosti. Když třeba nestihl udělat zkoušky ze všech předmětů, měl zakázáno závodit. Jeho prospěch pak sledovala i média, aby mohla oznámit, že se famózní sprinter zase vrací na dráhu.

Sen o berlínské olympiádě

Jeho velkým snem bylo zúčastnit se olympijských her v Berlíně a tam vyhrát. Ne jenom pro ten pocit být nejlepší na světě. Věděl, že na dráze nově postaveného Olympiastadionu leží jeho budoucnost. Pokud by neuspěl, čeká ho po zbytek života práce někde na benzínové pumpě v Ohiu. Když zvítězí, zajistí sobě i dětem (otcem se stal v devatenácti, jeho přítelkyni Ruth bylo tehdy šestnáct a vzal si ji až o několik let později ) lepší budoucnost.

Tenhle sen mohla – opět – zničit politika. Olympijské hry byly Berlínu přiděleny v roce 1931, tedy dva roky před nástupem nacistů k moci. Když se v Německu radikálně změnila situace, ozývaly se zejména v USA hlasy, že by Hry měly být přesunuty, nebo že by je ostatní země měly bojkotovat.

Proti těmto návrhům se zvedly protesty ze dvou stran, paradoxně dost protichůdných. Bojkot odmítali konzervativní sportovní funkcionáři v čele s Averym Brundagem, pozdějším šéfem MOV, jimž vypjatý německý nacionalismus a antisemitismus spíše konvenovaly, než že by jim vadily. A proti byli i černošští sportovci, včetně Jesseho Owense. Dokonce sepsali otevřený dopis, kde se hlásí ke své touze závodit v Berlíně.

Věděli, že kdyby došlo k bojkotu, jejich sny o lepším životě by se zhroutily. A upřímně řečeno: osud Židů v nacistickém Německu je příliš nedojímal. V Americe byl v téhle souvislosti populární názor, že jejich země na tom není s občanskými svobodami etnických menšin nejlépe, tak proč by měli řešit diskriminaci kdesi v Evropě. I na liberálnějším východním pobřeží stále byly hotely, které nesměly Owense a spol. ubytovat, restaurace, kde je nesměli obsloužit, kluby, kam měli zakázán vstup, jezdily tam autobusy, do kterých museli nastupovat jen zadními dveřmi.

Dnešníma očima vypadá argumentace černošských sportovců a publicistů poněkud naivně, ale v letech 1935-36, kdy se o bojkotu rozhodovalo, málokdo tušil, že za čtyři roky Hitler začne nejkrvavější válku historie a že s ní přijde i peklo holocaustu. Tehdy byl považován za kontroverzního politika, který se asi pokusí při olympijských hrách zviditelnit. A to se dá přežít. Takový byl postoj, který zvítězil.

Podle výsledků berlínské olympiády i již zmíněného mítinku v Ann Arbour se může zdát, že Owens byl neporazitelným fenoménem světového sprintu, něco jako dnes Usain Bolt. Ale není to pravda. Měl velkého soupeře v osobě o rok mladšího krajana Eulace Peacocka. Jejich bilance byla vyrovnaná. V deseti závodech, které oba dokončili, si každý připsal po pěti vítězstvích. Experti věřili spíše Peacockovi, měl lepší start i finiš, a tvrdili, že Owens už se nevrátí do formy z roku 1935, že už má to nejlepší za sebou.

Ke své smůle si ale Peacock zranil hamstring, neuspěl v olympijské kvalifikaci a do Berlína neletěl. Kdo ví, jak by vypadaly historické výsledky…

Owens neodplouval do Evropy s ambicemi hrát na dráze politickou roli a v tretrách vyvracet nacistické teorie o nadřazenosti árijské rasy. Zajímaly ho jenom tři zlaté medaile: na 100 m, 200 m a v dálce. Do štafety se s ním nepočítalo, stejně jako ani se sprinterskou dvojkou Ralphem Metcalfem. Američané měli v atletice takovou převahu, že do krátké i dlouhé štafety nominovali běžce, kteří neuspěli v individuálních soutěžích, aby také měli šanci získat zlaté medaile.

Kromě krátkého zaváhání v kvalifikaci dálky si Owens bez větších problémů doběhl pro tři zlaté individuální medaile. A do v hlavní role se opět dostala politika. Už první den olympijských atletických soutěží totiž Hitler odmítl přijmout černošské medailisty ve skoku do výšky, a tak mu lidé z MOV doporučili, ať buď gratuluje všem medailistům, nebo nikomu. Rozhodl se pro to druhé.

Každý den pak novináři z celého světa sledovali, jestli výkony Owense a jiných černých atletů nacistického diktátora vytočily, nebo ne. Jestli vítězům lehce zamával, nebo jak si jeho gesta vykládat. Owens odmítal záležitosti příliš řešit. Dokonce později pronesl slavný výrok, že ho nepřehlížel Hitler, nýbrž Roosevelt, který mu ani neposlal blahopřejný telegram (ale to možná bylo hlavně proto, že ve volbách v roce 1936 podporoval jeho republikánského protikandidáta). Radost mu neudělala ani konzervativní část amerického tisku, která – podobně jako nacistický Der Angriff – stále psala, že USA chybějí bílí olympijští šampioni a že musejí spoléhat na černochy, jinak by na tom byli hůř než Haiti.

Neplánované čtvrté zlato

Po zisku třetí zlaté medaile změnil Owens názor a začal na americké funkcionáře naléhat, ať ho nominují i do štafety. Měl by tak možnost vybojovat čtyři zlaté medaile a vyrovnat bilanci Alvina Kraenzleina z OH 1900 (tehdy vyhrál 60 m, překážky na 110 a 200 m a dálku). Zkoušel to i prostředním novinářů. A překvapivě uspěl.

Na poslední chvíli hlavní kouč nominoval jeho i Metcalfa. Sportovní historici se dodnes přou, proč se tak stalo. Jestli Američané začali mít obavy z německé a nizozemské štafety, nebo jestli na Brundageho naléhání vyšli vstříc přání domácích pořadatelů, protože odstavenými závodníky byli židovští sprinteři Marty Glickman a Sam Stoller.

Americká štafeta nakonec nakonec vyhrála s výrazným náskokem 1,3 sekundy. Owens získal čtvrtou zlatou medaili a stal se největším hrdinou Her.

Ještě než skončily, musel odjet na turné po Evropě. Nařídil mu to AAU, tedy atletický svaz. Mocná organizace, která až do konce 70. let ovládala osudy amerických atletů. Mohla jim přikázat, na který závod mají jet, a naopak jim mohla zakázat starty v zahraničí. Atleti byli jejím majetkem a za své výkony neměli nárok na finanční odměnu, všechno šlo do poklady AAU.

Byl to i případ turné v roce 1936. Owens a spol. nejprve zamířili do Kolína nad Rýnem, pak sedli do letadla a letěli do Prahy. Unavení, bez jídla (neměli čs. koruny, tak byli odkázáni na to, až jim někdo v letadle koupí aspoň sendvič a sklenici mléka). Po závodě už byli zase na cestě do Bochumi, pak je čekal Londýn. Tam si Owens po závodě řekl, že toho má dost a na další štaci do Stockholmu už nepoletí. Sedl na Queen Mary a odplul do Ameriky. AAU ho za to vyloučila z reprezentace, jenom pár dnů po olympijském triumfu.

Owens byl přijat v Americe s velkolepými ovacemi. Oznámil, že končí s dráhou amatéra, odešel z univerzity a stal se profesionálním atletem. Konečně si mohl sportem vydělávat peníze. Brzy však zjistil, stejně jako jiní úspěšní amatéři, že nový život nebude až tak snadný. Lidé, kteří mu do Berlína posílali telegramy a slibovali pracovní příležitosti za desetitisíce dolarů, se najednou odmlčeli. Pochopil, že se na něm snažili pouze zviditelnit.

A tak Owens občas za honorář 2000 dolarů za večer (tehdy suma, na kterou za rok nedosáhlo 80 procent Američanů) závodil s koňmi, pak zase dal dohromady černošský basketbalový tým, se kterým cestoval po Americe. Doma si otevřel síť čistíren oblečení, ale zkrachoval. Potom s kamarádem založil PR agenturu, ani v tomhle oboru se mu dvakrát nevedlo. Tak se stal motivačním řečníkem a jezdil po schůzích velkých podniků, kde vyprávěl svůj příběh. Pracoval i ve státních službách. Pomáhal s programy pro neprivilegované děti nebo jako goodwill ambassador ve službách prezidenta Eisenhowera jezdil po jižní Asii a ukazoval, že moderní Amerika je zemí, která dává příležitost každému.

Strýček Tom

Možná to úplně nebyl život, o jakém snil ve 30. letech. Ale jak sám tvrdil, byl spokojený, protože měl dům, auto a věděl, že i druhý den bude mít rodina co jíst. Pyšnil se, že se z nuzných poměrů vyšvihl ke slušnému životnímu standardu. I proto ho v 60. letech nemělo příliš v oblibě radikální křídlo afroamerického emancipačního hnutí. Jesse Owens byl republikán a byl mu bližší cesta Martina Luthera Kinga než Malcolm X nebo Muhammad Ali. Mladí černoši mu posměšně říkali strýček Tom, podle literární postavy černocha podlézajícího bělochům.

Jesse Owens se ve druhé polovině života stal náruživým kuřákem a v roce 1980, ve věku 66 let, zemřel na rakovinu plic. Krátce před smrtí byl znovu vystaven tlaku, aby se silou své osobnosti vyslovil proti olympijskému bojkotu: tentokrát proti snaze prezidenta Cartera nevyslat sportovce do Moskvy. Nakonec tak krátce před smrtí učinil, ale ani jeho slovo na osudu americké výpravy nic nezměnilo.

Čtyři roky po jeho smrti napodobil Owensův berlínský výkon Carl Lewis, který v Los Angeles získal čtyři zlaté medaile ze stejných disciplín. Byla už jiná doba a (nejen) tento výkon Lewise zajistil pořádným bohatstvím.

Otázkou zůstává, jak by se v současné éře – tedy s nejlepším vybavením, na tartanové dráze, kde se startuje z bloků, ne z jamky vyhloubené ve škváře, a při moderně řízeném tréninku – prosadil Owens. Asi velmi výrazně. Vždyť jeho osobní rekord v dálce (813 cm) by na poslední olympiádě v Londýně stačil na bronzovou medaili.

Foto: film Race

Za ionťák vděčíme fotbalu. Tomu americkému

Při maratonu nebo půlmaratonu ho máte na občerstovací stanici k dispozici obvykle každých pět kilometrů. Někdo ho pije před tréninkem, někdo v průběhu, někdo po jeho skončení. Ionťák (teď prosím, pro účel tohoto textu, odpusťte trochu zkratkovité pojmenování pro sportovní nápoje různého typu a různé kvality) patří k běhání téměř neodmyslitelně. Přesto tohle spojení platí teprve docela krátce. Ionťáky se zrodily jinde, možná trochu překvapivě pro potřeby hráčů amerického fotbalu.

Aby bylo historické přesnosti učiněno zadost: prvním nápojem, který by dnes vyhovoval definici sportovního drinku, se v roce 1927 stal anglický přípravek zvaný Glucozade, později přejmenovaný na Lucozade. Ale byl vyvinut pro pacienty s nachlazením nebo horečkou, ne pro sportovce.

Ti si ještě dlouho s ničím takovým nelámali hlavu. Cyklisté experimentovali s různými tekutinami, od čaje až po alkohol a nějakou tu drogu, a běžci si obvykle při maratonu vystačili s pár doušky vody, kratší vzdálenosti zvládali bez osvěžení. Jedním z důvodů byl tehdejší chlapácký přístup ke sportu; kdo se při něm musel občerstvovat, byl považován za změkčilého. Někteří trenéři to přímo zakazovali. A maratonci se zase obávali, že voda jim při závodě nadělá neplechu v žaludku.

Opravdové dějiny ionťáku se začaly psát v 60. letech na University of Florida. Trenérům amerického fotbalu dělalo starosti, že hráči kolabovali při tréninku i zápasech. Pili sice vodu, ale na záchod téměř nechodili – z toho nebylo složité si odvodit, že příčinou problémů je silná dehydratace a ztráta elektrolytů.

O potížích týmu Florida Gators (čili Aligátorů) se dozvěděl Robert Cade, odborník na onemocnění ledvin, a čtyřčlenný tým univerzitní nefrologické laboratoře začal vyvíjet nápoj, který by zabraňoval nadměrné dehydrataci a ztrátě sil. Vedení klubu mu dalo k dispozici studenty prvního ročníku a Cade je začal testovat při trénincích. Měřil jejich váhu, rektální teplotu, kvalitu krve, potu a moči před, v průběh tréninku i po jeho skončení. Někteří dokonce trénovali s plastovými návleky, aby se vědcům snáze odchytával pot.

Výsledkem výzkumu byl sportovní nápoj, kde se do vody přidaly cukr, sodík, draslík a fosfáty. První varianta byla bezbarvá tekutina a měla jednu nevýhodu: kdo ji ochutnal, tomu bylo na zvracení. Do poživatelné podoby vědci nápoj doladili nejdřív přidáním citronové šťávy, pak přešli na citronový džus.

První test ionťáku se uskutečnil 1. října 1965 – čtyři roky po letu člověka do vesmíru. Nováčci z týmu Gators si zahráli proti členům B-mužstva, tedy starším studentům; první pili připravený sportovní drink, druzí pouze vodu. Podle teoretických předpokladů bažanti neměli mít šanci. Po polovině zápasu prohrávali 0:13, ale pak začali sázet jeden touchdown za druhým a zvítězili.

Vedení klubu se rozhodlo nápoj, který později získal jméno Gatorade, vyzkoušet i při ostrém zápase A-mužstva. Hráči dostali na vybranou, zda zkusit ionťák, nebo zůstat u vody. Rozhodli se zhruba půl na půl. Soupeřem byl favorizovaný tým LSU Tigers, ale Gators slavně vyhráli 14:7. O osudu nového nápoje bylo jasno.

Kdyby tehdy přišel jiný výsledek, možná by hlavní trenér experiment jednou pro vždy zavrhl a museli bychom si pár let počkat, než podobný nápad dotáhne do konce někdo jiný. Byli tací, kteří se paralelně snažili. Třeba v New Jersey přišel jeden lékař s nápojem, jenž nazval Sportade, tři roky ho zkoušel u týmu Rutgers, ale neprosadil se. Mužstvo prohrávalo, zásadní argument k jeho další konzumaci tak chyběl. Možná tam jenom hráli špatní fotbalisté, možná v chladnějším prostředí výhody iontového nápoje nevynikly tak jako na slunné a teplé Floridě.

Ještě nějaký čas trenéři Gators dělali se „zázračným“ nápojem tajnosti. Nosili ho na zápasy v plastových kanystrech na mléko a museli vydržet posměšky soupeřů. Na hřišti ale mluvily výsledky: Gators hráli líp a líp, zejména ve druhé polovině zápasů, kdy dokázali otáčet zdánlivě beznadějné výsledky. Když místní novináři vypátrali, co hráči během utkání pijí, dostalo se Gatorade celonárodní pozornosti. Ta byla umocněna vítězstvím v Orange Bowl v roce 1966. Navíc si trenér poraženého mužstva posteskl, že o jejich neúspěchu rozhodl žlutý ionťák. Ideální reklama.

Tím skončila vědecká část příběhu Gatorade a začala obchodní. V dalších letech získala značka výsadní postavení a ani v konkurenci desítek následníků ho neztratila – minimálně ne v USA, kde dnes ovládá 80 procent trhu se sportovními nápoji. Na úspěchu Gatorade vydělala i univerzita, která získala dvacet procent akcií tehdy nově založené firmy (dnes patří značka Pepsi) a z výnosu mohla financovat další výzkumné programy.

Ale ještě zpátky k běhání. Když v polovině 70. let nastal v Americe běžecký boom a převalil se i do zbytku světa, byla to pro Gatorade, Isostar a spol. šance, jak získat nové zákazníky. Někdy v té době se začalo rýsovat dnes tak samozřejmé spojení běhu a iontových nápojů.

Cílovou skupinou se stali zejména rekreační běžci a zejména při závodech, i těch kratších. Však si všimněte, že nejlepší maratonci, jejichž vnitřní motor jede na plné obrátky a kteří za dvě hodiny a pár minut pocením ztratí až pět procent tělesné hmotnosti, si jen občas loknou vody, někdy se bez pití zcela obejdou. Hobíci popíjejí ostošest.

Výrobci sportovních nápojů totiž vymysleli reklamní formulku „pijte pořád, pijte od začátku, nespoléhejte na žízeň“, kterou po nich dlouhé roky opakují laičtí trenéři a která už stála pár lidských životů. Protože hyponatremie, tedy zjednodušeně řečeno přepití (a pokles sodíku v krvi), je pro organismus mnohem nebezpečnější než dehydratace v neextrémních podmínkách – a objevila se už i při konzumaci ionťáků, ne jenom vody.

Zdravější je věřit žízni, tvrdí vědci. Ať už na trati pijeme cokoli.

Nike. Dědictví běžeckých beatniků

Přiznávám, že patřím k lidem, kterým je dnešní image firmy Nike protivná a její marketingová strategie ne zrovna sympatická. Ale což. Jsou na světě i horší věci. Ovšem příběh téhle společnosti, která změnila běhání, od jejích nadšených počátků až ke světové dominanci, je beze sporu pozoruhodný. V něčem možná podobný generačním souputníkům Microsoftu či Applu.

U startu firmy stáli dva muži: atletický trenér Bill Bowerman a solidní univerzitní mílař Phil Knight.

První z nich nejen, že do USA přivezl z Nového Zélandu módu joggingu a trénoval řadu olympioniků a světových rekordmanů, ale byl i posedlý zdokonalováním běžeckých bot, hledáním stále lepších modelů. Druhý měl obchodního ducha a ještě při studiích vymýšlel, jak změnit americký trh se sportovním zbožím, jemuž dominovaly drahé výrobky německých firem Adidas a Puma. Jeho tehdejší nápad byl jednoduchý a v branži si ho pak osvojil snad každý: využít laciné pracovní síly v Asii a zkusit se na trhu prosadit cenou.

Knight ovšem nestál o žádný šunt. Když se v roce 1963 vypravil do Japonska, namířil si to do firmy Onitsuka Tigers, která vyráběla kvalitní sportovní obuv a dnes je známá pod názvem Asics. Majitelům nabídl, že bude jejich boty prodávat na americkém trhu, a na dotaz, koho vlastně zastupuje, vystřelil od boku jméno Blue Ribbon Sports.

Během vteřiny se zrodil start-up, jak by se řeklo česky. A také budoucí gigant. Což ovšem v té chvíli nikdo netušil. Asi ani Phil Knight, jenž bude jednou časopisem Forbes označen za patnáctého nejbohatšího člověka na světě.

Japonské boty měly na americkém trhu slušný úspěch, ale Knight si brzy uvědomil, že nestudoval MBA proto, aby se stal pouhým distributorem. Stejně tak Bowerman nebyl dlouhodobě s dováženými modely spokojen a začal vyvíjet svoje vlastní. První z nich se jmenoval Cortez a na konci 60. let se začal vyrábět ještě pod značkou Tiger.

Ambice založit vlastní výrobní firmu a dělat byznys po svém byla stále silnější. Tím spíše, že rostly rozpory mezi Japonci a Blue Ribbon Sports, nejen kvůli financím. K rozchodu došlo v roce 1971. Na svět přišla značka Nike, později se tak přejmenovala i celá firma se sídlem v Oregonu. Logem mladého dravce se stala dnes už ikonická „fajfka“, již za honorář 35 dolarů nakreslila studentka Carolyn Davidsonová.

Do vývoje nových běžeckých bot se v Nike pustili v době, kdy atletické dráhy opouštěly škvárový či hliněný podklad a začal se pokládat tartan a jemu podobné materiály. Všichni výrobci věřili, že skončil čas hřebů na tretrách. Vymýšleli různé zdrsňování podešve, někdo to zkoušel se štětinkami, jiní experimentovali s příčnými pruhy.

Bowerman – jak zní legenda – se nechal inspirovat manželkou při přípravě snídaně. Při pohledu na vaflovač ho napadlo, že přesně takhle by měla podrážka vypadat. Mít spoustu drobných výčnělků, což by jí zajistilo dobrou přilnavost na umělých površích i stabilitu v zatáčkách. Zrodil se model Waffle. I když to neměl jednoduché a dlouho se ladil. Steve Prefontaine, první elitní běžec ve službách Nike, si při testech stěžoval, že v něm běhá pomaleji než v klasicky stavěných tretrách s hřeby.

WAFFLE
Nike Waffle

Začátek 70. let byl dobou, kdy v Americe a později i ve zbytku světa nastával běžecký boom. Přitom specializované běžecké silniční boty se sériově nevyráběly. Elitní vytrvalci měli buď maratonky vyrobené na míru, nebo běhali v různě upravených plátěnkách, tedy v univerzálních sportovních botách s gumovou podešví a plátěným svrškem, jako byly dunlopky, conversky či kedsky. Nebyly to boty z nejpohodlnějších, po maratonech měli běžci často chodidla plná puchýřů a zčernalé nehty.

Běh se v té době odehrával hlavně v tretrách na dráze a v terénu, o silniční obuv se nikdo moc nezajímal. Najednou se ale objevily tisíce a později desetitisíce lidí, kteří chtěli běhat silniční závody – a jim vyšla firma Nike vstříc. Na začátku posloužil model Cortez (běhal v něm například Forrest Gump) a další od něj odvozené řady. Byly to boty s pěnovou mezipodešví, tlumivé, ale lehké a odolné.

Teď prosím zapomeňte na nesmysly z knihy Born to Run, jejíž autor považuje příchod Nike za konec jakési zlaté éry přirozeného běhání a vynález tlumivých bot s mírným dropem za podlost srovnatelnou snad jenom s použitím jedovatého plynu na pláních u Ypres. Cortezky a podobné modely měly daleko k později vysmívaným čtyřsetgramovým cihlám (podívejte se na úvodní fotku), vždyť Bowerman se za každou cenu snažil snižovat hmotnost bot a snil o svršku vyrobeném z jednoho dílu. Pronační podpory, vzduchové polštáře, zpevňovací můstky a další vychytávky přišly až později.

Nike naopak umožnila růst běžeckého boomu, když uvedla na trh boty, ve kterých se dobře běhalo i lidem bez atletické minulosti a tisíců odběhaných kilometrů na dráze. Ve šlupkách, v jakých běhali šampioni, nebo v klasických plátěnkách by jejich cesta brzy skončila a vytrvalostní běhy by zůstávaly posedlostí několika málo podivínů. Tolik k onomu konci zlaté éry přirozeného běhání.

Běžecké boty s „fajfkou“ se začaly vyrábět v roce 1972 a na olympijských hrách v Mnichově v nich závodilo několik Američanů, o rok později Jon Anderson získal pro Nike první titul – v modelu Boston vyhrál…Boston. Nejslavnějším nositelem nové značky byl ovšem Steve Prefontaine, který si vydělával i jako prodejce a PR manažer Nike. Posílal běžeckým kamarádům i soupeřům po celém světě boty s dopisem, kde se jich ptal, jestli by je nechtěli zkusit. Takovým způsobem k Nike přišel třeba Bill Rodgers.

Už od roku 1967 pracoval pro BRS a později pro Nike další důležitý muž, Geoff Hollister. Byl stejně jako Knight bývalý univerzitní běžec a na starost dostal prodej a uzavírání kontaktů s elitními sportovci. To byla tehdejší strategie Nike: víra, že když budou s botami spokojeni ti nejnáročnější zákazníci, tedy vrcholoví atleti, budou s nimi spokojeni i rekreační běžci.

Hollister v prvních letech objížděl závody s dodávkou plnou krabic a nabízel boty nejlepším sprinterům, mílařům i vytrvalcům. Byla to doba, kdy se spolupráce uzavírala podáním ruky, a Nike dlouho odmítala sportovcům platit za to, že budou obouvat a oblékat jejich výrobky. Jako protihodnotu nabízela dokonalý servis, lepší než konkurenční značky. O nevinnost přišla až na začátku 80. let, když Sebastian Coe po manažerovi vzkázal, že pokud nedostane 100 tisíc dolarů, přejde k Adidasu.

sting
Nike The Sting z roku 1976. Další z “ničitelů” přirozeného běhání…

V polovině 70. let, tedy v počátcích Nike, pracovali ve vedení rostoucí firmy téměř bez výhrady lidé z běžeckého světa. Svoji práci dělali s vášní a ještě chvíli trvalo, než dostali pořádně zaplaceno. Jezdili po mítincích, spali v karavanech, vydávali běžecký časopis a zkrátka žili pro atletiku. Mladí muži s dlouhými vlasy a kotletami, pro něž byla povedená party po závodě důležitější než striktní byznysová pravidla. Snad i proto si nevybírali pro spolupráci sportovce pouze podle výsledků, ale hledali charismatické osobnosti, atlety s příběhem, žádné šedé myši.

Díky běžeckým kořenům firma založila i projekt Athletic West. Ten v časech pseudoamatérismu pomáhal především mladým běžcům, kteří po skončení univerzity ztratili sportovní zázemí a neměli příliš možností, jak pokračovat v kariéře. AW jim platil trenéry, maséry, cestovné nebo soustředění, aby mohli konkurovat atletům ze zemí, kde stát masivně podporoval sportovní programy. Podobně se firma angažovala ve sportovní emancipaci a diplomatickými cestami se snažila urychlit přijetí maratonu žen do olympijského programu.

Už od počátku bylo velkou ambicí Nike být podepsán u olympijských medailí. V roce 1972 na ni ještě nikdo nedosáhl, ale o čtyři roky později si ve firmě věřili, když získali maratonského šampiona Franka Shortera. Hollister a Bowerman s ním trávili spoustu času, upravovali maratonky podle jeho připomínek, testovali je na mokru i na horkém asfaltu. A nakonec žasli, když Shorter napochodoval na startovní čáru ve starých Onitsuka Tiger a doběhl si v nich pro stříbro. Tehdy totiž ještě sportovci mohli v průběhu Her libovolně měnit značky vybavení, dnes musí před začátkem olympiády oznámit, v jaké značce budou sportovat, a té zůstat inkriminované dva týdny věrni.

První zlatou olympijskou medaili pro Nike získal až v roce 1980 britský mílař Steve Ovett, první světový rekord si zapsal o dva roky dříve Henry Rono.

Velkou šanci ucítila firma v roce 1984, kdy se olympijský svátek konal v Los Angeles, téměř za humny. Aby povzbudila sportovce, vypsala speciální prémie pro ty, kdo získají medaili, ať už mají s Nike podepsaný kontrakt, nebo boty používají o vlastní vůli. Jaké však bylo zděšení v oregonských kancelářích, když východní blok, který měl pod palcem Adidas, vyhlásil bojkot Her. Najednou musela Nike platit vysoké částky i sportovcům, kteří by za normálních okolností neměli na medaili nárok…

Rok 1984 byl bodem obratu v historii firmy. Její atleti sice získali v Los Angeles 49 medailí, Carl Lewis hned čtyři zlaté, což bylo pro šéfy splněním dávného snu, ale zároveň to neznamenalo okamžitý ekonomický profit. Prodeje klesaly, hodnota čísel v účetnictví rovněž. Analytici zjistili v čem je problém: jednak firma, podobně jako Adidas, propásla nástup fitness módy, kde se skvěle uchytil Reebok, a jednak si běžecké boty Nike začali stále častěji kupovat lidé pro obyčejné nošení, což sice pár let zvyšovalo prodeje, ale zároveň to přinášelo zákazníky, kteří nejsou tak loajální jako typičtí sportovci.

Vedení začali postupně opouštět lidé spjatí se začátky Nike a firma se vydala jiným směrem, odpoutala se od atletiky jako hlavního sportu. V roce 1985 podepsala smlouvu s basketbalovou hvězdičkou Michaelem Jordanem, která ji vydělala obrovské peníze, o pár let později se přes brazilskou reprezentaci dostala do velkého fotbalu, cestu do světa golfu jí pomohl umést Tiger Woods a dobré jméno v cyklistice jí, aspoň dočasně, dělal Lance Armstrong. Všechno tohle z ní učinilo jedničku na trhu se sportovním zbožím.

Trvalo do konce 90. let, než Nike oprášila běžecké vzpomínky a víc se začala věnovat znovu prudce rostoucímu sportovnímu odvětví. Ale už je to jiný příběh než o čtvrtstoletí dřív. Pokud si nakreslíme úsečku, kde vlevo bude Atletika a vpravo Lifestyle, tak běžeckým marketingem, módou i image se Nike dnes výrazně posunula doprava.

To však nic nemění na skutečnosti, že u zrodu největšího sportovního gigantu stála parta nadšenců z Oregonu, kteří milovali běh.