Když koncem dubna roku 1908 přistála v New Yorku loď s americkými sportovci vracejícími se z olympijských her v Londýně, nebylo v ulicích k hnutí. Největšímu aplausu se těšil maratonec Johnny Hayes, který ve slavném závodě, poprvé na trase dlouhé 42 195 metrů, zvítězil – po diskvalifikaci totálně vyčerpaného italského závodníka Doranda Pietriho.
Bylo to poprvé v historii, kdy se maraton stal hlavní sportovní událostí. Mluvilo a psalo se o něm všude na světě. A v Americe se na vytrvaleckých tratích začalo závodit, kdekoli to je šlo. Zrodila se Marathonmania. Nejoblíbenější byly souboje jednoho proti jednomu. Na férovku. Jako v boxerském ringu. Nejčastěji na dráze, třeba ve slavné Madison Square Garden. Haly byly plné diváků, na maratonské závody se sázelo a články se dostávaly na titulní stránky novin.
Když tedy New York vítal amerického hrdinu Hayese, v davech stál i patnáctiletý Frank Thomas Zuna, který se zasnil, že jednou by se chtěl také vracet z olympiády jako vítěz a mávat nadšeným divákům.
Běhání miloval. Tenhle jednoduchý sport, k němuž – jak věřil – nepotřebujete žádný zvláštní talent ani sofistikovaný trénink, jenom píli a pevnou vůli. Stačí běhat cestou do učení a domů, později do práce a z práce, o víkendu pak vyrazit na závod.
Zuna ale ještě nějaký čas svou vášeň doma tajil, hlavně před starostlivou matkou. Trofeje ze závodů raději schovával a úspěchy si nechával pro sebe. Byla to ostatně doba, kdy kouření cigaret se považovalo za bohulibou věc, ale věřilo se, že běhání škodí srdci a může člověka i zabít.
Mladík, jehož rodiče Ema a Rudolf přišli do Ameriky za snem o lepším životě z Čech, opustil školu už ve čtvrté třídě a začal dělat různě na stavbách, až se vypracoval na spolehlivého instalatéra. V roce 1915, ve dvaadvaceti letech, pak vyhrál svůj první maraton. Běžel se z Bostonu do Brocktonu, měřil 40 kilometrů a Zuna dosáhl času 2:32:20. V roce 1917 pak poprvé startoval na už tradičním svátku v Bostonu.
V době první světové války musel narukovat do armády a stal se členem 14. regimentu. Velel mu slavný generál John Pershing a pod jeho vedením se Zuna zúčastnil trestné výpravy do Mexika, kde naháněli odbojného generála Pancha Villu, konec války pak prožil ve Francii. Zde se v roce 1919 účastnil sportovních Inter-Allied Games, u nás známých jako Pershingova olympiáda. Jeho výsledky v běhu na 10 000 metrů se nedochovaly, pouze hodnost vojenského kuchaře.
I po válce sbíral vavříny na běžeckých závodech na východním pobřeží USA a v Kanadě. V únoru 1920 vyhrál v těžkých zimních podmínkách maraton z Brooklynu k Sea Gate. Běželo se opět 40 kilometrů, částečně v břečce, bahně a po umrzlém sněhu, a Zuna dosáhl času 2:37:53. Tím získal velkou naději, že by mohl být nominován na olympijské hry v Antverpách.
Jeho návrat do Evropy ovšem skončil rozpačitě. Při tréninku na palubě zaoceánského parníku se zranil a k soutěžím nastoupit nemohl.
Hvězdná chvíle jeho kariéry přišla o rok později, 19. dubna 1921 na trati v Bostonu. Slavný závod vyhrál suverénně s náskokem více než tří minut a porazil hned pět předchozích vítězů. John A. Kelly – jeden z bostonských hrdinů, který dvakrát závod vyhrál a na start se postavil 61krát – tehdy Zunův výkon sledoval jako kluk. „Udivily mě jeho lehký krok a tvář, na které nebyla znát jediná stopa únavy. Na to si vzpomínám i po šedesáti letech,“ vyprávěl později.
Bostonský maraton ještě měřil 39,2 kilometru a Zunovi rozhodčí naměřili 2:18:57. Na časy se tehdy moc nehrálo (zvlášť proto, že každý závod byl jinak dlouhý), důležité bylo vítězství. Ale i tak – když si přepočtete jeho výkon na 42 195 metrů a uvědomíte si, že tehdejší světový rekord na téhle distanci byl 2:32, je jasné, že v té chvíli se směle mohl považovat za nejrychlejšího maratonce světa. Ostatně jako rovný s rovnými soupeřil i s finskými emigranty (a několikanásobnými olympijskými vítězi) Ville Ritolou a Hannesem Kolehmainenem.
Zuna kromě výkonu udivil i svojí skromností. Do Bostonu se vypravil vlakem, oblečený do závodního trička a trenek, přes které si vzal nedělní oblek, a okamžitě po závodě zase pospíchal na nádraží, aniž si počkal na ceremoniál. „Musím stihnout vlak do Newarku, abych ráno neměl absenci,“ vysvětloval, proč mu zaměstnání instalatéra bylo milejší než čekání na vavřínový věnec a medaili.
Olympiády se Zuna dočkal v roce 1924, ale neměl to jednoduché. V březnu vyhrál během tří týdnů maratony z Laurelu do Baltimoru (2:41:39) a z Pontiacu do Detroitu (2:42:56) a jelikož se tím považoval za nominovaného, Boston odklusal tréninkovým tempem. Což funkcionáře dost naštvalo. A rozhodli, že vybráno bude šest nejlepších z Bostonu a Zuna odpluje do Paříže pouze jako náhradník.
Tentokrát mu ovšem pomohl reprezentační trenér Mike Ryan. Navrhl, že ve Francii ještě zařadí testovací závod pro své svěřence a určí, kdo z americké sedmičky převezme roli diváka. Běželo se 24 kilometrů v parku po trávě a Ralph Williams, který po pětce odpadl, byl z týmu vyřazen.
Zunova olympijská účast se docela sledovala v Československu, když vyšlo najevo, že je českého původu a dokonce je členem amerického Sokola. Možná je z dnešního pohledu zvláštní, že slávu mezi krajany mu nezajistilo už vítězství v Bostonském maratonu – ale tenkrát ještě to byl závod populární pouze v USA, možná dokonce spíše jenom na jeho východním pobřeží. Ale olympiáda, to už bylo něco jiného!
Pařížský závod se konal na trati dlouhé 42 195 metrů, která se od tohoto roku stala oficiální maratonskou vzdáleností, a za mimořádného vedra. Vítězný Oscar Stenroos dosáhl času 2:41:22, Frank Zuna skončil na 18. místě (3:05:52) – až třetí mezi Američany, bez naději na medaili, kterou mu někteří experti přisuzovali. Mimochodem, do cíle doběhlo jenom 30 závodníků a dalších 28 včetně tří Čechoslováků v náročných podmínkách vzdalo.
V roce 1925 se ještě Zuna zapsal do amerických tabulek jako první běžec, který maratonskou vzdálenost, jíž se dnes říká klasická, zvládl pod 2:40. Pak už jeho kariéra pomalu vyprchávala a po roce 1928 jeho jméno mizí z výsledkových listin.
V 50. letech se Zuna přestěhoval do města Reno v Nevadě a dál pracoval jako instalatér. A začal si užívat druhou vlnu slávy, protože byl jediný olympionik, který v tomto americkém státě žil. Novinářům vyprávěl o kamarádovi Jimu Thorpovi, přidával historky z těžkých maratonských závodů a komentoval výkony svých následovníků.
V roce 1971, při padesátém výročí svého vítězství, byl pozván do Bostonu jako speciální host. „Vám se to dneska běhá,“ vtipkoval na účet tehdejší generace vytrvalců. „Silnice jsou rovné jako kulečníkový stůl, to my jsme měli cesty plné prachu, štěrku a kamení a kolikrát jsme museli z bot vyklepávat kamínky.“
Do Bostonu se vracel často a díky svým historkám se stal miláčkem novinářů i fanoušků.
Vitalitu si udržoval až do pozdních let. Když už v důchodovém věku nemohl dělat práci instalatéra, přihlásil se do hospice v Renu jako dobrovolník a pomáhal svým vrstevníkům, kteří na tom byli hůř než on.
Když počátkem roku 1983 zemřel, Amerika na něj vzpomínala jako na skvělého sportovce dávno zapomenutých časů. Sen o davech fanoušků vítajících ho při návratu z olympiády se mu sice nikdy nesplnil, ale stal se důležitou součástí maratonské historie.
