Běžeckou kariéru mu uťalo zranění. Teď Woods jede svoji první Tour

52 přečtení
10 minut čtení

Kdyby všechno v životě šlo, jak má, Michael Woods (32 let) by se teď připravoval na podzimní mistrovství světa v atletice. Místo toho polyká kilometry na Tour de France. Běžeckou kariéru kanadského talentu zastavilo zranění, přesto se mu povedlo nečekané. Zkusil štěstí na kole a během pár sezon se propracoval mezi cyklistickou elitu. Už vyhrál etapu na Vueltě, má medaili z mistrovství světa. Jeho život je příběhem nezlomné vůle a neohrožené cesty za svými sny.

Původně chtěl být vlastně hokejistou. Není divu, narodil se v kanadské provincii Ontario a jako kluk usínal s představou, že jednoho dne obleče dres Toronto Maple Leafs. Jenže jak utíkaly roky, Woods pochopil, že se svojí útlou postavou příliš štěstí mezi mantinely nenajde.

O to víc se mu dařilo na atletických oválech. Už v osmnácti letech pokořil magickou čtyřminutovou hranici na mílařské trati – zvládl ji za 3:57,48, a to se do dneška žádnému Kanaďanovi na kanadské půdě nepodařilo. Respekt budí i jeho další osobáky: 800 m za 1:52,95, 3000 m za 8:02,58 nebo 5000 m za 14:14,18.

Všechny si připsal do jednadvaceti let. Patřil k velkým talentům, však získal sportovní stipendium Na University of Michigan a z Panamerických juniorských her si odvezl zlatou medaili na trati 1500 m. Ale jeho cestu ke hvězdám uťala série zranění.

Intenzivní trénink i závodění si vybraly daň jménem únavová zlomenina. Podrobil se dvěma operacím, ale zlepšení se nedostavilo. Atletickou kariéru prakticky ukončil už v roce 2007. Potom se ještě párkrát pokoušel o návrat, ale definitivně dal běhání sbohem, když si v pětadvaceti letech na silničním závodě přivodil další zlomeninu.

Nějaký čas pracoval v obchodě s běžeckými potřebami a žil v minulosti. V lítostivých vzpomínkách na časy, které jsou pryč. Aby se aspoň trochu udržoval v kondici, začal jezdit na kole. Nejdřív sám, později se skupinkou kamarádů z Ottawy.

Když přítelkyně viděla, jak se trápí kvůli nedobrovolnému konci s atletikou, položila mu zásadní otázku: „A co kdybys to zkusil na kole?“

Woods se do tréninku a závodění vrhl po hlavě. Jak dneska přiznává, byl absolutně naivní ve své představě, jak se dokáže v cyklistice prosadit. Bylo mu pětadvacet, neměl za sebou žádnou minulost na kole, nevěděl, jak trénovat, jak se chovat v pelotonu. Nevěděl vlastně nic. „Opravdu jsem si myslel, že když jsem byl špičkový běžec, nebude problém stát se špičkovým cyklistou,“ říká.

Uspět v Kanadě nebylo těžké. Pokud je tahle země něčím ve světě známá, cyklistika to rozhodně není. Je tam málo týmů, slabá konkurence. Woods to po čase zkusil v okrajové italské stáji, ale při závodě upadl, zranil se a bylo po angažmá v Evropě. Pak se dostal do kanadského Team Garneau–Québecor. Bylo mu sedmadvacet a stal se profesionálním cyklistou.

Pořád to ovšem byla pouze „druhá liga“. Jezdil okrajové závody v Severní Americe a střídal okrajové týmy. Jeden z etapáků, Kolem Utahu, mu ovšem v roce 2015 změnil život. Obsadil druhé místo v konečném pořadí a v následujícím roce podepsal smlouvu s „prvoligovým“ týmem Cannondale, kde jezdí dodnes (ten mezitím změnil název na EF Education First Pro Cycling).

Potom už jeho kariéra připomínala úprk. V roce 2016 dojel druhý na klasice Miláno-Turín, byl pátý na australském etapovém závodě Tour Down Under a reprezentoval Kanadu na olympijských hrách v Riu. O rok později jel Vueltu, svůj první závod série Grand Tour, a hned skončil sedmý.

Loni byl druhý na klasice Lutych-Bastogne-Lutych a na světovém šampionátu dokonce získal bronz v závodě jednotlivců, dojel hned za Valverdem a Bardetem.

Vrcholem sezony byla opět jednoznačně Vuelta. Sportovním i emotivním. Woods totiž prožíval hodně těžké období, dva měsíce před závodem jeho manželka porodila mrtvého syna. Věděla o tom pouze rodina a pár lidí z týmu. Když se vypravil do Španělska, byl rozhodnut, že bude závodit pouze pro nenarozeného Huntera.

Jeho chvíle přišla v 17. etapě. Woodsovou silnou zbraní jsou kopce a právě v nich udeřil. Na čele pelotonu se vytvořila pětadvacetičlenná skupina, jejíž osazení se po každém z prudkých stoupání zužovalo. Před cílem zaútočil Woods a nikdo s ním nedokázal držet tempo. V mlze projel cílem jako první. Prstem ukázal k nebi a pak při rozhovorech s novináři polykal slzy. „Já vyhrál… Vyhrál. Chtěl jsem to tak moc dokázat pro syna… Pro moji ženu… Dokázal jsem to.“ Bylo to poprvé, kdy veřejně promluvil o rodinné tragédii.

Stal se teprve druhým Kanaďanem, který vyhrál etapu na Vueltě. Ale jak v nadsázce říká, pro jeho krajany je to málo. „Kanaďané moc cyklistiku nesledují. Když jim řeknu, že jsem profesionální cyklista, hned se ptají, jestli jsem jel Tour de France. Když odpovím, že ne, vidím v jejich očích, že pro ně opravdový profesionální cyklista nejsem. Tak bych to rád změnil.“

Dočkal se až letos. Nebyla to však snadná cesta na start. Nejen, že se musel během několika let naučit věci, které si ostatní cyklisté osvojují dlouhé roky, ale ani na kole se mu nevyhýbaly zranění a nemoci. Kdysi si při závodě zlomil nadvakrát ruku, loni se v Abú Zabí nakazil rotavirem (zřejmě z nekvalitních potravin na občerstvovačce), letos musel z Criterium du Dauphine odstoupit kvůli žaludečním problémům.

Svoji velkou Tour de France ovšem jede. Po šesté etapě je devátý, i když jeho hlavním úkolem není útočit v celkovém pořadí, nýbrž pomáhat lídrovi stáje Rigobertu Uránovi.

A běhání? Toho se Woods nevzdal a vzdát nehodlá. Samozřejmě v úplně jiných objemech a tempech než kdysi. Dneska je to pro něj způsob, jak eliminovat jednostrannou cyklistickou zátěž a jak si vyčistit mysl, která v tvrdém prostředí profi pelotonu dostává zabrat. Byť při vrcholu sezony se jeho běžecké snažení smrskne jenom na krátký jogging před hlavním tréninkem. Na víc není čas ani síla. „Běhání je i tak úžasná věc. Když se na kole projedete 30 až 60 minut, vlastně to nic není. Když si na stejnou dobu jdete zaběhat, udělali jste toho pro sebe hodně.“

V říjnu bude Woodsovi třiatřicet let a tuší, že první Tour může být i jeho poslední. Proto si chce užít každý kilometr. Vychutnat si splnění velkého snu. A být inspirací pro ostatní, kteří se vrhají na cestu, kde jim věří málokdo.

Napsat komentář

Your email address will not be published.