Běžecká bota jako sportovní zbraň

993 přečtení
10 minut čtení
Prototyp, s nímž Eliud Kipchoge ve Vídni zaběhl 42 195 metrů pod dvě hodiny

Když se Frank Shorter v roce 1976 chystal na olympijský maraton v Montrealu, závěrečnou část přípravy absolvoval v botách Nike. Firma si od něj hodně slibovala. Měl být tím, kdo pro ni získá historicky první zlatou medaili a zajísti jí pořádnou publicitu. O to větší bylo překvapení jejích šéfů, když do závodu nastoupil v asicsech. Shorter změnu zdůvodnil tím, že Nike neměl dostatečně otestované na mokrém asfaltu, proto se před deštivým závodem raději vrátil k osvědčeným botám.

Z dnešního pohledu není důležité, zda mluvil pravdu, nebo jestli od Asicsu dostal obálku se zajímavým počtem bankovek. Pozoruhodné spíše je, že změna značky bot pro něj byla něčím naprosto přirozeným, banálním. Stejně jako pro ostatní běžce jeho éry i těch následujících. Když jim skončil kontrakt u jedné firmy, s klidem přešli k druhé. V kvalitě bot neviděli problém. Věděli, že jednotlivé modely se víc liší designem než funkčními vlastnostmi.

To se v posledních letech hodně změnilo. Psal jsem o tom už v dubnovém článku, v souvislosti s Nike Vaporfly a jejími verzemi, ale od té doby šel vývoj ještě dál:

  • 15. září vytvořil Geoffrey Kamworor nový světový rekord v půlmaratonu (58:01), ten předchozí vylepšil o 17 vteřin
  • dva týdny po něm Kenenisa Bekele zůstal pouhé dvě vteřiny (2:01:41) za světovým rekordem v maratonu
  • teď v sobotu Eliud Kipchoge ve speciálně naaranžované akci ve vídeňském Prátru zaběhl 42 195 metrů pod dvě hodiny
  • hned následující den Brigid Kosgeiová vylepšila světový rekord v maratonu Pauly Radcliffové z roku 2003, který se zdál být nedostižný. Její čas překonala o 81 vteřin (2:14:04), svůj osobní rekord z jara letošního dokonce o 4 minuty a 16 vteřin! A v Chicagu, nikoli v Berlíně.

Čtyři pecky během měsíce. A všechny mají společnou jednu věc. Byly zaběhnuté v high-tech modelech Nike. Každý měl na noze trochu jinou verzi, Kipchoge dokonce nový prototyp vylepšený o další patenty (v mezipodešvi jsou tři karbonové desky a mezi nimi dvě vzduchové kapsle).

Popírat, že právě technologický pokrok stojí za nebývalým výkonnostním skokem maratonců v posledních třech sezonách, je stále těžší. Tréninkové (ani dopingové) know-how opravdu za tu dobu tak výrazně nepokročilo. Důkazem budiž „příbuzná“ disciplína 10 000 metrů, která stagnuje a současná generace není schopna přiblížit se výkonům Bekeleho a spol. z počátku tisíciletí. Posunul se nejen světový rekord v maratonu, ale i osobní maxima světové špičky a traťové rekordy na řadě elitních závodů – vše pod značkou jednoho výrobce. Pět nejlepších výkonů historie padlo za posledních třináct měsíců, to je mezi atletickými disciplínami anomálie.

I když také předchozí technologické změny (např. Boost od Adidasu) slibovaly úsporu energie a historický průlom, šlo spíše o marketingové výkřiky. V případě Vaporfly a jejich následovnic je to laboratorně doložená skutečnost. Stručně a laicky řečeno: běh v nových botách Nike snižuje jeho metabolickou náročnost, maratonci při stejném úsilí spotřebují méně kyslíku, a to pak jejich výkon může pozitivně ovlivnit o 1-3 procenta.

Důkladně se této problematice věnuje uznávaný sportovní vědec Ross Tucker (podobně analyzoval i případy Caster Semeynaové a Oscara Pistoriuse) a dochází k jasnému závěru, že silniční běhy se stávají neférovou záležitostí, podobnou krátké éře plavání v době modelu LZR Racer od firmy Speedo. Zájemcům doporučuji debaty na jeho twitterovém účtu i jeho podcasty.

Samozřejmě pouhé boty ani z nadprůměrného běžce neudělají skvělého, to před čtenáři tohoto webu není třeba detailně rozebírat. Ale mohou zajistit právě ono jedno procento zlepšení, které ve vrcholové atletice rodí rekordmany a dělí šampiony od poražených – a tedy i štědře odměňované od ostatních.

V této souvislosti je pozoruhodné, když se obloukem vrátím k Shorterovi, jak se v průběhu let změnila role běžeckých bot, hlavně těch závodních. Dřív to byla – s drobnou nadsázkou řečeno – v podstatě ochranná pomůcka. Jejím úkolem bylo při co nejnižší hmotnosti zajistit běžcům co nejpřijatelnější komfort a ochránit jejich nohy, které při zdolávání 42 195 metrů na asfaltu logicky trpí. Teď se „defenzivní“ poloha proměnila v „ofenzivní“. Od bot se očekává mnohem víc, mají běžcům pomoct dosahovat úžasných výsledků. Z ochranné pomůcky se stala zbraň.

Ve sportu nic nového. V lyžování, tenise nebo cyklistice vybavení hrálo a hraje hodně důležitou roli, o motorismu pochopitelně nemluvě. Kdo má k dispozici lepší, má i větší šanci na úspěch. V běhu se boty dlouho považovaly za pouhou rekvizitu. Ne za věc, která může rozhodovat závody.

Tomu odpovídají i pravidla. Zatímco v jiných sportech jsou přesně nadefinovány parametry vybavení, atletika si v případě bot vystačí s krátkou pasáží. Jejím hlavním sdělením je, že nesmějí přinášet neférovou výhodu a musejí být všeobecně dostupné (tedy běžně prodávané modely). Dneska už se to zdá být málo. Pokud tedy nechceme, aby se maraton stal nejen disciplínou, kde elitu tvoří běžci ze dvou zemí, ale zároveň i běhají v botách jedné značky.

Jan Frodeno vyhrál nedávno Ironmana na Havaji v prototypech Asics, které jsou vyrobené s podobnou technologií jako Nike Vaporfly. Oficiálně by na trh měly jít příští rok, před olympiádou v Tokiu.

Bude zajímavé sledovat, co IAAF podnikne. A jestli vůbec něco. Sotva se dá čekat, že Sebastian Coe, který s Nike začal spolupracovat už v roce 1980, posvětí změnu pravidel, která by šla proti oregonské firmě. Pravděpodobnější je, že IAAF nechá věc vyhnít. Do roka, do dvou přijdou i další velcí hráči s identickými technologickými úpravami a poměr sil se vyrovná. Podle dostupných zpráv už se něco podobného v laboratořích Asics a Saucony dokončuje.

Jenom pro nás, amatérské běžce, to nebude nejlepší zpráva. Boty budou zase o nějakou tu korunu dražší.

Napsat komentář

Your email address will not be published.