Běžec, nebezpečný tvor

Před časem jsem uzavíral novou pojistku. Takovou tu, abych byl finančně z obliga, když způsobím škodu druhým. Pojišťovací agentka se mě snažila přesvědčit, že bych měl chtít smlouvu na skoro nejvyšší částku, co se nabízí obyčejným smrtelníkům. Nepřišlo mi to jako věc, bez níž bych se neobešel, a ujistil jsem ji, že si nepřipadám být svému okolí nějak moc nebezpečný.

Hned se mě rozhodla vyvést z omylu.

„Pane Brabče, stát se může cokoli, i když si to možná nepřipouštíte a chováte se opatrně. Věřte mi. Třeba do někoho nechtěně vletíte na sjezdovce a způsobíte mu trvalé poškození zdraví.“

„No, víte, já nelyžuju,“ odpověděl jsem. A raději si pro sebe nechal, že když jsem naposledy stál na lyžích, navíc na běžkách, na Hradě ještě bydlel Gustáv Husák.

„Tak kolo. Způsobíte dopravní nehodu a škoda v takovém případě může jít do milionů.“

„Upřímně, ani na kole už nejezdím.“

„Ale nějaký sport děláte, ne?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Ano. Běhám.“

„No, vidíte. Do někoho při běhu vrazíte, on upadne a můžete mu způsobit doživotní následky. To pak bývá hodně drahé,“ nedala se.

Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Je možné, že u některých lidí má běhání mimo dráhu skoro násilnickou image? Kde zůstala osamělost přespolních běžců, co na svých cestách hodiny nikoho nepotkají, natož aby do druhých vráželi?

Trochu jsem zalitoval, že mě tahle historka nepotkala dřív. A ne, pojistit jsem se nechal na celkem nízkou částku.

Už pár let pozoruju i další dovednost, která se přisuzuje téměř výhradně běžcům (a občas ještě dětem kopajícím do míče). Jsou magnetem na objevování mrtvol. Schválně, kolik jste už viděli nebo četli detektivek a kriminálních příběhů, kde zavražděného našli běžci? Já spoustu. Ať to byly případy CSI, detektivky severské i středomořské, upocené české seriály i temné netflixovky. V tolika z nich si on nebo ona šli ráno zaběhat a jejich výklus probouzejícím se dnem končil telefonátem na 158, případně 911. Zkrátka běhání je jenom pro silné nervy!

Ale trochu vážněji: jsem samozřejmě rád, že jsem si takovou zkušeností nikdy neprošel.

Byť tedy jednou jsem v Kunraťáku kolem mrtvoly běžel. Ale naštěstí byla jenom filmová. Ležela pod stromem, z břicha ji trčel nůž a tekla krev, celá scéna byla nasvícená speciálními lampami, okolo poskakoval štáb a určitě padala i slova jako „Klapka, jedem!“ nebo „Vezmeme to radši ještě znovu.“

Jen tak mimochodem, když už jsem u těch filmových stereotypů: další věcí, co mě několikrát praštila do očí, bylo oblečení oněch joggujících nálezců mrtvol. Ať už se tak stalo na Havaji nebo v Kalifornii, zásadně na sobě měli mikinu a dlouhé kalhoty! Jako Rocky Balboa v pět ráno.

Rozumím tomu, proč ženy ve všech amerických souložích (či spíš jejich náznacích) vysílaných v TV mají podprsenky, ale proč běžci a běžkyně jsou i pod letním sluncem oblečeni jako já na konci listopadu? Product placement? Aby bylo už z dálky poznat, že jsou běžci, a nikoli Pobřežní hlídka? Nebo zkrátka kostýmní výtvarníci a skriptky znají běhání pouze z lifestylových magazínů?

A nebo víte co? Zeptám se své pojišťovací agentky. Určitě bude mít odpověď i na tohle.

Napsat komentář

Your email address will not be published.