Běhej jako Meb. Překvapivě dobrá knížka pro smrtelníky

138 přečtení
13 minut čtení

Není to žhavá novinka, knížka Meb For Mortals vyšla už v roce 2015. Ovšem nějak jsem na ni dlouho neměl chuť ani náladu. Když jsem ale minulý týden viděl na Amazonu, že e-kniha je (dočasně) za 6 dolarů, zkusil jsem ji. A byť jsem si od ní přehnaně mnoho nesliboval, nelituju. Výborně investované drobné.

Je to v pořadí druhá knížka amerického běžce eritrejského původu Meba Keflezighiho, který mj. vyhrál maratony v New Yorku a Bostonu a na olympiádě byl na stejné distanci druhý (2004) a čtvrtý (2012). Zatímco první kousek Run to Overcome byl klasický sportovní životopis, Meb For Mortals je tréninkovou knížkou.

S nimi bývá obvykle potíž, aspoň u nás. Když se podívám na původní i překladovou produkci posledních let, kvalitní věci se týkají převážně specifických tratí (hansonovské metody půlmaratonu a maratonu, Koernerova nebo Koopova příručka o ultramaratonu). Obecné publikace o běžeckém tréninku jsou v lepším případě průměrné a většinou jedna jako druhá. Ať jsou zaštítěny jménem slavného atleta (jehož autorský vklad je obvykle bohužel minimální), nebo ji napsali trenéři. Podobně vypadají, podobným způsobem řeší podobné věci. O různých běžeckých školách v knižní podobě ani nemluvě – tam se spíše předávají tzv. moudra tradovaná desetiletí, instantní tréninkové plány pro všechny a zároveň pro nikoho nemají valnou úroveň a autorům nedělá problém sami sobě v rámci jedné publikace odporovat.

Mebova příručka pro nás, obyčejné běžecké smrtelníky, není ani jednoho z toho. Autor se netváří, že objevil nový světadíl. Ostatně co na běžeckém tréninku vymýšlet pořád nového? Ani svoje rady a postřehy nepodává autoritativním způsobem ve stylu: „Takhle vypadá správný běžecký styl, takže uděláte nejlíp, když se naučíte běhat úplně stejně.“

Místo toho do detailu popisuje, co a jak dělá on, a vysvětluje, proč si myslí, že stejná věc by mohla být ku prospěchu taky běžcům, jež limituje talent i čas, který jsou schopni věnovat tréninku a činnostem s ním souvisejícími. Jeho knížka není určena začátečníkům. Nenaučí vás vybrat si boty v obchodě ani neporadí, kolikrát se nadechnout na kolik kroků. Spíše si v ní svoje najdou běžci, kteří závody neberou jako společenskou událost, ale jdou tam s cílem překonávat svoje limity a zlepšovat se. Ať je jejich vysněnou metou desítka pod 35 minut nebo maraton za 4 hodiny.

Příručka je dělená do kapitol, jejichž zaměření vysvětlují už jenom názvy: Trénuj jako Meb, Strečuj jako Meb, Mysli jako Meb, Jez jako Meb, Odpočívej jako Meb atd.

Nenarazíte tam na ucelené tréninkové plány, které by vás provedly pětiměsíční přípravou na závod. Meb se ani nepouští do debat, jestli běhat podle stopek, sporttesterů nebo wattů. Jenom popisuje základní principy, jimiž byste se měli řídit při tréninku od pětky po maraton (tomu je logicky věnována největší pozornost). Radí, jak jednotlivé typy tréninků do sebe napasovat, v jakým tempech je běhat a proč vám – zvlášť pokud jste už věkem blíž k důchodu než k maturitě – může stejně jako jemu nebo Paule Radcliffové prospět přechod z klasického týdenního tréninkového cyklu na devítidenní. Mě mj. zaujalo, že i Keflezighi patří k elitním běžcům vyznávajícím myšlenku, že v regeneračních dnech máte běhat velmi regeneračně. Pokud cílíte na maraton pod 3:30, vaším vyklusávacím tempem by opravdu nemělo být 5:45.

Tréninkové principy, o kterých píše, najdete i u jiných autorů. Stejně jako na jím doporučená posilovací a stabilizační cvičení narazíte v běžných fitness příručkách. Pozoruhodnou věc dělá z Meb For Mortals detailní popis jeho běžeckého života, denní rutiny, všech možných úkonů souvisejících s tréninkem.

Díky Mebovi pochopíte, že být elitním běžcem je opravdu práce na plný úvazek. A stejně tak zjistíte, že borci, co vyhrávají světové maratony, řeší podobné věci jako my. Trápí je stejná zranění, dělají stejné chyby, před závody se jim spí úplně stejně špatně.

Velkou část autor věnuje jídlu. Píše, že jeden z největších mýtů, který jsme si o běhání vsugerovali my sami a ještě víc je o něm přesvědčeno naše okolí, je představa, že když zvládneme tolik kilometrů a spálíme taková kvanta kalorií, můžeme jíst, co chceme. Ne, tvrdí důrazně Keflezighi. Neplatí to ani pro toho, kdo týdně uběhne 150-200 km. I on se musí hlídat. Tedy pokud chce jít do závodu s ideální váhou a zaběhnout na hranici svých možností.

Je to tak. Kolikrát řešíme, jestli je dobré běžet maraton v botách vážících 250 gramů, nebo jestli by nebylo lepší zkusit závodky o 30 gramů lehčí, ale už méně nás trápí, že si na start neseme pár zbytečných kil navíc. Pochopitelně, pod slovem „hubený“ si Kelfezighi představuje jinou hodnotu BMI než my. Máme štěstí, že na rozdíl od něj můžeme díky o trochu vyšší hmotnosti přijít maximálně o pár minut na výsledném čase, ne o peníze na živobytí. A proto si určitě tři měsíce před maratonem neřekneme: „Už se to blíží. Radši si ke svačině místo jednoho banánu dám jenom půlku.“

V knížce popisuje historku, kdy po ranním běhu šel na pravidelnou nedělní bohoslužbu a pak se zdržel se známými. Podávaly se cheesecaky, ale on s díky odmítl. Kamarádovi se pak svěřil: „Není to paradox? Byl jsem jediný, kdo měl za sebou ten den 16 kilometrů, a to mě ještě odpoledne čekala druhá fáze, ale zároveň jsem byl jediný, kdo si nedal ani jeden kousek.“ Ten mu na to odpověděl: „Ale taky jsi jediný z vás, kdo vyhrál Bostonský maraton.“

My ho naštěstí vyhrávat netoužíme. Přesto mi přišla řada Mebových rad, jak jíst zdravě, dostatečně, vyváženě a přitom tak, aby šla váha dolů směrem k závodnímu ideálu, velmi užitečných. A opět: žádná z nich nebyla podaná autoritativně. Pouze jako návod, jak by to mohlo fungovat i u druhých. A taky upozornění, že nic z toho, co nejen v jídle přizpůsobíme běžeckým ambicím, není oběť, kterou bychom měli dojímat okolí, nýbrž vždycky jenom naše volba.

Právě tyhle drobné rady, nápady, postřehy a doporučení mi přišly na celé knížce asi nejcennější. Na 208 stránkách jsou jich nenásilně rozesety desítky a kolikrát jsem se divil, jakých detailů se týkají. Díky němu teď například vím, proč občas při závodě stačí si ionťákem propláchnout pusu a pak ho vyplivnout, proč není od věci běhat se slunečními brýlemi (ne, není to jenom kvůli ochraně očí), proč po tréninku vyjít doma schody pozpátku nebo jak udělat přednost z toho, že před maratonem se vám špatně spí a hodinu co hodinu se probouzíte. Bavil mě i nadhled a humor, s nímž o tréninku píše. „Běžecké posilování tady není od toho, abychom dobře vypadali na pláži a na fotkách, ale abychom díky zpevněnému tělu měli efektivnější styl a snížili riziko zranění.“

A ještě jedna drobná věc, která mě potěšila a která u podobných publikací rozhodně není pravidlem: knížka není prošpikovaná product placementem. Občas sice Meb zmíní nějakou firmu nebo výrobek, ale u těch, které jsou jeho sponzorem, na to férově upozorní. Ani jednou nepoužil formulaci, že je něco z toho nejlepší, jedinečné, dokonalé.

Meb For Mortals je určitě jedna z těch běžeckých knížek, které se mi nejenom líbily, ale k nimž se budu i vracet. Ostatně jak píše Keflezighi: správný běžec musí být student of the sport – ten koho zajímá, jak trénují úspěšní, a snaží se vzít si od nich to nejlepší.

Napsat komentář

Your email address will not be published.