Běh jako lék na trauma holocaustu

z rubriky Příběhy autor:

Do běžecké historie se Sylvia Weinerová zapsala především jako první žena, která vyhrála veteránskou kategorii na maratonu v Bostonu. To bylo v roce 1975, kdy jí bylo 44 let a dosáhla času 3:21:28. Ale příběh drobné kanadské běžkyně narozené v Polsku je mnohem silnější, než aby mu stačily mantinely tradičního sportu.

Anne Franková byla její kamarádkou v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Prošla i Majdankem a Osvětimí, kde unikla pozornosti nechvalně známého doktora Mengeleho, který se vyžíval v brutálních pokusech na vězních. „Několikrát přišel do našeho baráku a odvlekl si holky, které ležely vedle mě. Už nikdy jsme je pak neviděli,“ vyprávěla Sylvia Weinerová nedávno kanadským novinářům příběh, který dlouhé roky nosila jenom ve svém nitru.

Její život se navždy změnil, když jí bylo dvanáct let. Celou židovskou rodinu – rodiče a sedm sourozenců – Němci odvlekli do koncentračních táborů. Sylvia strávila v nelidských podmínkách tři roky. Dvakrát dostala tyfus, spala na holé zemi, vysílená, zavšivená a náchylná ke všem možným nemocem. Ale měla štěstí. Přežila. Na rozdíl od kamarádky z baráku, jejíž jméno zapomněla, dokud o mnoho let později nespatřila na pultech knihu Deník mladé dívky.

To už žila v Montrealu, kam se po válce v šestnácti letech odstěhovala za vzdálenými příbuznými. S Evropou, kde její rodina našla tak krutý osud, už nechtěla mít nic společného.

Předsevzala si, že bude žít obyčejný život. Poklidný život ženy a matky v poklidné Kanadě. Ale nešlo to. Vzpomínky na protrpěné roky nešlo smazat. Sylvie Weinerová bojovala s úzkostí a depresemi, i za mořem ji trápily bezesné noci, pocit neustálého strachu. Doktor jí předepisoval hrsti prášků, ani to příliš nepomáhalo.

Pomohla až náhoda.

Na začátku 70. let chtěla umístit dceru na denní hlídání do YMHA (židovská obdoba katolické YMCA), ale tam jí řekli, že to není možné, pokud ona sama nebude členkou. Tak se přihlásila do fitness kroužku. Jednou se skupinka šla proběhnout do parku a Weinerová s potěšením zjistila, že se při běhu i po něm cítí líp. Za týden znovu, a pak zase.

U běhání už zůstala. I když v té době ještě nebylo samozřejmé, aby ženy bez sportovních ambic vůbec běhaly. „To není sport pro tebe, choď radši na tenis,“ říkali ji známí. Ale ona se nevzdala. Byla jedinou ženou ve skupině, za chvíli už běhala obden a připisovala si stále větší porci kilometrů. Ale hlavně – cítila se uvolněná. Brzy snížila dávky medikamentů, aby po čase zjistila, že se bez nich už naprosto obejde.

První maraton běžela v Bostonu v roce 1974. Byl to teprve třetí ročník, kdy byl ženám povolen start, a ona se zapsala časem 3:47. Maratonu zůstala věrná dalších dvacet let, někdy jich zvládla i sedm za sezonu. Její nejlepší výkon je 3:15, kterého dosáhla na Niagara Fallas Marathon v roce 1996. Ale srdeční záležitostí pro ni zůstával Boston – a také první maraton v Izraeli. „Když tam skandovali moje jméno hebrejsky, byla to hodně emotivní chvíle,“ vzpomíná.

Na kratších tratích závodila ještě loni, ale pak ji zastavila operace melanomu. Když se z ní však zotavila, běhá dál aspoň pro svou radost. Každé ráno. V 84 letech.

Válku dodnes Silvii Wienerové připomíná šestimístné číslo vytetované na ruce. I když o svých zkušenostech z holocaustu napsala knihu a vypráví o nich studentům v Montrealu i na Floridě, s běžeckými přáteli tohle téma nerozebírá.

Ti se přesto shodnou v jedné věci: teprve běhání ji pomohlo překonat traumata stará desítky let.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru