Bostonský maraton, nejstarší a nejslavnější

z rubriky Historie/Závody autor:

Ze všech maratonů světa je ten bostonský nejstarší, nejprestižnější, nejsledovanější. Právě na této slavné trati urazily ženy nejdůležitější krok k plné sportovní emancipaci. Poprvé se zde pořádaly charitativní sbírky. Po událostech z minulého týdne však zůstane pro spoustu lidí především jedním ze synonym teroristického útoku.

Nikdy v neděli!

Nebýt nadšenců z Boston Athletic Association, možná by se dnes ani maratony neběhaly. Nebo by vypadaly úplně jinak. Maratonský závod měl premiéru sice na hned na prvních olympijských hrách v Aténách v roce 1896, ale pořadatelé předpokládali, že půjde o jednorázovou záležitost, o projev úcty k řeckým tradicím.

Američtí sportovci si však odvezli tak silný zážitek, že se rozhodli uspořádat 19. dubna 1897 svůj vlastní maraton. Poněkud neskromně ho nazvali „mistrovství Ameriky a světa“. Start byl v Ashlandu a běželo se do centra Bostonu. Trať měřila 39 kilometrů – dnešní vzdálenost 42 195 metrů byla uznána za oficiální až v roce 1924.

Pozvaný čestný host, dvojnásobný olympijský vítěz Tom Burke, krátce po poledni vyryl patou do prašné cesty čáru a patnácti připraveným běžcům dal povel slovy Go! Tím se začala psát historie nejslavnějšího maratonu světa.

Dnes už se na startu tísní přes dvacet tisíc běžců, závod se vysílá do celého světa a vítěz dostává k vavřínovému věnci i šek na 150 tisíc dolarů. Ale několik věcí se za více než století nezměnilo. Jednou z nich je den konání. Běhá se třetí dubnové pondělí, kdy stát Massachusetts slaví Patriot’s Day připomínající první bitvu americké revoluce. I když televizní stanice několikrát naléhaly, aby se maraton přesunul na neděli, kdy by přenos sledovalo více diváků, pořadatelé to stále odmítají. V roce 1982 dokonce do ulic vyšli demonstranti s transparenty „Never on Sunday“.

Prakticky nezměněna zůstala i trať. Ve světě jsou sice dnes moderní závody na okruhu centrem města, Boston si však zachovává tradiční trasu point-to-point. Za 30. kilometrem, kdy už začínají závodníkům docházet síly, na ně navíc čeká nepříjemný kopec zvaný Heartbreak Hill. Unikát, jaký na jiném masovém maratonu nenajdete.

A především si Boston uchoval prestiž a tradici. Věci, které se nedají měřit penězi. Elitní vytrvalci si sice mohou v Londýně, New Yorku nebo Dubaji vydělat výrazně více, ale mít ve sportovním životopise zapsané vítězství z Bostonu stále něco znamená. Zejména mezi rostoucí běžeckou komunitou.

Pro ni je, jak praví oblíbené klišé, toto americké město běžeckou Mekkou. Místo na startu totiž můžete získat jenom dvěma způsoby: buď zaplatit 3000 dolarů na jedno z oficiálních charitativních kont, nebo splnit poměrně přísný kvalifikační limit (například pro muže do 34 let je stanoven na 3:05 minut, u žen ve stejné věkové kategorii představuje čas 3:35) a pak zaplatit startovné 150 dolarů (cizinci ještě o padesátku více).

Říct v Americe, že jste BQ (Boston qualifier), bude vám odpovědí poplácání po ramenou. Je to uznávaná značka kvality. Pozvánka mezi běžeckou smetánku. Zatímco nadprůměrný rekreační tenista si nikdy nezahraje Wimbledon a jen hrstce vyvolených fotbalistů se povede obléct dres Realu Madrid, cesta do Bostonu je sice těžký, ale určitě ne nesplnitelný sen.

Utajená žena na trati

Zdejší maraton je výjimečný i historií neopakovatelných příběhů, z nichž mnohé měnily sportovní dějiny.

V roce 1946 – dlouho před tím, než se prolnul sportovní a charitativní byznys – upoutal Ameriku příběh vytrvalce Stylianose Kyriakidese. Do Bostonu přicestoval, aby svět upozornil na těžkou ekonomickou situaci Řecka zničeného válkou a získal pro své krajany jídlo i peníze.

Šest let netrénoval. Byl vychrtlý a lékaři mu nedoporučovali nastoupit na start. Přesto závod vyhrál v čase 2:29:27. A především se mu díky velké publicitě podařilo vybrat potřebnou pomoc. Když v květnu přijel do Atén lodí s nákladem jídla, léků a oblečení, které mu darovali Američané, vítaly ho davy lidí. Dnes má nedaleko startu v Bostonu pomník.

K výrazným postavám dějin závodu patří i Kathrine Switzerová. Běžkyně, která jako první dala veřejně najevo, že i ženy mají právo účastnit se maratonů. V roce 1967 – v době, kdy nejdelší trať pro ženy na olympijských hrách měřila 800 metrů – se proto přihlásila k závodu. Aby nebyla hned odhalena, raději do formuláře napsala: K. V. Switzer.

Na startu si oblékla bundu s kapucí, a jelikož tušila problémy, vybrala si jako doprovod urostlého přítele. Po několika kilometrech si jí všimli reportéři a začali si dobírat ředitele závodu Jocka Sempleho. „Hele, ten K. Switzer vůbec nevypadá špatně! A jak že se jmenuje? Karl?“ Semple k ní okamžitě přijel a začal křičet: „Vypadni z mého závodu! A dej sem číslo!“ Snažil se ji vytlačit z trati, ale Switzerové přítel ho odstrčil. Fotografie z incidentu se druhý den objevila na stránkách nejen amerických novin. Maratonská průkopnice doběhla do cíle v čase 4:20 a upoutala víc pozornosti než vítěz.

Chudák Semple byl později líčen jako šovinistický primitiv, ale tehdy jen chtěl zabránit porušení pravidel. I jeho zásluhou mohly ženy v Bostonu oficiálně startovat už v roce 1972, za dalších dvanáct let si odbyly olympijskou premiéru. Se Switzerovou se spřátelil a na smrtelné posteli jí s úsměvem řekl: „Bylo mi ctí, že jsem tě mohl proslavit.“

Běh s černou páskou

Letošní děsivý útok v cílovém prostoru šokoval svět, ale k zákeřnému napadení běžce mohlo v Bostonu dojít už před třiatřiceti lety. Na začátku roku 1980 americký prezident Jimmy Carter vyhlásil po sovětské okupaci Afghánistánu bojkot olympijských her v Moskvě a přidala se k němu rozhodující část západního světa. To se vůbec nelíbilo nejlepšímu světovému maratonci Billu Rodgersovi. Veřejně vyhlásil, že s tím nesouhlasí a že na protest poběží Bostonem s černou páskou. Ještě před startem mu volalo několik anonymů a vyhrožovalo, že na Coolidge Corner, místo hojně obsazované diváky, nedoběhne živý. Nápad s černou páskou raději opustil, ale policie nechtěla situaci podcenit a zajistila mu ozbrojený doprovod na motocyklech. Rodgers závod ve zdraví přežil a vyhrál, už počtvrté. Jen si v cíli postěžoval, že přes policejní ochranku se ani jednou nedostal k občerstvovací stanici.

Teroristický útok na maratonce se až dosud realizoval jen v hlavách televizních scenáristů. Ale asi bylo pouze otázkou času, kdy se tak stane i ve skutečnosti. Maraton je vlastně nejzranitelnější veřejnou akcí. Trať dlouhá 42 kilometrů se dá účinně ohlídat snad jenom v časech výjimečného stavu a diváci zde, na rozdíl od fotbalu nebo rockových koncertů, neplatí vstupné, a nejsou tedy ani kontrolováni. Na nejslavnějších závodech fandí z chodníku přes milion lidí.

Při olympijských hrách v Soulu v roce 1988 stáli podél trati policisté snad v pětimetrových odstupech. Zády k silnici, aby mohli pacifikovat případné demonstranty. K dalšímu zpřísnění bezpečnostních opatření došlo po závodě v Aténách 2004, kdy irský náboženský fanatik napadl vedoucího běžce Vanderleie de Limu a zničil mu tím zlatý olympijský sen. Na následujících akcích už sportovce doprovázeli policisté na kolech.

Ale to je stále řeč o mistrovských maratonech, které běží několik desítek závodníků a trvají dvě hodiny a pár minut. Velké běhy čítají několik desítek tisíc účastníků a ti nejpomalejší dorazí do cíle po více než šesti hodinách. Jaké je to uhlídat podobnou masu lidí, si vyzkoušeli pořadatelé Newyorského maratonu v listopadu 2001. Závod se běžel necelé dva měsíce po útocích na World Trade Center a v ulicích střežilo běžce přes pět tisíc policistů a další stovky vládních agentů. Maratonci měli leccos zakázáno, třeba i přijímat pití od diváků – z obav, aby nebylo nakaženo antraxem.

K přísnějším opatřením budou muset příští rok sáhnout i organizátoři v Bostonu. A bude to těžké dilema, jak zajistit větší bezpečnost a zároveň zachovat uvolněnou atmosféru jedinečného závodu. Například představa, že by po dlouhých desetiletích zmizel „scream tunel“ před prestižní Wellesley College, kde stovky studentek stojících ve špalíru piští a ječí a mávají na běžce s transparenty „Kiss me!“ a objímají se s nimi, je pro nejednoho tradicionalistu asi nepřijatelná.

Ale svět se mění. A s ním se asi bude muset změnit i Bostonský maraton. Bohužel.

Text vyšel 26. dubna 2013 ve víkendovém magazínu Hospodářských novin.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru