Zdravím, zdravíš, zdravíme. A proč vlastně?

z rubriky Sloupky autor:

Řeč je pochopitelně o zdravení mezi běžci. Jak se zachovat, když si cupitáte po své stezce a proti vám běží někdo jiný? Extrémní vykladači běžecké etikety mají jasno. Zdravit. Vždycky. Za každých okolností. Všechno jiného je znakem nevychovanosti.

Nejsem si tím jistý. Nikdy jsem si nebyl.

Aby bylo jasno: většinou zdravím, aspoň křečovitým pousmáním (mám-li na něj síly), a na pozdrav odpovídám vždycky.

Ale stále častěji si říkám: proč vlastně?

Zdravení v otevřeném prostoru mezi zcela neznámými lidmi má dlouhou tradici, to je jasné. Zdravili se tak členové úzkých komunit, kteří byli něčím výjimeční, něčím vzácní. Zdravili a zdraví se tak třeba motorkáři, vodáci, majitelé velorexů nebo trampové. A běžci v dobách, kdy šlo o poměrně extravagantní kratochvíli. Pokud však podle některých kvalifikovaných odhadů teď běhá dvanáct milionů Čechů, v čem je vlastně tahle komunita zvláštní?

Vyžadovat dneska po běžcích zdravení mi přijde podobné jako očekávat, že na sebe budou spiklenecky poblikávat řidiči fabií. Zvlášť pokud běžíte po lokalitě, jako je třeba Stromovka. Tam abyste za hezkého počasí mávali rukama jako větrný mlýn.

Možná jsem asociál, ale necítím se být duševně spřízněný s každým, kdo si koupil běžecké boty. Kromě tohoto hobby nemáme většinou společného vůbec nic.

Každý si nakonec najde svůj klíč. Já se po letech dopracoval k tomu, že automaticky a vždycky zdravím známé a „známé“. Těmi druhými mám na mysli běžce, se kterými se pravidelně potkávám, celý rok. Byť se často neznáme jmény, někdy prohodíme i pár slov, optáme se jeden druhého, na co zrovna trénujeme a co nás aktuálně bolí. A pak si zase každý běžíme svou cestou.

Vím, že tohle zdravení je v rámci možností upřímné a není to prázdné gesto, na které po dvou vteřinách zapomeneme. Na univerzálním a všeobjímajícím „ahoj“ nebo zamávání mi vždycky vadila právě jeho povrchnost. Nejednou se mi stalo, že když jsem dotyčného usměvavého běžce druhý den pozdravil na chodníku před domem nebo na zastávce autobusu, odpovědí mi bylo udivené „dobrý den.“

Nebo mlčení.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

16 Comments

  1. Dobrý den,

    mohu zeptat, z jakého kvalifikovaného odhadu je vzata tato pasáž: „Pokud však podle některých kvalifikovaných odhadů teď běhá dvanáct milionů Čechů“? 🙂

    Jen mě to zajímá z toho důvodu, že jsem si uvědomil, že v našem státě žije pouze kolem 10 milionů obyvatel, kteří však nespadají všichni do škatulky „Češi“! 🙂

    • Když jsem byl malý, od maminky jsem často slyšel: „Tohle jsem ti říkala už tisíckrát.“ Vidíte, a nikdy mě nenapadlo se jí zeptat, jestli to opravdu má tak přesně spočítané.

    • „Pokud však podle některých kvalifikovaných odhadů teď běhá dvanáct milionů Čechů“, považujem za podarenú a dostatečně výmluvnou hyperbolu, ktorú akékoľvek vysvetľovanie zabije.

  2. Ahoj,
    já zdravím, protože je to tak správně. Tak mne to rodiče učili. Nezdravíme protože něco očekávám, ale protože se to pozvedá úroveň a kulturu mezilidských vztahů.
    Ano ve stromovce mávám jak větrný mlýn, no a co? Nevím jak to berou jiní, ale když mi někdo odpoví a usměje se, tak je den hned lepší. Proto zdravím a snažím se usmívat, protože to třeba někomu na vteřinu zvedne náladu. Zdravit se prostě má.
    Malý medvěd

    • Rozumím. Každý to máme prostě jinak. Mě taky rodiče učili zdravit, ale přiznávám, že když jdu po Václaváku, zdravím jenom toho, koho znám. I s rizikem, že ostatním nezvednu náladu a nezapracuji na úrovni mezilidských vztahů.

  3. ZdraveNím k uzdraveNí!
    Bežca zdravím vždy. Minimálne gestom ruky, lebo bez toho mám pocit, že som namysleNý. Vzhľadom na počet mojich letokruhov, zdravia väčšinou bežci mňa. A odzdraviť, to už je psia povinnosť.

  4. Já už taky zdravím jen známé (které potkávám pravidelně celý rok) běžce. Občas pozdravím i cizího, ale když mi neodpoví, připadám si jako blbec nebo si totéž myslím o něm, což nemusí být zákonitě pravda. Prostě ho jen už nebaví zdravit. A jak jste tady zmiňovali, když potkáte za trénink desítky běžců, to byste se fakt umávali a uzdravili a z běhu byste nic neměli. 😉

  5. Konečně něco rozumného o tom zdravení. Když čtu v diskuzích, jak se to pořád řeší, raději nereaguji, protože by se to nesetkalo s ohlasem. Mám zdravit cizí plavce, když chodím na koupaliště, cyklisty, řidiče, čtenáře v knihovně, návštěvníky koncertu, kina atd. protože máme stejný jeden ze zájmů a jinak jsme si naprosto cizí a věřím, že i dost rozdílní? Na svých běžeckých trasách obvykle mávnu na každého, ale ani moc nevnímám, kdo to je a až na pár výjimek si nepamatuju, jestli je potkávám pravidelně nebo poprvé.

  6. U mě je to tak že zdravím jen pokud běžím vytrvalost a to pouze pokynutím prstů jako řidiči při pouštění se ve zúžení. Pokud běžím úseky nebo rychlé tempo tak nezdravím nebo jen mrknu na známé kousky. Co se týká destinací jako Stromovka, Hvězda apod. tak tam se nikdy ani v minulosti nezdravilo s výjimkou známejch. Pokud zašátrám v paměti tak ani během skupinovejch výbehu kdy se potkali dvě grupy třeba z Olympu a Dukly tak se zdravili jen ti co se osobně znali, jinak se spis koukalo co a jak trénují, případně se v tichu z hecu tlačilo na pilu.

  7. Já zdravím a docela mě to baví. Jak při běhu tak na kole. Teď je běžců opravdu hodně a těch pěkných běžkyň, radost pohledět :-).

  8. Zdravím vždy, ale len bežcov v pohodovom tempe.
    Zároveň však neočakávam, že ma všetci odzdravia.
    Spoločný pozdrav beriem ako stav mysle – som uvoľnená, spontánna, baví ma aktivita, ktorú robím, mám dobrú náladu, môžem byť vonku, môžem behať a keď oproti mne beží podobne naladený bežec, hneď mám lepšiu náladu 🙂

  9. Zdravim, protoze me to bavi.
    Prvni rok me mistni borci nezdravili, ani jsem se jim nedivila. Kdyz me pak potkavali i v zime, a v kazdem pocasi, tak zdravit zacali a pro me to byla pocta.

  10. Ahoj 🙂
    Já zdravím, protože se pořád cítím jako spoluspiklenec, hyperbola nehyperbola.
    A ta interakce mě často kupodivu zrychlí.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*