Zapomenutý šampion. Před dvaceti roky Thugwane měnil historii

z rubriky Příběhy autor:

Jak dlouhý úsek v historii je dvacet let? Málo, nebo hodně? Každopádně dost na to, aby se zapomnělo na velké sportovce minulosti. Takový je i osud maratonského olympijského vítěze Josia Thugwana. Ruku na srdce: slyšeli jste o něm někdy? A pokud ano, kdy naposledy? V roce 1996 patřil k velmi známým sportovcům, dnes je téměř nikdo. Nejdřív na něj zapomněl svět, teď i rodná Jižní Afrika.

Když vběhl na dráhu olympijského stadionu v Atlantě, čekala ho ještě pořádná šichta. Finále závodu v roce 1996 nebylo z těch, kde na maratonce čeká pouze cílová rovinka. Kdepak, ještě si museli odkroutit půl kilometru. Ovál a čtvrt. Náskok před druhým Bong-Ju Lee se každým krokem tenčil, Josia Thugwane ho ale uhájil. Vyhrál v čase 2:12:36. Náskok tří vteřin na druhého v pořadí je nejmenší rozdíl, který kdy dělil zlatého a stříbrného olympijského medailistu.

Thugwane nevstupoval do závodu jako favorit. Uměl sice půlmaraton pod 1:03, ale na královské trati byl jeho jediným mezinárodním úspěchem vítězství v Honolulu za 2:16. V konkurenci Germána Silvy, Richarda Nerurkara, Steva Moneghettiho nebo Antonia Pinta to mnoho neznamenalo. Navíc už měl za sebou třináct maratonů, a to mu bylo teprve pětadvacet let. Říká se, že elitní atlet jich může na hranicíc svých možností zaběhnout tak pět, šest. Víc ne.

Ale Thugwane vyhrál. Snad mu pomohla příprava ve vysokohorském prostředí v Novém Mexiku, snad i teplé a vlhké počasí (26 stupňů a vlhkost 80 %), které podle sportovních vědců naprosto vyhovovalo jeho 158 centimetrům a 45 kilogramům. Protože malí běžci se méně potí a jejich výkon v takových podmínkách méně trpí.

Pro Jihoafrickou republiku to byla velká chvíle. Země po letech apartheidu směla poprvé na olympijské hry v roce 1992, teď o čtyři roky později oslavila první zlato černošského sportovce. Byl to pro rozvíjející se společnost podobně důležitý triumf, jako o rok dřív titul mistrů světa v ragby nebo pozdější vítězství ve fotbalovém Africkém poháru. Prezident Nelson Mandela označil Thugwana za národního hrdinu a dostalo se mu přivítání se všemi poctami.

Pro běžce bylo asi nejdůležitější, že se konečně mohl začít učit anglicky. Do té doby neuměl psát a číst, mluvil pouze jazykem kmene Zulu.

Jeho životní osud totiž nebyl z nejjednodušších. Po jeho narození opustil rodinu otec. Když byly Josiovi dva roky, našla si matka jiného muže, který ale odmítal živit cizí dítě. Vychovávaly ho tedy strýc s babičkou. Dětství jako řemen. Tvrdá manuální práce, bití, týrání. Ve čtrnácti letech se Josia rozhodl utéct. Těch dvacet mil byl jeho nejdelší běh, na mnoho let.

V Krielu, tak se jmenovalo město, kde našel útočiště, se seznámil s partou kluků, která závodně běhala. Zkusil to s nimi, v obyčejných botách, a když vydržel patnáct kilometrů držet jejich tempo, všiml si ho trenér Mahlangu. Pracoval pro místní těžařskou společnost a připravoval sportovce, které firma sponzorovala, aby jí zajišťovali slávu a reputaci na lokálních závodech. Což je ostatně systém, který v Jižní Africe s malými změnami funguje dodnes. Thugwane dostal práci jako uklízeč a podstatně si tím zvýšil životní úroveň.

V roce 1989 se vydal na místní Sun City Marathon. Netušil vůbec, co je to za závod a jak je trať dlouhá, prostě běžel a běžel. Skončil pátý, v čase 2:23. Vyhrál 900 randů a mohl si koupit první vlastní běžecké boty, model Nike Vendettas.

Thugwane dál dělil svůj čas mezi práci a účast na kratších závodech, kde vydělával peníze na živobytí. Díky tomu se časem mohl i oženit, protože měl na věno – tisíc randů a osm koz.

V roce 1992 mu těsně unikla účast na olympijských hrách v Barceloně, ale své sportovní sny nevzdával. Bylo mu teprve jednadvacet let. Stal se národním mistrem v maratonu, vyhrál v Honolulu, ale když utekly čtyři roky, měl to s nominací do Atlanta nahnuté. Vyhrál sice opět národní mistrovství, ovšem v čase až 2:11. V tvrdé domácí konkurenci to nestačilo. Sponzor závodu ovšem následně přesvědčil národní atletický svaz, aby vítěz měl automaticky zajištěnou účast na olympiádě. Tak mohl Thugwane odletět do Atlanty.

Za triumf pod pěti kruhy dostal od svazu částku odpovídající 33 tisícům dolarů. Vzápětí podepsal lukrativní smlouvu s Coca-Colou, jež mu přinesla jistotu, po které tolik toužil. Cestoval po světě a užíval si pohostinnosti pořadatelů. Jeho největším úspěchem v dalších letech bylo vítězství ve Fukuoce za 2:07:28. Dvakrát startoval na mistrovství světa, ale v obou případech má ve výsledkové listině DNF.

Poslední maratonské vítězství si připsal v roce 2006, doma v Kapském městě. O čtyři roky později, v 39 letech, dal závodnímu běhání vale.

Usadil se s rodinou v domě na pozemku o rozloze 75 akrů, který za našetřené peníze koupil. Roky žil ve strachu. Kdykoli odletěl závodit do zahraničí, měl obavu, aby někdo neunesl jeho rodinu a nežádal výkupné. Ostatně sám měl s vysokou kriminalitou v JAR nehezkou zkušenost. Krátce před olympiádou v Atlantě ho přepadli tři muži, kterých se ptal na cestu. Při potyčce ho střelili do tváře, a když se snažil z jedoucího auta vyskočit, zranil si záda.

Teď už se tolik bát nemusí. I proto, že doma zatím upadl v zapomnění. Nikdo by při pohledu na pětačtyřicetiletého muže ve vytahaném sportovním tričku asi nehádal, že je to olympijský vítěz a idol jedné generace. Thugwane není mužem do sportovního byznysu. Není zvyklý vystupovat na veřejnosti, nemluví suverénně anglicky, nemá charisma hvězdy. Kdyby se jednou za čas u něj nezastavili zahraniční novináři, svět by o něm dneska asi už nic nevěděl.

Když jsem v roce 2005 běžel maraton ve Vídni, poněkud nečekaně se na startu objevil i on. Byl dávno za zenitem a závod nedokončil. Ani nevím proč. Ale byl to pro mě zvláštní pocit. Poprvé a naposledy v životě jsem běžel s olympijským vítězem v maratonu. Navíc tak výjimečným.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru