Umění vítězit. A hlavně jít si vlastní cestou

z rubriky Recenze autor:

Český titul Umění vítězit by mi seděl spíše k pamětem Napolena nebo generála Pattona než ke knize Phila Knighta, zakladatele firmy Nike. Původní název Shoe dog se mi líbí mnohem víc, protože přesně vyjadřuje, čím Knight minimálně v první polovině své byznysové kariéry byl. Člověkem, který byl posedlý botami. Jejich vývojem, výrobou, prodejem, vzhledem, funkčností, cenou.

Základy Knightova příběhu jsou notoricky známé. Aspoň mezi lidmi, kteří se trochu zajímají o běhání nebo sport jako takový. Jako student na Stanfordu (a solidní univerzitní mílař) přišel v rámci jednoho semináře s nápadem, který se dnes jeví jako tuctový, ale ve své době byl revoluční: Knight chtěl konkurovat drahým německým značkám Adidas a Puma tím, že bude na americký trh dovážet levnější, přitom kvalitou srovnatelné boty z Asie, konkrétně z Japonska. Vypravil se tedy do ústředí společnosti Onitsuka (dnes Asics) a podepsal kontrakt, byť ještě neměl ani vlastní firmu a 50 dolarů na první zásilku bot si musel půjčit od otce.

Tady začínají Knightovy paměti a pak rok po roce jdou až k letopočtu 1980, kdy uvedl na burzu již osm let fungující firmu Nike a stal se tak milionářem, stejně jako jeho nejbližší spolupracovníci. Mezitím se odvíjí story člověka, který nejprve získal distribuční práva pro několik západních států USA, pak se stal dovozcem Onitsuka v celé zemi a nakonec po tom, co se s Japonci rozešel (nebo spíše oni s ním), založil vlastní společnost vyrábějící sportovní zboží. Respektive na začátku hlavně běžecké boty, protože u zrodu Nike stáli běžci – jak už psáno ve starším textu Nike. Dědictví běžeckých beatniků.

Pokud jste sportovní fanoušci a byznys vás moc nezajímá, kniha Umění vítězit vás asi tolik nepohltí. Najdete v ní sice zajímavé pasáže o Steve Prefontainovi a Billu Bowermanovi nebo opakovanou myšlenku, že desetikilometrový běh může být lékem skoro na každý splín, ale hlavní porce se točí kolem ekonomických věcí. Někdy až únavně, když Knight rok po roce vypočítává, kde a jak získal (nebo nezískal) úvěr a jaký měl pak problém s jeho splácením, jak se trápil s nedůvěrou bank atd.

Knight ve svých pamětech nijak nezastírá, že byznys není férovým bojem gentlemanů a že takový asi ani nikdy nebyl. Například přiznává, že si ve vedení Onitsuka platil zvěda, který ho informoval o záměrech firmy, nebo že zcizil šéfovi japonské firmy aktovku s dokumenty, aby byl v obraze, co manažer, s nímž si zrovna nerozuměl, má za lubem. A jistě si toho spoustu dalšího nechal pro sebe.

K nejlepším a asi nejupřímnějším pasážím patří popisovaná koroze víry, že Nike navždycky zůstane beatnickou firmou, která se nebude podřizovat korporátnímu světu, kde si všechno pojedou podle svých norem, kde si například každý bude chodit oblékaný, jak chce. Pokud sledujete současný vývoj Nike, asi tušíte, že se to nepovedlo. A že se to zřejmě ani povést nemohlo. Ovšem na původní představy Knight rezignoval už v 70. letech – a nejpozději v roce 1980, kdy po dlouhých diskusích a váháních a sporech uvnitř firmy uvedl Nike na burzu. Ale i díky tomu se mohl stát jedním z nejbohatších lidí světa, svého času ho časopis Forbes řadil na patnáctou příčku.

I když v závěru knihy Knight děkuje celé řadě lidí z amerického nakladatelství, kteří mu pomohli dostat knihu na svět, myslím, že by jí neuškodila pečlivější editace, či lépe řečeno seškrtání. Něco by si zkrátka člověk měl nechat pro sebe, zejména věci z osobního života. Pokud nejsou podstatné pro samotný příběh, privátní detaily mě pramálo zajímají. Asi nepotřebuju vědět, jak vypadalo jeho první rande s pozdější manželkou, jak druhé, jak třetí, nebo jaké měl vztahy s tchyní.

Rovněž mě mrzí, že popisovaný příběh prakticky končí rokem 1980. Byť tomu z dramaturgického hlediska rozumím – kniha se soustředí na dobu, kdy Knight byl víc shoe dog než VIP byznysman. Ale jako sportovního fanouška, který sleduje i věci za oponou, by mě zajímala i následující léta, kdy se firma Nike stala jedničkou na trhu, ovládla globální sportovní byznys a reprezentovaly ji ikony jako Michael Jordan, Carl Lewis, Lance Armstrong, Tiger Woods, Roger Federer, Serena Williamsová atd. Následnému čtvrtstoletí je věnováno pouze pár stran epilogu. Že by téma na další díl? A nebo už by Knight prozradil příliš věcí, které by z různých důvodů chtěl raději nechat za zdmi oregonských kanceláří?

Asi nejen mě by zajímal hlubší pohled na aféru, kdy vyplulo na povrch, že firma obdivovatele buddhismu, hinduismu, Himálají a snad všeho asijského, vydělává miliardy na mizerně placené práci (a zejména mizerných pracovních podmínkách) lidí v jihovýchodní Asii. Těch pár odstavců mi přijde málo. Stejně jako bagatelizující tvrzení, že to tak dělají všichni a že tamní společnost ještě není připravená na zvyšování platů.

Phil Knight jistě ovládal umění vítězit. Stal se velmi úspěšným byznysmanem, který z dlouho podceňovaného start-upu (říkalo se tomu tak už tenkrát?) vytvořil jednu z nejrespektovanějších značek na světě. To se v posledním půlstoletí povedlo málokomu. Přesto hlavní poselství jeho pamětí vidím v něčem jiném: ať už budete chtít vítězit, nebo ne, dělejte si věci podle sebe. Většinou to vede k úspěchu, nebo aspoň k dobrému pocitu. Nejčastěji však k obojímu.

A jste-li přesvědčeni, že něco umíte skvěle nebo dokonce nejlíp, nedělejte to pro druhé. Žijte si svůj vlastní příběh.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru