Terry Fox. Běžec, který chtěl vrátit lidem naději

z rubriky Příběhy autor:

Když byla v roce 2004 vyhlášena anketa o nejvýznamnější osobnost Kanady, skončil na druhém místě Terry Fox. Mladík, který se v roce 1980, bez amputované pravé nohy, vydal na běh napříč zemí, aby vybral co nejvíc peněz na výzkum rakoviny. Až za ním se umístili držitelé Nobelových cen, slavní hokejisté či vynálezci. Jeho poselství má stále velký ohlas. Je příběhem odvahy, cílevědomosti a naděje.

Než v listopadu 1976 při návratu ze školy domů narazil svojí zelenou cortinou do stojící náklaďáku, nelišil se jeho osud příliš od života jiných osmnáctiletých Kanaďanů. Rád hrál basketbal, obdivoval hokejisty, začínal studia na univerzitě, trávil čas s kamarády a hlavu měl plnou běžných teenagerovských starostí.

Při zmíněné autonehodě zničil svůj vůz a lehce si poranil koleno. Bolest odezněla, ale po pár týdnech se znovu vrátila. Nevěnoval jí velkou pozornost. Vždyť pro sportovce, zvláště pro nadšené basketbalisty hrající na tvrdé palubovce, podobné bolístky patří k běžným zkušenostem. Stav kolene se zhoršil v únoru. Terry proto zašel do nemocnice, kde mu lékař řekl, že uvnitř kolene došlo k nějaké chemické reakci, a dostal hrst prášků. Bral je pět dnů. Bolest ustala a mladík si myslel, že potíže jsou pryč. Netušil, že to byly obyčejná analgetika.

Krutá diagnóza

Na začátku března se vracel z atletického tréninku a najednou mu problémy dělala obyčejná chůze. Koleno do druhého dne masivně oteklo. Další cesta do nemocnice, tentokrát na podrobnější vyšetření. Do té chvíle ještě všichni předpokládali, že má možná něco s chrupavkou, možná jenom vodu v koleni. Jako důsledek nedávné autonehody. O to krutější byla diagnóza: Terry Fox měl osteosarkom, tedy zhoubný nádor kostní tkáně, který se nejčastěji vyskytuje u mladých lidí.

Okamžitě musel na operaci, při které mu byla amputována pravá noha. A potom na chemoterapii. „Máš šanci 50 procent, že se uzdravíš. Ještě před dvěma roky by to bylo 15 procent,“ řekli mu lékaři.

Tahle věta změnila další Terryho život. Uvědomil si, že výzkum rakoviny je velká a důležitá věc. Ovlivnily ho i pobyty na klinice, kam každé tři týdny po dobu šestnácti měsíců docházel na chemoterapii. Viděl, že dvě třetiny pacientů už se domů nevrátí. Mezi nimi spousta dětí.

Po propuštění z léčby se Terry Fox dal na basketbal vozíčkářů, jezdil s týmem po Kanadě a dokonce vyhráli své mistrovství. Ale to nebyla věc, která by ho trvale uspokojovala. Mnohem větším impulsem byl pro něj novinový článek, kde se dočetl o Dicku Traumovi, který jako první člověk s amputovanou nohou uběhl maraton. Doma oznámil, že se pokusí o to samé a během čtrnácti měsíců na závod natrénuje.

Ale v hlavě už mu klíčil mnohem ambicioznější plán.

Začal trénovat, nejdříve po pár desítkách metrů, pak se vzdálenosti prodlužovaly, troufal si i do kopců, později se snažil běhat každý den. Musel se naučit nový styl pohybu, jeho běh byl vlastně jakýmsi poskakováním po levé noze, kdy stabilitu jistila pravá noha s protézou. Musel se naučit trénovat tak, aby příliš nepřetěžoval záda a zdravou nohu, na nichž ležela hlavní tíha pohybu. Musel přemáhat záněty okostice i bolest, kterou způsobovaly nárazy pahýlu stehenní kosti na protézu.

terry beh

V srpnu 1979 se konečně postavil na start maratonu v Prince George. Doběhl poslední, s odstupem deseti minut na předposledního, ale aplaus od diváků i ostatních účastníků mu dodaly kuráž. A druhý den tedy rodině oznámil, že chce přeběhnout Kanadu od východu k západu a na cestě vybrat milion dolarů, které věnuje na podporu výzkumu rakoviny. Strhla se hádka. Hlavně matka o ničem takovém nechtěla ani slyšet. Ale neměla šanci syna zastavit. Věděla, jak je tvrdohlavý, a po pár dnech souhlasila, že ho v jeho úsilí bude podporovat.

Úplně nadšení z nápadu nebyli v Cancer Society. Snažili se ho odradit. Tvrdili, že to nemusí zvládnout, že bude zklamán z neúspěchu, a že pokud se projekt nepovede, vrhne to špatné světlo i na další podobné charitativní akce. A tak dále. Ale nakonec se společnost přiklonila na jeho stranu. Řada jejích členů mu na pozdější cestě výrazně pomohla.

Začíná Maraton naděje

Před začátkem běhu, jemuž dal jméno Marathon of Hope, musel ještě na lékařské vyšetření. Specialista zjistil, že má výrazně zvětšenou levou srdeční komoru. U vytrvalostních sportovců je to celkem obvyklý jev, ale tady měli podezření, že může jít o poškození způsobené léky, které bral při chemoterapii. Ani to ho neodradilo. Na rentgen plic už odmítl jít a lékařům se, pokud možno, vyhýbal i na své dlouhé cestě.

Marathon of Hope odstartoval 12. dubna 1980 blízko města St. John´s v provincii Newfoundland. Terry Fox se rozhodl běžet z východu na západ, ačkoli při opačném směru by mohl využít lepší podpory větru. Chtěl, aby jeho cesta končila v Britské Kolumbii, kde žil. Ponořil tedy botu připnutou na protéze do vln Atlantického oceánu a vydal se na dlouhou pouť.

Společnost mu dělal kamarád Doug, později se přidal bratr Darrell, a cestou mu pomáhali i členové Cancer Society. Neměl za sebou žádnou promotérskou firmu ani pečlivě připravenou kampaň. Spoléhal jenom na své odhodlání, vytrvalost a na přízeň lidí.

Fox od začátku nastavil přísná pravidla, za jakých bude přijímat finanční dary. Už tehdy byla charita i dobrým byznysem a mnozí ji využívali hlavně k tomu, aby propagovali svoje ego nebo svoje firmy. To odmítal. Rozhodl se, že všechny peněžní i hmotné dary, které přijme, budou bezpodmínečné. Zavrhl nabídky, aby výměnou za finanční obnos účinkoval v reklamách nebo jinak propagoval výrobky potenciálních zájemců. Žádné „čtvrt dolaru z každého prodaného hamburgeru jde na dobrou věc“. Od Fordu dostal dodávku, od Adidasu běžecké vybavení, další firmy mu zajistily poukázky na naftu nebo nákup jídla. A s tím vyrazil.

Terry plánoval, že denně uběhne vzdálenost odpovídající maratonu. První část dopoledne, zbytek po obědě a pauze na odpočinek. Vyrážel většinou brzy ráno, ještě před rozedněním. Na začátku mu trvalo, než si zvykl na náročnou fyzickou zátěž. Býval velmi unavený, občas bojoval se špatnou funkčností protézy a navíc měl problémy s rozostřeným viděním.

Ale to ho netrápilo tolik jako malý zájem o jeho příběh a celou akci. Stávalo se mu, že přiběhl do velkého města, kde na něj čekali tři lidé včetně starosty. Ve frankofonní provincii Quebec zase řešil komunikační bariéru a nechápal, proč ho málokdo podpoří. „Sice se tady nemluví anglicky, ale rakovinou tu lidi taky trpí, ne?“ divil se. Na silnicích na něj řidiči zlostně troubili, někteří se ho snažili vytlačit za krajnici.

sittler
Od hokejového idolu Darryla Sittlera dostává Terry Fox podepsaný dres

Lepší to bylo v Ontariu. V Ottawě slavnostně zahájil zápas v americkém fotbalu, už se o něm víc psalo, lidé ho poznávali, čekali na něj, zvali ho na oběd nebo ho nechali u sebe přespat. A peněz přibývalo. Setkal se i s premiérem Pierrem Trudeauem. Ale to pro Terryho skončilo velkým zklamáním. Trudeau netušil, o koho jde, neznal jeho story, a ačkoli se rád prezentoval jako sportovní nadšenec, odmítl s Foxem běžet pár set metrů, které by akci velmi pomohly. Zůstalo u potřesení rukou a pár frází.

Terry se cítil celou dobu pod velkým psychickým tlakem. Byl od přírody introvert a plachý kluk, teď najednou musel mluvit na veřejnosti nebo s novináři. Ale naučil se i tuhle roli. Snažil se s lidmi spíš vtipkovat, než aby je deptal podrobnostmi života s rakovinou. „Vidíte, má ti i svoje výhody. Cestou už se mi sedmkrát porouchalo koleno, ale ani jednou to nebolelo,“ vyprávěl jednou dětem ve škole. Jindy si zase pochvaloval, že mu po chemoterapii vyrostly kudrnaté vlasy, které nikdy neměl. „Když jsem v nemocnici o vlasy přišel, byla to pro mě větší rána, než když jsem přišel o nohu,“ dodával s úsměvem.

Pokud byl Terry Fox na začátku rozčarován z malého zájmu v některých oblastech, cesta do Toronta se změnila ve velký triumf. Na hlavním náměstí na něj čekaly tisíce lidí. Setkal se i se svým hokejovým idolem Darrylem Sittlerem, od bývalého obránce Bobbyho Orra dostal šek na 25 tisíc dolarů, se svými dary se hlásilo stále víc velkých a důležitých firem. Terry se stal celebritou v pravém slova smyslu. Byly ho plné noviny i televize a svůj původní plán, vybrat milion dolarů, zvýšil na 24 milionů. Tak, aby symbolicky od každého Kanaďana získal dolar.

Slavnostní výkop při utkání amerického fotbalu

Zájem médií byl však dvojsečný. Sice přilákal pozornost k charitativnímu běhu, ale Terry těžce nesl, že se víc mluví a píše o něm než o důvodu, proč běží. Nechtěl, aby byl slavný on, nýbrž projekt Marathon of Hope. Také ne všechny zmínky v novinách byly pozitivní. Někteří žurnalisté začali rozebírat jeho soukromí a hádky s bratrem, jiní zpochybňovali odběhané kilometry, další po úspěchu v Torontu ve svých článcích nabádali, ať pouť už ukončí, že dosáhl svého cíle a upřel pozornost k problematice rakoviny, ale že pohled na vyčerpaného běžce se zakrvavenou protézou, ploužícího se po silnici, víc lidi deprimuje, než že by jim dodával naději.

Při čtení podobných článků Terry dokázal vypěnit. „Kdybych šel k doktoru s každou cystou nebo odřeninou, tak jsem pořád někde na začátku,“ zlobil se.

Konec v Thunder Bay

Ale že je stále víc unavený, to byla pravda. Zmáhaly ho nejen přibývající kilometry, ale i povinnosti, které měl po uběhnutí své denní dávky (a někdy to bylo víc než 42 kilometrů). Místo, aby odpočíval, chodil řečnit na recepce, na besedy do škol, na setkání s nemocnými, rozdával rozhovory nebo prostě jenom seděl u telefonu a organizoval program na další dny. Dělal to rád, zároveň ho to všechno velmi zmáhalo.

Když ke konci srpna běžel v blízkosti Thunder Bay, stále ještě v Ontariu a zhruba ve dvou třetinách plánované trasy, přidal se další problém. Kašel. Suchý, dráždivý, intenzivní kašel. Po pár dnech se zdálo, že odezněl, ale 1. září se vrátil s mimořádnou silou. Terry začal cítit i silnou bolest na zádech, která přecházela do hrudníku. Musel zastavit, šel si lehnout do auta, potom to zase zkoušel rozběhnout. Bylo mu zle a tušil, že je konec jeho dlouhé cesty. A že se rakovina vrátila.

„Včera jsem zvládl maraton, a dneska skoro nejsem schopen jít,“ stěžoval si.

Když odjel na motel, přivolaný lékař si na diagnozu netroufal. Vyřkli ji až po důkladném vyšetření v nemocnici. Terry Fox měl mestastázy na plicích. „Rakovina je zpátky,“ prozradil davům novinářů z lehátka krátce před tím, než speciálním letadlem odletěl do Vancouveru, kde se ho v Royal Columbian Hospital ujal na Slovensku narozený lékař Ladislav Antonik.

„Nevzdám se. Budu bojovat, dokud to půjde. A pak se vrátím a svůj Maraton naděje doběhnu,“ vzkazoval Terry Fox podporovatelům. Po převozu do nemocnice jeho popularita ještě stoupla, nejen v Kanadě. Za jeho zdraví se modlil papež Jan Pavel II., domů mu chodily dopisy z celého světa – a také stále větší finanční částky.

Za 143 dnů na cestě, kdy uběhl 5373 kilometrů, vybral 1,7 milionu dolarů. Po televizním charitativním pořadu, který sledoval z nemocničního lůžka, částka překročila 10 milionů. A po roce už to bylo, jak si přál, víc než 24 milionů. Část jeho snu se splnila.

SOCHA
Jedna z mnoha soch Terryho Foxe v Kanadě. Ukazuje místo, kde v roce 1980 ukončil svůj Maraton naděje.

Byl poctěn i spoustou vyznamenání: od Řádu Kanady (získal jej ve 22 letech jako nejmladší oceněný v historii) až po Lou Marsh Trophy, kterou dostává nejlepší kanadský sportovec roku. Této pocty si zvlášť vážil; byl potěšen, že jeho běh, kdy po dobu pěti měsíců zdolal v průměru 37,5 kilometru denně, někdo ocenil i jako jedinečný sportovní výkon.

Čekání na zázrak

Bohužel rakovinu se lékařskému týmu zastavit nepodařilo. Nádor v levé plíci byl příliš velký a příliš blízko srdce, aby se dal odstranit operací. Na řadu přišla opět chemoterapie. Absolvoval ji osmkrát, ale na začátku roku 1981 musel Ladislav Antonik na tiskové konferenci přiznat, že byla neúspěšná, stejně jako interferonová léčba, a že rakovina se rozšířila i do břicha a lymfatických uzlin v blízkosti aorty.

Nezbývalo než čekat na zázrak.

Ale ten nepřišel. Na začátku léta se Terryho stav prudce zhoršil a byl opět převezen do nemocnice, která byla stále v obležení reportérů. Rodina musela najmout ochranku na hlídání pokoje, aby příbuzní mohli poslední chvilky strávit spolu a v relativním klidu.

Terry dostal zápal plic a upadl do kómatu. Zemřel 28. června 1981. Brzy ráno, ještě před rozedněním, tedy v době, kdy nejraději běhal. Přesně za měsíc by oslavil 23. narozeniny.

Jeho smrt otřásla celou Kanadou. Muž, kterého ještě před rokem a čtvrt nikdo neznal, dokázal zemi semknout. A předal lidem naději, že i s nejhoršími věcmi se dá bojovat, ukázal jim, že je na každém z nás, jak smysluplně naložíme se svým životem. Jeho pohřeb přenášela celostátní televize, zádušní mše se konaly po celé zemi a na veřejných budovách byly vlajky staženy na půl žerdi, což je pocta, které se obvykle dostává pouze státníkům.

„To mám radost,“ řekl ještě s úsměvem krátce před smrtí, když se dozvěděl, že se dostane na poštovní známky. Kromě členů královské rodiny a generálního guvernéra smějí být lidé v Kanadě takto zvěčněni až deset let po smrti – i to je důkaz, jak si ho vážili ještě za jeho života. Dnes jsou po Terrym Foxovi pojmenovány ulice, parky, stipendia, sportoviště…

A také nadace, u jejíž založení stáli členové rodiny. I téměř 35 let po jeho smrti vybírá peníze na výzkum rakoviny a pořádá nesoutěžní a charitativní Běhy Terryho Foxe, které se konají téměř po celém světě (v letech 1993-2007 i v České republice). Někdy je nadace kritizovaná, že všechny takto získané prostředky jdou jenom na výzkum rakoviny, a nikoli třeba na preventivní programy nebo péči o pacienty. Ale rodina zkrátka dbala na to, aby vše fungovalo přesně tak, jak si přál Terry. I proto je charita nesoucí jeho jméno jednou z mála, která vytrvale odmítá korporátní či jiné sponzory a pečlivě dohlíží na to, aby její provoz stál co nejméně peněz.

Dnes mají mladí lidé postižení osteosarkomem šanci 80 procent, že budou vyléčeni. O polovinu větší než před čtyřmi desítkami let. I díky 650 milionům dolarů vybraným na výzkum rakoviny na základě odkazu kanadského mladíka, který si v roce 1980 na břehu Atlantiku řekl, že člověk by se neměl nikdy vzdávat, a rozběhl se za nadějí.

Hlavní foto: ČTK/AP

7 Comments

  1. Neskutečný člověk, s neskutečně velkým srdcem, optimismem a nadějí. Měl by být vzorem pro nás všechny 🙂 Děkuji za tento skvělý článek.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*