Syrové vzpomínky otce běžeckého boomu

z rubriky Recenze autor:

Maratonec Frank Shorter neměl charisma jako Steve Prefontaine, nebyl miláčkem davů jako Bill Rodgers, ale do dějin americké i světové atletiky se zapsal nezpochybnitelným způsobem. A také nepřímo ovlivnil životní styl milionů lidi na celém světě. Shorterovo olympijské vítězství v Mnichově 1972 totiž pomohlo nastartovat běžecký boom v USA, jehož vlna se pak přelila i na další kontinenty. Nejen o tom vypráví v nedávno vydané autobiografii My Marathon: Reflections on a Gold Medal Life.

Při čtení knihy pochopíte, že titul „otec běžeckého boomu“ nenosí Shorter s nějakou zvláštní hrdostí. Spíše se mu brání. Ale pozor: pojmem běžecký boom tady nejsou myšleni sedmihodinoví maratonci, běžci v legračních kostýmech ani Parta maraton, nýbrž fakt, že svým nečekaným olympijským triumfem dodal sportovně založeným krajanům kuráž účastnit se silničních závodů.

Shorter skromně uvádí, že na vlně běžeckého nadšení 70. let měly podíl i knihy Billa Bowermana a Kennetha Coopera (to je ten, kvůli němuž jste na základce běhali dvanáctiminutovku), založení firmy Nike, osobnost Steva Prefontaina či vizionářští organizátoři, jako byl třeba zakladatel Newyorského maratonu Fred Lebow.

I bez toho sportovně-kulturního rozměru by měl Shorterův příběh své kouzlo.

Patřil ke generaci, pro niž byla pravidlem atletická cesta po trase: kros, dráha, silnice. Na všech těchto distancích byl vynikající. „Na desítce jsem neměl šanci bojovat o světové medaile, ale nikdo z maratonců tenkrát neměl desítku za 27:50, jako jsem ji zvládal běhat já,“ připomíná, že rychlost je tím, co z maratonských adeptů dělá šampiony.

Věrný dráhařským kořenům Shorter spoléhal na intervalový trénink. Jeho klasický týden v maratonském období se skládal mj. ze dvou dnů, kdy piloval úseky, a z jednoho dlouhého běhu, který však nepřesáhl hranici 32 kilometrů. „Kdybych si v neděli naložil víc, nemohl bych si v úterý na dráze dávat při úsecích do těla. Nestihl bych zregenerovat,“ vysvětluje.

Tradiční formulku hard/easy, tedy střídání tréninkových dnů s těžkou a mírnější zátěží, si Shorter upravil na very hard a very easy. Pořádná zátěž a druhý den lehký jogging, při němž mu stačili i hobíci. „Když na tréninku doběhnete svůj poslední úsek, musíte být tak unavení, že kdyby vám někdo přiložil pistoli ke spánku a řekl, ať běžíte ještě jeden, vy mu odpovíte: To mě radši zastřel,“ zní další z šampionových pravidel.

Výborně napsané jsou i kapitoly z olympiády v Mnichově. Nejen samotný závod, kdy si Shorter před startem přesně určil, na kterém místě půjde do trháku (už na 15. kilometru) a jakým tempem poběží do cíle tak, aby to stačilo na první místo, ale i dny předtím. Hlavně události 5. září 1972, kdy do olympijské vesnice vtrhlo palestinské teroristické komando a zajalo izraelské sportovce, kteří pak zemřeli při přestřelce na letišti. Americká výprava bydlela sto metrů vedle a Shorter, který spal na matraci na balkoně, byl jeden z prvních, kdo zjistil, že je něco špatně…

Dalším tragickým motivem pamětí je smrt o čtyři roky mladšího kamaráda Steva Prefontaina. Právě Shorter byl poslední, kdo s ním mluvil. Po večírku u Geoffa Hollistera ho Prefontaine vezl do domu, kde bydlel, ještě spolu v autě dlouhé minuty seděli a bavili se třeba o tom, jak dál v boji s americkým svazem, který svou rigidností dělal z atletů naprosté amatéry žijící v nouzi. Potom se rozloučili, Prefontaine nastartoval auto – a cestou domů se zabil.

„Nebyl opilý, jak se o něm říkalo. Kdyby byl, nikdy bych si k němu do auta nesedl,“ píše Shorter rezolutně. A dodává, že ještě dlouho ho trápily myšlenky, co by se bývalo stalo, kdyby ho domů vezl někdo jiný. Nebo kdyby se před domem rozloučili o pár minut dřív. Žil by „Pre“?

Zbytek kariéry vzal už Shorter ve svých pamětech šmahem. Víc se věnuje své roli prvního šéfa USADA, tedy Americké antidopingové agentury. Tuto šanci dostal jako vystudovaný právník i jako rozhodný odpůrce dopingu. A také jako jeho „oběť“; jak se totiž ukázalo v 90. letech, východoněmecký vytrvalec Waldemar Cierpinski, který mu v Montrealu 1976 sebral naději na druhé olympijské zlato, byl součástí státem organizovaného dopingu v NDR.

Shorter si tím byl jistý od prvního okamžiku. Odmítal uvěřit, že průměrný steeplař a maratonec, který rok před olympiádou měl osobák 2:20, najednou porazí světovou elitu a víc než dvě minuty vylepší olympijský rekord Abebe Bikily. Po letech dostal důkaz i přímo z Německa. Přesto se nesnažil vyvíjet tlak, aby MOV revidoval výsledky. „Ostatně jsem měl stříbro. Víc mi bylo líto Dona Kardonga. Správně by mu měla patřit bronzová medaile, takhle je čtvrtý,“ píše Shorter.

Tohle všechno by z knihy My Marathon: Reflections on a Gold Medal Life dělalo standardní sportovní paměti. Jenže Shorter se rozhodl odkrýt třináctou komnatu svého života. Děsivou noční můru, která provází celý jeho život a vlastně i sportovní dráhu.

Jak už přiznal před pěti roky v Runners´s World (více ZDE) a jak podrobně popisuje v knížce, vyrůstal v rodině, kde domácí násilí bylo na denním pořádku. Otec, jehož téměř výhradně tituluje jako Dr. Sam, byl váženým lékařem. Pomáhal lidem, angažoval se v charitě, nemajetným pacientům odpouštěl platby za léčení. Na maloměstě nebylo uznávanějšího občana. Ovšem doma se Dr. Sam měnil v netvora, který tyranizoval rodinu. Manželku mlátil a psychicky deptal, řezal své syny a sexuálně zneužíval dcery. Dlouhá léta, bez přestání. Jako lékař zkušeně cílil rány tak, aby navenek nebylo nic poznat. Nahlásit věc na policii nepřicházelo v úvahu. Kdo by věřil, že oblíbený lékař je sociopat? Navíc v 50. a 60. letech, kdy se bralo za normální, že si otcové doma udělali pořádek tak, jak uměli.

Shorter přiznává, že začal běhat proto, aby aspoň na chvíli téhle hrůze unikl. A dodává, že možná i kvůli zkušenosti z dětství se stal výborným maratoncem. Protože bolest, kterou musel unavený snášet na trati, nebyla nic proti pravidelným výpraskům. Ještě dlouho po odchodu z domova ho budily sny, ve kterých otec šel po schodech do patra a zakřičel jméno dítěte, na němž si dneska vylije svůj vztek.

Stejně tak ho dlouhé roky pronásledovaly výčitky, že matku a mladší sourozence nedokázal před tyranem ochránit. Rodina se v 70. letech prakticky rozpadla a Shorter se v dospělosti se sourozenci stýkal jenom výjimečně. Nedokázali spolu mluvit o tom, co se roky doma dělo, a bavit se o něčem jiném jako by nedávalo smysl. I proto se svou syrovou zpověď rozhodl před pěti roky zveřejnit a teď popsat detailněji. Byla to terapie pro něj i pro sourozence. A také se tím snaží pomoci i dalším obětem domácího násilí.

Pozoruhodnou knihu v mých očích sráží pouze nezvyklé množství faktických chyb, z nichž některé odhalí i pozorný český čtenář. Zarážející u nakladatelství, jež vydává i časopisy Runner´s World a Running Times. Smutná vizitka spoluautora a editora, kteří do tisku pustili například souvětí: „Lasse Viren se snažil napodobit krajana Paavo Nurmiho, který na olympiádě v roce 1948 získal zlaté medaile na 5 km, 10 km i v maratonu.“

Ale pokud se nad to dokážete povznést, Shorterovy memoáry si přečtěte. Stojí za to.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

3 Comments

  1. > Shorter skromně uvádí, že na vlně běžeckého nadšení 70. let měly podíl i knihy Billa Bowermana a Kennetha Coopera (to je ten, kvůli němuž jste na základce běhali dvanáctihodinovku)
    Řekl bych, že mořit děti dvanácti hodinama běhu by se nemělo 🙂 Dvanáctiminutovku jsem ale i tak běžel v životě jen jednou, před nástupem na VŠ, ve škole jsme běhali maximálně patnáctistovku.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru