Steve Prefontaine: běžet až na hranu

z rubriky Recenze autor:

V Americe stěží najdete populárnějšího běžce, než je Steve Prefontaine. Je po něm pojmenovaný atletický stadion, jeho jméno nese i závod Diamantové ligy, byly o něm celkem nedávno natočeny dva filmy. Je to malá záhada.

Pre je totiž 40 let mrtvý.

Pre nezískal jedinou medaili na olympijských hrách (mistrovství světa se v jeho době nekonalo).

Pre nevytvořil žádný světový rekord.

Pre závodil téměř výhradně na dráze, od míle po desítku. Závodů na silnici nasbíral poskrovnu a nevěnoval se ani ultra trailům.

Ano, možná kdyby nezemřel mladý a žil do dneška, byl by jeho věhlas mnohem menší. Chyběla by mu aura Jamese Deana atletických oválů. Ale za jeho příběhem je i mnohem víc, jak se snaží ukázat knížka Pre: The Story of America’s Greatest Running Legend. Láska k běhání. Touha vymáčknout ze svého talentu co nejvíc. Jít až na hranu.

Jedním z Prefontainových rysů byl agresivní styl závodění. Touha být stále na špici a psát příběh závodu. Přineslo mu to řadu velkých vítězství – i památných porážek. Skrýt se na konci chumlu a pak všechny přesprintovat v cílové rovince, to nebyl jeho styl.

Dnes by Pre se svou americkou slávou byl milionářem, ale v 70. letech třel bídu s nouzí, žil v karavanu a měl problém s placením účtů. „I´m tired of being a poor man,“ prohlásil v roce 1974, když se domáhal toho, aby američtí reprezentanti dostávali od olympijského výboru aspoň částečnou materiální podporu, měli své lékaře a fyzioterapeuty, mohli jezdit na společná soustředění. Jen tak mohli konkurovat nadopovaným Skandinávcům a Východoevropanům, kteří si v převleku za vojáky a policisty užívali plné státní podpory.

Knížka přibližuje Prefontainovy názory i vzpomínky jeho blízkých, ale bohužel je na ní poznat, že vznikala dlouho po jeho smrti a autor měl omezenou možnost pracovat s autentickými prameny. Proto je příliš natahovaná detailními popisy závodů, až máte dojem, že byl zmíněn snad každý, který kdy běžel.

Jen málokterý je popsán tak zajímavě jako míle v Eugene. Tehdy se závod běžel v období, kdy oregonští farmáři každoročně pálí trávu a úřady nedoporučují vycházet z domu. Pre ovšem nechtěl zklamat fanoušky ze svého města a běžel i v hustém kouři. Míli dal za 3:58 a v cíli plival krev, další zdravotní problémy se přidaly po pár dnech.

Snad i proto všechno mě Bill Rodgers, který shodou okolností své první boty značky Nike dostal poštou od Steva Prefontaina a vyhrál v nich Boston jen pár týdnů po jeho smrti, bavil podstatně víc. Ale za přečtení stojí obojí.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru