Silničním běhům ubývá dech

z rubriky Závody autor:

K paradoxům běžeckého sportu patří, že boom tohoto tisíciletí byl povzbuzen finanční krizí a ekonomickou recesí, které vypukly na podzim 2008 v USA a postupně se přelily do celého průmyslového světa. Po roce nebo dvou začali pořadatelé, hlavně za Atlantikem, s potěšením konstatovat, že navzdory neradostné ekonomické situaci stoupá počet účastníků závodů a také se vylepšují časy té rychlejší části startovního pole.

Příčina? Ve chvíli, kdy desetitisíce příslušníků střední vrstvy dostaly v práci výpověď nebo jim byl zkrácen úvazek, objevili tito lidé běh jako úžasnou fyzickou aktivitu. Jednak na něj konečně měli čas a jednak jim v životě bez práce pomohl udržovat řád. Stal se motivací, jak na sobě pravidelně pracovat i v době, kdy se jim po osobní stránce ne úplně daří. Navíc pořád platilo, že ze sportů patří k těm méně finančně náročným, rozhodně ve srovnání s cyklistikou nebo sjezdovým lyžováním.

Uplynulo dalších osm let a pořadatelé, opět nejprve v USA, sledují opačný trend. Ubývá účastníků silničních závodů. Mezi roky 2010 a 2016 jejich počet klesl o dva miliony! Závodní byznys, zdá se, narazil na svůj strop. Růst – a byl opravdu masivní, mezi roky 1990 a 2013 poskočil o 300 procent – se zastavil, křivka aktuálně míří směrem dolů.

Výrazný podíl na tom mělo zvyšování startovného. Průměrná cena pětikilometrového závodu stoupla na 34 dolarů (vida, český Run Tour se startovným na pětce 600 Kč drží se světem krok!), průměrná platba za start na maratonu je 123 dolarů. V průzkumech běžci uváděli, že právě to je hlavní důvod, proč nechodí tak často na závody (byť i nadále běhají), a šest z deseti prohlásilo, že pokud by startovné kleslo, zase by začali víc závodit.

I v reakci na zvyšování startovného se hodně populární staly neformální společné výběhy, většinou organizované přes sociální sítě. Skupinky až desítek lidí se o víkendu sejdou na cyklostezce nebo v lese a společně si zatrénují, pokecají, pak zajdou na pivo. Nahrazuje jim to sociální kontakt s ostatními běžci, kvůli němuž dříve chodívali na závody, a nic je to nestojí. Tedy kromě onoho piva. Jistě to znáte i ze svého okolí, možná už jste členy podobné skupiny.

Je třeba dodat, že výše uvedený propad se samozřejmě netýká mega akcí typu Newyorský maraton či Boston, stejně jako v Evropě nemají problém s účastí závody v Londýně, Berlíně ani v Praze. Jsou to profesionálně pořádané akce, mašiny na peníze, s velkým PR zásahem. Navíc jsou výrazně závislé na běžcích ze zahraničí, kde dochází k pozoruhodnému jevu: ačkoli i na zmíněných podnicích startovné roste, díky rozvoji lowcostového cestování a sdíleného ubytování nemusí být celkové náklady pro běžce nutně vyšší než třeba před deseti roky.

Ale o patro níž je situace docela jiná. Když jsem před sedmi roky běžel maraton v Mnichově, bylo startovné 55 EUR. Pro příští rok se pohybuje od 78 (platba s půlročním předstihem) do 98 EUR. Půlmaraton je za 49-63 EUR, desítka za 30-40 EUR. S rostoucím startovným klesá i účast. Ještě v roce 2014 běželo maraton 7758 účastníků, letos už jen 4550. Což o to, podobnou turbulencí procházel počet maratonců i dřív, ale tentokrát už to není vykompenzované nárůstem zájmu na kratších tratích. Půlmaraton stagnuje, desítka ztrácí.

Frankfurt a Hamburg, německá dvojka a trojka, hlásí proti loňskému roku pokles o 5 a 17 procent. Frankfurt vděčí za ještě celkem příznivou bilanci meziročnímu nárůstu zahraničních účastníků. I tak oba závody lze v podstatě označit za lokální, počet domácích běžců se pohybuje mezi 70 a 77 procent, zatímco v již zmíněném Berlíně to letos bylo 36 procent. Proto si hlavní město drží svá čísla, zatímco ostatní německé maratony klesají.

Výše startovného ovšem není jediným důvodem poklesu účastníků. Silniční běh má silnou konkurenci v jiných vytrvalostních aktivitách. Marná sláva, pokud nejste hard core běžec, zřejmě do pěti let zjistíte, že na silnici už nemáte moc co nového objevovat. Jenom za kvalitativně stejný zážitek zaplatíte výrazně víc než dřív. Někdo se poohlédne po akcích v přírodě, ale hlavním konkurentem pro klasické městské běhy jsou tzv. color runy a závody v blátě a s překážkami. Ať si o nich můžeme myslet, co chceme, velká část bývalých maratonců a půlmaratonců (okay, často jednorázových) v nich našla, co hledala. Jiný druh zábavy, to v prvním případě, a jiný druh fyzické zátěže, což platí pro Spartan Race a podobné akce.

Naznačený trend nemusí být vyloženě negativní. Každý fenomén na světě jednou narazí na svůj strop a nemá už se kam posouvat. Asi budou ze startovní čáry městských silničních běhů pomalu mizet ti, pro které maraton či půlmaraton znamenají pouze položku na seznamu domnělé společenské prestiže. Nebo projev snobismu, chcete-li. Zajímavější je, jak budou po čase reagovat sponzoři a pořadatelé. Zda jednou sáhnou ke zlevnění startovného, nebo spíše vyklidí scénu a přesunou se k jinému sportovnímu byznysu, který vykazuje růst.

Nakonec je to možná jedno. Běh tady zůstane pořád, jenom bude méně nablýskaný.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru