Šampion s protézami uspěl i na Comrades

z rubriky Příběhy autor:

Desetitisíce lidí v ulicích Chicaga nadšeně hnaly anglického běžce Richarda Whiteheada do cíle maratonu, i když za elitními Afričany zaostával o pár desítek minut. Jeho nohy totiž končí nad koleny, pohybuje se jen s pomocí protéz. Ve své kategorii pokořuje jeden světový rekord za druhým, naposledy jej v neděli posunul na hodnotu 2:50:38.

Dvaatřicetiletý Whitehead se s handicapem potýká od narození, přesto ho rodiče vždy vedli ke sportu. Zkoušel kriket, závodně plaval, na paralympiádě v Turíně reprezentoval Velkou Británii ve sledge hokeji. Ani jedna z těchto disciplín pro něj však neznamenala tu správnou výzvu.

Až v únoru 2004 si usmyslel, že zdolá maratonskou trať. Ačkoli do té doby neuběhl jediný kilometr. Začínal doma na trenažéru, ven se odvážil jen po setmění. „Mým vzorem byl Terry Fox, který kvůli rakovině přišel o nohu – a přesto se rozhodl běžet napříč Kanadou,“ přiznává.

Bojoval s neuvěřitelnou bolestí. Běhal po pahýlech nohou, kde se mu tvořily puchýře. Když poprvé vydržel běžet třicet minut v kuse, považoval to za obrovské vítězství. Ale k maratonu bylo ještě daleko. O jeho pozoruhodném příběhu napsal lokální deník a Whitehead na sebe upoutal pozornost.

Klíčové bylo, že v říjnu se mu ozvala islandská firma Össur vyrábějící protézy. Darovala mu karbonové pomůcky, za něž by musel dát 2000 liber. „Musel jsem se s nimi učit nový běžecký styl, kdy jako by vytáčím nohy do stran. Byla to dřina, ale naučil jsem se to,“ vypráví.

V listopadu 2004 se v New Yorku postavil na start. Nervozní, ale odhodlaný. Nakonec maraton zvládl za 5 hodin a 18 minut. „Když jsem proběhl cílem, byl to nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažil. Tisíce lidí mě povzbuzováním dotlačily do cíle. Dokázal jsem něco, o čem jsem si myslel, že nemůžu zvládnout.“

Navíc vybral 8000 tisíc liber pro nadaci na boj s rakovinou. Charitativní pohnutky doprovázejí od té doby každý jeho závod. Pomáhá vybírat peníze, podpořil také kampaň za zákaz výroby nášlapných min.

Maratony na jeho kontě přibývaly, z výsledných časů ukrajoval desítky minut. Všude se setkával s velkou publicitou a hlavně podporou fanoušků. Když se přihlásil na maraton v Římě, dostal od pořadatelů startovní číslo 11. S ním totiž italskou metropoli ohromil v roce 1960 jiný výjimečný běžec – Etiopan Abebe Bikila, jenž si pro olympijské zlato doběhl bos.

Whitehead zvládl i Comrades Marathon, jeden z nejslavnějších ultravytrvaleckých závodů, který se běží v Jižní Africe a měří 89 kilometrů. Trať zdolal za necelých deset hodin. „Pro hodně tzv. postižených lidí znamenám inspiraci, což mě těší. Občas se samozřejmě setkám s názory, že mi protézy vlastně pomáhají. Těm lidem vzkazuji, ať si něco podobného klidně zkusí,“ říká. „Jindy zase lidé nevěří, jak je může předběhnout někdo, kdo nemá nohy. Ale to je věc ignorance a předsudků. Jednou bych chtěl, aby mě brali jako normálního sportovce, ne jako toho, co nemá nohy.“

V březnu se v Římě zapsal do rekordních knih jako první maratonec bez nohou, který pokořil magickou hranici tří hodin. O té se většina kondičních běžců může nechat jen zdát. V Chicagu pak atakoval metu 2:50.

Další plány? „Rád bych se probojoval na paralympiádu do Londýna 2012 a kdyby se dařilo, tak bych chtěl vybojovat medaili,“ říká odhodlaně. A pak se hodlá poprat s nástrahami Ironmana.

Není důvod myslet si, že to nezvládne.

Článek vyšel 17. října 2009
v deníku Sport

 

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru