Radek Brunner: V cíli žasnu, že jsem to zase dokázal

z rubriky Rozhovory autor:

Spartathlon, dva závody na 24 hodin, pět stovek, pět maratonů. Sezona ultravytrvalce Radka Brunnera byla opravdu náročná, vždyť v závodní zátěži absolvoval okolo 1500 kilometrů. I proto má nárok, aby ho občas bolely nohy. Jako před dvěma týdny, když jsem dělali tenhle rozhovor. Radek měl zrovna pár desítek hodin po vítězství na Pražské stovce a bylo vidět, že chůze mu nedělá to pravé potěšení. „Do schodů špatný, ze schodů ještě horší,“ hlásil, než jsme se pustili do povídání o euforii z dokončení každého běžeckého závodu, o hledání ideálního tréninku nebo i tom, čeho se bude bát při příštím Spartathlonu.

Původně jsi sezonu chtěl uzavřít na konci září po Spartathlonu, ale nakonec ses v prosinci objevil na Pražské strovce a dokonce jsi ji vyhrál. Jak se to všechno seběhlo?
„S Pražskou stovkou jsem původně vůbec nepočítal, to je pravda. Rozhodl jsem se až někdy v říjnu. Jenom tak úplně náhodou. Řekl jsem si, že bych to mohl zkusit, potichoučku jsem se přihlásil a počítal s tím, že když bude hezky, tak poběžím, a když bude zima, že se na to vyprdnu. Ale potom Olaf Čihák zveřejnil na Facebooku, že běžím, tak jsem věděl, že už nemůžu vycouvat. To by byla srabárna. Přijel Zbyňa Cypra a další, tak jsem si říkal, že to bude velký. A bylo. Bylo to hezký, i hrozný peklo ve stoupáních a sebězích. Asi nejvíc mě na tom bavilo, že přijeli kluci horalové, se kterými jsem nikdy neběžel, neměl jsem srovnání a nemohl jsem tušit, jak to dopadne.“

Řada lidí ti drží palce a svými výkony je inspiruješ. Necítíš potom větší tlak, když běžíš závod, o kterém se dlouho mluví a který se rozebírá na sociálních sítích?
„Není to nějaká velká tíha, i když ten pocit si samozřejmě uvědomuju. Najednou se na to nemůžu vyflajznout, když už se mi běžet nechce. Trochu to beru, že vůči lidem, co mi drží palce, by to byla sprosťárna. Není to ovšem tlak, že by mi stovky lidí říkaly: musíš, musíš. Kdybych nebyl takhle vidět já, byl by to někdo jiný.“

Když ti v září nevyšlo podle představ mistrovství světa na 100 kilometrů ve Winschotenu, hodnotil jsi sezonu docela negativně. Na svém blogu jsi psal, že děláš řadu věcí špatně a musíš je změnit. Vidíš sezonu s odstupem tří měsíců jinak?
„No jasně. (smích) Už po Spartathlonu jsem viděl sezonu jinak. Sice jsem si plánoval, že v Řecku dopadnu líp, než jsem dopadl (30. místo), ale ta euforie v cíli byla naprosto úžasná. To byla náplast úplně na všechno. A možná díky tomu jsem se rozhodl, že zkusím i Pražskou stovku. Protože po Winschotenu jsem si říkal, že dám ještě Spartathlon, nějak to tam dorvu a dokud to půjde do limitu na checkpointech, tak poběžím. A pak oddych. Ale to nadšení v cíli bylo super, takže jsem změnil plány. Původně jsem si plánoval, že si hlavně dám nohy dohromady a nebudu celý říjen běhat… a vydržel jsem to tak pět dnů.“

RADEK3

Když se ale budeme bavit o tom, co jsi tenkrát psal, přísně racionálně: cítíš pořád, že trénink, který děláš, nevede tam, kam bys chtěl? Nebo i tohle Spartathlon přebil a už to vidíš jinak?
„Cítím to stejně, jako tenkrát v půlce září. Letos jsem trénoval a závodil hodně, měl jsem málo odpočinku, a to je chyba. Možná i to je důvod, proč jsem týden po Spartathlonu neběhal a proč jsem si dal oddych i teď po Pražské stovce. Dřív jsem to dělal tak, že jsem třeba druhý den po čtyřiadvacetihodinovce šel aspoň chvíli klusat. Ale nohy asi opravdu potřebují trochu klidu. Když po nich něco chci, musím jim i něco dát. Chtěl bych odteď aspoň jeden den v týdnu odpočívat. Nevím, jestli se mi povede úplně neběhat, protože to každému běžci chybí, ale chci o tom aspoň víc přemýšlet. A když mě něco bude bolet, tak na 1-2 dny vysadím. Už nebudu zkoušet všechno přeběhat.“

Budeš zásadně měnit i počet závodů?
„Letos toho fakt bylo hodně. Bavili jsme se s Danem, že každého to jednou doběhne. Mě to doběhlo letos, jeho před dvěma roky. Poučil se z toho, tak doufám, že já se z toho taky poučím. Určitě chci běhat míň závodů, to vím už teď. Uvědomil jsem si to i před Pražskou stovkou. Nejdřív jsem to bral, jako že se proběhnu okolo Prahy. Ale čím víc se závod blížil a začala okolo něj taková ta ševelenda, začalo mě to motivovat. Poslední týden jsem se na start klepal, těšil se a říkal si, ať už je pátek. Ať už vyrazíme. Určitě to bylo i tím, že od Spartathlonu jsem nezávodil, víc než dva měsíce. Zjistil jsem, že se najednou na start strašně těším, že to má grády. Když pořád závodíš, rozplizneš si každý týden a už se na závody ani tolik netěšíš. Je to prostě jenom závod. A za týden další. Pořád dokola.“

Přitom třeba kratší závody, jako jsou desítka nebo půlmaraton, skoro neběháš. Neláká tě to ani jako rychlostní trénink?
„Takové závody běhám minimálně. A když ano, tak se na ně vůbec nepřipravuju. Neláká mě to. Půlmaraton je pro mě taková nijaká distance, co mi vlastně nic nedá. Na maratony chodím radši. Ale hodně i kvůli kámošům, na nějaký hezký závod, který má atmosféru. Problém je v tom, že i malé závody mě stojí spoustu času. Ráno musíš brzy vstát, potom někam jet, start je v deset, skončí to v poledne, pak je vyhlášení, sedí se tam, přijedeš domů ve čtyři a den je v háji. A já jsem v háji celý týden. Buď běhám, nebo jsem v práci – a teď abych zabil ještě víkend? Když už někam jedu, ať je to aspoň maraton. Ať to stojí za to. Jinak ten čas raději strávím s rodinou. Nebo tréninkem, kde toho naběhám desetkrát víc než na závodě.“

Ještě zpátky ke Spartathlonu. Když jsme se viděli ve Winschotenu, byl jsi po stovce docela zdrchaný. Fakt jsi jel do Řecka s malou dušičkou, nebo už ses na startu, po dalších třinácti dnech, cítil líp?
„Do Winschotenu jsem se těšil, a dostal jsem tam facku. Vždyť jsi viděl, že jak jsem hned z cíle přišel na naši českou občerstvovačku, říkám Ottovi Seitlovi, že na žádnou padesátku do Kataru už nejedu, že na to nemám. Kdyby se přihlášky na Spartathlon podepisovaly v cíli ve Winschotenu, tak bych nikam nejel. Fakt. Ale já ten start měl vlastně jako dárek. Před rokem jsem v Plzni vyhrál mistrovství republiky na stovce a od Vlasty Šroubka jsem dostal komplet zaplacený zájezd na maraton do Atén. Tak mu povídám, jestli by mi spíš nezaplatil startovné na Spartathlon, že to vyjde skoro nastejno. A bylo to. Vůbec jsem teď nepočítal, že tam něco předvedu. Ale třeba mi pomohlo, že jsem po Winschotenu odpočíval, běhal obden, klusal, protahoval se, chodil plavat. Asi to byla věc, kterou tělo potřebovalo a kterou celý rok nemělo.“

Co sis říkal přímo na startovní čáře v Aténách? Přeci jenom nejsi běžec, který bude spokojený s tím, že závod dokončí.
„Chtěl jsem vyhrát, to je jasný. (smích) Takovou představu má asi každý, kdo si tam stoupnul. Když stojím na čáře, tak chci zaběhnout nejlíp, jak to jde. Kecal bych, kdybych tvrdil, že si závod jedu užít, jako dovolenou. Jedu tam a v duchu si říkám: Třeba to vyjde, třeba to dneska sedne. Tak je to vždycky.“

Někdo okolo 60. kilometru ses propracoval na třetí místo. Znamenalo to pro tebe něco, být třetí na tak slavném závodě, nebo jsi to bral jenom jako obyčejný mezičas?
„Popravdě jsem ani takhle vpředu být nechtěl. Byl bych radši, kdybych byl třeba čtyřicátý a posouval se dopředu. Je to daleko lepší na psychiku, než když jsi třetí a pak tě předbíhají. Ale já jsem nechtěl běžet pomaleji. Neumím to. Když vyběhneš tempem 6:00, stejně budeš po pěti hodinách unavený – akorát budeš dál od cíle. Běžel jsem tak rychle, jak jsem zvyklý. A že jsem byl třetí, pro mě vůbec nic neznamenalo. Odstupy mezi námi byly minimální. Byli jsme nasáčkovaní po minutě a to, že na 60. kilometru je rozdíl deseti minut, nehraje roli. Spíš jsme se tam tak různě míjeli, hodně i záleželo na tom, jak se kdo zdržel na občerstvovačce. Stačilo, aby si sednul a něco dal, a hned jdeš před něj.“

RADEK2

Dlouho ses držel v desítce nebo na její hraně, pak přišel propad a ke konci ses prokousal na 30. místo. Byly na trati chvíle, že to bylo fakt špatné a žes nevěřil, že doběhneš?
„Taková chvíle, že bych si řekl, že to zapíchnu, naštěstí nepřišla. Kleplo mě to, to je fakt, ale to mě klepne vždycky. Ani si nevybavuju konkrétní moment, kde to přišlo. Prostě mě bolela stehna, protože trať byla houpavá, a já kopce neběhám… Nejhorší je, když běžíš, někdo tě předcupitá, ty máš kamenný nohy a do cíle je ještě 150 kilometrů. Tohle je věc, na které musím v tréninku zapracovat. Běhat kopce, posilovat stehna.“

Soudě podle fotek a videí byl konec ve Spartě pro tebe hodně emotivní. To se asi jenom tak někde nezažije, co?
„Ten konec je fakt nádherný a opravdu se s ničím nedá srovnat. Přitom je úplná náhoda, že jsem letos na Spartathlon jel. Původně jsem měl v hlavě, že bych v červnu zkusil Western States v Americe, ale neměl jsem kvalifikační závod a nemohl se přihlásit do losovačky. Tak jsem si našel Spartathlon. Zrovna nějak vyšla Danova knížka, začal jsem studovat i další věci okolo a říkal jsem si, že by to mohlo být hezký. A každý, kdo tam byl, ti musí potvrdit, že atmosféra na Spartathlonu je jedinečná. Pro mě je to jako olympiáda. Mistrovství světa je fajn, ale tam v pátek přijedeš, v sobotu se běží a v neděli jedeš domů. Tady jsi se všemi celý týden, skoro jako v olympijské vesnici.“

Třicáté místo je hezký odrazový můstek pro další zlepšování. A je kam stoupat, když si vezmeš, že Dan Lawson, který dlouho vedl a skončil druhý, ti na mistrovství světa v Turíně utekl na čtyřiadvacetihodinovce o pouhých 130 metrů.
„Jo, už jsem si ho nastudoval, už jsem koukal, kde, co a jak běžel. (úsměv) Ale ultramaraton je hodně specifický, tam se nedá moc plánovat a odhadovat podle druhých. Třeba Florian Reus, který vyhrál v Turíně a pak vyhrál i Spartathlon, nedávno běžel na Tchajwanu, dal tam 200 kilometrů a skončil, odpadnul. Někdo má den a někdo ho nemá. On měl naštěstí dva super dny, když se běžely nejdůležitější závody sezony. Každopádně vím, že jsem asi trénoval málo a že na Spartathlon je třeba trénovat jinak než na stovku. Přes léto jsem sice naběhal kilometry, ale málo dlouhých běhů. Myslím, že je třeba běhat pomalu a dlouho, pět šest hodin tréninku. A to jsem neměl. V létě jsem běhal v podstatě nejvíc třicítky, z toho se Spartathlon nedá. To je i na hraně tréninku na stovku.“

Uvažuješ tedy, že bys příští rok dal přednost cílenému tréninku na Spartathlon a obětoval mu přípravu na stovku?
„Spartathlon bude mít určitě přednost. Ale až od nějaké doby. Nejdřív jsem si maloval, že pokud mi vyjdou Western States, tak je to jasné: v červnu stomílovka v Kalifornii a na konci sezony Spartathlon. Jenže v loterii jsem neuspěl, tak začátek sezony je zatím plonkový. Vím, že 26. března by mělo být mistrovství republiky na stovce v Plzni, tak až se oklepu z téhle sezony, začnu se připravovat na něj. Pak se uvidí. Možná bude mistrovství světa na stovce a nejpozději od června budu trénink cíleně směřovat ke Spartathlonu. Určitě nepůjdu šílenosti jako letos, že si na přelomu července a srpna dám čtyřiadvacítku na Kladně a podobně. Vynechám i věci, jako byla ohnivá stovka v Ostravě.“

Říkal jsi, že před Spartathlonem se musíš víc zaměřit kopce. Jak je budeš trénovat na Praze 9?
„Nedávno jsem jel kolem Ikey a tam je kopec, který má převýšení asi deset metrů, taková navážka, tak si říkám, že tam by se dalo trénovat. (úsměv) No, půjde to blbě. Mám malý kopeček, kde můžu běhat dokola jako pitomec, ale aspoň něco. A musím víc posilovat stehna, ta síla je třeba. Cítím taky, že mě dohání zanedbávání protahování a věcí okolo. Jsou to všechno problémy, které mi teď začínají. Do loňska jsem je vůbec nepociťoval, ale letos mě to tedy stíhá: nejdřív klenba, teď koleno. Na protahování jsem kašlal – a de facto na něj kašlu pořád. Vždycky si říkám, že musím poctivě začít a každý den budu cvičit aspoň těch 20 minut, ale stejně to nikdy nedodržím. Když mě něco bolí, tak se začnu starat, ale vydrží mi to jenom chvíli. Jsem na to lajdák.“

Proč? Nemáš na protahování čas, nebo v něm nevidíš ten krátkodobý efekt?
„Efekt bych v něm asi viděl, ale problémem je čas. Pořád mám v hlavě blbě zafixované, že jsem běžec, tak musím běhat. Trénink = běhání, nic jiného. Musím si ještě do hlavy dobouchat, že není jenom běhání a že když místo něho věnuju půl hodinu protahování, možná to bude ve výsledku lepší. Ale k tomu jsem ještě nedospěl.“ (úsměv)

Vím, že hodně sleduješ záznamy z garminu jiných běžců, i těch nejlepších na světě. Je to jenom z zvědavosti, nebo pořád hledáš cesty, jak změnit trénink, jak zkusit jinou cestu?
„Když je možnost kouknout pod pokličku někomu jinému, jsem za to rád. Ale nikoho nekopíruju. To ani nejde. Abych běhal úseky 4 x 5 kilometrů, jako běhá Dan, na to nemám morál. Abych chodil běhat 1,5 kilometru kopce každé pondělí, to neumím. Spíš si řeknu, že třeba tenhle týden bych mohl naběhat 170 kilometrů, a snažím se to nějak skloubit. Občas to vyjde, občas ne. Rozhodně nemám žádnou osnovu, podle které bych přesně šel. Líbilo si, jak ve své knížce cituješ Billa Rodgerse, který říká, že běhá podle nálady. To je přesně můj styl. Vyběhnu, zrovna se mi chce běžet tohle, tak jdu do toho. A nebo mám naopak v plánu patnáctku v tempu, ale poznám, že mě to dneska moc nebaví, tak se na to vyprdnu a jenom tak se proběhnu. To se mi líbí.“

RADEK

Co si třeba bereš z tréninku takového Steva Waye, jednoho z nejlepších stovkařů posledních let?
„U něj mě zaujalo, že běhá stupňované běhy. To je věc, která mě taky baví. Trénink jako challenge – mít každý kilák o trochu rychlejší než ten předchozí a když si holt nějaký ustřelíš a jdeš ho moc rychle, tak sis na sebe upletl bič a musíš běžet ještě rychleji, ještě rychleji. To je hezký a myslím, že mi to hodně dává. Ale dává mi to jenom něco. Když tohle budu běhat čtyřikrát, pětkrát týdně, tak mi to nedá nic, protože na stovku je to krátký. A to se podle mě ukázalo u Steva. Jednou zaběhl 6:19 a od té doby není schopný doběhnout za padesát kilometrů. Běžel stovku loni v Kataru, běžel ji letos ve Winschotenu a vždycky v půlce zabalil, že ho něco bolí. Přitom v tréninku dá jednou za měsíc šedesátku skoro v tom tempu, ale v závodě ne. Nevím. Buď se psychicky zhroutí, nebo má špatný trénink. Jak ho sleduji, on opravdu běhá denně dvě desítky. Odběhne je za 35 minut, a to mi přijde málo. Pětatřicet minut tréninku ti nedá skoro nic, když se připravuješ na sedmihodinový závod.“

Zvláštní taky je, že u maratonu a kratších tratí existuje docela podrobná metodika i pro špičkové běžce, ale ultramaraton nic takového nemá. Asi neexistuje knížka s návodem, jak zaběhnout stovku za 6:50.
„Kdybys ji někde našel, tak mi ji přines. (smích) Mám doma brožurky, co kdysi vyšly na FTVS, s přesnými tréninkovými plány na desítku za 28:30 nebo maraton pod 2:20. To mi přijde zvláštní, protože tohle asi nejde naroubovat na každého. Vzít si knížku, že podle ní budu běhat a dám maraton za 2:20… Každý jsme jiný a v ultra se to naprosto jasně ukazuje. I běžci, co dosahují podobné výkony, trénují diametrálně odlišně. Vezmi si Jonase Buuda, toho Švéda, co letos na mistrovství světa vyhrál stovku. Taky ho sleduju. A on skoro neběhá! Jasně, v zimě běžky, přes rok jezdí na kole, ale jinak dává 80 kilometrů týdně, navíc žádná tempa. A podívej, co z toho zaběhne. V létě běžel Ultravasan, tedy 90 kilometrů, a za tři týdny ve Winschotenu úplně všechny rozsekal na stovce. A jak! Utekl v půlce závodu a ostatní nestíhali, dal to za 6:22. A to mu nedávno měřili VO2max a má ho 63, což je hrozně nízké. Jak je možné, že s takhle nízkými hodnotami dokáže odběhnout 100 kilometrů tempem po 3:45 až 3:50? Nechápu. Vypadá to, že si to jenom hezky užívá. Třikrát čtyřikrát týdně si jde zaběhat a pak to ukáže celému světu.“

Možná je tohle ta správná cesta.
„Asi ano. Rozhodně je to zajímavé. Může si v tréninku užívat každý běh, nedává tělu na frak jako jiní, co běhají 200 kilometrů týdně, jsou pořád v únavě, ždímou tělo a pak se třeba ještě zraní. Lepší je možná, když máš čistější hlavu a těšíš se pak na běhání víc, než když do toho jdeš pořád jako robot.“

Pokud nepočítám reprezentační akce, tak moc nejezdíš závodit do ciziny. Proč? Při své výkonnosti už bys mohl mít od pořadatelů slušný servis.
„Pořád slyším, jak někdo říká, že ho pozvali sem a támhle, ale mně ještě nikdo nic nenabídl. (úsměv) To je asi taky důvod, proč nikam moc nejezdím. Ale jo, příští rok někam pojedu. Musím si najít něco, co by mě opravdu lákalo. Měl jsem vyhlídnutou v dubnu stovku v Itálii, ale tím, že bude v březnu mistrovství republiky, to padá. Protože to přeci jenom pořád beru tak, že stovka v Itálii je hezká, ale mistrovství republiky je mistrovství republiky. V Itálii bych asi vydělal nějaké peníze, možná by mi zaplatili ubytování, takže bych se vracel zpátky a měl v kapse třeba 1000 eur… Ale co z toho? Pojedu tam, kde nikoho neznám, odběhnu si závod a jedu zpátky. Tady je to jiné. V Plzni se všichni znají, je tam spousta kámošů, hezký závod. Sice nemáš v kapse 1000 eur a ještě si zaplatíš startovné, ale pořád je to mistrovství republiky. Když se mě potom někdo zeptá na moje závody, tak mu můžu říct, že sice jsem nevyhrál v Itálii, ale mám třeba placku z republiky. U nás se zase neběhá tolik ultrazávodů, a když už se nějaký koná, přijde mi škoda jet místo toho jinam.“

A sen jménem Western States pořád zůstává?
„Pro příští rok to mám vyřešené, neboť jsem neuspěl v loterii. Mimochodem, zkoušela to i Katalin Nagyová, která vyhrála Turín i Spartathlon, ale taky ji nevzali. Můžeš tedy být mistrem světa, ale když nemáš štěstí v loterii, máš smůlu… Ten závod mě láká od chvíle, co jsem viděl film Unbreakable, nadchla mě ta atmosféra okolo, ale teď ho na rok vypouštím z hlavy.“

silva

Mezi běžci není žádným tajemstvím, že trpíš Bechtěrevovou chorobou. Jak jsi na tom teď? Omezuje tě nemoc v něčem?
„Vůbec ne. Ve srovnání s jinými nejsem znevýhodněný, ani náhodou. Beru to tak, že jsem normálně zdravý a že všichni na startu máme rovné podmínky. Nejsem na tom hůř než ostatní. Naopak mi možná prospělo, že jsem kvůli nemoci deset let neběhal, protože kdybych celou dobu trénoval a závodil, byl bych dneska už třeba zhuntovaný a v háji. Vím, že Klub bechtěreviků nemá radost, když se píše o tom, jak někde běhám 250 kilometrů, protože se spíš snaží získávat dotace pro invalidy a tohle jim moc nepomáhá… Ale moje doktorka mě chválí. Říká, že všechny, kdo k ní chodí, něco bolí, a já se ohýbám jako zdravý člověk a chci co nejdřív z ordinace zmizet. Myslím, že když má někdo například astma, je na tom hůř než já. Nechci to ovšem nijak zlehčovat. Bechtěrev je sviňárna, je spousta lidí, kteří jsou srostlí, neohnou se a mají to těžké. Ale mě v téhle chvíli zdraví netrápí. Mám biologickou léčbu, která mi pomáhá, a není asi nutné nějak rozebírat, že jsem mezi běžci něčím zvláštní. Nejsem.“

Deset let jsi kvůli nemoci neběhal. Vím, že jsi neměl na výběr, ale přesto: jak těžké bylo se běhání vzdát?
„Začátek byl zvláštní. Když jsi zvyklý denně dělat něco, ať je to cokoli, a najednou nemůžeš… A já běhal naplno. Nebyl jsem běžec, který jde ven jenom, když se zrovna udělá hezky. Proto to bylo těžké. Ale neskončil jsem ze dne na den. Snažil jsem se to pořád rvát, i pod práškama. De facto jsem se tři měsíce proběhával až k tomu, kdy už jsem skoro nechodil. To tě sejme. Musel jsem proto běhání vytěsnit, takové věci naštěstí umím. Prostě pro mě přestalo ze dne na den existovat. Přestal jsem sledovat ostatní, přestal jsem číst, co se okolo běhání děje, přestal jsem s těmi lidmi komunikovat. Vygumoval jsem si běhání z hlavy, najednou nebylo. Spíš jsem začal přemýšlet, co bych mohl dělat místo něj. Zkoušel jsem jezdit na kole, dělal jsem letadýlka a podobně.“

Jaký impuls tě přivedl zpátky k běhání?
„I když jsem se snažil běhání vytěsňovat, měl jsem to v hlavě pořád. Že bych se k němu chtěl jednou vrátit. Po dvou letech se zdraví trochu srovnalo, tak jsem to šel zkusit. Jenomže mým stylem to bylo tak, že jsem to jeden den zkusil a bylo to dobré, tak jsem si druhý den naložil víc a třetí den ještě víc. Za čtrnáct dnů jsem běžel dvácu a za tři týdny jsem měl znovu problémy. Udělal se mi zánět i na druhé straně a zase to bylo v pytli. Smiřoval jsem se s tím, že už vážně nikdy nebudu běhat. Ale když mi potom začali dávat biologickou léčbu, zeptal jsem se doktorky, jestli s tím můžu zkusit běhat, jestli si nějak neublížím. Řekla, ať to zkusím a že uvidíme. Tak jsem to zkusil. Jenom tak pro zábavu. Čtyři pět kilometrů, ani jsem to nepočítal. Pak jsem jednou šel na Kbelskou desítku, potkal tam pár lidí, co jsem znal z dřívějška, a bylo to super. Byl jsem zpátky.“

Za kolik jsi tenkrát Kbely dal?
„Bylo to okolo padesáti minut. Ale najednou jsem cítil, jak je to úžasný, lepší než dřív. Začal jsem si všechno víc užívat. Dřív byly závody takové jednotvárné. Závod, adrenalin, hotovo. Žádné emoce. Kdežto teď – v nové éře, jak tomu říkám – je to jiné. První desítku jsem běžel v euforii, nadšený z toho, že zase vůbec běžím a že ono to jde. Doběhl jsem, paráda, úžas. Potom jsem si řekl, že když jsem zvládl desítku, zkusím i maraton. A zase skvělý pocit. Když jsem běžel Karlínem a najednou jsem věděl, že už to do cíle dám, tekly mi slzy štěstí. Zvládl jsem to, asi za 3:30, a byl jsem úplně nadšený. I teď si skoro každý závod, a ty dlouhé úplně všechny, užívám. Na konci cítím silný vnitřní pocit a radost, že jo, že jsem to zase dokázal uběhnout. Nejde mi o čas nebo umístění, ale o to, že se to znovu povedlo. To jsou jedinečné zážitky.“

Takže silné emoce nemusí být spojené jenom se Spartathlonem.
„Vůbec ne. Něco podobného mi běželo hlavou i teď při Pražské stovce. Když jsem utíkal k cíli, zase jsem měl radost, že jsem to uběhl. I tohle, takovou magořinu. Ještě tam nikdo nebyl, jenom pár organizátorů, protože všichni byli na trati. Nikde nikdo. Olaf ještě značil trať, takže jsem ho dostihl dva kilometry před cílem a on na mě: Ty vole, co tady děláš? Já to ještě nemám doznačený. Tak mi odškrtl poslední kontrolu, protože tam ještě nevisela, a řekl, ať jdu do cíle podle GPS. A to je přesně ono, co mě baví. Radost, že můžu závodit. Ten nádech výjimečnosti. Nechtěl bych si to zničit tím, že budu hodně závodit, což se mi letos asi stalo. Přestal jsem si toho trochu vážit a chtěl bych si to zase vrátit. Mám třeba strach ze Spartathlonu, že jak to bylo letos úžasně emoční, aby se ten pocit ještě opakoval. Aby to byl příště znovu tak intenzivní zážitek, když tam už budu podruhé. Něco podobného se mi stalo na Silvě. Když jsem ji běžel poprvé, skončil jsem někde v davu, ale říkal jsem si, že se musím vrátit a něco zaběhnout. Povedlo se. Napotřetí jsem tam vyhrál, to byla maximální euforie, jenže letos už to nebylo takové. Možná to bylo dané sérií závodů, co jsem měl za sebou, možná jsem se toho pocitu už nabažil. Tak za rok uvidíme.“

Foto: Daniel Orálek
a Petr Kamberský


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

5 Comments

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru