Radek Brunner a jeho příběh. Teď vlastními slovy

z rubriky Příběhy autor:

Nemám na to. Co tady dělám? O co se vůbec snažím? Proč to vůbec podstupuju?

Když běžíte deset kilometrů, jste v cíli za půl hodiny. Prostoru na přemýšlení zase tolik není, pořád se kolem vás něco děje, neustále přemýšlíte, jak ostatním utéct nebo je aspoň dohnat.

Ale taková čtyřiadvacetihodinovka, pokud jste při ní v háji a někde vzadu, to je lahoda… Máte celý den na myšlenkové pochody o tom, co jste zkazili v tréninku, co všechno je špatně.

Dvacet hodin v kuse jen vy a vaše pochyby. Do toho statisíce kroků.

Přesně takhle tragicky jsem si přišel před dvěma lety na svém prvním Spartathlonu, nejprestižnějším světovém ultramaratonu, kdy se běží z Atén do Sparty. Bral jsem ho nejdřív jako výlet bez ambic. Jako něco, co si chci vyzkoušet, abych zjistil, jestli na to vůbec moje výdrž stačí. Průběh závodu mě pak naprosto vyřídil, byl jsem unavený, trápil jsem se a jen jsem tak podtrhnul tehdejší nepovedenou sezonu.

Stačilo ale tři sta metrů, abych si uvědomil, že tohle chci zažít znova.

Posledních tři sta metrů z 246 kilometrů dlouhé trati, kdy probíháte špalírem lidí k soše krále Leonidase, kdy brečíte, přijdete si jako king a i po té dálce skoro sprintujete, protože vás to neskutečně nabije. To je nejlepší zážitek, jaký jsem kdy absolvoval.

Sem se chci vrátit. Tohle chci ještě běžet, blesklo mi hlavou.

A musím být – a budu – lepší, o hodně lepší, proletělo jí vzápětí. Je jedno, v jakých jsem se během závodu cítil sračkách, já věděl, že umím být rychlejší, a po doběhu mě v podstatě zajímalo jen, jak to příští rok ukážu.

Běhám proto, že chci zkusit, kam až se můžu dostat. Kde leží limit, jaký jsem schopný ze svého těla vyždímat. Vždycky jdu úplně na hranu, spíš i za ni. Nestane se, že bych rozběhl závod na určitý čas, jaký mi při aktuální konkurenci bude stačit na dobré umístění. Ne, já chci vždycky nejvíc, chci se zkusit posunout dál. Dokud totiž něco nezkusíte, nikdy nepoznáte, jaké to skutečně je.

Často se tahle moje vlastnost projeví tak, že se ke konci tratě už trápím. Ale když to někdy klapne, jde o super pocit. Tehdy si říkám, že tohle je ono. Gratuluju si, že jsem se odvážil a vyšlo mi to.

A vychutnávám si, že po všem, čím jsem si prošel, vůbec ještě běhat můžu.

Pokud vám to šlape, odsýpá rychle klidně i čtyřiadvacetihodinový závod. Můžete se pořád soustředit jen na svůj výkon, pohání vás adrenalin a euforie, nedřete. Nepřemýšlíte, že potřebujete zrychlit, ale běžíte, jak to vyhovuje vašemu tělu. Letíte na autopilota.

Běh je v tu chvíli jen filmem, který se vám odehrává před očima, a vy jste jen jeho komparzista.

Potom před sebou uvidíte cíl…

Zbytek Radkova vyprávění, stejně jako další sportovní příběhy, najdete na webu BEZFRÁZÍ.CZ

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru