Ponožky nad zlato

z rubriky Sloupky autor:

Už deset let běhám v jedněch ponožkách. Tedy ne ve stále stejném páru, to dá rozum. Ale ve stejné značce a stejném modelu. Kdysi jsem je dostal na zkoušku, skvěle mi padly a neměl jsem důvod pídit se po jiných.

Odběhal jsem v nich odhadem tak 95 procent svých kilometrů. V zimě v nich není zima, v létě v nich není horko. Nedělají puchýře, drbou se až po dlouhé době, na noze pohodlně sedí. Už deset let stojí i vypadají pořád stejně. Ale značku sem psát nebudu: nejsem ambasador ani influencer, kupuji si je za své.

K žádné části svého běžeckého vybavení nejsem tak loajální. Vyzkoušel jsem skoro všechny značky bot, které se u nás prodávají (s výjimkou New Balance, tam mám nějaký předsudek), některé ještě dřív, než se sem začaly dovážet, a dokonce dvoje, jež tady nekoupíte. Vyzkoušel jsem spoustu triček a tílek, trenek i elasťáků, litry různých iontových nápojů. Jenom u ponožek jsem neměl potřebu vydávat se na složitou poznávací cestu. Možná existují lepší, nevím. Není to pro mě důležité. Výjimečně jsem spokojený s tím, co mám.

Jsou to obyčejné sportovní ponožky. Fusekle. Komprese v nich je pramálo. Mimochodem, kompresní podkolenky jsou zvláštní móda, všimli jste si? Nehodlám teď rozebírat a zpochybňovat jejich benefity, zvláště na kratších tratích. Od toho existují testy a studie. Ale zaujala mě obliba kompresních podkolenek v éře posedlé ideálem štíhlosti. Vždyť co nás udělá opticky hubenějšími? Ano, krátké ponožky! V nich naše nohy vypadají delší a tedy i štíhlejší (a úplně nejštíhlejší, když do bot vlezeme bez ponožek). Podkolenky mají opačný efekt, nemáte-li tedy nohy jako keňský vytrvalec.

Ponožky jsou možná nejvíc podceňovanou součástí běžecké výbavy. Neprávem. Snad proto, že nejsou tak viditelné jako boty nebo sporttestery, jejich nositelé nebývají rozděleni na nadšené příznivce jednotlivých značek, nadšeně nedebatují o novinkách, blízcí vám je málokdy přinesou úhledně zabalené na narozeninový večírek. Důležitost ponožek oceníte možná až ve chvíli, kdy vám některé v botách nadělají neplechu.

Ty moje mají jenom jednu nevýhodu. Není to sortiment z nejrozšířenějších. V Praze vím o jediné prodejně, kde se dají sehnat. Mám to přes půlku města, ale cesta mi za to stojí. Proto mě nedávno zaskočila odpověď prodavačky: „Nejsou. Už je nemáme. Ani ve skladu. Nechtěl byste místo nich tyhle trekové? U lidí jsou taky docela oblíbené.“

Hrklo ve mně. Vždycky jich tam měli hromadu. Na druhé straně: bylo by vlastně logické, kdyby je výrobce po těch dlouhých letech přestal dělat. Nebo je inovoval – k horšímu, jak bývá zvykem. Nebo je aspoň začal produkovat v barvě žluté, zelené, fialové, oranžové, strakaté.

„Jedině snad…,“ řekla opatrně prodavačka, zamžourala na chvíli do počítače a párkrát nervózně klikla myší. „Jedině bych vám je musela objednat přímo z firmy. Ale to by minimálně tak týden trvalo.“

S úlevou jsem přikývl. Paráda. Budou. Připadal jsem si, jako bych si právě objednal letoun zkonstruovaný na míru.

Ten smutný, složitý a nepříjemný den, kdy budu muset hledat nové ponožky, se odkládá.

Foto: Fotolia.com


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

2 Comments

  1. Taky by mě zajímalo, co je to za zázrak. Ale jinak souhlasím, fusekle jsou zásadní součástí vybavení. Před časem jsem si vynikající koupil v Lidlu, naštěstí dva páry. Ovšem v další akci „běh“ už měli jiné, zdaleka ne tak vydařené.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru