Petr Vabroušek: Umím se ničit

z rubriky Rozhovory autor:

Když se podíváte na jeho stránky s výsledky, řeknete si: Je to vůbec možné? Je schopný běhat v třeskutých mrazech, kdy si nemůže dovolit kapku potu, aby unikl omrzlinám. Vydrží sérii maratonů v poušti ve výhni, která běžného smrtelníka vyděsí, jakmile vystrčí hlavu ze stínu. Je mu 43, vedle běhů se věnuje hlavně triatlonu. Má za sebou rekordních 176 závodů v délce Ironmana (3,86 km plavání, 180,25 km na kole, maraton – 42,2 km). Teď má před sebou ještě drsnější výzvu. Mezi 16. a 18. únorem 2018 ho čekají tři etapy v rámci Ultraman Florida: 10 km plavání + 146 km na kole, 276 km na kole, na závěr 84,5 km běh.

Bláznivé? Možná. Ale ne pro něj. Pro milujícího otce dvou dětí, s dvěma vystudovanými vysokými školami, jenž si všechno důkladně propočítá, ekonoma v sobě nezapře.

Profesionální triatlet, který je v tomto oboru světovou celebritou a pořadatelé ho rádi vidí na těch nejtvrdších akcích, na rozhovor přišel ve Zlíně po výživném běžeckém tréninku na dráze. „Cestou jsem si dal oblíbenou raw tyčinku, abych vůbec došel,“ pousmál se, když usedl ke stolu v indické restauraci. Pak spustil. I o tom, jak byl do deseti let tak líné dítě, že odmítal veškerý pohyb. Třeba i menší procházku.

Každý amatérský sportovec zná ten pocit, kdy ho bolí celé tělo. Jak se to projevuje u vás? Po takových tréninkových i závodních přídělech?
„Já to poznávám většinou po závodech, tedy téměř každý víkend. V týdnu z běžného tréninku unavený nebývám.“

Jak to?
„Většina mých soupeřů se dokáže prakticky zničit denně v tréninku. Potom tyhle stavy zažívají pořád. Svalí se večer únavou a usnou. Já jsem si to nastavil během těch let trochu jinak. Snažím se zničit nějakým dlouhým závodem o víkendu, jinak tréninky v týdnu už nejsou tak tvrdé. Rodina je pro mě pořád na prvním místě, takže chci hodně času věnovat jí. Takže jenom opravdu výjimečně se mi stává, že bych ve svém běžném týdenním režimu nějak unavil do mrtva. Vlastně vím, že nikdy neodtrénuju všechno, co bych měl a chtěl. Jsem chronicky podtrénovaný.“

Prosím?
„Nikdy jsem se nepřetrénoval, že bych měl únavovou zlomeninu nebo něco podobného. Jasně, když si dám v neděli ultramaraton nebo Ironman, únava je, to jo. Ale zase to kvituju s povděkem, bez výčitek si můžu dva tři dny odpočinout.“

Jak si má laik představit, když vidí vaše výkony, že jste podtrénovaný?
„Dovedu si představit, že bych trénoval daleko víc. Ale díky okolnostem i tomu, že mám dvě děti, do toho nejsem ochotný jít.“

Profitujete tedy z toho, že dopřáváte tělu čas na regeneraci?
„Ano. Ten model vznikal spoustu let, vychází z toho, že svoje tělo znám dokonale. Není to tak, že by to mohl někdo začít kopírovat a přes týden netrénovat. I moje tréninky dávky jsou hodně výživné. Má to přesně daný systém.“

Jak vypadá vaše zničenost po závodě?
„V podstatně radostně. (usměje se) Ale má to své zákonitosti. Spousta vytrvalostních sportovců, třeba ultramaratonců, nikdy nepochopila, že není přímá úměra mezi tím, kolik natrénuju, a jak budu dobrý. Tak to nefunguje. Velmi často se stává, že tihle lidi se chronicky přetrénovávají a nedávají šanci tělu se s tím vyrovnat. Odpočinout si, a tím zesílit. Je to o tom přijmout únavu jako pozitivní prvek. Ale ne do té míry, že si řeknu: Super, dneska jsem se ztřískal při tréninku, zítra se ztřískám zase, potom další den opět. Tělo se dostane do spirály únavy a nedojde ke zlepšení. Když odpočívám, vím, že se tělo opravuje. Musím mu to dovolit.“

Když se vrátíme k vaší zničenosti, jak se projevuje?
„Jsem belhavý, nemůžu sejít ze schodů. Po těch sedmi maratonech jsem kulhal týden, to byl extrém. Ale byl jsem spokojený, věděl jsem, že se tělo uvnitř samo opravuje. Dá se hodně závodit, ale musí se trénovat s mírou. To je proces poznání, dospěl jsem k tomu během třiceti let.“

I tak dostává vaše tělo pořádné kapky. Chodíte radši na pravidelné kontroly?
„Chodíval jsem na testy ještě v době, kdy jsem byl v reprezentaci v krátkém triatlonu. Teď už jen občas. Svoje tělo dobře znám, takže nejvíc to zjistím podle toho, jak se cítím při závodech.“

Jak to máte třeba s nachlazením? Už máte takovou imunitu, že ho prakticky neznáte?
„Jako dítě jsem měl v jednom kuse chřipku nebo angínu. Ale mně to vyhovovalo, byl jsem lenivý. Takže jsem uvítal, že jsem ležel v posteli s knížkou a čajem na stolu. Ale během dalších let, co sportuju, se mi tělo zocelilo tak, že nebývám nemocný. Že bych musel přestat sportovat kvůli tomu, že ležím a mám antibiotika? To ne, to se mi nestalo nějakých dvacet let.“

Vy jste jako dítě vůbec nesportoval, že?
„Ne. Vůbec ne. Byl jsem extrémně líný. A to mi v podstatě zůstalo dodnes.“

Umíte pobavit…
„Když netrénuju, vyhovuje mi si dát nohy na stůl a číst si. Nerad vyvíjím nějakou aktivitu. Lenost je ve mně pořád. Objevil jsem krásu sportu, vím, že je člověk díky němu spokojenější, vyrovnanější. Ale pro mě je ideální mix – pár hodin denně sportovat, potom lenošit. (usměje se) Jako dítě jsem odmítal chodit i do lesa na krátkou procházku. Natož sportovat!“

Čím to bylo?
„Vrozenou leností. Jakmile jde něco zjednodušit, hned to tak udělám. Když se chystám sednout, ujistím se, že mám všechno u sebe, co budu v nejbližších dvou hodinách potřebovat. Abych náhodou zase nemusel vstát. Proto mi vůbec nevadí létat letadlem. Dám si před sebe do kapsy všechno, co budu potřebovat. Počítač, knížku. I jídlo mi přinesou, což mi naprosto vyhovuje. Nic nemusím. Takže sedím, pracuji na počítači a fyzicky odpočívám.“

Kdy se to zvrtlo? Že se z líného kluka stal světově uznávaný triatlet?
„Ten líný kluk ve mně pořád přetrval. Ale najednou jsem zjistil, že je fajn si zasportovat, mám dva bráchy, jednoho o rok staršího, druhého o rok mladšího. Takže jsme začali dělat z baráku kůlničku na dříví, potom nás naši přihlásili do veslařského oddílu v Otrokovicích. A v šestnácti jsem objevil triatlon.“

Jak?
„Náhodou. Kousek od nás jsem viděl plakát, kde bylo napsáno, že jsou tam tři závody. Až na místě jsem zjistil, že je to najednou. Ale i tak jsem se přihlásil, líbila se mi ta kombinace. Dostal jsem ve vodě na prdel, neuměl jsem ani pořádně plavat, jenom prsa s kraulovýma nohama… Ale veslařská síla se projevila na kole a v běhu, takže se mi to nakonec zalíbilo.“

Jste tedy ukázkovým příkladem, že nikdy není pozdě začít se sportem?
„Můj syn začal až v patnácti letech. A dnes v sedmnácti běhá půlmaraton za 1:20. Čekal jsem dlouho, dokud si sám neřekl. Odmalička nebyl líný, tohle po mně nezdědil, byl neustále v pohybu, lezl po skalách, skákal furt na trampolíně. Ale teprve až sám řekl, že chce běhat každý den, začal s atletikou.“

Co poradíte rodičům, kteří marně čekají, až se jejich děti také dají na sport?
„Jít příkladem. Když se vůbec nebudu hýbat a budu se snažit doma říkat, jak je sport dobrý, dítě se dříve či později zeptá: A proč ty vlastně nesportuješ?“

Občas o vás někdo říká, že jste hříčka přírody. Že není normální, co vydržíte. Je to tak?
„To si nemyslím, spíš bych to řekl o mladším bratrovi. Ten byl mimořádně talentovaný. Třeba jsme v mládí objevili, co jsou shyby. On z ničeho udělal deset, já ani jeden. Všechno jsem si musel vydřít. To se ukázalo i při běhu.“

Jak?
„Když mi bylo patnáct, dozvěděl jsem se, že Emil Zátopek bude startovat desítku na Machové, kousek od místa, kde jsme bydleli. I když jsem do tý doby nikdy nic tak dlouhého neuběhl, postava Emila mě fascinovala, chtěl jsem ho vidět, tak jsem se přihlásil. Doběhl jsem poslední, ještě s jedním důchodcem, který v horku v cíli zkolaboval. Ale zpátky k tomu bráchovi. Od té doby jsem začal pravidelně trénovat, naběhal jsem stovky kilometrů. Snažil jsem se zaběhnout trojku pod deset minut, ale trvalo mi to rok pravidelného běhání. On se vsadil, že to dá taky.“

Bez tréninku?
„Jo. A zaběhl to ještě rychleji než já. To, co mě trvá roky dřiny, on zvládne hned. Ale zase v mém případě vidím, že tréninkem jde všechno. Dostal jsem se až k tomu, že jsem udělal 37 shybů najednou. Roky předtím jsem nezvládnul ani jeden. Všechno jde, tělo je tvárné. Jako dítě jsem byl slaboučký, s propadlým hrudníkem, trvale nemocný. V tu dobu bych nikdy neřekl, že budu závodně sportovat. Natož extrémně.“

Chápu, že běh přináší radost. Ale máte vůbec ještě potěšení z toho, když musíte uběhnout sedm maratonů v sedmi dnech na sedmi kontinentech? Jako v lednu v rámci World Marathon Challenge?
„Mám rád výzvy. Čím větší, tím lepší. Takže i když to v ten daný moment extrémně bolelo, naplnilo mě to maximální spokojeností. Bylo to tak tvrdé, že vím, že si to určitě nezopakuju, to vím jistě. Ale jsem šťastný, že jsem si tím prošel.“

Kdy vám bylo nejhůř?
„Asi při pátém maratonu v Africe. Před závodem jsme se dostali poprvé na chvíli do postele, asi na čtyři hodiny. A tělo mi přepnulo z bojového módu do toho odpočinkového, takže potom odmítlo maraton běžet. Čekal jsem, že se to zlomí po pěti kilometrech, dvaceti…. Ale nic. Nezlomilo se to. Totálně jsem se tím protrápil, navíc jsem ztratil náskok na druhém místě, který jsem si čtyři dny budoval.“

Jak vypadá, když tělo odmítá běhat?
„Každým krokem mě prosilo, abych zastavil. Já jsem ale dělal všechno proto, abych nezastavil. Je to hlavně o vůli.“

Ani na chvilku jste nezastavil?
„Ne! To nejde. Tam šlo o každou vteřinu. Bavíme se o tom, že po pěti maratonech je rozdíl mezi druhým a třetím necelé dvě minuty. Takže to bylo našlapané, když přijde krize, všechno se dá ztratit. Člověk nemůže zpomalit, natož zastavit. I když tělo ho vydatně přemlouvá. Když se po těch čtyřech závodech dostalo do postele, do peřin, bylo přesvědčené, že nastal čas regenerace. Vypnulo. To moje to umí, což je fajn. Ale tentokrát to přišlo moc brzo.“ (usměje se)

Jinak jste spali jenom při transportech v letadle?
„Ano. Ale tam mám problémy usnout, natož kvalitně. Takže to nebylo jednoduché.“

Jak je těžké se na takový závod dostat?
„Pořadatelé si vybírají z přihlášených. Člověk navíc musí zaplatit startovné zhruba ve výši milionu korun, co jsem ale nebyl ani schopný, ani ochotný vydat. Ani jsem o tuto částku nezkoušel připravit své sponzory, jako tomu bylo u většiny soupeřů.“

Co jste tedy podnikl?
„Dostal jsem se do startovního pole díky tomu, že jsem předtím vyhrál maratony na Severním pólu a na Antarktidě a všechny akce pořádá stejná agentura. Takže asi po ročním vyjednávání se mi podařilo zařídit, že mě pozvali na své náklady. Jinak bych tam nestartoval, protože i kdybych milion měl, rodině bych ho rozhodně neukradnul tímto způsobem.“

Byl maraton na Severním pólu nejkrušnějším zážitkem?
„No, bylo to drsný. Minus 42 stupňů je dost.“

Co jste měl na sobě?
„Nemohl jsem toho mít moc, protože když se příliš oblečete, tak se tělo zpotí. Což je konečná. Omrzne to na kůži. Měl jsem speciální termoprádlo, na tom lehkou vrstvu. Na start jsem přišel jako klepající se osika. Do poslední chvíle jsem číhal v kadibudce, abych moc nepromrznul, než to vypukne.“

Byla velká alchymie zjistit, co přesně si vzít?
„To jo. Jednomu běžci se v minulosti stalo, že mu omrzly ruce, protože si zpotil rukavice. Potom si pár měsíců ani nevytřel zadek. Konzultoval jsem to i s Lukášem Bauerem. Nebo s Honzou Kopkou, extrémním cyklistou. Jsou dvě možnosti. Buď mrznout a pokusit se během zahřát, což jsem zvolil já. Nebo vsadit na to, že vám bude teplo, zpotíte se, ale potom musíme být neprodyšně uzavřený od vnějšího prostředí. Mít totálně neprofouknutelnou vrstvu. Budete se koupat ve vlastní šťávě, ale mráz se tam nedostane. To jsem si moc nedovedl v minus čtyřiceti představit.“

Zahřál jste se vůbec?
„Postupně jo. Trvalo to nějakých deset kilometrů, než jsem se dostal do teplotní rovnováhy.“

Jak jste si chránil obličej?
„Měl jsem čepici, na krku dlouhý funkční šátek, který jsem si přetáhl přes hlavu. Tím jsem se snažil chránit od bočního ledového větru. Ale jinak jsem dýchal normálně, natvrdo venkovní teplotu. Žádnou obličejovou masku jsem neměl, protože to se pak blbě dýchá. Takže mi omrznul obličej.“

Jak dlouho jste pociťoval následky?
„Něco přes týden. Když jsme se vrátili, moje tehdy tříletá dcera mi seděla na klíně a pět dní v kuse mi loupala omrzlou kůži. Vydržela to dělat hodinu. Zírala na mě z dvaceti centimetrů a loupala a loupala… Řekl jsem jí, že je moje doktorka, která mě léčí. Nejhorší pro ni bylo, když jsem se kompletně oloupal, ona si na mě sedla a řekla: Co teď? V tu chvíli jsem říkal, že tam budu muset asi vyrazit znovu…“

Byl jste přímo na Severním pólu?
„Ano, po závodě nás tam vzali helikoptérou. Takže jsem kráčel ve stopách Cimrmana a mohl jsem říct, že jsem šel chvíli na sever, potom na jih. A můžu vám, přátelé, říct, že nic moc… Navíc jsem se narodil v Podolí, takže je mi tahle problematika velmi blízká.“ (směje se)

Kde jste se chytal na takovou zimu?
„V mrazáku.“

Prosím?
„Řešil jsem to už předtím, než jsem se vydal poprvé na Antarktidu v roce 2013. Ta zrovna přišla na řadu poté, co jsem se vrátil z horka z Ironmanu z Havaje… Takže jsem měl dvě možnosti. Buď odjet do hor, zvykat si na mráz a sníh, nebo zůstat doma s rodinou, což byla samozřejmě moje první volba. Protože nikam nejezdím sám. Takže jediná možnost, jak si zajistit mrazivé podmínky, byly mrazírny. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo nějaké najít v dojezdové vzdálenosti. Navíc aby mě do nich pustili. Našel jsem je v Nivnici, jsou to Adria Gold mrazíny. Měli v boxu minus sedmadvacet, takže jsem tam mohl testovat průdušky, oblečení. Jezdil jsem tam třikrát týdně.“

Na jakém prostoru jste mohl běhat?
„Na pětadvacetimetrové chodbě jsem běhal hodinu a půl tam a zpátky.“

Jako legendární Rocky, který taky trénoval v mrazírnách.
„Účel světí prostředky. Než odjet někam za hodně peněz, je lepší tohle. Po levé straně jsem měl nějaké zmrzliny, po pravé maso.“

To jste musel být za exota. Nechodili se na vás místní dívat?
„Jo, byla tam i televize. A normálně tam chodili zaměstnanci, co dvacet minut dorazili s rudlem nebo vysokozdvižným vozíkem něco naložit. Já jsem je chvíli obíhal, oni si říkali, že je tady zase ten blázen… Potom jsem do mrazíren chodil znovu, než jsem jel na Severní pól, to už jsme se tam všichni znali. A když už jsem zmínil Antarktidu, před ní jsem řešil i první zlomeninu v životě. Tři týdny před závodem jsem si zlomil loket.“

Při čem?
„Se synem jsme se jeli v Beskydech projet na Segwayi. Jenže jsme to nesladili a zdálo se, že se srazíme. Radši jsem seskočil, abych mu neublížil, ale dopadl jsem tak blbě, že jsem si zlomil loket.“

Hrozilo, že extrémní závod odpískáte?
„To jsem si nepřipouštěl. Takže jsem si musel sádru odstřihnout sám o týden dřív, abych ruku rozhýbal. Nechtěl jsem maraton, na který jsem se těšil a celý rok poctivě připravoval, absolvovat se sádrou na ruce a s tříkilovým závažím na té druhé, abych to při běhu vyrovnal. To všechno v bořícím se sněhu. Tahle jsem sice trénovat v tom mrazáku, ale závod je něco jinýho.“

Sám si sundat sádru? A nevědět, jestli už je to srostlé?
„Nám sportovcům se tělo hojí rychleji, snažil jsem se tomu pomoct i tím, že jsem do sebe sypal nejrůznější látky, které napomáhají hojení. Ale musel jsem to udělat, protože jsem věděl, že v tom mrazu člověk musí mít funkční obě ruce. Aby si mohl rozepnout bundu, strčit si gel na tělo, aby rozmrznul. Měl jsem všechno spočítané, sádru jsem si rozstřihnul těsně před odletem. Věděl jsem, že v letadle ruku moc nebudu používat, takže ji stihnu opatrně rozcvičit a rozhýbat. A do startu jsem ji zprovoznil tak, že už to bylo O.K.“

Žádné následky nemáte?
„Ne, kontrola po návratu naštěstí ukázala, že je všechno srostlé v pořádku.“

Zažil jste i Saharu, šestidenní závod, kde bylo plus 42. Co bylo horší?
„Pro mě poušť. Protože moje osmdesátikilové tělo není typicky běžecké, jsem spíše stavěný pro mráz. To je asi taky důvod, proč můj rekord na Antarktidě hned tak nějaký Keňan nezlomí. Spíš mráz by mohl zlomit jeho… Ale na Sahaře mají výhodu, jsou lehčí. Navíc byl problém s vodou, máme jenom příděly na každý den. Dvanáct litrů. Ale já, abych dohnal dehydrataci z etap, bych jich potřeboval tak šestnáct. Vlastně jsem se dostával každý den do horší a horší dehydratace. Poslední den už jsem běžel v deliriu, to fakt bylo na hraně.“

Jak jste se s tím dokázal vypořádat?
„Musel jsem si všechno propočítat. Do poslední kapky. Člověk doběhne, má hroznou žízeň, ale ví, že si to musí našetřit, aby mu to vydrželo do dalšího dne. Do startu. Než dostane nový příděl.“

Proč je to tak omezené?
„Závod má více než třicetiletou tradici, prostě jsou takhle daná pravidla. Většině drobnějších běžců to stačí. Nebo těm, kteří neběží tak rychle. Ale když má člověk osmdesát kilo a ještě chce držet krok s těmi nejlepšími, tak to prostě propotí. Takže i když to byl skvělý zážitek, poznal jsem Saharu opravdu zevnitř, tak už do toho nikdy znovu nepůjdu. Jedině v případě, že by lidem, kteří mají přes osmdesát kilo, dovolili šestnáct litrů. To by mi stačilo.“

Nebylo to tedy až o zdraví?
„Bylo. Taky mě to loni zaseklo pro zbytek sezony. Ale i tak jsem rád, že jsem do toho šel. Jednou z motivací pro mě je, abych se podíval na místa, kam bych se normálně nedostal. Proto jsem zvolil Antarktidu, Severní pól nebo i Saharu.“

Jaké je běhat v dunách?
„Čím je člověk těžší, tím více se propadá. Byly situace, kdy se mi podařilo běžcům z první desítky na kamenitém zpevněném terénu utéct, během hodiny jsem na ně naběhl dvě tři minuty, ale pak přišel krátký úsek v hlubokých dunách a náskok, který jsem si hodinu budoval, jsem během dvou set metrů ztratil. Začal jsem se bořit po kotníky, oni proběhli… Neměl jsem s tím zkušenosti, takže jsem si navíc omylem přivezl boty s terénní podrážkou. Ty byly fajn na Antarktidu, ale ne na písek. Zjistil jsem, že z elitní padesátky jsem měl jediný s hrubou podložkou, všichni ostatní s hladkou. Aby písek nenarušovali. Oni to přeběhli, já se bořil. To jsou zkušenosti, které bych mohl zúročit příště. Ale museli by mi přidat vodu.“

O víc nemůžete zažádat?
„Ano. Ale za litr a půl navíc je hodina a půl penalizace. Což je propad o tři sta míst. A kdybych si řekl o další lahev, už je to diskvalifikace. Takže je to neřešitelné. Šlo i o to, že můj batoh vážil na startu jedenáct a půl kila, mých soupeřů jenom šest.“

Čím to?
„Přesně jsem si spočítal, kolik moje osmdesátikilové tělo bude potřebovat, vše jsem konzultoval se svým nutričním poradcem. Dokonale jsem to vyladil, abych si nebral ani deko navíc, ale i tak to vážilo mnohem víc než u ostatních. Takže jsem vlastně celkově tahal přes Saharu o čtvrt metráku víc než vychrtlí kluci, s nimiž jsem soupeřil.“

Jak si hlídáte během závodu pití?
„Piju často, ale málo. Bez pití nejde vydržet dlouho. Kdyby si člověk nechal sucho v krku, slepila by se mu huba, což nejde. Jakmile cítím, že se mi lepí patro, srknu si. Řekněme každých deset minut. Je třeba si hlídat, kolik mi zbývá, bidony jsou průhledné, takže jsem měl přehled. Dopředu si to propočítám, alespoň se na trati trochu zabavím.“

A čím dalším si krátíte nekonečné minuty?
„V první řadě neustále nutím tělo, aby bylo pořád maximálně koncentrované na výkon. To dělá hrozně moc. Musím si hlídat tepovou frekvenci, kdy se napít, kdy najíst. A také je důležité kontrolovat dobrou techniku běhu. Unavený člověk má tendenci povolit, nebo naopak stáhnout ramena. To ale spotřebovává další energii.“

Stihnete si i vychutnat exotickou krajinu?
„Ano, někdy se kochám prostředím. Protože primární důvod, proč se do těch dobrodružství pouštím, je, že to tam chci vidět. Když se řekne poušť, každý si myslí, že to je jenom písek. Jenže to jsou i skály, převisy, po nichž se šplhá po laně. Nebo oázy, vyschlá jezera, duny. A taky zima v noci, kdy je jenom pět stupňů. Takže se ráno člověk vzbudí celý zmrzlý.“

Jak se vám daří si při tak dlouhých závodech hlídat soupeře?
„Všechno si eviduju, mám přehled. Vím, co mají ti největší rivalové na sobě, jaké mají čísla. Propočítávám si to, abych přesně věděl, kolik si můžu dovolit ztratit. Když někoho ztratím z dohledu, je to špatné. Vím, že ho musím dohonit. Když si to průběžně pečlivě propočítávám, lépe to uběhne. No a potom řeším i to, abych neposlouchal tělo.“

Protože má tendenci stávkovat?
„V extrémním závodě tělo neustále přemlouvá: Zastav! Konec! To není, jako když si jde někdo zaklusat do lesa, to jsou akce, při nichž to rvete přes závit, mozek tedy vysílá prostřednictvím bolesti nebo točení hlavy signály: Zastav! Je to jako pud sebezáchovy. Tělo si přeje, abys zastavil, sednul sis někam pod strom do stínu. Zajímavé je, že stromů je minimum, za celou etapu třeba jenom jeden. A většinou je pod ním obsazeno.“

Dá se těm signálům donekonečna bránit?
„Člověk si to musí racionálně vysvětlit.“

A jak?
„Hledám motivaci. Nejel jsem přece na World Marathon Challenge s tím, že bych si po čtvrté etapě sednul pod strom a vzdal to. Nedřel jsem tolik let na to, abych to zabalil, když ztratím průběžně druhé místo. Mám za sebou 176 ironmanů, takže tyhle stavy jsem zažil tisíckrát. Naučil jsem se s tím pracovat, na finálním výkonu má čím dál tím větší podíl hlava, než fyzička.“

Proč ale tělo někdy neposlechnete?
„Jako že bych si opravdu sednul pod ten strom? A proč? Kdybych to bral takhle, nesměl bych už vyplnit přihlášku. Pořadatel mě někam pozve, odpustí mi milion, který by mu někdo jiný zaplatil, a já se mu odvděčím tím, že to zabalím, když se tělo ozve?“

Ptám se obecně, jak dlouho lze vydržet takovou zátěž?
„To si musí každý zodpovědět sám. Na takový závod se samozřejmě nepřihlásí někdo, kdo každé odpoledne sedí u piva.“

Bývá i velký přetlak zájemců?
„A jaký! Třeba registrace na velké Ironmany probíhá rok před ním. A v rámci pár minut je vyprodáno… Třicet tisíc lidí sedí naráz u počítače a čekají, až udeří pátá hodina. Začnou zběsile vyplňovat přihlášku, ale stejně z nich devadesát procent nemá šanci. Prostě se do systému nedostanou. Takže když už někdo z těch šťastně registrovaných odstoupí, jsou to opravdu vážné problémy.“

Například?
„Něco, co se nedá přeběhat, třeba zanícená achilovka. Ale určitě to není tak, že někdo řekne: Jsem unavený, na další závod nejdu… Jsem srdcem závodník, rvu se o každou minutu, není prostor na zpomalování. Diskuze mezi tělem a hlavou je o tom, jak moc to táhnout přes závit. Proto si hlídám tepovou frekvenci, vím, co je asi hrana, kterou jsem schopný zvládnout.“

Jaká je vaše hrana?
„V některém závodě je to 155 tepů, jindy 145. Někdy 160. Většina lidí má sporttestery, aby to nepřepálili. Jsou odpočinutí, vystřelí. Když se nechají unést, cítí formu a atmosféru, tak to přeženou a konečný maraton v rámci Ironmana třeba odkráčí. U mě je to naopak. Tělo ví, že ho zase budu do něčeho nutit, tak je připravené mě brzdit. Takže si kontroluju, abych naopak věděl, že tělo nemám tak poslouchat a musím přitlačit na pilu.“

Jakou máte klidovou tepovou frekvenci?
„Někdy i sedmadvacet úderů za minutu.“

Jak poznáte, že už to tělo myslí opravdu vážně? A budete muset skončit?
„Že závod nedokončím… To se mi nestává, to jsem v životě udělal jenom jednou. Mám dobrý pud sebezáchovy, a pokud to nejde, prostě snížím intenzitu, abych vydržel až do cíle. Důvod mé dlouhověkosti je i v tom, že mám v sobě vrozeného lenocha. Nechám se tělem asi přesvědčit trochu víc než ostatní profíci. Na Ironmanech se pravidelně stává, že z prvních deseti lidí v cíli jde osm na kapačky. Jedou až do bezvědomí. Ale já jsem na nich ani jednou v životě nebyl.“

Opravdu?
„Jednou v Brazílii mi i soupeři říkali, proč si to nezkusím, že je to fajn na rychlou regeneraci. Říkám jim, že se radši najím, než si dávat něco nitrožilně. Ale pak jsem se rozhodnul, že to taky otestuju. Takže jsem v cíli zavrávoral a belhám se do lékařského stanu.“

A?
„Přišel doktor, podíval se na mě, chytl mi ruku a povídá: Vy ne! Poznal, že kapačky nepotřebuju. Takže jsem se šel do druhýho stanu najíst.“

Co všechno po extrémním závodě spořádáte?
„Mám rychlý metabolismus, takže sním více než ostatní. Většinou si dám bezprostředně po doběhu větší porci Regeneru, což je speciální nápoj, který tekutou formou dostane do těla to, co kapačka nitrožilně. Potom ovoce, přidám těstoviny s kuřecím nebo rybou. Během závodu jedu na gely a tyčinky, takže se těším na normální jídlo. Po horkém závodu spořádám celý meloun. V podmínkách Havaje dokáže tělo vypotit i dva a půl litru za hodinu.“

Jste povoláním ekonom, je to velká výhoda, že si všechno dokážete spočítat?
„Asi no. Mikroekonomické i makroekonomické teorie, které jsem studoval, se v podstatě dají aplikovat na jakoukoliv lidskou činnost. A víceméně je používám jak při přípravě na závod, tak během něj. Vyhodnocuji optimální zdroje. Tak jak si firma rozhoduje, kolik potřebuje pracovní síly, kolik know how, kde bude vyrábět, z čeho, kolik investuje do vývoje, tak úplně stejně to řeším já jako individuální sportovec. Celý systém tréninku a regenerace, kontakt se sponzory, s médii, všechno vyhodnocuji. I během závodu: jaké zvolit tempo, jak si hlídat soupeře. Ekonomické teorie jsou krásně aplikovatelné. Když to přeženu, když bude mít kuchařka nastudované makroekonomické i mikroekonomické zákony, může je použít při pečení koláče. A půjde jí to o něco líp, než kdyby to vystudované neměla a dala by jenom na pocit.“

Jak to funguje v praxi při běhu?
„Je to i jako motivace. Přesně vím, jak mám běžet, kolik si můžu dovolit ztratit, jak ušetřit síly. Jsou to výpočty, kterými se bavím. Je to dost velká konkurenční výhoda oproti lidem, kteří tohle nedělají. Když se bavím s někým, koho jsem těsně porazil, a probíráme závod, proč jsem nastoupil, nebo ne, a řeknu mu, že jsem ho měl spočítaného, že jsem přesně věděl, jak to dopadne, tak na mě zírá…(usměje se)

Nedivím se mu.
„Vůbec neví, o čem mluvím. Tohle může být důvod, proč jsem hodněkrát porazil lidi, kteří měli fyzicky natrénováno víc, jenom si to neuměli dát v danou chvíli dohromady. Takový Ironman, to je obrovský logistický komplex. Během sedmnácti let, co jsem v Česku nebo na Slovensku na železných tratích nebyl poražený, jsem měl určitě soupeře, kteří měli lepší fyzičku, ale neuměli si doladit logistiku v den závodu. Nespočítali si to. Je to sice zjednodušeně řečeno, ale je to tak. To počítání obsahuje i to, v kolik mám spát ve středu a ve čtvrtek před závodem, kdy trénovat nejvíc, kdy utlumit. Co přesně dělat. Jaké si vzít brýle, kolik tyčinek. Kdy si naposledy odskočit a kam. Kdy si dát dřepy s výskokem, aby se to uvnitř rychleji uvolnilo. To taky není sranda, když jsou tři tisíce lidí na startu, a v depu je dvacet kadibudek.“

Jak to tedy řešíte?
„Snažím se najít si svoje místečko bokem. Třeba tam, kam chodí novináři. Vždycky si najdu způsob. Nebo v hotelu vyjedu do šestého patra, protože vím, že dole bývají toalety obsazené. Je to o zkušenostech.“

Je to i o tom, že se člověk musí vyprázdnit před závodem, aby byl lehčí?
„Hlavně aby se nezdržoval. Jsou závody, kdy se do cíle sprintuje, minutová ztráta může znamenat propad o dvě tři místa. Jednou se mi to stalo, musel jsem si na minutku odskočit, skončil jsem nakonec čtvrtý a přišel o sto tisíc. Jsou borci, kteří to dokážou do cíle přinést v kalhotách, ale to bych psychicky nedal. S tím, že bych se měl vědomě pos… Někdy je to opravdu věda. Jde i o to, kdy už má člověk uvolnit svěrače, aby se potom v kadibudce tolik nezdržoval. I tohle už mám po těch letech dobře vychytané.“

A co když je obsazeno?
„I tomu se snažím předejít.“

Jak?
„Třeba na Ironmanech mají při závěrečném maratonu první tři závodníci cyklistu, který je doprovází. Takže toho svého poprosím, aby poodjel a zjistil, jestli je volno, nebo ne. Když jo, tak aby mi dal včas signál, pohlídal mi to a nepustil tam nikoho jinýho.“

Jak se vám daří dlouhodobě během a triatlonem živit?
„Za ty roky mám své sponzory, kteří už rozeznali, že pro ně mám velkou přidanou hodnotu. Není to jenom o logu na hrudi, ale pomáhám jim vyvíjet nové produkty, pomáhám jim s marketingem, už jsou ochotní mi i zaplatit za reklamu. V podstatě už nejsem závislý na výdělcích ze závodů. Mám samozřejmě představu, jaké jsou prize money v závodě. Ale nikdy nedobíhám do cíle s tím, abych věděl, kolik přesně za to je. Jsem závodník. Jde mi o to, abych vždycky předběhl toho přede mnou. Ale nejde to dělat pro peníze. Mám také zastoupení dvou značek pro Česko a Slovensku, jsou to neopreny a kompresní ponožky. Držím se tak v kontaktu s tím, co jsem kdysi vystudoval a jsou to i první zadní vrátka pro případ, že se mi něco stane. Můžu si nadvakrát zlámat nohu a bude po všem. Nebo může vyrůst deset silnějších soupeřů a už si neškrtnu ani doma. Takže nějaké boční výdělky mám, není to tak, že bych se strachoval okamžiku, kdy přijde den, kdy s tím budu muset praštit.“

Můžete si dovolit i nějaký sport pro radost? Nebo se bojíte zranění?
„Dovolím si všechno. Včetně sjezdového lyžování nebo inline bruslí. Nechci šidit rodinu, ta je pro mě pořád prioritou. Díky tomu, že jí od začátku dávám přednost před sportem, pořád ještě závodím. Už jsem o tom mluvil – nikdy jsem se nepřetrénoval. Není to tak, že bych ráno vyjel na kole, a přijel až odpoledne. Takže si jdu zasportovat s dětmi, dělám s nimi cokoliv. A takhle to mám celý život.“

Rozhovor vyšel 13. dubna 2017
ve Sport Magazínu.
Přinášíme jej se svolením autora.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru