Sloupky

Zdravím, zdravíš, zdravíme. A proč vlastně?

Řeč je pochopitelně o zdravení mezi běžci. Jak se zachovat, když si cupitáte po své stezce a proti vám běží někdo jiný? Extrémní vykladači běžecké etikety mají jasno. Zdravit. Vždycky. Za každých okolností. Všechno jiného je znakem nevychovanosti. Nejsem si tím jistý. Nikdy jsem si nebyl. Aby bylo jasno: většinou zdravím, aspoň křečovitým pousmáním (mám-li na něj síly), a na pozdrav odpovídám vždycky. Ale stále častěji si říkám: proč vlastně? Zdravení v otevřeném prostoru mezi zcela neznámými lidmi má dlouhou tradici, to je jasné. Zdravili se tak členové úzkých komunit, kteří byli něčím výjimeční, něčím vzácní. Zdravili a zdraví… Celý text

Sloupky

O hledání běžeckého vzoru

Běžci usilující o překonání světového rekordu mají své vodiče, kteří jim udávají tempo a někdy taky směr. I my mnohem méně pilní a talentovaní občas potřebujeme ne snad vodiče, ale aspoň lidi, kteří nás symbolicky potáhnou na naší cestě. Vzory. Idoly. Inspiraci. Říkejte jim, jak chcete. Najít je, to vůbec nebývá jednoduché. Pro spoustu z nás může být oním vzorem Emil Zátopek. Ale ruku na srdce: nikdo z nás ho neviděl závodit, svou posedlostí dřinou je mi vzdálenější ještě víc než v čase a ke všemu na dráze běhal mnohem častěji než kdekoli jinde. Haileho Gebrselassieho už jsem závodit viděl. Mnohokrát. Jednou jsme… Celý text

Příběhy

Abebe Bikila. Jak to bylo doopravdy

Ve své době byl nejznámějším Afričanem. Pro mnoho lidí dokonce prvním Afričanem, jehož jméno slyšeli. Pro Etiopii národním hrdinou, kterým je dosud. Pro atletiku asi nejvýznamnějším maratoncem historie. Zároveň je Abebe Bikila postavou, na jejíž pomník se vrší nánosy mýtů. Základní linka jeho příběhu je asi notoricky známá. Syn pastevce se v devatenácti letech vydal do hlavního města Addis Abeby, kde se stal členem gardy císaře Haile Selassieho. Tam potkal osudového muže, švédského trenéra finského původu Onni Niskanena. Pokud máte romantickou představu, že Afričané si jenom tak pobíhají po náhorních planinách, nejdřív do školy a ze školy, pak do… Celý text

Sloupky

O kouzlu běžeckého října

Je moc dobře, že říjen má jednatřicet dnů. Protože neexistuje lepší měsíc na běhání. Na rychlé běhání. Když se babí léto láme do podzimu, je cítit ledasčím. Záleží na tom, jak poetickou duši a citlivý nos máte. Dobrých deset let tvrdím, že voní maratonem. Ať už ho zrovna běžím, nebo ne (to druhé je bohužel stále častější příběh). Na rozdíl od září je počasí stálejší, nemívá výkyvy od chladných rozbřesků po odpolední třicítky. Můžete si podle potřeby přispat, protože v pozdním dopoledni už vás slunce s největší pravděpodobností nesežehne. I tohle má podíl na viditelném faktu, že po letní dřině, nepřesvědčivých… Celý text

Závody

Historický úspěch: Radek Brunner třetí na Spartathlonu

Na pódium při nejslavnějším ultramaratonu světa letos poprvé vystoupil český běžec. Je jím Radek Bruner, který na Spartathlonu (246 km) skončil třetí v čase 24:07:29. Je to nejlepší český čas i umístění v historii závodu. Až dosud bylo maximem páté místo Dana Orálka v roce 2011. Ten byl na startu také letos, na 106 km však odstoupil. Radek běžel od počátku aktivně. Do vedení se dostal před metou maratonu a vydržel v „úniku“ téměř 120 kilometrů. Nesložil se, ani když se pak před něj dostali nejdřív Andrzej Radzikowski s Katalin Nagyovou a pak i Marco Bonfiglia. Od 206. kilometru byl Radek… Celý text

Závody

Moje cesta na paralympiádu do Ria

Na začátku byl pád ze stromu. Nebo byl na začátku maraton v Berlíně? Nebo jen sen o tom, že se budu hýbat jako dřív? Už nevím a vlastně na tom nesejde. Podstatné je, že jsem po své úrazu v srpnu 2012 nehodlala prožít zbytek života bezmocně na vozíku a začala jsem znovu sportovat. Moc jiných možností, než sednout do handbiku – kola na ležato, které se pohání rukama místo nohou – jsem neměla. Technické disciplíny jako střelba nebo stolní tenis mě nudily, v bazénu mi byla zima a na kolektivní sporty nemám povahu. Basketbal i tenis vozíčkářů v malém… Celý text

Závody

Berlín. Z lesa až ke světové maratonské slávě

Opravdový čas podzimních maratonů přichází až v říjnu. Po ránu bývá chladněji, teplota se obvykle nešplhá moc přes dvacítku. Přesto jeden z nejvýznamnějších podzimních maratonů se koná už v září. Poslední neděli v měsíci, stejně jako Běchovice. Ano, mám na mysli Berlín. První ročník se tedy běžel ještě v říjnu, ale tohle datum patřilo k výjimkám historie závodu, jež začala v roce 1974. Začátky byly skromné. V Evropě se ještě moc maratonů neběhalo, i Londýnu nebo Amsterdamu pár let k narození chybělo. Start byl u Mommsenstadionu a běželo se převážně lesem Grunewald, až k Wannsee. Odvahu zkusit první maraton v Berlíně… Celý text

Příběhy

Maratonská dáma, která zrála jako víno

Řada odborníků i ambiciozních rodičů se domnívá, že pokud dítě nezačne seriozně sportovat už v nízkém školním věku, nemá šanci ve své disciplíně něco velkého dokázat. Možná je to většinově pravda, to asi neumím úplně posoudit. Každopádně historie zná i případy, kdy pozdější šampioni v dětství sportovali spíše vlažně nebo je sport vůbec nezajímal. Někteří to tak měli i po dvacítce. A výjimečně ještě na prahu třicítky. K těm posledním patřila Priscilla Welchová, slavná britská vytrvalkyně (krátce jsem o ní psal i ZDE) s osobním rekordem 2:26:51, který si vytvořila ve 42 letech. Narodila se v roce 1944 a… Celý text

Závody

Užívat si? Nebo závodit?

Ne, teď nebude řeč o hobících, kteří k soutěžení na trati a překonávání osobních rekordů mají poněkud vlažný vztah. Je to téma ošoupané víc než maratonky po tisícovce kilometrů. Řeč bude o vrcholových běžcích, kteří roky poctivě trénují, makají na sobě způsobem, který si my ostatní dokážeme představit jenom přibližně, aby se potom, na konci svého snažení, podobali právě oněm bezstarostným hobíkům. Při nedělním maratonu žen na olympijských hrách v Riu se něco podobného stalo německým dvojčatům Anně a Lise Hahnerovým, která doběhla na 81. a 82. místě, v čase 2:45 a ruku v ruce. Doma se za to… Celý text

Sloupky

Rychleji, výše, silněji. A moderněji

Olympijské hry nejsou jenom soupeřením nejlepších sportovců, dokonalých taktik nebo různých tréninkových metod, ale i soubojem výrobců sportovního vybavení. Je to pro ně veletrh obřích rozměrů. A proto dělají všechno možné i nemožné, aby na sebe upoutaly pozornost. Pro atlety platí jednoduchá pravidla, která musí pečlivě dodržovat. Značkou oblečení je ta, se kterou má reprezentace podepsanou smlouvu – např. čeští atleti v Riu mají dresy Nike, bez ohledu na individuální smlouvy. Značka bot už je volitelná. Před začátkem olympijských her ale každý musí nahlásit, v jakých botách bude závodit. Důvod je jednoduchý: aby se sportovci nestali v průběhu soutěží… Celý text

Historie/Příběhy

Sohn Kee-chung. Olympijský vítěz, který neexistoval

Jmenuje se Sohn Kee-chung, byl nejrychlejším maratoncem na olympijských hrách v roce 1936, ale ve výsledkové listině ho nenajdete. Jeho rodná Korea byla tehdy už více než čtvrtstoletí anektována Japonskem, takže musel soutěžit pod jménem Kitei Son. Je to další z velkých příběhů Her v Berlíně, byť ne tak slavný jako osud Jesse Owense (o něm více ZDE). Sohn Kee-chung se narodil v roce 1914 na území dnešní KLDR. Učitel, který rozpoznal jeho talent, ho poslal studovat do Soulu, kde se mohl začít víc věnovat i běhání. První maraton vyhrál už v sedmnácti letech. A když odjížděl v roce 1936… Celý text

Zpátky nahoru