Ondřej Velička: Věřím, že skvělý výsledek z Albi ještě zopakuji

z rubriky Rozhovory autor:

Když se z hecu přihlásíte na půlmaraton, může celá tahle sranda skončit různě. Můžete si za pár dnů s čistou hlavou říct, že je to nesmysl, a svůj záměr potichu opustíte. Nebo se skutečně postavíte na start a doběhnete do cíle, s většími či menšími obtížemi. A taky se vám může stát, že vyplněná přihláška bude začátkem zajímavé běžecké cesty, kterou později budou lemovat nejrůznější zážitky v disciplíně jménem ultra.

Poslední varianta asi není úplně častá. Ale občas se naplní. Jako se to stalo Ondřeji Veličkovi, který se během několika let vypracoval v (zatím) trojnásobného úspěšného účastníka Spartathlonu, vicemistra Evropy na 24 hodin a vytrvalce, jenž stovku (kilometrů) umí pod 7:20. A před sebou má spoustu dalších plánů. O tom všem jsme si povídali v rozhovoru pro Dlouhý běh.

Pojďme začít třeba o počasí. Jak se ti běhá v současných vedrech? Vyhýbáš se jim, nebo to spíš bereš jako šanci připravit se na závody, kdy tě čekají hodiny a hodiny na slunci?
„Svým způsobem se běhání v takovém počasí určitě hodí, ale i tak se snažím vyhledávat stín, a proto aktuálně vybíhám spíš později večer. I tak to dá zabrat. Zrovna včera jsem běžel 33 kilometrů, na trase jsem si akorát koupil jednu kofolu, a když jsem se vrátil domů, měl jsem čtyři kila dole.“

Jak známo, mezi elitou jsi jedním z těch, kdo si neprošli klasickou atletickou cestou z dráhy na silnici a dál k ultra, jako třeba Dan Orálek nebo Radek Brunner. Měl jsi vlastně předtím nějakou výraznou sportovní zkušenost?
„Sportovní zkušenost jsem měl, ale nenazval bych ji výraznou. (úsměv) Na základce jsem jezdil docela dost na kole a možná to mi dalo nějaké vytrvalostní základy. Po střední škole jsem ovšem nedělal vůbec nic. Až pak jsem na stará kolena začal běhat. Na začátku roku 2011 jsem se s kolegou z bývalé práce přihlásil na Pražský půlmaraton a tam to všechno začalo. Říkal jsem si, že by bylo dobré potrénovat, abych se na trati moc netrápil, tak jsem se do toho pustil. Asi po třech měsících jsem půlmaraton uběhl, za 1:37, a začalo mě to bavit. Postupně jsem ale zjišťoval, že mě ani tolik nebaví zlepšovat časy, jako spíš prodlužovat vzdálenosti. Zajímalo mě, kde mám svůj strop, a začal jsem hledat nové výzvy.“

My jsme se na trati potkali v září 2012 při Hvězdné desítce a rád teď dávám k dobru, že jsem zaostal jenom 26 vteřin za budoucím vicemistrem Evropy. V jaké fázi běhání jsi byl tehdy?
„Ultramaratony jsem ještě neběhal, jenom jsem se snažil amatérsky trénovat. Sám podle sebe. Převážně na pásu.“

Proč na pásu? To asi baví málokoho ze začínajících běžců…
„To je jednoduché. Měl jsem fitko kousek od práce, a když jsem jel domů, zastavil jsem se tam. Odběhal jsem si něco na pásu, pak jsem si dal skupinový trénink, spojil jsem to s plaváním, potom jsem si zašel do sauny. Bylo to takové komplexní. Strávil jsem tam spoustu času a připadal si sportovně vyžitý.“

Ale stejně, ten pás… Kolik jsi na něm byl schopen na jeden zátah odběhat?
„Klidně i třicítky! Pro někoho je to nepředstavitelné, ale mě to bavilo. Dal jsem si sluchátka do uší a běžel jsem.“

Pak ses z ničeho nic – jako člověk, jehož v běžecké komunitě asi málokdo znal – objevil v březnu 2013 na mistrovství republiky na sto kilometrů a skončil jsi devátý, v čase 9:41. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
„Když jsem tehdy v Plzni proběhl cílem, myslel jsem, že už něco takového v životě nepoběžím. (úsměv) Ale ono se to pak člověku rozleží v hlavě. Řekne si, že to zase tak špatné nebylo, vlastně to byl hezký zážitek, tak si to zkusím zaběhnout znovu a třeba i líp. Postupně jsem se zlepšoval, až jsem se dostal na dnešních 7:19:47. A samozřejmě bych se chtěl zlepšovat ještě dál.“

Tenkrát se mistrem republiky stal Dan Orálek a pamatuju si, že tvůj výkon chválil. Říkal, že máš před sebou slibnou budoucnost, protože běháš hlavou, s citem pro tempo a umíš si rozvrhnout síly. Bereš to jako svoji silnou stránku?
„Určitě ano. Když jsme u té stovky, tak loni na mistrovství republiky v Plzni, které se mi podařilo vyhrát, to bylo úplně super. Byl jsem ve formě a na startu se cítil dobře. Metou maratonu jsem proběhl asi až jako šestý, ale cílem první. Věděl jsem, že jsem v pohodě, a když si poběžím to svoje, mám na to zaběhnout slušný čas a dosáhnout na pěkné umístění. Což se povedlo. Mistrem republiky jsem se stal díky tomu, že jsem dobře rozvrhl síly.“

Přesto, stalo se ti při nějakém důležitém závodě, že jsi přepálil začátek a pak ses na trati protrápil do cíle?
„Stane se to. Třeba nedávno na Boráku, při mistrovství republiky v ultra trailu, kde jsem opravdu začátek přepálil. Ale bylo to tím, že se běží v kopcích, kde si neumím moc dobře rozvrhnout síly a odhadnout tempo. Navíc jsem se snažil v prvním kole držet Dana, což se úplně nevyplatilo.“ (úsměv)

Necítíš teď, když se pohybuješ mezi elitou, handicap, že nemáš atletickou minulost? Ať co se týče běžeckého stylu, nebo třeba klasické rutiny, jako je rozcvičení, strečink, vyklusání?
„V běžeckém stylu handicap rozhodně cítím. Jsem relativně těžký a můj styl je hodně silový. Určitě neběhám ladně jako Keňani, kteří cupitají a dělají kraťoučké kroky. Další nevýhodou je, že mi chybí rychlost. Když se člověk atletice věnuje v mládí, může tam nabrat rychlost, kterou pak zužitkuje i na dlouhých tratích. Tohle už asi nedoženu. Asi nikdy nezaběhnu rychlou desítku. Aktuální osobák mám 36:02, na půlmaratonu jsem se letos v červnu zlepšil na 1:18:25 a v maratonu na 2:52:10, přičemž oba poslední výkony jsem běžel bez vyladění, z plného tréninku. Je to prostě dost za časy, které běhají nebo běhali Dan s Radkem.“

Tvoje ultramaratonská cesta je netypická i v tom, že poměrně brzy jsi začal spolupracovat s trenérem, konkrétně s Pavlem Novákem. Zvykem spíše bývá, že každý si jede přípravu podle svého. Proč ses tak rozhodl?
„Věděl jsem, že moje tréninky nemají hlavu ani patu a hledal jsem cestu, jak se dál zlepšovat. Takže jsem Pavla sám oslovil. On ze začátku nechtěl. Byl jsem jeho první ultramaratonec, neměl s tímhle typem trénování zkušenosti, takže mě směroval spíš na maraton, ale to se mu nepovedlo. (úsměv) Domluvili jsme se, že budeme trénovat na stovku, a tím začala naše spolupráce. Poslední dobou se snažíme přípravu orientovat částečně na stovku a částečně na čtyřiadvacetihodinovku, vždycky podle aktuální termínovky a priority jednotlivých závodů.“

Předloni jsi toho na podzim během šesti týdnů zvládl hodně na obou distancích. Nejdřív jsi běžel stovku ve Winschotenu, pak jsi úspěšně dokončil Spartathlon a za tři týdny ses v Albi stal vicemistrem Evropy na 24 hodin se úžasným osobákem 258,661 kilometru. Plánoval jsi to tak?
„Ne, v Albi jsem rozhodně žádný skvělý výsledek neplánoval. Bylo to na konci sezony a šampionát jsem bral jako možnost reprezentovat. Jako čest. Jel jsem si tam závod užít. Nedělal jsem si velké naděje a myslím, že nikdo nečekal takový výsledek. Ale od začátku se mi běželo dobře a všechno do sebe dokonale zapadlo.“

Zajímavé je to i v souvislosti s tím, že se občas řeší, s jakou prodlevou se dají zaběhnout dva maratony na nejvyšší úrovni a jestli tři do roka už nejsou moc. A tys vykouzlil životní výkon tři týdny po Spartathlonu.
„To, co se mi povedlo, je svým způsobem anomálie i mezi ultramaratonci. Rozhodně to není běžné. Nevím, jak je to možné. Neumím si to vysvětlit. Myslím, že mi ten nabitý program mohl paradoxně nějakým způsobem pomoct. Přitom ani z tréninku jsem neměl signály, že jsem v nevídané pohodě a čeká mě velký závod. Ale rozběhl jsem se a po čase na tabuli vidím, jak se pořád posunuji pořadím, až jsem najednou v desítce. To je super, říkal jsem si, mistrovství Evropy a já jsem v desítce! Bylo by skvělé to udržet. Pak jsem poskočil na páté místo, cítil jsem se pořád dobře a řekl jsem si, že bych to mohl zkusit na medaili, dohnat toho třetího. Zjišťoval jsem si rozestupy, a když mi prozradili, že je to jenom kilometr, šel jsem do toho. A ono to vyšlo. Sebral jsem se a vydoloval ze sebe ještě zbytky sil, až z toho nakonec bylo druhé místo.“

Říká se, že v každém ultra si běžec projde minimálně jednou krizí, které ho sejme, ale pak se zase zmátoří a běží dál. Stalo se to i v Albi, nebo jsi celý závod zvládl bez velkých problémů?
„Šlo to skoro hladce. I když jsem samozřejmě cítil, když jsem měl hlad nebo žízeň, že bych měl do sebe něco dostat, abych dokázal zase běžet. Žádná velká krize mě nepotkala. Celých 24 hodin jsem stál na nohách a běžel.“

Zhruba o tři kilometry jsi zůstal za Danem Lawsonem, který o rok dřív doběhl druhý na Spartathlonu, porazil jsi Aleksandra Sorokina a další skvělé borce. Jak velkou porci motivace do tréninku ti dodal fakt, že jsi schopen se poměřovat s absolutní špičkou?
„Hodně mě to nabudilo a myslel jsem si, že s nimi můžu držet krok. Sebevědomí mi tenkrát hodně vzrostlo, ale teď už zase klesá. (úsměv) Ne, pořád to mám v hlavě a pořád bych je chtěl porazit. Jako tenkrát v Albi.“

Úspěch na mistrovství Evropy měl pro tebe jednu ne zrovna příjemnou dohru. Ač amatér, byl jsi zařazen do antidopingového programu IAAF a celý rok jsi musel být k dispozici pro různé kontroly. Jak to vlastně celé probíhalo?
„Musel jsem jim sepsat svůj program na následující čtvrtletí, že jsem každý den k dispozici tady a tady, nejčastěji doma a v práci, od kolika do kolika. Když se něco změnilo, že jsem třeba odjel na víkend nebo jsem cestoval na závody, případně jel pracovně pryč, musel jsem to v aplikaci změnit.“

Jak ti to komplikovalo život?
„Především jsem musel být pořád ve střehu a myslet na to. Asi dvakrát nebo třikrát jsem zapomněl změnit místo pobytu, ale naštěstí zrovna komisaři nepřijeli. Když jsem jel jednou na dovolenou do Krkonoš, tak to asi mohlo vypadat, že se před nimi zašívám, protože jsem trénoval na Dvorské boudě, kam se autem pořádně nedá dostat, je třeba povolení a podobně. Možná mě tam i chtěli navštívit a nepodařilo se jim to, nevím. Každopádně když jsem v neděli večer přijel domů, už tam stálo auto s dopingovým komisařem. Takže i když jsem se chtěl pořádně vyspat po dovolené, protože druhý den jsem musel brzy do práce, neměl jsem šanci. Musel jsem v deset večer odevzdávat vzorek.“

Jak dlouho předem ses o kontrole vždycky dozvěděl?
„Nedozvěděl. Oni se nemůžou ozvat předem, dokonce ani nemůžou použít telefon. Je to přepadová kontrola se vším všudy. Zazvoní, a jakmile se otevřou dveře, jdou dovnitř a hledají člověka, kterého přišli zkontrolovat, aby se náhodou nezavřel na záchodě a nesnažil se ještě něco zakamuflovat. Pravidla jsou poměrně přísná. Celou dobu, než odevzdáte vzorek, vás nesmějí spustit z očí. Jednou doma na baráku jsem si šel pro občanku, musel jsem pro ni do patra – a hned za mnou chlápek vyběhl po schodech, že se na nich málem přerazil.“

Takže to obvykle vypadalo tak, že přijel komisař, sedli jste si ke stolu a čekali, kdy se ti bude chtít na malou?
„Přesně tak. Ale chovali se většinou v pohodě. Brali to, že mě svým způsobem ruší, že to pro mě není úplně příjemná věc. Byli vstřícní. Jednou za mnou dorazil pán, důchodce, který to měl jako brigádu, jinak jezdili lidi z Německa. Poprvé mě odchytli na Zličíně, druhý den po stovce v Plzni. Zazvonili hned brzy ráno. Byl to jediný případ, kdy mi brali krev, jinak jim stačila moč.“

Kolikrát za tebou byli?
„Myslím, že osmkrát. Bral jsem to jako zvláštnost, jako zpestření mého sportovního života. Ke konci už to byla rutina. Žádný velký problém.“

Pojďme zpátky k závodům. Loni se ti Spartathlon nevydařil úplně podle představ, skončil jsi na 115. místě a od té doby jako by ses nedokázal vrátit na úroveň, kde jsi už byl. Co se stalo?
„On každý ten závod má trochu jinou příčinu neúspěchu. Co se Spartathlonu 2017 týče, loni jsem začal spolupracovat s výživovým poradcem a asi mi to neudělalo dobře. Nízkosacharidová dieta, hodně masa a tuků. Mému tělu to úplně neprospělo. To je pravděpodobně příčina toho, proč Spartathlon dopadl tak, jak dopadl. Měl jsem ho rozběhnutý dobře, a pokud by všechno šlo ideálně, mohl jsem pomýšlet na čas okolo 28 hodin. Ale potom mě to úplně srazilo na kolena. Odešly mi svaly na nohou, nemohl jsem vůbec běžet a posledních dvanáct hodin až do cíle jsem jenom šel.“

Na přelomu roku ses snažil změnit zaběhnuté pořádky tím, že jsi angažoval trenéra z Maďarska. Jak k tomu došlo?
„Na konci sezony jsem byl na čtyřiadvacetihodinovce v Číně a tam jsem se s ním seznámil. Je to specialista na ultra a myslel jsem, že by mě to mohlo posunout dál. Bohužel to úplně neklapalo a už v březnu jsme si řekli, že spolupráci ukončíme.“

V čem se jeho tréninkové metody lišily od toho, na co jsi zvyklý u Pavla Nováka, který – zjednodušeně řečeno – svěřencům ordinuje spíše kvalitu, než aby je nutil běhat šílené objemy?
„Tam to bylo zvláštní. Měl jsem třeba trénink 50 kilometrů a v tom čtyři nebo pět úseků trvající 20 až 30 minut, které jsem měl odběhnout rychle. To mi přišlo divné, protože to není ani kvalita, ani objem. Neměl jsem z toho úplně dobrý pocit. Takže objemy tam byly, to bylo dobré, ale kvalita chyběla. U Pavla jsou objemy nižší, i když teď jsme se domluvili, že je navýšíme aspoň na 150 kilometrů týdně a že budu běhat trochu pomaleji. Navíc jsem začal trénovat i v kopcích.“

S maďarským trenérem ses rozloučil po stovce v Plzni, kterou jsi zaběhl za 8:03:37. Rozhodl ses tak na základě nepovedeného závodu, nebo v tom víc hrály roli dlouhodobé pocity?
„Hromadilo se to ve mně delší dobu. Ale říkal jsem si, že třeba ten pocit není úplně důležitý. Někdy se stane, že se v tréninku necítíš příliš dobře, potom se postavíš na start závodu, vystřelíš a výsledek je super. Chtěl jsem tomu dát šanci. Bohužel to dopadlo tak, že jsem v Plzni zaběhl nejhorší stovku za poslední tři roky, a řekl jsem si, že tahle cesta asi nebude ono.“

Nenapadlo tě, že by ses začal trénovat sám? Zkušenosti už máš, svoje tělo znáš dokonale…
„O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Asi bych na sebe nedokázal být tvrdý, potřebuji nad sebou mít bič. A Pavlovy tréninky mi vyhovují. Mají řád a strukturu, všechno na sebe navazuje, jak by mělo. Já bych to takhle nedokázal postavit. Asi bych si řekl, že dneska nemám nohy na to, aby zvládly rychlý trénink, a šel bych ho pomaleji. Když to ovšem mám v plánu napsané od trenéra, tak prostě jdu a zkusím to. Ono to vždycky nějak dopadne, většinou dobře.“

Už toho máš relativně dost za sebou, přesto je ti teprve pětatřicet, což je věk, kdy řada borců na ultra distancích začíná. Máš výhled, jak dlouho by ses tomu chtěl věnovat na vrcholové úrovni?
„Samozřejmě bych se chtěl udržet v reprezentaci. Konkurence u nás roste, ale myslím, že na to ještě pořád mám. Chtěl bych na téhle úrovni vydržet co nejdéle. Zatím mě to baví, věřím, že se můžu zlepšovat. A někdy bych chtěl zopakovat výsledek z Albi.“

V ultra se netočí moc peněz, to není žádné tajemství. Asi nikdo tuhle disciplínu nedělá kvůli nim. Co je tvůj motor, který tě žene dopředu?
„To ani moc nejde popsat, to se musí prožít. Když se člověk na mistrovství Evropy postaví na stupně vítězů, je to něco jedinečného, úžasného. Nebo když dobíháš Spartathlon. Ať jsi desátý nebo stopadesátý, cílová rovinka je nezapomenutelná. Ten skvělý pocit, že jsem zase něco dokázal. A když k tomu přijde i dobré umístění, je to bonus navíc.“

Máš v hlavě konkrétní výkonnostní plány, co se časů a kilometrů týče?
„Bylo by hezké zaběhnout stovku pod sedm hodin, ale nevím, jestli se mi to podaří. To je už dost ambiciozní cíl. Musel bych osobák stlačit o dvacet minut – a to opravdu není málo. U čtyřiadvacetihodinovky by mě lákalo zdolat hranici 260 kilometrů. Ideálně překonat i český rekord, ale ten je taky daleko, na metě 263 kilometrů.“

Jaké máš ambice pro zbytek sezony?
„Myslím, že mi to zase docela běhá, i když výsledky zatím nejsou moc vidět. Třeba před dvěma týdny jsem byl na mistrovství republiky na 24 hodin na Kladně a zabalil to neuvěřitelně brzy, po 91 kilometrech. Ale tam jsem bohužel startoval s nějakým zárodkem nemoci, což jsem zjistil až další den, kdy jsem dostal teplotu… Teď se chci zaměřit na mistrovství světa na 100 kilometrů, které se koná v září v Chorvatsku. Potom chci doběhnout Spartahlon, počtvrté za sebou. Kdyby to vyšlo pod třicet hodin, bylo by to fajn. A na konci října mě ještě v Lublani čeká klasický maraton. Ale myslím, že nedávné změny v tréninku se opravdu projeví až v příštím roce. Chce to trpělivost.“

Foto: Daniel Orálek
a archiv Ondřeje Veličky

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru