O Riu aneb Na obranu české běžecké špičky

z rubriky Sloupky autor:

Duben a květen jsou měsíce, kdy se bude na závodních tratích rozhodovat, jestli si někdo z českých běžkyň a běžců vybojuje letenku na olympijské hry do Ria. Nebudu odhadovat, kdo má větší šanci a kdo žádnou. Nejsem zdatný tipér ani v předvídatelnějších věcech, než je splnění maratonského limitu. Ale troufám si napsat, že jestli by sázkové kanceláře vypsaly kurzy, ty by byly proklatě nízké.

Pokud by se imaginární předpovědi imaginárních bookmakerů naplnily a maraton se v Riu poběží bez českého dresu, asi se najdou lidé, kteří začnou mávat tabulkami z roku dejme tomu 1986 a budou dokazovat, že dnešní generace běžců nestojí za moc, že před třiceti roky se běhaly úplně jiné časy, to se nedá srovnat, a na takové výkony dosáhli i trochu ambicioznější hobíci, ne jen reprezentanti. A bude to pravda. Svým způsobem. Částečně.

Asi nemá cenu zdlouhavě vypisovat společenské rozdíly mezi TENKRÁT a DNES. Psalo a mluvilo se o nich milionkrát. O tom, že v 80. letech se atletika těšila mnohem větší podpoře státu, materiální i medicínské, že sport byl jednou z mála důstojných cest seberealizace, že velkou motivací v tréninku bylo dostat se aspoň párkrát na Západ, že neexistovalo moc lepších způsobů, jak zabít čas po orazítkování píchaček na vrátnici (v případě dětí po posledním zazvonění ve škole). I to je pravda. Ale opět pouze částečná.

Pokles výkonnosti u vytrvalců totiž neregistrují jenom bývalé socialistické země. Podobné je to ve Velké Británii, v (západním) Německu, ve Francii, o takovém Finsku ani nemluvě. Také tam při nahlédnutí do tabulek z roku 1986 zjistíte, že měli mnohem větší počet běžců s časy pod 2:15 i 2:30 než dnes (srovnání u běžkyň by bylo trochu ošidné, protože tehdy byl ženský maraton jako svébytná disciplína teprve v počátcích). Nebýt naturalizovaných Afričanů, měly by některé mnohem větší země, než je Česko, problém dát dohromady kloudnou vytrvaleckou reprezentaci.

Asi žádné jiné disciplíně tak výrazně nedominují příslušníci dvou zemí. Což je pro borce z ostatních států zničující. Snižuje se šance na mezinárodní úspěch, na prize money a lepší podmínky, s tím se snižuje i motivace a perspektiva neafrických běžců, nastává odliv talentů k jiným sportům. Kdyby v první stovce žebříčku ATP bylo 65 Američanů a 30 Australanů, taky by to pro tenis v ostatních zemích bylo fatální. Přitom v již zmíněném roce 1986 bylo ve stovce nejlepších maratonců světa jenom pět Keňanů – stejně jako Kanaďanů a o devět méně než Američanů! Ještě počátkem 80. let měl čs. národní rekord lepší hodnotu než keňský.

Když budeme pátrat dál, přijdeme i na to, že atletika se netěší zdaleka takové prestiži a popularitě jako v minulosti. Už vůbec ne u mladších generací. Královna sportu? To je dnes spíše klišé než skutečnost. V konkurenci ostatních sportů pokulhává, marná sláva. Nebaví tolik, nebudí emoce, ztrácí náboj. Zatímco Real s Barcelonou hrají třeba čtyřikrát do roka a Djokovič s Federerem se mohou teoreticky utkat každý měsíc, nejlepší atleti se vzájemným soubojům zdárně vyhýbají. Olympijský vítěz Wanjiru a světový rekordman Gebrselassie za čtyři roky, kdy se paralelně věnovali maratonu, proti sobě nikdy nenastoupili.

A nebo ještě jinak: na to, jaká panuje konkurence, zejména v běžeckých disciplínách, tak se v atletice točí málo peněz. I z některých výše uvedených důvodů. Když jste 300. nejlepším hokejistou světa, hrajete NHL a statisticky si za kariéru vyděláte 10 milionů dolarů. Když jste 300. nejlepším maratoncem světa, nikdo vás nezná, nikoho nezajímáte.

Co platí ve světě, to se dvojnásobně promítá u nás doma. Atletiku vedou lidé, kteří po kolena vězí v 90. letech, jejich duklácká mentalita na moderní dobu nestačí. Image sportu se nedá poměřovat jenom počtem medailí z posledního MS. Však být úspěšným atletem kdysi a dnes, to je celkem rozdíl (pokud tedy nejste olympijským medailistou nebo účastníkem Diamantové ligy). Kdo byl dřív mistrem republiky na 10 000 metrů, těšil se aspoň nějakému respektu – dnes se výsledky takového závodu sotva dostanou do novin, ať je čas prvního jakýkoli. Vítězové Běchovic či Velké kunratické na tom nejsou o mnoho líp. Na extraligu nebo Odložilův memoriál nechodí fanoušci ani zadarmo.

Tím se obloukem vracím k našim olympijským adeptům. Fungovat v uvedených souvislostech pro ně nemůže být jednoduché. Trénují v amatérských podmínkách, ale čeká se od nich, že se prosadí na úrovni profesionálního sportu. Pokud uspějí (= nominují se na velké mezinárodní akce), nedočkají se kdovíjaké slávy a už vůbec ne peněz. Jejich výkonů si všimneme jenom my, běžečtí hobíci. A zdaleka ne všichni z nás. I to je kritérium, které rozhoduje o tom, jaké budou mít podmínky.

Přesto pilně trénují, ve volném čase, a snaží se naložit se svou porcí talentu, jak nejlépe umějí. Protože mají běhání rádi, protože je tahle nevděčná dřina naplňuje a baví, protože mají své sportovní sny. Dávají běhání hodně. Možná víc než jiní úspěšnější sportovci své disciplíně. A není jejich chybou, že se tady právě teď nevyskytují lepší běžci, než jsou oni.

Ale ani tak běhání nedávají úplně všechno, může někdo namítnout. Asi nedávají. Mají totiž i jiné zájmy a priority – například dokončit vysokou školu, najít si dobré zaměstnání. Protože to je svým způsobem víc, než aby jednou jako hlídači parkoviště nebo lajnovači kurtů vzpomínali, jak kdysi běhali desítku za 28:30.

Naprosto tomu rozumím. A budu jim držet palce. I když jejich cesta po Ria je možná mission impossible.

Nebo není?


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru