Na splnění běžeckých snů není pozdě ani ve čtyřiceti

z rubriky Příběhy autor:

Není nijak neobvyklé, když na olympijských hrách startují sportovci, kteří už oslavili čtyřicáté narozeniny. Není to nijak neobvyklé ani mezi běžci – ostatně za pár týdnů budou v Riu závodit veteráni Meb Keflezighi (41) nebo Bernard Lagat (rovněž 41). Ale je docela unikát, když se maratonec ve čtyřiceti letech chystá na svůj olympijský debut.

Aktuálně je to případ australského vytrvalce Scotta Westcotta. Životní sen se mu splnil ve chvíli, kdy už se o něj vlastně přestal prát.

Po olympijské účasti poprvé zatoužil v roce 1993. Byl ještě teenager, pořadatelství olympijských her pro rok 2000 bylo právě přiklepnuto australskému městu Sydney a Westcott si řekl, že to mu bude pětadvacet let. Ideální sportovní věk. A skoro mu odvážné mladické plány vyšly. K limitům na 5000 i 10 000 metrů byl blízko, ale marná sláva, splnit se mu je nepodařilo. Domácí představení bylo fuč.

O čtyři roky později už přestoupil na maraton. Měl solidní osobák 2:13:08, ale mezi Australany mu patřila až čtvrtá příčka. Do Atén letěli tři nejrychlejší.

Nevyšlo to ani s Pekingem. V roce 2008 sice zaběhl čas 2:13:36 a jediný z krajanů se mohl pochlubit lepším výkonem, ovšem australský svaz zpřísnil limity a rozhodl se na olympijské závody vyslat jen toho nejlepšího. „To byl asi nejtěžší moment mojí kariéry, protože jsem si říkal, že přišel můj čas. Byl jsem považován za příliš starého a bez potenciálu pro budoucnost,“ říká Westcott dnes.

Před Hrami v Londýně ho zabrzdila nehoda na motorce. Přišel o pár měsíců v tréninku a manko už nedohnal. O útoku na limity nemohla být ani řeč. V sedmatřiceti letech byl smířený s koncem kariéry.

Další rok si naplánoval rozlučkový maraton v Melbourne. Skončil sedmý, v čase 2:14:21, a dal serioznímu běhání sbohem. S pocitem, že sice doběhl čtvrtý na Hrách Commonwealthu a dvakrát si v maratonu vybojoval start na mistrovství světa (nejlíp 27. místo v roce 2005), ale olympijský sen si splnit nedokázal.

Začal trénovat rekreační běžce a starat se o rodinu. A pořád se udržoval v dobré kondici. Nebyl z trenérů, který posílá plány e-mailem nebo stojí u trati se stopkami v ruce. Pořád byl se svými svěřenci v pohybu.

Manželka s dětmi mu dodali kuráž, když ho loni napadlo, že by zkusil ještě jeden maraton. V Berlíně. Jako dárek ke čtyřicetinám, které oslavil dva dny před startem. „Cítil jsem, že ve mně ten plamen ještě nezhasl. A říkal jsem si, že by bylo docela pikantní, kdybych ve čtyřiceti letech splnil olympijský limit. Ale pak jsem si o tom zakázal přemýšlet, protože to byla prostě pitomost,“ říká Westcott.

Nebyla. Časem 2:15:30 obsadil v Berlíně celkové 27. místo a vyhrál věkovou kategorii nad 40 let, ale především splnil limit pro Rio. Do letošního května, kdy se uzavírala nominace, ho dokázali předstihnout pouze dva z Australanů. Na pátý pokus se tak dočkal olympijské šance. Splnil se mu dětský sen z let, kdy se zatajeným dechem sledoval závody Roba de Castelly a Steva Moneghettiho.

Westcott dobře ví, že do Ria neletí bojovat o medaile ani o umístění v elitní desítce. „Na to bych potřeboval o deset let mladší tělo. Se současnými zkušenostmi by to byla ideální kombinace. Tenkrát jsem v závodech dělal moc chyb a zřejmě proto výsledky nebyly takové, jak jsem si přál,“ ohlíží se zpátky.

Dlouhé běhy a intervalové tréninky zvládá v podobném tempu a délce jako kdysi, ale celkové týdenní objemy snížil o 25-30 procent. Aby čtyřicetileté tělo zvládlo regenerovat a nepřišlo zranění. Propást na poslední chvíli svůj olympijský sen by pro Scotta Westcotta bylo příliš kruté.

Stejně jako pro fanoušky. Přišli by o důkaz, že na některé věci není v životě nikdy pozdě.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

5 Comments

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru