Maratonkyně, která světu ukázala kuráž

z rubriky Historie/Příběhy autor:

Miliony diváků u televizních obrazovek po (skoro) celém světě a víc než 70 tisíc na stadionu Coliseum v Los Angeles sledovalo 5. srpna 1984 závěr prvního maratonu žen na olympijských hrách. Kdybyste se jich dnes, po více než třiceti letech, zeptali, jestli si vybaví jméno vítězky, zřejmě byste se dočkali váhavých odpovědí. S mnohem větší pravděpodobností by si vzpomněli na heroický boj švýcarské bežkyně Gabriely Andersenové-Schiessové s extrémní dehydratací, glykemickým šokem a naprostým vyčerpáním. Jejích sedm minut trápení na tartanové dráze patří k nejslavnějším příběhům maratonské historie.

Pro světovou atletiku to byl velký den. Konečně, po letech debat a diplomatických bojů, se maraton žen stal v roce 1984 součástí olympijského programu. Předehrami historické chvíle byly ME v Aténách (1982), MS v Helsinkách (1983) a samozřejmě i souboje nejlepších vytrvalkyň na městských tratích v Bostonu, New Yorku, Londýně, Berlíně, Košicích…

Na startu při slavnostním ceremoniálu nechyběla žádná z těch, kdo v maratonu něco znamenaly. Nebo brzy znamenet budou. V klubku favoritek postávaly Joan Benoitová, Grete Waitzová, Rosa Motaová, Ingrid Kristiansenová či Lorraine Mollerová (v tomto pořadí je zaregistrovala časomíra v cíli), ale nakonec se nejvíc pozornosti dostalo Gabriele Andersenové-Schiessové, Švýcarce žijící přes dvacet let v USA.

Do zámoří odešla v osmnácti letech, pracovat jako lyžařská instruktorka. Provdala se a už tam zůstala. Na začátku 70. let se začala prosazovat na běžeckých závodech, byla jednou z prvních maratonkyň (dokonce v roce 1973 překonala švýcarský rekord). Do Los Angeles tedy neodjížděla jako žádná olympijská turistka. Měla za sebou kariéru, která vzbuzovala respekt; ostatně její nejlepší osobní výkon z roku 1983 měl hodnotu 2:33:25 a ještě o pět let dříve by byl světovým rekordem.

Jenže onoho 5. října 1984 bylo všechno špatně. Z jejího pohledu.

Začátek srpna v Kalifornii není ideální čas a místo pro bezproblémové zdolání maratonu. V osm ráno bylo na startu 19 stupňů, o dvě a půl hodiny později ukazoval v cíli teploměr hodnotu odpovídající 26 stupňům Celsia. Jasně, může být i hůř, ale podmínky v Los Angeles ještě zhoršovala vysoká vlhkost, která se v průběhu závodu pohybovala od 70 do 95 procent.

Každý zkušený běžec vám řekne, že tohle bývá větší zlo než prachobyčejné vedro. Dokonale to platilo i pro Andersenovou-Schiessovou, která na podobné počasí nebyla vůbec zvyklá. Žila v nadmořské výšce 1812 metrů, víc času trávila na sněhu než pod pražícím sluncem. Ostatně pár měsíců před olympiádou zkolabovala v Arizoně při závodě na 10 kilometrů.

Švýcarka se od startu maratonu dlouho pohybovala na příčkách, jež zhruba odpovídaly jejím možnostem. Ještě na 36. kilometru byla dvacátá. Pak však teplo společně s vysokou vlhkostí na ni začalo doléhat. Ke své smůle dva kilometry před stadionem promeškala poslední občerstvovací stanici. Prý kvůli tomu, že vyhlížela další z osvěžovacích sprch.

Velkou hlavu si z toho nedělala, protože si myslela, že od cílové čáry ji dělí jenom pár set metrů. Stadion byl na dohled, to přeci nemůže být daleko – říkala si.

Konečně byla v tunelu vedoucím na tartanovou dráhu Colisea. Ve stínu se jí udělalo líp. Ale o to tvrdší byla rána, kterou dostala, když vběhla na rozpálený stadion. Diváci užasli. Protože najednou spatřili běžkyni s bílou kšiltovkou, která má problém udělat krok a kterou ještě čeká 500 set metrů, neskutečně dlouhých 500 metrů.

Andersenová-Schiessová se motala po tartanu, chvílemi byla ve druhé dráze, pak se odkymácela do šesté. Měla co dělat, aby udržela směr vpřed. O běhu se už mluvit nedalo. S vypětím všech sil šla, zkroucená na levou stranu, oči vytřeštěné a ruce chvílemi jako by se bezvládně houpaly podél těla.

Hned se k ní seběhli dva lékaři, ale při jejich dotazu, jestli nechce vzdát, dala najevo, že nikoli.

Jak později přiznala, hlava celkem jasně věděla, co dělá a kde je, ale svaly nebyly schopny reagovat na příkazy směřující z mozku. Jednou z myšlenek, která ji držela na trati, byla ta, že je jí 39 let a má první i poslední možnost dokončit olympijský maraton. Za čtyři roky žádné „další“ téměř jistě nebude. „Při jakémkoli jiném závodě bych v takovém stavu bez váhání vzdala,“ řekla později.

Na cílovou čáru nakonec v doprovodu lékařů doklopýtala na 37. místě a v čase 2:48:42. Na dráze Colisea ji předběhlo osm soupeřek. Závěrečná čtvrtka na ovále jí trvala 5 minut a 44 vteřin. Přepočteno na tempo dostaneme údaj 14:20.

V cíli se jí okamžitě ujali zdravotníci a odnesli do stínu v útrobách stadionu. Zabalili ji do mokrého prostěradla a přehřáté tělo (tělesná teplota vystoupila na neskutečných 41,2 stupňů Celsia) obložili ledem. „Prvních patnáct minut jsem si připadala, jako bych hořela,“ vzpomínala po letech.

Po hodině byla schopná se postavit na nohy a za další hodinu konečně mohla opustit péči lékařů.

Její boj se závěrem maratonské trati neviděli jen diváci v Coliseu. Ačkoli běžela v těch chvílích na chvostu startovního pole, televizní stanice ABC přenos nepřerušila a trápení švýcarské běžkyně tak mohl sledovat celý svět. Večer ji ještě donutili přijít na rozhovor do televizního studia. Pod záminkou, aby uklidnila atletické fanoušky, že je fit.

Hodně se mluvilo o kuráži, o vytrvalosti, tom, že její utrpení bylo pravým naplněním olympijské myšlenky, kde cennější než vítězit je bojovat a nevzdávat se. „Joan Benoitové dali zlatou medaili, Grete Waitzové stříbrnou a Rose Motaové bronzovou. Ale tobě, Gabrielo Andersenová-Schiessová, by měli u Colisea postavit sochu, aby navždy připomínala kurážný atletický výkon, jaký tenhle starý stadion dosud neviděl,“ napsal například list New York Post.

Ale ne každý byl nadšen tím, co se stalo a co v televizním přenosu obletělo celý svět. Ženy poprvé běžely maraton na olympijských hrách a poslední, co si funkcionáři přáli vidět, byly obrázky téměř na smrt vyčerpaných závodnic. Podobné těm, kvůli kterým o 56 let dříve funkcionáři na nějaký čas zakázali ženám závody na 800 metrů a delší. Kdyby si podobnou krizí Andersenová-Schiessová prošla na 30. kilometru a pak stranou všeho zájmu vzdala, byl by klid…

„Je to tragédie,“ prohlásila bývalá světová rekordmanka Grete Waitzová. Olympijská vítězka Joan Benoitová dodala: „Řeknu jenom jedno: jsem ráda, že to dobře dopadlo.“ K nim se přidala i média, která tvrdě kritizovala pořadatele a lékaře na stadionu za to, že včas nezasáhli a nestáhli závodnici z trati.

Dnes můžete podobné situace vidět na maratonech i ironmanech, u mužů i žen, u elitních borců i hobíků. Stane se. Řada lidí bere takové zážitky jako mimořádnou inspiraci a výraz vůle něco dokázat, splnit si velký sportovní sen. Andersenová-Schiessová nejprve nebyla nadšená, že se navždy stala „tou, co se na olympiádě motala po dráze“, ale později přiznala, že jí těšila slova běžců a běžkyň, kteří ji vyjadřovali obdiv a vyprávěli, jak se pro ně stala symbolem sportovní kuráže.

A co byl dál? Švýcarka si hned druhý den po kolapsu šla zaběhat a za necelé tři měsíce se postavila na start Newyorského maratonu, kde ve stejných podmínkách, jaké panovaly v Los Angeles, obsadila 11. místo. Závodně běhala až do 57 let.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru