Marathon Man, nejlepší běžecká autobiografie

z rubriky Recenze autor:

Tu knížku jsem četl už před rokem a chtěl jsem dávno o ní něco napsat. Ale jednak jsem pořád nějak nemohl najít čas a jednak jsem si říkal, co taky psát o knížce, která se prostě musí číst, o knížce, z níž nejde jenom vytahovat kousky jako jednohubky z podnosu. Jenže času už trochu mám a pak třeba není od věci ani těch pár kousků zmínit.

Jméno Billa Rodgerse jsem samozřejmě před jejím čtením znal. Měl jsem zhruba představu o jeho časech, úspěších, významu. Ale závodit jsem ho nikdy neviděl, to jsem až nedávno dohnal na YouTube.

O to víc mě jeho životopis lákal. A zhruba od třetí stránky jsem pochopil, že jsem udělal velmi dobře. Výtečně napsaná věc. Příběh se odvíjí ve dvou rovinách – současně je vyprávěn průběh Bostonského maratonu 1975 (který Rodgers poprvé vyhrál a navíc v americkém rekordu 2:09:55) a story Rodgersova života.

Patřil k velké trojce prvního amerického maratonského boomu z let 1972-82, spolu s Frankem Shorterem a Albertem Salazarem. Pokud se o Shorterovi říkalo, že byl mozkem této nové generace, byl Rodgers její duší. Volnomyšlenkář a hipík. I proto je knížka Marathon Man nejen jeho životním příběhem, ale i odrazem Ameriky od konce 60. do začátku 80. let.

Rodgersovi dlouho trvalo, než pochopil, že pro něj běh bude znamenat víc než prima hobby. Při studiích na univerzitě, v časech květinových dětí, uměl v sobotu zvládnout mejdan na dívčích kolejích a v neděli třicetikilometrový běh s vítězem Bostonského maratonu. Školou se protloukal všelijak, především často měnil hlavní studijní obor. Opsal tam kolečko, které obsahovalo německou literaturu a končilo sociologií.

Bohém v maratonkách

Závody ho bavily, ale nebral je smrtelně vážně. Navíc po skončení univerzity musel řešit důležitější věci než osobní rekordy. Jak se vyhnout narukování do Vietnamu. Jak se uživit. Do armády nakonec nemusel, ale čekalo ho cosi na způsob civilní služby. Skončil v nemocnici, kde mu jako „zrádci vlasti“ přidělovali podřadné úkoly typu přemisťování mrtvol z pokojů do márnice. Když se pak snažil založit odbory, dostal i z téhle práce vyhazov.

V těch letech nešel Rodgers nikdy daleko pro cigaretu nebo whisky. Prostě bohém, v roztrhaných, sepraných džínách a s dlouhými vlasy. Ale k běhání se přeci jenom vrátil. V pětadvaceti. Nadšen myšlenkou, že by si někdy v téměř domovském Bostonu rád zaběhl maraton. Dvakrát tam musel tvrdě narazit, než ho vyhrál. Ale povedlo se mu to potom dokonce čtyřikrát. Na začátku jako úplnému amatérovi. Jak říká, běžci téhle generace celý rok makali jako blázni jenom kvůli tomu, aby v Bostonu vyhráli olivový věnec a najedli se beef stew. Mohli se věnovat spoustě jiných věcí, ale je bavilo běhat a závodit.

Po vyhazovu z nemocnice to zkusil ve školství. Mj. působil jako vychovatel na škole s handicapovanými dětmi, což není zrovna odpočinková práce. Navíc ho ředitel neměl v lásce. Sice mu povolil o polední přestávce trénovat, ale vždycky stál u schodů a kontroloval jeho včasný návrat na hodinu.

I v takových podmínkách Rodgers dokázal běžet maraton pod 2:10. Teprve po třicítce se z něj stal profík, který občas vzal pod stolem peníze za účast na závodech a živil ho obchod s běžeckým vybavením, jenž si v Bostonu otevřel. Dřel, makal, trénoval, ale třeba s životosprávou si nikdy hlavu nelámal. Už přestal kouřit, samozřejmě, ale jeho tradičním jídlem byla pizza – a majonézy snědl, kolik by stačilo na tři životy.

Byť dokázal na mistrovství světa v krosu získat bronz a ani na dráze toho neodběhal málo, byl klasický road runner. Maraton a jiné silniční běhy, to bylo jeho. Závody v královské disciplíně vyhrál 22krát, většinou velmi kvalitně obsazené akce. Osmadvacetkrát zaběhl pod 2:15. A to nebyl žádný rychlík. Míli uměl nejlépe za 4:18, což zvládnou i středoškolští atleti, osmistovku nikdy nedal pod dvě minuty.

Nejlepší autobiografie

Čtyřikrát vyhrál Boston, čtyřikrát New York, v šesti sezonách byl vyhlášen nejlepším maratoncem světa, ale z olympiády nemá žádnou medaili. V Montrealu 1976 doběhl – jako hlavní favorit – v dešti a se zraněním až čtyřicátý, o čtyři roky později nejel do Moskvy kvůli politickému bojkotu, jehož byl jedním z nejhlasitějších odpůrců (prezident Jimmy Carter se mu za něj po letech omluvil), do Los Angeles se už v 37 letech nedokázal kvalifikovat.

Ve startovním poli byl poznat podle čelenky (většinou), bílých rukavic (občas) a nápisu GBTC, což bylo jméno jeho klubu, které si sám maloval na tílko. Extravagantní byl i jeho způsob závodění. Když se potřeboval napít, prostě si udělal krátkou chodeckou pauzu. Při americkém rekordu si musel na trati i zavazovat tkaničky u bot.

Měl a stále má velké charisma. Byl hostem na titulních stránkách novin a časopisů, v televizních pořadech, na přednáškách. Lidé byli zvědavi nejen na jeho výkony, ale i názory, protože uměl mluvit zajímavě skoro o všem. Inspirativní osobnost. Old school – v nejlepším smyslu těchto slov.

I proto Marathon Man řadím na první místo mezi běžeckými autobiografiemi, které jsem četl.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru