Královna Ingrid: od lyžování až na maratonský trůn

z rubriky Příběhy autor:

Ten pohled rval atletickým fanouškům srdce. Třicátého září 1988 se v Soulu běželo finále ženské desítky (tehdy se ještě na této trati konaly i rozběhy) a podle očekávání se na prvním místě, v bílých rukavičkách, držela norská světová a olympijská rekordmanka Ingrid Kristiansenová. Na konci sedmého kola najednou vběhla na trávník a s bolestivou grimasou opustila závod. Komentátoři začali mluvit o křečích, ale byla to únavová zlomenina. Následek intenzivní předolympijské přípravy v tretrách.

Možná kdyby tenkrát nemusela absolvovat i rozběh, mohla si splnit velký sen a získat zlatou olympijskou medaili. Nakonec nemá ve vitríně žádnou z medailí s logem pěti kruhů, podobně jako další velké dámy vytrvalostního běhu Mary Deckerová nebo Paula Radcliffová.

Ale byla to jedna z mála věcí, která skromné a sympatické Norce v kariéře nevyšla. Stala se mistryní světa v krosu, na dráze i na silnici. Jako první a zřejmě i poslední běžkyně držela současně všechny světové rekordy od 5000 metrů po maraton. K tomu vyhrála čtrnáct závodů na královské trati: čtyřikrát Londýn, dvakrát Boston, jednou Chicago a New York.

Její cesta k běhání nebyla úplně tradiční. Tedy na norské poměry asi ano, ale nikoli co se týče světových standardů. Atletika pro ni dlouho byla pouze doplňkovým sportem k běhu na lyžích. A na sněhu jí to šlo dost dobře. Dostala se až do reprezentace a dokonce si jako náhradnice vybojovala účast na zimní olympijských hrách 1976 v Innsbrucku. Její největší lyžařská chvíle přišla o dva roky později. Na šampionátu v Lahti se poprvé běžel závod na 20 kilometrů klasicky (bruslení ještě oficiálně povolené nebylo) a ona obsadila 21. první místo. Ještě pod dívčím jménem Christensenová, až později si ho sňatkem drobně upravila do verze, v níž ji zná atletická historie.

Brzy po decentním úspěchu na lyžařském šampionátu poprvé zaběhla dráhovou trojku pod 9 minut a nominovala se na mistrovství Evropy do Prahy. Obsadila desáté místo a naznačila, že tohle by mohl být její sport. Ale ještě dva roky dráhu a sníh pečlivě střídala. „Trenér mi řekl, že kdybych se věnovala jenom běhání, mohla bych brzy patřit k nejlepším na světě, ale mně se lyžování opouštět nechtělo,“ vysvětlovala Kristiansenová. Nakonec se pro atletiku rozhodla v roce 1980, kdy jí bylo čtyřiadvacet. „Asi hlavním důvodem bylo, že kvůli lyžování jsem musela často a hodně cestovat. Za sněhem, za tréninkem. Na atletické závody se člověk přeci jenom může připravovat doma.“

Hned v roce 1980 vyhrála maraton ve Stockholmu za 2:38:45 a splnila limit pro olympijské hry v Moskvě. Ale jelikož Norsko se připojila k bojkotu, z olympijského snu prozatím nic nebylo. Místo toho odcestovala do nizozemského Sittardu na akci, jež oficiálně nesla název honosný název World Championships in Athletics, ale k mistrovství světa měla daleko; IAAF vypsala soutěže pouze v disciplínách, jež se nevešly do olympijského programu, tedy 400 metrů překážek a 3000 metrů žen. Na trojce Kristiansenová získala bronzovou medaili.

V roce 1981 už byla druhá na maratonu v New Yorku, na trati po přeměření kratší o 148 metrů, ale i tak v kvalitním čase 2:30:08. Byl to pro ni vůbec úspěšný rok: vdala se a taky zaběhla první světový rekord, když 5000 metrů zvládla za 15:28,4.

I když se zařadila mezi nejlepší běžkyně světa, nestal se pro ni sport jedinou životní náplní. Pracovala v lékařském výzkumu, její specializací byly rakovinové buňky, a trénovala brzy ráno 45 minut před začátkem pracovní doby a druhou fázi si přidávala odpoledne. Když se jí v roce 1983 narodil syn Gaute, v maximální možné míře se věnovala mateřským povinnostem. Bylo pro ni běžné, že brala celou rodinu na důležité závody do zahraničí. Přibylo jí sice starostí s dětmi (druhé se narodilo v roce 1990), ale vítala to. „Je pro mě příjemnější i někde v New Yorku skákat okolo dvou dětí, než se nervovat sama na hotelovém pokoji. Patří to k životu a taky mě to dostane ze sportovní rutiny,“ říkávala.

K tréninku si vrátila už týden po tom, co opustila porodnici. Na jaře 1984 vyhrála maraton v Londýně (2:24:26) a byla považovaná za hlavní favoritku olympijského závodu v Los Angeles. Horké počasí ji příliš nesedlo, skončila čtvrtá za Joan Benoitovou, Grete Waitzovou a Rosou Motaovou.

„Bylo to pro mě velké zklamání,“ přiznala v rozhovoru pro New York Times. Nejen to, že skončila bez medaile, ale i skutečnost, že znovu doběhla za slavnou krajankou Waitzovou – její příběh si přečtěte ZDE. Musela si přiznat, že má kvůli ní mentální blok a začala se připravovat s psychologem. „Věděla jsem, že nikdy naplno neprojevím svůj potenciál, tedy nestanu se nejlepší maratonkyní světa, když nedokážu porazit Grete.“

Dokázala to, a opakovaně. V krosu, na dráze i na silnici. Ze stínu úspěšné krajanky definitivně vystoupila v roce 1985 v Londýně, kdy zaběhla světový rekord v čase 2:21:06. Předchozí maximum vylepšila o 97 vteřin. Tento výkon vydržel dlouhých třináct let! Než ho v roce 1998 překonala Tegla Loroupeová.

Kristiansenová ovšem tehdy věřila, že zápis v tabulkách brzy změní. Stala se první ženou, která zaběhla pětku pod 15 minut, a podobně toužila prolomit hranici 30 minut na desítce a 2:20 na maratonu. Nepovedlo se jí ani jedno. Na desítce se zastavila na číslicích 30:13,3 (mimochodem, rekord na pětce držela devět let a na desítce sedm let)a při maratonu nepřetavila v kýžený úspěch žádný z mnoha pokusů. Prakticky každý maraton od té doby rozbíhala tak, aby půlku měla za 1:09:30 až 1:09:50, bohužel na zbytku trati už tempo udržet nedokázala. Někdy bylo na vině počasí, jindy ji zpomalila narůstající únava. Případně ji přibrzdilo obojí.

Dodnes je přesvědčena, že na čas pod 2:20 měla. Problém nebyl v těle, nýbrž v hlavě. „Trénovala jsem stejně jako muži, kteří běhali maraton pod 2:20. Ale zatímco pro ně to byl rutinní výkon, žádná mimořádná meta, já měla v hlavě, že je to významná bariéra a že žádná žena ji ještě nepřekonala,“ vysvětluje.

I tak se do historie maratonu zapsala výrazným písmem. Stala se první ženou, která zvládla patnáct maratonů pod 2:35, a její osobní rekord 2:21:06 je i dneska považován za velmi kvalitní čas. Však loni ho dokázalo zaběhnout pouze čtrnáct žen, všechny z Afriky.

Pochopitelně, Kristiansenová trénovala úplně jinak než ony. Až do konce kariéry zůstával důležitou součástí přípravy běh na lyžích, dodával ji skvělý aerobní základ. Patřila taky k experimentátorkám na běžeckém pásu, zvládla na něm dlouhé běhy i intervaly – rovněž skvělý pomocník do norské zimy, kdy v lednu nemáte na silnici moc příležitostí běhat ostré tempo. Regeneraci si řídila podle sporttesterů, které začala využívat jako jedna z prvních.

Pro její trénink bylo typické, že regenerační běhy a dlouhé štreky neběhala v režimu easy, ale very easy. Dlouhé běhy absolvovala v tempu 4:40 až 5:20, což je trénink dneska předepisovaný hobíkům s asi tak o 40 minut menšími ambicemi na maraton. A naopak, intervaly neběhala hard, ale very hard. „Když si někdo šel se mnou zaběhat v den, kdy jsem měla na pořadu jenom regenerační trénink, býval překvapený, jak pomalu se courám,“ usmívala se.

V roce 1989 konečně vyhrála maraton v New Yorku, což byl osudový závod Grete Waitzové, osminásobné vítězky. Od půlky 80. let už se obě rivalky prakticky nepotkávaly. I když startovaly na stejném mítinku, každá běžela jinou trať. A do New Yorku pořadatelé Kristiansenovou pozvali znovu právě až v roce 1989, kdy Waitzová kvůli únavové zlomenině v pánvi musela účast odříct.

Kristiansenová vyhrála New York za 2:25:30 a dostala 31 tisíc dolarů, takové byly tehdy prize money na nejlukrativnějším maratonu. Stala se první běžkyní, která zvítězila v New Yorku i Bostonu.

A to byl taky poslední vrchol její velmi úspěšné kariéry. Po druhém porodu už nedokázala navázat na předchozí výkony. Ostatně, bylo jí pětatřicet. V roce 1991 doběhla na mistrovství světa sedmá na desítce a na olympijské hry v Barcelona už se pro zranění nekvalifikovala.

Potom pomalým krokem odešla ze scény. Přirozeně a nenápadně, bez velkých gest. Stylem, jakým si dlouhé roky podmaňovala atletický svět.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru