Konce a návraty

z rubriky Sloupky autor:

V hokeji existuje typ hráčů, pro jejichž výkonnost jsou charakteristické série vzepětí a úpadků. Dokáží skórovat v osmi zápasech po sobě, pak se měsíc netrefí ani z kroku do prázdné branky a potom opět chytnou dech. Nevím, jestli tenhle jev popsal někdo i v běhání. Ale na mě pasuje dokonale. Konce a návraty. A zase konce a zase návraty.

Měl jsem to tak i v době, kdy moje běhání sneslo přísnější parametry v kategorii trénující zlenivělý hobík. V říjnu poslední závod, pak dva měsíce hibernace. Ne, nemám na mysli tzv. přechodné období zaplněné plaváním, strečinkem a rehabilitací. Tohle byla téměř kompletní odstávka zařízení. Trochu psychická únava po deseti měsících relativně usilovného tréninku a trochu záhadná reakce organismu, který si po konci sezony najednou vzpomněl, že ho bolí koleno, achillovka nebo úpony kyčle a že už dlouho nezápasil s rýmičkou.

Lednový návrat trochu bolel, ne že ne. Běhat po kotníky ve sněhu, když nejste v top fyzické kondici, není ideální zimní kratochvíle. Ale za pár týdnů do sebe zase všechno zapadlo. Vrátil se i trochu zapomenutý opojný okamžik, kdy týden od týdne cítíte, jak se vám běhá líp (i proto, že do kopců taháte menší náklad). Když to šlo dobře, sezona vyústila v povedený říjen a další odstávku. A tak dokola.

Konce a návraty se ovšem netýkají pouze průběhu kalendářního roku. Někdy je to záležitost několika sezon. Prostě najednou v běhu přibrzdíte. Příčin může být spousta: práce, jiné koníčky, zdraví a nebo všechny ty různě provázané složitosti, jimž se vznešeně říká ŽIVOT.

Možná by mě nebavilo běhat si tak nějak pořád, na stejné úrovni a ve stejných objemech, několik let v kuse. Konce a návraty tomu všemu dodávají trochu zpestření.

I když návraty po dlouhé době jsou krušné, hodně krušné. Vím to moc dobře. Pár takových jsem si prožil. Dlouhé týdny nebo i měsíce si připadáte jako malý Forrest Gump s řemínky a železnými dlahami na nohou. Dokud nepřijde den, kdy získáte pocit, že všechno to harampádí z vás odpadlo a můžete si běžet zase uvolněně jako dřív.

Nejdelší pauzu prožívám právě teď. Maraton jsem neběžel šest let, desítku pět let. Byť běhat úplně jsem nikdy nepřestal. Spokojil jsem i s tempem 6:30 a aspoň dvakrát týdně na půl hodiny jsem se šel vyprdět. Ale srovnejte to s týdny, kdy jsem kilometráž počítal v trojciferných číslech… Jiný sport, jiný příběh, jiný člověk.

Má a mělo to však i svoje výhody. Neutrácel jsem peníze za nové boty, v sobotu jsem mohl povečeřet cokoli, protože ráno mě nečekala třicítka stupňovaným tempem, a po čase jsem už nemusel na začátku května odpovídat na kdysi pravidelné otázky kamarádů a kolegů: „Tak co? Za kolik jsi včera dal maraton?“ Na první pohled bylo poznat, že jsem ho neběžel.

Ať jsem na tom byl jakkoli, někde vzadu jsem pořád měl uhnízděnou myšlenku, že jednou bych si to chtěl zase zkusit. Ne přímo trojciferné objemy a iluze o posouvání osobáků, ale pravidelné běhání, které bude mít svůj řád a nejasně v dálce se případně bude ukrývat i nějaký cíl.

Ale stále jsem se k tomu nemohl dokopat. Jasně, z lenosti. To především. Protože dobře vím, co by mě čekalo a jak by to bolelo. A taky zkuste začít s návratem v červenci, kdy je vedro k padnutí a navíc musíte vstát sakra brzy, aby vám sluneční paprsky ublížily co nejmíň. Nebo v podzimních deštích a plískanicích. Nebo v zimě. No, zkuste si v každém měsíci najít nějakou rozumně znějící výmluvu.

A zcela upřímně, za dobu v režimu téměř OFF se okolní běžecký svět ve své většině změnil do podoby, která mi je z duše protivná. Svět, který z krásných závodů dělá firemní team buildingy, svět selfíčkových ambasadorů, svět hihňajících se běžeckých instruktorů a podobných vykuků. Tam že bych se chtěl vracet…

Po čase jsem ale pochopil, že racionální čekání na správnou chvíli je k ničemu. V běhání i v životě. Buď ji osudově prošvihnete, nebo dokonce vůbec nepřijde. Lepší je řídit se vnitřním pocitem, že teď ANO.

Oprášil jsem tedy staré adidasky a vyrazil. Potichu a bez ambicí zatím. Dávno předtím jsem se odstřihl od všeho výše popsaného balastu. Přestal jsem číst běžecké weby, blogy a časopisy, o běžeckou knížku jsem nezavadil asi rok a půl, přestal jsem sledovat (až na pár snadno omluvitelných výjimek) běžecký cvrkot na sociálních sítích. Běhám zase jenom pro sebe, za sebe a sám se sebou. Jako na začátku.

Cítím, že ze všech návratů bude tenhle nejlepší. I kdybych se dva roky netrefil do branky.

2 Comments

  1. Luboši, tím krásným vyjádřením, vlastně celým článkem, jsi tu pomyslnou branku trefil. Díky za Tvůj názor.

  2. Vitaj späť! November je na takýto tichý návrat ako stvorený. A môžeš sa s nami tu a tam o svoje pocity aj podeliť. Ako kedysi ….. 🙂

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*