Když modelové běhají

z rubriky Sloupky autor:

Všimli jste si toho? Určitě jste museli. Asi tak tisíckrát. A čeho vlastně? Fotografií v reklamách na běžecké boty a oblečení, případně snímků z komerčních fotobank, které přebírají reklamní agentury, pořadatelé závodů i některé sportovní časopisy. Všichni na nich mají něco společného. Obvykle jsou beautiful – a obvykle neumějí běhat.

Docela živě si představuji, jak takové fotky vznikají. Fotografická agentura středního věhlasu zavolá do modelingové agentury středního věhlasu a vysloví požadavek: „Potřebovali bychom nějakého modela, kterého bychom nafotili, jak běží. Vysoký něco málo přes 180 centimetrů. Nesmí mít břicho ani silná stehna a už vůbec ne plešku. Ať má pěkně vyrýsované tělo, hlavně ramena, hrudník a lýtka. A ať mu, prosím vás, není víc jak třicet let!“ (U modelek si odpovídající parametry jistě doplníte sami).

Pak v ateliéru, na atletické dráze i horských stezkách vznikají unifikované fotky, z nichž je jasné, kterak si lidé z byznysu představují běžce. Nemají splihlé vlasy, lepkavě propocené tričko ani zaschlou sůl z potu na tváři. Kdepak. Účes drží, make-up drží, oblečení vypadá jako právě vytažené z regálu. V obličeji není patrná známka únavy, spíše urputně soustředěný výraz.

Někdy jsou modelové a modelky v roli běžců zachyceni ve sprinterském odpichu, že by se za něj nestyděl ani Collin Jackson na první překážce. Protože tak se běhá především, že ano. Jindy se pokoušejí o tzv. normální běh. A to je ještě horší. Ne všude, ne všichni, samozřejmě, ale i tak lze vypozorovat, že většinou neběhali od poslední hodiny tělocviku na střední škole – a ani tam jim to kdovíjak nešlo.

Noha je vytrčená dopředu, propnutá v koleni a připravena prásknout patou o zem. Ruce tak trochu připomínají lopatky větrných mlýnů ve Winschotenu a tak trochu pozici stolního tenisty po topspinovém úderu. Trup je buď nepřirozeně předkloněný, nebo naopak toporně upraven do polohy, která následuje po povelu: pozor! Až z toho nejednoho pozorovatele bolí kolena, kyčle i achillovky.

A nejde jenom o anonymní figury. Když před časem firma Under Armour propagovala svůj běžecký set, vsadila na fotografie s Lindsay Vonnovou. Sjezdařka je to fenomenální, což o to, ale její běžecký styl měl pár slabin, eufemisticky řečeno. Ani na missku Taťánu Kuchařovou v Adidas Ultra Boost jenom tak nezapomenu… Viz foto níže. Byť jí jako polehčující okolnost může být přičteno, že zjevně poskakovala pouze někde v ateliéru a pozadí s asfaltovou tříproudovkou (proč zrovna silnice?) ji dodělali ve Photoshopu.

Ne, nejsem věru žádný běžecký estét, ale kdybych si chtěl založit běžeckou školu, reklamní běžecké fotografie bych si vybral jako odstrašující návod, že takhle ne.

Fotky modelek a modelů lžou. V jakémkoli oboru. Ty tradiční nám namlouvají, že lidé jsou krásní, mladí, hubení, sympatičtí a bez vrásek – ačkoli statisticky opak bývá většinou pravdou. Ty běžecké zase kreslí náš sport, naše hobby, tak, jak nevypadá. Jak ani trochu nevypadá. S týpky zobrazenými na snímcích z fotobank a reklamních setů bych po závodě na pivo rozhodně nešel.

O škodlivosti klasického modelingu bylo napsáno mnoho knih a článků. Třeba o tom, že zejména pro mladé dívky jsou špatným vzorem osudy modelek, co v touze po zdánlivé dokonalosti obědvají odtučněný jogurt a večeří půlku jablka.

A co běžecký modeling? Nejsou náhodou ty mraky podivně poskakujících osob po parcích a většina zbytečných zranění do velké míry důsledkem toho, že jsme obklopeni fotkami krásně vypadajících lidí, co dupou po patách a máchají rukama? Nejsou noví adepti běžeckého sportu po čase zklamaní, když zjistí, že pravidelný pohyb obvykle není taková pohodička, jak to vypadalo v te brožuře, kterou vyfasovali ve Sportisimu?

Nevím. Ale i tak díky za každou fotku skutečných běžců a běžkyň. Na plakátech, ve sportovních časopisech, v prospektech. A nemusí na ní být zrovna Eliud Kipchoge.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru